Restaurace v Kamenné

Tato restaurace je skrytá za můstkem v prvním patře jedné z mnoha zastrčených uliček. Většina budovy je vytesána přímo do skály. Díky horkým pramenům v ní je tu ale příjemně teplo v každou roční dobu.

Dospělým nabízí Saké, pro mladší je tu mnoho druhů čajů a káva.
K jídlu ramen nebo třeba různé druhy sushi.

Procházkou ulicemi jsem je zavedla do jednoho z odlehlejších koutů vesnice.
Za můstkem se nacházela příjemná restaurace. Zařízená byla na poměry Kamenné vcelku moderně. Slušný podnik s útulnou atmosférou.
"Vyhovuje vám tenhle stůl?" zastavila jsem se až v rohu restaurace. V téže chvíli už byli na stole jídelní lístky.

Kashike


Rozhlédnu se po restauraci a pak přikývnu. Rozhodně.

Když souhlasil, posadila jsem se ne až do kouta, ale na místo hned vedle. I tak jsem měla za zády stěnu a zároveň jsem seděla tak, že jsem mohla kdykoliv vstát.
Někteří si rádi sedali právě do rohu, já ne. Stačilo mi to takhle. Připadalo mi pak, že mám nejlepší možné místo pro situace, se kterými nepočítám.
Ukázala jsem na jídelní lístky.
"Tak... Co si dáte?"

Kashike


Usadím se s klidem do rohu stolu a prohlédnu si jídelní lístek. No, vidím to na rýžové nudle na kari. Zní to lákavě.

Společně s Aoki vejdu dovnitř a rozhlédnu se. Je to opravdu moc hezká restaurace a nejspíš bude i dražší. Zvědavě se rozhlížím a následuji jouninku ke stolu, který vybrala. Když se zeptá zdalimi vyhovuje s úsměvem přikývnu a posadím se vedle ní. Najednou mě naapdne, že jsem dneska už jednou jedna a trochu se zastydím.
Neměla bych to přehánět... Napadne mě okamžitě a s obavami zamrkám, když se mě zeptá co bych ráda. Vezmu do rukou ten dlouhý jídelný lístek a připadám si nesvá. Nakonec si vyberu jen nějaký zákusek a jenom doufám, aby patřil mezi ty lehčí. Nakonec se zeptám.
"Dneska se venku konají slavnosti že? ... půjdete se tam taky podívat?"

Po nějaké době jim číšník vše přinesl a já už i zaplatila, abychom se potom nemuseli zdržovat. Pravda byla, že tahle restaurace byla o něco dražší, ale byla útulná, bylo tu soukromí a vařilo se tu dobře.
Já si ale objednala jen dango, vyhovovalo mi to. A samozřejmě šálek horkého exotického čaje. Popřála jsem jim dobrou chuť a beze slova jsem se pustila do jídla. Ze zamyšlení mne vytrhla až otázka Yumiko.
"Ach, samozřejmě. Slavnosti se nedají vynechat i kdyby člověk chtěl a bude to dozajista pěkná podívaná," pousmála jsem se. "A ty půjdeš?"
Vlastně jsem byla ráda, že tento rok jsme neměli i my za úkol pomoci s přípravou. Většina shinobi z vesnice do ní byla zapojená.

Když se ke mě chová tak hezky, usmívám se a očekávám co mi odpoví. Její nevědomost mě trošku potěší a proto jí napovím.
"Yosh... jen ty přípravy já dělat nemusím... nejspíš se bojí mé výbušné povahy víš?" Zase se uculím jako andílek a přivřu oči, skloním se a uzobnu si kus té dobroty. Při tom m ispadne pramen vlasů přes jedno oko. Narovnám ho a tiše dodám.
"Aoki... udělali jsi někdy hroznou blbost, při který sice byl splněný cíl mise. Ale byli... no chybičkou i škody na vlastním týmu...?"
Pro jistotu se dívám do talíře, taková hloupá otázka. Měla jsem radši mlčet, trochu zrudnu a zkouším to zakrýt.

