Cvičiště

Vše potřebné pro trénink, poblíž se nachází mimo jiné sklad s loutkami a vybavením pro ně potřebným.

Dorazil jsem na cvičiště a sundal si kápi z hlavy.
"Ah, tohle je lepší, nemám rád, když si musím něco strkat na hlavu... A to věčné skrývání už mě taky nebaví, stejně o mně všichni ví a mlčí jen ze slušnosti... Yare, yare..."
Protáhnul jsem se a při tom mi i křupnulo v krku. Pomalu jsem se rozešel ke stromu, vypadal sice bídně, ale to stačilo. Na to, co jsem chtěl trénovat až bohatě.
Lusknul jsme prstem a špunt, který držel písek uvnitř nádoby se rozložil a písek začal vycházet z nádoby. Neměl jsem ho rád, byl mým požehnáním i prokletím...
"Fajn, takže to zkusíme. A jestli mi to budeš kazit, dostaneš další měsíc vězení!"
Pohrozil jen tak z nudy Ichibimu, možná ho slyšel, možná ne. Mi to ale bylo jedno. Nechal jsem písek, aby se dostal k mým rukou a soustředil jsem se na to, abych z něj vytvořil to, co jsem potřeboval.
"Suna shuriken!"
Křiknul jsem a rozehnal jsem se rukama. Patvar písku, který před mýma rukama byl, se najednou proměnil v jakési neidentifikovatelné létající předměty a rychle se rozletěl ke stromu. Neletěly nijak rychle, byly to přeci jen prvopočátky. Jakmile písečné nástroje narazily do stromu, okamžitě se rozprskly na zrníčka písku a vrátily se zase zpět ke mně.
"Sakra! Přesně tohle jsem čekal... Když mám kvůli tobě ovládat písek, tak mi sakra dej plnou kontrolu, to že kolem mě pořád hučí a levituje je sice pěkné, ale v útoku mi to nijak nepomůže!"
Kousnul jsem se do rtu a začal se zahánět rukama divočeji a divočeji. Pokaždé se z písku vytvořily tvary, nejvíce podobné asi koulím a rozletěly se proti stromu, účinek byl ale pořád stejný. Pokaždé se rozbily o kůru stromu a nezanechaly tam ani stopy.
"Kso!"
Zaklel jsem a přestal jsem s tím.

Spoiler:

O půl hodinu později, půl hodinu, kterou jsem strávil nic neděláním a neustálým brbláním nad tím, že mě Ichibi štve, jsem se rozhodl, že na to půjdu jinak. Vědecky...
"Hmm... Písek je příliš měkký, není zpevněný, takže... Když si nejdříve vytvořím ty shurikeny a ne jen písečné projektily... Mělo by to jít..."
Podrbal jsem se na bradě a zadíval jsem se spiklenecky na písek, který kolem mě poletoval.
"Tak pojď, dáme se do toho..."
Nastavil jsem dlaň a menší vlna písku začala levitovat přímo nad napřaženou dlaní. Představil jsem si v hlavě perfektní obrázek shurikenu a doslova jsem hypnotizoval písek.
"NO? Tak ukaž co umíš krasavče!"
V mysli jsem přikázal písku, aby napodobil obrazec v mé hlavě a tak se začalo dít. Začal se líně spojovat a plazit a pomalounku ale pomalounku to začalo vypadat jako shuriken. Sice jako shuriken po výbuchu, ale to na první pokus stačilo. To "něco" v co se písek složil, byl poněkud šišatý shuriken, ale mělo to pevnou formu a když mi to spadlo do dlaně a já to trochu zmáčknul, drželo to tvar. V hlavě jsem se modlil ke všem svatým, aby to vyšlo. Jinak by mě to rozzuřilo do běla.
Druhou rukou jsem přiměl vytvořený předmět levitovat a mrštil jsem s ním o strom, jak nejlépe to šlo. Pseudoshuriken se rozletěl a začal ve vzduchu i pravděpodobně rotovat. Jakmile narazil do stromu, opět se rozprsknul.
"Ale no ták?! Vždyť jsem kvůli tomu i mysle... Ksoyaro!"
Protočil jsem oči a v tom jsem si všimnul, že už se začíná stmívat. Tohle mně fakt nebavilo. Nemělo to cenu, takže jsem to pro dnešek zabalil, šel jsem si sednout ke stromu, kterému jsem dnes nic neudělal a uvažoval jsem nad poslední přečtenou knihou, týkala se filozofie bytí a našel jsem tam pár dost zajímavých myšlenek, při tomhle mozkovém hloubání jsem pozoroval pomalu tmavnoucí nebesa, na kterých se začaly objevovat první jasné hvězdy.

Jen jsem tak seděl u stromu a sem tam jsem něco do země načmáral prstem.
"Natsuhiboshi naze akai?
Yuube kanashii yume wo mita.
Naite hanashita.
Akai me yo..."
Spíše jsem recitoval, než jsem to zazpíval. Byla to jedna z ukolébavek, kterou jsem si pamatoval z mládí. Tma už se pěkně rozšířila a já usoudil, že konečně můžu do vesnice.
Pomalu jsem se tedy zvedal a rukou jsem přejel po kůře stromu.
"Co to?!"
Přejel jsem prstem po jakési škvíře, když jsem se k tomu pořádně naklonil a přimhouřil oči, zjistil jsem, že pseudoshuriken, který jsem po stromu hodil, přeci jen něco udělal. Nahmatal jsem na stromě zářez, který shuriken způsobil, ještě před tím, než se rozprsknul.
"Takže to přece jen fungovalo... Ale dnes už to nemá cenu. Nic neuvidím, nechám to na zítra..."
Zabrblal jsem si pod nos a pod rouškou noci jsem se vydal do vesnice. (Přesun)

