Ulice

Prodíral jsem se temnými uličkami, jediné co ve tmě šlo vidět byly mé červené oči. Na zádech jsem nesl batoh plný nejdůležitějších věcí a věcí, jež jsem sdělil po mém otci. Byl jsem přesvědčený o tom, že nyní konečně uteču a vymaním se z vlády té ženské.
Náhle mou hlavou prošla silná bolest jež mě nutila se opřít o zeď a zastavit se, rukou jsem si zakryl část mého obličeje a mezi prsty jsem si nechal místo na oči kterými jsem se díval do země
Co ti tak trvá ?!
Ozval se mé v hlavě arogantní a naštvaný hlas Hachibiho
Sklapni ty hade ! není tak lehké toto místo opustit, vyrůstal jsem tady
Vyrukoval jsem proti němu ostrou myšlenkou
myslíš že mě zajímají tvé ubohé pocity ?!
Pronesl Hachibi ještě rozzuřeněji
"řek jsem sklapni !"
okřikl jsem ho hlasitě a po několika minutovém tichu jsem rukou pomalu sjel z mého obličeje a pomalu jsem sjel po zdi až na zem
nemáš mi co rozkazovat, ty jsi v mém těle, ty budeš poslouchat mé rozkazy a pokud ne najdu si způsob pomocí kterého bych se tě dokázal zbavit !
kdyby někdo uměl číst myšlenky, zajisté by věděl jak jsem rozzuřený, chvílemi jsem dokonce zněl jako můj otec, náhle se ovšem v mé hlavě rozezněl Hachibiho smích
ano ! jen si užívej těchto pocitů ! hněv, krutost, rozzuřenost... tak se mi líbíš !
Hachibiho smích se pomalu začal v mé hlavě tlumit až se z jeho hlasu stala ozvěna, která i po několika málo sekundách zmizela

Při jedné z obvyklých večerních procházek jsem zahlédla chlapce opřeného o zeď.
Zakrýval si dlaní tvář a jediné, co jsem zahlédla byly rudé oči. Podobné jsem měla i já, ale tady jsem měla pocit, že u někoho to není díky příslušnosti k určitému klanu nebo dědictvím.
"Jste v pořádku?" obezřetně jsem se k němu připlížila a sledovala jsem ho starostlivým pohledem. Někoho mi připomínal.
Ach... Ano... Rodiče nikdy nechtěli, abych s ním mluvila...
Ani jsem netušila proč, ale zjevně nebyl oblíbený. Zdálo se mi, že jsem v jeho očích zahlédla záblesk bolesti a bylo mi to líto.
Nevěděla jsem, co víc říct a tak jsem jen čekala na jeho odpověď.

Šla jsem hlavní ulicí. I když se už setmělo, tak zde bylo hodně lidí. Neměla jsem ve zvyku být v místech, kde je plno lidí. Jen přez sebe křičí, strkají do sebe a ani se neomluví. Neměla jsem je ráda. Nejraději by bylo, kdyby ta ulice byla prázdá a tichá.
Proto jsem zahnula do první vedlejší uličky, kterou jsem našla. Sice tam bylo taky několik lidí, ale bylo to mnohem lepší než na hlavní třídě. Ještě několikrát jsem zahnula do uliček a ocitla jsem se sama. Nebyla jsem úplně sama. Nad hlavou jsem měla zářivé hvězdy, které skrývaly tolik vzpomínek, převážně bolestných.
Už to bylo pár let, co moje malá sestřička umřela. Vždycky jsem na ni myslela, i když poslední rok jen občas. Vzpomínala jsem na její úsměv a na časy, kdy jsme byly spolu. Od její smrti mi něco ze srdce uteklo. Kousek mě mi chyběl a nemohla jsem to nijak nahradit. Prostě od toho dne jsem byla jen nádoba, která byla z poloviny prázdná.

