Budova Mizukage

Do coural jsem se k budově Mizukage. A podíval jsem se nahoru a pomyslel jsem si.Tak tohle už nezvládnu. No nic nikdo mě nevine se usměju se tak se začnu škrabat nahoru.Konečně jsem se vyškrabal nahoru k pokoji Mizukage-sama zaklepal jsem a vešel s Isamim.Sotva jsem se držel na nohach. Pomyslel jsem si tohle bude sranda no aspoň se Mizukage-sama i ten Pán pokuď tam bude zasmějou. Pořad se usmívám je to opravdu vtipné když málem nezvladnu praci. "Mizukage-sama poslušně hlasím že ta práce je hotová. Jestli pro mě ještě máte tak to vezmu.

"Um dobrý.." mávla jsem rukou a usmála se. Pak přišel opět Rihan. "Stav se v nemocnici jestli něco nepotřebují..." Dala jsem nohu přes nohu a škodolibě se pousmála. "Zvládneš to že..?" Přimhouřila jsem pobaveně oči a čekala na jeho reakci.

"Ano Mizukage-sama hned tam vyrazim" chh prej Zvládneš to zě? Žeby Sarkasmus? No to je už jedno usmál jsem se nějak jsem zvládl se otočit tak abych neupadl.A pomalu jsem se približoval ke dveřim rychlejc to nešlo. "Naschledanou" otevřel jsem dveře a vyšel jsem z pokoje.A šel jsem tedy do Nemocnice.

Ten kluk se chce zničit že?!.... pousmial som sa na ňu. Doufám že jídlo chutí... nahodil som taký ksichtík já to nazýval "praštenej face" ^^.

Dobelhal jsem se k kanceláři Mizukage, zaklepal a vešel jsem do kanceláře. "Dobrý den Mizukage-sama poslušně hlasím práce v Nemocnici je hotová, pokuď pro mě už nemáte ukoli rád, bych se odebral na odpočinek pokuď to dovolíte. Omluvte mojí drzost ale kde bych mohl sehnat byt ? Zamyslel jsem se spát pod stromem neni dobry nápad. Ale co když budu muset tak se vyspim i ve stoji.Zasměju se.

Než jsem se nadále Rihan byl opět tady. "Um..byt?" Nechtěla jsem se hrabat v papírech a hledat volný byt. "Ona tě dovede do rezidence..." kývla jsem na lišku která mířila ke dveřím. "Snaž se nevylekat Lizz a nic tam nerozbij, zítra ti přidělím nějaký volný byt." pousmála jsem se a potom co odešel ho liška vedla do Rezidence Mizukage.

(Po odchodu z kanceláře) zamyslel jsem se počkat kdo je lizz a proč rezidence? Do jakýho průseru jsem se to zase namočil. Taky to mohla vysvětlit trochu víc. Nezbývalo mi než se únášet proudem.

/Presun

Dorazil jsem s Isamim k kanceláři Mizukage-sama zaklepal jsem a vešel."Dobrý den jsem tu pro nějaký úkol pokuď jsou nějakě k dispozici.Malém bych zapoměl omluvte mojí drzost ,ale jak to vypada z mojim bytem.?" Měl jsem nešťastný výraz v obličeji po ty noci ,chtěl jsem na mojí minulost co nejrychleji zapomenout ale moc to nešlo.

Vystoupala jsem to schodiště vedoucí ke kanceláři, zastavila jsem se před ní, chtěla zaklepat, ale zaslechla jsem zevnitř hlasy, proto jsem se opřela o stěnu vedle a čekala, až se kancleář uvolní.
Byla jsem ráda, že jsem Mizukage zastihla.

"Hm?..jo ten byt" Povzdechla jsem si, nechtělo se mi vyplňovat papíry ale musela jsem. Vytáhla jsem papír a něco do něj zapsala, po chvíli jsem ze šuplíku vytáhla klíč a hodila mu ho. "Vše?.."

