Ulice Kiri

Ulice Kirigakure v některých místech nejsou ani tak ulicemi, jako spíše jedním velkým propojeným systémem balkónů, různých průchodů a skutečných ulic. S tímto jevem se člověk může setkat hlavně v centru. Ačkoliv je budova Mizukage nejvyšší ve vesnici, rozhodně není jedinou výškovou budovou v Kirigakure. Naopak, v této vesnici se jich vyskytuje víc než dost. Je to způsobeno hlavně zdejšími podmínkami - místa není nekonečně a prameny a potoky protékající vesnicí také neposkytují zrovna nejlepší podmínky pro stavbu. Obyvatelé Kiri už si dávno odvykli něčemu, jako nárokování balkónu. Dveře vedoucí na tyto "vysuté ulice" mají již automaticky zámky a často se do bytů ani jinak, než skrz ně nedá dostat.

Kráčela jsem ulicemi a nevědomky přidala do kroku. Věděla jsem, že co nevidět budu na svém oblíbeném místě. Přeběhla jsem poslední dva můstky a za chvíli už jsem pobíhala po trávě. Byl tu božský klid, krásná příroda a jak to tak bývá... mlha. Já však zrak nepotřebovala, protože jsem zdejší krajinu znala nazpaměť.

Seběhla jsem ke břehu menší říčky a sledovala hravé vlnky. Tu a tam jsem zahlédla poskakovat žáby a zdálo se mi, že pod hladinou rejdí něco opravdu zajímavého. Že by zlatá rybka? Zvědavě jsem se nakláněla nad vodu.

V klidu jsem si hověl pod stromem u malého potůčku, říčky, nebo možná jen kanálu a užíval si mé chvilky soukromí. Rozhlížel jsem se kolem a přemýšlel, kde se ta chodící pohroma fláká. Nakonec jsem si dostatečný klid nemohl dopřát, protože mě z něj vyrušila výše zmiňovaná osoba. Ušklíbl jsem se a zmizel ve vodě přede mnou. Pojďme ji trochu vylekat...

Prosvištěl jsem mezi hejnem ryb až k druhému břehu a tiše vyčkával. Jakmile se naskytla příležitost, vystřelil jsem ze dna přímo na Ren. Se mnou se řítila dost silná vlna, která nahodila Ren od hlavy až k patě. "Mám tě!" usmál jsem se na ni a přitom dostával z rukou nějaké nechutné chaluhy. To je svinstvo, kso...

Vylekaně jsem zařvala. Myslela jsem, že na mě vystartovala nějaká příšera. I když od příšery nejsme daleko.
"Baka!" zatvářila jsem se nanejvýš pohoršeně, ale jakmile jsem si svého bratra prohlédla lépe, začala jsem se smát.
"Onii-chaaan, jsi jako čuně!" narážela jsem pochopitelně na tu zelenou květenu.

"Joo-" vylezl jsem na břeh a zbavil se všeho toho hnusu, co mě obalil. Vážně to vypadá na kanál..., "něco na tom pravdy bude."
Prohlédl jsem si sestřičku, chvilkově se zamyslel a následně se ďábelsky zasmál.
Přeci jenom už dlouhou dobu neudělala žádné pokroky, možná to bude tím, že jsem se jí v tomhle ohledu vůbec nevěnoval, ale teď už je dost velká... Někdy s tím začít musela a teď je bezva chvíle! Tak jo, budu pohodovej učitel, nebo pruďas? Tse, není nad čím přemýšlet.
"Myslím, že je čas sestřičko!" vyhrkl jsem a strčil Ren do vody.
Tak to jsem možná přehnal, ale na druhou stranu, nikdo s ní nebude zacházet jako s nevinnou dívkou.

Zahučela jsem pod hladinu a mé místo zaujala obrovská vlna vody, kterou můj pád způsobil. Ve vodě mi bylo fajn, ale toto jsem se rozhodla svému hloupému sourozenci nedarovat. Plavala jsem pod vodou směrem od něj. Vlastně jsem měla v plánu zamířit na druhý břeh a dát si voraz. I tak by se to dalo říct.

