Kancelária Kazekage

Po schodoch stúpali traja ľudia, aj keď sa podlahy dotýkali len dve páry. Tretí totiž vysel. A k tomu, tretí pár patril mne. Pri nedávnom vtipe, ma ako vždy prichytili a tak som znova bol v prúšvihu. ANBu, ktorý ma zahliadli ma hneď spacifikovali, a bez slov dovliekli pred kanceláriu, kde ma hodili o lavičku. Obidvaja sa postavili ku mne, tak aby mi znemožnili pohyb, a nechali ma zazerať ako blázna na dvere. Už sa z toho nevykrútiš, už ti rodičia nepomôžu.. Máme nového Kazekageho.. Uchcechtol sa jeden z nich, no ale aby mi povedal meno, to nie, on si myslí, že čítam myšlienky. Ale bol som ticho, a ďalej znudene pozoroval chodbu, kde som si všimol jedného chlapca... A niekoho mi pripomínal. Len som ho nevedel priradiť ku komu, a tak som svoj znudený pohľad znova vrhol na dvere.

"Jo to šeredně" Ušklíbl jsem se a pak zbledl. "No tak, nejsem Jounin, nemusím mít tým, půjdu si zase hezky někam sednout a počkám, jak se věci vyvrbí" Pokrčil jsem rameny a pak zaslechl zaklepání. "Nechci tě tu zdržovat od práce, i když to teda zatím vypadá, že nic neděláš, ale stejně, přejdu k věci, jak to vidíš s chunninskými zkouškami? Na poslední misi jsem slyšel, že se o nich hodně mluví, ty o nich něco víš?" Upřel jsem na ni pohled a schramstnul M. Nepotřebné písmeno!

Podepřela jsem si tvář a tvářila se dál jako bych v místnosti ani nebyla. Hlad! Žluté J do pusy. "Právě, víš, že tohle je u mě nepřístupné. Byl jsi se mnou v týmu." Vzpomínky. Rusovláska, která si nikdy nedá pokoj a vždy vše splní do posledního puntíku. Otec ji tak naučil! A blon´dáček..? Když může, válí se na zemi a pozoruje nebe! Přesto.. když je holčička v nebezpečí, neváhá jí chránit. Zvláštní dvojka... Úsměv. "Uvidím, co s tebou udělám. O zkouškách moc nevím..." všechno, co ze mě vypadlo. "Počkej.." nakázání. Ne, spíš tichá prosba.
Zvedla jsem se a otevřela dveře. Šok! Nedát ho na sobě zná. "Pojď dál..." tohle už rozkaz je. Otočení a chladná fasáda. Cos, ty hńupe, zase udělal? Vzpomínky... zase se všechny vracejí. Bolest! Zavrtěla jsem hlavou. Je to pryč...

Na otvorenie dverí som reagoval tak, že som sklopil hlavu. Nechcel som vedieť kto je nový Kazekage takto, chcel som sa mu vysmiať do očí, a nato som nemal silu. Anbu ma bez slova zdvihli, a preniesli cez prah, kde ma hodili na zem, priamo pred stôl, pred Kazekage, pred Ferii. Ja som však nechal sklonenú hlavu, na znak toho, že nič neľutujem, a kašlem na všetkých Kágov sveta. To je ten, čo zafarbil tie toky.. Znova sa uškrnul jeden z anbu, a nohou do mňa trochu kopol, akoby chcel, aby som zdvihol hlavu. No ja som nezdvihol. Aj Anbu ostali stáť, čakali na verdikt. Či vezenie, sťatie, oslobodenie, alebo prípadná obrana, bol som schopný všetkého.

Na ANBU jsem vrhla nevraživý pohled. No... u mě bylo těžké rozeznat, co je zlé, chladné, nelítostné.. všechno splývalo v jedno. Přesto.. Tohle bylo poznat. Svůj zrak jsem otočila na Shiona. Naklonila jsem hlavu na stranu. "Máš něco na svou obhajobu, nebo se přiznáváš..?" zněla jsem klidně, odtažitě. Nechovala jsem se k němu ani lépe, ani hůře, než k ostatním. Že byl můj mladší bratr pro mě absolutně nehrálo roli.

