Ulice, obchody, restaurace

First topic message reminder :



Zde se nacházejí hlavní ulice, na kterých je neustále rušno, a denně se tu míjí stovky shinobi a obchodníků. Tu a tam se však najdou klidná zákoutí, kde si může člověk vydechnout, dokud nemá pocit, že se zastavil čas. Najdete tu restaurace, bary, tržiště, náměstí a především proslulý Ichiraku rámen.

Pomalu jsem doskočila na střechu jednoho z nižších domků a stála přede mnou malá chajda, spíš přístřešek, možná to sloužilo, jako nějaká kůlna. Koutkem oka jsem koukla, jestli jde Shiori za mnou a pak jsem šla přímo k tomu přístřešku, mělo to i okna, sice už byla tma a bylo značně chladno, ale co jsem mohla dělat, snad bude uvnitř něco na zahřátí.
Chytila jsem za kliku, ale nešlo to. Trochu jsem s ní cloumala, ale bohužel.
"Ksoyaro!"
Soustředila jsem trochu chakry do ruky a práskla jsem do dveří, v klice prasklo a najednou to šlo.
"Hehe, kdo říká, že jemné násilí k ničemu není."
Zasmála jsem se svému vtípku a vešla jsem dovnitř. Bylo tu šero, ale něco tady vidět šlo, byla tu i stará matrace a nějaké velké kusy látek, byly to plátna nebo co. Rychle jsem teda hodila matraci na zem, jen jsem do ni ťukla, spadla sama a hodila jsem přes ni tři tyhle kusy látky, kdo ví, kolik prachu na té matraci bylo.
"Tak, tady ho polož, ať si lehne a já ho přikryju svým kimonem. Necháme ho v klidu spát a nad ránem skočím pro nějaké jídlo a pití, pokud se nad ránem vzbudí, což by asi měl, tak bude mít hlad a bude dehydratovaný..."
Vysvětlila jsem Shiori.

Dorazila jsem hned za Keiko, chvilku pozorovala její chování a tak všeobecně, pak jsem s Naem vešla dovnitř. Prachu tu bylo dost, ale určitě si tu odpočine.
Položila jsem ho na matraci, jak Keiko poručila.
"Hai, věřím, že se o něj postaráš.." Dodala jsem a pousmála se.
"No, tady už budu platná jako mrtvýmu zimník, Nao bude v pořádku, věřím v to, jen to chce odpočinek, je to trdlo tvrdholavý, rýpavý.." Zakřenila jsem se, nechtěla jsem si přiznat, jak velkou starost o něj mám, přeci jen, byl to můj týmový parťák.
"Tak já půjdu domů, díky Keiko.." Dodala jsem ještě, pousmála se, podívala se na ní, pak na spícího Naa a pak se odsud vypařila.
(Přesun.)

"Hai, kdyby něco, je to všechno na mě."
Mávla jsem za Shiori a poté jsem přes Naa přehodila své kimono a pořádně jsem ho kolem něj zamotala, ať je mu teplo a netáhne na něj.
Sama jsem si kolem sebe přehodila ještě jeden ze zbývajících kusů látek, bylo to lepší než nic a sedla jsem si vedle spícího Naa, matrace byla hned u zdi, takže jsem se opřela o zeď a sem tam jsem se koukla na Naa, vypadal klidně. Víc jsem pro něj udělat nemohla, už jsem toho měla taky dost, byla jsem utahaná jako kotě. Ale nechtěla jsem usnout...
Takže jsem si opřela hlavu o kolena a zabalená v kusu plátna jsem sem tam přivírala oči a vždy usnula na 5-10 minut, pak jsem sebou cukla, zase se podívala na Naa a tak pořád dokola. I když jsem nechtěla, byla jsem pěkně unavená...

Venku se začalo rozednívat a já pomalu začala přicházet k sobě. Otevřela jsem oči a musela jsem je trochu přimhouřit. Kde jsem to sakra byla?
Sjela jsem pohledem vedle sebe a uviděla jsem spícího Naa. Najednou se mi všechno vybavilo a já byla probuzená během několika vteřin. Trošku jsem se nad něj nahnula. V klidu spal a to bylo hlavní. Odmotala jsem z peřiny a vyletěla jsem na nohy. Během spánku jsem nějak sklouzla ze zdi a spala jsem těsně vedle Naa. Přesně v pravém úhlu k jeho zádům. Zděsila jsem se, co se stalo, a zčervenala jsem. Díky bohu spal a nic nezaznamenal. Rychle jsem si upravila vlasy a oblečení. Takový trapas!
Světlo už tu bylo téměř všude, šlo vidět, jak to tu ve skutečnosti vypadá. Nebyla to žádná sláva... Ale to už teď bylo jedno, musela jsem skočit pro něco k jídlu a pití. Pomalu jsem se vymotala z přístřešku a musela se alespoň proběhnout, abych k sobě přišla. Ještě jsem se ve dveřích otočila na Naa a rychle jsem se rozběhla do centra pro něco dobrého, musela jsem spěchat, kdyby se náhodou probral.