V dálce se začalo objevovat čísi zahalená postava.
Vracel jsem se na místo činu. Musel jsem dokončit to, co jsem minule začal. Už jsem měl i nějaké nápovědy, jak k tomu dospět.
"Tak jo, jdeme na to..."
Přešel jsem kolem stromu a postavil se asi 10 metrů před něj. Pozvedl jsem dlaně a z nádoby se okamžitě vyvalila vlna písku, která začala kolem mě různě poletovat a měnit tvary.
Nastavil jsem dlaně a z obou stran se objevily protáhlé tvary písku, který rychle pospíchal přímo do mých dlaní. V hlavě jsem si vybavil opět shuriken a poručil jsem písku, aby vytvořil takovýto předmět. Nyní to šlo o dost rychleji, písek začal na dlani tvořit nejdříve jeden hrot, poté druhý, třetí a než jsem se nadál, měl jsem nad dlaněmi dva shurikeny, písečné samozřejmě.
"Ale tentokrát musím zvýšit tlak, aby se opět nerozprskly při nárazu..."
Pokýval jsem hlavou a pokrčil jsem prsty, jako bych chtěl shurikeny zmáčknout, ale přitom jsem se jich vůbec nedotýkal, byl to pokyn písku, aby se zvýšil tlak a vytvořil tak velmi pevný materiál.
"Iku zo!"
Pousmál jsem se a povolil jsem dlaně, jak bych něco upustil, shurikeny se okamžitě roztočily a obrovskou rychlostí se rozletěly proti stromu. Ozvaly se 2 duté rány shurikeny se zaryly hluboko do kůry stromu. Můj úsměv se jen zvětšil...

Byla to už nějaká chvíle, co Teruki seděl na jedné větvi stromu, dobře skrytý a sledoval toho hocha, jak si počíná ve svém tréninku.
Se svou prohlídkou ulic Sunagakure a dalších částí skončil už dávno a jelikož už neměl nic jiného na práci, rozhodl se jít mrknout na tréninková prostranství a třeba omrknout, co vlastně teď Suna má za Gennini a chunnini a jestli se to od jeho mladších dob, alespoň nějak změnilo, třeba k tomu lepšímu.
Když došel, ten hoch začal zrovna cvičit a jelikož ho nechtěl vyrušovat, jen se schoval právě do té koruny, kde teď byl a za celou dobu z něj nespouštěl oči...
Hmm... ten písek... ten trénink... že by to byl... proto je tu asi sám? Hm... uvidíme, co se z toho vyklube...
Hned, jak dokončil poslední započatou část, již nemělo cenu se dále schovávat a navíc, byl i na něj docela zvědavý, takže menší konverzace by se šikla...
Najednou mohl ucítit něčí přítomnost a v tu ránu se vedle něj objevil Teruki, s rukami v kapsách, pohodovým postojem a takovým příjemným výrazem...
Když se potom znova na chvíli ještě otočil k tomu stropu a prohlédl si zabodnuté kunaie v kůře, musel se nad tím pousmát...
Hned se však pohledem vrátil k tomu hochovi a zahleděl se mu do očí..."Zdravím... doufám, že neruším, ale... vidím, že tu piluješ své schopnosti, není liž pravda? Hm... je příjemné vědět, že za tu dobu, co jsem tu nebyl, úroveň shinobi z naší vesnice takhle stoupla... zajímavé. Za chvíli budeme moct jít do starého železa... ach... už teď se připadám starý..." Zavtipkoval si a udělal takový příjemný face, kde se mu však na čele objevila anime kapka, jež byla reakcí, na ty slova o staří... Byla to docela děsivá představa... opravdu!!

Trošku mě překvapilo, že se tu někdo objevil a že se se mnou dal vůbec do řeči.
Jen jsem na něj bezduše zíral a čekal, až se vykecá. Neměl tady co dělat...
Jakmile se pokusil zavtipkovat ani jsem nemrknul a okamžitě jsem mu řekl svoje.
"Nemáš tady co dělat, Kazekage si to nepřeje, nech mě být. Alespoň se ti nic nestane."
Pověděl jsem chladným tónem a opět nastavil dlaně, celý proces formování shurikenů se začal opakovat, až na ten rozdíl, že teď jich bylo více a levitovaly kousek přede mnou ve vzduchu, jen čekaly, až je vypustím.

Teruki si jen povzdechl a zakroutil hlavou."Také jsou však rok od roku drzejší..."
Terukimu stačil jen jeden skok, aby se dostal ke kmenu, kde předtím zasekl ty dva shurikeny, stál teď vlastně v cestě útoku..."Tak pokračuj ne?" Usmál se na něj jako by si z toho nic nedělal, což někdy umí člověka vytočit více, než to, že ho nějak urazí...
"Víš... nevím... možná trochu úcty nebo spíše té slušnosti by se hodilo. Hned po svém návratu nemusím poslouchat někoho, jak si na mě vylévá své pocity. Já slušný byl..." Odpověděl Teruki, stále s takovým mírným úsměvem... "A navíc, kdo říká, že cvičiště je jen pro tebe? Může se tu objevit kdokoliv a ti s tím nic nenaděláš. Myslím, že můžeš být i rád, že jsem to já... Jo a... nemyslím si, že Kazekage by proti tomu něco měl... myslím, že je i dost možné, že se v budoucnu budeme potkávat více..."
Pokud tedy mě Kazekage zapojí do služby, tak jak si myslím, což si myslím, že tak bude... Proletělo mu ještě hlavou...

Neoblomným chladným pohledem bez téměř žádného mrknutí oka jsem ho provrtával skrz na skrz. Neuměl nic jiného než jenom pořád kecat. Pomalu jsem zvedl pravou ruku zaťatou v pěst a zadíval jsem se mu do očí.
"Já nemám proč, být slušný!"
Roztáhl jsem prsty, jako bych do nich dostal křeč a písečné shurikeny najednou vystřelily obrovskou rychlostí, tohle se mi ještě nepovedlo. Zřejmě tomu pomohlo i to, že to vřelo v Ichibim, nesnášel tu samolibost stejně jako já.
"Suna shuriken!"
Štěknul jsem a už jen sledoval, jak na něj letí salva projektilů.

Teruki se jen ušklíbl a zaměřil se na písečné shurikeny, letící proti němu.
Čas, jakoby se úplně na chvíli zastavil a on mě před sebou jen to nemálo cílů, které se jako by pomalinku plížili k němu.
Krátké rozhraní, které je ještě stále drželo od sebe, ale ne nadlouho, se pomalinku zmenšovalo a zmenšovalo a zmenšovalo...
V tom si Teruki šáhnul k pasu a prudce vytáhl jednu ze svých Sai, jejíž čepel modře zazářila...