ANBu o krok ustúpili, a vlastne došli až k dverám. Ja som nakoniec reagoval tiež. Ten hlas.. Prudko som zdvihol hlavu, a zahľadel sa do jej očí. Prešiel mnou šok, srdce vynechalo úder.. Dva údery.. Dokonca tri údery. Nie.. Ona je Kazekage? Prešlo mi hlavou.. Ďalšie vynechávanie úderov. To nebolo možné, a pri mojej dobrosrdečnej povahe to bolo čudné. V duchu som jej to prial, ale môj mozog, na základe spomienok z minulosti to prekladalo ako preklínanie. Znova už nie.. Už nie! Pohľad prekvapenia sa zmenil na opovrhnutie. Nie.. Nemám.. Odsekol som arogantne, ba až provokačne.

Jeho pohled byl takový... mihla se v něm zmatenost. Ale jinak tak arogantní a nadnesený. Táto, vychoval jsi si ho podle obrazu svého, že..? Jen jsem se kysele ušklíbla a zapsala celou věc. "Oznámíš nám důvod svého činu..?" znovu jen nezáživná otázka položená s ještě větším nezájmem. Bráško, takhle to být přece nemělo... "Otec nebude nadšený.." konstatování faktu. I když... co je mi do toho..? Už k vám nepatřím...

Suna je príliš bezfarebná.. Odsekol som podráždene a sklopil som pohľad. Nedokázal som to, ako vždy som bol príliš slabý. Až sa dostala reč na otca.. nenávisť voči tomuto klanu, ktorý som tak neznášal sa znásobila a pohľad som na ňu upriamil znova. Mne je jedno čo si ten starec blbý myslí, alebo ako sa má.. Je mi to šumafuk! Vykríkol som, ako vždy som obvinil ju, aj keď s tým nemala nič spoločné. Avšak, ona nevedela o tom tréningu.. O tajnom tréningu môjho otca.

Zvedla jsem k němu oči. Nekomentovala jsem, že křičí, ani že o našem otci mluví s takovou neúctou, kterou bych si nedovolila ani přes to všechno, co jsem si kvůli němu zažila. "Uklidni se.." znovu jsem sklopila pohled a chvíli mlčela, zatímco jsem vyplňovala hlášení. "Adekvátním trestem bude splnění B rankové mise bez nároku na mzdu." informovala jsem ho. "Pokud nedojde ke splnění do týdne, budou sankce postupovat." konečně jsem k němu zvedla pohled. "Jsi chuunin, chovej se podle toho.."

Zabudni.. Odvetil som, akoby sa ma táto téma ani netýkala, a začal som zhlboka dýchať. Bol som už zvyknutý plniť misie bez odmeny, to mala v záznamoch už dávno, ale keďže mi ju vnútila .. Ona, neurobím to. Sarkasticky som sa pousmial a pozrel sa na kopu papierov na stole. Už tak som mal dlhy, hlavne čo sa bytu týkalo, ale toto plniť nie! Ale, to že mi pripomenula, že som stále len "chunin" ma znova dožieralo. No inak ako spomienka na otca. Sklamane. Ja nie som ty, aby som bol ako ty.. Odvetil som a sklopil pohľad.

Odsunul jsem se na křesle kousek stranou, jasně, vydalo to vrzavý zvuk který nehezky přeříznul tu napjatou atmosféru v místnosti, ale to mi bylo fuk. Teda, ti se mají rádi. Ironicky jsem se ušklíbl a znovu založil ruce za hlavou, neodcházel jsem, tu tichou prosbu jsem z očí vyčetl.
Vadil mi ten chlad v místnosti, u Ferii nic zvláštního, ale ten prcek si dovoloval moc. Prohlídl jsem si ho pozorněji, nepodobali se sobě, vůbec. Tak ty jsi Feriin mladší bratr? Ten z klanu, který nenávidí? Je to na mě moc složitý.

"Dělej si, co chceš, ale připrav se na důsledky..." odvětila jsem. "Nejsi dítě.." dodala jsem. V duchu jsem se usmívala. Takže...? Jsi na tohle hrdý..? Jsi hrdý na to, co jsi z nás dvou udělal..? Milující rodinka! Táto, tohle jsi neměl... "Nikdo po tobě nechce, abys byl jako já..." zato po mě to chtěli celý život! Kdybych se byla narodila jako kluk, zřejmě by jsme si teď spolu někde povídali... takhle..?

