Uchiha čtvrť

First topic message reminder :

Opuštěná část Konohy.
Kdysi zde sídlili Uchihové, avšak teď už jen sem tam zahlédnete ve stínu ukrytou tvář kohosi, kdo sem zabloudil. A možná, že někdy tu narazíte i na zbylé příslušníky klanu.

Rozhodně jsem nebyla ochotná ho nechat být, dokud nezjistím, co tak vehementně schovává.
"Ale, ale, Nao tam něco schovává!" Nahodila jsem takový ten psycho face a zastavila se těsně před ním, protože stejně dál jí nemohl.
"Heem, co to je, noo?!" začala jsem se ze strany naklánět v úmyslu vidět to, co schovává.

Vystrašený pohľad, nahradil ešte viac vystrašený. Jednoducho, ona to nesmela vidieť. To čo držím v ruke. Len čo sa naklonila, doslova som sa prilepil o stenu, a tak to zakryl. N.. Nič... Nemám.. Vážne! Hlas sa mi konečne prestal triasť, no výraz nepoľavoval.

"Hmm, tak když tam nic nemáš, asi tě nechám být.." Podotkla jsem, pokrčila rameny a zase se narovnala a prohlížela si ho, no něco mě napadlo.
"Ale pro jistotu, já ti přece stoprocentně důvěřuju, Nao by mi nekecal, ale stejně mi ukaž ruce!" Vítězně jsem se usmála.
Ha!

Výraz som povolil, a nepatrne som sa usmial, než sa dostala reč k rukám. Stuhol som, a porozmýšľal, než ma niečo napadlo. Oprel som sa o stenu ešte viac, a tak som držal veci chrbátom. Tým som mal voľné ruky, ktorá som nastavil pred seba. Vidíte? Nič! Usmial som sa, toto ju muselo presvedčiť, aj keď som vedel, že môj stuhnutý chrbát si istotne všimne.

Už jsem si myslela, že mám vyhráno, když tam fakt nic nebylo.
He? Fajn, 1:0 pro Naa.
Povzdechla jsem si a pousmála se, jasně těch zad jsem si všimla hned, ale už jsem ho nechtěla trápit.
"Faajn, dostal jsi mě.. Ale měl by ses jít někam uvolnit, tvá záda vypadají sakra v křeči, doporučuju masáž.." Podotkla jsem potom a otočila se, dělala jsem, že mě hrozně zajímá jeden obraz, abych mu nechala prostor to něco uklidit, protože jinak bychom tu byli do zítřka.

Uľavilo sa mi. Rozhodne to nemala vidieť. Narýchlo som to zobral do rúk, a upaľoval aj s nákladom k truhlici, do ktorej som hodil niečo, čo až prisilno pripomínalo Shio, niečo, čo bolo príliš ružová, a pár fotiek. Nie, tie fotky, boli zakázané. Už len tým, že som ich obalil zamatovo čiernou šatkou. Nervózne som to zasúval až na spodok, a zaklapol som truhličku, nato som ju zamkol. Fúúú... Uškrnul som sa, ako víťaz, a ocitol sa znova na nohách. Senpaíííí! Hral som sa, na to, že sa nič nestalo. Chcete vidieť ostatok? Spýtal som sa, a ukázal k dverám. Na mysli, som mal svoju rodinu.

Když jsem uslyšela klapnutí, otočila jsem se zpátky.
Huh, zbytek?
Napadlo mě a trochu nervózně se ošila.
"Heeh, jistě" Podotkla jsem, pousmála se a promnula si krk.

Tak fajn.. Uškrnul som sa, a rozbehol sa ku dverám, ktoré som trhnutím otvoril, a vyletel z izby ako blesk. Chvíľu bolo počuť, ako upaľujem po chodbe, než som sa dostal ku schodom, na ktorých som sa samozrejme rozbil, a skotúľal som sa po nich, až ku otočke, kde som z celej sily narazil do steny, pričom som rozbil stolík, aj s vázou na ňom. Auch.. Pokrútil som hlavou, a pozrel sa dole, na zvyšok schodov, ktorý mi chýbal k tomu, aby som sa dostal do obývačky. Pohľad som zameral na niečo ostré, na konci schodov, a uvedomil som si, aké mám šťastie, že ma zastavila stena.

Zaslechla jsem rámus a tak jsem se vydala po onom zvuku.
Tohle není normální..
Napadlo mě, konečně jsem dorazila za osobou způsobující ten humbuk. Uviděla rozbitou vázu a střepy všude kolem.
"Střepy přinášejí štěstí a že ty ho máš sakra dost!"

