Cvičiště

Konečně jsem zase dorazilo na místo, kde jsem mohla fungovat i bez přemýšlení.
Milovala jsem krvelačný boj. Bez taktiky. Na tu zde byli jiní.
Vyskočila jsem na jeden z vyšších dřevěných kůlů. Lépe řečeno jsem vyběhla po něm až nahoru a užívala si tu výšku. Kdo z vesnice Skryté v Oblacích by mohl něco takového nemilovat?
Jednu ruku jsem natáhla před sebe, trochu jsem se přikrčila.
Dalo by se tomu říkat tanec, i když princip celého cvičení nebyl v pohybech jako v rozložení bleskové chakry v mém těle. Nejdůležitější věc k technice, kterou jsem hodlala dál rozvíjet.
Koneckonců byla Ten no Neiro mou nejsilnější technikou.
Pravou ruku jsem přitáhla zpátky k tělu a levá vystřelila vpřed. Narovnala jsem se a otočila.
Teď už mi kolem těla začínalo drobně jiskřit. Všiml by si toho málo kdo.
Raikageho brnění zastavovalo útoky. Jeden blesk jako jeden výstřel a rozlet elektřiny ve vlnách. Moje bylo jako tisíc malých blesků proudících mi z těla. Jako jehličky, které mohu vysunout odkudkoli se mi zlíbí a nikdo je ani okem nespatří dokud nedosáhnout patřičné intenzity. Na této úrovni bych neodrazila ani kunai.
Stačila chvíle a další pohyby, abych se rozehřála a bleskové výboje na tři až pět milimetrů od mého těla začaly vyzařovat jasněji. Tentokrát už se blesková síť obmotávala okolo celého mého těla od konců prstů až po konečky vlasů.
Znovu jsem se přikrčila a vyskočila. Spokojila jsem se s jednoduchým převratem ve vzduchu a po otočení dopadla přímo na zem.
Tentokrát už mi sloup neposloužil jako věc, na kterou mohu vylézt, ale jako ostatním. Tedy pro trénování Taijutsu. Sotva jsem se prsty při dopadu dotkla země, prudce jsem se otočila a pravou nohou do sloupu z boku kopla. Blesk sice zvyšoval mé údery, ale jen velice málo. Spíše na člověku než na dřevu. Teď však nebyl čas přemýšlet, ale pokračovat v tréninku.

Mířila jsem domů, když jsem zaslechla výbuh. Zamračila jsem se a šla jsem se podívat na místo původu.
„No, asi nejsi jediná, kdo má dneska tendenci něco ničit,“ poznamenala Shi pobaveně a Tenshi vedle mě souhlasně zafrkal.
„Nech si toho,“ ušklíbla jsem se. Ano, můj pokus byl dnes velice vydařený.
„Co já? On se taky smál,“ teď už se tygřice v mé hlavě doopravdy smála.
Došla jsem na cvičiště a rohlédla se.
S mýma očima nebyl problém vidět ve tmě, navíc mi dost pomohlo několik záblesků.
Tohle mohl způsobit jenom jeden člověk.
„Ryuuji!“ zavolala jsem do tmy a zamířila k pobleskujícím nohoum.

Založila jsem si ruce na hrudi a došla jsem až k němu. Sklonila jsem se nad ním, lehce ho chytla za paži a vytáhla nahoru.
„Raikage-sama, -san, nebo -hime. Ne, -dono,“ řekla jsem naprosto klidně, ale můj hlas napovídal, že další jeho ,omyl' už tolerovat nebudu.
„Teď mi řekni, proč se tady zkoušíš zabít, nebo alespoň zničit své okolí,“ pustila jsem ho a o krok ustoupila.
Ruce jsem si znovu založila na hrudi.

Zamračeně jsem se podívala po přismahlé trávě.
Nakonec jsem se sklonila k zemi a vzala svitek.
Stačilo, abych si přečetla kousek, uchechtla jsem se a vtiskla mu ho do ruky.
„Ne, tohle opravdu nemůžeš. Ať už kvůli jemu nebo kvůli sobě. Tohle je nad tvé síly. Alespoň prozatím.“

Uslyšela jsem směrem od budovy zvuky, které jsem nečekala.
Na tváři se mi již perlil pot, byla jsem tam od rána. Teď zrovna jsem seděla na svém již oblíbeném sloupu a odpočívala. Večer příjemně chladil, rosa mi spolu s potem kreslila na tváři.
Seskočila jsem dolů a pomalu jsem se vydala směrem k budově.
Zdá se mi to? Zase ten chlapec?
Nerozeznávala jsem, co říkají a ani jsem po tom netoužila. Spíš jsem prostě chtěla vědět, kdo tam vlastně je a během pár minut jsem se objevila ve dveřích.

