Budova Raikage

Seděla jsem v křesle a tiše pozorovala scenérii a oknem.
V této roční době a zvláště tady byly nádherně vidět hvězdy.
„Krása,“ povzdechla jsem si uchváceně a přesunula svůj pohled na jiné souhvězdí.
„Ano...ano to je. Teď...nemůžeme se jít najíst?“ ozval se mi v hlavě cizý hlas, lehce panovačný, nutno připustit.
Stočila jsem pohled od nebe k velké bílé tygřici, která se rozvalovala na pohovce v rohu prostorné kanceláře. „Nebuď taková. Tohle je opravdu moc hezké. A neříkej, že si nechceš užít trochu klidu po celodenní práci. Ach...promiň. Ty vlastně nepracuješ,“ poznamenala jsem sarkasticky a ušklíbla jsem se.
Shi si odfrkla a uraženě otočila hlavu, obmotajíc si kolem sebe ocas.
Chvíli bylo ticho, než se zase ozvala a svoji ,žádost' doplnila pocitem velkého nespokojení.
„Já-mám-hlad,“ seskočila z pohovky a přimhouřila oči.
„Opravdu? No, tak co si něco ulovit?“ nedala jsem se a dál porozovala zářivé hvězdy. Byla to asi jediný zvyk, ktery mi zůstal z dávných časů. Milovala jsem hvězdy.
„Domůůů!“ zavrčela a trochu se rozohnila, takže tu mysšlenku obdrželo mnohem více lidí, než já.
Nebylo tedy s podivem, když do místnosti rychlostí blesku napochodoval ANBU. To se samozřejmě nemohlo obejít bez Shiiny negativní reakce na masku.
„Děje se něco, Raikage-sama?“ zeptal se s letmou úklonou.
„Ne...ne, v pořádku...Dneska už končím, nikoho sem nepouštějte,“ dodala jsem nakonec a vstala.
ANBU se opět uklonil a zmizel. Popadla jsem plášť a otevřela dveře.
„Nechápu, proč ANBU nosí masky. Nemůžeš jim nařídit, aby je přestali nosit?“ dotázala se tygřice a naklonila hlavu na stranu, zatímco vyšla na chodbu.
„Víš, mám takový pocit, že pak by to už nebyli ANBU,“ odpověděla jsem s letmým úsměvem a lehkým pohybem za námi zavřela dveře. (přesun)

Došli jsem ke kanceláři.
„A já chtěla jít domů,“ povzdechla si tygřice.
„Já vím...“
Před dveřmi stál nějaký můž s leopardem u boku. „Zdravím, co si přejete?“ zeptala jsem se, mezitím co jsem odemykala kancelář.
„Posaď se,“ pokynula jsem Ryuujimu.

Dobrý den. Nesu vám vzkaz od Tsuchikageho, madam. uklonil se posel a předal ti vzkaz:

"Vážená Raikage. Píši Vám, jelikož naše staré zásobovací stezky nejsou na pár dní bezpečné. Vesnice nemá jídlo, ale o tom jsem již informoval ostatní vesnice a požádal je o pomoc. S Vámi jsem chtěl vyjednat pakt o neútočení a uzavřít mezi našimi vesnicemi obchodní stezku. Má vesnice disponuje kvalitním materiálem pro výrobu zbraní, kamením, uhlím, zlatem a drahými kameny. Doufám, že mé návrhy přijmete. S pozdravem, Tsuchikage Faito Dansaku." a podpis.

Převzala jsem dopis a přečetla si ho.
„Sůl nad zlato, že?“ ušklíbla jsem se, posadila se za stůl a vzala papír a pero.
„Co uděláš?“ Shi si vyskočila na pohovku a lehla si.
„Co myslíš?“

„Vážený Tsuchikage-dono.
Vaše situace je politování hodna a v rámci budoucích přátelských vztahů našich vesnic, jsem se rozhodla Iwagakure pomoci.
Nejpozději zítra vyšleme dobře chráněnou karavanu.
Pakt o neútočení i obchodní stezka zní dobře i mně.
S pozdravem,

Godaime Raikage, Ayame Takahashi“

Podepsala jsem se, zalepila pečeť a podala dopis poslovi.
„A co s tebou?“ podívala jsem se na Ryuujiho a opřela se do křesla.

Posel se uklonil: Tsuchikage Vám děkuje za okamžitou odezvu, madam. Pak se nechal vyprovodit.

