Cvičiště

Zamračila jsem se a v tu chvíli jsem se rozpadla na lístky irisu.
Ještě ani úplně nezmizely u větve stromu a už jsem se poskládala u Ryuujiho. Chytla jsem ho za krk a přirazila ho zády ke stromu.
Chvíli jsem ho propalovala tvrdýma očima.
Nakonec se mi ale rozzáčila tvář, sáhla jsem rukou do taštičky na kunaie, chvíli jsem tam hrabala, než jsem vytáhla čokoládovou tyčinku.
Pomalu jsem jí zamávala Ryuujimu před nosem.
„Mám ji sníst, nebo ne?“ zeptala jsem se sama sebe hravě, dělala, že přemýšlím a čekala, co udělá.

Ušklíbla jsem se a ustoupila od něj.
„Dobrou chuť,“ popřála jsem, než jsem zase zmizela. Po chvíli jsem už zase se děla na stromě.
Tentokrát na jiném. Proto mne trochu překvapilo, když jsem vedle sebe uslyšela zoufalé mňoukání.
Zamračila jsem se a rozhrnula listí. Přede mnou na větvi balancovala kočka. A jen tak ledajaká.
Tohle byla kočka, která se pořád ztrácela. Mezi námi, já se jí ani nedivím.
O chvíli později jsem zaslechla dohadování asi tří lidí, než se na dohled objevili tři genini.
Chytla jsem kočku, než zase stihla utéct a lehce ji pohladila po měkké srsti.
„Kde může ta zatracená kočka být?“ říkal zrovna jeden podrážděně. Šel uprostřed skupinky a tvářil se jako velký boss.
„Ehm, ehm,“ odkašlala jsem si a opřená o kmen jsem nápadně hladila hledanou kočku.

„Nuuda,“ protáhla jsem, přetočila jsem se a zavěšená za kolena jsem se vzhůru nohama ocitla tváří v tvář geninům.
Podala jsem jim opět vřískající kočku a oni s tichým díky odběhli.
„Jak jde trénink?“ zeptala jsem se se zdvyženým obočím a opět se vyšvihla nahoru na větev.

„Nudím se,“ odpověděla jsem jednoduše.
Zostřila a prodloužila jsem si nehet na pravém ukazováčku a do kůry stromu vyryla jakýsi klikyhák.
Nakonec jsem se znovu přetočila a měkce dopadla na zem.
Položila jsem dlaň na kmen stromu, zaťala drápky do borky a lehce zatáhla, takže jsem v ní nechala pět hlubokých skřábanců.

"hmm"
zamručel jsem a pomalým krokem jsem se rozešel pryč ze cvičiště
"sice to obvykle říká ten vyššího postavení ale ..... pojď"
řekl jsem hlubším mlumlavějším ale přesto srozumitelným hlasem
a pomalu jsem se vydal do ulic Kumo
- přesun

„Eh?“ zarazila jsem se, ale nakonec jsem se vydala za ním. (přesun)

On snad pozval Raikage-sama na jídlo?
Nechápala jsem to, tak jsem jen pokrčila rameny a rozhodla se pokračovat ve svém tréninku. Koneckonců jsem měla raději, když jsem trénovala sama a teď tu pro to byly ideální podmínky.
Nicméně už jsem byla i unavená a tak mi cvičení dlouho nevydrželo a nakonec jsem se jen s jemným úsměvem loudavým krokem vydala pryč.

(Přesun)