Pokrčila jsem rameny a popošla kousek od něj, abych si mohla sednout pod strom.
Tenshi se mi scholil u nohou, s očima upřenýma na Ryuujiho.
„Nejdřív by ses měl naučit pořádně kontrolovat svou chakru. Koncentrovat ji do správných míst na těle.
Nejde ti to proto, protože se moc přeceňuješ,“ řekla jsem klidně a pokrčila nohy v kolenou, aby se mi lépe sedělo.
Shi zatím zvědavě pobíhala kolem, dokud ji nezaujalo cosi ve dveřích. Zhluboka se nadechla, aby zachytila všechny vůně a pak se za onou postavou rozeběhla.
Nadšeně se okolo ní začala motat a kňučet - což se podobalo spíše štěněti, než tygřici.

Prudce jsem se zarazila a zůstala na to překvapeně hledět.
"Dobrý večer," prohodila jsem, přičemž jsem rychle přemýšlela nad vzniklou situací.
Nemám tam co dělat a navíc šelma Raikage se motá okolo mě. Doufala jsem, že když jí pohladím, nic se nestane a tak jsem to i riskla.
"Doufám, že neruším," pokračovala jsem a dlaní jemně přejela Shi po srsti a doufala, že mi za to neukousne ruku. "Jsem venku celý den a až teď jsem si všimla, že tu nejsem sama."
O pravdivosti mého tvrzení svědčil pot i pár šrámů. Blesk není nejbezpečnějším prostředkem k tréninku.

„Až poprosíš,“ odpověděla jsem klidně.
Nenechám si přece nikým rozkazovat. Zvrátila jsem hlavu dozadu a dívala se na lístky stromu lehce se třepotajících ve větru.
Shi mezitím začala vrnět, přitiskla se k Hidenori a jemně do ní šťouchla čenichem.

„Hmm...fajn,“ postavila jsem se a lehce si oprášila oblečení.
„Co všechno umíš? Umíš lézt po stromě, po vodě? A tak dále...?“ zeptala jsem se se zvednutým obočím.
Potřebovala jsem vědět, co umí a podle toho postupovat.

Jak to napsat...facepalm xDD
Bože můj... To byla moje reakce. Shi reagovala naprosto opačně. Lehla si na zem s otevřenou tlamou, překulila se na záda s nohama ve vzduchu a do okolí vysílala vlny svého smíchu.
Chtě nechtě mi také začaly cukat koutky, protože do mě vysílala neskutečně positiní emoce.

„Ehm...já to myslela nějak...takhle...“
Stále se zavřenýma očima a stále cukajícími koutky jsem se otočila ke stromu a soustředila chakru do nohou, než jsem v klidu, hezky pomalu začala stoupat po kmeni vzhůru.
Když jsem byla asi deset metrů nad zemí, posadila jsem se na větev.
„Takhle jsem to myslela.“

„Je to jednoduché. Prostě se musíš naučit končentrovat chakru do nohou. Nesmí jí být moc a nesmí jí být ani málo. Zkus to. Soustřeď se.“
Začala jsem lehce pohupovat nohama ve vzduchu, zatímco jsem ho pozorovala.

Pozorně jsem ho sledovala a ačkoliv bych na to měla být připravená, překvapilo mne, když se stalo to, co se stalo.
Naštěstí mne před třískami ochránila automatická stěna z irisu. Ovšem když se strom začal bortit, to už byl jiný problém.
Chvíli jsem přemýšlela o přeskoku na jiný strom, ale v blízkosti žádný vhodný nebyl.
Tak jsem se prostě rozpadla.

Na druhé straně trávníka se poskládala postava.
Byl to klon, ale vypadalo to, jako že jsem se tam objevila já. Já se mezitím složila a kus dál a skryla se.
„Ryuuji, musíš se uklidnit. Soustředit se,“ promluvil klon mým hlasem.

„Shi!“ zakřičela jsem v mysli.
Můj klon se postavil do obrané pozice, zatímco Shi využila zkušenosti z dnešního učení.
Rychle překonala vzdálenost, ačkoliv místo oběhla, aby nebyla vidět a mezitím se ,přeměnila'.

