Okolí Kiri

Došel jsem na místo, které bylo ideální pro trénink začátečníka, nešiky a hyperaktivní pohromy. "Tak, nejdřív se zahřejeme," vstoupil jsem na hladinu jezera a pobídl Ren, aby mě následovala. "Vidíš tamten ostrůvek uprostřed?" mile jsem se optal, "tam se teď potřebujeme dostat, tak šup." Vydal jsem se po hladině na místo určení.

Zatvářila jsem se, jako kdyby ten blábol, který právě vypustil z úst, byla naprostá samozřejmost. Ano, ten ostrůvek vypadá naprosto ideálně! Je načase se tam vypravit. Zhluboka jsem se nadechla a následovala Renjira. Vkročila jsem na hladinu a zahučela pod vodu.

"Copak jsem se nezmínil, že ty plaveš?" zašklebil jsem se a pokračoval pomalými kroky směrem k ostrůvku. Už jsem se docela vzdaloval od břehu. Jestli tohle neuplaveš, tak máš smůlu, sestři.

Vyplavala jsem nad hladinu a vyprskla vodu, která mi překážela v soustředění. Tak nějak jsem doufala, že se třeba stane zázrak, a já po hladině také přejdu, jako kdyby se nechumelilo. Zázraky se však nestávají.

Naštěstí jsem se ve vodě cítila jak doma a plavala jsem dost rychle, takže jsem toho náfuku brzo dohnala. Ba co víc, můj plavecký styl byl mnohem rychlejší než jeho loudavá chůze.

Výborně, tak plavat to umí.
V duchu se mi docela ulevilo, že je aspoň plná energie. Ren už se dostala na břeh ostrůvku a pohodlně se tam posadila. Chvíli mi to trvalo, až jsem se tam nakonec dostal taky.
"Tak a teď si to dej ještě jednou, já se tady mezitím připravím," usmál jsem se na ni a začal si prohlížet zdejší lesík.

"Chceš mě jen oslabit, abys nedostal na zadek. Nikam nejdu." ofrkla jsem si uraženě a založila ruce. Dál jsem si tvrdohlavě dřepěla na svém místečku a neměla vůbec v plánu plavat jako blbec tam a zpátky. Zároveň mi bylo naprosto šumafuk, co si to pako chce jakože připravovat. Beztak si potřebuje jenom ulevit, a chce to zakecat.

Otočil jsem se na Ren a její drzé odpovědi. "Slečno," přiblížil jsem se k ní, "tohle je trénink, kde mě budeš poslouchat." Zvedl jsem ji do vzduchu a hodil zpátky do vody.
Vypadá to tady dobře, bezvadný místo na trénink základů.

Znovu jsem zahučela do vody a rezignovaně klesala ke dnu. Mám já tohle zapotřebí?

Jedna rybka... dvě rybky...

Zaujal mě tvoreček, který mi plaval asi dva metry před nosem. Byl ale docela rychlý. Snažila jsem se ho pod vodou dohonit, ale neměla jsem šanci. Chtěla jsem ale zjistit co to je! Za každou cenu.

Usadil jsem se pod stromem a vyčkával, než se vynoří. Jestli se do pěti minut nevynoří, nemá na to. Povolil jsem si opasek i s katanou jsem si jej odložil. "Nenech mě čekat, sestřičko..."

Podivné zvířátko máchlo ploutví a zmizelo v hlubinách. Lákalo mě udělat to samé, ale z hrůzou jsem zjistila, že k životu potřebuju vzduch. Rychle jsem zamířila k hladině a o pár vteřin později hladově hltala čerstvý vzduch. Sledovala jsem to pako, co je údajně můj brácha a měla vážné podezření, že se přišel flákat.

