Budova Raikage

Zvedla jsem zrak od papírů a přeletěla pohledem z jednoho na druhého.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem a opřela se do křesla.
Chvíli jsem je jen tak pozorovala, na prst si natáčela pramínek vlasů a mezi prsty druhé ruky jsem otáčela tužkou.
„Bez urážky, Tsuchikage-dono, ale vy jste nedávno bojoval? Protože buď je zásoba vaší chakry nebezpečně malá na muže vašeho postavení, nebo jste vydal příliš energie. Za to tady slečna jí má přes příliš,“ promluvila jsem s milým úsměvem.
„Nezkoušíte tu na mě něco, že ne?“ naklonila jsem se dopředu, lokty se opřela o stůl a tázavě zvedla obočí.

https://www.youtube.com/watch?v=qKV6lx9crAs

Faito Dansaku

Před Raikage se utvořilo několik černých pírek a genjutsu zmizelo. Vidíš? podíval jsem se na Ai Ishi. Říkal jsem, že s touhle se jedná na rovinu. Pak jsem se otočil zpět na Ayame. Omlouvám se, ale v těchto těžkých dobách si nemůžeme být jisti ničím. Jdeme od jedné vesnice k druhé a míst na přepad je opavdu hodně, i když nechodíme frekventovanými cestami.
Otočil jsem se na Ai Ishi a požádal ji, aby odešla z místnosti. Když tak učinila, pokračoval jsem: Několik karavan na cestě k nám bylo napadeno nukeniny nebo něčím horším. Moc jsem toho ze stráží karavan nedostal, ale nejspíš mě chtěl kdosi zdiskreditovat a poštvat proti vám. Je lepší, když si sem zajdu sám, než abych posílal posly. Jeden nikdy neví. podíval jsem se na ni vážným pohledem, a ztišil jsem hlas. A upřímně, je lepší obětovat geninku, než kage. Mějte mě klidně za zvíře, ale na tom si zakládám.
Opět jsem začal mluvit nahlas:
Ale proč jsem tady: Chtěl jsem jednak upevnit mír s vaší zemí a jednak Vás požádat, abyste poslala alespoň jeden tým na cestu mezi naší a vaší vesnici. Na průzkum, případně, aby zjistili, kkdo za tím vším stojí.

„V pořádku,“ přikývla jsem.
Když začal vysvětlovat, zamračila jsem se. Na poznámce o ztrátě genina jsem se ani nezastavila.
„Jistě...všechny mé...důvěryhodné týmy jsou momentálně na misi, ale uvidím, co se dá dělat.“

Faito Dansaku

Usmál jsem se, i když mě odpověď moc nepotěšila. Vpořádku. Doufám, že se tenhle incident brzy vyřeší. Poskytla byste nám, prosím, vodu? Jdeme ještě do písečné a do Kirigakure. A na tu první máme málo vody.

„Samozřejmě,“ přikývla jsem.
Za chvíli dovnitř přišla mladá žena a nesla dvě velké čutory po okraj naplněné vodou. S lehkou úklonou je podala Faitovi a pak vycouvala z kanceláře.
„Mohu vám ještě nějak pomoci?“ zeptala jsem se s letmým úsměvem.

Faito

Ano...dejte na sebe pozor... mrkl jsem na ni se šibalským úsměvem a pak jsem se otočil na patách. Mimochodem...v Kiri nastal převrat. Tamní Mizukage nejspíš odstoupila. To je vše, co vím. Sayonara, lady Raikage.
Vyšel jsem na chodbu a několikrát jsem se dotkl AI Ishi. Po chvíli jsem opět byla mladá slečna, a z AI byl opět Tsuchokage. Teď do Suny.

Ai Ishi


Prilepená na dverách som počula každé slovo. Keď začal hovoriť potichu počula som iba dve slova "obetovať a geninka" keď vyšiel von rýchlo som odstúpila od dverí a znechucene naňho pozerala . Viete čo choďte si sám ! ja končím s vami ! rozbehla som sa po chodbe preč. Bolo mi jedno že vyzerám ako Tsuchikage proste som utekala k bráne. (presun)

Faito

Zrušil jsem genjutsu, protože na takovou vzdálenost by bylo velmi špatné ho držet. Věděla jsi, do čeho jdeš! Mluvil jsem s tebou na rovinu! křikl jsem ještě za ní, alepak jsem se pomalu vydal k bráně. Stejně neuteče...