Po rozhovoru s Raikage jsem se vydala do tréninkových prostor. Nikdo tam nebyl, za co jsem byla vděčná. Z místnosti, kde byly uloženy veškeré pomůcky na trénování, jsem si vytáhla tři cvičné panáky. Půjčila jsem si také katanu. Panáky jsem rozestavěla do oblouku. Katanu jsem vytáhla z pochvy a ji odhodila stranou. Nejprve jsem se potřebovala rozcvičit.
Natáhla jsem ruku s katanou před sebe. Pevně jsem ji držela. Máchla jsem s ní směrem k zemi. Byla těžší, než jsem byla zvyklá. Ještě několikrát jsem s ní švihla ve vzduchu. Pak jsem se pustila do cvičných panáků.
Vyskočila jsem do vzduchu. Rukojeť katany jsem chytila do obou rukou. Švihla jsem s ní vodorovně. Tímto švihem jsem usekla panáku hlavu. Tedy spíše tu věc, která hlavu měla připomínat. Domnělá hlava spadla na zem. Vrhla jsem se na ty další dva. Sehnula jsem se. Jednu nohu jsem měla nataženou a katanu podél ní. Otočila jsem ji ostřím nahoru a švihem zdola nahoru jsem panáka rozpůlila vejpůl. Stoupla jsem si a opět vyskočila. Tentokrát jsem svůj útok vedla shora dolů. Ostří katany se dotklo panákova ramene. Projelo jím jako máslem. Ruka s velkým kusem ramene spadla na zem.
Stála jsem před všemi těmi zničenými panáky úplně spokojená. Jen mě zamrzelo, že jsem se nemohla rozcvičit na lidech. Sedla jsem si na zem a odpočívala.

Po odpočinku jsem to všechno schovala. Katanu jsem vrátila na své místo, zničené panáky jsem strčila k odpadu. Ruce jsem dala do kapes a zamířila pryč.
(přesun)

Přišla jsem na cvičiště. Nikoho jsem tu neviděla. Hm… To je divný. Dlouho tu nikdo nebyl, pomyslela jsem si. Dívala jsem se na nedočtenou přírodu. Kupodivu tu nebylo nic zničené. Tedy nic nového.
Zůstala jsem venku, protože svítilo slunce a bylo teplo. Našla jsem si pěkné měkké místo a posadila jsem se do tureckého sedu. Pohodlně jsem se usádlila, abych sebou nemusela potom vrtět. Svázala jsem si vlasy do copu, aby mi je vítr nerozfoukal a pak by mě nelechtaly. Dala jsem ruce do znamení ptáka. Zavřela jsem oči a začala jsem se soustředit. Čakra se nezformovala do ocasů, které připomínaly paví, ale doslova ze mě sálala. Obklopila mě.
Nebylo to jako při tréninku s hvězdou, ale lepší než nic. Jen jsem tam seděla a soustředila jsem se na čakru. Jindy by se mě zmocnila bolest a zase bych ucítila v ústech kovovou pachuť, ale tentokrát ne. Pečeť fungovala opravdu dobře. Jen mě pořád mrzelo a už nadosmrti bude to, že si nepospíšili a moje sestra musela umřít. Proto jsem trénovala, abych byla nejlepší v užívání čakry, než kdokoliv přede mnou.

Po dlouhé době, co jsem tam seděla a soustředila jsem se, jsem byla už unavená. Přestala jsem s tím. Už se setmělo. Stoupla jsem si a zamířila jsem ze cvičiště.
(přesun)

Došla jsem na cvičiště a jako obvykle jsem se rozběhla přímo proti jednomu z vyšších sloupů. Ráda jsem trénovala na vyšších místech.
Vyběhla jsem nahoru a dopadla pravou nohou přesně na vrchol. Levou jsem mírně pokrčila a snažila jsem se udržet rovnováhu.

Po nějaké době jsem se soustředila na blesk.
Proudil mi tělem přesně tak, jak jsem ho vždy využívala. A pak jsem seskočila na zem a v mžiku vytasila drápy pomocí druhé techniky. A sekla prudce do sloupu, když vjel kov zostřený bleskem lehce do dřeva, tvář mi rozzářil sebevědomý úsměv.

Prišiel som na cvičisko a ľahol si na strom. Vyzeralo to, že som našiel čo som hľadal, tak prečo sa najprv nepozriem čo vie, skôr ako ju oslovím. Ajtak Raikage-chan mi nedala žiadny spis ani nič, ako by aj mohla keď sa hrala s rastlinkami a bola celá od hliny, tieto veci má najskôr ajtak v kancelárii.
Zo záujmom som sledoval ako sekla do stĺpu, vyzeralo to celkom pekne ale krajšie by to bolo keby stĺp presekla.
Posadil som sa a čakal či si ma všimne no nakoniec som zoskočil dole, pričom svojich pár špajdlí z knedlíkmi ktorým sa hovorilo dango, som nechal na strome. Vytiahol som si svoju prvú katanu a začal sa s ňou hrať, po chvíli ma čakanie prestalo baviť tak som prišiel k drevenému stĺpu, poriadne sa napriahol a bez akejkoľvek techniky spravil len katanou taký istý šrám na stĺpe ako Hidenori, možno aj hlbší. Sekal som priamo špicom nie z boku alebo krížom, pri tom ako to náš klan vedel zo sečnými zbraňami by som tak stĺp zrejme presekol.
Predvádzania bolo dosť. Schoval som katanu a z úsmevom sa obrátil na Hidenori, Ahoj, ja som Ryuuni Takara, nepoznáš náhodou dievča menom Hidenori Nii? predpokladal som, že by to mohla byť ona, veď na chuunina mala vek a tá technika zrovna geninsky nevyzerala, ale spýtal som sa takto. Keď sa totiž niekoho spýtate či nepozná, no vlastne seba vie to navodiť celkom dobrú náladu.