Hlavou jsem naznačil cestu k opačnému břehu a čekal a čekal a čekal.
Už jsem myslel, že se ani nenadechne...
Z prostředka ostrůvku se ozývaly podivné zvuky, ale ignoroval jsem je. Ptáci s hrůzou opustili svá hnízda a přemístili se na stromy opodál. Já to stále přehlížel s tím, že je to jen potulná zvěř. Na chvilku mě napadlo, že bych tím mohl vystrašit Ren, ale myšlenky mě přešly, když jsem zahlédl na místě plavající Ren.
"Co na mě koukáš, plav!"

Udělala jsem pár posledních temp a ucítila půdu pod nohama. Vystoupila jsem z vody a věděla jsem jen jedno. Zesílím. Zesílím a jednoho krásného dne Renjirovi nakopu zadek za to, co se mnou dělá. Vrhla jsem na něj načuřený pohled a ukázala na něj.
"Tak bacha, ty koukáš na mě!"

Zřejmě se někam dostáváme.
Podařilo se jí to přeplavat dost rychle, až nad moje očekávání. "Zahřívací kolo máme za sebou, teď přijde opravdový trénink, vidíš tamten strom?" vrhl jsem kunai, který se zabodl několik metrů nad zemí právě v tom stromu.
V rychlosti jsem Ren vysvětlil, co se od ní očekává a jak k tomu má přistupovat.

"Je to něco, co se musíš naučit, něco bez čeho se nemůžeme pohnout dál. Naučíš se základy v kontrolování chakry. Tu máš," hodil jsem jí kunai, "tím si můžeš značit postup. Tak... můžeme začít?"

"Pffffffuuuu." povzdechla jsem si a zaujala místo pár metrů od stromu, který vypadal docela vhodně. Rozeběhla jsem se a za běhu se snažila správně zkoncentrovat chakru. Když tohle dokáže on, tak já přece taky! Udělala jsem pět kroků a kůra pod mýma nohama začala praskat. Rychle jsem udělala značku kunaiem a odrazila se. Povedlo se mi dopadnout na všechny čtyři a nezpůsobit si žádné vážnější poranění.

"Už jsem ani nedoufal, že vůbec nějakou chakru máš. První pokus dobrej," zaklepal jsem to do stromu, pod kterým jsem posedával a pozoroval. Hmm.. dal bych si něco k pití.
Mírně jsem přivřel oči a přemýšlel.

"Jistě že chakru mám ty pako! Jinak bych nedokončila akademii." hrozila jsem pěstí k tomu namyšlenýmu troubovi. Pak jsem si ho ale přestala všímat. Věděla jsem, že abych zvládla tuhle techniku, nestačí pět kroků. Musím se dostat až na vrchol toho stromu! Postavila jsem se na nohy a pohledem probodávala ten kus dřeva, tyčící se do nebes. Rozeběhla jsem se a znovu zkusila štěstí, nebo spíše svou výdrž. Napočítala jsem sedm kroků, než mě gravitace donutila spadnout na zem.

Mít klobouk, tak si s ním stylově zakryju výhled a dám si dvacet.
Beze slova jsem jedním okem pozoroval Ren postup. Nevedla si špatně a neztrácela hlavu, což mě dost překvapilo. Předpokládal jsem, že to po dvou výstupech už zabalí.
Den se pomalu chýlil ke konci, slunce už téměř zapadlo, kdežto měsíc se začal objevovat na obloze. "Snad to dnes ještě zvládnem.." šeptl jsem pro sebe.

Už se stmívalo, když jsem opakovala asi stotisící pokus o vyšplhání na ten odporný stromeček. Pětadvacet kroků.... šestadvacet, sedmadvacet, osmadvacet... nic... nic? Překvapeně jsem zírala na poslední větev, kterou jsem minula. Dostala jsem se tam! Zvládla jsem to! Hurá! Musím to nějak osl...

Než jsem stačila dokončit myšlenku a rozhodnout se, zda si dám raději dort, nebo půl kila mléčné čokolády, gravitace si opět vyžádala své. Přestat se soustředit v tak kritický moment, není zkrátka nejlepší nápad. Poroučela jsem se k zemi, ale už jsem neměla příliš mnoho sil na to, abych pád mírnila. V podstatě jsem dopadla jak hruška a zůstala ležet.

