Cvičiště

First topic message reminder :



Na tomto místě se trénovalo několik generací ninjů. Někteří více, někteří méně úspěšně. Najdete tu všechno potřebné vybavení. Stroje vystřelující zbraně ve větším i menším množství, překážkové dráhy a jiné roztomilosti.

Tu jej jej sila nebola platná, v takých kŕčoch to bolo extrémne ťažké. Neprestával som, ale ďalej a ďalej ju šteklil, až som slzil od smiechu ja. Aký je to pocit? Keď vyhrávam ja? Zasmial som sa a pokračoval.

Kroutila jsem se jako ryba na háčku, i když mi to bylo houby platné. Slzely mi oči a bolely koutky od neustálého nuceného smíchu.
"Naooo! Já hezky poprosím! Nebo, mám ti něco slíbit a ty mě pak za to p-pusítš? Nebuď t-tak krutý!" Vysoukala jsem ze sebe mezi výbuchy smíchu.
"Jen počkej, až mě pustíš!" Varovala jsem ho, ale znělo to spíš jako zoufalý pokus.

Zasmial som sa. No, niečo by tu bolo... Zopakovala sa situácia z reštaurácie, ale ja so nemyslel nato. Myslel som nato, ako ju uštekliť k smrti. Áno? A čo sa mi stane, keď ťa pustím? Spýtal som sa provokatívne a neprestával.

"Hmm? Povídej! Jinak ti tu vypustím duši!" Vysoukala jsem ze sebe, bezmocně jsem se snažila alespoň kopat nohama, ačkoliv mi na nich hezky vysedával, ale s těmi křeči, jsem toho fakt zmohla málo, byla jsem bezmocná a to se mi ani za mák nelíbilo.
"mmm, mám ti to v-všechno říct? Prolet K-ko-nohou, oplatím ti to lechtání nebo.. Pf, takhle mě mučit! To není hezké!"

Ďalej som ju ešte dlhu dobu šteklil, pričom som ignoroval nebezpečenstvo a len som sa usmieval. Nehovor.. Zasmial som sa, keď som ju pustil, no zliezť som z nej nezliezol. Hm, tak čo ďalej? Spýtal som sa sám seba, a hľadal vhodnú odpoveď. Vieš, musím ti to vrátiť, a s úrokmi.. Uškrnul som sa, a ďalej sa hral, že rozmýšľam.

Když mě pustil, chvíli jsem se nezmohla na nic jiného než na vražedné pohley na jeho účet a hlasité vydýchávání, snažila jsem se trochu chytit ztracený dech a vrátit dušičku zpátky do těla.
"Za tohle draze zaplatíš! A nemyslím penězmi!" Syčela jsem, div mi pára z uší nestoupala.
Jo, moje nevypytatelná povaha, momentálně zamračeno, blíží se bouřka, slunečno v nedohlednu.
"Naao! Buď hodný chlapeček a slez!" Mumlala jsem zoufale, ani za mák jsem teď nechtěla vědět, co se mu honí hlavou.

Stále som však na nej sedel, pričom som jej chytil ruky a pritlačil k zemi. Na tvári sa mi objavil provokačný úsmev. Vážne? Zaplatím? A ako prosím ťa? Zasmial som sa, a ešte ju viac pritlačil k zemi. A čo keď nezleziem? Spýtal som sa nechápavo. Predsa len, provokácia, to mi šlo najlepšie, a keďže som bol znova plný energie, musel som si ju vybiť.

"Naoo! Měl by sis přichystat pěknou rakvičku, jakmile ze mě totiž slezeš, budeš jí potřebovat!" Zavrčela jsem výhružně a bezmocně trhla rukama, abych se nějak vyprostila, ta bezmoc mě přiváděla k šílenství!
"Dobře, udělám cokoliv, když mě pustíš.." Rezignovaně jsem povolila tlak na jeho ruce a přestala tak odporovat, taktika jak uniknout, chtěla jsem, aby polevil v ostražitosti!