Povzdechla jsem si.
„Ryuuji, posaď se, prosím,“ změnila jsem na vlídný tón, ačkoliv na autoritě neubral.
Propletla jsem si prsty a lokty se opřela o opěrky křesla.
„Zeptám se rovnou. Co ti tak vadí?“

„Zaprvé, stále jsem starší a stále mám vyšší postavení. To znamená, že vyžaduji alespoň trochu respektu, když ne úcty. To zahrnuje i vykání.
Zadruhé, kdyby to nic nebylo, nesnažil by ses utéct. Takže mi to řekni,“ dořekla jsem pevným hlasem, který nepřipouštěl nic jiného, než říct pravdu.

Pohodil jsem rukama
"fajn, když si to tak přejeTE vědět... už mě tu nic nedrží a zejména ji chci opustit kvůli VÁM, slečno Takashi, jelikož překopáváte celou kumo od základů tak jak se vám to zlíbí... nechápu jako trotl VÁM jdal tak vážený post Raikageho"
V mém těle se zase začaly probouzet negativní pocity
jen jí to nandej ukaž jí kdo je tady syn bývalého Raikageho a kdo ji v budoucnu svrhne. Tak se mi líbíš Ryuuji
ovzal se v mé hlavě již dlouho neslyšený hlas
tebe jsem se na nic neptal pokud vím
ohnal jsem se po Hachibim ostrou myšlenkou
nicméně budu potřebovat tvou sílu abych se jí mohl vyrovnat
Hachibi se v mé hlavě opět krátce rozesmál
Tak se mi líbíš

„Děkuji a teď si mě prosím vyslechni.
Ti trotlové, to byla vážená rada Kumogakure. Zvolili nejlepšího možného kandidáta, který byl ve vesnici.
Překopávám ji, jak říkáš, protože i stará vesnice jako Kumo potřebuje změny.
Ať by na toto místo nastoupil kdokoliv, změny by byly vždy.
A s tím se musíš smířit.
Je mi líto, co se stalo tvému otci a věř mi, že vím, jak se kvůli tomu cítíš, ale útěk ti v ničem nepomůže.
A mimochodem, je to Takahashi,“ poznamenala jsem nakonec s letmým úsměvem.

Zakroutila jsem hlavou a uchechtla jsem se.
„Možná až vyrosteš. Pak to můžeš zkusit. Teď bys skončil leda tak ponížený. Jsi si jistý, že to chceš?“ zvedla jsem pravé obočí.
„Já nevím, co si myslíš, ale já toho za život zažila mnohem, mnohem víc, než si dokážeš představit. Pro tuhle vesnici chci jenom to nejlepší, stejně jako každý člen mého klanu, který kdy žil!“ lehce jsem zvýšila hlas.

"ano chci"
řekl jsem razantně
"pokud vyhraji předáš mi titul Raikageho a opustíš tuto vesnici.
pokud vyhrajeTE vy, přijmu potupně vaši autoritu"
budu potřebovat tvou sílu
pověděl jsem myšlenkou Hachibimu
jistě... celá je jen tvoje, vem si ji kolik chceš
jeho hlas zněl nyní poněkud, až moc šťastně, v mých očích jako by byl na chvíli záblesk Samotného pohledu Hachibiho

Postavila jsem se a trochu naklonila dopředu.
„Myslíš, že tě nevidím?“ zašeptala jsem s pohledem upřeným hluboko do Ryuujiových očí. Do Hachibiho očí.
„Myslíš si že nevnímám tvůj vliv v každém jeho slově?“ znovu jsem zašeptala.
„Nenech se jím ovládat, Ryuuji, jinak tě zničí,“ zaostřila jsem na chlapcovu tvář.
„I kdybys mne porazil, o čemž pochybuji, lidé tě nebudou respektovat a s tebou padne i celá vesnice. Jsi si jistý, že by si to tvůj otec přál?“

"Lidé...."
uchechtl jsem se
"Lidé jsou tak hloupý, tak malicherní až se za
ně stydím... tak lehce ovlivnitelní a zmanipulovatelní"
konec věty jako bych nedokončil já sám, ale nijak jsem si toho nevšímal
"Můj otec... nikdy mi neřekl co by si přál abych byl"
řekl jsem se zamyšlením a zakoukal jsem se do blba

„Myslíš, že by si přál, abys skončil jako minulá jinchuuriki jenom proto, že lidé jsou tak zmanipulovatelné bytosti?“ zeptala jsem se tiše. Samozřejmě jsem věděla, co se stalo té nebohé dívce,
„Nebo by si přál, abys byl silný? Abys odolával Hachibiho vlivu? Abys dosáhl takového stupně souznění jako Bee?“
„Přemýšlej o tom. Prosím.“

