Budova Mizukage

Seděla jsem ve své kanceláři, čelem obrácená k oknu, nožky vyhozené na jeho parapet a pozorovala scenérii za oknem. Přes všechna moje nerealistická očekávaní se venku rozvalovala hustá bílá mlha, přes kterou paprsky slunce pronikali opravdu stěží.
Hmmpf! odfrkla jsem si a odrazila se nohama od parapetu tak, že se má kolečková židle roztočila dokola. Po chvíli to točení jsem se znuděně přesunula ke stolu. Všechny papíry byli udělané.
Sakra, co to je?! Při takovéhle příležitosti by se měl vyhlašovat státní svátek, zakroutila jsem hlavou nad tou neuvěřitelnou skutečností a vyskočila z křesla.
Tak si teda udělám vlastní program, koutky mi zacukali při představě zděšených ANBU, kteří mě zase budou hledat po půlce vesnice.
Dala bych si sushi, prolétlo mi hlavou, ale musela jsem smutně zkonstatovat, že k tomu bych právě nějaký ten "ocásek" potřebovala. Sama jsem do sushi baru nehodlala lézt ani náhodou.
No nic, pokrčila jsem rameny, ještě jednou se škodolibě ušklíbla, a pak už za mnou jen tiše zaklaply dveře.
(přesun)

Neúnavným tempem jsem vyhopsala až do nejvyšího patra budovy a otevřela dveře, vedoucí do mé kanceláře. O chvíli později jsem již přistála ve svém kolečkovém křesle, které se začalo zuřivě točit dokola. Když se alespoň trochu uklidnilo, sehnula jsem se k šuplíkům stolu a začala v nich něcho hledat. Toho, zda vešel, nebo nevešel Shimonu jsem si zatím nevšímala.

Nechápal som ako ju toto môže baviť. Ale nehladiac na ňu som si šiel svojim tempom lebo cestu do kancelárie som poznal. Preto som neriešil keď mi zmizla z rozhľadu a pokračoval som tým svojim tempom. Ani pomaly ale ani rýchlo. Vošiel som do kancelárie a z balíčku žuvačiek som si vzal jednu. A začal som pomaly ju prevaľovať v ústach. Zavrel som za sebou dvere a oprel som sa o ne z vnútra.

Konečně jsem něco našla a položila jsem to před sebe.
"No výborně! Koukám, že máte široký výběr, takže," odkašlala jsem si a začala jsem se probírat složkou, kterou jsem vytáhla ze stolu.
"Radši borovici, nebo smrk? A nebo by se vám líbili nějaké smíšené lesy? " nadhodila jsem opět s lehkým zacukáním koutků.
"A nebo tady koukám -" dál jsem se prohrabovala papíry "- máme jeden jedlový háj."

To je len žart že jo.... nahlas ubezpečoval sám seba. Žuval žuvačku ďalej a snažil sa to dajako rozdýchať. Toto skutočne myslí vážne?... Ja to veľmi rád urobím hoc nie tak ako by si predstavovala.... zrejme by sa dalo použiť iba to čo by z lesa ostalo... zamyslel som sa nad predstavou ako by vybuchol les a na výraz Mizukage. Trochu som sa uchechtol nad tou predstavou...

Zvedla jsem hlavu od papírů. Najednou jsem vypadala naprosto vážně.
"Myslíte? Mě se nezdálo, že by jste žertoval, když jste mi říkal, ať se na vás v případě potřeby obrátím."
Změna v mém chování byla opravdu rychlá. Po cukání koutků, které bylo ještě před chvílí v podstatě neustálé nebylo náhle ani vidu.
"Takže? Smrk, jedle, borovice? " výraz na mé tváři stále zůstával stejný, zatím co jsem se probírala papíry.

Na toto si zavolajte partu drevorubačova... odvrkol jej bez mihnutia oka. Takže pokiaľ nemáte pre mňa niečo.... čo sa týka mojej profesií rád by som šiel obchod budú pomaly zatvárať... odlepil sa od dverí a podišiel bližšie ku stolu aby sa presvedčil či je to skutočne tá za ktorú sa vydáva. Neveriacky na ňu pozeral.