Vážne? To sa bojím! Zasmial som sa. Takže, z teba nezleziem, páči sa mi tu, to po prvé, a po druhé, nechcem zomrieť! Vyplazil som na ňu jazyk, ale trochu uvoľnil zovretie. Predsa len, chcel som trochu adrenalínu, a ak sa dostane, bude aspoň zábava. A hlavne kvôli nej som to robil. Vážne, hocičo? Ja ti neverím, svojimi vyhrážkami si si veru nepomohla.. Anjelsky som sa usmial.

"No, věřím, že pro tebe je to pohodlné, ale to mě sedíš na nohou" Ušklíbla jsem se a ucítila, že povolil.
Yosh!
Ale nic jsem nedělala, zkoušela jsem, jestli si toho byl vědom nebo ne.
"Ale no tak, už nevyhrožuju, nic nedělám, prostě si o něco řekni. Lízátko? Bonbón? Čokoláda? Dango?" Odříkávala jsem sladké věci, co mě napadli.
Na děti se sladkým, ne?
V duchu jsem se parádně ušklíbla, ale snad to zabere.

Vidíš? To je pravda.. Pomaly som sa presunul vyššie. Teraz je to lepšie že? Zasmial som sa ironicky, teraz som sedel možno na najnevýhodnejšom mieste, ale, z jej pohľadu na, .. ehm.. divnom. xD
V tom mi však zažiarili oči. Dango?! Bonbóny?! Zopakoval som po nej, slastným tónom, a pohotovo som z nej zoskočil. A teraz odmenáááá! Zakričal som, a nastavil pred Shiori ruku, kde som očakával, že mi dá odmenu.

"No tos to teda vylepšil" Odsekla jsem, když si poposedl a pak jsem konečně zjistila, že jsem volná! Postavila jsem se a ďábelsky mi zajiskřilo v očích.
"Odměna?! Já ti dám odměnu! Spíš trest za to mučení!" Nebezpečně jsem se usmála, byla jsem naštvaná, rozběhla se za ním, s jasným cílem vepsaným v očích, poslat ho do končin neznámých.

Ostal som sedieť na mieste, v tureckom sede, z najsladším úsmevom, aký som len v živote dal. A stále s rukou, pred ňou. Akoby som ešte nechápal, čo sa má diať. Nevinnosť malého dieťaťa zo mňa priam sršala, ale pred ňou, to bolo asi na prd platné. Avšak, ostal som.

Má pěst se zastavial jen několik centimetrů od jeho tváře, třásla se, jak jsem potlačovala v sobě zlost. Ale zničehonic třas zmizel, prudce jsem se otočila a zkřížila ruce na hrudi.
"Hmf, škoda rány.." Ušklíbla jsem se a radši se na něj nepodívala, chabá výmluva, ale ani někdo jako já, by mu s tímhle výrazem nedokázal ublížit, jasně, vřelo to ve mě ještě dost, ale nestál mi za ty nervy!

Škúlil som na ruku, rovno pred ksichtom, ale ani okom som nemihol. Zaškeril som sa. Škoda rany? Skôr, si srajko! Zasmial som sa, ale to som už od nej odskakoval, pričom som vytiahol balónik, jeden z posledných, a hodil jej ho do tváre. A hra sa začína.. Prešlo mi hlavou.

Už zase?! Že já ho nenechala utopit!
Litovala jsem , otřela si už jako po několikáté vodu z tváře.
"Výzva?! Uvidíme, kdo z nás je tu posera!" Zašklebila jsem se, načež jsem popadla gumové míčky, nenaplněné vodou, byly spíš na trénink, válely se po cvičišti stejně jako spoustu terčů a všelijakých blbostí.
To bude bolet!
Zazubaal jsem se a připravila se jako nadhazovač, napřáhla se a jeden za druhým po něm házela bleskovou rychlostí, načež jsem se rozeběhla za ním.

