Cvičiště

Bez slova len s hlasným smiechom som obydve svoje katany zastavil tak aby sa Hidenorinej ani nedotly. Pritiahol som ich naspäť k telu pričom som vyskočil ponad ňu. Dopadol som na zem a začal sa biť nepredpokladatelným spôsobom. Začal som sa len tak oháňať katanamy čakajúc, že ju to vystraší. Stále som sa smial. Zrovna keď to nemohla čakať som mykol zápästím a otočil svoje katany tak, že keby som sekol tak by Hidenori zasiahla tupá časť čepele. Bola pod stálym nátlakom tak si to nemala moc ako všimnúť.

Nechápavě jsem na něj hleděla a nastavila jen svou katanu před sebe, protože v tomhle ani ten, kdo cvičil odmala, nemohl odhadnout, jak zaútočí.
Ona ani neútočil on prostě...
Ani jsem nedokončila myšlenku a praštil tupou katanou napůl do mé napřažené, napůl mě s ní uhodil. Dopadla jsem dozadu a promnula jsem si spánky rukou s kunaiem.
"Tohle nebylo fér," zakňučela jsem.
Vzápětí už jsem se ale zvedla a prudce sekla shora k jeho levému rameni.

Když vyskočila a napřáhla se pohnul sem se kousek na bok a tak se vyhnul. Zasunul sem katanu z levé ruky do pochvy, chytnul jí ruku s katanou a dával si pozor na tu s kunaiem. Teď už sem se jen hezky usmál. Co nebylo fér? Předstírané šílenstvý bylo pryč. Po pár vteřinách se mi zatrásla ruka a já s bolestí jeji ruku pustil u čeho sem na tváři vystrouhal grymasu s které se dalo znát která bije.

Chtěla jsem seknout kunaiem, ale rozmyslela jsem si to, když jsem zaregistrovala jeho výraz.
"Sensei!" vyčítavě jsem se na něj zadívala, katanu i kunai v mžiku schovala a už jsem byla blízko něj a se starostlivým pohledem zkoumala zranění.
Jemně jsem se dotkla jeho ruky. Chtěla jsem vědět, jak moc to bolí, typický masochista. I tak jsem ale byla jemná.
"Musíš zajít do nemocnice," mudrovala jsem. "Povinně."

Prikývol som, asi áno. Schoval som druhú katanu a chvíľu sa len díval na Hidenori. Som rád, že si moja študentka. Povedal som s úsmevom na tvári. Ak chceš aby som šiel do nemocnice budeš ma tam musieť nasilu dotlačiť, neznášam doktorov. Zaškeril som sa a potom sa len ďalej usmieval.

"Fajn," prohodila jsem veselým tónem a na mé tváři se objevil doslova a do písmene výraz šelmy. "Beru to jako výzvu."
A teď buď kunai ke krku nebo umluvit.
Rozhodla jsem se pro druhou možnost.
"Vzhledem k rezintegraci buněk poškozených vnějšími vlivy je třeba pomocí ošetření předejít následkům v podobě zachycení nežádoucích nepozměnitelných vad, či psychické újmě," nadechla jsem se k pokračování. "Na tvé zranění se nedá implementovat tvůj obvyklý názor ukazující na nezanedbatelné zanedbání lékařské péče, nýbrž samotná implementace je zcela jistě třeba. Implementujme tedy názor odborníků, při následující návštěvě zařízení pro implementaci lékařského názoru nanejvýš vhodného, tedy nemocnice."
Bylo na mě vidět, že podobnými řečmi ho budu nudit dokud nekývne. Měla jsem dobré vychování a pocházela jsem z rodiny, která něco znamenala, tudíž vzdělání bylo na prvním místě. A důkladné.

Zasmál sem se, neznáš synonimum pro slovo implementace? Používáš ho až moc často a pak to vyzní dost špatně. Má pravdu, nechce se mi tam ale je to nutné, už to bude týden co mě to bolí. Zauvažoval sem a pak řekl: Dobrá, jestli tam se mnou zustaneš pujdu tam. Zahleděl sem se jí prosebně do očí na co se mi pusa rozšířila tak o 2 centimetry do každé strany. Takový hezký usměv, z kterého vyžarovala fobie ze skalpelu nebo injekce. Nesnášel sem je pokud se ke mě blížili tou ostrou stranou.

"Ale synonyma už nezní tak důležitě," byla jsem v pokušení v té chvíli rošťácky vypláznout jazyk, ale nakonec jsem to neudělala a jen jsem kývla.
"Musím si přece ověřit, že tam opravdu zůstanete, že?" prohlásila jsem naoko zamyšleně.