"Ne, vlastně ne," odpověděla jsem po chvíli zamyšlení Yumiko a usrkla horkého čaje. Trochu překvapeně jsem si všimla, že mi tyká.
Byla jsem shinobi, která tohle brala velice vážně a tak mne to překvapilo vlastně víc než samotná otázka. Pohodila jsem vlasy a nevyjadřovala jsem se k tomu. Spíš jsem čekala, že se s ohledem na to ozve Kashike, kterému jsem tykání zakázala, dokud mne neporazí. Po chvíli ticha jsem se přece jen rozhodla něco dodat.
"Nikdy jsem s týmem neudělala hloupost. Vždy se mi nějak dařilo plnit misi aniž by lidé kolem mě platili za splnění jejího cíle. Tím méně štěstí jsem ale měla v rodině. Cíl mise byl splněn vždy. Má rodina se ale rozpadla, můj bratr je daleko ode mne a má sestra se mnou léta nepromluvila. Je těžké vybrat si mezi tím a problémy v týmu. Je to to samé jako smrt. Je to úděl shinobi, jen u každého se to projevuje jinak. Nenajdeš člověka, který by neudělal hroznou hloupost pro splnění nějakého cíle. A nenajdeš člověka, který by někdy neměl přátele, kteří by jednou platili za jeho chyby," zaměřila jsem pohled kamsi do zdi.
"Na druhou stranu i v tom je kouzlo přátelství. Nezáleží na chybách. Záleží na tom, jestli se s nimi dokážeš smířit a přiznat si, že jsou tvojí součástí. Teprve takový shinobi je doopravdy silný. Čas vrátit nelze, ale jde vrátit vzpomínky. Záleží na síle shinobiho, jestli to budou ty dobré nebo ty zlé."

Kashike


Když Yumiko položila svou lehce přidrzlou otázku, tak vzhlédnu od jídla a probodnu jí pohledem. Trochu úcty by ti neškodilo... syknu. Pak si vyposlechnu Aokin příběh. Pardon že vám skáču do diskuze, ale myslím že chyby dělá každý člověk. Nerozumím tedy tomu, proč kladete takový důraz jen na shinobi. Nikdy jsem neměl pocit že jsem něco víc... prostě práce jako každá jiná.

"Z prostého důvodu," odvětila jsem tentokrát bez rozmýšlení. "Když udělá chybu kovář, musí začít znovu a možná dostane zaplaceno méně. Když udělá chybu majitel restaurace, možná hostům dá místo zkaženého jídlo zadarmo. Když ale udělá chybu shinobi, nestačí začít znovu. Nemusí jít ani o shinobiho. Jde o člověka, který bojuje a nezáleží na tom, jestli chrání nebo útočí. Většinou platí víc než kovář a číšník."
Na chvíli jsem se ještě zamyslela.
"Co vše víš o válce? Je v ní zapotřebí spousta lidí, nejen shinobi. Ale z miliónu je správná vždy jen jedna věta. Ohledně války může být jednou ze správných vět i to, že ženista udělá chybu jen jednou v životě. On zemře a někdo jiný za tu chybu musí zaplatit. Ale protože my jsme shinobi, je třeba teď ve slovech klást důraz na nás a vyvarovat se chyb, které se stávají nám. My musíme být lepší než ostatní, abychom ostatní dokázali ochránit a za to se platí jistá daň."

"Tím, co říkám, na ně nezapomínám," pronesla jsem. "Nemluvíme o tom, bez koho bychom tu byli či nebyli. Mluvíme o chybách, které vedou k rozpadu. Ať už jde o tým, či rodinu. Válka vždy naservíruje nenávist pod nos právě shinobi. A tak to jde pořád dokola. Za smrt se platí smrtí. Oko za oko, zub za zub. Válka není nejefektivnější způsob, jak řešit spory. Válka je nejefektivnější způsob, jak udržet koloběh nenávisti stále uzavřený a nezničitelný. Byli tu mnozí, kteří se to snažili změnit, ale každou snahu zmaří touha po válce a řešení problémů právě jí."
Opřela jsem lokty o stůl, bradu podepřela dlaněmi a pozorně jsem ho sledovala.
"Bez lidí, o kterých mluvíme, by shinobi nebyli. Ale bez shinobi a jejich snahy být lepšími než ostatní by nebyli oni. Rozhodně ne takoví, jací jsou dnes."