-Jen jedna-
To, co následovalo, byl jen mžik.... První salvu shurikenů Teruki doslova přesekl a tím je i zneškodnil. Nedal jim šanci se ho ani dotknout.
Byl tu prudký a téměř nezachytitelný pohyb, po němž následoval další, ale tentokrát úhybný manévr, kdy se Teruki trochu sklonil a udělal takovou otočku, čímž proplul mezi třemi shurikeny a dalším švihem zasáhnul další dva...
To stejný, hned udělal nazpátek, takže opačná otočka a seknutí zespodu a a následný postup dopředu, z lehkým odrazem do vzduchu, přeseknutím shurikenů v oblasti břicha, narovnáním do válce, takže takhle naplocho proletěl mezi dalšími a konečných pár, jen 4 švihiem - takovým obloukem a bez zastavení (jedním tahem) - přesekl ty zbylé a na zem už dopadl jen jemný písek z nich....
Vše tady toto proběhlo doslova ve vteřině a jen těžko bylo možné jen tak zpozorovat vše, co udělal. Jakoby tím jenom prošel...
Teruki si Sai protočil v ruce, jak se to dělává a zastavil, když rukojeť byla ve předu a ta ocelová část, nepokrytá kůži, jakoby podél jeho předloktí, ale zespodu.
Hned potom Sai zastrčil zpátky a mrknutím oka se objevil před Shuichim, s takovým příjemným úsměvem...
"Takže jsem měl pravdu... Ichibi no Jinchuuriki..." Řekl tak tiše, ale ne nenávistně... "Zdravím... Teruki Sarumy, abych se představil. Chtěl jsem si tě jen ověřit a potvrdit mé podezření..." Znovu se tak usmál a povzdechl si...
"Chápu tě proč si asi tak hned vystartoval, ale... nemyslíš, že všichni nemusí být stejní?" Zeptal se a trochu poodstoupil...
"Jo a ještě něco.... rád bych zpátky svůj vrhací nůž..." Chvíli asi nemohl vědět, o čem mluví, ale když Teruki ukázal rukou na nůž, s černou koženou rukojetí, který byl zabodnutý na levé straně jeho tykve, mohlo mu to dojít. Opravdu jen kousek od jeho hlavy... Molho ho to asi dost překvapit. Vždyť ani nešlo vidět, kdy to udělal a navíc... písek měl reagovat, ale nereagoval... Nebyl dost rychlý...
Teruki ti vlastně vyhodil hned, s vytáhnutím Saie, jež špičkou jeden z nožů zachytil a při vytahování vrhl. Posílen čakrou a také i tak silou hozený, takže i velmi rychlý, doslova kolem něj prosvištěl a zabodl se mu do tykve.... Muselo být znát, že v ovládání těchto zbraní musí mít už dlouhou praxi a také všeobecně v tom nebyl žádný začátečník. Tedy spíše v oboru shinobi. To se dalo rozeznat i na jeho předchozích pohybech... takových ladných. Byl to asi nějaký styl, ale který asi nebyl zase tak známý, ale zdál se tedy účinný...
"Zdá se, že tvůj písek zatím není tak rychlý... ale to se změní, určitě. Jen bych raději prvně zkoušel odhadnout lidi..." Dodal ještě Teruki a tak přátelsky na něj mrkl. Zdálo se, že mu naprosto nevadí, že je jinchuuriki... jakoby to absolutně ignoroval...

Mžiknutím oka se objevil za mnou.
Rychlost... Moje slabina...
Vyslechl jsem si opět jeho řeči a letmo jsem se pousmál.
"Nepodceňuj mě!"
Tykev najednou začala vydávat zvuk, z tykve vyletěl proud písku, který vyletěl do vzduchu a začal vytvářen ve vzduchu podivné obrazce, mezitím se část mého písku stačila dostat na zem. Prostě jsem nechal část své nádoby rozložit, abych měl potřebné množství písku.
Spoléhal jsem na to, že se bude dívat, co písek ve vzduchu provádí.

Jakmile se písek obmotal kolem jeho nohou, zvedl se poryv větru spolu s písčitými zrny.
Začal jsem se rozpadat na písek a využil momentu jeho nepozornosti k přemístění.

Objevil jsem se vedle stromu, na který jsem prvně útočil, na místě, kde jsem byl, zbyl jen jeho nůž, který spadl na zem, když neměl být v čem upevněn.
Letmo jsem pozvedl ruku a ukázal jsem na Terukiho. Písek se na něj okamžitě rozletěl.

Jak si poradíš s tímhle?

Na chvíli jsem zvedl pohled a zahleděl se na ty obrazce na nebo a tak trochu se zaujetím je sledoval.
Bylo to docela fajn, sledovat, jak si jejich Jinchuuriki vede a on z něho chtěl vytřískat to nejlepší. Jak sám říkal, nejvíc se toho člověk naučí praxí a hlavně, když mu jde o kejhák a i když někdo s ním nemusel souhlasit, bylo to tak...
Než se Teruki nadál, měl obmotané nohy pískem a mohl se sotva hýbat kolébavě do stran. Vůbec to na chvíli nezpozoroval, protože se trochu zabral do něčeho jiného, přesněji do svých myšlenek a nedával pozor. Navíc mu dával dost volnosti, což si dobře uvědomoval, ale nijak to nemínil řešit. Dělal to vlastně schválně...Hm... velmi chytré... uvidíme, co z něj ještě vyleze...
Když se pak rozpadl a objevil se o kus dál, Teruki se jen znovu tak pro sebe pousmál. Měl v plánu to, co nejdéle protáhnout, hlavně proto, aby si ho ověřil a pokusil se ho dovést na vrcholek jeho dosavadní síly, ale bez toho, aby nad ním Shukaku převzal kontrolu. To by samozřejmě hned zakročil...
Dál už však nebyla možnost přemýšlení nad tím, co bude dál, protože se na něj vyvalila velká masa písku a bylo jasné, o co se asi snaží...
Tak to nevypadá moc dobře... hmmm... Pomyslel si Teruki, ale přitom se znovu, tak jemně pousmál...
Na chvíli zvedl dva prsty a chtěl něco udělat, ale ještě se v čas zastavil...Ještě ne... Pomyslel si a jen natáhl ruku...
"Fuuton: Daitoppa!"