Už sa bojíííííím.. Divil som sa, že moja irónia nehrdzavie všetko železo v tejto miestnosti. Jej báť sa? Nebál som sa smrti, ani bolesti. Nebolo nič, čím by mi ublížila, už som si toho zažil dosť. Než sa dostala reč, čo po mne nechcú a chcú. To ma doslova zdvihlo zo zeme, ruky som zovrel do pästí, a robil som čo mohol, aby som tak ostal. Nikto?! Spýtal som sa, ale bola to skôr len rečnícka otázka. Presne! Nikto po mne nechcel, vlastne ešte nechce, aby som bol, ako ty, nikto že? Ty si nebola von, so mnou, nepočula si to. Všetci chceli, aby som bol ako moja sestra, ona bolo niečo úžasné, len ja som bol niečo zlé.. Každý človek v tejto dedine to tak videl. Každý! Zreval som.. Ale ostal som stáť. Aj napriek minulosti, som ju bral ako sestru, ublížiť som jej nemohol. Zvrtol som sa na päte a otočil sa k dverám. Nechcel som to už počúvať, bola chyba nechať sa tu dovliecť. Aj otec po čase pochopil, že som hanba.. A začal jeho tréning.. Ani nevieš, ako ťa začal brať.. Ako ťa začal mať rád, a mňa nenávidieť. Ruku som položil na kľučku..

"Shio..." hlesla jsem. Náznak zájmu..? Chápu to! Kdo tohle pochopí líp, než já..? Kdo to pochopí lépe, než ten co to zažil..? Já vím, jaké to je bráško...! Sklopila jsem oči. Byl to můj bratr, můj malý bráška. Pamatovala jsem si všechny ty zážitky, když jsem ho hlídala, když jsme si hráli na písku, když jsme mu vařila kakao. "Přijď večer ke mě domů... udělám ti granko.." znělo to měkčeji, než jsme měla v plánu a hned jsme si to taky vykompentovala chladným pohozením hlavy. Ale musel jsi to slyšet.. ne..?

Otvoril som dvere, a vyšiel na chodbu, keď sa ku mne dostal jej hlas, a aj obsah jej vety. Zastavil som sa, ale neotáčal sa. V mojej hlave.. Nie v hlave.. V mojej hrudi.. V mojom srdci práve prebiehali boje, boje pocitov.. Nevedel som čo robiť, a tak som len nejak neisto prikývol a odišiel. Potreboval som si prevetrať hlavu.

V tváři se mi nepohnul ani sval, ale ze stolu zmizelo bílé písmenko S.
Otočila jsem se na Daikiho. Teprve te´d mi došlo, že musel slyšet celý ten podivný rozhovor. "Ehmm..." trochu mi zčervenali tváře. "To.." vzdychla jsem a začala žužlat poslední D. "Gomene.." zamumlala jsem. Styděla jsem se za naši rodinu, pokud se to rodinou vůbec dalo ještě nazývat. Co vlastně jsme..? Jediné, co nás pojí je ta vznešená krev, jak jsi vždycky říkal...

Odtrhl jsem pohled od noční Suny a přetočil ho na Ferii. "To nevadí, nelam si s tím hlavu" Mávl jsem nad tím rukou a líně si podepřel bradu rukou, abych potom Ferii probodl pohledem a zkoumal.. ne v její tváři, ale jejích očích, co jí žere, nakonec jsem to vzdal, řekne mi to sama, když bude chtít. "Za rodinu nikdo nemůže, ani ty, Ferii.. Ale sama víš, že tu budu pro tebe.." Zamyšleně jsem se zadíval na písmenko R. Rodina, já jí měl skvělou, milující, ale ne každý má to štěstí. "Tyhle kecy mi nejdou, co říkáš na to, že bych tě vytáhl z kanclu? Nebo tu hodláš zapustit kořeny?" Zívl jsem.

Zvedla jsem hlavu. Čteš mi myšlenky..? Blbost! Je ti to jasné.. Shiona přece znáš... Vzdychla jsem. "Rodina... žádnou rodinu už nemám..." odvětila jsem odměřeně. Opřela jsem si rukou tvář a chvíli jen tak koukala za něj, skoro, jako bych jeho otázku úplně přešla, dokonce snad zapomněla. "Hai..." bylo nakonec to jediné, co ze mě vypadlo, když jsem si stoupla a stáhla ze sebe plášť. Musím to grnako koupit... "Kam chceš jít..?"