"Vypadáš, jako kdyby tě něco bol..." nedokončila jsem větu, protože jsem zůstala fascinovaně hledět na jeho měnící se oči. Ženu, která procházela okolo nás, jsem již nevnímala. Nikoho. Obraz umírajících lidí, kteří nejspíš ani nebyli shinobi a neměli jak utéct se mi vryl do paměti.
Dva kroky dozadu a hluboký nádech mě od toho neuchránily.
Chtěla jsem se otočit a utíkat pryč, ale nedokázala jsem to. Další, co mě drželo pořád tam byla má přirozená zvědavost a bolest v jeho druhém oku. Nikdy bych si neodpustila, kdyby utekla.
"Já..." nedokázala jsem ze sebe dostat slovo. Mohla jsem jen čekat až ta iluze skončí.
Prudce jsem zavřela oči.
"Jsem Hidenori Ni...!" spíš jsem to vykřikla na celou vesnici. Se zavřenýma očima se to snášelo lépe. Opatrně jsem směrem k němu jedno pootevřela a mírně zrudla, když jsem si uvědomila, že výkřik téhle síly se zjevně rozlehl pěkně daleko ulicemi Kumogakure.

Podvědomě jsem vykřikla a můj křik se smísil s dívkou v iluzi.
Nechtěla jsem utíkat. Nemohla jsem. Neodpustila bych si to. Tenhle obraz jsem ale znala. V knihách nebyl tak živý, ale lidé z mého klanu bývali Jinchuriki. Necítila jsem nic, ale začínalo mi docházet, čím je. Musí jím být, protože...
Můj křik se na malou chvíli zastavil. Dýchala jsem zprudka, ruce jsem měla na očích a neodvážila jsem se je dát pryč. Ale zůstala jsem. Zůstala jsem a měla jsem pocit, že z tohoto setkání budu mít dlouho noční můry.
K čertu s mou masochistickou povahou. Sama sobě dobrovolně způsobuji bolest, když mohu utéct. Ale neuteču...
Opatrně jsem odtáhla prsty od očí, ale do jeho jsem se nedívala. Spíš jsem se zaměřila na jeho krk. K očím jsem si prostě netroufla.

V tu chvíli co se vesnicí rozlehl dívčin křik, jsem se ,zčistajasna' objevila za Ryuujim. Vedle mě vykoukla velká hlava tygřice.
Položila jsem hochu před sebou ruku na rameno, stejně jako Shi mu kolem kotníku obmotala svůj ocas.
Pomalu jsem do jeho těla začala vpouštět svou chakru, zatímco Shi dělala to samé od jeho nohou.
„Odstup, potvoro,“ zavrčela Shi do myslí všech přítomných a hlavně Ryuujiho, momentálně spíš Hachibiho.
Po delší době, kdy se nám dech i tep zrychli únavou, jak jsme se přetlačovali s Hachibim, se nám podařilo ho zatlačit alespoň do podvědomí.
„My...si musíme promluvit,“ promluvila jsem na Ryuujiho a několikrát se zhluboka nadechla.

Tentokrát už jsem otevřela oči.
"Rai... Raikage-sama..." hleděla jsem na ni zčásti překvapeně.
Nikdy jsem ji ještě neviděla takhle zblízka.
Je nádherná i silná... Páni... Taková Kunoichi bych chtěla být...
Prudce jsem zavrtěla hlavou a obrátila pozornost k Ryuujimu.
"Já odpusťte... Ale... Chtěla jsem se ještě zeptat na tvé jméno," odhrnula jsem si ofinku z očí a čekala, co mi odpoví. Poslední otázka už patřila jen jemu. Předchozí odpusťte pro změnu bylo určenu uším Raikage.

Mé poklidné rozjímání nad tím, co bylo, je a bude narušil něčí křik. Vyskočila na na střechu budovy a vydala jsem se tím směrem, kterým jsem si myslela, že jsem slyšela křik. Seskočila jsem k těm lidem. Už tu byla i Raikage, tak mě tu nebylo zapotřebí. Všichni vypadali v pořádku, ale přesto jsem se optala: "Všichni v pohodě?"