Kolem se okamžitě rozvířil silný proud větru, který přímo vyletěl proti písku a někde uprostřed se s ním střetl...
Při nárazu to zadunělo a písek začal vířit všude kolem.
Byla pravda, že ještě o kousek postoupil dál, ale ve větší blízkosti, větrný útok už sekal, tkaže doslova písek nasekával a zase odfoukával pryč.
Vířilo to, jak kolem Terukiho, v silných proudech, tak i kolem Reiseie. Na chvíl ipřestalo jít vše vidět...
V tom se Teruki probleskl, ale To Shuichi nemohl vidět. Mohl už jen cítit pěst, která mu přistála na tváři a odrazila ho silně a docela i rychle, mimo zuřící vítr, který se hend po úderu pomalu uklidnil...

On Přistál, až o notný kus dál, na zem. Jeho písek nestačil ani zareagovat a rozhodně malá rána to nebyla...
Teruki se však zastavil na místě a jen si zvedl svůj vrhací nůž a zase si ho strčil do pásku na ruce. Pak se jen tal otočil zpátky na něj a pousmál se..."A ty by si neměl podceňovat mě... Hm... tak to je vše, co dokážeš a nebo ještě něco udělá náš malý Jinchuuriki, co???" Uchechtl se a znovu s takovým úsměvem se mu s klidem zadíval do očí...
Kdo ho znal, věděl by, proč to dělá a že to dělá naschvál, ale... to ten druhý vědět nemohl. Jen čekal, co ještě vyzkouší... Určitě toho uměl ještě mnohem více... tedy... možná... spíše doufal...

Čekal jsem, že se s něčím vytáhne. Ostatně bylo to největší zbabělost písečných jouninů, vytáhnout se s extrémně účinnou technikou a hrát si na bohy.
Co ale přišlo, to jsem opravdu nečekal, už vůbec jsem nečekal, že se mě dotkne.
A dotknul se mě opravdu hodně. Jakmile se jeho pěst zaryla do mé tváře, vyvalil jsem oči a v ten okamžik se nádoba na písek pomalinku začala rozpadat, aby mě levitující písek stihl zachytit v letu a zbrzdil můj pád, ránu to ale nijak nezmírnilo.
Odletěl jsem pěkně daleko a usoudil jsem, že tohle nemá cenu. Nebudu tady nikomu dělat králíčka, který bude dělat to, co se po něm chce. Postavil jsem se z jakéhosi lehu, ve kterém mě zachytil písek a opět se postavil.
"Sbohem!"
Rozloučil jsem se s jakousi hořkostí v hlase. Pozvedl jsem obličej a mohl vidět, že mi písečné brnění na tváři popraskalo, já ale jen pozvedl ruce a opět jsem se přemístil, tentokrát už však nadobro. (Přesun)

Jen jsem si povzdechl a zavřel na chvíli oči...Tak ztracený... tak odvrhnutý. Ach... čeká ho ještě dlouhá cesta...
Teruki tam ještě nějakou chvíli stál a jen se díval na to místo, kde před chvílí ten hoch zmizel. Byla pravda, že měl plánu se za ním vydat a najít ho, což předpokládal zase tak těžký nebude, protože se nemohl přenést jistě daleko, ale... i tak... Nechtěl, aby to vypadalo, že ho nahání...
Uvidíme, co se z něho ještě vyklube. Má v sobě plno zlosti a hněvu. Musel být tak odvrhovaný a osamocený... hm... co z člověkem udělá odvržení...
Teruki si naposledy povzdechl a jen jak to udělal, zmizel v obláčku bílého kouře...

Objevil jsem se kousek od svého oblíbeného stromu, už na něm bylo i pár škrábanců z minulých pokusů, kupodivu ho Teruki nerozsekal na kusy svou větrnou technikou. Já se rozhodl to dokončit. Opět jsem tedy zaujal své místo a písek, reagoval pouze na mou myšlenku, začal poletovat okolo a různě měnit tvary. Jen jsem se zadíval na strom a představil jsem si tam Terukiho.
"Jen hračka, která slouží k pobavení ostatním, k ničemu jinému... SHINE!"
Roztáhl jsem ruce a nyní už bez předešlého formování se z patvarů písku levitujícího kolem mě vyrojily shurikeny, které rotovaly a letěly obrovskou rychlostí vpřed.
"Suna shuriken!"
Shurikeny doletěly až ke stromu a doslova jej prošpikovaly, tak silné tyhle projektily byly. Ty, které neproletěly skrz, alespoň zanechali v kmenu pěknou rýhu a rozpadly se zpět na zrnka písku.

Strom po krátké chvíli zapraskal a jeho nadzemní část, nepočítaje pahýl s kořenem, se sesunula k zemi. Takovou radost mi za dlouhou dobu nic nepřineslo...
Ale já neměl dost, musel jsem ho zničit... Můj výraz mluvil za vše.

Vybavil jsem si jednu z Gaarových technik i tu připomínku, že můj písek není dost rychlý, na tom jsem musel zapracovat... Abych ho mohl zabít! Napřáhl jsem ruce a imitoval vše, co dělal písek ve skutečnosti. Jako bych sám chytal větve stromů, a jakmile jsem je chytl, škubnul jsem rukou a písečná ruka, která se stvořila na můj pokyn, rychlým škubnutím větve odtrhla...

Takhle jsem pokračoval až do úplného konce, dokud nebyl strom úplně bez větví. Odtrhané větve se povalovaly okolo a praskaly, jak je písečná ruka trhala, jednu po druhé.
"Motto, motto! Chci vidět krev! Muhahaaa!"
Škubal jsem rukama jako šílenec, jako by mě to bavilo a zároveň na tom záviselo mé přežití. Vydával jsem takové zvuky, že by normálnímu člověku přestalo bušit srdce.
"Zničím tě, pěkně tě rozdrtím, až z tebe nezbude nic!"
Neustále jsem před sebou viděl Terukiho a jeho letmý úsměv, začala ve mně vařit krev.
Jakmile byly všechny větve otrhané, nestačilo mi to. Musel jsem ho rozdrtit.
Písek se rozpadl a začal vytvářet 2 krychle o délce strany asi 1 metr. Stejné dvě krychle, mezi nimiž se nalézal onen strom.
"SHINEEEEEE!"
Zaječel jsem na strom s představou Terukiho a praštil jsem do sebe své pěstmi. Obě písečné krychle opakovaly můj pohyb a mezi svými stěnami rozdrtily náhodné větve a větší část stromu.