Nakonec - dvakrát tak velká - skočila a přišpendlila zářivého Ryuujiho k zemi.
Klon se rozpadl a já se ,objevila' u Ryuujiho hlavy.
Položila jsem mu ruce na ramena a držela ho u země, když se vzpouzel.
„Ryuuji, soustřeď se!“

Zhluboka jsem vydechla, když omdlel a rukou si přejela po obličeji.
„Musíme ho vzít domů.“ „Co?“ reagovala hned Shi.
„Nemůžeme ho tu nechat,“ ušklíbla jsem se.
Shi si nespokojeně zafrkala, ale nechala si Ryuujiho položit na hřbet.
„To tě bude stát minimálně jednu...dvě večeře,“ zavrčela.
S úšklebkem jsem se postavila, zapískala na Tenshiho, který okamžitě přiběhl a vydala se pryč. (přesun)

Nehnula jsem se celou dobu, co cvičili.
Neškodilo si něco zopakovat a mě se opravdu líbilo je sledovat. Protáhla jsem se a vstala až chvíli potom, co byli pryč. Nemohla jsem nic dělat, s ničím pomoct. A cvičení už jsem měla za sebou. Nebylo třeba tu déle zůstávat.
Líným krokem jsem se vydala ze cvičiště. Přemýšlela jsem.
Bůh ví, o čem, ale rozhodně mě začínala bolet hlava. Potřebovala jsem se vyspat.

(Přesun)

Došla jsem na cvičiště vcelku pomalým krokem, ale chuť bojovat mi doslova sálala z očí.
Na rukou se mi při běhu proti jednomu ze slaměných panáků vytvořily dlouhé drápy.
Sekla jsem se jediným pohybem tak rozpárala slaměné břicho. V těle se mi rozproudila blesková chakra a přešla i do drápů, přičemž jsem uhodila ještě jednou. Tentokrát z boku, ze kterého o pár vteřin později vylétla chakra. Byla jsem rychlá. Vskutku rychlá díky technice s názvem Hayasa Kaminari. Milovala jsem rychlost blesku. Milovala jsem blesk.
Naneštěstí pro něj se panák nemohl bránit a po několika minutách skončil rozsekaný zcela na kousky. Ne, že by mi to nějak pomohlo. Nebyl to úctyhodný protivník. I tak jsem ale alespoň vybila část energie.
Kdo by mě teď viděl, nejspíš by se začal smát. Stála jsem s dlouhými drápky tam, kde kdysi stále figurína, slámu z jejího těla jsem měla ve vlasech a všude možně po oblečení. A v očích pořád tu chuť trochu rozproudit krev.

Znovu jsem zpozorněla, když mě vyrušil něčí příchod.
V očích mi pohrávaly hravé jiskry.
Ryuuji? A on chce...?
"Sneseš společnost při tréninku?" otázala jsem se s pohledem upřeným na jeho další pád.
Zřejmě byl do sebedestruktivní činnosti tak zabraný, že si mě nevšiml.
"Nebo možná pomoc?"
I když místo někoho tak zlomyslného jako jsem já by se hodil spíš někdo, kdo měl vůli ho chytat než se přizabije...

"A můžu se dívat, jak pořád padáš? Třeba z támhleté větve?" nadhodila jsem šibalsky a v klidu si vyběhla nahoru po blízkém stromě a posadila se na větev. Na chůzi pomalu jsem si netroufla. Nebyla jsem ještě Jounin a rozhodně ne tak dobrá. Ale dělat génia, to jsem ze sebe mohla. A navíc jsem chtěla, aby mě přestal přehlížet. Odmala jsem byla impulzivní a tento způsob přátelský takřka mezi kolegy se mi nezamlouval.
Chtěla jsem, aby mě začal brát. Nemusela to být zrovna pomoc. Ale nesměl to být tento přístup alá pan nedostupný, který nepotřebuje city, přátele a dokonce ani vesnici.

"Ano, mám... Přátelskou pomoc kolegům z Kumogakure. A když o ni nestojí... Ráda se jednoduše spřáteluji..."
Dobrá... Nesnáším společnost! Ale co je jim do toho?
Zaujatě jsem ho sledovala.
Začínala jsem obdivovat jeho vůli a výdrž. Ani můj trénink tenkrát nebyl lehký, ale nebyla jsem u něj nikdy tak dlouho jako on.
"Ale... Na začátečníka dobrý..."

I já seskočila na zem.
Vcelku mě tyto jeho nálady děsily.
"Nejsi?" jako kdyby to byla otázka. Mé oči tvrdily jasně něco jako "Dokaž to," ale nahlas jsem neřekla nic.
"Dobrá tedy. Pak nezbývá prostě než říct, že je to dobrý výkon... Jen tak."