Tak a teď začneme s pořádným tré-... Co, co ?
"Co si ksakru myslíš, že děláš! Hej!" po pár pečetích jsem vytvořil klona, který skočil do vody, aby vyplaval s Ren nahoru a já s tím v klidu mohl začít.
Možná příště zmíním, co mám v plánu. Drbal jsem se na hlavě a čekal, až klon Ren dostihne.

V pohodičce jsem si plavala a malovala si, že se o mě bude Renji bát. V tom mě dostihl. Nechápala jsem kdy za mnou skočil, nicméně se mi ani trochu nelíbilo, že se mi snaží diktovat, co mám a nemám dělat. Vyplavala jsem nad hladinu a chystala se mu natáhnout pořádného facáka.

Kriste pane, co zase blbne?
"Ren, poslouchej mě, je čas. Je čas tě něčemu naučit," spustil jsem, než se vůbec stihla přiblížit, "copak nechceš být silná? Chceš být dál slabá shurikeny házející holčička?"
Klon připlaval za Ren a stoupl si na hladinu. "Musíš se umět bránit taky sama.."

Tupě jsem zírala na klon stojící na hladině. Bránit se sama? Při těch slovech se mi vybavily vzpomínky, které bych nejraději vymazala ze své paměti. Výraz v mém obličeji se v tom okamžiku poněkud změnil.
"Zničil jsi mi účes." zamumlala jsem a plavala zpátky tam, odkud jsem spadla. Klona jsem okázale ignorovala.

Zlehka jsem položil ruku na obličej a zamumlal sám pro sebe. "Zřejmě ještě není ten čas."
Snad k tomu dojde brzo sama a sama se o trénink přihlásí, prozatím to zůstává na mě.
Dal jsem ruku pryč z obličeje a zaměřil se na Ren. Pousmál jsem se a čekal, až se sama dostane na břeh. Klona jsem nechal rozplynout.

Doplavala jsem na břeh a načuřeně se vyhrabala na nohy. Postavila jsem se před to hovádko a usmívala se jak měsíček na hnoji. Když se mi zdál jeho výraz dostatečně tupý, vyprskla jsem mu vodu do obličeje.
"Haaa! Mizurappa!" začala jsem se rozpustile smát.

Oči jsem jen přivřel a nechal se krásně poprskat. Následně jsem si otřel obličej o rukáv.
"Ty jsi trdlo," pohladil jsem ji po vlasech a otočil se směrem do ulic. Možná bychom se měli podívat za Mizukage.
"Jdeme," pronesl jsem a doufal, že mě nesetře něčím jako třeba ,,Ty jdeš.."

"Jdeme domů, protože jsi jak čuně. A jestli se kvůli tobě nachladím, tak si z tebe udělám tréninkovou figurínu." konstatovala jsem s velmi vážným výrazem na tváři. Hned na to jsem začala ospale zívat, protože jsem celý den lítala po Kiri a toto nečekané plavání mě dost unavilo.
"A taky chci spát..." zamumlala jsem ospale a začala si mnout oči. Poté jsem se vydala na cestu k domovu.
přesun.

"Hmm, vypadáš hrozně..." zareagoval jsem na sestřinu poznámku a také jsem zívl podobně jako ona.
"Ráno by bodly lívance, díky ségra," šel jsem spolu s ní domů. (přesun)

Jen tak bez rozmyslu jsem se procházela ulicemi. Od chvíle, co jsem dodělala Akademii, jsem nějak neměla co dělat. Věděla jsem, že bych měla být zařazena do týmu, ale nechtělo se mi jít s tím za mizukage. Už jsem si zvykla na to, že mě lidé nemají rádi a ignorovala je. Jak mám ale ignorovat někoho, s kým mám spolupracovat a svěřovat mu svůj život? Po chvíli jsem se zastavila pod jedním z balkonů. Ta zima byla k nas... k naštvání. Opřela jsem se o stěnu domu a podívala se na Shira.
"Jsme teď genini...měli bychom plnit mise..." nadhodila jsem.
Nechtěla jsem mluvit o rozdělení do týmů. Neuměla jsem si představit, že se oddělím od jediného člověka, který mě uznal.