Do čtvrt hodiny jsem byla zpátky s plnou náruči jídla a pití, vzala jsem 2 lahve vody, které jsem si připnula k pásku, trochu mi jej stahovaly k zemi, ale vydržel n bocích. A v rukou jsem měla ramen, sushi, rýžové koule a zeleninový salát, nevěděla jsem, co jí a co ne, takže jsem to musela vyřešit takhle. Navíc bude potřebovat hodně živin, aby jeho tělo mělo látky k regeneraci. A já to taky potřebovala. Pomalu jsem přištrachala do chajdy a rozložila jsem jídlo na desku, kterou jsem opatrně položila na zem. Sice bylo normální jíst na zemi, ale téhle podlaze já jsem nevěřila. Vodu jsem položila vedle toho a sama jsem si vzala ramen a hůlky. Vyšla jsem ven z chajdy a sedla jsem si hned ke dveřím. Slunce příjemně svítilo a hřálo mě to na tvářích. Opřela jsem se o stěnu chajdy a pustila jsem se do ramenu, seděla jsem hned vedle dveří, takže jsem sem tam jukla na Naa a uši jsem měla našpicované tak, abych slyšela, kdyby sténal nebo něco takového.

Precitol som. Chvíľu som ani neotváral oči, lebo som sa bál že mi z tej bolesti exploduje hlava. Bolel ma celý človek, a okno som mal väčšie, než má Hokage v pracovni. No keď mi tvár ožiarili slnečné paprsky, prechádzajúce cez okno, otvoril som ich a naskytol sa mi neuveritelný pohľad na ostatok budovy. Vyzeralo to ako kôlňa, a čo bolo včera som si nepamätal. Čo by nie, veď som mal okno a opicu v jednom. Čo tu robím? Čo je? Nechápal som, prečo som zabalený v kimone, ktoré určite nebolo moje, prečo ležím na starom matraci v starej kôlni s deskou, na ktorom sa povaľovala kopa jedla. Oni ma uniesli? Ale kvôli čo.. Sharingan? Pokúšal som sa pohnúť, čo sa mi vôbec nedarilo, a pohľad som upriamil k dverám, kde som zazrel niečí chrbát. V tú chvíľu sa mi srdce rozbušilo ako o život, tep sa zrýchlil a ja som v duchu dúfal, že to, načo som myslel nie je pravda.

Dosrkala jsem svůj ramen a konečně jsem se zase cítila jako člověk, ne jako zombie. Měla jsem něco teplého v žaludku a nebyla mi už taková zima. Položila jsem misku vedle sebe a chvíli jsem si ještě hrála s hůlkami. Pak jsem uslyšela nějaký pohyb a okamžitě jsem stočila hlavu na Naa. Vypadalo to, že je vzhůru. Pomalu jsem se zvedla na nohy a šla kousek od něj.
"Ehmm... Nao? Už jsi vzhůru?"
Špitla jsem, protože jsem si nebyla jistá a nechtěla jsem ho budit. Šáhla jsem mu na krk a tep měl šíleně vysoký. Takže musel být vzhůru a být hodně ve stresu, takovýhle tep by nikdo, kdo spí, mít nemohl.
"Ha, takže jsi vzhůru. Promiň za tohle prostředí, ale když jsi odpadl, tak jsme to nějak rozhodly za tebe. Co tělo bolí? Máš hlad, nebo žízeň?"
Optala jsem se starostlivě a čapla jsem si před jídlo a koukala jsem na něj.

Oči som mal zatvorené, a hral som sa na bezvedomého, ale ako mi skúšala tep na krku, naskočila mi husia kože, keďže krk bolo moje najšteklivejšie miesto. Nemalo zmysel hrať to, a tak som oči znova otvoril, keď mi telo prešla ďalšia triaška bolesti a ja som znova vytvoril tú bolestnú grimasu, ktorú nejak často používam. Ehe.. Odpadol som? nechápavo som sa spýtal.. Vyzerala staršie a hlavne silnejšie, ale keďže bol v situácii akej bol, porazil by ho aj študent akadémie. Nechcem byť hrubý.. Čo bola pravda,.. Ale.. Kto si? Kde som? A hlavne.. prečo som?

Trošku jsem se zamračila, když se tolik pokřivil při troše pohybu, tělo to snášelo asi hodně špatně. Ještě jsem se sama nikdy nesetkala s absolutní ztrátou chakry a vyčerpáním. Vždy jsem si hlídala jistou míru.
"Ach tak... Nepamatuješ si to..."
Trochu jsem se zamračila. Sice se možná bouchnul do hlavy, ale pak se probral a všechno jsme mu řekli, že by na to zase zapoměl? No moc se mi to nelíbilo, ale neměla jsem s tím co udělat.
"Fajn, tak já to řeknu ještě jednou... Včera jste ty a tvůj tým byli na cvičišti, já tam byla shodou okolností tady, ale kousek dále. Ty jsi bojoval se svým kolegou. Takový zvláštní blonďák s čepkou no a pak bylo slyšet jen ránu a přeletěl jsi přes celé cvičiště až k nám. Byl jsi raněný a v bezvědomí, a jelikož jsem začínající medik, tak jsem ti svou technikou trochu pomohla, možná bych to mohla udělat i teď, dneska na to už budu mít sílu. Ty ses asi tolik snažil, že jsi veškerou energii vyčerpal, a proto jsi teď tady. Já a Shiori jsme tě tady donesly, jelikož si nechtěl do nemocnice ani domů, proto jsem zvolila tuto alternativu. Jinak já jsem Keiko Kiseki."
Vysvětlila jsem veškeré dění a přeměřovala jsem si ho zkoumavým pohledem. Dokážu mu zlepšit stav? Sama jsem si nebyla jistá...