Zvedla jsem hlavu od papírů a zářivě se na něj usmála.
''Měl by jste si dávat pozor na pusu," řekla jsem mu pohotově bez bližšího vysvětlení, k čemu to bylo myšleno. Pak jsem prsty cvrnkla do již zavřené složky.
"Není dobré říkat lidem, že v šapitó máte žirafu, protože mají nemilý zvyk jí tam hledat," propalovala jsem ho pohledem zasazeným, do usměvav tváře.

Bože...snáď sa bude časom vyjadrovať jasnejšie. Čo sem pletie nejakú žirafu?! stále som si ale zachoval svoj pohodlný výraz. Prepaľovala ma pohľadom a tak prišiel čas na odvetu a začal som ju aj ja prepalovať pohľadom. Teraz neviem kam si ju zaradiť...vytvorila si svoju vlastnú skupinu....Je nepredvídatelná... behalo mi hlavou a ďalej som ju bez jediného slova prepaloval pohľadom.

Začal mě také propalovat pohledem a musela jsem uznat, že mu to celkem jde. Zacukali mi koutky, ikdyž můj pohled byl stále stejně ostrý a opřela jsem se dozadu do křesla.
"Naštěstí pro vás máte v šapitó tygra a tak lidé nakonec odejdou spokojeni," prohlásila jsem. Cirkusové přirovnání byla jedna z mých nejoblíbenějších.
"Dostala jsem naléhavou žádost od Tsuchikageho. Dochází jim zásoby, hned jak budeme moct, vypravíme loď s dlouho trvanlivými potravinami, až se vylodí, dopraví potraviny do cíle karavana. Chci, aby jste šel s ní."

Kým hovorila stále som ju prepaloval pohľadom no keď mi oznámila niečo normálne pozrel som sa na ňu spokojne a venoval nej spokojný úsmev. Dlho chodila okolo horúcej kaše... Ale je to vonku...konečne. Žeby môj pohľad pomohol?!.. premýšľal na tým čo zabralo. Nakoniec sa nadýchol a začal Dobre..takže výlet do Iwy. Snáď nebudem musieť cestu ukazovať ja inak by sme zablúdili. Povedal a zasmial sa. Nevedel na ako dlho to ešte bude tak sa posadil. Takže bude pripravení keď ma zavoláte. Hoc nerád plávem. A nebodaj sa bojíte prepadu karavani? opýtal sa zvedavo hoci odpoveď mu bola jasná.

Uklidila jsem složku zpátky do stolu a teprve, když jsem se zvedla, zareagovala jsem na jeho otázku.
"Vždycky je lepší se pojistit," prohlásila jsem prostě a otičila se na své kolečkové židli k oknu, na jehož parapet jsem si vyhodila nohy. Vypadalo to, že náš rozhovor skončil, ale po chvíli jsem náhle promluvila.
"Tsuchikage vás asi nebude čekat, psala jsem mu, že množství rýže, kterou mu budu posílat ještě upřesním, ale konec konců, psal, že je to akutní. A vám jistě nebudete vadit, když se budete muset v Iwě na chvíli zdržet. Je to pěkná vesnice, budete mít čas se pěkně rozhlédnout kolem..." můj hlas se vytratil do ztracena.

No to je dobré... aspoň sa tam popozerám trochu... dal som si ruky za hlavu a trochu si doslova ľahol v kresle. Mám vám dať vedieť keď tam dorazíme? zvedavo som sa na ňu pozrel. Hoc zrejme ukončila náš rozhovor. No tak zase nikdy som tam nebol tak sa tam aspoň trošku popozerám.... rozmýšľal som aké atrakcie by mi mohla Iwa ponúknuť.

Podívala jsem se koutkem oka dozadu.
"Pochopil mě?"
Jeho odpovědi mluvili jasně. Ne. Protočila jsem oči v sloup a mírně si povzdechla. Pak jsem se odrazila nohama od parapetu tak, že se židle otočila zase zpátky k němu.
"Pokud by to bylo možné, budu jenom ráda. Pokud ne, spokojím se s tím, že mi, až se vrátíte, důkladně poreferujete o tom, co jste viděl."
Široce jsem se usmála a v očích se mi objevil záblesk, který říkal cosi o tom, že nepochopí-li to teď, je to vážně blbec.