Sklonila jsem se k jeho uchu.
„To nebyla otázka ani žádost,“ zašeptala jsem neústupně.
Lehce jsem vytáhla kunai a přežízla popruhy na batohu, takže s hlasitou ránou spadl na zem.
„Jmenuje se Ryuuji a mě by velice zajímalo, co tady dělal takhle pozdě večer, s baťohem plným věcí...?“ zeptala jsem se a zárověň odpověděla na dívčinu otázku, ačkoliv svou odpověď jsem již znala.
Nakonec jsem se podívala na modrovlasou dívku. „Tvé jméno?“ dotázala jsem se se zvednutým obočím.

"Hidenori Nii, madam," mírně jsem sklonila hlavu na znamení úcty.
Lidé z mého klanu byly vždy loajální k Raikage. Někteří dokonce Jinchuuriki nyní ztracené Nibi.
Ryuuji... Pěkné jméno...
Trochu jsem litovala toho, že mi jej neřekl sám, ale pravděpodobně bych to od něj i tak nemohla čekat.
K ženě, která se objevila u nás jsem jen kývla. Ano, byla jsem v pořádku. Před očima jsem stála neměla pěkné věci, ale byla jsem v pořádku. A on.. Musel se cítit strašně. Musel být tak sám... A když na něj nezabíralo nic dobrého, museli pak s ním jednat takhle.
"Ráda bych pomohla..." sama jsem nevěděla s čím.

Přimhouřila jsem oči a zorničky se mi stáhly. Pevně jsem ho chytla za límec.
„Takže hochu, já nevím, na co jsi tady byl dřív zvyklý, ale u mne tohle chování ničemu nepomůže. Teď půjdeme do mě kanceláře a promluvíme si. Je ti to jasné? A neočekávám jinou odpověď, než je ano,“ zavrčela jsem mu do ucha.
Nakonec jsem od něj o kousek ustoupila, ale Shi u něj zůstala. Podívala jsem se na Shizuku i Hidenori.
„Vše je v pořádku. Jestli nás teď omluvíte...?“

On mě ignoruje?
V rudých očích mi blesklo.
Neměla jsem něco takového ráda. Bylo mi ho líto, ale když si někdo nenechá pomoct, tak...
Prudce jsem se rozpřáhla a když se zrovna díval někam za Ayame, jako kdyby hledal únikovou cestu, vlepila jsem mu pořádnou facku.
"Jak se to chováš k Raikage-sama, baka? A proč mě ignoruješ?" vyhrnula jsem si rukávy a kdyby to v tu chvíli šlo, stoupala by mi z nosu pára. Rozhodně jsem se tedy tvářila jako bůh pomsty.
Jakmile Raikage přistoupila blíž, já jsem se okamžitě klidila o několik kroků dál s rozpačitým výrazem.
"Jistěže," přikývla jsem, i když trochu neochotně. Pořád jsem na toho chlapce byla zvědavá.

Lhostejně jsem pokrčila rameny. "Tak nashledanou," otočila jsem se a odešla jsem do temných uliček Kumogakure.
Nebyly tam pouliční lampy a tak tam byla tma, že nebylo vidět ani na krok. Jelikož jsem ty uličky znala velmi dobře, tak mi to nevadilo. Pokračovala jsem tam, kde jsem byla přerušena.

„Ty to ještě nechápeš, že?“ zeptala jsem se s úsměvem a pohladila ho po tváři v místě kde mu předtím dala facku.
„Nemůžeš odmítnout,“ ušklíbla jsem se.
Jeho pohled se mnou nic nedělal, protože mé oči samotné nebyly zrovna nejmilejší...alespoň ne teď.
„Půjdeme...navíc tam na mne jistě někdo čeká,“ řekla jsem a podívala se na kočku na konci ulice, která na nás upírala vševědoucí pohled.