"Kam by si dáma přála?" Zeptal jsem se a taky vstal, když jsem si všiml toho sakra velkého výškového rozdílu cukly mi koutky nahoru, byl jsem o dobrejch 25 cenťáků vyšší, takže jsem na ní shlížel zeshora.

Všimla jsem si jeho úšklebku a hodila na něj výstražný pohled. Přesně si pamatuji, jak jsem jako dítě byla vyšší než on.. a teď..? Pohodila jsem hlavou. "Nevím.. někam ven, do přírody... chci cítit vzduch a písek a trávu.." trochu dlouhé souvětí na mě. Ale připadla jsem si taková vyschlá, potřebovala jsem to.

"Fajn, oáza, jdem.." Ušklíbl jsem se, vzal ji za ruku, stejně jako když jsme byli malí a vesele ji táhnul ven, prostě pryč, trochu se nadýchat čerstvýho vzduchu, měl jsem pocit, že ta kancelář jí leze na mozek.
(přesun)

Dívala jsem se na svou ruku v jeho dlaně a nemohla se ubránit zmatenému výrazu. Tohle jsi udělal už tolikrát.. ale po takové době je to.. přinejmenším zvláštní.
Zavrtěla jsem hlavou. Na chvíli se zbavit těch myšlenek. Na chvíli utéct, uniknout tomu. Ven... smát se!
Mírně jsem se pousmála a následovala ho.
(Přesun)

Pomalým krokom som vyšiel po schodoch pred pracovňu. Zaklopal som na dvere, ale nikto neotváral. Najskôr ma napadlo, že vstúpim dnu bez dovolenia, ale na hnev Kazekage-sama som nebol pripravený. Posadil som sa teda priamo pred kanceláriu a čakal.

Po letech nadmíru "užitečné" práce po vesnici a po živoření při přechodech pouště s karavanami obchodníků jsem opět doma....a mám se hlásit.

Kancelář,ohlásit se tyto slova mi létají v lebce a vytrvale narážejí na spodinu lebeční.
Stojím u dveří do kanceláře a pohledem hypnotizuji dřevo a strukturu dřeva z něhož jsou již zmíněné dveře vyrobeny.
"Heh" vyleze ze mě nečekaně....a zase nastane ticho,po deseti minutách se odhodlám a nesměle klepnu na dveře,pak zas a nakonec do třetice všeho dobrého i zlého.
Čekám,pozorujíc leštěnou mosaznou kliku...Pohne se či ne?

"Budeš si musieť počkať, nikto tam nie je," poznamenal som, hoci sa môj pohľad ani raz nezastavil na neznámom, "Kazekage-sama má asi prácu mimo dediny."

Vešla jsem do budovy. Schody jsem brala po dvou, takže jsem se do nejvyššího patra ke své kanceláři dostala poměrně rychle. Všimla jsem si obou návštěvníků čekárny a omluvně kývla hlavou. "Omlouvám se, osobní problémy..." vysvětlila jsem formálně a odemkla kancelář. "Prosím pojďte dál..." vešla jsem dovnitř a otevřela okno, čímž jsem do místnosti vpustila čerství, horký vzduch. "Posaďte se.."

Jen poslouchám,pokyvuji a akceptuji.
Na pokyn naší Kazekage vstoupím do pracovny,vyndám mírně zašlou obálku kterou položím na stůl šéfové a uklidím se na mě vyhrazené místo.

/Obálka obsahuje nějaká data o mě...narození a spol.,doporučení od šéfa průvodců pouští + žádost o zařazení do regulérního týmu.

Převzala jsem si složku a vyndala papíry. S neutrálním výrazem jsem si pečlivě přečetla všechny řádky, zapsala si vše do potřebné kolonky a všechny papíry bez jediného slova založila do dokumentace, kterou jsem uklidila do složky. "Budeš nejspíše v týmu se Sabaku no Akemim.. vhodného senseie vám přidělím v brzké době. Vše se včas dozvíte.." postavila jsem se k oknu a sledovala Sunu. Beze slov, bez další výzvy. Dávala jsem prostor jemu, popřípadě ukončovala sezení.