„Velmi dobře,“ pousmála jsem se nad rychlou změnou.
„To naprosto chápu. Ale zvykneš si. Věř mi,“ smutně jsem se usmála a znovu se klidně posadila.
„Tvé odhodlání bude jen na tvé straně při tréninku spolupráce s démonem.“

„Zvážíme-li všechny možnosti, tak nejlepší možnost budu asi já. V tom případě se taktéž budu muset vrhout do učení,“ prohrábla jsem si vlasy a na okamžik zavřela oči.
„Pokud souhlasíš, samozřejmě.“

„Ne,“ odpověděla jsem jednoduše. „Bohužel,“ dokončila jsem větu.
„Budeš se muse spokojit se mnou.“

Naklonila jsem se dopředu.
„Abychom si správně rozumněli, pravidla určuji já.“
Vstala jsem ze židle a zadívala se z okna na zářící Kumo.
„A jestli tě nic nenaučím, nebudeš se moci považovat za pravého Junchuurikiho. To ber jako holý fakt.
Aby to fungovalo, potřebuji, abys mne poslouchal, bral vážně, co říkám a řídil se tím.“

Dorazil jsem před kancelář Raikage mírně udýchaný z toho jak jsem spěchal a před dveřmi jsem se zastavil abych se upravil a zaklepal jsem.
(Omlouvám se že nehraji už od včera ale nějak jsem tu nebyl a dneska nejspíš taky nebudu tudíž bych chtěl poprosit jestli by jsi mě brala sebou do zítra děkuji:) )

„Můžeš jít. A přemýšlej o slušněm chování, ano? Jinak náš pracovní vztah nebude moc fungovat,“ řekla jsem s letmým úsměvem.
Otočila jsem se od okna, když někdo zaklepal, a posadila jsem se do křesla.
„Dále!“ zvolala jsem.

víceméně jsem jí odignoroval, hodil jsem si na záda batoh, přišel jsem ke dveřím které jsem otevřel a za nimi stála jakási divná osoba na kterou jsem hodil nehezký pohled a při procházení kolem té osoby jsem do ní lehce naschvál drkl, jelikož mi překážela v cestě
- přesun

Ladným krokem jsem přišla k budově, kde sídlila kancelář, kterou jsem momentálně potřebovala. Podívala jsem se nahoru. Představa, že ty schody budu muset vycházet pokaždé, když budu chtít promluvit si s kage téhle vesnice mě rychle omrzela. Jen v nejnutnějších případech! pomyslela jsem si. Pak jsem se pousmála. Bylo to trochu ironické. Věděla jsem, že po těch schodech budu chodit častěji, než jsem si myslela. Vydala jsem se do útrob chodem vedoucí ke kanceláři.

Konečně jsem stanula před kanceláří. Nevšímala jsem si, jestli někdo někde čeká. Prostě jsem zvedla ruku a zaklepala jsem. Nezbývalo mi nic jiného než čekat na vyzvání.

„Dále!“ vyzvala jsem znovu, nyní už mírně podrážděná.
Práce mám hromady. Jestli si tu ze mně někdo hodlá dělat legraci, tak uvidí!
Zamračila jsem se a čekala, kdo se objeví ve dveřích.

Po tom dlouhém čekání jsem zevnitř kanceláře zaslechla to slovo "Dále". Podívala jsem se na bělovlasého kluka. Nejevil známky toho, že by hodlal vstoupit, tak jsem se chopila kliky. Čekat tu další dobu než se uráčí vejít se mi nechtělo. Vstoupila jsem do kanceláře. "Dobrý den," řekla jsem. Sice už bylo spíše k večeru, ale co už. "Chci poprosti o nějakou misi," řekla jsem rovnou a nečekala na další pobídnutí, co chci. Pokud mi hodlá dát nějakou geninskou, kde bych něco uklízela tak jsem hodlala ji narovinu říct, ať si to udělá sama. Chtěla jsem na chvíli vypadnout z vesnice!