Přišla jsem do kanceláře. Pomalu jsem vycházela schody. Ruce jsem měla v kapsách a v obličeji zamyšlený výraz. V ruce jsem žmoulala klíč.

„Tady máte klíče od kanceláře,“ hodili mi klíče. „Dělejte, co umíte,“ otočili se a odešli. Zůstala jsem na ulici stát a chvíli zírala do prázdna.

Povzdechla jsem si. Vůbec jsem nevěděla, co bych měla dělat. Potřebovala jsem někoho, kdo by byl schopný mi to všechno vysvětlit. Znovu jsem si povzdechla. Ani jsem si neuvědomila, ale už jsem stála před dveřmi.
Klíč jsem zastrčila do zámku. Zapadl jako ulitý. Otočila jsem jím. Klasické cvaknutí a dveře povolily. Zvedla jsem ruku a zmáčkla jsem kliku. Otevřela jsem je a vydělala klíč, načež jsem ho vložila zpátky do kapsy. Hned ve dveřích jsem litovala, že jsem to udělala. Zděšeně jsem sklonila hlavu. Vešla jsem dovnitř a zavřela jsem za sebou.
Podařilo se mi se dostat ke stolu, aniž bych něco shodila. Oddychla jsem si. Ještě než jsem si sedla, tak jsem přistoupila k oknu a otevřela jsem ho. Byl tu hrozný vzduch. Vrátila jsem se zpátky ke stolu a sedla jsem si. Začala jsem se procházet v papírech. Snad nikdo nepřijde a neotevře dveře! pomyslela jsem si.

Pomalými kroky jsem dorazila ke kanceláři.
Přece jen potřebuji někoho, kdo by mě učil. Bránila jsem se tomu dlouho.
Zaklepala jsem, aniž bych tušila změnu Kage. Byla jsem spíš připravená na kočičí smečku, která mi naposledy dala dost zabrat.
Otočila jsem se a můj pohled směřoval k oknu.
Je tu krásně... Není hezčí vesnice než Oblačné. A nikdy nebude.
Moje srdce milovalo výšky, snad proto by si ani život v jiné vesnici, která by nebyla skrytá v mracích, nedokázalo představit.
Stále jsem čekala na vyzvání.

Pořád jsem pracovala na papírech. Uslyšela jsem zaklepání. Hrklo ve mě! Dokonce jsem i vyjekla. Zhluboka jsem se nadechla. Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se na dveře. "Vstupte!" křikla jsem. Opomněla jsem, že okno je stále otevřené, tak když otevře a bude průvan, bude to hezky létat! Čekala jsem, kdo vstoupí.

Nepříliš známý hlas mě překvapil, ale vstoupila jsem.
Do tváří mě uhodil vítr. Jakmile jsem si to uvědomila, rychle jsem zavřela a nejistě jsem se na ni podívala. Naštěstí jsem zavřela vcelku včas.
I osoba přede mnou mne ale překvapila.
"Přeji pěkný den," pozdravila jsem, vyhýbajíc se titulu.
Nová Raikage?
Prohlížela jsem si ji ale s úctou. Vždy jsem respektovala autority a ten, kdo se stal Raikagem musel přece být na vrcholu svých sil.

Otevřela dveře a vstoupila dovnitř. Hned zavanul vítr. Rychle jsem chňapla papíry na stole, aby neuletěly. Naštěstí zavřela dveře rychle, tak se zbylým papírům nic nestalo a zůstalo na svém místě. Ulevilo se mi, že to pak nemusím třídit. Ani bych nevěděla jak! "Tobě taky," oplatila jsem ji pozdrav. "Přeješ si?" optala jsem se. Netušila jsem jestli věděla, že předešlá Raikage zmizela. Ale počítala jsem, že to ví. Pokud ne, tak by se optala.