Se zájmem jsem sledovala, jak sekl do sloupu.
A teď si připadám slabá!
"Znám," odpověděla jsem na jeho otázku a drápky, které jsem měla na rukou pomalu začínaly ubývat než zcela zmizely.
Blesk ve svém těle jsem musela uklidnit pomaleji. Odhrnula jsem si z očí pramen dlouhých vlasů a naklonila hlavu trochu na stranu.
"Copak od ní potřebujete?"

So záujmom som sledoval ako jej drápky miznú, emh, nechal som ju dopovedať a potom odpovedal, no Raikage jej pridelila senseia, že vraj ho potrebuje, mám jej to oznámiť. po chvíli mlčania som sa spýtal, Nevieš kde ju nájdem? Celú dobu som sa zo širokým, milým úsmevom díval priamo do jej očí, no teraz som svoj pohľad presunul na jej dlhé vlasy ktoré jej siahali skoro po pás.

Koutky úst se mi zvedly do úsměvu.
"To jsem si přála," prohodila jsem a pokrčila rameny. "Respektive žádala jsem o to, má první sensei zmizela chvíli před Chuuninskými zkouškami."
Pomalu jsem zamířila blíž a obešla jsem ho.
Podobně jako když šelma krouží kolem kořisti. Mě stačilo dvakrát ho obejít. Soustředěně jsem ho při tom pozorovala. Možná to vypadalo zvláštně, ale já si potřebovala zapamatovat každý rys jeho oblečení, tváře, barvu očí... Všechno!
Zastavila jsem se zase před ním a svýma rudýma hypnotizovala jeho oči.
"Yatta," pronesla jsem tiše. "Potřebujete si mě nějak vyzkoušet... Sensei?"

Keď ma obchádzala stál som bez pohnutia a nechal ju nech si ma prezrie. Zatváril som sa strašne milo, to že si uvedomila, že jej nový sensei som ja znamenalo, že není zrovna hlúpa. No, stačí keď mi povieš čo vieš. odpovedal som a zase sa zahľadel do jej očí a až teraz si uvedomil akej sú farby. Pohľad mi ale stále smerovar k jej vlasom. Vyskočil som naspäť na strom a naznačil jej aby šla za mnou. Zobral som zvyšné 3 dangá a jednu špajdlu začal okusovať.

Vyskočila jsem na větev pod ním, posadila jsem se a zaklonila jsem mírně hlavu, abych na něj viděla.
"Ovládám bleskové Hijutsu svého klanu. Prakticky vzato chakru nechám proudit celým tělem a soustředím se na její ostrost. Své techniky proto nemohu používat příliš dlouho, ničily by mé vlastní tělo, ale dokážu pak vytvořit jakousi jemnou bleskovou síť odpuzující kovové zbraně. Ani dotek s ní není příjemný," nadechla jsem se, abych mohla pokračovat v monologu.
"Na stejném principu pracuje i zvýšení rychlosti. Jsem bojovník na blízko a díky tomuhle dokážu svou rychlostí napodobit i legendární bleskové brnění několika předchozích Raikage. Téměř se to tomu vyrovná."
Po chvíli jsem jen pokrčila rameny.
"Zkrátka využívám blesk všemi možnými způsoby."

