Uchiha čtvrť

Opuštěná část Konohy.
Kdysi zde sídlili Uchihové, avšak teď už jen sem tam zahlédnete ve stínu ukrytou tvář kohosi, kdo sem zabloudil. A možná, že někdy tu narazíte i na zbylé příslušníky klanu.

Do mojej izby vtrhla mama a okamžite ma skopla z postele. Nedobrovoľne som sa zobudil a hodil na matku hnusný pohľad. No jej bol oveľa silnejší a tak som sa radšej stiahol z bojiska a poslušne som odišiel do kúpelne. Po dlhom kúpeli, kde som strávil dosť dlhý čas v premýšľaní som sa pripravil, že sa na mňa znova mama vykričí, čo sa aj stalo. Po týchto "hlučných" raňajkách som utiekol od stola do izby, hodil som na seba bundu a s pocitom že ak sa vrátim, schytám som zdrhol preč. Vyskočil som von oknom na ulicu a prezeral si okolie. Môj zrak skákal po schátraných budovách so znakmi nášho klanu. Aj po toľkej dobe z nich vyžarovala autorita a ja som hrdo prechádzal ulicami skoro zabudnutej štvrte jedného z bývalých najsilnejších klanov v Konohe. (presun)

Konečne som sa po dlhých nákupov Danga dostal domov. A ako som čakal, mama sa na mne vyvrieskala. No nemal som dnes náladu hádať sa, a tak som iba celú jej slovnú zásobu sprostých slov prikyvoval. Po vyvŕšení som sa bez slov dotrepal do izby a hodil sa na posteľ. Fúúúha... No to mi je ale tým. Ako, všetko v poriadku, až na senseia. Pri pomyslení na ňu som sa uškrnul a chtiac, nechtiac som sa osprchoval. Po krátkej sprche som sa hodil na posteľ a rozmýšľal nad zajtrajškom. Hm... To by aj šlo. pomyslel som si a okamžite som zaspal.

Zobudil som sa na hlasné vrčanie budíka. Ledva som rozlepil oči a pozrel som sa na hodinky. A pohľad na čas ma okamžite zobudil. Helé! zreval som a okamžite vyskočil z postele. Bolo pár hodín po čase, ktorý som na budíku nastavil. Blbá čínska výroba! nahnevane som vyhodil budík von oknom a skončil na záhrade v jazierku. Kúpim si nové... pokrčil som plecami a hodil som sa pod sprchu. Na rýchlovku. Vyletel som zo sprchy ešte mokrý a okamžite sa začal obliekať. Skončilo to tak, že som mal bundu naopak, skrina bola celkom vyprázdnená a pol izby zničená. No len som rukou kývol a rozbehol som sa preč. (presun)