I pro mé vnímání autorit by mne nenapadlo, že se něco jako zmizení přihodí zrovna vůdci vesnice. Možná jsem počítala s tím, že až se vrátím z mise, bude zpět a nevěřila tomu, co jsem slyšela po cestě.
"Předchozí Raikage jsem prosila o to, aby mne nechala pracovat samostatně," pokrčila jsem rameny. "A nerada teď přiznávám, že mi po zmizení mé první sensei chybí někdo, kdo by mě vedl. Jsem hodností Chuunin a troufám si říct, že nejsem špatná kunoichi, ale chtěla bych postoupit dál a sama to nedokážu. Bez týmu jsem víc než rok."
Měla jsem nutkání osvětlit jí situaci, protože jsem předpokládala, že o mě nebude nic vědět. Navíc však se mi vše vyslovovalo nejistě. Mé jednání bývalo přímé, ale teď jsem měla, co dělat, abych se netvářila provinile. Se samostatnou prací jsem se přecenila a to velmi.
"Ráda bych, kdybyste mě přidělila do týmu," dostala jsem se konečně ke své prosbě.
"Raikage-sama," dodala jsem ještě spěšně oslovení, abych nepůsobila neslušně. Zároveň jsem si tak zkoušela oslovovat tak novou důležitou osobu. A zvyknout si mi zatím nedělalo žádný problém.

Zamyslela jsem se a bezradně jsem se podívala po spisech. "Jsi zatím jediná, kdo se mi ozval. Chvíli potrvá než ti najdu tým a senseie. Budeš muset mít chvíli strpení. Mrzí mě to, ale nic jiného dělat nemůžu," odpověděla jsem ji. Nejprve jsem si tu musela udělat pořádek a pak si zkontrolovat, kdo je ve vesnici a přepočítat shinobi, aby nikdo nestrádal a každému se dostalo, co si zasloužil.

"To je v pořádku," přikývla jsem po chvíli zamyšlení.
"Nepočítala jsem s tím, že to půjde hned."
Chvíli jsem na ni ještě hleděla.
"Pokud pro mě ale máte nějakou práci nebo něco takového, určitě neodmítnu," dodala jsem zvědavá, jestli se něco najde.
Zároveň jsem si všimla, jak prohledává spisy. Skoro bezradně, i když spíš to bylo jen tím, že se tu ještě po pár dnech nemohla tolik vyznat. Obdivovala jsem sílu stát se Kage. Pokud ne kvůli boji, pak kvůli soubojům s hromadou papírů, které se tu nakupily.
Pravou rukou jsem si prohrábla vlasy.
"Ach, samozřejmě chápu, že na mě nemáte celý den být, asi bych se měla někam odklidit, dokud mě nebudete potřebovat."

"Mise, mise, mise..." mumlala jsem si polohlasně dokola. Zvedala jsem každý papír a hledala jsem ty listy s misemi. Určitě jsem to tu už někdě viděla. "Kam jsem to jen dala?" pořád jsem si mluvila pro sebe. Po dlouhém hledání jsem je konečně našla. Natáhla jsem se přes stůl a složku s misemi jsem jí podala. "Jsou seřezeny od nejlehčí po nejtěžší. Vyber si, co si budeš přát." (Mise) "Pak mi řekni, kterou budeš chtít, kdyby tě některá trkla," usmála jsem se. Musela jsem vypadat jako strašidlo. Seděla jsem tu už dlouho a to se na mě muselo podepsat.

"Sběr alkaolidů..." zamumlala jsem nahlas.
Bez týmu raději složitější než C-rank ne...
"Pokud vám to nevadí, mohla bych jít možná na tuhle," zvedla jsem k ní oči od papírů a i já jsem nadhodila jemný úsměv.
"Sice nejsem lékařský ninja, ale tyto bylinky poznám všechny dobře."
Podala jsem jí složku zpět.

"Dobrá. To je mise typu C. Nic těžkého by na to být nemělo, pokud se nebojíš miší či dalších drobných havětí," pousmála jsem se. "Ty bylinky potom přines mě, prosím," poprosila jsem ji. Sice jsem měla spoustu práce, ale také jsem si musela udržovat zásoby jedů a protijedů. "Pokud tedy nemáš nějaké dotazy," složku jsem si vzala. "Tak můžeš vyrazit."

"Žádné dotazy," pousmála jsem se a se skloněním hlavy na znamení úcty nebo možná rozloučení jsem zmizela z kanceláře.