Ten tvrdý dopad mě vyrušil z krátkého odpočinku. "Ren?!" vyskočil jsem a rychle se podíval, jaká je situace. Že by to už zvládla? Přišel jsem k jejímu tělu a opatrně do něj šťouchl nohou. "Tak jak to jde?" zachechtal jsem se.

Otevřela jsem oči. Neviděl to. Neviděl že jsem to zvládla! Proto se tak hloupě ptá.
"Uhmm..." pravila jsem a pak jsem o sobě nevěděla nic. Vyčerpala jsem téměř všechnu svou chakru a tělo mě odmítalo víc poslouchat. Únava si vybrala svou daň.

"Pravděpodobně jo."
Zvedl jsem ji, přehodil přes rameno a vydal se pryč z ostrova, zpět do města. Je zázrak, že usnula, takhle se na ni musí, když budu potřebovat chvíli klid.
Lišácky jsem se ušklíbl "Takový motovidlo a šlo jí to skvěle, třeba to nebude až zas takový antitalent," zamumlal jsem tiše.
)přesun(

Svojim vychádzkovým tempom som prišiel až na toto miesto. Hoci som chcel kľud nechcelo sa mi ostávať doma a tak som spočinul na tomto mieste.Vyskočil som na špičku stromu a kochal som sa nie príliš ďalekým rozhľadom ale predsa už len lepším ako priamo v Kiri. Vybral som bublifuk a krátkym a pomalým fúknutím sa z neho vyvalilo niekoľko bubliniek. Vietor vôbec nefúkal takže sa bublinky držali pri mne. Pár krát som ešte zopakoval a všade naokolo poletovali vzduchom bubliny. Nakoniec som vyfúkol jednu veľkú ktorá plachtila vzduchom a šla vyššie a vyššie ale zase nie moc vysoko. Rozvalil som sa v nej a dal si ruky za hlavu a kochal som sa tým že som nad všetkým zlým aj dobrý.

Všade naokolo bolo ticho a bublina vznášajúca sa pri oblakoch sa trblietala dúhovými farbami. Aaaaaaa všade prítomné ticho prerušil hlasité zývanie. Osoba v bubliny sa pohľa a sedela. Bol rozospatý a fakt až moc prespatý. Však tu spal niekoľko dní. Boh vie či ho niekto hľadal počas toho čo bol mimo. Niekto by ma hľadal?! Kto by ma tak asi potreboval. pomyslel si a uškrnul sa nad myšlienkou. Mal nehorázny hlad a kebyže nespal v bubliny tak asi aj nepekné preležaniny. No nič je načase sa poriadne najesť. Zase tam nechám kopu peňazí.... hovoril si sám pre seba a medzi tým sa bublina vznášala pomaly smerom do dediny. Mal by som radšej ísť po vlastních po toľkom čase. Zaujímalo by ma ako dlho som spal. znova si hovoril sám pre seba a bublina začala pomaly vznášať sa k zemi. Tesn nad zemou pukla a Shi doskočil ten kúsok na zem. Trochu si poskákal. Sa cítim voľáky lahký z toho dlhého lietania. zasmial sa, dal si ruky do vreciek a svojim tempom sa vybral do sushi baru poriadne tam oplieskať balík peňazí. (Presun)

Dorazila jsem až po dlouhém toulání uličkami až sem, ačkoliv byla mlha, pohled srkz ní na temné nebe byl úchvaný, líbilo se mi tady, sedět tu tak nerušeně, tiše, nikým neviděna, krytá mlhou, bavilo mě pozorovat okolí, jen tak tiše a přemýšlet.
Pousmála jsem se a plácla sebou do trávy před jezerem, zkřížila ruce za hlavou a přemýšlela, zřejmě o nesmrtelnosti chrousta.