Zrazu z tej hŕby vyskočila moja hlava, a po hodnej chvíli nadávania, fňukania, kričania, senpaiovania sa, som sa vynoril celý. Keď tak chcete, rozbijem aj vám vázu o hlavu, keď ho tak chcete! Odsekol som, mierne naštvane, ale, to po chvíli prešlo, a na mojej tvári sa znova objavil úsmev. Skrčil som sa, a hlavou som rýchlym pohybom krútil do strán, očakávajúc súpera. Ale, ten v podobe mojej matky a brata neprišiel. Čo to?! Prešlo mi mysľou, len čo som prebehol celým domom, a vážne ich nenašiel. Hele, asik to odložíme..

"Nemusíš o hlavu.." Podotkla jsem věcně a pak ho sledovala, jak tu pobíhá jako pes na vodítku a pousmála se.
"Odložíme? Nevadíí! Umm, tak co teď? Kam chceš jít?" Zeptala jsem se a nezaujatě pozorovala rozbitou vázu

A kde inde chcete? Zastavil som sa, a až príliš múdro som sa na ňu zahľadel. Nato som ukončil hľadanie, s tým, že už aj tak tu nik nie je, keď sa otvorili dvere, a v nich sa objavila mužská postava, tak mne podobná, vlastne, moja staršia kópia, až príliš podobná Madarovy. Človeku by sa až zdalo, že to Madara vážne je, kým som sa k nemu nerozbehol, a zo slovom Oníí-san, som ho neobjal.

Ehe? Tak přece jen tu někdo je. Jsou si podobní..
Všimla jsem si Naova staršího bratra a jen kývla na pozdrav, čišel z něj respekt.
"Zdravím.. Hmm, nevím, chceš trénovat?" Zeptala jsem se, myslela jsme tedy cvičiště.

Ako sme si boli podobný vonkajškom, vnútrom určite nie. Na moje prikývnutie, k tréningu, hneď pochopil, čo sa deje, a naznačil nám, nech ideme od dverí čo najďalej, druhou ukázal na zadné dvere, vedúce do záhrady, lebo dnu, sa začala trepať mama. Postavil sa na dvere, a s úsmevom ju šiel privítať, aj keď s ňou práve bol na nákupoch. Ja som to samozrejme nepochopil, a tupo som hľadel na dvere, kde zmizol. Čo to?! Konečne som povedal svoju myšlienku nahlas.

Jen jsem nad logickém myšlení Naa zavrtěla hlavou, tady taky nešlo dělat nic jiného, z něho stratég teda určitě nebude!
Vzala jsem ho prostě za loket a táhla směrem k zadním dveřím do zahrady, jak jsem pochopila z posunků a náznaků jeho bratra, jeho maminka by asi nebyla moc šťastná, kdyby nás tu viděla a kdyby viděla, jaký bordel tu Nao natropil.
"Takže na cvičiště, přes zahradu se ven nějak dostaneme, ne?" Začala jsem už mluvit, po tom, co jsme se dostali trochu dál od domu doprostřed zahrady.

Z ničoho nič, som sa ocitol na záhrade. Stále som tomu nechápal, a bolo jasné, že tomu nepochopím ani po vysvetlení, a tak som len pokrčil ramenami, a prstom ukázal na bránu, vedúcu na ulicu. Na to som sa vydal smerom preč, keďže som aj ja vedel, že by sa tu asi stratila. Pomalým krokom, so založenými rukami za hlavou, som prešiel bránou a kráčal zamĺkvo k cvičisku.

Huh? Nic mi neřekl?! Divné, to je moc divné!
No, slyšela jsem zevnitř domu křik, jak asi Naova máma našla tu rozbitou vázu, tak aniž by mě načapala, tryskem jsem to vzala za Naem, zařadila se vedle něj a spokojeně si to odkráčela trénovat.
(Přesun.)

Bolo ešte ráno, nie viac ako osem hodín, keď som sa zobudil a vstal z postele. Dlaňami som prešiel po svojich očiach a tackavo sa dostal až do kúpeľne, kde som sa umyl, ako zuby, tak aj telo a tvár.
Naraňajkoval som sa a rozpovedal mame, kam a kedy idem. Tá z toho nebola nadšená, ale stal som sa ninjom, musela to pochopiť. Už viac nebudem to dieťa, ktoré bude večne doma, ale budem shinobi, človek, ktorý aj bojuje.