Zůstanete? podíval sem se na ní spýtavým úsměvem a zvýraznil to zakončení, to vykání! Nuž, když jinak nedáš, řekl sem a držíc si ruku zamířil pryč s cvičiště, pak sem se ale zastavil. Musíme jít hned? zeptal sem se s milým pohledem jako dítě. Vlasy mi rozfoukával jemný vítr a už nepršelo, jak sem předpokládal jen přehánka, občas se dokonce i ukázalo sluníčko ale jen na pár vteřin.

Ani jsem si neuvědomila, že mu zase automaticky vykám.
"Promiň," pokusila jsem se to rychle odčinit a pokrčila rameny. "Síla zvyku."
K jeho poslední otázce jsem rychle kývla.
"Samozřejmě, že musíme jít hned," po posledním slově jsem se pomalu vydala směrem k nemocnici. Stále jsem ovšem šla po jeho boku. Minimálně než dojdeme do oné "až příliš" sterilní budovy, tak se od něj nehodlám hnout.

(Přesun)

Ach jo, povzdychl sem si. Vypadalo to jakoby sem já byl student a moje senseika.
Taková milá situace. Pomalu sem po boku Hidenori kráčel do nemocnice a doufal že moje zranění není nic vážné.

(přesun)

Dobehol som na cvičisko a ostal stáť v strede. Počkal som kým Hidenori dobehne, stále som ju sledoval. Tak, čo chceš trénovať? spýtal som sa pretože, za prvé som ju nepoznal, takže som nevedel čo je najlepšie aby teraz trénovala a za druhé učil som prvý krát takže som si to nestíhol zmapovať.

"Taijutsu," odpověděla jsem spěšně. "Jako vždy bleskové Taijutsu."
Jiná možnost tréninku mě vlastně ani nenapadla.
Tohle jsem brala jako samozřejmost.

Ehm... dobre teda, je možné nejako znížiť újmu ktorú utrpí tvoje telo pri používaní tej techniky? Ak áno bolo by najlepšie to anulovať, nech je to radšej niaku dobu slabšie ale nech ti to neubližuje. Povedal som s úsmevom z ktorého sa dalo čítať veľa vecí, od mojej dobrej nálady až po úprimnosť. Keď som dopovedal pozrel som sa Hidenori do očí a premýšľal nad tým čo by som ju mohol naučiť, niečo výnimočné.

"Tu ujmu bohužel snížit nejde. Na mém těle se projevuje s následky až po dlouhé době, ale nejdříve mi jen trochu běhá mráz po zádech. Zkrátka ztrácím citlivost v prstech nebo čich, sluch... Ale pokud to nepoužívám dlouho po těchto příznacích, není to trvalé," na chvíli jsem se zamyslela.
"Nemyslím, že je to nutné anulovat. Ani to nepůjde."

Dobre, tak v tom prípade ti to zakazujem ako sensei používať moc často aby to nemalo trvalé následky, čo znamená že sa musíš naučiť aj niečo iné a toto trénovať menej. Pozrel som sa na Hidenori trošku spýtavo. Nebude snáď dobré naučiť sa aj niake obyčajné raitonové ninjutsu?

"A jaké?" pozvedla jsem obočí.
"Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, co přesně bych se s Raitonem mohla učit, pokud by to nebylo Taijutsu."
Zadívala jsem se na něj trochu provinile. Opravdu mi to ke mě příliš nesedělo.

No ty potrebuješ asi niaku techniku na vedšie vzdialenosti. Chvíľu som ju sledoval a potom pokračoval. Najlepšie bude zájsť do knižnice aby si si vybrala sama ktorá z prístupných techník sa ti bude nejviac páčiť. Ale úprimne vôbec sa mi tam nechce ísť takže si ešte zatrénujeme s katanou a do knižnice zájdeš vo voľnom čase. Keď som to dopovedal uškrnul som sa a vytasil katanu, vedel som, že narúšanie jej voľného času sa jej nebude páčiť ale čo sa dalo robiť, usmial som a čakal, že začne.

"Héééj," měl pravdu, narušování mého volného času se mi ani trochu nelíbilo. "A kdo mi s výběrem techniky poradí, když to bude v mém volném čase?"
Založila jsem ruce na hrudi a odmítala jsem se hnout. Znovu jsem byla v pokušení na něj prostě vypláznout jazyk. Asi jsem byla prostě neposlušný žák.