Jasné jasné... pošlem vám že som dorazil v poriadku a nemusíte sa o mňa ani ryžu strachovať... pousmial sa a stále len tak posedával na stoličke. Dôkladne?!... No dobre ale v mojom podaní snáď jej to nebude vadiť... nad predstavou môjho referovania som sa zasmial hoc nahlas. Alebo by som mohol začať byť zodpovední nie?.... Nie teraz ešte nie... možno potom... hlavou mi vírili všeliaké nápady. Ktoré viac menej boli detinské.

Měřila jsem si ho pohledem. Stále jsem si nebyla jistá, jestli to pochopil. V duchu jsem dtála nad šuplíkem s nápisem "absolutní ignorant" a přemýšlela, jestli tam hodit jeho složku. Nakonec jsem jen zavrtěla hlavou.
"Dobře, věřím, že se na vás mohu spolehnout," zacukali mi koutky.
"A nezapomeňte mít neustále na mysli, že jste tam budete jako vyslanec Kirigakure. Jakékoliv vaše činy mohou přímo ovlivnit náš vztah s Iwou."

Yosh...Na to som predsa tu. Aby ste mi verili a ja budem plniť vaše rozkazy. preniesol vážne aj z vážnym výrazom. Ale nakoniec hodil ten svoj strelení úsmev a zatvoril oči. Bol v celku unavený a bralo ho to spať. A aký je náš vzťah z Iwou. Nech viem či si mám dávať extra pozor alebo mám byť v pohode. opýtal som sa zvedavo. Nemáte náhodou tiky?! Stále vám cukajú kútky... opýtal sa ešte zvedavšie a začal si ju odborne z diaľky prezerať.

Oh, moje vnitřní já zůstalo stát se složkou nerozhodně v rukou.
"Náš vztah s Iwou je neutrální a byla bych ráda, kdyby to byl spíš lepší, než horší, jestli mi rozumíte," zkoumavě jsem se na něj zadívala.
"A můžu vás ujistit, že tiky nemám. Všechny moje pohyby jsou naprosto vědomé," ušklíbla jsem se.

Ajo... ja len či ste v poriadku... tutok... zaklopkal si po hlave a zaškeril sa. Znova sa oprel o operadlo stoličky. Jasné.... na diplomaciu som na to ako stvorený... nehovoril príliš presvedčivo a tak sa to snažil zahovoriť. Uhm... máte to tu celkom pekné....síce nič extra ale v jednoduchosti je krása... skúmavo sa obzeral po kancelárií.

Opřela jsem se do křesla a malinko pozvedla obočí.
"Baví tě provokovat nadřízené?" zeptala jsem se navzdory faktu, že jediný jeho nadřízený jsem byla já.
"Každopádně díky za pochvalu kanceláře," znovu mi zacukali koutky, zatím co jsem se trochu nervózně podívala ke dveřím.
Co jim tolik trvá?

Ja neprovokujem.. ja som iba trochu úprimný... a čo na srdci to ja jazyku... hovoril nevinne a pri tom sa aj tak tváril. Aj keď hoc je to tu celkom v pohode.... je to tu také... nudné no.. hej nudné to je správne slovo.. skonštatoval nakoniec a zase vyvracal svoje slová ktoré hovoril predtým. Hm...hm.. hm... mal by som si dávať pozor na ústa... a hlavne pred jedinou osobou ktorej som podriadení...A to som ešte zvedavý ako ma príjmu ostatný ninjovia keď im bude rozkazovať dieťa. Ale aké dieťa?! O rok budem dospelý a budú musieť počúvať aj teraz...

Zacukali mi koutky.
"Jistě, jistě, nějaké barevné pruhy by byli mnohem lepší. Nejlépe červeno žluté. A ideální by bylo, kdyby byli stěny z látky, alůe člověk nemůže mít vše, že?" mrknula jsem na něj a poté se na křesle obrátila směrem k oknu. Ten pohled jsem měla ráda. Ikdyž občas ta mlha byla poněkud depresivní. Pohodila jsem hlavou a prohrábla si vlasy.
"Až bude rýže připravená, tak pro vás pošlou. Možná by jste měl jít domů, dám pro vás pak vzkázat," prohodila jsem směrem přes rameno.
Asi nějaké komplikace.