Ehe? Bol som z toho zmetený ešte viac. Nani?! Yukio... Odpálenie... Nemocnica.. V hlave som sa snažil všetko dať do jedného celku, čo sa mi po dosť dlhej dobe ticha podarilo.. Po chvíli sa mi dokonca začali vracať aj spomienky, čo ma vlastne robilo šťastným, keďže som konečne získal česť môjho klanu. Napriek všetkému, napriek situácii a bolesti som sa usmial, a znova nahodil svoj starý systém. Opäť som to bol ja, a mal som dokonca aj obeť. Keďže som sa ešte nedokázal poriadne hýbať, nudil som sa, a tak som začal znova svoju hru. No, tak to ďakujem.. Keiko.. No báááchan! Zasmial som sa, čo možno bola chyba, lebo som sa cítil, akoby mi popraskali niektoré rebrá. Vtedy mi zrak znova spočinul na doske... Na ktorom bolo Dango. Oči sa mi zablýskali a na tvári sa mi objavil slastný výraz.

Trošku jsem se začervenala a uhla jsem pohledem.
"Není... Není zač."
Usmála jsem se a koukala jsem na něj. Byl na tom dost bledě a asi měl hlad. Neušel mi ten jeho slastný pohled, když se podíval na dango, taky je měl rád. No otázka spíš byla, kdo by je rád neměl. Ale asi těžko by se teď sám najedl. Uvažovala jsem, jak to udělat, aby to bylo co nejméně trapné. Těžce jsem polkla a chytila jsem do rukou plnou misku se špejlema s dango.
"Tak fajn, teď se o tebe postarám já, takže plán je takový, teď se pořádně najíš, napiješ, já tě pak zkusím ještě trošku ošetřit a pak se uvidí, doporučovala bych ti návštěvu v horkých pramenech, ale jelikož jsem holka, nemůžu tě tam doprovodit a nemůžu dovolit, aby ses tam někde utopil."
Zasmála jsem se. Přešla jsem k němu a teď už jsem se hooodně začervenala.
"Já... Eto... promiň, ale jinak to asi nepůjde... Musím ti podložit hlavu a není čím... Jen se prosím moc nehýbej."
Polkla jsem na prázdno a dřepla jsem si hned vedle něj.
"Za tohle se opravdu pomlouvám..."
Opatrně jsem ho chytila za ramena a nadzvedla jsem ho, rychle jsem natáhla nohy a opatrně jsem ho opět položila, takže teď měl svojí hlavu položenou na mých stehnech a mohl se na nich opřít (poloha). Nyní měl hlavu ve vyvýšené poloze a mohl jíst.
"Tohle fakt nedělám schválně, jen aby sis nemyslel, že využívám situace..."
Pronesla jsem a u hlavy se mi objevila obrovská kapka.
"A teď už jen otvírej pusu..."
Chytila jsem první špejli s kuličkami a zamířila jsem k jeho puse. Bože... Tohle bylo tak trapné...

(Prosím tě, jen si to nevysvětluj jako nějaké harašení, je to v zájmu pacienta xD)

Ja viem že nie je, len som chcel byť slušný.. Uškrnul som sa a ďalej sledoval Dango. No po chvíli som uhol pohľadom a nasmeroval to na Keiko, ktorá pripomínala paradajku s úpalom. Ja nemôžem ísť do prameňov... Zakázali mi to.. Zaškeril som sa ešte viac pri spomienke, ako ma hnali na minulej návšteve. No po chvíli sme začali hrať novú hru. A výherca bude ten, kto získa najsilnejší odtieň červenej na pokožke. Akonáhle sa moja hlava ocitla na jej stehnách, prestal som vnímať bolesť, prestal som vnímať všetko. Nejakým zázrakom sa mi podarilo otvoriť ústa a nechal som sa kŕmiť. V tej chvíli sa mi hlavou preháňalo množstvo vecí, no ani jedna nebola normálna.

(To hovoríš niekomu, kto vyrástol na Jiraiyových knihách xDDDD Ale, asi sa budem nechávať zmlátiť častejšie xDD)

Trošku se mi klepala ruka, ale díky bohu se to dalo překonat. Nao už raději nic neříkal a já jsem za to byla jen ráda. Barva začala trošku opadávat, ale líp jsem se rozhodně necítila. Pomalu jsem mu podávala jednu špejli za druhou, aby se pořádně najedl a vypadalo, že má i chuť k jídlu. To bylo dobré znamení.
"No... Tak to je blbé. Jak jsem tak pozorovala, tak máš taky zvláštní vztahy s ostatními členy týmu, jako já..."
Trošku jsem obrátila téma, aby to bylo konečně míň trapné.
"Koukala jsem, že už i ty a Kensei jste se potkali... Jen mezi námi, taky bych ho nejradši zabila..."
Usmála jsem se nad myšlenkou, jak vidím jeho bezvládné tělo ležet na zemi a já mám triumfálně položenou svou nohu na jeho zádech... Ta představa zahřávala jako slunce v žaludku.
"Ty jsi Uchiha, že? Asi to taky nemáš moc jednoduché..."
Povzdechla jsem si a přiložila mu k ústům další špejli s kuličkami.