(přesun)

Znovu jsem se zklonila ke spisům. Pomaloučku polehoučku jsem se dostávala na konec toho všeho šílenství.

I s košíkem bylinek jsem dorazila ke kanceláři a zaklepala jsem.
Spokojená s úspěchem mise jsem ještě jednou pohledem překontrolovala bylinky. Kromě oměje jsem naštěstí žádné nespletla a i ten jsem teď měla na sto procent správný. Doufala jsem, že i s jejich počtem bude Raikage spokojená.
Vzala jsem košík do levé ruky, abych si pravou mohla odhrnout z čela neposlušné blankytné vlasy.

Konečně jsem se zbavila těch stohů spisů. Hlasitě jsem si oddechla. Opřela jsem se v křesle a dívala jsem se z okna. Kancelář byla vlastně nejvyvýšenějším místem ve vesnici. Měla jsem výhled na celou celou vesnici. Podařilo se mi při tom klidu zaspat.
Probudilo mě až zaklepání. Trhla jsem s sebou. Rozhlédla jsem se po kanceláři. Promnula jsem si oči. "Dále," křikla jsem. Jen jsem doufala, že mi nestojí vlasy!

Vešla jsem do kanceláře a uklonila jsem se na znamení pozdravu.
"Mise splněna," oznámila jsem. "Říkala jste, že mám bylinky přinést vám. Jen bych ještě doporučila je rozložit, aby se v tom košíku nezapařily. Přece jen jsem je oddělila látkou."
Na chvíli jsem se odmlčela.
"Trvalo mi to déle, ale našla jsem všechny. Snad to bude stačit."
Ještě jsem jí podala seznam bylinek.

Letmo jsem si prohlédla bylinky v košíku. "Super," broukla jsem si pro sebe. Natáhla jsem se pro seznam. "Všechny bylinky jsi našla, to je bezvadné," usmála jsem se. Začala jsem se přehrabovat v šuplíku. Vytáhla jsem váček s penězi. "Tady máš odměnu," hodila jsem jej na stůl. "Pokud něco nepotřebuješ, tak je to všechno, děkuji."

"Děkuji a nebudu vás déle obtěžovat," vzala jsem si váček s penězi, znovu jsem se mírně uklonila a pak už jsem se rozhodla vypařit. Přece jen nějaký trénink se mi už hodil. Zavřela jsem za sebou dveře a za chvíli jsem už ulicemi mířila ke cvičišti.

(Přesun)

Nii odešla. Jelikož jsem měla všechno vyřízené, tak jsem tu déle nemusela setrvávat. Navíc jsem ty bylinky musela zpracovat hned, dokud byly čerstvé. Vzala jsem košík. Stoupla jsem si a zamířila z kanceláře ven.
(přesun)

Sviežo som dokráčal k budove, samozrejme vysmiaty ako obvykle, no z triezvým uvažovaním. Skvelo som sa vyspal takže som mal lepšiu náladu ako obvykle a to už fakt bolo čo povedať, pretože dobrá nálada bola u mňa ako pravidlo, veľmi málokedy sa stalo, že som sa necítil dobre a moja nálada tak bola horšia. Vyšiel som po schodoch a zaklopal na dvere kanclu, no nikdo sa neozval tak som sa trpezlivo oprel o stenu a čakal.

ANBU

Stál při dveřích a hlídal každého, kdo chtěl jít k Raikage. Stál nehybně jako socha. Někdo přišel a zaklepal na dveře. "Raikage-sama odešla," oznámil Ryuunimu. Jeho hlas zněl trochu tlumeně přes jeho masku. "Pokud něco potřebujete nejspíš ji v tuhle hodinu najdete v jejím domě."

S úsměvem sem se obrátil, díky. To bylo jediné co sem řekl, jeho chakra mi byla trošku známá, ale neuměl sem si ji spojit s tváří, nejspíš sem si ji pamatoval s té doby co sem sloužil u ANBU, tam se přece masky nesundávaj ani medzi kolegy, vědšinou. Pomalu sem vykráčel z budovy a zamířil do sídla Raigake-chan . Po cestě sem se zastavil na dango a vzal 2 i pro Raikage kdyby si chtěla. Pro jistotu sem si to nechal zabalit abych to nesnědl dřív než tam dojdu.