Na tváři jsem měl úsměv. Měl jsem k tomu důvod, jelikož atmosféra v Kiri mě jako pokaždé uklidňovala. Kráčeli jsme spolu se Sayou po ulicích a pak jsme se zastavili. Nadýchal jsme se vzduchu a na tváři jsme měl stále úsměv. Pak na mě promluvila. Otočil jsme se, abych se na ni podíval a pak jsem odpověděl.
Jo, to bychom měli. Takže, půjdeme spolu?
Navrhl jsem okamžitě. Přemýšlel jsem, že by bylo zábavné skončit v jednom týmu, ale pravděpodobně by bylo horší opustit Sayu a nechat ji na pospas osudu. Mohl jsem jen doufat, že budeme spolu.

"No...měli bychom..." na mé tváři byly vidět rozpaky. Vždyť jaká je pravděpodobnost, že zrovna nás dají dohromady? Nechtělo se mi nikam chodit.
"Ty chceš jít za mizukage? Hned teď? Myslela jsem, že by to mohlo počkat...tak měsíc, dva..."
Zastavila jsem se, protože mi došlo, jak moc je tohle vymlouvání absurdní. Slíbila jsem si, že se stanu pro vesnici přínosem. Jak bych mohla být přínosem, když budu pořád viset na Shirovi?
"Hmm... nebo taky ne... asi máš pravdu. Půjdeme hned, ať to máme za sebou," prohlásila jsem tak otráveně, jak jen to šlo. Tímto otráveným hlasem jsem jenom maskovala svlj strach, abych nevypadala tak trapně. Shiro mě znal a dobře to věděl, přesto jsem doufala, že to aspoň tentokrát neprokoukne.

Dobře jsem věděl, proč takhle mluví. Chtěl jsem to ale nechat na ni, jelikož je to její život. Zvedl jsme ruku a dal jsem jí na její hlavu. Pka jsem se na ni usmál a ruku sundal. Bylo to mé gesto jak jí ukázat, že chápu a nemá se čeho bát. Budu se snažit udělat vše, abychom byli spolu i nadále. V tomhle shinobi světě je každodenní rutinou rozdělování přátel a jejich ztráta. My jsme také shinobi, takže to k nám patří. No i když je to tak, připadá mi správné bojovat za naše sny a pocity a právě proto chci i nadále zůstat se Sayou. Tohle bych však nahlas neřekl, takže jsem se jen dál připitoměle usmíval. Však Saya ví, jaký jsem doopravdy.

Musela jsem se usmát. On nikdy neřekne co si myslí. Prostě jen udělá nějaké gesto, připitoměle se usměje a přeber si to sama. No... musím uznat, že v tomhle jsme stejní. Já si to přebrala jako výraz podpory. No, stejně se mi nikam nechtělo. Trochu jsem se ošila.
"Jo, dobře, chápu." použila jsem zase ten hlas, i když jsem věděla, že nezabere. "Ale teď mám hlad. Sežrala bych i... i brokolici," ušklíbla se. Nenávist k brokolici pro ni byla charakteristická.

Tse.. ty lhářko. brokolici bys nesnědla ani kdyby sis měla vybrat mezi ní a kamením.
Zase jsme se usmál, i když tentokrát to byl jiný úsměv. Nebyl to ten energický a plný radosti. Byl to upřímný a chápavý úsměv, jelikož jsme věděl oč jí jde. Tenhle úsměv jsem jí ale často neukazoval. Vždy jsme se otočil, nebo se jinak schoval. Vykročil jsem proto rovnou směrem k nejbližší restaurací, kterou byla Sushi restaurace.