No, ale ten sek nebol zrovna najhlbší, pousmial som sa, nechceš skúsiť niaku inú zbraň? To Hijutsu, si nechaj ako zálohu, aby si mohla prekvapiť súpera, skús se naučiť bojovať s inou zbraňou. povedal som a ponúkol jej jednu z dvoch zvyšných špajdlí s knedlíčkami. Jedna bola s čokoládou a druhá malinová. Takže blesk všetkými spôsobmi? A skoro sa vyrovná Raikageho brneniu z blesku? povedal som dívajúc sa Hidenori do očí. S tým treba niečo urobiť, budeš lepšia ako Raikage, vyhlásil som zo širokým úsmevom a ľahol si na konár.

"Ten sek nebyl určen pro dřevo, ale pro strukturu lidského těla," pokrčila jsem rameny. "Jinou zbraň bych příliš nechtěla. Už jsem si zvykla vylepšovat toto."
Vzala jsem si jednu z nabízených špejlí, ani jsem si nevšimla kterou. Vyhovovaly mi obě příchuti.
"Lepší než Raikage," málem jsem se udusila Dangem. "Jsem jen Chuunin!"

Ovládaš predsa Raiton nie? povedal som a trošku sa posunul do pohodlnejšej polohy. Prečo by si nemohla jednu techniku založenú na svojej podstate dotiahnuť tak ďaleko? chvílu som mlčal. Došlo mi, že si zvyknutá na svoje zbrane ale je lepšie vedieť bojovať zo zbraňou ktorá nemá s chakrou nič spoločné, navyše keby som bol ty tak túto techniku by som si nechal skôr ako obrannú alebo skôr na protiútok, než ako útočnú. vysvetlil som to čo som povedal predtým a nakonec ešte s úsmevom dodal: To, že ten sek bol určený pre ľudské telo nič nemení na tom, že bol slabý, čo urobíš ak bude mať nepriateľ brnenie?

"Nebudu používat drápky, ale katanu," odpověděla jsem bez zaváhání. "Nepřítel s brněním by nemohl tak či tak odolat kataně pracující na stejném principu jako drápky. Ten sloup bych jí čistě přesekla, i víc. Věřte mi, s katanou jsem začínala. Pak jsem se naučila do ní nasměrovat svou chakru, pak bleskovou chakru a nakonec začala používat i techniku jako jsou mé drápky, která mi umožňuje přesnější, rychlejší řez s menší možností, že se nepřítel vyhne."
Zhluboka jsem se nadechla a pustila jsem se do Danga.
"A techniku na Raikageho úroveň... Nejde o to, že by to nešlo," dodala jsem po chvíli. "Ale pokud bych ji používala na takové úrovni, ničilo by to mé tělo za rychlejší dobu a s kariérou shinobi bych musela končit někdy ve třiceti, možná dřív. A to nemluvím o pravděpodobnosti smrti přímo při boji."

Že to umíš s katanou je dobře, já bych ten sloupek taky přesekl ale nechtěl sem v tobě vyvolávat pocit méněcennosti. řekl sem z úsměvem na tváři jako obvvykle a pak mluvil dál. No, když ovládáš Raiton, nemusí to brnění být založené na Hijutsu tvého klanu. Zdá se mi že manipulaci s postatou ovládáš dobře, takže klidně mužeš vytvořit vlastní techniku která tě poškozovat nebude. Zadíval sem se do na oblohu, koruna nebyla až tak hustá takže na ní bylo bez problému vidět. Jestli chceš pujčím ti jednu z mojich katan a mužeš ukázat co umíš. Jestli máš jen obyčejnou katanu u nás v sídle by si možná našla nějakou kvalitnější ruční práci s kterou by se ti líp manipuovalo. Po chvilce pozorovnání oblohy sem si zase sedl a zadíval se na Hidenori.

"Nemám jen obyčejnou katanu," zavrtěla jsem prudce hlavou. "Je od mé první sensei, speciálně upravená pro bleskovou chakru. Čepel je skvěle vyvážená a rukojeť přesně do mé ruky."
Trochu jsem se bála, že mi ji bude chtít sebrat a tak jsem rukojeť majetnicky stiskla a prohlížela si jemně zdobené pouzdro.
"Mám vlastní techniku," dodala jsem po chvíli. "Vytvoří pomocí bleskové sítě, jaká je okolo mého těla, jakousi obálku. Na dopis nebo i na předměty. Vytvoří se pomocí několika desítek znaků. Odstraní se pouze uvolněním tří, které byly vytvořeny první, ale neměla jsem příliš příležitost ji používat."