Pokud nejsou nějaké úkoly usmál jsem se „Ano je to vše, děkuji". A začal jsem se přibližovat ke dveřím. Otevřel jsem a vyšel, a najednou
někdo byl vedle mě, začal mi běhat mráz po zádech, bylo mi to divný, tak jsem
hlavu otočil o pár stupňů. Byla tam nějaká paní a ke všemu moc blízko mě „Dododododo
bbbbrrrryyyýýýddddeeennn“ a co nejrychleji jsem zdrhnul.
/Přesun

Eh?
Tázavě jsem nadzvedla obočí nad reakí toho chlapce, ale pak se usmála. Divné..
Nakonec jsem usoudila, že kancelář se zřejmě vylidnila, i přesto jsem zaklepala, vzala za kliku a vstoupila dovnitř.
"Dobrý den Mizukage-sama" Krátce jsem se poklonila.
"Přišla jsem se poptat na nějaké techniky" Sdělila jsem jí potom důvod své návštěvy.

"Kasumi...tohle je tvůj nový sensei" Ukázala jsem na Shiho a pousmála se. "Odteď ti bude pomáhat s tréninkem a věřím že na tebe bude mít více čas než já. Jestli tě můžu poprosit, najdi mi prosím ty dva kteří byly s tebou v týmu" Poskládala jsem papíry na stranu stolu aby mi nepřekážely.

Noví sensei? Takže jsem byla přeřazena do jiného týmu?
Napadaly mě zvláštní myšlenky, nebyla jsem zklamaná ani nadšená, v podstatě jsme hlavně byla ráda, že nějakého sensee mám.
"Kasumi Kobayashi, těší mě, že vás poznávám sensei" Představila jsem se opět s menší úklonou a pousmála se.
"Hai, zkusím je někde najít, mám jim tedy vyřídit, ať za vámi přijdou?" Otočila jsem se potom zpátky na Mizukage.
"A eeh, abych mohla nějak trénovat, nemáte na půjčení nějaký svitek se Suitonovou technikou?" Dodala jsem ještě a dala si ruku na týl.

"Ano ať přijdou..." Přikývla jsem a do kanceláře vrazil Anbu. Vzala jsem si od něj dopis a přečetla si ho. "A vesnici mám nechat bez dozoru?" Zamrmlala jsem a začala přemýšlet jak to vyřeším. "No techniku ti dám až mi je přivedeš" Pousmála jsem se na ní a zamyšleně sledovala dopis.

"Hai, rozumím.." Přikývla jsem. A to má být trest nebo odměna? Napadlo mě v duchu, no rozloučila jsem se a kancelář opustila, abych našla ty dva.
Taak, jdeme hledat dvě jehly v kupce sena!
(Přesun)

Po dlouhém pátrání po celé Kiri jsem zoufale zamířil do kanceláře Mizukage. Nezbývalo mi nic jiného, než počkat, až se Ren někde objeví sama. Vystoupal jsem schody a pokračoval až ke dveřím lenivou a zamyšlenou chůzí. Před vstupem jsem zlehka zaklepal a vyčkával, až se ozve povolení ke vstupu. Tak si to shrňme... neviděl jsem Shimonua pěknou dobu, Ren se vypařila, ještě jsem v podstatě nepoznal novou Mizukage a sám se vlastně dobu toulám, aniž bych dal vědět. Pokrčil jsem rameny a opřel se o stěnu.

Došli jsme se Sayou k budově Mizukage-sensei a vyšli jsme po schodech. Chvíli jsem přemýšlel nad tím, proč nás zavolala, ale pak jsem toho nechal. V koutku duše jsem doufal, že nás nevolá kvůli učení těch jmen, ale nějakému tréninku. Než jsem se nadál, stáli jsme přede dveřmi do kanceláře. Ale nebyli jsme sami. Byl tu i ten ninja z minula. Kývl jsem na pozdrav a pak jsme se sám opřel o zeď.