Aoki byla laskavá, odpověděla vždy na úrovni a moudře. A dokonce se ani nezlobila, když mi trošku uteklo tykání. To se mi stávalo často, ale nedělala jsem tos chválně a rozhodně to na mě bylo poznat. Už to vypadalo, že se Aoki dozví ode mě něco opravdu zajímavého, když to Kashike docela pokazil. Díky němu jsem se zamračila a pozorovala ho podmračeně.
"Dattebane... Možná se nechovám vždy správně, ale rozhodně upřímně!" Narovnám se, aby pořádně viděl, že mě rozzlobil.
"... nechci Aoki urážet, ale ty jsi ve stejném postavení víš to?" V očích mi hezky zasvítí vítězoslavný plamen. On je genin, ale já ne. A taky ke mě není dvakrát uctivý. Alespon mi připomněl, že se nesmím zapomínat. Nejspíš by se mi kashike jen smál, neumí brát ale vůbec věci vážně!
Po chvilce si ho přestanu všímat a začnu se ďoubat v té trošce jídla, co mi ještě zbyla na talíři. Teď už vím, že těžko najdu někoho kdo mě vezme jaká jsem.

Kashike


Měl jsem na jazyku hodně peprnou odpověď ale radši jsem mlčel. S vědomím toho, že po předchozí domluvě s jednou milou entitou, bych jí mohl rozmetat po okolí, si nechám vše pro sebe. Jen dojím své jídlo.

Všimla jsem si, že zavládlo po slovech Yumiko ticho. Kashike mlčel.
Nasadila jsem smířlivý výraz a přemýšlela, jak situaci zklidnit. Mezitím se mi podařilo dopít čaj, takže číšník vše ode mne odnesl.
"Yatta," pronesla jsem a změnila téma. "Tohle bylo velice příjemné odpoledne. Yumiko, kdybys někdy neměla co dělat a chtěla nám pomoci s tréninkem, byla bych ti vděčná."

Kashike


Příjemní odpoledne? Nevim jak tobě, ale mě házela do xichtu bomby, aby si vyléčila nějáký podělaný komplex. Podívám se Yumiko do očí až přehnaně milým způsobem. Nebudu mít nic proti.

Když Kashike konečně umlkne, jsem ráda. Asi pochopil, že mám pravdu. Proto se mírně spokojeně usmívám a pokukuju po Aoki. Ta má, ale dost rozumu a změní šikovně téma. Opravdu je silnou Jouninkou... Trošku jí obdivuji, ale jenom trošku =)
I já si enchám odnést talíř a pohodlněji se uvelebím na židli. Kde mě také moc překvapí její další slova. To myslí vážně...? Chvilku jí docela překvapeně sleduji, vypadám při tom asi roztomile. No mě to připadá spíš jako hloupě a pak se štastně usměju s těma přivřenýma očkama jak mi to moc sluší.

"Yosh... i pro mě." Přikývnu. A v tom si všimnu Kashikemo a jeho zaraženosti. Začnu se tiše smát, ale hezky a ne urážlivě a zle. Asi si chudák myslí, že proti němu něco mám. Ale nemám, možná to, jaký je nelida. No asi není ze mě moc nadšený, ale to mi nevadí. =)

(Jo a kdybych si léčila komplex, tak nesnižuju sílu výbuchů =)

"Jsem ráda, že oba souhlasíte," rozesmála jsem se.
Kashike se nezatvářil příliš nadšeně, ale dalo by se říct, že tím víc mi to připadalo jako dobrý nápad. Rozhodně to prověří jeho schopnosti a navíc se naučí vycházet i s lidmi, kteří mu napoprvé nesednou. To shinobi umět musí.
Naopak výraz Yumiko mě potěšil. Připadalo mi, že je ráda a to udrželo úsměv déle i na mé tváři.
"Nu, asi bych vás měla nechat chvíli odpočívat. Zdržela jsem oba už dost dlouho," prohodila jsem. "Kashike, za dva dny buď prosím zase na cvičišti. Budeme pokračoval a jestli Yumiko bude chtít, může se připojit."