"Cože? Já nelžu! Někdy..." dodala jsem tiše. Jasně, že bych brokolici nikdy nesnědla, ale přece nepřiznám, že jsem vybíravá a že přeháním. Na to mám moc velké ego. Spokojena se svým protiútokem jsem se pomalu vydala za Shirem, jen tak nenápadně, aby to vypadalo, že mě vůbec nezajímá, kam jde, i když ve skutečnosti bych ho nejraději nakopla, aby šel rychleji.

Po tom, co jsme opustili Sushi bar, naše kroky směřovali rovnou na volné prostranství, kde na nás mohl volně padat déšť. Saya věděla, že neodolám. Postavil jsem se doprostřed ulice a naklonil jsme hlavu dozadu. Déšť mi stékal po tváři a zvlhčoval vlasy. Pak už jsem měl promočené všechno oblečení. Usmál jsem se. Takhle dobře jsem se už dlouho necítil. Když jsme měl dost, rozhlédl jsme se, jestli někde neuvidím Sayu. Stála pod malou stříškou a koukala na mě. Zvedl jsme ruku a zakýval jsem jí. Pka jsem se pomalým krokem vybral k ní.

"Už jsi skončil?" pousmála jsem se.
"Nevím jak ty, ale já už bych docela ráda zašla za tou mizukage..."
S radostí jsem se dívala na tyhle jeho dešťové úlety. Taky jsem měla takové počasí ráda, naštěstí v Kiri o něj nikdy nebyla nouze. Vzhledem k tomu, že jsem na sobě měla jen krátké šaty, jsem ale nechtěla dělat žádné blbosti. Onemocnět hned po zkouškách...děkuji, nechci. Vzduch nasycený vlhkostí mi ale dělal ohromně dobře. Byla jsem na něj víceméně zvyklá a nikdy jsem nemohla pochopit, jak mohou lidé v Suně dýchat úplně suchý vzduch.

Jo, už jsem skončil.
Odpověděl jsem a zatřásl jsme hlavou, aby mi vlasy nelezli do očí. Pak jsme se na ní zadíval. Všiml jsme si, že má husí kůži.
Není ti zima? Asi bychom vážně měli zajít za Mizukage. Bude tam tepleji.
Pak jsme vykročil na ulici a snažil jsem se zachytit ještě posledních pár dopadajících kapek.

"Jo, vážně je tu celkem zima. Ale to nevadí, mám jí ráda," usmála jsem se a vykročila za ním.
Sice mi už skoro modraly prsty, ale to nevadilo. Bála jsem se spíš toho, že dostanu rýmu a ztrapním se před novým týmem. Ruce jsem založila na prsou, sklonila hlavu před deštěm a vydala se vydala se za ním.
(přesun)

Procházela jsem se po ulici, s rukami volně svěšenými podél těla, porozhlížela jsem se kolem sebe a přemýšlela o nesmrtelnosti chrousta.
Nakonec jsem se jen protáhla, vcelku jsem se nudila, chtělo to nějak oživit.
Nejvyšší čas naštívit Mizukage-sama!
Pousmála jsem se a kráčela si to k jedné z nejvyšších budov v centru Kiri.
(Přesun)

Kráčel jsem pomalu jako vždy s rukama za hlavou. Někdy jsem namířil pohled na děti hrající se na ulici, nebo jsem jen koukal do nekonečna před sebe. Napadlo mě, že bych měl začít trénovat. Fuuton.. zaznělo mi v hlavě. Měl bych s tím začít něco dělat.

Juuro Kaya
Obdržel jsem informace. Sice jsem i po několika dnech čekání a hledání jsem ji stále nemohl najít. Začal jsem být zoufalý. Nevěděl jsem, co si počít. Ale klon to vymyslel dobře, měl jsem v hledáčku dobré rukojmí. Bylo na čase jednat. Musel jsem ji najít za každou cenu, to že nás kdysi oddělili jim nikdy neodpustím a rozhodně se nenechám tentokrát vyhnat, jako tehdy. Udělal jsem potřebné pečetě a přesunul jsem se za klonem. (Přesun)

Procházela jsem se uličkami a přemýšlela, kam jít dřív. Netušila jsem, že se něco děje, Kiri mi přišla klidná, tak jako většinou, ale nelíbila se mi ta houstnoucí mlha kolem, dnes jí bylo víc než obvykle. Zamračila jsem se a posadila se na jednu z nejbližších laviček.