Rozběhl sem se proti Hidenori a zastavil jí katanou u krku. Zase sem jí jen s úsměvem schoval a postavil se k ní celkem blízko a jen tiše řekl: Já říkám raitonovou techniku na dálku C-A rank abys to zvládla, výběr nechávam na tobě abys byla spokojená s tím co se učíš ne? Na chvíli sem nahodil vážný obličej a pak se mile usmál. S tím volným časem sem si dělal srandu. Jestli chceš mužem jít do knihovny rovnou.

Klopýtla jsem dozadu a nejspíš bych spadla, kdyby mé kroky nezastavil kmen stromu.
Neměla jsem zkušenosti a ostří jeho katany u mého krku mne překvapilo.
"Ehmm.... Možná raději v mém volné čase!"

Takže som ju presvedčil. Pomyslel som si a sadol si s vysmiatym a prívetivým výrazom ako nikdy, vyzeral som fakt ako taký, "roztomilý sensei". Zadíval som sa na Hidenori, tak čo ideme robiť? Alebo už sa ti nechce trénovať? spýtal som sa lebo po tom čase strávenom v nemocnici ma pomaly dnes všetko prestávalo baviť. Len som si znudene zobral kunai, pichol si do prsta a začal na dlahu malovať krvou rôzne celkom dobre vyzerajúce vzory.

Vzor:

Sledovala jsem jak maluje krví s rozšířenýma zorničkama.
Whau... To bych neudělala...
"Asi si dojdu vybrat nějakou techniku, pokud ti to nebude vadit. Už trénujeme dlouho," prohodila jsem a přitom dál fascinovaně sledovala vzory, které mu vznikaly pod rukama.

V pořádku, usmál sem se na ní a dál maloval. Pak mě najdeš buď tady, v sídle mojeho klanu nebo u Raikage. Řekl sem a pokračoval v tvoření svého díla. Muj prst pomalu přestal krvácet ale dlaha už vypadala mnohem lépe, využil sem tedy zbytek krve co tekla u čeho sem přemýšlel co asi budu dělat dokud skončí Hidenori v knižnici.

"Hai, sensei," kývla jsem prostě.
Trvalo jen pár vteřin než jsem se rozběhla směrem ke knihovně.

(Přesun)

Po bloudění po vesnici jsem dorazila až na cvičiště. Myslela jsem, že tu budou tými a trénovat nebo aspoň zlepšovat svoji týmovou morálku. Jediného koho jsem tu viděla, byl Ryuuni. Přistoupila jsem k němu. Naklonila jsem se nad něj. "Co to vyrábíš?" zeptala jsem se zvědavě. Hned na to jsem se vedle něj posadila.

Po tom co Hidenori odešla sem začal mírně ignorovat okolí protože sem byl zaměstnaný skrášlovaním své dlahy. Přišla ke mě Shizuka a sedla si. No vlastně už nič, odpověděl sem a schoval kunai, moje krev už přestala téct no dlaha vypadala mnohem lépe. Tohle budu mít příští týden na ruce, ukázal sem dlahu, ozvalo se zranění z poslední mise, řekli mi, že se to i samo hojilo dobře, ale tahle mě to alespoň nebude bolet. Chvíli sem se díval na Raikage a pak se postavil, nezajdeme na dango nebo někam? Moje nová studentka právě vrávorá někde po knižnici. Měl sem už trochu hlad ale samotnému se mi nikam jít nechtělo, takže Shizukin příchod mi přišel naprosto vhod.

"Ty jsi mi ale jelito," povzdechla jsem si. "Nechceš si odpočinout, dokud se ti zranění nezahojí?" zeptala jsem se starostlivě. Nepotřebovala jsem mít ve vesnici každého zraněného.

Já sem dost odpočinutý, pousmál sem se. Co se týkalo odpočinku bylo mi jedno jestli ležím doma v posteli nebo sedím v podniku a jím dango. Pak sem nahodil vážný obličej, A neříkej mi jelito! řekl sem a po pár vteřinách se zase usmál. Vypadalo to jako takové dětské divadílko. Zadíval sem se Shizuce do očí a zeptal se úplně od věci: Bude ti vadit když tě budu oslovovat Shiz?

"Když ale jelito jsi," poznamenala jsem s žertem. "Když si potom nebudeš nárokovat moji osobu, tak klidně," znovu jsem zažertovala, ale mluvila jsem vážným hlasem. Čekala jsem, jak si to vyvodí.