Už mě to tu přestávalo bavit, lelkovala jsem tu dost dlouho, vstala jsem a oprášila si kalhoty. Protáhla se a krátce zívla, rozhodla jsem se vydat se do ulic, projít se a prohlédnout si Kiri a pak možná trénovat.
(Přesun)

Juuro Kaya

Realita
S oběma geniny na zádech jsem se objevil na konci tohohle údolí a skákal jsem z jednoho stromu na druhý. Chudáci genini se zmítali ve větru, jako by byli hadrové panenky. Ale držel jsem je pevně, aby mi nespadli, to by nemuselo dopadnout dobře a navíc jsem je potřeboval živé... Skákal jsem z větve na větev a několik set metrů před vchodem do tohoto údolí jsem se zastavil. Oba geniny jsem opatrně opřel o strom a kousnul jsem se do prstu.
"Kuchyoise no jutsu!"
Žbleptnul jsem a objevil se velký oblak dýmu. Přede mnou se objevily 2 sovy, jedna obří, asi 3 metry velká a druhá sotva 40 centimetrová.
Vzal jsem papír a tužku a napsal jsem Mizukage vzkaz. Sroloval jsem jej a přidělal jej malé sovičce k noze, navíc jsem ji kolem obou noh zavázal chlapcův meč, jako důkaz, že neblafuju. Ukázal jsem jí směr a ta se rozletěla, kam měla.
Druhá se trošku přikrčila. nejprve jsem ji na křídla položil chlapce, potom dívku a sám jsem vyskočil na její hřbet. Tentokrát budu chytřejší a nenechám se sledovat, už tak byl odivné, že mě tu našli. Kývnul jsem na sovu a ta s několika mocnými kmity křídel vyletěla do vzduchu a my se rozletěli daleko, vzhůru k obloze a zároveň daleko odtud. (Přesun)

Genjutsu
"Dobře."
Zadíval jsem se na jejich zbraně a pokýval jsem si hlavou.
"Tak, víte, jak přesně se seká? Nebo se útočí držadlem zbraně?"
Sám jsem si vzal meč a ukázal jsem jim to. Sekl jsem asi pod úhlem 45° a katanu jsem zabořil do stromu.
"Pokud zaútočíte takto, je největší šance, že i když váš nepřítel zkusí vyblokovat útok, čepel sjede po té jeho a zraní ho. Zkuste si to."
Pobídl jsem je.

Základy kenjutsu jsem znal, jelikož jsem ho každodenně trénoval v kiri i ve své rodné vesnici. Sekl jsem do stromu stejně účinně jako on a pak jsem ho zase vyndal. Nechal jsem prostor Saye, zatímco jsem pozoroval, jak bude máchat mečem.

Trochu rozpačitě jsem se podívala na meč, který jsem držela v ruce a pevně jsem ho stiskla. Rozmáchla jsem se a mířila jsem při tom ve stejném úhlu jako ti dva. Čepel se zařízla trochu jinde, než jsem chtěla, ale zas taková hrůza to nebyla. Čekala jsem horší.

Vydala jsem se po jeho stopách chakry směrem k močálům a lišky za mnou.
Před sebou jsem strkala svázanou dívku a rudé oči mi těkali sem a tam.
Zatínala jsem zuby a svůj vztek jsem si nechávala pro toho opovážlivce.
-přesun

Svou procházku vesnicí jsem zakončila až tady, v okolí.
Vždycky mě to tu fascinovalo, jen tak si sednout a prohlížet si okolí, nic neřešit, jen přemýšlet. Posadila jsem jsem se a přitáhla kolena k sobě, byl tu krásný klid a ani nevím proč, to místo mě přitahovalo jako magnet.

Hikaru

(přesun)Svůj trénink začnu koncentrací a zlepšením kontroly chakry říkal jsem si.
Lezení po stromech pomocí nohou šlo ale chození po vodě moc ne,protože vždy když na mně zafoukal větřík,tak z nějakého mne neznámého důvodu mi zmrzla voda pod nohama a já zafučel do vody.Nevím čim to je možná na to časem přijdu.