Jakmile ze stromu zbyly jen větší třísky, začal jsem se maniakálně smát.
"Dokázal jsem to! Jsi mrtvý... Proč z tebe neteče krev? Muhahaaaa?! Nikdo si ze mě nebude dělat hračku! Muhaaaahaaa!"
Křičel jsem po zbytcích stromu mezi záchvaty šíleného smíchu. Padl jsem na kolena a ruky jsem zabořil do písku, chyběla tu krev!

Ano, přesně to udělám, zabiju je všechny! Všechny do jednoho, i Kazekageho. Stejně za to všechno může on... On nás udělal tímhle...
Usmíval jsem se a ani jsem nevěděl čemu, chtěl jsem jen ničit. Ukázat všem jaké nicky ve skutečnosti jsou!

Najednou, jakoby mi v hlavě svitlo.
"Nás? Odkdy jsme ty a já stejní?! Tohle nejsem já, to jsi ty! Shukaku zalez zpátky!
Ksoooo! Waaa!"
Chytil jsem se za hlavu tak silně, že jsem si nehty málem zaryl do kůže.
Tohle nejsem já, tohle nejsem já... Tohle je on, nesmím! Nesmím ho pustit! Pokud to udělám, zabiju každého, kdo se jen přiblíží! Ne... Ne... To nemůžu dopustit!
Zmáčkl jsem své dlaně v pěsti a z posledních sil jsem poručil písku, aby mě obklopil a uvěznil mě tak uvnitř, sice by na první pokyn vytvořil otvor, který by mě pustil ven, ale tohle jsem prostě musel udržet. Musel jsem zůstat uvnitř, abych nikomu neublížil.
Písek okamžitě uposlechl a vytvořil kolem mě dokonalou obranu proti vnějšímu okolí, písečnou kouli, ve které jsem se skryl.

Všechno najednou utichlo, světlo vyhaslo a já byl v temnotě... Opět...
"Nesmím tě pustit, já nemůžu! Nemůžeš to po mě chtít! Ty bys zabíjel jako jsi zabil mou matku! To nemůžu dopustit!"
Hádal jsem se sám se sebou a v podvědomí i s Ichibim. Ten zuřil a snažil se dostat ven.
"Nepustím tě, prostě nemů..."
Najednou jsem se zastavil uprostřed slova a zavyl jako snad ještě nikdy. Takhle silný ještě nikdy nebyl. Jakoby mě trhal zevnitř, ale přeci se mu to ještě nepovedlo.
V šoku, způsobeném touto krutou ránou jsem se svalil na bok a téměř neschopný pohybu jsem zůstal ležet na boku se slzami, které pomalu stékaly po mé tváři. Nikdo mě ale neviděl, nikdo mi nemohl pomoci, protože jsem na to byl sám...

Sabaku no Daichi

Daichi pomaly kráčal vesnicou, šiel tam kam ho nohy zaviedli. V tomto prípade a teraz chcela náhoda aby sa dostavil na cvičisko. Pokojne sa rozhliadol na okolie. Snažil sa nájsť niekoho kto by tu bol, ale očividne tu bolo prázdno, aspoň si nikoho nevšimol. Bol dosť unavený, teda znudený. Preto sa posadil do tieňa jedného z posledných stromov, ktoré tu boli. Pohodlne sa usadil do tureckého sedu a zavrel oči. Začal zhlboka dýchať a okolo neho sa začal dvíhať piesok a vo vzduchu sa vlnil. Potom len spokojne premýšľal a sústredil sa na ten piesok.

Ležel jsem tam sám... Už takovou dobu, nejméně 100 let a přitom to v reálném čase byly asi 2 hodiny. Křeče už jsem ani nevnímal... Bylo to jako bych začínal znova od začátku. Jako pečetění...
"Proč... Proč to děláš? Proč teď?! Nemůžu tě pustit..."
Zvuk líně vycházel z mých úst, sice jsem artikuloval, ale člověk stojící přímo nade mnou by mě neslyšel, tak zoufalý jsem byl. Pouze prázdné dlaně, které se sem tam pohnuly a po kterých se neustále proháněly zrníčka písku.
Tak zubožený stav... A nejhorší na tom bylo, že čím slabší jsem byl, tím silnější se Ichibi stával...
"Ksoyarooooo!"
Zapištěl jsem z posledních sil, poté jsem už utichl a cítil jsem v krku strašlivou bolest, takovou jakou cítíte, když potlačujete hněv, agresi, zoufalství...

Sabaku no Daichi

Daichi už nejakú tú hodinu sedel a venoval sa hlbokej meditácii na zlepšenie svojho sústredenia. Považoval to za lepší tréning ako čokoľvek iné, takto sa aspoň dokázal lepšie kontrolovať. Z toho ho vyviedli nejaké tlmené zvuky. Keď otvoril oči a pozrel tým smerom zbadal veľkú guľu piesku.
Na to sa hneď postavil a prikráčal trochu bližšie no držal si odstup. Nebál sa, ale rešpektoval akú takú hranicu.
,, Nejaký problém?"
Spýtal sa lenivo a sledoval tú obrovskú guľu.

Takové ticho, jen odporný zvuk, který vytvářel sypající se písek. A najednou!
Někdo přišel, byl venku. Někdo přišel, to nebylo nic dobrého.
Chtěl jsem něco říct, ale nešlo to. Nemohl jsem mluvit, ani se pomalu pohnout...
Nebylo možné jej nějak varovat a já cítil, jak se mě zase zmocňuje ta bezmoc a zoufalství, touha po krvi a zabíjení. Můj prázdný výraz se velmi pomalu začal měnit v jízlivý škleb a zlověstný úsměv.
Aniž bych to chtěl, letmo jsem pohnul prsty a přinutil jsem tak písek jednat.
Kulatý povrch koule se náhle změnil a doslova z něj vystřelily bodce proti tomu, kdo byl venku.

"Je čas zabíjet!"
Ozvalo se tiše v písečné kouli.