Ehm, dobrá Shiz-chan. Řekl sem a zapřemýšlel co tím asi myslela. Tak co pujdeme někam? Nechce se mi tu sedět i když s tebou se tu sedí celkem dobře. Pousmál sem se na Shizuku a lehl si díévajíc se na oblohu.

Celkem dobře? pomyslela jsem si. Pak jsem si povzdechla. "Tak tedy můžeme," stoupla jsem si. "Zveš mě?" nadhodila jsem a usmála jsem se na něj.

No, jestli nejsi z těch zarytých co si nenechaj jídlo zaplatit tak ano, zvu tě. Řekl sem z humorem a taky se postavil. Pomalým krokem sem zamířil k východu z cvičiště. Tak co zase dango nebo barbeque? Nebo něco jiného? Výběr nechám na tobě. Prohrábl sem si zdravou rukou vlasy a zadíval se na Shizuku. V Oblačné je poslední dobou dost hezkých holek. Pomyslel sem si.

"A co takhle obojí? Času je dost," navrhla jsem. Sice jsem nevěděla, jak je na tom finančně, ale to by neměl být takový problém. Cupitala jsem za ním. Nemohla jsem ho nechat mi uniknout.

Dobrá tedy, tak nejdřív barbeque, začínal sem totiž hladovět, a jako dezert si dáme dango. Prohlásil sem a zamířil do nejbližší restaurace u čeho sem si prorátaval jestli mám u sebe dost peněz ale nakonec sem zjistil, že by to vážně neměl být problém.

(přesun)

"S tím plně souhlasím. Není nic lepšího než skončit s dangem!" Ruce jsem si dala za záda a volným krokem jsem šla vedle něj. Měli jsme namířeno do restaurace. Snad jsem se nevtřela do jeho přítomnosti... pomyslela jsem si.

(přesun)

Došla jsem na cvičiště.
Nikdo tu nebyl, tak jsem se rozhodla trochu zatrénovat s bleskem.
Můj trénink probíhal stejně jako vždy. Rozproudila jsem svou chakru uvnitř těla. Dnes to ale nešlo. Povzdechla jsem a pustila se pouze do šermování katanou.
Měla jsem v srdci upozornění, že bych měla ten trénink omezit.
Trénink, který mi poškozuje tělo, zkracuje život... A který mi až doteď nic viditelného neprovedl.
Prozatím jsem to nechala být. Chtěla jsem se zlepšit s katanou pro další souboj se senseiem.

Po nějaké době jsem usoudila, že už bych mohla skončit.
Zasunula jsem rychlým pohybem katanu do pouzdra a chvíli jsem se vydýchávala.
Yosh! Teď ty svitky.
S myšlenkou na nové techniky jsem se rozběhla směre k centru Oblačné.

(Přesun)

*přijdu a prohlížím si cvičiště. Začnu nejdřív běháním (tak několik koleček kolem) pak mírnou rozcvičku...* tak který? *mumlám si pro sebe...* třeba se naučím...zkusím Tsume (Drápy) *trochu rozpohybovat chakru...Vytáhla jsem kus látky z kapsy a chytla ji oběma rukama za zády. Našla jsem si vysoký strom a začala jsem šplhat (nohama) po kmeni. V půlce jsem vyskočila na větev a trochu si odpočinula. Pak skočila dolů a vytáhla jsem nějaký svitek. Byl malý a z jedné strany byl namalovaný drak. Byl to svitek po jejím otci...Základní techniky Klanu Uzaraku , stálo na něm. Našla jsem si techniku tsume a položila jsem svitek na zem* Nejprve zformovat chakru do prstů. *zamumlala jsem a soustředila ji do konečků prstů, až mě trošku brněli* poté usměrnit do nehtů *řekla jsem si polohlasně a ještě jsem zmenšila rozsah chakry pouze na nehty. Bylo to docela obtížné* a nakonec formovat drápy...*ušklíbla jsem se a pořádně se soustředila. Asi deset minut jsem tam stála, pomalu mě začali bolet natažené paže a už jsem to chtěla vzdát...ale najednou se mi nehty asi o centimetr protáhly...Usmála jsem se a přestala koncentrovat chakru...drápky však nezmizely* super, už mám základ...*zajásala jsem potichu a znovu jsem se začala soustředit. Milimetr po milimetru se mi nehty začaly prodlužovat, až se mi na čele objevil pot. Po pěti centimetrech (což je slušná délka) jsem si vyčerpáním sedla* je to fuška...i když je to jenom D-rank *podívala jsem se na prsty a nehty se mi vrátily do normálu*