Došla jsem ke kanceláři a po vzoru Shira a toho ninjy, co tady byl před námi jsem se opřela a čekala.

Neměl jsem tušení, jak si to čekání na vstup zkrátit. Nakonec jsem se zabavil měněním částí těla na vodu a zase zpět, sem tam jsem zívl a netrpělivě vzdychl. Přemýšlel jsem o tom, jak asi Mizukage vypadá a jestli bude mít stejně připitomělý úšklebek jako ta minulá. Sám jsem se nad tou představou lehce pousmál. Zanedlouho se tu objevili ti dva z minula, přejel jsem je pohledem. Jsou si docela podobní, bratr a sestra stejně jako já s Ren? problesklo mi hlavou. "Nazdar!" mávl jsem na pozdrav a vyčkával na jejich reakci.

Otočil jsem hlavu a pohled namířil na něj.
Zdar.
Odpověděl jsem s úsměvem na tváři, zatímco jsme se snažil vzpomenout, jestli jsem ho viděl mezi ostatními papíry.
Čekáš dlouho?

"Ahoj," otočila jsem se na něj s úsměvem. Nevěděla jsem, co víc bych mohla říct, tak jsem tam jen tak stála a čekala, co udělá.

Na tváři se mi objevil mírný úsměv, že to čekání nebudu muset trávit sám.
"Popravdě... jo, už dost dlouho," chvilkově jsem nahodil nevrlý výraz, "ještě jsem se nové Mizukage neukázal, snad z toho nebude dělat vědu. A navíc tu na mě čekají ryo z poslední mise."
Pak jsem hodil pohledem po té dívce a vzpomněl si, že jsme se ještě ani nepředstavili.
"Jo, já jsem Renji," na větší formality jsem nebyl zvyklý, takže místo podání rukou jsem jen tak pokynul na oba dva.

"Já jsem Saya," představila jsem se podobným způsobem.
"Mizukage-sama je naše sensei po dobu, než se najde někdo jiný. Normálně mi připadá milá, ale chvílema vypadá dost děsivě... Každopádně je to skvělý ninja i člověk," vyložila jsem mu svoje dojmy z mizukage.

Shiro.
Řekl jsem svoje jméno a zamával mu zpátky. Tiše jsem poslouchal jejich konverzaci s úsměvem. Pak jsem přešel na druhou stranu chodby, kde jsem se usadil. Čekání mě moc nebavilo, ale byla to pohodlná forma k odpočívání, takže mi moc nevadilo.

"Dobře, budu ti věřit," usmál jsem se a znovu se opřel o stěnu. Jejich sensei? Proč by měla Mizukage zrovna tyhle dva? Co je na nich tak zvláštního? Opět jsem si je letmo prohlédl, následně si povzdychl. "Hmm, vy dva jste sourozenci?"

Trochu překvapeně jsme se nejdřív podíval na něj a pak na Sayu. To jsme si až tak podobní?
Ne, nejsme, jsme si podobní?
Zeptal jsem se, jelikož mě to celkem překvapilo. Oba jsme sice měli černé vlasy, ale nevypadali jsme až tak podobně.

To, že nás považoval za sourozence mě překvapilo i potěšilo zároveň. Ve skutečnosti jsme byli sourozenci, i když ne krví. Usmála jsem se a podívala se na Shira, abych zhodnotila, jestli je mi vážně tak podobný.

Zasmál jsem se jejich společné a hlavně docela podobné reakci. "Nejste?"
"Tak jistá podoba by tu byla. Ale usuzuji hlavně z toho, jak společně působíte, nehledě na to, že jste stále spolu. Je pravda, že vás moc často nevídám, ale když ano, tak jste si na blízku."
Něco je ale nesmírně spojuje...