Sledoval jsem Kazekage a nic neříkal,po chvíli mého zírání na stůl jsem ze sebe vypáčil "Dobře" poté malá odmlka vyplněná zíráním zřejmě do jiných dimenzí "Mám odejít?" položím otázku a upřeně hledím před sebe beze změny mimiky.

Mezitím v hlavě První tým...s někým...jak úžasné...i učitele budu mít "juchám" uvnitř,což se projeví mírným záškubem pod okem .

Chvíľu mi trvalo uvedomiť si, že Kazekage-sama už prišla. Vstúpil som teda dnu a dal priestor Kazuo~vi. Potom som prehovoril: "Prepáčte, Kazekage-sama, že Vás ruším. Prišiel som oznámiť nástup do služby. Určite ma niekde v spisoch máte, volám sa Isago Fūma a nedávno som sa stal Tokūbetsu Jōnin~om."

Obrátila jsem se k oběma a kývla hlavou na Isaga. "V pořádku..." znovu jsem vyndala dokumentaci a vyndala nový papír. "Bude vám přidělen tým. Zde stojí jeden ze členů.." informovala jsem je oba stručně, hned zapsala novou informaci a potom zvedla oči k nim. "Doufám, že nebude žádný problém..." očima jsem zaujatě loupala mezi jedním i druhým. Výborně..

Otočím se na místě prohlédnu si osobu kterou jsem potkal již před kanceláří a lehce se pokloním,zase se otočím a hledím směrem k naší Kazekage.
Po chvilce ze mě vyjde "Bez problémů" řeknu jen a opětovně mlčím,zírám,čekám.

To bylo rychlé....sensei...vskutku jaká radostná událost pomyslím si a na tváři se mihne náznak úsměvu.

Lehký, sotva znatelný náznak úsměvu a kývnutí. Tichý, mlčenlivý... správné. "Pokud není problém, můžeš odejít..." zamumlala jsem, jako bych neměla špetku zájmu o danou záležitost. Prostě typicky můj přístup k věcem. Znovu jsem zkoumavý, skoro opovážlivý pohled přesunula na Isaga a čekala, jestli i on se k problému vyjádří.

Kývnu a mírně se ukloním,otočím se k mému novému veliteli,také se mu lehce ukloním.
"Odcházím" oznámím suše,ještě vyndám blok a tužku,rychle něco napíši na list a vytrhnu jej,položím jej na stůl.
"Adresa mého podnájmu" vysvětlím onu akci s blokem a pomalým krokem,téměř neslyšitelným zmizím z kanceláře.

/přesun/

"Mám to brať tak, že som jeho sensei?" spýtavo som prešiel pohľadom po oboch.
"Nie, z mojej strany problém nie je. A ten Akemi, on bude tiež v našom tíme?"

"Děkuji... měj se.." kývla jsem mu na odchod a jeho adresu založila do jeho složky, kterou jsem uklidila do kartotéky. Postavila jsem se k oknu a vyhlédla přes záclonku ven. Krása... zlatavé světlo zalévalo pahorky jako med, odráželo se od písku, vzduch postupně chladl. Pár desítek minut jen upřený pohled z okna. "Hai. Jste jeho sensei a ano, Akemi bude s vámi. Budete plnit mise pod sériovým číslem 1." oznámila jsem bez toho, abych odtrhla pohled od vesnice.

"Sériové číslo?" spýtal som sa sám seba, poklonil sa a opustil Kazekage-sama pracovňu. Zatvoril som za sebou dvere. "Ach, tá jej chladná povaha." povzdychol som si, zišiel po schodoch a zamieril do centra dediny.

(Presun.)

Kráčal som po chodbe, celkom zničený, dotrhaný, s vykĺbeným pravým ramenom, na ktorom sedelo male dievčatko, s lízatkom v ústach. Lízatkom, ktoré mi Ferii sama dala. S ťažkosťami som vykráčal po schodoch, a nie to ešte dôjsť k dverám od kanclu, a zaklopať. Už si v poho. Aj napriek všetkému, som sa usmial na Tatsuyo, ktorá mi to odvetila tým istým úsmevom.

Odtrhla jsem pohled od okna a kývla na rozloučenou. Nehnula jsem ani brvou. Udělala jsem si čaj do barevného hrníčku, který mi kdysi Shion jako malé děcko udělal a sedla si ke stolu. Spokojeně jsem vdechovala opojnou mátovou vůni, když mě z pokojného lenošení vyrušilo zaklepání.
"Dále.." křikla jsem a narovnala se na křesle. Hrníček jsem položila vedle sebe na stůl, podepřela si hlavu rukou a čekala, kdo vejde.