Dala jsem ruce v bok.
Takhle... Se mnou... Jednat... Nebude...
Neochotně jsem prskla něco na způsob rozloučení a vzápětí už jsem se zase usmívala na Raikage úsměvem, který dával najevo, že tohle Ryuujimu ještě vrátím.
Nenechám si to líbit a rozhodně ho nenechám jen tak být.
Na to mě až příliš zajímal.

„Pokud k tomu nebudu mít důvod,“ oplatila jsem mu, kývla na Hidenori a se Shi jsme se k němu připojily. (přesun)

Sledovala jsem jak mizí a pak jsem jen posmutněla sklopila oči.
Škoda... Té bolesti v jeho tváři...
Přemýšlela jsem nad tím, jaký by byl, kdyby v sobě neměl démona.
Určitě to tak bylo. Muselo. Cítila jsem to.
Raději jsem se pokusila nad ničím nemyslet a zmizela jsem v ulicích...

(Přesun)

Mohla jsem se toulat ulicemi celé hodiny, ne-li dny. Pořád
jsem měla tolik věcí na rozmyšlenou.... na vzpomínání.... uvažování...
S rukama v kapsách jsem se začala rozplétat z uliček, které již byly osvětleny.
Po pár zákoutí jsem se dostala na hlavní třídu. Nespala jsem, ale nebylo to na
mě vůbec poznat. Když vás všechno bolí tak, že nemůžete spát, zvyknete si na
pár hodin nespaní. Měla jsem namířeno za Raikage. Chtěla jsem na chvíli opět
vypadnout. Musela jsem vypadnout.
(Přesun.)

Po dalším kratším tréninku jsem zamířila do ulic.
Nebyla bych to já, abych si tu nevyhlédla lavičku na vcelku pěkné místě hlavní ulice.
Sledovala jsem večerní, utichají ruch. I hlasy ptáků se pomalu vytrácely. A mraky skryté oblačné jako kdyby šly přes noc spát.
Již automaticky jsem si místo na lavičku sedla na její opěradlo.
Sledovala jsem procházející. Nikdo se nezastavil. Nikdo neprohodil ani slovo.
Snad jsem doufala, že objevím nějakou známou tvář. Na druhou stranu jsem ale měla samotu ráda. Na chvíli jsem ale zvedla hlavu a sledovala první hvězdy, které se objevovaly na večerní obloze.

Zase jsem tu zůstala do rána.
Proč? Jak dlouho jsem tu ještě měla v plánu sedět? Nevnímala jsem.
Promnula jsem si spánky a následně ještě trochu zahýbala hlavou, abych uvolnila krk ztuhlý z pozorování hvězd a neustálého zaklánění. Teď, ráno, se zase objevovaly mé milované mraky.
S mírně nostalgickým pocitem jsem seskočila z opěradla lavičky a vydala jsem se směrem do centra Kumogakure.

(Přesun)

Většinu dne a noci jsem propovídal s oním kuchařem, který mi byl více než blízký, dalo by se říci, že pokud by o mě někdo chtěl něco vědět, stačilo zajít za ním.
Nyní jsem se probudil, ruce jsem měl složené na stole a hlavu jsem měl složenou v nich...
Ospale jsem pozvedl hlavu a uviděl jsem usměvavého kuchaře dívajícího se mým směrem. Můj rozespalý pohled vypovídal o tom, že mě samotného mrzí to že jsem zde usl, zaplatil jsem mu za včerejší jídlo a vydal jsem se na cvičiště
- přesun

Prošla jsem pod závěsem, když ho držel a rozhlédla se.
„Dobrý večer,“ pozdravila jsem slušně, s úsměvem.
I já byla vychovaná.
„Takže...dle tebe mi toho nějak pomůže od nudy?“ zeptala jsem se pochybovačně.

Zamračila jsem se.
„Mám jíst?“ zvedla jsem obočí.
„To mi nějak pomůže?“ nevěřícně jsem se na něj podívala, a viděla, jak se láduje.
Neměla jsem hlad, ale zase mi připadalo neslušné jídlo odmítnout. Tak jsem alespoň požadovala vysvětlení.