To ma už vyhadzujete? No ale keď inak nedáte tak pôjdem... prehodil som zľahka lebo som nemal ani najmenšiu chuť ísť domov. Hlad sa zase ozval a sushi ma volalo znova. Vstal z kresla a pomaly sa odoberal k dverám. Stlačil kľučku ale dvere neotvoril. Okej.. rád som si s vami pokecal lady Mizukage... keď tak asi ma nájdete v saké bare ak sa mi tam podarí prepašovať ale asi najskôr v sushi bare.... otočil sa ku Kimiko a čakal odzdravenie.

Otočila jsem se i se židlí zpátky k němu a pousmála se.
"No, tak abych pravdu řekla, raději bych vás viděla v tom prvním. Ale co. Užijte si to skvělé sushi i za mě. A až si přístě zajdete zase pokecat, tak si dejte pozor na pusu. Příště by nemuselo být poblíž dostatečné množství rýže, které by vás z toho mohlo vysekat," opět mi zacukali koutky. To už se ale moje židle otáčela zpátky k oknu.

Pi nějaké chvíli jsem vstala ze židle a přešla ke skříni, kde byly uložené svitky s technikami. Už dlouho jsem netrénovala a se svojí stávající úrovní jsem nemohla být spokojená ani náhodou. Chvíli jsem se dívala na jednotlivé přihrádky, ale nakonec jsem šáhla do na mě poněkud netradiční přihrádky. Bylo to teprve pár dní, co jsem zjistila, že mým třetím elementem je Suiton. Hodlala jsem tím pár lidí pěkně překvapit. Vytahovala jsem svitky na světlo světa a zase je vracela zpátky.
Mizu bunshin no jutsu? Nepotřebné, s tím, co se chystám vyvinout, svitek putoval zpátky.
Suiton: Bakusui Shōha? Pro začátek by to chtělo něco jednodušího, technika následovala svojí předchůdkyni.
Yosh! Tohle by mohlo být ono. Suiro no jutsu.
Kývla jsem a hodila svitek na stůl. Pak jsem skříň zase zavřela a důkladně zamknula. Vzala jsem si svitek a hupsla zpátky do křesla.
Tak se dáme do studia. A pak se podíváme na tu mojí novou techniku.

Se sestřičkou za zády jsme se dopravili k velké budově, kde sídlila Mizukage. "Prosím, hlavně žádný vylomeniny. Vůbec Mizukage neznám a nechci přijít k úrazu. Jasný?" zalovil jsem v kapse pro žvejky a dvě si rovnou dal do pusy. Bez tázání jsem dal zbytek balíčku Ren.
Časem jsme už byli před kanceláří a já zaklepal.

"Jedinej kdo dělá vylomeniny jsi ty." odsekla jsem, protože já ho do vody neházela. Já ne! Poté jsem hladově shrábla balíček se žvýkačkami a všechny najednou si nasypala do pusy. Chtěla jsem si zkrátit čekání nějakou duchaplnou činností. Takže jsem se dala na žvýkání.

Nohy jsem měla právě vyhozené na stole, když někdo zaklepal. Odhodila jsem svitek s technikou stranou a sedla si více méně civilizovaně s rukama opřenýma o stůl.
"Dále!" vzkřikla jsem a čekala, kdo vejde.
Žeby konečně ta rýže?
(nevím, kdy zítra Shi dorazí, ale věřím, že mu nebude vadit, když se budeme chovat, jakoby tu nebyl xD)

Její poznámku jsem ignoroval, ale to, co udělala hned na to se nedalo neokomentovat. "Jsi pako."
Na pokyn jsem otevřel dveře a spustil, ještě než jsem stihl pohlédnout na Kimiko. "Zdravím Mizukage-sama-," když jsem obrátil pohled na kancelářský stůl a osobu za ním sedící úplně jsem oněměl a zapomněl, proč jsem vlastně tady.
Mizukage je teda vážně žena? Mohlo mě to napadnout dřív a možná bych měl přestat myslet a nějak pokračovat v konverzaci, ať si nemyslí, že jsem úplně tupej. Tak a teď, co jsem to chtěl...