Už to je jasné, srabíku.. Zasmial som sa, a na oplátku som začal po nej hádzať svoje balóniky. Jej gumové loptičky narážali do tých mojich, trieštili sa, až sa vodný vodopád utvoril medzi mnou a ňou. Ale, cez ten som už nedokázal vidieť ani Sharinganom, takže som si nevšimol, ako na mňa beží.

Za běhu jsem po něm házela další, proletěla tím vodopádem mezi námi a zastavila se u něj.
"Mám nápad, zahrajeme si hru na kočičku a myš, hm, hádej kdo bude myš.." Zazubila jsem se a přemýšela, z jaké strany ho ta rána bude víc bolet! Jo, měla jsem občas sadistické myšlenky.

Bez pohnutia som ostal stáť na mieste, pozorne počúvajúc jej návrh. Hádam že ty... Rýpol som si, vyplazil na ňu jazyk a o krok ustúpil, pričom som ju celý čas, celučičký, pozoroval Sharinganom, bez jediného žmurknutia, či pohybu alebo odvrátenia očí.

"To určitě.." Vypláznutí jsem mu oplatila.
"Okeey, lov začíná!" Zazubila jsem se a s dravostí šelmy po něm nejdřív hodial jeden z míčku, pak se rozběhla, těsně před ním sehla ve smyslu mu podrazit nohy, zatímco jsem se rukou jistila, kdyby vyskočil, což mě napadlo, že udělá, ale u něj nikdo neví.

No vidíš, ako sme sa dohodli! Usmial som sa, a ruku nastavil pred tvár, zovrel ju do pästi, a odrazil jej balónik, ktorý po mne hodila, do jej tváre, mieriac na zem, kde sa ma snažila podkopnúť, a ja som zpanikáril. Chytil som sa za hlavu a zmätene ňou otáčal. Čo budem robiť? Čo budem robiť? Nie, ja nechcem skončiť na zemi! Á!! Už viem! Senseííí! Mám nató! Zakričal som, a vyskočil som do vzduchu. Avšak, neskončil som tým, a kopol ju zvrchu, pričom som ju preskočil. Vidíš? Mňa učili tí najlepší! Zreval som, len čo som sa dostal na nohy, a ruku som víťazne vystrčil do vzduchu. Senseííííí! Znova zo mňa vyšlo, až sa mi vyhrnuli slzy na kraji očí.

Bože, bože, proč já?! Maminko proč já?!
Klela jsem v duchu, rukou, kterou jsem se jistila, jsem se odrazila do vzduchu a dopadla o kousek vedle, takže mě jeho kop minul.
Fajn, zkusíme něco jiného! ďábelsky jsem se usmála.
"Máš rád hry Nao? Pojďme si zahrát na babu, ale máš jí ty!" Zakřenila jsem se, vytasila drátky, na které jsem preventivně přivázala výbušné lístky. Drátky byly připevněné ke shurikenům a kunaiúm, osm jsem si jich vzala do ruky a v duchu děkovala Yukiovi! Ty prodřené ruce za to stály!
Kunaie a shurikeny jsem hodila všude možně okolo Naa, vždy se někde přichytily a lanko se natáhlo, vypadalo to tam jako v minovém poli, drátky byli natažené i nahoře, jak jsme je vyhodila do korun stromů. Zavadíš o jeden, vybouchnou všechny!
Stála jsem několik metrů od něj a andělsky se culila, načež jsem na čelo naznačila opět slovo loser a rozběhla se pryč.

Áno! Zakričal som. Chcem sa hrááá... Ale to už okolo nás bola hŕba výbušnín, a iných somarín. Zbledol som, a znova sa chytil za hlavu. Niééé! Senseííí! Ako to mám urobííť! A už viém! Ak chcem byť cóóól ako vy, musím sa im vyhnúť! Povzbudil som sa, a podišiel k prvému lanku, ktoré som v pohode podliezol. Druhý som preskočil, tak mrštne, že som sa vyhol aj tretiemu, a takýmto, "ohybným" štýlom som šiel až za ňou, než som nezavadil o jedno lanko. Zdesil som sa, a vzal nohy na ramena, len čo som začul prvý výbuch za mnou. Pri tom behu som naberal ďalšie a ďalšie lanká, ale nejak, som ich pri tej rýchlosti strhával so sebou.