Podľa mňa to bolo divné stále, a pokúšal som sa aj uvolniť, no moje hormóny hovorili niečo iné. Našťastie z niečím začala, a ja som konečne porazil ten pocit a pokúšal som sa konečne myslieť aj na niečo iné. Eheh? Zvláštne? Prečo?... spýtal som sa z ústami plného Danga. Nebolo to slušné, ale ja som také veci ako etiketa nepoznal. Narýchlo som preglgol, čo ma skoro stálo život, pretože mi zabehlo a ja som sa rozkašľal, akoby som mal tuberu. Našťastie bola blízko voda a ja som sa zhlboka napil, pričom som sa pekne olial. A nie len seba, ale aj Keiko.. Gomene, nechcel som.. Ospravedlnil som sa s úškrnom na tvári, keďže voda stekala z mojej hlavy.. Na jej.. Ehem.. Stehná? XD Ono, Mám ho v paži.. odpovedal som pravdivo, nemal som ho rád, takže som ho pekne ignoroval. Hm.. Som.. A nemám.. A hlavne vďaka matke.. povzdychol som si, a už som si predstavoval, ako ma doma zjazdí..

Trošku jsem se polekala, když začal kašlat, ale cyhtře shánul po vodě... I když mi slel nohy...
"Ne... To neva... Ráda vypadám, jako bych měla problémy s udržením vody..."
Vykoktala jsem se a tohle byl opravdu vrchol trapnosti... Ale co, to je šumák. Je mu dobře a to bylo hlavní.
"No já ho už měla málem i na pěsti, ale uhnul, zmetek jeden!"
Zaťala jsem jednu ruku se špejlí v ruce a zlomila jsem ji.
"Hoplaaa..."
Rychle jsem ji dala do misky a podívala jsem se na Naa, už vypadal o ohně lépe, když jsem si odmyslela tu šílenou nervozitu, která ovládala i mě.
"Tak co, už máš dost, nebo chceš ještě něco?"
Koukala jsem po desce s jídlem, dango bylo sice dobré, ale zelenina by taky neuškodila, ale nemohla jsem to do něj cpát, ještě by mu z toho bylo blbě.
Nikdy jsem si nevšimla, že kluci můžou mí t tak pěkné vlasy...
Zamyslela jsem se...

Ty sa pomočuješ? S pobavením som na ňu zdola hľadel. Nie som sááám! uškrnul som sa a na tvári sa mi zjavil radostný úsmev. Hm.. On ma zas napadol zozadu, takže som nestíhal... Ale keby sme bojovali tvárou v tvár! Zničil by som ho! Stuhol som. Hľadel som na tú paličku, a v duchu dúfal, že zmením systém, inak tak skončím aj ja. No... Výraz sa znova zmenil a na tvári sa objavil znova diabolský úškrn. Niečo by tu bolo.. V hlase, a vo výraze bolo jasné, že to nebude slušné..

"Tse! Prý pomočuješ... Dala bych ti ránu, ale to neudělám, vím, že by to bolelo víc, než bych chtěla..."
Zas jsme se vrátili ke Kenseiovi a já jsem se znechuceně ušklíbla.
"On je celý divný a z neznámého důvodu mě nesnáší, ale teď už to opětuji... Idiot jeden..."
Pobaveně jsem se zasmála nad Naovými poznámkami.
"Jo jooo, ty bys ho zničil. Až by volal maminku."
Přehnala jsem to záměrně s ironií, aby poznal, že si z něj utahuju, měl co dělat, aby se vůbec napil. Pak se najednou zajímavě zatvářil a něco navrhnul. Byla jsem zvědavá, co to bude.
"No tak ven s tím, ty tvrďáku."
Pozvedla jsem obočí a koukala mu přímo do očí z výšky cca 30 centimetrů.

Jasné, už len ty by si bola toho schopná... Prevrátil som očami s úškrnom, a na Kauzu Idiot Kensei som sa už nevyjadroval. Nejak som na neho nemal chuť.. Ale jej poznámka ma dosť urazila, tú iróniu bolo cítiť až za kopce. Nahnevane som si založil ruky na hruď a tvár som od nej nahnevane odvrátil. Nepoviem! Hnevám sa na teba!

(Gomene, prídem až večer, xD Až potom )

Hluboce jsem si povzdechla, a kdybych mohla, spráskla bych i ruce.
"To je vděk. Tak my tě tu táhneme, já tě tu hlídám, vyléčím tě a ty se na mně zlobíš... Asi využiju ty znalosti lékařství, které způsobují bolest..."
Zabrblala jsem nevrle a nafoukla jsem líčka, jako to dělají některé vodní ryby. Tak jsem šmejdila očima sem a zase tam a pak jsem "náááhodou" prudce otočila hlavou, takže jeden z mých dlouhých copů přejel Naovi pod nosem a pošimral ho.
Já si jen pískala a dívala jsem se úplně jiným směrem.