Hmm? Môžeme ďalej! Uškrnul som sa na Tatsuyo, a druhou rukou som potiahol za kľučku. Rozrazil som dvere, a aj s ňou na rukách som vošiel dnu. Bol som celkom doriadený, záhada že ešte stojím, no pohľad bol iný. Plný odhodlania, víťazstva, hrdosti a trochu šťastia. Hlásim, že malá Tatsuyo je v bezpečí! Uškrnul som sa, a položil ju na zem. Lízatko, ktoré som mal od Ferii, ktoré som jej dal, ešte nedocmúľala, a ostala stáť pri mne. Bola to moja prvá misia, čo som Chunín, a prvá, trochu nebezpečnejšia. A ja som ju zvládol! Yosh!

Zvedla jsem oči a zadívala se na tu dvojku. Vstala jsem od stolu a přešla k nim. Přisedla jsem si k zemi, abych byla stejně velká jako Tatsuyo. "Ahoj beruško." usmála jsem se na ní přátelsky, zcela nijak než co jsem byla schopna vyplodit normálně. Byla přece malá a mě bylo jasné, že další šoky jsou zbytečné. "Jsem Ferii... co by jsi tomu řekla, kdyby jsme zavolali mamince a tatínkovi, hmm?" usmála jsem se znovu a pohladila ji po vlasech. Všimla jsem si lízátka v jejích rukách, bylo mi celkem povědomé, no právě teď jsem se otočila na Shiona a usmála se. "Dobrá práce!" kývla jsem hlavou. "Běžte si sednou." kývla jsem hlavou k sedací soupravě v rohu a pokračovala. "Co kakao a sušenky?" pousmála jsem se. Potom použila mechanického ptáčka, takového, který je pro Sunu typický a po něm poslala vzkaz Tatsuyiným rodičům.

Tatsuyo sa ma pevne chytila, len čo sa Ferii priblížila, ale po chvíli sa spokojne usmiala, a venovala jej sladké uculenie. A tak isto som ju napodobil aj ja. Avšak, do chvíle, než som bol nútený ísť si sadnúť. Tam by problém nebol, ale len čo som sa posadil, pocítil som v ruke silné prasknutie. Konečne sa mi kĺb vrátil tam kam patril. Do očí sa mi nahrnuli slzy, ale inak som to na sebe poznať nedal, a slzy som prekryl zívnutím. Tatsuyo ostala stáť vedľa mňa, vlastne som ju ani nechcel pustiť. Ale len čo sa dostala reč ku Kakau a sušienkam, obaja sme sa o ne začali byť.. Ako malé deti.

Usmála jsem se. "Jí je pět, to je normální.. ale ty..?" pousmála jsem se, vyndala dva hrníčky s beruškami a udělala do nich kakaa. Na talířek jsem nandala sušenky. Na podtácku jsem to položila na stoleček před ně a usmála se. "Každý máte svoje." kývla jsem hlavou a potom si sedla před ně. "Jaká ta mise byla..? Nějaké problémy..?" podívala jsem se na něj a čekala, co mi nakonec odpoví. Tatsu spokojeně cucala lízátko a vypadala v pořádku, za což jsem byla opravdu ráda.

Bitka o sušienky a kakao začala. Ale, nie bitka. Výmenný obchod. Tri sušienky, jedno odchlípnutie. Po chvíli som všetko vychľastal a Tatsu všetko vyjedla, aj s lízatkom. Obaja sme sa po hodoch s prosbou v očiach otočili na ňu, a hodili psie oči. Chceli sme lízatka! Ale dlho sme sa takto neudržali. Nóó.. Zaškeril som sa a poškrabal si temeno hlavy, pričom som odhalil pár rezných rán na dotrhanom tričku. V pohó... To, ako som spadol z útesu, som jej na nos vešať nechcel, ale zradila ma Tatsu. On padnúť.. Usmiala sa, akoby nič, a ďalej prosila lízatko. Velá skaua.. A uon nedržať a padať.. Nato som jej skočil do reči. Ale kušuj.. Spala.. Vieš to .. deti.. Sny a vidiny.. Nahodil som anjelský úsmev.