Sabaku no Daichi

,, No super guľa piesku a ešte mi ani.... sakra."
Zanadával jemne a v momente keď videl pohyb piesku uskočil vysokými skokom dozadu ako len mohol.
,, No super toto poznávam, čo mi to len sakra pripomína."
Napadlo mu v duchu keď videl útok a v hlave mu na chvíľu blikla spomienka no ako rýchlo prišla tak rýchlo odišla.
Ešte jemne cúvol dozadu.
,, Obyčajné ahoj by stačilo."
Odpovedal nahlas.

Ta spalující touha... Někoho zabít... Být svědkem toho, jak tělo opouští duše a nehybné tělo pomalounku chladne... Bylo to tak silné, jednou to přece nikomu neublíží, neměl tady být, je to jeho chyba. Nikdo se neměl přibližovat! Oni si za to můžou, porušili pravidla a za to teď zaplatí! Tělem mi probleskal vlna tepla a takové síly, najednou jsem se postavil do pár vteřin, už jsem nechtěl být uvnitř, už jsem nechtěl schovávat sám sebe, chtěl jsem schovat ostatní. Někam, kde je nikdo nenajde. Hluboko... Hluboko pod zem!
Písečná koule najednou praskla a začala se pomalu rozpadat, proud písku se těsně nad mou hlavou rozvětvoval na další a pomalu padal k zemi.
"Ahoj kamaráde!"
Pozdravil jsem chladným hlasem kombinovaným s čirou šíleností, a aby toho nebylo málo, okořenil jsem to i labilním výrazem.

Sabaku no Daichi

,, No to už je lepšie."
Odpovedal úplne pokojne aj keď táto situácia vyzeralo pre hocikoho desivo. Ale vzhľadom na to čo si Daichi prežil bolo zvláštne, že sa aj on práve takto nesprával.
,, Ja len či nepotrebuješ niečo. Začul som zvuky tak som sa ohliadol, ale očividne si v pohode tak idem si po svojom."
Doplnil, ale neobrátil sa mu chrbtom nebol taký blbý a začal cúvať. No očný kontakt s ním neprerušil.

S pobavením jsem se zasmál.
"Tak ty jdeš?! Už?! Hahahaaaa..."
Napřáhl jsem ruku a můj písek se rozdělil na 2 paprsky, které se rozletěly kousek za Daichiho z obou stran a tam vytvořily jakousi přepážku, která měla naznačit jediné, nikam nejde.
"Nemyslím si, že někam půjdeš."
Pootočil jsem hlavu mírně do strany a oblíznul si rty.
"Když už jsi tady, můžeme si spolu pohrát. Muhahaaaaaaaa!"

Sabaku no Daichi

,, Vieš čo je to karma? To by si si mohol naštudovať predtým než niečo urobíš."
Upozornil ho a všimol si prekážku.
,, Vidím, že nie som jediý, kto je tu aspoň trochu výnimočný."
Preblesklo mu okamžite hlavou keď videl jeho manipuláciu piesku, ktorá bola rovnaká ako jeho.
,, AK je to aspoň trochu tak podobné ako to moje útok zblízka nemá význam a ani ten z diaľky.
Pomyslel si otrávene.
,, Tak čo to bude? Skrývačka? Naháňačka? Kameň nožnice papier?"
Opýtal sa skutočne pokojne až otrávene.

"Zabíječka! HAHAHAAAAAAAAAA!"
Rozječeljsem se a natáhnul k Daichimu ruku. Písek najednou okamžitě uposlechl a vyletěly na něj 2 ruce, tvořené pískem, jedna mu skočila po noze, druhá po ruce.
"Bude stačit, když tady budeš jen stát, chci tady krev! Hahahaaa!"
Zbytek mého písku se za mými záda jakoby zbláznil a neustále měnil formu, neustále se hýbal a pořád rychleji a rychleji.
Mírně jsem předklonil hlavu a teprve nyní mohl vidět, jaké šílenství z mých očí čiší.
"SHINE!"

Sabaku no Daichi

,, A vraj ja som psychicky labilný."
Povzdychol si Daichi a veľmi dobre si vedel predstaviť čo znamená to natiahnutie ruky a tak neváhal a v momente vystrčil obe ruky pred seba. Na to hneď z tykve vyletel piesok a v dvoch prúdoch ho Daichi nasmeroval rovno oproti tým rukám aby im zabránil v tom sa priblížiť k nemu.
,, Karma karma karma."
ZZašepkal potichu a čakal na výsledok.

Začal jsem se maniakálně smát.
"AAA! Panáček si chce hrát! Muhahaaa!"
Me písčité ruce se najednou rozdvojily, prostě z jednoho proudu písku vznikly dva, dohromady tedy čtyři, dva proudy písku se tedy rozletěly proti Daichiho písčitému útoku a druhé vzniklé se rozletěly ještě rychleji proti němu.
Navíc jsem zatáhnul i druhou rukou a písek, který vytvořil za Daichim přepážku se rychle zformoval do další ruky a blesku rychle vystřelila po jeho krku, samozřejmě zezadu, aby si toho nevšiml. Když si tak chtěl hrát.
"Dopřej mi to, chce to tady trošku krve! Hahahaha!"

Toshio Tessha

Toshio prišiel na cvičisko a zbadal to čo práve nechcel.
,,Shuichi prestaň!"
Okríkol ho v momente a vlna železného piesku utvorila v celom okolí Daichiho ochranný štít.
,, Ach jaj."
Povzdýchol si a po chvíli sa objavil pred kopulou a vyhol sa útokom od piesku.
,, Že mi to nenapadlo hneď."
Zašepkal v tichosti.
,,Očividne zabúdaš kam patríš Ichibi, dobre vieš, že som ťa zapečatil ja a môžem to urobiť znovu a znovu tak prestaň!"
Rozkázal mu okamžite.

Sabaku no Daichi

Skôr než stihol na hocičo zareagovať alebo sa pokúsiť o protiútok zbadal okolo seba neznámu látku, teda formu obrany.
,,No kruci, to je karma. Isto je to karma."
Prikývol a fascinujúco to sledoval a počúval neznámy hlas, ktorý vychádzal z miesto mimo ochrany priamo pred ním.