Posadila jsem se před strom, u kterého jsem stála.
Sledovala jsem chvíli jeho, chvíli okolí. Zřejmě jsem čekala, jestli na mě promluví nebo ne.
Vážně zvláštní člověk, až příliš zvláštní. Vlastně mi ho bylo líto. S tímhle přístupem příliš přátel nezíská. Za chvíli jsem se ztratila ve svých myšlenkách a přestala vnímat okolí.

Podívala jsem se směrem k němu.
Něco mi tohle vzdáleně připomínalo. To první setkání s ním.
Chvíli, kdy jsem viděla, co jsem viděla. Vyděsilo mě to.
Zhluboka jsem se nadechla.
Jako kdybych tu nebyla...

Došla jsem na cvičiště a zamračila se na neposlušné nebe.
„Ahoj!“ zavolala jsem nadšeně na oba a momentálně jsem víc než Raikage připomínala opravdovou osobu v mém věku, tedy 17-ti letou teenagerku.
Nevšímala jsem si svých dvou ,skrytých' střáží, jež na mě dávali pozor, ačkoliv jsem se nenacházela v žádném nebezpečném prostředí.
Svou vesnici jsem považovala za více než bezpečnou.
Nicméně se alespoň neukázali na veřejnosti. S Shiiným odporem k maskám by ty dva pravděpodobně ihned rozcupovala na kusy.
Už se mi je málem podařilo přesvědčit, že tohle opravdu není nutné, ale potom, co jsem v kanceláři zkoušela nové techniky a dopadlo to katastrofou, mne hlídali snad ještě víc.
Asi si mysleli, že za tím bylo nějaké spiknutí.
Jsem už skoro dospělá, proboha!
Zaběhla jsem za strom a za chvíli jsem už seděla na jedné jeho větvi, houpala nohama a zářivě jsem se při tom usmívala, ani jsem nevěděla čemu.
„Jak se máte, co děláte?“zeptala jsem se energicky a stále stejně vesele.
Zvláštní...Asi mne popadla komunikativní nálada. Stává se.

Heee?
Zadívala jsem se na obdivovanou Raikage velice zvláštním způsobem (xD)
"Dobrý.. Den..." dostala jsem ze sebe a začala jsem se obezřetně rozhlížet a hledat někde její šelmy.
"Máme se..." zadívala jsem se na Ryuujiho.
Pochmurně? Děsně? Nepřátelsky?
"Cítím se skvěle."

Vesele jsem se zasmála a na chvíli zvrátila hlavu dozadu, přičemž jsem se trochu naklonila dozadu.
Koutkem oka jsem zahlédla pohyb stínu, jak snad jeden z mých stráží chtěl vyběhnou vpřed, protože se bál, že padám.
„Nelži mi. To se přece nedělá,“ znovu jsem se kočičíma očima podívala na Hidenori a široce jsem se usmívala.
„Já to poznám,“ znovu jsem se zasmála.
Asi už mi to začíná lézt na mozek. Ostatně...jako vždy po nějaké době, když jsem strávila dlouhou chvíli v malé místnosti plné papírů, kde se toho nedalo moc dělat.
„A ty...Ryuuji? Jak se máš?“ široce jsem se na něj usmála, jako bych ho viděla poprvé v životě.
Ano, opravdu jsem připomínala puberťáka.

až vyslovené jméno mě vytrhlo z hledění na oblohu, několikrát jsem zatřásl hlavou a trochu jsem se při tom rozcuchal... až po té jsem přejel po krajině a zastavil jsem se na Raikage, bleskurychle jsem vstal
"já-já cvičím ! nejsem líný !"
řekl jsem poněkud zaskočeně a ihned na to jsem se rozeběhl ke stromu, bylo vidět že dnes mám fakt dost čím více jsem se přibližoval ke stromu tím méně jsem mohl a skok na strom mi připadal téměř nemožný, doběhl jsem ke stromu a místo skoku jsem do něj narazil hrudí a opřel jsem se o něj

Srdečně jsem se rozesmála. Můj zvonivý smích se nesl do dálky a já rozverně znovu hodila hlavou dozadu, až se mi vlasy splašeně rozlétly do stran.
„Odpočiň si. Každý si potřebuje odpočinout,“ řekla jsem stále vesele. Najednou jsem zvážněla. „I já. Asi rezignuji.“
Vypadalo to jako naprosto vážné rozhodnutí. Ani mi nezacukaly koutky.
V tu chvíli sebou dva stíny trhly a jeden z nich přidušeně vykřil něco jako: „Ale Raikage-sama!“
„To byl vtip,“ protočila jsem očima. „Nemáte žádný smysl pro humor,“ ušklíbla jsem se, jak si vyditelně oddechli a znovu se schovali do stínů.