„A nebo taky pěkně kulatého těla,“ zamručela jsem.
Pomalu jsem sáhla pohůlkách a nabrala trochu nudlí.
Opatrně jsem ochutnala. Kupodivu...nebylo to špatné. Nebylo to vůbec špatné.
Už jsem chtěla nabrat další sousto, když do mě něco strčilo, provlíklo se mi to pod rukou a následně mi to z pultu sebralo misku.
Po chvíli na zem dopadla prázdná miska a před námi stála velká tygřice, s čumákem celým špinavým od jídla.
„To bylo dobrý. Mají ještě?“ nadšeně se předníma nohama zapřela o pult a podívala se na staříka.

Shi se na něj obrátila svůj pohled a hluboce hrdelně zavrčela.
„Abych si nedala k večeři já tebe,“ ,zavrčela' mu do hlavy a rozevřela čelisti, aby poznal, že by to doopravdy dokázala.

Stařík právě před Ryuujiho postavil novou misku jídla.
Tygřice neváhala a protože v jídle tvořila velkou část omáčka, to je voda, přimhouřila oči, ve kterých jí zajikřilo a lehce zaťala drápy do země.
Jakýmsi záhadným způsobem se jídlo ,zabalené' do kuličky omáčky vzneslo z misky a o chvíli později zmizelo v Shiině tlamě.
„Mňam,“ mlsně se olízla.

„Nechtěla,“ ušklíbla jsem se.
„Nikdy to nebyl můj nápad. Rada se rozhodla a já to přijala. Jestli že to podle nich bylo pro vesnici nejlepší, pak jsem se podřídila,“ pokrčila jsem rameny.
Ano, Kumo jsem měla ráda a udělala bych pro ní cokoliv, ale co jsem řekla, byla pravda.

Zamračila jsem se.
„Má rodina byla vždy na nejvyšších pozicích ve vesnici. Byla jsem vychována k tomu, abych nesla zodpovědnost.
A já jsem si jistá, že to zvládnu.“
Hrdě jsem zvedla hlavu.
„Nejsem Raikage tak krátkou dobu.“
„Ano. Ale každý jednou musí odejít. Tvůj otec si právě užívá zasloužený odpočinek po dlouhém životě plném práce,“ pousmála jsem se.

"avšak má rodina byla na vyšších pozicích"
zašklebil jsem se
"Raikage platí"
řekl jsem staříkovi a než si stihla uvědomit
co jsem právě řekl vyběhl jsem pryč a zmizel
jsem kde si v uličkách
- přesun

Ušklíbla jsem se a hodila na pult peníze.
„Děkuji a nashledanou,“ usmála jsem se na stařika a i se Shi odešla.
(přesun)

Procházela jsem ulicemi ke knihovně.
Brzy mě svou mohutností překvapila budova, ve které se měla nacházet. Kupodivu jsem zde ještě nikdy nebyla. Dveře do samotné knihovny jsem už našla lehce.
Vešla sem a po prokázání totožnosti jsem chvíli procházela mezi regály.
Knihy, svitky... To vše mne svým způsobem fascinovalo i překvapovalo.
Hledala jsem dlouho, ale nakonec jsem přece našla něco, co šlo použít.
Raiton: Kangekiha...
Snad ze zvědavosti jsem sáhla ještě po druhém svitku.
Raigen Raikōchū!
Zapsala jsem si názvy technik na papír a zase jsem z knihovny zmizela. Teď bylo třeba si svitky půjčit a to tady bohužel nebylo možné.

(Přesun)

Ruce v kapsách pláště a kapuci přes hlavu. Procházela jsem se kolem domů a broukala si melodii nějaké pomalé písničky. Sem tam jsem se koukla do výloh obchůdků a občas kopla do nějakého kamene.

Zastavila jsem se u malého stánku a koupila si horkou čokoládu do kelímku. Usrkávala jsem cestou uličkami a něco jsem si broukala.

Odešla pryč, domů.

(přesun)