Artas Uchiha

Už bylo celkem pozdní hodiny, když jsem se proplétal střídmě osvětlenými uličkami naší čtvrti. Pomalu jsem střídal jednu nohu za druhou a přemýšlel jak to bude asi doma probíhat. Přeci jen jsem se vypařil na týden bez jediného slova. Počítal jsem s tím, že si nechal otec podávat hlášení od ANBU, kteří mu střídavě hlásili mou pozici a činnosti. Což bylo mimo horší než u koho jiného. Protože většinu lidí asi rodiče nenechali sledovat jednotkami ANBU a ještě se tvářili jako by nic nevěděli. Jen oťukávali svědomí dokud se člověk sám nepřiznal. Prostě hotové "Mučení vodou". Byl jsem tak hluboce zabrán do svých úvah, že jsem si ani neuvědomil svou pozici. Byl jsem totiž právě před naším rodinným sídlem. K mému velkému zklamání se všude svítilo, což mohlo znamenat jen jedinou věc. Ten kdo hádal, že už bude nastoupená hezky celá rodina a bude si mě chtít podat. Má zatracenou pravdu, ne že by mě přímo fyzicky napadli, ale má psychická újma bude zřejmě značná. Když jsem došel k takovému "molu", které vedlo po obvodu celého sídla a části zahrady. Vyzul jsem si boty hezky po špičkách se vydal směrem ke svému pokoji. Už už jsem tam skoro byl, jen otevřít dveře. V tom se, ale na druhém konci domu částečně odsunuly zásuvné dveře. Ze škvíry vytáhla hlavu moje drahá matinka. Artásku, miláčku pojď sem hezky na slovíčko. Celým tělem mi projelo něco jako elektrický proud. Pomalu otočil hlavu a podíval se za sebe. Ehm nemohlo by to počkat na ráno, jsem už dnes celkem unavený. Pokusil jsem se o úsměv, ale na krku se mi objevil studený pot. Nebylo moc věcí kterých bych se jakkoli bál, ale tohle byla jedna z nich. Jen sem hezky pojď bude to jen chvilinka. Nespustila ze mě oči dokud jsem nedošel až k ní. Potom mě jemně chytila za ruku a vtáhla mě do místnosti. Tam seděla celá naše rodinka a každý se naoko tvářil, že se věnuje nějaké důležité činnosti. Tohle jen potvrzovalo mé obavy z takzvaného klidu před bouří. Nepřímo mě donutila zasednou ke stolu (tradiční stůl u kterého se klečí na podušce) a postavila mi tam "japonský" šálek horkého Zeleného čaje. Otec jako by nic odložil noviny a takovým tím svým skrytě vyčítavým pohledem se na mě podíval. Taky se vám tak dobře tento týden spalo? Prohodil škádlivým hlasem. Všichni mu sborově přitakali, ale já jsem moc dobře věděl na co naráží. Přesto jsem to na sobě nenechal znát. Odpil jsem doušek čaje a chystal se zvednout. Jak se však dalo čekat, tak snadno mě nepustili. Tentokrát ke mě přiskočila má patnáctiletá sestra Michiko s takovým tím dětsky vyčítavým hlasem. Oníííí-chan, jak to, že si mě tu jen tak nechal. Jelikož na mě skočila prudce, vůbec jsem to nečekal a povalila mě na záda. Jak na mě zalehla, měl jsem její hrudník přímo v obličeji a tak jsem se jí snažil odstrčit. No držela se mě jako klíště a dostala jí ze mě štípnutím až naše matka. Znovu jsem se posadil a vydechl takovou tu anime bublinu. Tentokrát se do rozhovoru připletl můj starší bratr Ichiro. Tak co? Už si konečně přestal dělat hovadiny a našel si senseie. Teda pokud by tě nějaký vůbec chtěl. Neodpustil si uštěpačnou poznámku na můj účet. S klidem jsem se na něj podíval, ale nijak jsem mu provokaci nevrátil. Jen jsem prostě odpověděl. Hmm dnes mi Hokage-sama oznámila, že jsem od teď její nový student a zítra máme první cvičení. Mluvil jsem klidně, ale potom jsem po bratrovi střelil letmo jedním okem. Ten nejprve zbledl, zmodral, zezelenal a nakonec zrudl jako rajče. Naniiiii, to si ze mě děláš prdel ne? Tak tebe si vybere za studenta vůdce Konohy a ty se tváříš jako by se nechumelilo? Pccc bych si to zasloužil více než ty. Potom už mlčel, ale i tak bylo vidět, že ho to deptá. Když myslíš bratříčku. Odpověděl jsem mu klidně a dopil čaj. Celá rodina, krom mého otce (jak jinak master spy xD) vypadala překvapeně, ale zároveň hrdě. Když dovolíte, půjdu si už lehnout. Zítra mě čeká náročný den. Nikdo nic nenamítal a tak jsem se zvedl a kráčel ke dveřím na venkovní terasu. Jako vždy se moje malá, ztřeštěná sestra prudce postavila a hupsla mi přímo na záda. Rukama i nohama se mě držela tak pevně div mě neuškrtila a nerozdrtila žebra. Tak snadno se mě nezbavíš. Budeš si muset odpykat svůj trest za svůj odchod. Tiskla mě tak, že jsem neměl ani sílu nic odpovědět a rezignovaně jsem se vydal po mole ke svému pokoji. Když jsem vešel dovnitř a zasunul za sebou dveře, Konečně ze mě slezla a já byl rád, že se můžu volně nadechnout. Tak snad už aby si šla pryč. Chci se převléknout do kimona a jít spát. Podívala se na mě takovýma až skoro démonickýma očima. Nikam nepůjdu, snad by si se nestyděl před svou mladší sestrou. Zasmála se skoro jako nějaká sukuba. Naprosto jsem vydechl a už ani neměl sílu se s ní hádat, byl jsem utahaný jak pes. No tak se alespoň otoč ksakru. Hodil jsem na ní (přes hlavu) deku aby nemohla očumovat. Potom jsem se rychle převlékl do sněhově bílého kimona, které jsem měl na spaní. Konečně jsem se svalil na postel a chtěl konečně vyhodit svou otravnou sestru. Jenže jak se zdálo usnula a já už ji nechtěl budit. Za normálních okolností bych ji odnesl k ní do postele, ale dnes už jsem měl všeho plné kecky. takže jsem si přitáhl kus deky a snažil se zmizet v říši snů. Jenže to se zase nekonalo. Má nejmilejší sestřička se totiž na mě tak lepila, že jsem měl její hrudník skrz záda až v plicích. Nejspíš se jí něco zdálo, ale nejvíce mě zarážel fakt, že občas vzdychla oni-chan. Což mě nemálo děsilo. Konečně se mi podařilo všechny tyhle vnější rušení ignorovat a já tak zmizel do říše snů. Říše nekonečných možností...