Stále som hral urazeného, no v podvedomí som sa chichúňal o sto šesť. No ten ma prešiel pri slove.. Bolesť?! nechtiac som svoju myšlienku vyslovil nahlas, ale v tom mi prešiel po tvári jej cop. Hlavu som znova stočil na ňu, a z dola som predniesol vážnym hlasom aj keď som sa stále usmieval. Hej, Dvojitá Lara Croft... Nechceš ostrihať?

Při jeho leknutí jsem se jen škaredě zasmála. Já mu dám... Leží tu jak spráskaný pes a bude dělat, jaký není silák, typický chlap.
Při poznámce o stříhání jsem málem vyletěla z kůže.
Oba copy jsem chytila do rukou a ďábelsky jsem se usmála.
"Takže, řekni mi, co jsi mi chtěl říct předtím, nebo si můžeš vybrat způsob smrti, buď tě na těchto copech uškrtím, nebo ulechtám k smrti."

No už len tebe to budem hovoriť, ešte stále si sa neospravedlnila! A myslím.. Uškrnul som sa, že nie si v pozícii aby si sa vyhrážala. A to bola pravda, pretože ležal na jej najzraniteľnejšom mieste na tele. Takže pekne odlož tú zbraň a opatrne polož ruky za hlavu!

Našpulila jsem spodní ret a trošku se rozesmutněla. Upustila jsem svoje copky a dala ruce za hlavu.
"Tak, já... Já se ti omluvám..."
Začala jsem potahovat a trošku se mi zaleskly oči.
"Když mi to nechceš říct, tak mi to neříkej, to je jedno..."
Pronesla jsem rozesmutnělým hlasem a sem tam jsem skrze vrstvičku slz koukla na něj, jinak jsem koukala jinam, aby neviděl, že se mi lesknout oči. Dostal to, co chtěl... Já se mu omluvila...

No ako som si všimol, že ma slzy na krajíčku, dobre že ma neporazilo. Ja Báááka! Ja Bákayaróó! Konoyaró! Úsmev na tvári stvrdol a ja som ospravedlňujúcim pohľadom pozrel na Keiko.. Prepáč.. Gome.. Ja som nechcel povedať niečo.. Ja .. Ono to vo mne je.. A potom.. To poviem.. A zle.. Nevedel som ani čo hovorím, ale v skratke to bolo, že som nechcel povedať nič, čo jej ublíži.

Sem tam jsem se rychle nadechla a popotáhla jsem.
"Ne, to je dobrý... Já jsem zas moc otevřená, ale tak řekni, co jsi chtěl říct, Horší už to nebude..."
Stočila jsem svůj smutný pohled na něj a zajela jsem mu rukou do vlasů. Bylo to něco jako na způsob plyšového medvídka, když nebyl po ruce on, tak jsem nepohrdla ani Naovými vlasy...
"Jsem na tebe hnusná nebo co?"
Optala jsem se zoufalá...

Čo to?.. Toto jediné mi prišlo na rozum, keď mi zašla rukou do vlasov. Teraz sa mi mozog vypol kompletne a ja som nevedel čo robiť, čo hovoriť. Teraz, keby som jej povedal to čo som vtedy chcel, zomrel by som... Jasné že si.. odpovedal som jej a až po chvíli som prišiel nato, čo som vlastne povedal. Néé... Tak som to nemyslel... Jasné že nie si.. Ehem,.. Si milá.. A obetavá..

Oči se mi začaly trochu vracet do normálu, ale neustále jsem pofňukovala.
"No... A co mám dělat, nic jiného neumím... Neumím být na lidi hnusná."
Zajela jsem rukou až na Naovo ucho a trošku jsem ho polechtala.
"Prostě dělám, co si myslím, že mi jde a snad to lidi ocení..."
Řekla jsem smutně.

Tak a teraz som nevedel vydať ani slova z úst. Len som nejak divne hľadel na Keiko a v duchu som sa snažil niečo povedať. Ale, ja som v tomto nikdy nebol dobrý, teraz som vážne bol v kúte... Moja pleť začala naberať farbu redkvičky, ale po chvíli sa to z ňou nedalo porovnávať.. Cítil som, ako mi horí tvár... No slova som zo seba nedostal..

Všimla jsem si jeho barvy, ale nějak mi to ani nepřišlo.
"Co se červenáš? Vždyť jsem nic neřekla, jsi tu se mnou jen proto, že nejsi schopný se postavit a to je pravda, řekni, že ne. Kdybys mohl, najedl by ses a už by si šel trénovat zase na cvičiště. Jste všichni stejní, ale abyste se na chvíli zastavili a koukli, co je kolem vás, na to žijete moc rychle."
Povzdechla jsem si a odhrnula jsem mu pramen vlasů z čela.
"Člověk přijde na to, co je mu nejdražší, až o to přijde..."
Poznamenala jsem a přiložila mu ruku na čelo, bylo vařící, ale nevěděla jsem, jestli je to touhle situací, nebo opravdovou horečkou...

V hlave sa mi to znova rozbehlo a systém začal vydávať rozkazy, ktoré som s radosťou plnil. Keby som mohol.. Preglgol som ... Ostal by som.. Konečne to zo mňa vyšlo, čo som už dlhú dobu chcel povedať.. To ako sa mi hrala vo vlasoch.. Vlastne sa mi to páčilo.. Sám som nevedel čo to zo mnou je, ale teraz nastala situácia.. Nie situácia ale rarita, keď som nemyslel na hlúposti..