Vykročila jsem za bráchou a byla natolik zaobraná žvýkáním, že jsem přehlédla jeho zadrhnutí. Výsledkem toho bylo, že jsem do něj vrazila a dala mu svým čelem herdu do zad. Chtěla jsem mu říct něco pěkného, ale napadlo mě, že se to zrovna nehodí.
"Dobrý večer, Mizukage-sama." ozvalo se za zády Renjira.

Do dveří vešla osoba mužského pohlaví a pozdravila. Po pohledu na mě vypadala značně zaraženě kromě toho, že intonace jeho hlasu naznačovala, že chtěl v řeči pokračovat. Místo toho však zmlknul.
Existuje určitá vada řeči, která se projevuje na intonaci. Tohle ale asi nebude ten případ, že?
"Ano, taky přeju krásný den," zacukali mi koutky a čekala jsem, co z něj vypadne.
Pak bylo vidět, jak do něj zezadu někdo vrazil a téměř v zápětí zazněl druhý pozdrav. Tentokrát mi koutky zacukali opravdu o hodně znatelněji.
Tak tohle je rozhodně lepší, než rýže.
"Co potřebujete?"

Tupou bolest v zádech jsem přešel s rychlou výměnou výrazů - z přiblblého, na bolestný a opět na přiblblý. Sakra, máš to čela ze železa? Pohodil jsem očkem na Ren. Ten náraz mě alespoň dostal z beznadějného vymýšlení proslovu a vyklopil jsem skoro všechno na jedno brdo.
"Mizukage-sama, já se tady se sestrou hlásím z jednoho sprosté-, teda, prostého důvodu. Nemáme žádné starosti a žádné povinnosti, jako kdyby se na nás zapomnělo a my tu byli navíc. Ne, že bych si stěžoval, ale asi to nebude správně."
Vycenil jsem zuby a snažil se mile usmívat.

Kdybych neprozradila co si myslím, byla bych zaúpěla. Já se mám krotit, ale nakonec nám tu udělá ostudu on. Jen blbec se dobrovolně hlásí o práci. Tím spíš takovým amatérským stylem. Zvědavě jsem vykoukla zpoza jeho zad a zahlédla jsem Mizukage-sama v celé své kráse. Woooow, takže to je ona? Čekala jsem přísnou osobu, která nás bude probodávat pohledem a po Renjirově trapném proslovu nás prohodí dveřmi, ale vypadala mile. Ukročila jsem do strany a stála po boku svého bratra. Na chvíli se mi ulevilo. Jen do té chvíle než jsem si všimla jeho výrazu ve tváři. To je úsměv nebo smrtelná křeč oběti kanibalského kmene, zaživa stahované z kůže?

Bratr a sestra?
Tohle byla opravdu komická dvojka.
A k tomu ty zuby. A vlasy, zacukali mi koutky a nenápadně jsem vysunula šuplík napravo odemně.
"No, tak to skutečně není dobře," řekla jsem, abych získala trochu času.
Jak jen byli ty křestní jména...
Můj pohled sjížděl abecedně seřazené složky, až se zastavil u R. To je ono!
"Renjiro a Ren Hoozuki, že?" kývla jsem hlavou směrem k nim.
"Bohužel, momentálně není žádný volný Jounin, který by si vás mohl vzít na starost. A váš budoucí sensei má momentálně misi, -"
Jen co se těm pakům z přístavu povede shromáždit tu rýži na jednu hromadu.
"- takže se zatím budete muset spokojit se mnou," široce jsem se usmála. Bylo v tom cosi maniakálního.

Mé podvědomí položilo ruku na čelo a sedlo si do kouta.
Po celou dobu jejího proslovu jsem se pokoušel o jakousi duševní harmonii a klid, abych dokázal reagovat trochu... normálně. Jediné, co jsem tím nevychytal byly ty informace od Mizukage, které jsem samozřejmě přeslechl. Víc už nic zkazit nemůžu.
Nahodil jsem vážný výraz a kýval hlavou, jakože všemu rozumím.
Zachovej klid, sestra bude vyjimečně rozumná a odpoví za mě.