Lišky se prohnaly ulicí a bylo vidět že někoho hledají. Jedna se zastavila u Kasumi "Do kanceláře Mizukage...hned!" Vyhrkla ze sebe, jednak měli hledat tu dívku ale taky shromáždit co nejvíce lidí. Poté se zase rozeběhla pryč za ostatníma.

Uviděla jsem tu lišku, nejdřív jsem netušila, jestli to mluví na mě, ale pak mi to docvaklo. Muselo to být jistě naléhavé. Jen jsem přikývla a během chvilky se z uliček vytratila.
(Přesun)

Skupinka tří lišek se procházela po ulici sem a tam. Koukali všude možně a pozorovali vesničany jak si povídají na ulicích. Tato skupinka lišek byla něco jako hlídka a bylo vidět že jsou na to hrdé. Lišky chodily elegantně a mířily na konec ulice aby se pak opět otočily a šly zpět.

Isamu

Najednou se v ulicích objevil bílí vlk trochu děsil lidi kračel jsi to po ulici a zastavil se u stanku s jídlem sednul jsi "Haf haf" a zase vrtěl ocasem.

Jakmile lišky uslyšely rozruch trhly sebou a koukly se stejným směrem. Bylo to jakoby to měli nacvičené. Jedna z nich trochu couvla, byla nezkušená a psů nebo vlků se bála.
Nejstarší z nich jí probodla káravě pohledem a nakonec jí pobídla aby běžela do kanceláře. Mezitím se dvě co zůstaly rozeběhly k vlkovi. "Kušuj ty psisko..." zaprskala nejstarší. Vlky nenáviděla z hloubi duše, pořád si pamatovala jak jeden roztrhal její babičku.

Isamu

Vlk se otočil a vrčí na lišky davá najevo aby se nepřibližovali nebo zautočí a je v pozoru. kdy nahodou udělali rychlý pohyb tak zautoči. A začne vít.

"Tse...měl by ti někdo vyprášit kožich...škoda že tu neni Fill..." Zavrčela a stáhla se. Na rozdíl od Filla byla jen obyčejná liška určená na hlídky. Rozhodla se počkat na Mizukage. Teda pokud se vůbec uráčí přijít.

Rihan

Přistal jsem u vlka kouknul na vlka a na lišky zvažoval jsem situaci. Zapřemýšlel jsem liška v kiri zajímavé .Přišel jsem k vlkovi a začal ho uklidňovat ,trochu se zklidnil a sednul jsi se skloněnou hlavou. Otočil jsem se k lišce a pomalu šel kní a zastavil jsem se dostatečně daleko ,abych jí nezastrašil nebo ještě víc nenaštval.Zě by to byl summon? . Uvidíme šel jsem do podřepu a s klidným hlasem jsem řekl "Omlovám se za tento incident smím se zeptat komu patříš nebo kdo tě vyvolal? Snad z toho nebudou velký problemy už tak jsem dost divnej nebo podivín zasměju se.A ještě abych měl problemy.

Liška ze sebe vydala cosi co by se mohlo považovat za vrčení. "Já jsem hlídka Lady Mizukage" Pronesla pyšně. "Tak co se zase děje?!" Křikla jsem když jsem uviděla tuhle skupinku pohromadě. Liška sebou trhla, "ten vlk si tady chodil sám a otravoval vesničany" sdělila liška situaci.
Koukla jsem se na vlka a pak na Rihana. "Zítra do kanceláře" Pronesla jsem přísně a na patě se otočila. Kage plášť se zavlnil a zmizela sem. Chtěla jsem být zase rychle zpět. K Liškám doběhla ta, která běžela do kanceláře a připojila se k nim.