Prosím ťa ešte sa opýtam, čo robí tá obálka? Usmial som sa a zobral posledné dango, to ktoré zostalo, čokoládové. Takže, máš dobrú katanu áno? uvažoval som nahlas a prehltol prvý knedlík. Katanu máš, vieš s ňou bojovať? opýtal som sa. Začínala s ňou to ale neznamená, že to vie. Plánoval som si zistiť čo najviac informácii a potom ju vyzvať na malý súboj nablízko. Vyzeralo to, že boj na blízko je jej špecializácia ale bolo ju treba naučiť aj niaku techniku na dialku, pre istotu som sa spýtal. Máš aj niaku techniku, no vieš ktorá sa dať použiť pri boji na vedšie vzdialenosti?

"Jehly mohou vystřelovat. Jehly z blesku, velikosti mých drápků," pokrčila jsem rameny k poslední otázce. To byla má jediná technika na dálku.
"S katanou umím," dodala jsem dotčeně k jeho první otázce. "Učila jsem se s ní odmala, dřív než jsem nastoupila na akademii. Musela jsem se s ní naučit mistrovsky zacházet kvůli své rychlosti. Všechny pohyby mám pak rychlejší a kdybych neovládala ostří jak nejvíc to jde, mohla bych svou katanou v příliš rychlém boji zranit sama sebe."
Zamyslela jsem se ještě nad jeho poslední otázkou.
"Nic," dodala jsem rozesmátá. "Je to pečeť, schránka, kterou rozevře jedině ten, kdo ji vytvořil nebo ten, kdo zná kombinaci prvních tří z desítek znaků."

Ehm, zamyslel som sa na chvíľu. Takže, ako rýchlo dokážeš aktivovať tú blekovou síť? To je vlastne niake Fūinjutsu že? spýtal som sa. Keby to dokázala aktivovať fakt rýchlo, dalo by sa to šikovne využiť v boji. Povedal som si a čakal na jej odpoveď, pričom som zase začal s úsmevom sledovať oblaky.

"Chvíli trvá než se mi blesk rozproudí po celém těle. Nejdéle za půl minuty pak mám všechno v rovnováze a obrana je kompletní," přemýšlela jsem nad významem otázky.
"A Fuuinjutsu proudění blesku v celém těle samozřejmě není, je to normální Ninjutsu s využitím elementu."

Nieee, skočil som jej do reči keď končila s odpoveďou. Nemyslel som to Hijutsu, čo používaš ale tú obálku čo aktivuješ tou kombináciou znakov a tak. Vysvetlil som v rýchlosti stále sledujúc oblaky, vyzeralo to tak na dášť, možno sa rozprší, povedal som si.

"Pak ano, to Fuuinjutsu je," rozesmála jsem se.
"A není vůbec složité na použití, takže má pouze rank C."
Chvíli jsem ho zamyšleně sledovala.
"Proč se ptáte a nezkusíte se mnou bojovat?"

No, jedol som dango, takže to chcem nechať uľahnúť, zaklamal som. Popravde ma už pár dní bolela lavá ruka, niečo sa mi stalo na misí, možno som mal prasknutú kosť, plánoval som s tím zájsť do nemocnice ale vždy som bol lenivý tam ísť a nakoniec som si nenašiel čas. Ale ak chceš môžeme si zabojovať. Povedal som nakoniec aby som nevyzeral ako niaky pablb sensei a zoskočil zo stromu.

"Jen mě to zajímalo," pokrčila jsem rameny.
"Můžete si se mnou ještě chvíli povídat a nechat to ulehnout."
Odhrnula jsem si vlasy z očí.
"Uhmm... Sensei by měl svému žáku o sobě také něco říct nebo ne?"
Já zůstala na stromě ještě sedět a dívala jsem se na něj dolů.

Vyskočil som naspäť na strom a chytil sa za predlaktie, bol to len taký ľahko zbadatelný pohyb ale nič nápadné. Sadol som si a pozrel sa na Hidenori, no prečo nie? Odpovedal som s milým úsmevom na tvári ako obvykle. Čo chceš vedeť? Teda okrem mena, príslušenstva k dedine a farby vlasou? Spýtal som sa s humorom a sledoval jej ofinu s ktorou sa pohrával vietor.