Očka mi zazářila nadšením. Mizukage-sama se nám bude věnovat i přesto že je můj bratr nemožný! Velkorysé! Jelikož Renjiro vždycky mluvil za nás oba, nepovažovala jsem za nutné něco říkat. Jeho nepřítomný výraz však mluvil za vše. Velmi jemně jsem ho šťouchla do žeber, až to luplo. No ale jak jinak ho probrat.
"Projev trochu nadšení onii-chan."

Ten kluk evidentně nevěděl, která bije. Naklonila jsem hlavu na stranu.
"Cítíš se dobře?" nadhodila jsem. Měl takový nepřítomný pohled. Jak se zdálo, jeho sestře se ale moje prohlášení líbilo.
No výborně. Jiní by s tím měli problém, prolétlo mi hlavou. Vstala jsem od stolu a prohlédla si ty dva.
"Takže, pokud už nic nepotřebujete, uvidíme se zítra v tréninkových prostorech," prohlásila jsem, aniž bych brala v potaz to, že se mi ještě nedostalo odpovědi na mou otázku.

Na šťouchnutí jsem opět nereagoval, ale dostalo ze mě pár slov. "Bude nám ctí," pousmál jsem se, tentokrát už aspoň trochu lidsky.
Pohledná Mizukage bude náš sensei a já vypadám jako totální idiot, abych to shrnul. Dnešek se nadmíru vydařil.
"Cítím se naprosto skvěle," odvětil jsem. "Ren?" podíval jsem se na sestru, "nic? Tak jdeme."
Otočil jsem se a chystal se opustit místnost. "Děkuji za nás oba, Mizukage-sama. Uvidíme se zítra."

"Nashledanou Mizukage-sama." mile jsem se usmála a následovala to pako, které je mým bratrem. Začala jsem se opravdu těšit, jelikož jsem měla pocit, že tentokrát tu nebudu nemožné nemehlo číslo jedna já, ale.... víme kdo!
přesun.

Odpověděla jsem jim na pozdravy a čekala, až odejdou. Jakmile za nimi zapadli dveře, neudržela jsem se a musela se posadit na okraj stolu. Tentokrát jsem se rozesmála nahlas.
To je dvojka vážně. jeden lepší, než druhý. Jsem ráda, že na mě vyšli akorát tihle ti dva. Aspoň ten trénink nebude nějaká nuda.
Po chvíli smíchu jsem se konečně uklidnila a pomalu vstala.
No, asi bych se taky měla jít vyspat, abych zítra byla na ty dva připravená, pousmála jsem se a vstala ze stolu. Za pár minut se za mnou již zavřely dveře a já zamířila o pár pater níž do svého bytu, který jsem měla v této budově také vyhrazený. Neměla jsem ho ráda. Na druhou stranu byl nejblížš kanceláři.

Vstala jsem z postele a trochu zazívala. Promnula si oči, přešla k oknu, vyhlédla ven. Byla tam mlha, jako vždycky. Protáhla jsem si krk a pak se dala do nějaké té úpravy zevnějšku. Skončila jsem asi o půl hodiny později. Jak se zdálo, v budově byl čilý ruch. Zdálo se, jakoby někteří lidé byli značně znepokojení. Pobýhali sem a tam a něco vyřizovali. Dneska se mi nechtělo nic řešit. Ne hned teď.
Jestli je to něco opravdu akutního, tak si mě najdou, napadlo mě, zatím co jsem procházela méně frekventovanými chodbičkami směrem k východu z budovi.
Prostě půjdu na trénink s těmi dvěma a jestli to není důležité, počká to až se vrátí.
Nepozorována jsem vyklouzla ze dveří. Když jsem na sobě neměla klobouk Kage měli někteří lidé ještě pořád tendence zapomínat kdo jsem. S úlevou jsem se nadechla čerstvého vzduchu a vyrazila.
(přesun)

Dorazila jsem do své kanceláře, bylo divné ji najednou označovat za svou. Zavřela jsem dveře a zastavila se před stolem, přejela jsem po němu rukou a zamyšleně se koukla zpět za sebe na dveře. Byl to divný pocit, celé ty roky si sem chodit pro mise a podávat hlášení, a najednou jsem měla být já ta za kterou sem ostatní budou chodit. V druhé ruce jsem svírala igelitku ve které byly bonbony a pár dalších věciček. Sedla jsem si do pohodlného křesla a na okamžik zavřela oči. Poté jsem vytáhla z igelitky a jedny bonbony a položila si je na stůl. Igelitku jsem nechala na zemi pod stolem a koukla jsem se do šuplíku. Vytáhla jsem pár spisů a začala si je prohlížet, sem tam jsem si zobla žužu bonobonů.