*po nějaké době jsem se zvedla a pokračovala v soustředění chakry. Teď to šlo trochu rychleji...po pěti minutách jsem měla zase pět centimetrů dlouhé nehty a ani mě to nestálo tolik síly. Nechala jsem je zase v normální velikosti a rozhodla se, že si ještě zavičím s katanou. Vytáhla jsem ji z pouzdra na zádech a pomalu dělala všelijaké kroky...pak jsem dělala prudké seky do vzduchu a nakonec na dřevěném panákovy jsem si zkoušela různé útoky (nehybný cíl je fakt supr)*

*po chvíli jsem zasunula zpět svoji katanu a znovu jsem si cvičila Tsume. Jde to čím dál rychleji...pomyslela sem si a rozhodla se to použít. Přišla jsem ke kmeni stromu a pokusila se do něj udeřit drápy...kupodivu jsem seškrábla trochu kůry a ni to nějak nebolelo* připadám si jak kočka co brousí svoje drápky *ušklíbla jsem se a pomalu jsem začala sekat do stromu. Vždy jsem trochu zrychlila tempo až po několika minutách jsem jela jednu ránu za druhou*

*po chvíli jsem byla udýchaná a musela jsem se opřít o strom...byla v něm asi deset centimetrů hluboká díra, tak jsem na sebe byla trochu pyšná. Z kapsy jsem vytáhla nějaký čokoládový bonbon a hodila si ho do pusy. Po chvíli odpočinku jsem se dala znovu do terorizování stromu mými drápy*

Přišel sem na cvičiště v, na něco takovéhle, dokonalém přestrojení nazývaném henge, samozřejmě sem v ruce měl i spomínanej palcát.



Nahodil sem mírně nasraný obličej a dokráčel k Mononoke a s opovržením ji oslovil:
Ty si ta zelenovlasá Uzaraku co ji mám učit?
Přeměřoval sem si ji pohledem a pořád na ní nechával ten hnusný, nenávistlivý pohled.

*když na mě promluvil, otočila jsem se. Málem jsem spadla na zem, jak jsem se lekla, ale hned jsem se trochu rozkročila a dala ruce (pořád s drápy po Tsume) do obranný pózy* čekala jsem, že budete trochu přívětivější...sensei *poslední slovo jsem procedila přes zuby, ale aspoň trochu slušná budu*

Co? řekl sem nechápavě a podíval se na ni pohledem z kterého bylo jasné, že sem čekal víc. Prásknul sem palcátem o zem, tak mi ukaž co umíš!

*trochu mě překvapil...ale byla by to vhodná příležitost k tomu, abych použila Tsume: techniku, kterou jsem se právě učila. Po pár vteřinách soustředění se mi nehty zase prodloužily v drápy a já se co nejrychleji vydala k tomu týpkovi přede mnou. Vyskočila jsem, složila pečetě* Bunschin! *a udělala jsem jeden klon. Vrhla jsem se na něj a snažila se mu ( i s mým klonem) ho pořádně podrápat drápy, ale přitom jsem se snažila krýt se*

(jentak mimochodem, před tím jsem trénovala a byla bych ráda, jestli mi někdo napíše, jak to dopadlo )

Vylítla na mě s nějakou technikou kterou ještě ani pořádně neovládala, chytil sem palcát za konec rokujeti, vyskočil nad ní tak aby mě nemohla praštit a mávnutím palcátu zničil klon co vytvořila. Nic moc, zamumlal sem si pro sebe a čekal na další akci.

*něco jsem zamumlala...ale protože neznám ještě moc technik, nemůžu pořádně bojovat. Vytáhla jsem katanu z pouzdra na zádech (nehty zase v normální velikosti) a vydala jsem se k němu. Naznačila jsem útok ze předu, ale co nejrychleji jsem vyskočila, ocitla se za jeho zády a vší silou po nich sekla*

Vytáhla katanu a sekla mě sezadu. Vyblokoval sem to palcátem který teď byl skoro vejpul. Vší silou sem ji praštil ale nemohlo to moc bolet protože se zbraň při útoku zlomila. Uskočil sem pár metru spátky a čekal.

*když mě praštil, trefil se do boku a trochu mě odhodil...Bolí to, ale nedám to za žádnou cenu najevo...Přemýšlej! okřiknu se. Když zaútočím přímo, on to vyblokuje a dokonce mě trefí...Zhluboka jsem se nadechla, složila pečetě a udělala jsem dva klony. Každý se k němu vydal jiným směrem. Hodily jsme po něm několik shurikenů a když jsme byli v těsné blízkosti, začali jsme útočit katanami*