"Nevím, jen mi prostě o sobě něco řekněte. Je to jednoduché, cokoli," hypnotizovala jsem ho podobným pohledem jako když jsem ho několikrát obcházela ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že bude můj sensei.
Zvědavým, dalo by se říct. Všimla jsem si, i když se chytil za předloktí, ale nepříliš nápadnému pohybu jsem zatím nevěnovala příliš pozornosti. Dalo se za to skrýt cokoli od náhlé bolesti po něco, co bolí déle. Rozhodla jsem se, že si na další nenápadné pohyby budu dávat pozor.

Usmial som sa od ucha k uchu, tak napríklad, mám rád dango, začal som. Som velitel jouninov v Kumo. Pár sekúnd som sa díval na Hidenori a potom pokračoval. Pri boji používam dve katany a mám rád prírodu, hlavne okolo Kumo.Chvíľu som sa bez slova usmieval a pomaly zabudol na bolesť, čo bolo vlastne dobre.

Chvíli jsem jen poslouchala.
Překvapilo mne, že je rovnou velitel Jouninů, i když bylo pochopitelné, že jako takový měl příliš povinností na celý tým a byla mu přidělena jen Chuuninka. Byla jsem zřejmě považovaná za menší zátěž než pár Geninů, heh.
"Přírodu okolo Oblačné?" chytila jsem se jeho dalších slov. "Máte rád výšky?"
Spolu s energickou otázkou jsem se trochu naklonila dopředu, abych přes větve do detailu rozeznala jeho výraz při odpovědi, na kterou jsem byla zvědavá.

No, vo výškach som strávil veľa času a vlastne, áno mám ich celkom rád. Odpovedal som stále z úsmevom ktorý sa zo širokého zase zmenil na milý a prívetivý. Začal som si Hideonori obzerať, mohla mať tak 17-18 rokov. Bolo na pomery Oblačnej trochu teplo ale predsa začalo popŕchať, dážď nebolo skoro vôbec vidieť ale na strome na vás kvapne z listov to čo sa nahromadí. Pozrel som sa na oblohu a bola celkom jasná. Vyzeralo to na malú miestnu prehánku.

Ani jsem si přes odpověď, se kterou jsem byla naprosto spokojená, nevšimla, jak si mě prohlíží. Ovšem když mi káplo na nos, pohodila jsem hlavou a kýchla. Zrovna v tuhle chvíli pršet nemuselo.
"Miluji výšky," prohlásila jsem, když jsem se posunula trochu blíž ke kmeni, kde bylo na mě skrze korunu téměř nepršelo. "A mám ráda déšť, pokud chvíli před ním nemám v celém a kolem celého těla blesk. V takových chvílích je pak elektrizující voda trošku nepříjemná."
Nervózně jsem se pousmála.
"Ale vlastně to spíš tak nějak lechtá."

Si šteklivá (lechtivá)? povedal som zo zákerným úsmevom a chytil pár kvapiek dažďa ktoré som jej pustil na hlavu. Dážď je súčasť prírody, ktorú milujem, takže milujem aj dážď. Príroda totiž nemá tú zlú stránku ktorú má vedšina dobrých vecí. Povedal som a znova si ľahol na konár ktorý vyrastal priamo z kmeňa takže hlavu som mal asi pol metra od Hidenori a nohy my vyseli zo stromu.

Ošila jsem se.
"Ne, to ani nezkoušejte..." hbitě jsem se odklidila z jeho dosahu. S "lechtivým" jsem možná trochu přeháněla. Chvíli byly kapky vody příjemné, ale když mi dopadly přímo na hlavu po používání blesku, tak to rozhodně milé nebylo.
Schovala jsem se na druhé straně kmene a sledovala jsem ho vyčítavým výrazem, aniž bych reagovala na jeho slova.

Sme skoro rovnako starý, prosím nevykaj mi. Povedal som a nadýchol sa zhlboka čerstvého vzduchu, neznášam takéto formality, je to dosť trapné. Dodal som a sadol si. Nevydržal som v jednej polohe moc dlho pokiaľ mi dané miesto zrovna moc nevyhovovalo. Začal som sa dívať na Hidenori, raz na ňu a raz len tak okolo seba. Cítil som sa skvelo, vlhký vzduch z dažďa bol strašne príjemný.