Zadívala jsem se na dívku před sebou. No, dívku. Rozhodně byla starší, než já.
„Dobrý večer,“ usmála jsem se.
Misi...
„Hmm...“ zamručela jsem a chvíli se prohrabávala ve složkách na stole.
„Tady je to. Dnes posíláme karavanu do Iwagakure no sato. Na zásobovacích cestách k Iwě jsou nějací...zloději. Vesnice strádá, tak posíláme pomoc.
Je velice dobře možné, že mohou zaútočit i na naši karavanu. Tvým úkolem bude ji chránit a bezpečně dopravit do Iwy.
Potom se ohlásíš u Tsuchikageho,“ sdělila jsem jí a vzala si papír a pero.
Napsala jsem krátký dopis Tsuchikagemu s informacemi o obsahu karavany. Nakonec jsem se podepsala - aby někoho třeba nenapadlo, že je nepustí přes bránu Iwy.
„To mu předáš,“ usmála jsem se a podala jí dopis a pro ni složku s více informacemi o misi.
„Karavana by měla čekat u brány.“

Poslouchala jsem ji. Karavana? Rozhodně je to lepší než nejaké uklízení, pomyslela jsem si. Udělala jsem několik kroků k ní. Vzala jsem si od ní složku i s dopisem. "Spolehněte se." Těmi slovy jsem se otočila a odcházela. U dveří jsem se ještě zastavila, kdyby chtěla něco dodat.
Pak jsem odešla.
(Přesun)

Dopsala jsem větu a zakončila ji tečkou. Poté jsem vzhlédla.
„Co děláš?“ zeptala jsem se tygřice, jenž ležela s hlavou na packách, mračila se a vypadala až děsivě soustředěně.
„Učím se,“ zavrčela zpět a dál se soustředila na to, co právě dělala.
Oh...
Radši jsem ji nechala ,učit se', protože to je u ní výjimečný stav a znovu jsem se podívala na papír. Posledních několik dní jsem vymýšlela techniky. Stačilo jenom je vyzkoušet v praxi.
Rozhlédla jsem se po místnosti pro svou oběť.
Chvíli jsem soustředila, dokud se mi na pravé ruce neobjevila ,rukavize' z okvětních lístků irisu. Dlaň i prsty jimi byla obalená.
Dobře...
Ještě chvíli jsem vyčkávala, než jsem rukou udeřila do stolu. Ozvalo se hlasité prasknutí, než se rozlomil na půl a spadl dolů i se všemi papíry, kalamáři a další vším možným. Svitek, na který jsem předtím psala se mi podařilo včas chytit, což také nebylo nic lehkého, vzhledem k tomu, že jsem seděla v tureckém sedu.
Z rohu místnosti se ozvalo tiché zavrčení, ale i zakňučení.
„Promiň, zlato,“ vrhla jsem omluvný pohled na čerstvě dospělého leoparda. Ten se ještě chvíli tvářil naštvaně/vyděšeně/překvapeně, než se opět uklidnil.
„Asi budu potřebovat nový stůl...“ zamumlala jsem sama pro sebe.
Zapsala jsem své pozorování do svitku. „Čas na pokus dvě...“ zaměřila jsem se na druhou techniku, která na svitku figurovala.
Opět následovalo krátké soustředění, než jsem luskla prsty a čekala, co se stane.
Na jednom koleni se mi z lístků poskládal malý, tmavě modrý dráček. Vypadal jako živý, protože malé lístečky vypadaly jako šupinky.
Zafrkal a nasál do nozder vzduch. Kdybych do neovládala svou myslí, opravdu bych si myslela, že je živý.
Tak co ještě umíš...
Dráček otevřel tlamičku a vychrlil z ní několik lístků irisu.
No, to není to, co jsem si představovala, nebo co jsem myslela, že jsem udělala...asi to potřebuje upravit...
Vzápětí jsem ale sobě, Tenshimu i Shi (i lidem, jenž měli kancelář podemnou) připravila manší šok.
Jakmile lístky lehoučce dopadly na hromadu skládající se z papírů a zbytků dřevěného stolu, vybuchly.
Rychle jsem se odstrčila od země - rozmotat nohy mi chvíli trvalo - a odjela s židlí blíže k oknu. V kanceláři mi plápolal táborák, hoří mi všechny papíry a ten drak se na mě kouká tak nevinně...
Rychle jsem ještě jednou luskla prsty a dráček se zase rozpadl, přičemž lístky splynuly se mnou.
Shi se podřážděně zvedla s pohledem ,tady se nikdo nemůže učit'. Zdá se mi to, nebo jí svítí oči? A nevyrostla taky?
Tenshi se mnou zdá se souhlasil, protože zavrčel, naježil se a přiběhl blíž a postavil se přede mne.
Jako by se pruhy, jenž na sobě tygřice měla začaly kroutit a vytvářet neuzavřené kroužky.
No, nicméně po dlaší chvilce zážících očí, velkých drápů a podivně šavlozubých zubů se vše vrátilo do normálu a Shi se tvářila neuvěřitelně spokojeně.
„Mám to...“ prohlásila a asi by ještě něco dodala, kdyby do kanceláře náhle nepřiběhli ANBU a několik Jouninů.
Začali pobíhat kolem, nejdřív mne, Tenshiho i Shi vystrčili na chodbu, potom začali hasit a do toho všecho se mne ptali, jestli jsem v pořádku, kdo to udělal a jestli nepotřebuji do nemocnice.
„Vše co potřebuji, je nový stůl,“ řekla jsem s naprostým klidem, otočila se na podpatku a odešla. (přesun)