(přesun)

Doplahočila jsem se ke kanceláři. Kývla jsem na ANBU před dveřmi. Odemkla jsem dveře a vstoupila jsem dovnitř. Svítilo tam sluníčko. Jelikož byla kancelář převážně prosklená, bylo zde hodně světla. Posadila jsem se do křesla a otočila jsem se tak, abych měla výhled na vesnici. Oči se mi začaly klížit a zaspala jsem.

Pohmkávajúc si nejakú melódiu som vystúpal až na samí vrch ohromnej budovy zvanej Budova Raikageho. Zaklopal som trochu nesmelo na dvere kancelárie a pohupujúc sa na nohách som čakal na niečo.

Dřímala jsem v křesle. Vzbudilo mě až zaklepání na dveře. Trhla jsem s sebou. Poplašeně jsem vyletěla z křesla. Už už jsem sahala pro katanu, ale v tom jsem si uvědomila, že ji nemám u pasu. Rozhlédla jsem se a všimla si, že jsem v kanceláři. Posadila jsem se a křeslo otočila ke stolu. "Vstupte!" křikla jsem.

Keď som počul zvuk tak som sa otočil a chystal som sa odísť ale potom som si uvedomil že to bola výzva na vstup. Trochu som sa predýchal aby zo mňa ustúpil stres a nervozita no moc to nepomohlo ale aj tak som otvoril dvere a vstúpil dva kroky dnu a zavrel dvere. Poklonil sa a pozdravil. Z..zdravím Raikage-sama.... pozrel sa na Raikage a potom sa pozeral dakde mimo aby nebol ešte viac v strese.

Po chvíli do kanceláře vstoupil Naoki. "Ahoj," usmála jsem se na něj. Vypadal, že je nervózní. Opřela jsem se lokty o stůl. "Copak potřebuješ?" zeptala jsem se. Nechtěla jsem, aby byl nervózní. Nechtěla jsem vydávat ten dojem.

Chvíľku sa ošíval a nakoniec preglgol a dostal zo seba.Uhm.... mno prirazení senseie.... potom zase prepaľoval pohľadom zem.

"Senseie?" nevím proč jsem to opakovala. "Dobrá, je tu jeden jounin, ke kterému můžeš jít. V týmu má ještě chuunina, tak kdyby ti to nějak nevyhovovalo, tak se ozvy a nějak se to vyřeší. Nejspíš bude na cvičišti, takže klidně můžeš jít za ním. Jmenuje se Ryuuni Takara," odpověděla jsem mu.

Strážný, který hlídal vchod do Kumogakure přiběhl ke kanceláři. V ruce žmoulal vzkaz. Zvedl ruku a zaklepal. Nečekal na vyzvání a hned se chopil kliky a zmáčkl ji. Dveře se otevřely. Vstoupil dovnitř a trochu se poklonil. Přistoupil ke stolu. Natáhl ruku a papírek se vzkazem mi předal. Znovu se poklonil a odešel.
Vzkaz jsem převzala rozložila a přečetla. Odložila jsem ho stranou a čekala jsem až Naoki něco odpoví nebo odejde. Popřípadně jestli bude chtít něco dalšího.

Uhm...dobře...né to nevadí.... prikývol som a poklonil som sa. Tak vám teda ďakujem... a dovidenia... následne som sa dostal von pred dvere a zatvoril som za sebou. Zamyslený som sa vybral niekam preč.

-Presun

"Nashledanou," řekla jsem, když odcházel.

Znovu jsem si přečetla vzkaz. Na stole jsem hledala papír a tužku. Po nadzvedání několika papírů jsem konečně nalezla jeden volný. Tužka mi tím přehazováním spadla na podlahu. Sehnula jsem se a vzala jsem ji do prstů. Narovnala jsem se a hrot tužky jsem jemně přitiskla na papír. Psala jsem odpověď.

Pak jsem si k sobě zavolala ninju a poslala jsem ho do Iwagakure.