Pomalu účinky blesku vyprchávaly.
Ještě nezmizely úplně, ale už jsem se mohla přiblížit zase k němu, aniž bych dbala na opatrnost. Přece jen s bleskem okolo těla jsem ve vodě skončit nechtěla.
"Takže to vám mám tykat?" na tohle jsem si nějak nemohla zvyknout. Měl vyšší hodnost, takže jsem vykání brala automaticky. Navíc byl můj sensei.

Áno, odpovedal som proste, ak máš problém kôli hodnosti alebo skúsenostiam vykašli sa na to, mňa zaujíma vek. Takto mi to vyhovovalo viac, aby som zahnal jej pochybnosti dodal som, takto mi to vyhovuje viac, keď mi niekto vyká cítim až moc zodpovednosti a to sa mi zrovna moc nepáči. Samozrejme zodpovednosť za niečo mi nerobila problém ale keď ma niekto oslovoval akoby som bol niečo viac tak to vo mne vytváralo taký nevyrovnaný pocit a navyše, radšej mám keď ma podriadený alebo známy berú ako priateľa nie ako nadriadeného alebo šéfa. Dopovedal som svoj názor nahlas.

"Je mi sedmnáct," prohodila jsem a pokrčila rameny. "A tak tedy ráda tykání přijímám."

Tak vidíš, povedal som zase so širokým úsmevom, ja mám devetnásť. Chvíľu som si prezeral okolie a potom zoskočil zo stromu do dažďa a nechal na seba pršať. Dážď bol príjemný, ľahký, kvapky padali veľmi na riedko. Potom som sa pozrel na Hideroni, ideme si zabojovať v daždi čo povieš? usmial som sa, samozrejme len s katanou, tvoja šteklavosť by ti asi neumožnila používať ďalšie techniky. Stále som sa usmieval a všetko čo som hovoril muselo pôsobiť veľmi dobre. Čakal som či pôjde, zatiaľ som sa pozrel na nebo a sledoval ako mi odtiaľ zhora padajú na tvár kvapky čistej vody.

Teď už mi voda nevadilo nevadila vůbec.
Seskočila jsem ze stromu a zároveň prudkým pohybem vytasila katanu.
Vlasy mi spadávaly přes rameny, ale nepřekážely v boji. Spolu s nádechem jsem jen párkrát otočila katanu, přehodila ji v rukou, abych si procvičila zápěstí před bojem.
"Ráda," odpověděla jsem konečně na otázku, jestli si zabojujeme, i když jasnější odpověď byla to, jak jsem se na boj připravovala.
"Začněte," vyzvala jsem ho a chytila katanu oběma rukama, přičemž jsem se mírně přikrčila. Tento postoj mi dával možnost zachytit katanu levou či pravou podle toho, na kterou stranu zaútočí. Troufala jsem si říct, že oběma rukama dokážu bojovat dobře.

Zaksichtil sem se celý mokrý jakoby v extáze vytasil sem svou první a třetí katanu a bez jakéhokoli kecání se rozběhl proti Hidenori. Nahodil sem výraz u kterého sem vypadal jako šílenec a běžel proti ní u čeho sem se hlasitě smál. Když sem byl dostatečně blízko máchl sem pravou rukou kolem hlavy a zamířil Hidenori na břicho z boku. Moje druhá katana zatím mířil k jejími krku no ne sekem ale jakoby bodnutím abych to mohl kdykoli zastavit. Vypadal sem jako blázen no vše to bylo za účelem zjistit jestli se lekne nebo ne.

"Heeee?" protáhla jsem, když se na mě vyřítil. Jedna katana mi mířila na krk, druhá na bok. Pomyslela jsem si něco o tom, že si musím pořídit druhou katanu, protože tohle vyblokovat bylo doslova šílenství.
Prudce jsem se skrčila a ťala směrem po jedné z jeho katan, která předtím mířila na můj bok. Zároveň úder ze zdola měl postupně dojít i ke druhé kataně, která nyní, když jsem byla dole, mířila zákonitě na moji hlavu.
Pokusila jsem se tak tedy jednou ranou vyblokovat obě dvě katany.
Přitom jsem ale druhou rukou vytáhla kunai, abych se mohla bránit případným nečekaným útokům.