"Ano Mizu......... huh?" Už je pryč kouknu se zlověstně na Isamiho "Ja tě uškrtim takhle se zdejchnout přímo za mími zady" Isamu začal vrčet "Haf" radostně zastěkal. "Jo ty se mi budeš ještě smát" skočim po něm a začnem se prát po pár minutach přátelský rvačky "Už mě to nebaví pojď Isami někam zajdem u Mizukage-sama musíme být až zítra takže mame dost času." Měl bych si koupit špunty do uší abych nemusel poslouchat to kázaní zasměju se.

/Přesun

Jako první místo jsem se vydala je hledat do uliček, jedině tohle místo plné obchodů a restaurací mohlo ukojit hladovějící žaludky.
Procházela jsem se dlouho, ty dva jsem hledala už několik hodin, ale stále bezúspěšně. Sedla jsem si na jednu z laviček a přemýšlela kam dál, bylo tu tolik možností, tolik míst, kirigakure rozhodně nebyla malá a teď, když jsem někoho hledala, se snad ještě nafoukla!

Po tom, co se Saya rozhodla opustit naše bydliště a provětrat si hlavu, jsme nějakým způsobem skončili tady. Pomalu jsme kráčel, zatímco jsem se díval do papírů, a zároveň jsem se snažil rozeznávat občany v mém okolí. Když jsem zahlédl prázdnou lavičku, zamířil jsem k ní. Nechtělo se mi kráčet a navíc se mi za chůze špatně četlo. Na chvíli jsme si dal přestávku a rozhlédl jsem se kolem. Nebylo tu moc lidí, ale stejně bylo v ulicích dost rušno. Když jsme se podíval vedle sebe, na lavičce seděla Kasumi. Mile jsem se usmál a promluvil jsem.
Vypadáš unaveně, trénovala jsi dnes?
Při tom jsem na ní mával rukou na pozdrav.

Procházela jsem se a trénovala při tom svojí paměť. Potěšilo mě, že si pamatuju skoro všechno. Podívala jsem se do posledního štůsku papírů, abych dokončila svojí práci, ale za chůze se špatně čte a ještě těžší je učit se za chůze.
Sedla jsem si za Shirem na lavičku. Potkali jsme tam Kasumi a ta nám řekla, že se máme dostavit za mizukage. Poslechla jsem a vydala se k budově.
(přesun)

Shirovi a Saye jsem vyřídila vzkaz a vydala se za nimi k budově Mizukage, pro svou vyslouženou techniku, kterou jsem konečně potřebovala jako sůl!
(Přesun.)

Dorazil jsem ke stánku s jídlem, myslel jsem že, bude Isami zase u jídla, ale tentokrát nebyl a začal jsem přemýšlet, kde může být.Pokrčil jsem rameny no co umí se o sebe postarat Isamu se vrátí. Já bych si asi měl zajít pro nějaký ten úkol.

/Přesun

Od budovy Mizukage-sensei, teda teď už Mizukage-sama jsem došel až sem. Jediné, co jsem měl na plánu bylo učit se informace, ale na to jsem teď neměl chuť. Pomalu jsme se potloukal uličkami Kiri a sledoval jsem, jak déšť dopadá na zem a vzápětí přestává a na chvíli vykukuje slunce. Nebylo to moc časté, takže jsem se na chvíli zastavil a sledoval, jak ho zase zahalily mraky. Pomalu jsme se dokulhal k lavičce a tiše jsem seděl. Měl jsem o čem přemýšlet. Sayu ode mě oddělili, takže už jsme neměl co dělat. Už jsem neměl nikoho, koho bych bral na ramena a nutil ho odpočívat, nebo z koho bych si dělal srandu. Dal jsem si facku a řekl si, že to není konec, že jsme jen v jiném týmu a mě čekají další lidé, se kterými budu mít podobné vztahy. Tedy alespoň v to jsem doufal.