Sama jsem se zvedla a šla jsem se projít. Přece jen jsem nemusela trávit všechen čas v kanceláři.
(přesun)

Po menším odpočinku jsem se opět objevila před kanceláří. Stála jsem před dveřmi. Nějak jsem se nemohla donutit vejít dovnitř. Zavřela jsem oči a už jsem to viděla.
Vcházela jsem do kanceláře a všechny ty papíry se rozletěly do všech stran!
Povzdechla jsem si. Otevřela jsem oči a chytila jsem kliku. Zhluboka jsem se nadechla a zmáčkla jsem ji. Dveře se otevřely. Rukou jsem do nich strčila, abych je otevřela víc. Kdybych ty vlasy neměla tak dlouhé, tak by mi určitě stály hrůzou. Naštěstí toho tolik moc nebylo! Jen dva stohy u stolu a něco málo na stole. Tak trochu úlevně jsem si oddychla. Čekala jsem toho víc. Vstoupila jsem dovnitř a sedla jsem si za stůl. Pustila jsem se do papírování.

Doběhl sem i s dangama ke kanceláři a v celkem dobré náladě zaklepal. Předpokládám, že potřebuje pomoct. Pousmál sem se čekajíc na vyzvání. Ty danga co sem měl v ruce dobře voněli a já měl tak trošku náladu pracovat a vzhledem k tomu, že hledat moje studenty by byla otrava, jdu vyplnit svuj slib co sem dal Shiz. Oni si mě najdou až budou chtít. Pomyslel sem si.

Už jsem přečetla a vyplnila dva spisy! Najednou jsem uslyšela zaklepání. Někdo potřebuje poradit, pomyslela jsem si. Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se na dveře. "Vstupte!" křikla jsem.

Shiz mě pozvala do vnitř tak sem otevřel dveře a dokráčel ke stolu, samozřejmě sem je za sebou zase zavřel, sedl sem si na židli pro hosty a položil na stul balíček s dangama. Tak co tu máme? zeptal sem se směrujíc pohled k papírum. Po chvilke mlčení sem s smilým úsměvem řekl: No jo, vážně sem ti přišel pomoct.

Koukala jsem na něj s otevřenou pusou. Nevěřila jsem, že by přišel papírovat. Stoupla jsem si a prstem jsem do něj šťouchla. "No páni!" vyhrkla jsem. Ještě chvíli jsem na něj zírala. "No... Potřebuji roztřídit spisy na důležité a ty co potřebují jen podpis."

Ehm, dobrá. Řekl sem a vzal si z kopy papíru asi 5 centimetrovou vrstvu a začal ji rozkládat na tři podle typu. Na první byly ty co chtěly podpis na druhé duležité a na třetí obyčejné. Když bylo něco duležité co bylo třeba podepsat tak sem to nechával dával na spodek kopy na podepsání aby se k tomu dalo dostat rychle. Po chvíli třídění, když sem si bral pár dalších papíru utrousil sem: Až budeš mít hlad donesl sem dango.

Třídil spisy, zatímco já jsem se věnovala těm svým. "Čokoládový?" zeptala jsem se. Můj mlsný jazýček se ozval. Ale nevzhlédla jsem, potřebovala jsem to dočíst a vrhnout se na další.

Dál třídíc spisi sem řekl, jako minule, malina a čokoláda. Vzal sem do ruky další spisy. Na stole jich už moc nebylo ale stejně to bylo třeba vše přečíst, orazítkovat a podobně. Až teď si uvědomuji, že sem rád, že když se posledně volil Kage mě nenominovali ani sem o nominaci nežádal. Pousmál sem se. Tohle dělat raz týdně není žádná výhra, kde ještě každý den.

Čokoláda.. Už se mi začínali zbíhat sliny. Už jsem se nemohla dočkat až se do toho zakousnu. "Taky jsem nežádala o nominaci," pousmála jsem se. "Ale zas toho není tolik jako posledně," poznamenala jsem.

Už to jen vše probrat. Pomyslel sem si a postavil se od přetříděných papíru. Dáme si pauzu. Otevřel sem pytlík s dangama a vzal jedno z čokoládových do pravé ruky a levou si přitáhl židli vedle Shizuky. Tak co necháš se krmit? Napadlo mě když sem jí zamával dangem jako posledně před obličejem. Líbil se mi ten pohled když si chtěla kousnout, tak kawaii.