Otřela jsem si ubrečené oči a usmála jsem se tím zvláštním způsobem, který následuje hned poté, když těsně před smíchem pláčete.
"Jen aby..."
Usmála jsem se ještě více.
"Víš co... Podle mě jsi ty stejně nejlepší. Ostatní se ženou jen za tím, jak být dokonalí a kdo ví co. Ale ty jsi jiný, alespoň mi tak připadáš. A až se jednou staneš silným a ty se jím staneš, tak tě budou uznávat. Ale tohle, tohle zůstane jen mezí námi."
Mrkla jsem na něj a začala jsem se sklánět k jeho hlavě. Našpulila jsem rty a letmo ho políbila na čelo a chvíli jsem u jeho čela i zůstala a položila jsem na něj to svoje. I když zádům se to moc nelíbilo, přeci jen jsem nebyla tak ohebná, jak bych si přála.

Jej správanie ma úplne ochromilo.. Už dosť že som bol imobilný, toto ma ešte razilo. No dorazil ma jej bozk. Nechápal som, prečo mi tak verí.. Bola asi prvá, čo povedala niečo také.. Tak teraz som vážne potreboval brášku. On by mi už poradil čo robiť, lenže tu nebol a ja som musel ísť podľa seba. Vieš... že ma.. už čelo nebolí? Toto som raz videl v telke, teraz som len dúfal že to pomôže. Vďaka tebe .. vážne... Možno to jej chrbtu vadilo, ale môjmu nie..

Zvedla jsem se a usmála se, jako bych právě vyhrála nějakou cenu. Nikdo by nepoznal, že se mi před chvílí chtělo brečet.
"Já to vím, jsem přece medik, nebo snad neee?"
Odvětila jsem plná elánu. Opatrně jsem mu nadzvedla ramena a položila jsem mu hlavu opět na kimono. Už bylo na čase mu trochu ulevit. Klekla jsem si vedle něj a přiložila jsem mu ruce k hrudníku.
"A moc se na mě nedívej, nebo se nebudu moc soustředit a ještě tě zmrzačím."
Oblíznula jsem si rty a špičku jazyka jsem nechala venku, musela jsem mu pomoct, co to šlo.
Soustředila jsem se na chakru a do minuty byla tady. Středně velká koule, která obehnala mé dlaně a začala mít účinek na Naovo tělo. Snad ji udržím dostatečně dlouho. Ani jsem nemrkala.

No podľa mňa.. Ani nie.. rýpol som si, ale nie tak aby som jej nejak ublížil. V tom som sa ocitol na kimone. No, bral by som inú variantu.. Narážal som, že sa mi na nej ležalo lepšie. No tak to bude problém, nepozerať sa.. znova som sa uškrnul a zrak som otočil na okno. Sedela tam vrana a pozorovala nás... Pozorovala? Trochu som pokrútil hlavou a znova sa pozrel na okno.. Po vrane ani stopy.. Zdalo sa mi to? Pocítil som úľavu a pohľad som stočil na Keiko.

Udržela jsem chakru něco okolo pěti minut a pak jsem se trošku zaklonila a sesunula jsem se na zadek. Čelo se mi orosilo a začala jsem zrychleně dýchat.
"Eh.. Gh... Tak to je vše, co pro tebe můžu udělat... Na víc už se nezmůžu, snad to pomohlo."
Vydechovala jsem a přitáhla jsem si k sobě láhev s vodou. Napila jsem se a pomalu jsem se začínala stavět zase na nohy.

Konečne sa mi po dlhšej dobe podarilo posadiť, no na chodenie som sa ešte neodvážil.. V kútiku duše som sa tomu aj trochu radoval. Vďačne som sa pozrel na Keiko, keď som si všimol ako sa zviezla na zem. Keiko-chan.. Si v pohode? Prívlastok k menu bol u mňa bežným javom, ale normálne by som povedal niečo iné.. No na to som sa neodvážil...

Pomalu jsem se zvedla a oprašila jsem si zadek.
"Raději by ses měl starat o sebe, já už to nějak zvládnu. Ale budu už muset jít, Yuro-san už na mě asi bude čekat a to jsem se neukázala na tréninku Hokage-sama...
No nějak se z toho snad vykecám, řeknu, že jsem ti zachránila život... Hehe..."
Zasmála jsem se a pomalu jsem se měla k odchodu.
"Doufám, že už to teď sám zvládneš, jinak si klidně ještě sněz, co chceš a pití si vezmi cestou. Já si tě pak někdy najdu a zkontroluju, jestli jsi v pořádku."
Mrkla jsem na něj, zastavila jsem se u dveří, chytila jsem se jejich prožraného obložení a ještě jsem se otočila na Naa.

O mňa sa ty neboj.. Uškrnul som sa a pritiahol som k sebe rámen. Aj keď som ho v láske nemal, nemohol som len tak nejesť.. Ty si nič nezachránila, ale opak... zašomral som si popod nos, dúfajúc že nepočuje... Úškrn zmizol a nahradil ho tlačený jemný úsmev.. Tak sa maj, a odkáž Hokage-chan, že už dlho nebol v Konohe požiar.. Uškrnul som sa.. Ona pochopí.. Nato som sa ešte raz pozrel s úsmevom na Keiko a sledoval ako odchádza.. Dúfam že sa uvidíme skoro.. zašepkal som a s chuťou som sa pustil do rámenu.