Může mi někdo vysvětlit, co je tohle za nepovedené individium?!
"Baka! Neběž aspoň za mnou, všechno to bouchne!"
Ještě, že nejsou všechny účinné!
Oddechla jsem si, když se Naovi čoudilo za patama!
Došla jsem k němu a chytila ho za límec.
"Nech to spadnout, tyhle jsou falešné, nechci tě přece zabít!" Pustila jsem ho, klesla do trávy a mnula si spánky, protože mi začalo nebezpečně cukat obočí.

Našťastie som bol zachránený, ale hra, neskončila. Hráme babu nie? Usmial som sa, a poklepal ju po ramene. Bááá-chan! Máááš to! Zakričal som, a ozlomkrky som sa rozbehol preč, pričom som jej strelil do ksichtu posledný vodný balónik.

Voda mi stékala po obličeji, v ruce jsem gumový balónek stlačila až tak, že prasknul.
"Nao? Pojď sem prosím, musím ti říct tajemství!" Zvážněla jsem potom a houkla na něj. Pokud byl jako malé dítě, skočí mi na špek.

Prudko som zabrzdil, pričom som sa rozbil, spadol na zem, a ochutnal hlinu. No pohotovo som sa vysúkal na nohy, oprášil sa, a hrdinsky zavelil. Ja som to urobil naschvál! A z úst mi vyletela guča hliny. Nato som začal nahlas premýšľať. Mám jej veriť? Nemám? Mám? Nemám? Mám? .. Čo mám, nemám? O čom je reč? Už som sa zamotááááál! Senseíííí! Zreval som, a dosť pobúrene som si to nakráčal k Shio. Aké?

Yosh, plán vyšel!
"Hmm, to tajemství je.. Nikdy nevěř naštvaným lidem!" Sladce jsem se ucilila, načež jsem se napřáhla.


A Nao letěl, spokojeně jsem si založila ruce v bok a sledovala, jak letí, nebyla to taková rána, aby doletěl až do kanceláře, ale na konec cvičiště určitě.
"Haaa! Odplata je tak sladká!" Zazubila jsem se, založila ruce v bok a cítila se uvolněněji než kdy dřív!

No, nedoletel som ďaleko, totižto môj let zastavili stromy, do ktorých som vpálil, pričom som ich pár skácal, a zasypali ma. Chvíľu bolo ticho, než sa kopa dreva, triesok, lístia a konárov pohla, a ja som sa vynoril, aj keď ani Boh nevedel ako. Po líci mi tiekol pramienok krvi z hlavy, a tackajúci som šiel k Shio. Ja som ti veril.. Povedal som smerom k nej, trochu bolestne, dosť sklamane, cítil som, ako mám zlomená snáď všetky kosti, no vrátiť som jej to chcel. Tackal som sa ďalej, pri každom kroku znel ston, ale ani to ma nezastavilo.

Obrátila jsem se na něj, a v tu chvíli jsem své rány trochu zalitovala, i když Nao přežije všechno.
"Nemáš tak blbě naletět, trdlo.." Dodala jsem potom nabručeně, ale pravda byla, že vztek odletěl s tou ránou a přišel na mě pocit viny smíšený se zasotiučiněním.
Odtrhla jsem si z trička kus, stejně nepotřebný, namočila ho a došla k němu.
"Nehýbat.." Poručila jsem mu, zatímco jsem mu otřela krev z čela.
"A jaké z toho ponaučení plyne? Neštvat Shiori!" Dodala jsem, zatímco jsem mu tu krev dál setírala, vypadal jako kdyby ho přejel parní válec, no, a od pravdy jsem zase tak daleko nebyla.
Počkat? Já, ale parní válec nejsem!