Na chvíli jsem se zastavil a poté se otočil i na nově příchozí.
"AAAAAAHAAAAAAAAAAAAAHAHAAAAAAAHAHAHAHA! Další na hraní!"
Z pohledem, který se nedal přirovnat snad k ničemu jsem se zlověstně usmál a udělal pečeť.
"Sabaku Kyu!"
Druhá část mého písku se rozletěla na Miyako, vytvořily se opět ruce, které se velkou rychlostí plazily po zemi a začaly se sápat po jejich nohou s účelem ji celou zachytit do písečného vězení.

"SHINE! Zemřete, všichni tady zemřete, poteče krev! AAAAAAAAAAAAAA!"
Začal jsem vřískat radostí.

Toshio Tessha

,, Tak toto je priveľa. Do študentky mi útočiť nebudeš!"
Podotkol a vystrel jednu ruku, ktorou urobil Miyako rovnakú ochranu ako Daichimu.
,, Nemôžem chrániť každého jednotlivo do frasa."
Napadlo mu v duchu a druhú ruku vystrel smerom k Shuichimu.
,, Posledné varovanie."
Upozornil ho a katanou, ktorú mal odloženú v tykvi začal manipulovať a ona sa snažila ho prebodnúť od chrbta.

Další na hraní? Uniklo mi něco?
Každopádně se po mně začaly sápat jakési písečné ruce, či co to bylo. Nebylo na škodu se tomu vyhnout, jenže se plazily až moc rychle a já to málem nestihla.
A pak že já mám strašné přivítání!
Naštěstí se tam objevil Kazekage a celé tohle představení snad skončilo, kdyby
přišel třeba i o chvíli později, mohlo být po mně. Tiše jsem si oddechla. Ten kluk,
to je to vážně takový šílenec?
Schovala jsem si obličej do dlaní a pokusila se srovnat myšlenky, dneska už
toho bylo nějak moc.

"Nekaž nám zábavu! Nepleť se do toho..."
Najednou jsem ztuhnul a podíval se na břicho... Skrze břicho mi proletěla Kazekageho katana...
"AAA!!!"
Zaječel jsem a poté jsem se podíval na Kazekageho a usmál se.
"Jen vtipkuju!"
O několik metrů dál jsem se zformoval z písku, který se pomalu sypal víc a víc na sebe, zatímco se mé tělo probodnutého katanou rozpadlo v písek.
"Tak takhle ty si hraješ? Zabíjíš? I nás, které jsi stvořil? Umři, umři, umři!"
Rozpřáhl jsem ruce a všude kolem mě se rozmístil můj písek.
"Suna shuriken!"

Toshio Tessha

,,Monštrum si zo seba urobil ty samotný, pretože nedokážeš prijať dar a vlastný osud, ktorý si si sám stvoril."
Podotkol urobil salto dozadu a pristál na piesočnej obrane Daichiho.
,, Takže teraz si vyberáš boj?"
Usmial sa pokojne a siahol rukami do zadného vrecka a vytiahol 8 kunaiov, ktoré naraz po ňom hodil. Zatiaľ čo katana neprestajne na neho útočila.
,, Nenúť ma dotiahnúť ťa nemocnice a napichnúť ťa a infúzie."
Upozornil ho a čakal na jeho ďalší krok.

Zastavil jsem se, jako bych a nejdnou zkameněl. Katana na mě sice útočila, ale má automatická obraná se ji vyrovnala a nejen to, jakmile narazila do písku, který mě chránil, rychlý jazyk písku se kolem ní otočil a zablokoval tak ostrou čepel, přesněji řečeno se kolem ní obtočil a tím ji zneškodnil.
Zavřel jsem oči a nic nedělal, sotva šlo vidět, jak jsem dýchal. Kunaie ale letěly rychle. S tím se opět popral písek, okamžitě se zvedl do vzduchu a vytvořil kolem mě obrannou stěnu.

Zvedl se obrovský oblak prachu a písku a ten zapříčinil to, že na chvíli na mě nebylo vidět. Ale já toho nevyužil, stál jsem tam, s rukama založenýma na prsou, a jakmile se písek usadil otevřel jsem oči. Horší to ještě nebylo...
Podíval jsem se na Kazekageho a zasmál jsem se.

"MĚ NIKDY NEDOKÁŽE OVLÁDNOUT, UŽ JE TÉMĚŘ MŮJ! MUHAHAAAAAAA!"
Rozezněl se nyní úplně jiný a ještě strašlivější a pištivější hlas.

Toshio Tessha

,,Takmer tvoj?"
Zasmial sa Toshio a keď opadol piesok a prach zoskočil dole pričom pokojne stál.
,, Stále zabúdaš, že aj napriek tomu, že svoj pôvod zapiera je z klanu Suna a tým pádom má vôľu a silu zaprieť sa ti. To už si nepamätáš na meno Sabaku no Gaara?"
Spýtal sa ho z čírej zvedavosti a mohol pocítiť, že katana aj kunaie sa začali viac a viac zarývať do piesku.
,, Zastaviť lietace predmety dokážeš no nedokážeš zastaviť pohyb a momente ich priťahuješ ako žraloka krv vo vode."
Usmial sa.
,, Takže buď ťa dnes zastavím ja alebo ten chlapec, no ver väčšia potupa bude ak to bude on. Ver tomu, že Gaara nebol jediným kto to dokáže."
Zdôraznil a pokojne začal kráčať smerom k nemu.

Jen jsem se usmál a písek najednou něco udělal. Písek začal klást odpor a objekty se v něm začaly pohybovat zpomaleně, až téměř vůbec.
"Něchecheeeee! Pořád ten váš Gaara! Neudělám stejnou chybu dvakrát! Navíc tenhle vám na klan kašle, je tak zoufalý, nemá pro co žít, jen přežívá! A já si ho už v klidu zpracuju! Pořád tak arogantní a přitom ničemu nerozumíte! AHAHAHAHAAAAAA!"
Najednou i proti své vůli jsem pozvedl ruku a plácnul jsem s ní, jako bych někomu dával facku.
Písek se najednou zavlnil a kunaie vyletěly z písku, jako by narazily do trampolíny.