Na chvíli jsem se nad tím zamyslel. Všechno co řekl byla ve skutečnosti pravda. Nejsme odloučeni moc často a pravděpodobně jsme si jeden na druhého dost přivykli.
Asi máš pravdu. Nejsme moc často rozděleni, ale to spíš kvůli tomu, že není důvod.
Zase jsem si vzpomněl na své první setkání se Sayou a trochu jsem se usmál. Kdo ví, co by se mnou bylo, kdyby mě tehdy nezachránila.

"Jo... vím, že bych měla být trochu samostatnější," uznala jsem. "Ale to počká do doby, než začneme plnit mise. Kromě toho, někteří z našeho týmu mají jít k jinému senseiovi, takže se tak jako tak nejspíš budeme muset rozdělit."

"Jestli nejste sourozenci, tak jste zajímavý pár," zamumlal jsem si pro sebe, ale taky schválně dost hlasitě, aby to oba mohli slyšet. Přitom jsem se zamyšleně škrábal na temeni hlavy. Zakroutil jsem hlavou. "Chápu," s úsměvem jsem odpověděl Shirovi. Poté jsem se podíval na Sayu a začal odporovat. "Nechtěl jsem říct, že nejsi dostatečně samostatná. Jak říkám, je naopak hezké, když máte takovéhle vztahy. Být sám není pro každého člověka výhra."
Po krátkém odmlčení jsem si vyslechl zbytek a jen kývl. Byla by to škoda tyhle dva rozdělit...

Pár? Ne, radši než to spíš jen dobří přátelé, kteří shodou okolností bydlí spolu a jsou ve stejném týmu. Vlastně můžeme děkovat nebesům, že se naše cesty nerozdělili. Kdo by jí pak místo mě hlídal?
Trochu jsem se zasmál. Saya sice nepotřebovala žádnou speciální péči, ale byl jsem radši, když jsem na ni mohl dohlížet. Renjirova poznámka mě ale trochu překvapila, jelikož jsem o nás jako o páru nikdy nepřemýšlel. Dál jsem poslouchal o čem mluví a při poznámce, že být sám není pro každého výhra jsem se trochu zastavil. Nikdy mě taková situace nezastihla, jelikož jsem měl vždy rodinu a teď Sayu, takže jsem tomu nemohl naplno porozumět. Někde vevnitř mě ale tahala myšlenka, že bych si chtěl na chvíli zkusit samostatnost.

Musela jsem se usmát. Dobří přátelé, kteří shodou okolností... opravdu to znělo jako výmluvy. "To je sice pravda, ale jednou se to stejně musí stát," odpověděla jsem na poznámku o samotě.

Za hlavou se mi objevila větší anime kapka. Shodou okolností... bydlí spolu.
"No," pousmál jsem se, "když to říkáte." Hmm, hlídal? pozastavil jsem se nad jeho poslední poznámkou. Bylo mi divné, že by kunoichi potřebovala dozor. Při pohledu na Sayu a poslechnutí její odpovědi mi přišlo, že si toho prožila asi hodně. Každý máme svůj příběh... Bylo patrné, že odloučení jednoho od druhého by bylo bolestivé.

"Zní to divně, žejo," ušklíbla jsem se. "Sama nevím jak to mezi námi je, ale to, že spolu bydlíme a jsme ve stejném týmu je vážně náhoda..." snažila jsem se to nějak vysvětlit.

Neměl jsem důvod to nějak řešit, jelikož to, co jsem řekl, byla pravda. To co mu před chvilkou řekla Saya mě ale trochu zaskočilo.
"Sama nevím jak to mezi námi je..." A jak by to asi mělo být? Proběhlo mi hlavou.
Každopádně, zatím se nám podařilo společně přežít a přejít mnoho situací, takže nemám důvod odlučovat se bezdůvodně. Až přijde čas, oba dva si najdeme svou cestu.
Nechtěl jsem ale myslet na loučení. Saya pro mě byla, ačkoliv jsem to nedával najevo, hodně důležitá osoba.