Keď prešlo niekoľko hodín, a bolo už poobede, nastal čas, aby som sa naobedoval a vyrazil na miesto, kam mi včera Neiro povedala, aby som dnes prišiel.
Tak som do seba nahádzal obed, vzal si skontrolovanú výbavu, pozdravil rodinu a už som zmizol v dverách nášho domu.
Prebehol som po našom pozemku, potom cez väčšiu časť štvrte, kde sídli mocný klan Uchiha a už ma nebolo.
(presun)

So sklopenou hlavou som kráčala ulicou klanu, ktorý bol kedysi ten najsilnejši, až kým nebol vyvraždený. Občas som sa pozrela na niektorý dom a zahliadla som v nich, že tu niekto žije. Ďalší Uchihovia, ktorí prežili. Netrvalo dlho, zbadala som jeden dom...Dom, v ktorom žil Artas. Vyzeral byť upustený. Vyskočila som na jeho strechu a sadla som si. Bola som napĺnená zármutkom a tak obrovským smútkom, že som myslela, že to jednoducho neznesiem. Vzala som si tvár do dlaní a začala som tlmene plakať. Potrebovala som to zo seba nejako vytiahnuť von...Spomínala som na staré časy, keď tu ešte bol...Ako mi s ním bolo dobre...Bol to úžasný človek, ktorého som milovala celým srdcom. A on odišiel tam, odkiaľ nie je návratu. Nechal ma tu samu. Stratila som zmysel pre život a jediná vec, ktorá mi zabráňovala v tom, aby som šla za ním, bola moja rodina, ktorá mi dosť pomohla...
Ach, Artas! Prečo si ma opustil? Prečo si ma tu nechal samu? Šepkala som. Slzy mi tiekli po líciach ako potoky...Odrazu sa zdvihol vietor a ja som pocítila, akoby ma niekto pohladkal po tvári. Som tu s tebou, maličká... Zdalo sa mi to, alebo som počula taký zvláštny šepot, akoby vietor rozprával? Nie! Určote mi šiblo...Pritiahla som si kolená k hrudi a objala som ich rukami. No pousmiala som sa trochu, aj keď mi slzy tiekli z očí. Cítila som ho pri sebe, cítila som ho v mojom srdci, v ktorom zostane navždy, až kým nezomriem a nepripojím sa k nemu tam, kde budeme spolu naveky vekov...Rukou som si zotrela slzy a pohľad som upriamila na modrú oblohu...Teším sa na teba...Vždy sa budem na teba tešiť a nikdy na teba nezabudnem...Prisahám!

Sklopila som svoj pohľad a fňukla som. Cítila som sa, akoby som práve prišla o srdce, ktoré patrilo len jemu. Prenasledovala ma túžba spáchať samovraždu a ísť za ním. Stačila mi však jedna spomienka na moju rodinu a kamarátov, a dostala som silu odolať tejto túžbe...
Často som sa samej seba pýtala, prečo sa to stalo. A teraz to nebola výnimka. V duchu som sa neustále samej seba pýtala, prečo to muselo postihnúť práve jeho? Prečo nie niekoho iného? Prečo? Rada by som vedela odpoveď, ale nebolo to možné...Slzy sa mi znova nahrnuli do očí a ja som znova chcela plakať. Potrebovala som to zeba dostať von. Zdalo sa, že tá bolesť usadená v mojom srdci, je nekonečná.
Vietor mierne pofukoval a občas sa pohrával s mojími vlasmi. Inokedy by mi to bolo príjemné, ale teraz...Teraz som to nevnímala. Z vrecka som vytiahla jeho fotku. Čierne vlasy, takmer čierne oči, krásne črty tváre. Dokonalosť sama o sebe. Dokázala by som sa na tú fotku dívať celú večnosť. Ale teraz som to nedokázala. Pretože spomienka na to, že tu už so mnou nie je, ma neskutočne týrala. Chýbal mi, tak strašne mi chýbal...S hlasným povzdychom som fotku zastrčila späť do vrecka a postavila som sa. Zoskočila som zo strechy a pristála som na zemi tak ľahko, ako pierko. Rukou som si zotrela slzy z líca a uprela som nešťastný pohľad na cestu predo mnou. Dúfam, že si tam niekde hore šťastný... A pomaly som kráčala preč, ani neviem kam...