Napočudovanie som neodporoval. Zastal som, priamo pred ňou, a stál, keď mi zotierala krv z hlavy, ktorá sa nechcela zastaviť, ale, po chvíli sa prúd stíšil, aj keď ďalej tiekol. Len čo sa dostala reč k ponaučenie, podlomili sa mi kolená, a ja som bol nútený sadnúť si na, sledujúc zem, dosť divným pohľadom, takým istým, ako vtedy. Sklamanie, a ľútosť sa prelievali na mojej tvári..

"Ale no tak, zase tak strašné to nebylo.." Podotkla jsem, no pak se skácel k zemi, tak jsem si k němu přidřepla.
"Zvládnul jsi i horší věci než jednu ránu od Shiori" Zazubila jsem se a parádně mu rozstřapatila vlasy, jo bylo mi ho líto, ale tu ránu si zasloužil!

Pohľad upnutý k zemi sa nezmenil, a ďalej som rozmýšľal. Možno má pravdu, možno sa nemýli ona ale ja.. Možno.. Spomienky sa začali vracať, ku dňu, keď odišiel, keď zničil, čo sa snažím ja a Artas vybudovať, a k slovám, ktoré mi povedala Yoshi. Som vážne pako.. Znova mi prebehlo hlavou, a ja som si zničene povzdychol.

Ksoo, co jsem to s ním zase provedla? Jednou ho málem utopím, tváří se jako kdyby byl konec světla, pak ho praštím, moc mlčí, mám mu dát snad ještě jednu, aby se probral?
Chvíli jsem zamyšleně mlčela.
"No taaak, omlouvám se, stačí? Netvař se tak, nejde to k tobě.." Podotkla jsem a pousmála se.
Radši hyperaktivní pako než tohohle bručouna.

Trhol som sa, pohľad dal nahor, priamo na ňu, pousmial sa, a so slzami na kraji očí som ju objal. Senpaíííííí! Zakričal som do jej trička, do ktorého som zaboril tvár. Gomé! Už nebudem! Chcem byť tak cool ako vy! A ja ním budem, sľubujem! Budete na mňa pyšná! Slzil som, plakal som, a všetko do jej trička.

Senpai?!
"Haaai, haaai, jasně! Hlavně klid ano? Nechci mít z trička rybníček!" Zazubila jsem se potom a odtáhla se, jinak bych taky mohla být nejenom mokrá, ale i modrá.
"Hmm, nechceš se zajít najíst nebo tak něco?" Zeptala jsem se ho potom.

Áno, áno..Kľud! Vykríkol som hyperaktívne, no hneď som sa ukľudnil, v jedinej sekunde, som tam stál, kľudný ako nik, čakajúc na niečo nové. A to nové, bolo jedlo. Oči mi zažiarili, a trochu.. viac som zabudol, že ak chcem byť cool, musím byť kľudný. Vyskočil som na nohy. Áno! Som strašne unavený, stráááááášne! A Jedlo dopĺňa energiu, to je pravda! Musíme sa ísť najesť, áno! Avšak, ako rýchlo som sa pohyboval v rytme "tanca" vyzeralo to na všetko možné, len nie na únavu. Nato som sa s výkrikom, Dango! rozbehol preč z cvičiska, takou rýchlosťou, až to bolo divné.

Dobře, dobře, je to lepší než sebelítost!
"Okeey, tak teda jdeme na Dango.." Podotkla jsem potom, no to už ho nebylo.
"A na Senpaie se nečeká?!" Zavrtěla jsem hlavou a rozešla se za ním, s trochu, co trochu, se sakra menší aktivitou, protože s ním být hyper nejde, on bohatě vystačí za dva. Zaklonila jsem hlavu a pozorovala oblohu.
Hmm, sensei, zajímalo by mě, co si o našem týmě myslíte..
(Přesun.)

Dorazil som na cvičisko a snažil som sa odreagovať v hlave som mal stále divný hlas bol to vlastne Kyuubi lenže ja som o tom nevedel že to je on bol som v takej sladkej nevedomosti a z toho som usúdil že som blázon . Začal som bežať okolo cvičiska potreboval som si hlavne prečistiť hlavu zničiť sa a na nič nemyslieť .