Kashike


Provedu. Těšilo mě. Zvednu se a opustím restauraci. Vyrazím rovnou domu.


(asi si příště já vyléčím komplex a udělám si z tvé postavy nový nátěr na barák ;-) )

Po Kashikeho odchodu jsem vstala i já.
"Hezký zbytek dne," popřála jsem stále s jemným úsměvem Yumiko a už bez dalších slov jsem se vytratila z restaurace.

(Přesun)

Pozorovala jsem trošku zamyšleně rychlý odchod, možná spíš úprk Kashikeho. Když na mě Aoki promluvila, vytrhla mě ze zamyšlení. S úsměvem kývnu na souhlas a rychle ještě stačím popřát taky. "I tobě Aoki..." Nevím, možná už mě ani neposlouchala, vypadala že spěchá nejspíš na tu slavnost. A mě opět úspěšně nedodje, že jsem nechtěně zase tykala. Ještě, že tu nebyl už Kashike, aby mi to svým rejpavým způsobem nepřipomínal. =)
Proto se pomalu a líně zvednu a také odcházím někam ven...

(přesun)

Restaurace vyhlížela jako pěkná budova.
Trochu zastrčená na místě, kde by ji nikdo nečekal, ale při slavnosti se zjevně někteří nebáli ukázat cestu cizincům, jakými jsme tu byli.
Posadila jsem se k jednomu ze stolů zády ke zdi. Tak jsem se cítila bezpečně a měla jsem i dobrý výhled.
"Vyberte si, platím já," věnovala jsem oběma svým studentům vřelý úsměv. Kenseiovi sliboval, že po večeři si na něj určitě udělám čas. A na trénink jeho nové techniky samozřejmě. A Yukiovi zase ono oblečení. Musela jsem si své studenty trochu hýčkat. Možná to bylo i tou nostalgií, se kterou jsem se těšila na trénink svého starého týmu.

Kensei se usadí a nějak se nemá moc k vybírání. Pozoruje Neiro a pořád si není jistý, že mu věnuje trochu času. Ale po malé chvilce to očividně vytuší a povzbudivě se usměje, je to poznat i pod šátkem. Zasvítí mu oči a postaví před sebe na stůl jídelní lístek, takže na něho není vidět. Vybere si jen tak něco na chuť, nějaké sladké boby, nebo co a servírce chytí ruku a položí druhou ruku na katanu. Takže jí vyděsí, ale docílí toho, že mu enchala jídelní lístek za kterým se rozevřeným schová a sní si co si objednal. Nejspíš tím výstupem, ale moc nenaladil nejbližší okolí, což je mu ovšem upřímně dost jedno. Jediné co je hlavní je, že se vše vrací do starých kolejí a je tu s Neiro. A hlavně bude trénovat tu techniku!

Yukio s námi nešel, čehož si Kensei zjevně ani nevšiml.
Schovaný za lístek a vyděšená servírka. Musela jsem se usmívat.
"Jsme sami," podotkla jsem. "Tak povídej, jak se ti tu líbí? A samozřejmě mi musíš říct, jak pokračuje tvůj trénink."
Tušila jsem, že si o Yukia nemusím dělat starost. Je to jen trochu blázen, ale zvládne to. A díky tomu jsem znovu změnila chování.
Teď jsem mohla být zase na pár minut pro Kenseie rodina a takových chvil bylo v Iwě velmi málo, takže jsem si je chtěla užít.