Toshio Tessha

,, Bol to dobrovoľník. Jediný, ktorý sa prihlásil a nás obviňuje z tvojich chýb. To ty si monštrum, ktoré mu všetko zobrali nie my."
Pokrútil hlavou a okolo neho sa začal hromadiť železný piesok.
,, Ty si chybu raz urobil a druhý raz to neurobíš, no my chyby nerobíme a prekážky dokážeme odstrániť. Vložil som ťa do útrob toho chlapca a ak to bude potrebné pochovám ťa ešte hlbšie."
Zdôraznil opäť a odrazené kunaie znova začali dobiedzať do piesku.
,, Táto obrana bola legendárna, každý Jinchuuriky bol ňou preslávený. Ale ty veľmi dobre vieš, že legende Sandaimeho Kazekage sa rovnať nemôžeš. Rýchlosti a monštruóznosti sa bez toho aby si bol úplne voľný nevyrovnáš. Takže ak je treba urobím z neho ementál. Satetsu Shigure."
Poskladal ručné znamenie a železný piesok sa rozdelil na maličké bodce, ktoré sa maximálnou rýchlosťou rozohnali rovno na chlapca.

"HAHAHAHA! Ty špíno, od koho si myslíš, že ty techniky okoukal? Ode mě, jednoho z mocných dědictví tohoto světa, jednoho z devíti bijuu, jeho techniky byly jen slabý odvar. Já na rozdíl od něj dokážu ovládnout celou poušť, co ty?! Muhahaaa!"
Jakmile se na mě rozletěly malé bodce, štít kolem mě se úplně uzavřel, a tím mě ochránil před kovovými bodci, alespoň první vlnu odrazil. Ale věděl jsem až moc dobře, že Kazekage se s tím nesmíří a bude pokračovat. Proto jsem lehce mávnul rukou a těsně před Kazekagem ze země vyletěla ruka z písku, která ho chytila pod krkem.
"Sežer si tohle. Hahaha!"

Toshio Tessha

,, Podceňuješ ma tak ako si podcenil každého Kazekage predo mnou."
Podotkol a v momente siahol k boku a vytasil katanou, ktorou ruku odsekol. Ako reakciu na jeho útok sa tieto malé bodce spolčili do jedného obrovského kávdru pár metrov nad jeho obranou.
,, Uividíme."
Zašepkal a razom si to tá masa železného piesku v podobe kvádra v rýchlosti namieril na piesočnú obranu.

Železný kvádr narazil velkou rychlostí do písečného štítu a ten prasknul. Kousek po kousku se začal rozpadat, ale náraz ubrzdil. Tudíž jsem byl opět venku ze štítu, který se nyní rozpadl a já se usmíval od ucha k uchu.
"Je krásné vidět, jak proti mně bojuješ stejnými technikami Muhahaa!"Letmo jsem pohnul prstem a písek, ze kterého se skládal můj štít kolem mě začal poletovat sem a tam a zase zpátky.
"Tak co bude teď, mistře? Už tě můžu zabít? Hahaha!"
Smál jsem se až jsem se za břicho popadat.

Toshio Tessha

,, Ak sa ti páčia tak moje techniky, ktoré tak dobré poznáš."
Prehovoril nahlas a využil to, že sa rehotal a prestal dávať pozor.
,, Tak si isto iste spomenieš aj na túto."
Podotkol, ale to už stál tesne pred ním a priložil mu ruku k bruchu.
,, Dobrú noc monštrum, vidíme sa nabudúce. Pečať!"
Vyslovil opätovne a znovu aktivoval plnú silu pečate.

"Kecy, kec..."
Najednou jsem si uvědomil, co chce udělat a vyvalil jsem oči.
"Shiwa..."
Ale to už Kazekageho ruka aktivovala pečeť, která mě začala vypuzovat zpět do podvědomí. Podlomily se mi nohy a já se chytl jeho ruky, abych neupadl.
"S*ině! Stejně se vrátím... Zase silnější..."
Rozloučil se Ichibi posledním úsměvem a poté se mé oči protočily v sloup a zavřely se. O minutu později jsem je opět otevřel a tentokrát jsem to byl opět já a s prázdným pohledem jsem si pomalu přehrával v hlavě, co vše se stalo.

Toshio Tessha

,,Konečne, hľadal som ťa."
Odpovedal keď videl ako sa prebudil a následne sa ochrana nad Daichi a Miyako rozpadla. Všetok železný piesok sa spratal preč.
,, Takže teraz ste všetci traja tím. A je mi jedno kto má aké výhrady pretože vás budem trénovať ja. Inak sa navzájom povraždíte."
Oboznámil ich s týmto faktom.
,, AK ich nezabijem ja osobne teda okrem jednej študentke tej by bola škoda."
Dokončil v mysli a čakal na ich reakcie.
,, Začneme tréningom či to preskočíme a ideme na misiu?"
Opýtal sa ich takto zhurta.

Chytil jsem se pořádně Kazekageho ruky a pomalu začal vstávat.
Všechno se mi to v hlavě vybavilo, od mé slabé chvíle až po tenhle okamžik. A teď tahle zpráva... On si nedá říct...
"Vy to myslíte vážně?"
Pozvedl jsem hlavu a pomalu začal natahovat ruku.
Nejsem... vaše... HRAČKA!"
Štěknul jsem po něm a vrazil mu takovou bombu, že by se za ní nemusel nikdo stydět. Jakmile moje pěst narazila do jeho brady, okamžitě jsem odskočil a otočil se na ostatní.
"Pokud chcete, abych přijal to, co tady před chvílí řádilo, jste šílenec vy, ne já!"
Otočil jsem hlavu směrem k vesnici a rozběhl jsem se, jak nejrychleji jsem mohl. Tohle už jsem dále snášet nemohl... (Přesun)

Trochu mě zaskočilo, že my tři budeme tým. Jeden kluk pro mě byl stále neznámý, ale ten druhý… Choval se zvláštně, skoro bych až řekla divně. Už jen to, že vrazil Kazekagemu pěstí vypovídalo, že není úplně normální. Trochu jsem nad tím zakroutila hlavou, tohle bych si nedovolila, a proto jsem toho kluka obdivovala. Moc lidí by si na to ani netrouflo, on mu vrazil přímo špičkově.
„Noooo, já nic proti nemám.“ Usmála jsem se a chtěla pokračovat, ale jeden z nás se dal na útěk a tak by to nemělo smysl. „Co s ním je?“
Trošku jsem se zamračila a dívala se za ním dokud nezmizel z dohledu.