Po tom ako som tu pokračoval v trénovaní z katanou do ktorej som sa vlastne snažil nahromadi chakru a strieľať ju lenže nešlo mi to lebo som sa zle sústreďoval. Naozaj veľmi malé vlny som dokázal z nej vyšvihnúť ktoré by tak jedine asi pošteklily mal som toho už vlastne dosť tak som to tu už pomaly zabalil . Katanu som uschoval do pochvy a zamieril z cvičiska na ulicu mal som v pláne sa ísť prejsť a najesť .(presun)

Kľudným tempom som prešiel bránou cvičiska, a dokráčal som, až k menšiemu jazierku. Len pri ňom som mohol trénovať ja! Uvoľnene som si sadol do tureckého sedu, a pozrel sa na Shio. Čo budete trénovať? Spýtal som sa, pričom sa mi zaleskli oči. Vedela, že bude trénovať Katon, ale ju som trénovať ešte nevidel. Vlastne, som nevedel, čo má ani za podstatu.

Sedla jsem si do trávy, a ze sedu přela do lehu, založila si ruce za hlavou a pozorovala modrou oblohu a mráčky na ní, nechtěla jsem mu říkat, že nejradši techniky trénuji sama.
"Hmm, co budu trénovat?! Myslím, že budu přemýšlet o tom, co bych mohla trénovat" Zazubila jsem se.
"Ale! Já jsem senpai a ty žák, takže pět koleček kolem cvičiště" Jak nerada jsem toho zneužívala, ale co, alespoň budu moct ležet a nic nedělat. V duchu jsem se ušklíbla a zívla si. Zavřela jsem oči.
"Až to budeš mít hotové, můžeš posilovat" Zamumlala jsem potom.
A já si mezitím zdřímnu!

Divne som sa na ňu zahľadel. Výhovorky! Vyplazil som na ňu jazyk, ale postavil som sa, a rozbehol som sa okolo cvičiska. 5 krát?! Pche.. Dám 50 krát! Nie.. 100 kráát! Nie, 300 kráát! Kričal som na ňu, keď som okolo nej prebehoval.

"Hm, jen utíkej a pak rovnou obejdi Konohu 50x po rukou, ať máš svaly" Podotkla jsem, líně otevřela jedno oko a sledovala ho, ignorovala jeho řev, spokojeně jsem pak znovu zavřela oči a víc se uvelebila v trávě.
Jedna ovečka.. Dvě ovečky.. Tři ovečky..

Zničene som sa hodil na zem, a vyzeralo to, že už nebudem pokračovať, keď sa dostala reč k prechádzaní Konohy, na rukách. To váááážne?! Aj napriek tomu, ako som vyzeral, z hlasu bolo cítiť, že energie mám ešte dosť.

Neviděla jsem jeho zničenost.
"Hm, ať sji tu brzo, na Dango máš zakázané se stavit" Zabrblala jsem, už jsem byla v takovém tom polospánku a když doopravdy usnu, nevzbudí mě ani tornádo, leda tak ledová sprcha.
Čtyři ovečky.. pět oveček..

Nevnímala ma, a ja som sa uškrnul. Posadil som sa do tureckého sedu, a pozoroval ju. Nemal som chuť na takýto tréning, a tak som radšej odpočíval aj ja. Ja som skôr chcel vidieť jej techniky.

Když jsem neslyšela hluk ani dusot, přerušila jsem počítání oveček a nevrle pootevřela jedno oko.
"Hmm, flákáš se mi tu!" Zabručela jsem a pořád ho tím jedním okem pozorovala.

Pravý sa ozval.. Zabručal som tak isto ako ona, a dokonca som si založil ruky na hrudi. Ja chcem vidieť trénovať vás!

"Jenže.. Kso, nemám silné techniky! Mám jen brutální sílu, mám ti jí názorně předvést?" Pěstičkou jsem pohrozila ve vzduchu a povzdechla si.
"Viděl jsi mě bojovat.." Zabručela jsem potom.