Podívala jsem se na něj pohledelm ala "To by se ti líbilo".
"Budu tě sledovat..."
Ukázala jsem na své oči a pak na něj. Teprve potom jsem se odrazila a vyšla jsem z chajdy. Byl nejvyšší čas jít do nemocnice na další trénink. Yuro-san snad nebude zuřit, doufala jsem v duchu a seskočila jsem ze střechy a rozběhla jsem se do nemocnice.
Přesun.

Rámen bol spapkaný a ja som spokojne ležal na matraci a oddychoval, sledujúc zle nabitý klinec na streche.. Rozmýšľal som, kto ho tam tak blbo mohol pribiť, veď ak by som ho vytiahol, rozpadla by sa búda. Pokrútil som hlavou a pomaly som sa posadil.. Nudil som sa, bol som tu sám.. a k tomu som nebol ospalý.. Tak, je čas sa postaviť.. pomyslel som si a hneď som sa do toho pustil. Po chvíli sa mi podarilo vstať, ale ak som chcel chodiť, musel som sa pridŕžať. Tackavým krokom som sa vydal z tej kôlni preč.

Našťastie a na nešťastie som pristál na stánku, ktorý som kompletne rozbil. Mne sa nestalo nič, ale stánku a majiteľovi áno. Vyrútil sa na mňa predavač, no keď si všimol, čo mám na sebe, zhrozil sa a radšej utiekol. Uškrnul som sa, Vďaka tomuto plášťu som nebol strieskaný, asi si ho nechám. Pomyslel som si a veselým krokom som sa vydal preč.

Ulicemi jsme pomalu došly až ke knihovně.
Sebevědomě jsem došla k jednomu z regálů. Nápis "Kenjutsu" byl vidět už z dálky. Knihovnice jsem si prozatím nevšímala, raději jsem rovnou začala hledat, co jsem chtěla.

Odsunula jsem několik svitků stranou než jsem našla ten, který jsem chtěla.
"Mikazuki no Mai," prohodila jsem zamyšleně a rozevřela svitek. "Nespletla jsem se, tuhle techniku ti ještě dát nemohu. Je A-ranková, to je příliš. Časem ale pro tebe bude přesně to pravé."

Hledala jsem trochu dál a vytáhla další dva svitky.
"Konoha-Ryu Yanagi je klasická technika C-ranku. Je to trochu zvláštní Kenjutsu, ale určitě bys ho dobře dokázal využít." prohodila jsem a otevřela ještě druhý svitek.
"A Ken Rendan. To je taktéž technika ANBU, ale na víc než C-rank ji nevidím. Ale z těch tří je asi jediná pouze o způsobu boje, pořadí útoků a celkově tak nejslabší. Být tebou, volím Konoha-Ryu."
Podívala jsem se na něj a čekala, co bude chtít.

Celou dobu šel mlčky vedle Neiro a naslouchal. Stejně jako ona si všiml brzy regálu i nápisu. V očích zasvítily opět malé plaménky. když se prohrabávala svitky, nenápadně dával pozor na jaký. Když jeden odložila, nenápadně si stoupnul mezi ní a svitek aby si hos choval na později xD

"A proč si myslíš, že právě tuto Konoha-Ryu Yanagi?"

myslel tím samozřejmě, proč si myslí, že je ta pravá. když nakonec navrhla dva, vzal do každé ruky jeden svitek a potěžkával je, jako by zkoušel který víc váží. Nakonec se tázavě podíval na Neiro. nechtělo se mu dát z ruky žádný svitek. Protože šlo o ANBu techniky.

"Konoha-Ryu sice není technika ANBU," upozornila jsem ho, "ale má jasný rank a celkově vzato mi přijde využitelnější. Ken Rendan oproti tomu nemá jasný rank, musel by ses na něj zeptat raději i Hokage. Přece jen je to technika, kterou používá skupina lidí..." na chvíli jsem se zamyslela. "Která o sobě moc neříká."

Chvíli jsem sledovala, jak drží oba svitky.
"Můžeš si nechat oba," rozesmála jsem se. "Ale ne tyto z knihovny. Bude lepší, když si pro kopie zajdeš k Hokage. Bude mít o Ken Rendan snad i lepší informace."

kensei se na Neiro podíval a nejspíš jí překvapil.

"Chyběla jsi mi Neiro..."

Pomalu jí položí ruku na rameno a pokračuje.

"Jsi má rodina, jednou ovládnu všechny tyhle... hloupé techniky.... a ochráním i tebe. jako to děláš ty... po celou tu dobu..."

Vypadalo to jako slib. On to myslel vážně. Kdyby ho postavila do situace, ona by byla jediná pro koho by obětoval i nemožné. jeho oči říkaly, co on nedokázal. Byl vděčný, že mu pomáhá právě i teď.

"Neiro... mám na tebe prosbu..."

Chvilku vyčkal, aby jí dal čas to všechno strávit.

"šla by jsi se mnou za hokage? No s těmihle svitky, ale hlavně... "

konečně se dostal k tomu co mu dlouho leželo na srdci.