Se stálým úsměvem jsem odpověděl "Stejně je to vaše věc a já bych se v tom neměl rýpat."
Mírně jsem se protáhl a rozvalil se na nejbližší sedačku nedaleko od obou dvou. Snad jsem to teď nezavařil.
"Takže... jak jste se poznali?" s pohledem směřovaným na jakousi skvrnku na zdi jsem se optal.

Sledoval jsme, jak se přemístil na lavičku. Když položil otázku, zůstal jsem trochu zmražený. Vzpomínky na nedávný únos se mi vynořili v hlavě a já jsem byl trochu nepokojný. Co kdyby to byl jen další nukenin? Sice bylo nemožné, aby přišel do budovy Mizukage-sensei, protože by se pravděpodobně prozradil. K jeho složce jsem se pravděpodobně ještě nedostal, takže jsme nevěděl, jestli tady v Kiri opravdu žije. Povzdechl jsem si. Nemělo cenu snažit se před ním něco schovat. Naše setkání nebylo nic tajného, takže jsem mu o tom mohl říct. Normálně bych o tom asi s nikým nemluvil, ale s cizími se předci mluví o těchhle věcech lépe, teda alespoň to jsem si myslel.
Saya mě zachránila, když jsem se málem utopil v řece. Spadl jsem do ní po tom, co jsem uklouzl na útesu. Chvíli jsme spolu mluvili a pak jsem šli do vesnice. Tady už se to nějak vyvinulo a z nás se stali přátelé.
Vynechal jsem část o tom, jak chtěla Saya skočit do stejné řeky, ze které mě vytáhla i o pohřbu jejích rodičů. Měl jsme pocit, že by se jí o tom nemluvilo nejlépe.

Ztuhla jsem, když Shiro začal vyprávět o našem setkání, ale když vynechal důvod, proč jsem byla u řeky, uklidnila jsem se.
"Jo, tak nějak... měla jsem volný pokoj a on neměl kde bydlet, tak jsem mu nabídla bydlení," dodala jsem.

"Tak takhle to je," mrkl jsem po Shirovi. "Zajímavé setkání. Takže nebýt Sayi, tak tu teď možná nejsi. Saya je hrdinka!" s úsměvem, ale vážně jsem pronesl. Znova jsem si povzdychl a přešel všechna osobní témata. "Už by se vážně ta Mizukage mohla ozvat..."

To je také důvod, proč jsem vždy po jejím boku. Kdyby se jí něco stalo, pravděpodobně bych se za to vinil.
Řekl jsme na rovinu, jelikož jsem nepotřeboval skrývat pravdu a Saya o tom stejně věděla. Podíval jsem se na dveře kanceláře a povzdechl si. Vážně by se mohla ukázat. Proběhlo mi hlavou, ale místo toho, abych to řekl, jsem jen mlčky přikývl.

"To jo..." přikývla jsem a podívala jsem se do země. Už mě začínaly boelt nohy, tak jsem si šla taky sednout na lavičku.

"Rozumím..." Shirovi pocity a důvody jsem naprosto chápal, to samé jsem zažíval s Ren. Spolu jsme si toho prožili taky spousty i ona samotná si toho tolik prožila. Potom mi hlavou začalo vrtat, kde je. Bál jsem se, jelikož by se už někde objevila, kdyby bylo vše v pořádku. Aspoň jsem si to myslel. Tyto pocity jsem si ale nechal pro sebe a snažil se nejevit podezření.

Dorazila jsem zadýchaně k budově Mizukage a vyběhla schody nahoru. Jasně, měla jsem je sem dovést já, ne, že je tu budu jako pako stíhat.
Taky, že zaseknout se s paní Kagayami na rohu, aby se optala, jak se mají rodiče mě krapet zdrželo, tak jsem to musela nějak dohnat. Zapřela jsem se zadýhaně o kolena, snažíc se popadnout dech, takový sprint nedával ani Bolt a to už bylo, co říct!
Když jsem se uklidnila a porozhlédla se, všimla jsem si, že se Saya se Shirem baví s nějakým bělovlasým klukem, nikdy jsem neměla potřebu zapojovat se do cuzích rozhovorů, když jsem nemusela a neměli se mnou nic společného. Jen jsem je všechny pozdravila, protože to jsem považovala za slušnost. Spíš jsem dumala nad něčím jiným.
Nový tým, nový sensei.. Zajímalo by mě, jací budou mí noví týmoví parťáci.