Ulicemi jsem zabloudila až sem. Zase jsem se zastavila před schody. Přejela jsem je pohledem, dokud se nezatočily a zbytek nešel vidět. Povzdechla jsem si. Položila jsem jednu nohu na schod a pomalu stoupala nahoru. Zdolala jsem poslední schod a pokračovala jsem dál temně osvětlenou chodbou. Konečně jsem stanula před dveřmi. Zvedla jsem ruku a zaklepala na dveře. Čekala jsem na vyzvání.

Došli jsme k budově a klidným tempem vystoupali nahoru, do nejvyššího patra.
Před dveřmi jsem uviděla stát Shizuku.
„Dobrý den,“ kývla jsem na ní, zatímco jsem začala odemykat dveře.
Následně jsem ji pozvala dál.
„Dobře, že jsi tu. Chtěla jsem si tě zavolat. Stále čekám na hlášení o misi,“ usmála jsem se a posadila se za stůl.

Raikage přišla ke kanceláři. Myslela jsem, že je uvnitř, ale nebyla. "Dobrý den," pozdravila jsem. Odemkla a pozvala mě dovnitř. Vstoupila jsem tedy za ní. Po svém vstupu jsem za sebou zavřela dveře. Udělala jsem několik kroků ke stolu. "Mise proběhla dobře. Měli jsme menší potíže s černým pasažérem, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Cestu zpátky Vám už řekla ta kunoichi z Iwy, takže to nemusím opakovat," odpověděla jsem.

„Dobře,“ usmála jsem se, udělala křížek na seznamu misí a a podala Shizuce odměnu za splnění mise.
„Mohu ti ještě nějak pomoci?“

Vzala jsem si od ní odměnu. Váček jsem dala do kapsy. Chvíli jsem zapřemýšlela. "Až budete mít další misi, tak mi řeknite." Otočila jsem se a zamířila ke dveřím. Tak jsem se otočila se slovy: "Máte ještě něco na srdci?"

„Ne, děkuji, že jsi přišla,“ usmála jsem se a sklonila nad papíry.

"Tak nashledanou." Otočila jsem se a otevřela dveře. Následně jsem odešla.
(přesun)

Po dlouhé době jsem si sbalila saky paky a konečně vypadla pryč. (přesun)

Zase jsem šla po těch schodech. Konečně jsem stanula před dveřmi, které vedly do pracovny. Zaklepala jsem a vyčkávala. Nikdo se neozval. Zaklepala jsem tedy znovu o něco hlasitěji. Opět nic. Zamyšleně jsem se poškrábala na hlavě. V kapsy jsem našla kus papíru. Stačilo jen najít tužku, což bylo těžší. V téže kapse už nic nebylo. Ta další byla taky prázdná. Povzdechla jsem si. Prohledávala jsem všechny kapse, jestli v nich něco nenajdu. Po dlouhém hledání a naleznutí nepotřebných věcí jsem ji konečně nalezla. Papírek jsem rozložila na stěnu a začala jsem psát. Pak jsem ho složila a zastrčila mezi škvíru u dveří. Doufala jsem, že si toho všimne.

Vzkaz:

Otočila jsem se a odešla jsem. (Přesun.)

Došla jsem ke kanceláři a všimla si vzkazu.
Zamračeně jsem si ho přečetla, následně ho strčila do kapsy a odemkla kancelář.
Lístek jsem hodila do šuplíku stolu a usadila se do křesla.
Na stole se opět vrstvily kopice papírů, takže jsem se zamyšleně pustila do práce.

Faito


Prišiel som pred dvere a zaklopal som,okamžite som vstúpil

„Když se klepe, čeká se na vyzvání,“ řekla jsem, aniž bych vzhlédla od papírů. Jenom kočky návštěvníka pozorovaly, aby jim neunikl ani vlásek.

Ai Ishi

Polkla jsem a udělala dva kroky před kage. Gomenasai, madam. Faito Dansaku, Tsuchikage žádá o audienci.