"Hokage mi kdysi navrhla... trénink v jiné vesnici... trénink ANBu... chtěl bych slyšet tvůj názor... probrat to s vámi oběmy. je to podle mě volba... jak směřovat mou budoucnost... prosím půjdeš?"

podíval se a vyčkával.

Pozorně, s menším úsměvem, jsem jej poslouchala a nakonec kývla.
"Půjdu, samozřejmě," odpověděla jsem.
"Jednou dokážeš všechno, co chceš. Věřím ti a máš úžasný cíl. Cesta k němu je ale volba pro tebe. Tohle je věc, kterou já za tebe nemohu rozhodnout. Samotný trénink ANBU... Nechci, abys tu měl něco rozdělaného a nejraději bych tě tu měla celou dobu, ale má rada by v tomhle okruhu byla, abys udělal Chuuninské a pak se rozhodl podle vlastního srdce."
Pokrčila jsem rameny.
"Stát se ANBU na dobu služby zcela změní svůj život. Z těch, které jsem učila jsi jediný, který na to má. Nikdy nesundat masku, nikdy nepromluvit, nikdy nezajít domů. Nikdy nebo minimálně celá léta. To rozhodnutí je těžké. Po mě můžeš chtít přítomnost i radu, ale jedinou správnou odpověď si můžeš najít jen sám."
Pomalu jsem při řeči kráčela ulicemi a nenápadně své kroky směřovala ke kanceláři Hokage. Ještě jsem čekala, až mi odpoví, než zrychlíme a zamíříme rovnou tam.

"Samotný trénink ANBu mi navrhla Hokage osobně. Měl jsem o tom přemýšlet, jiný kage by mě prý trénoval. Býval kdysi ANBu, jen si nemohu vzpomenout na jeho jméno..."

Pomalu poslouchal a kráčel také ulicí k sídlu Hokage. Když ho pochválila, zazážily mu oči radostí. Ale když řekla, že na to má jako jediný, no řekněme že vždy věděla, jaká slova volit. S ní dokázal vždy mluvit přímo a ani světe div se, moc se nezadrhával. Kdyť Neiro byla rodina.

"Chuninské zkoušky jsou v nedohlednu... mohl bych čekat roky..." (ano to si myslím i já xD)

"...možná, možná bych měl na čas odejít. A trénovat tam. Rozhodně bych se tím přiblížil svému cíli. A pak... tvář si zakrývám tak jako tak ne?"

šibalsky přivřel oči a mrkl na Neiro.

"Povinnosti by se daly jistě splnit. A zajít za tebou bych snad mohl. Navíc bude trvat delší dobu, než dostatečně zesílím nemyslíš?"

Usmíval se upřímně, dalo se to poznat i pod šátkem.

Pomalý PŘESUN do kanceláře Hokage možná ještě za rozhovoru?

"To je pravda. Je to tvá volba a mluvíš o ní dostatečně rozumě na to, aby tvé nynější rozhodnutí mělo váhu pro tvé budoucí činy."
Už beze slov jsem se pomalu vydala za ním.
Dlouho jsem v kanceláři nebyla a na rozhovor Hokage s Kenseiem o tomto tématu jsem byla zvědavá. Navíc jsem měla ještě něco, co jsem s ní chtěla vyřešit nebo ji o tom, lépe řečeno, informovat.

(Přesun)

Preletel som ulicou Konohy ako vietor, pričom som nabral mačku, odpadkový kôš, stánok, babičku, nadávajúceho predavača, a dokonca sa mi podarilo nabrať aj Shiori, keď som hľadal vhodný podnik, kam sa usídli môj zadok, brucho a ústny otvor. Ale, ak vždy, všetky cesty viedli do Dango stánku, aj tá moja, a Shiorina tam viedla. Like a Boss som vykopol dvere, vošiel do shopu, zreval na čašníka, a odstrelil pár gaunerov, ale to bol len film, ktorý som včera pozeral. Musel som počkať, kým prejde Shio, a že to trvalo! Nato som vošiel aj ja, a celým podnikom zaznel môj hromovo detský hlas. Dango! Barman, poznajúc ma až pridobre, sa pustil do práce, a keď sme si sadli, pričom som uvoľnil Shio stoličku, a ako gentleman som ju pritiahol k stolu, prišiel barman aj za ňou.

Nao byl jako velká voda, vtrhl sem a smetl všechno kolem, všude o něm muselo být vědět, ostatně.. jako vždy. Ušklíbla jsem se, poděkovala mu a posadila se. Nebylo ani, co moc vybírat, přeci jen, šli jsme sem jen pro to jediné.. Pro pár sladkých barevných kuliček, alá Dango.
Číšníkovi jsem ještě řekla o jednu vodu, ani jsem nějak hlad neměla, šla jsem sem spíš proto, aby se to trdlo aspoň na chvíli uklidnilo a já měla chvíli klidu.

Ale ja som sa neukľudnil, skôr, naopak. Zlovestne som na ňu strhol pohľad, ktorý bol tak temný, až by sa poskladal do kocky aj sám Madara. Vy nechcete dango?! Temný hlas, ktorý naháňal hrôzu, už aj tým, čo ho nepočujú. Áno, kvôli Dangu, som sa menil. Barman ostal pri nás, vedel, že ja presvedčím kohokoľvek.