Převaloval jsem se na sedačce a dělal často dokola zvuky typu - 'pff', 'uff', 'umm'... Vážně se čekalo už dlouho, po takové době mi to nedalo a dokonce jsem usnul. Zdál se mi krásný sen o... už ani nevím, ale ze spánku mě probral něčí dupot. Zaklepal jsem hlavou a zaostřil směrem k nové příchozí dívce. Pozdravila a pak se odšoupla do ústraní a nad něčím přemýšlela. Zaměřil jsem se na ni a sledoval, co nakonec vymyslí. Když se podívala mým směrem, snažil jsem se strhnout pohled do země, do stropu nebo třeba na stěnu.

Kancelář se neotevírala, vypadalo to skoro, jako když nikdo vevnitř není.
Snad mi nevynadá za to, že jsem je přivedla tak pozdě!
Napadlo mě a já v duchu zaúpěla, no pak jsem přetočila na ně pohled, za pokus se zeptat, nic nedám. Odlepila jse, se od zdi a přišla k tomu bělovlasému chlapci.
"Klepali jste? Budu předpokládat, že jo, ale no.. Je vůbec někdo vevnitř?" Zeptala jsem se a zívla si.

Když přestala dumat a rozhodla se přijít blíž, pohled jsem měl směrovaný na dveře kanceláře. "Klepal a podle všeho vevnitř někdo je, bylo by tu snad nějaké značení, že je Mizukage nebo vůbec kdokoliv pryč a kancelář je prázdná..." odpověděl jsem Kasumi a také na ni pohlédl. "Čekám tu už dlouho a stále nic, zřejmě je v jednání něco hodně důležitého..." A nebo si Mizukage dává siestu.

Po jeho slovech jsem se podívala na kancelář a zadumaně si promnula bradu, na čele se mi utvořila vráska, jak jsem se zamračila, jako kdybych tím pohledem ty dveře snad mohla přinutit, aby se otevřeli, no po chvilce jsem to vzdala a svěsila ruce podél těla.
"Hmm... Zvláštní. Říakal ať ty dva přivedu, pf" Odfrkla jsem, pro Renjira to mohlo vyznít zvláštně, buď, že jsem mu sdělovala nepodstatný fakt nebo trpěla samomluvou.
Pak jsem na něj přetočila pohled a prohlédla si ho od shora dolů.
"Možná máš pravdu.." Souhlasně jsem kývla, no, chtěla jsem nějak zabít čas a on se mi naskytl jako vhodná oběť.
"Jinak, jsem Kasumi Kobayashi, těší mě, že tě poznávám" Natáhla jsem k němu napřeženou dlaň, zatímco tu druhou jsem pokrčila v bok a roztáhla rty do menšího přirozeného úsměvu.

Poslouchal jsem ji zatímco se mi na tváři objevil zkoumavý pohled. Ta holka je divná. Konstatoval jsem si sám pro sebe zcela jistě, jelikož na ní bylo něco, co působilo opravdu nezvykle. Ještě se mi nepodařilo zjistit přesně co, možná tak zkrátka působí. Možná se to zná jen mně. Každopádně se mi to líbilo, rozhodně byla originál a z ničeho nic se představila. Skoro to vypadalo, že chce stejně jako já s někým zabít to čekání a nudu zároveň.
Krátce jsem si s ní potřásl, i když to nebylo mým zvykem a opět vrátil ruku zpět na opěradlo sedačky. "Renji," řekl jsem suše se záměrem vysledování její reakce.