Celou dobu od doby, kdy jsme přijeli, jsme pobíhal po vesnici. Přešel jsem snad každý kout, jak se mi zdálo, ale to ani zdaleka nebyl konec. Chystal jsem se navštívit ještě mnoho míst, takže jsem se stavil tady, abych nabral sílu. Usadil jsem se a objednal si první věc, která byla na seznamu. Musel jsem načerpat sílu, abych byl připraven na další dlouhou procházku vesnicí.

Hisagi

Prišiel som do reštaurácií zamieril som si to až k baru kde som si kúpil jednu krabičku cigariet a pobral som sa pomaly preč až kým som neuvidel ninju z Kirigakure no sato pozrel som sa na neho.čo tu tak to sám ?Spýtal som sa ho pričom som zastavil a pousmial som sa.

Nějak jsme se oddělil od ostatních.
Začal jsem mluvit, ale pak jsem si uvědomil, že mám plná ústa jídla. Rychle jsem ho zapil a ukázal jsme na židli, aby si přisedl.
Chtěl jsme se kouknout na Iwu, tak jsem šel na procházku,a le trvala trochu déle, než jsem si myslel, že bude.

Do restaurace vešel posel, který si to zcela neomylně namířil k Neiro. Madam, žádá si vás Tsuchikage. Budete zastupovat Hokage na dnešní schůzi, proto vám mám sdělit, že se máte dostavit na pavlač Tsuchikageho rezidence, kde budete čestným hostem vojenské přehlídky a následnou přísedící.

Teatrálně jsem povzdechla a na Kenseie jsem se omluvně usmála.
"Samozřejmě," kývla jsem na žádost nově příchozího. "Hned tam zamířím."
Zaplatila jsem za to, co jsme si předtím objednali. Sama jsem toho moc nesnědla, ale stačila jsem vypít kávu a víc jsem ke štěstí nepotřebovala.
"Kenseii, mohl bys prosím ještě zajít do tréninkových místností pro Yukia?" poprosila jsem ho ještě.
Pak už jsem vstala a zamířila směrem k rezidenci.

(Přesun)

Hisagi

Vytiahol som jednu cigaretu a zapálil som si ju.Prvý krát mimo dediny ?Spýtal som sa ho pričom som mal na tvári malí úsmevom a čakal som na jeho odpoved.

Přesně tak. Hned, jak jsem se o tomhle "výletě" dozvěděl, byl jsem štěstím bez sebe. Vždy jsem se chtěl podívat do jiných zemí a tohle je skvělá možnost.
Na tváři jsem měl úsměv a pomalu jsem dojídal jídlo.
A co ty?

Hisagi

Ani nič len sa tak motám...Povedal som pričom som vydýchol dym z cigarety a pozeral som sa na neho.Zatiaľ je tu dosť nuda...Dodal som potichšie.

I kdybych tady nic zajímavého nezažil, stejně to bude zajímavá zkušenost. Mám rád všechny vesnice, takže tenhle pobyt tady je pro mě jako ráj. I když bych asi měl i trénovat.
Domluvil jsem a jídlo už taky zmizelo.

Hisagi

Sú slávnosti na tréning budeš mať ešte veľa času...Povedal som z úsmevom pričom som sa pozeral na neho následne som sa pozrel na ulicu kde sa už začali zbiehať ľudia.

To je sice pravda, ale chci se stát silnějším. Obdivuje Iwu, takže by pro mě bylo výjimečné trénovat tady. Pak jsem se podíval stejným směrem, jako Hisagi.

Hisagi

Tak to aby si sa poponáhľal ísť trénovať...Povedal som pričom som sa pousmial a čakal som.

To je taky pravda. Půjdu co nejdřív, jen si teď dávám pauzu.
Stále jsem měl na rtech úsměv. Hisagi mi připadal jako dobrý a sympatický ninja, takže se mi s ním povídalo dobře.

Mauro

Už to pomaly končí... onedlho pôjdeme domov...Povedal som potichšie.