Při pohledu na ty dvě malý páčka jsem se musela smát. Nakonec jsem vstala a z šuplíku vyndala dvě jahodová lízátka. "Za to, že jste to všechno snědli a vypili!" usmála jsem se a oběma podala jejich "odměnu". Potom jsem svůj zrak zaměřila na bratra a přivřela oči. Zkoumavě jsem si ho prohlédla. "Můžeš mi vysvětlit, cos vyváděl..? A jsi v pořádku? Nechceš jít do nemocnice...?" naklonila jsem hlavu na stranu.

S blaženým úsmevom, som si chytil svoje lízatko, a vopchal si ho do úst, a pokojne ho cmúľal, než ma začala bombardovať otázkami. Jasne, ale mňa do nemocnice dostanú tak nohami napred. Anjelsky som sa zaculil, a hodil nevraživý pohľad na Tatsu, pretože ma zradila. Zradca.. Nič sa nestalo, len som spadol z útesu, trochu som zablúdil, asik si niečo vykĺbil, ale inak som v poho. Uškrnul som sa, ako nič a pozrel sa na stôl. Zaujala ma jedna vec, a to môj hrnček, ktorý som jej dal. Ty ho ešte máš? Prekvapene som sa spýtal.

Cítila jsem tik v oku, zacukalo mi obočí a já se jen labilně pousmála. "Shio... půjdeš do nemocnice!" pokývala jsem hlavou, jako že má zapomenou na to, že by snad nechtěl! Pak jsem pohladila po vláscích Tastu a usmála se na ní. "Šikulka!" kývla jsem hlavou a pak se otočila ke stolu. "Jistě.. dal jsi mi ho, když jsi chodil do školky.. byl jsi na sebe tenkrát hrozně hrdý.. a já ti řekla, že vypadá postiženě, hrozně jsi se urazil a nemluvil se mnou... až když jsem ti donesla granko do postele, jsi se umoudřil.. od té doby z něj piju moc ráda.." pousmála jsem se té nostalické vzpomínce.

Na jej tik som odpovedal svojím vychýreným úsmevom alá, hovor si čo chceš, mňa nedostaneš! A potom sa stanem Hokágem.. Odvetil som jednoducho, načo som sa uškrnul, pozrel sa na Ferii. Divím sa, že som sa urazil, je fakt postihnutý.. Až na to Granko, v ňom nič nikdy dobré nebolo. Uznal som to, vážne to vyzeralo otrasne, a až som sa hanbil, že som niekedy na toto bol hrdý. No, možno mohla vedieť, že som jej to daroval.. z lásky? Mal som ju rád, mám ju rád a budem, takže to možno cíti. Aj keď to vyjadrujem inak.. Nad svojími myšlienkami som sa až zastavil.

"Je krásný..." zamumlala jsem. "Navíc je od tebe!" pousmála jsem se, no poté jsem zaslechla zaklepání a tak jsem se zvedla a šla otevřít. Jak jsem předpokládala, za dveřmi stáli Tatsuini rodiče. Slušně jsem pozdravila, osvětlila situaci a postila je do místnosti. Š´tastně se vrhli ke své dcerce a já se jen usmála na Shia. Dobrá práce! Kývla jsem na něj uznale. Pohled na tohle byl opravdu potěšující.

No však hovorím.. je postihnutý.. Odvetil som jej, s úškrnom, a pozrel sa k dverám, odkiaľ sa ozývalo klopanie. Chcel som ich otvoriť a pomaly odísť, keď tam vtrhli jej rodičia, a ja som len tak, tak sa im vyhol. Pričom som sa nebezpečne zatackal, ale nespadol som, našťastie, a chytil si pravé rameno, ktoré bolo doposiaľ vykĺbené. Sakra.. Takto biedne som sa cítil naposledy.. Zamyslel som sa, a po chvíli dodal. Včera.. Zamumlal som, potichu, a pre istotu sa posadil. Možno by sa mohla stratiť ešte raz, čo povieš? Ostatné misie, čo som tam videl sú biedne. Usmial som sa na Ferii. Mal som v pláne ísť si po ďalšiu misiu. Alebo, možno by sa dalo skúsiť aj Á-čko.. Rád som ju podpichoval, to bolo jasné.