Prošli jsme vesnicí a pak jsme zamířili rovnou sem. Šel jsme jako pokaždé, pomalu. Věděl jsem, že Saya je z toho asi trochu nervózní a možná to už chce mít za sebou, no teď už to bylo jedno. Po několika minutách jsme došli až ke dveřím kanceláře. Koukl jsem na Sayu a promluvil jsem.
Tak jdeme na to. Připravena?
Možná to znělo trochu výsměšně, ale i trochu starostlivě. Pak jsem se otočil zase ke dveřím a zaklepal.

"Jasně..." řekla jsem polohlasem.
Když už jsem byla tady nemohla jsem pochopit, proč jsem se toho tolik bála. Jako by všechny moje obavy byly pryč. Zaslechla jsem, že máme novou mizukage. Spíše než strachováním se o přijetí ostatních lidí jsem se zabývala myšlenkami na to, jaká asi bude.

Spokojeně jsem dlabala bonbony když jsem uslyšela zaklepání. Cukla jsem sebou a polekaně se koukla ke dveřím. Bonbon který jsem měla v ruce a chystala se ho nemilosrdně sníst tak jako ostatní jsem odložila zpět do sáčku který jsem schovala za kalendář na stole, takže ode dveří ho nebylo možné spatřit. "Dále" Křikla jsem aby to bylo slyšet a opřela jsem se v křesle.

Když jsem slyšel odpověď, otevřel jsem dveře. Pomalu jsem vstoupil a podíval se po místnosti, kde najdu Mizukage. Seděla za stolem. Byl jsme překvapený, jelikož jsem nevěděl, že se ní stal někdo jiný. Nechal jsem to ale tak a místo toho jsem se jen uklonil a začal mluvit.
Jmenuji se Shiro Kūji a tohle je Saya Urakami.
Při tom jsme ukázal na Sayu, která vstoupila za mnou.
Přišli jsme sem, abychom byli zařazeni do týmů.

Se smíšenými pocity jsem vešla do kanceláře. První, co mě na mizukage upoutalo, byly její oči. Vypadaly jinak. Byly zvláštní, byly děsivé, byly divné. Byly super! Se zájmem, nikoli strachem jsem si je prohlížela, dokud mi nedošlo, že je to trochu trapné. Rychle jsem sklonila hlavu a nesměle pípla:
"Dobrý den."
Jakmile jsme se Shirem nebyli sami, cítila jsem se nesvá i přes to, že mizukage nevypadala jako ten typ lidí, co by mi nadávali kvůli démonovi.

Prohlídla jsem si ty dva a trochu rozpačitě kývla. "Takže...tým" Podrbala jsem se ve vlasech a začala hledat v kupě papírů jejich složky. Když jsem je konečně vytáhla chvíli jsem si v nich četla a na okamžik jsem zvedla oči abych se koukla na tu dívku a opět jsem se začetla. "No...vypadá to tak, že váš sensei budu dočasně já než najdu náhradu" Sama pro sebe jsem si přikývla a měla nutkání si sáhnout do sáčku pro bonbon. Ještě chvíli jsem se koukala do spisů, pak jsem se opřela a upřela na ně červené oči.

Vážná tvář mi jako vždy moc dlouho nevydržela a já se už zase usmíval. Byl jsem dost překvapený, že bychom jako senseie měli dostat právě Mizukage, no byl jsme rád, takže jsme na to ohledy moc nebral. Než jsem si to stihl uvědomit, jednu ruku jsem měl za hlavou a druhou jsem si strčil do kapsy u kalhot.
Vážně? To jsem nečekal. Každopádně, těším se na naší spolupráci, Mizukage-sensei.
Pak jsem si uvědomil, že se chovám dost nezdvořile a postavil jsme se normálně. Pak jsme po očku koukl na Sayu.