Artas Uchiha

Brouzdal jsem snovou říší, když jsem na hrudníku ucítil jako by chladné dopadající kapky. Zprvu jsem to ignoroval a dál spal, ale nakonec mě to přeci jen probralo. Omámeně jsem otevřel očí a viděl trochu zastřeně. Chvíli jsem byl ještě tak nějak mimo, ale postupně mi začínalo docházet co se kolem mě děje. Moje horní část kimona byla středně rozhrnutá a vedle mě ležela na boku má mladší sestra. Jednou rukou si podpírala hlavu a dívala se na mě takovým zvláštním pohledem. Druhou rukou mi prsty ťapkala po hrudníku, což vysvětlovalo ten pocit ledových kapek. Co-co to zase sakra provádíš? Tohle přece vůbec nemohlo být normální. Michiko jen odtáhl ruku ruku ke rtům a olízla si ukazováček, poté mi ho přiložila k ústům. Ještě chvíli spi a tvař se roztomile jako do teď. Po tomhle mi trochu cukly koutky. Nani, co to meleš za blbosti. Rychle jsem vyskočil z postele a chtěl odejít. Jenže mě chytila za ruku a nechtěla mě pustit. Ale oni-chan, ty mě po ránu ani neobejmeš? To mě nemáš rád? Řekla s takovýma psíma očima. Přitáhla se ke mě a ještě napůl v leže mě objala kolem pasu. Rezignovaně jsem si povzdech a pohladil jí po hlavě. To váš, že tě mám rád, ale teď opravdu pospíchám. Podívala se na mě s takovým tím až dětským uspokojením. Tak dobře, dnes tě nechám, ale příště mi tak snadno neunikneš. Pustila mě a já se nejprve došel umýt do horkého pramenu za domem. Asi za půl hodiny jsem se vrátil a k mému uspokojení nebylo nikde po sestře ani stopy. Proto jsem se v poklidu převlékl a poté šel do kuchyně kde mi dala matka k snídani onigiri a Jasmínový čaj. Bratr už byl podle všeho dávno pryč a proto jsem se nemusel bát žádné konfrontace s ním. V klidu jsem se najedl a vyšel ven na terasu. Než jsem se uvědomil co se děje, mihla se kolem mě Michiko a dala mi pusu na tvář. Pro štěstí. Řekla s šibalským úsměvem a odběhla do svého pokoje. Chtěl jsem za ní ještě něco zavolat, ale už jsme se tím nechtěl zabývat. Musel jsem jít na místo setkání Hokage. Řídil jsem se totiž motem. Muž by neměl nechat dívku čekat, když s ní má mít schůzku....


Michiko Uchiha

Artas Uchiha


Už několik hodin jsem pobýval v sídle klanu a pozoroval hladinu zahradního jezírka. Stále my nešlo do hlavy, to co řekl Kensei. Spolupráce, to pro mě byla španělská vesnice. Spolupracovat by znamenalo pustit si lidi k tělu a potom by našli mé slabiny a využili je proti mě. Tak to alespoň v minulosti bylo. Klan Uchiha byl za pomoci takových intrik téměř vyhlazen a i nadále byl pouhým stínem minulosti. To byl jeden z důvodů, proč jsem se vždy tvářil ledově a odměřeně. Můj způsob ochrany proti vnějšímu světu. Mou pravou povahu neznala zcela ani má vlastní rodina. Natož potom někdo cizí, jenže mě nešlo o to, co si o mě jiní lidé myslí...

Dalo to docela fušku, ale již pár hodin hledal kde asi Artas bydlí. Procházel ulice, díval se po okolí vnímal všechny možné druhy pohledů a dával si načas. S čím? Nechtělo se mu s nikým mluvit! xD natož se ptát na cestu, nakonec to překousl, přišel k staré babičce a vyslovil jen jeho jméno. Za pár okamžiků stál přede dveřmi a zíral na ně docela udiveně.
Páni, tomu říkám domov...

Povzdechl si a přistoupil blíž, zaklepal a vyčkával. nejdřív ho napadlo, že by měl vytvořit klon, ale snad nebudou tak šílení, aby útočili kvůli zaklepání.

Artas Uchiha

Pozoroval jsem list javoru, který klouzal po hladině jezírka, hnaný mírným vánkem. Z rozjímání mě vytrhl nějaký povyk. Proto jsem se šel po terase podívat, co je jeho zdrojem. Když jsem se objevil u vchodu do našeho rodinného sídla. Uviděl jsem Kenseie a vedle něj stáli dva členové klanu Uchiha, kteří prováděli hlídku kolem našeho území. Vypadalo to, že jim přišel podezřelí maskovaný cizinec v srdci naší čtvrti. Když jsem se objevil hned se na mě podíval jeden z hlídačů. Mladý pane, vy tohohle vetřelce znáte? Nastala chvilka ticha, kdy Kenseie skoro prosebně koukal, abych to potvrdil. Pravda měl jsem nutkání ho zapřít, ale zároveň mě trochu zajímalo. Proč mě přišel hledat ke mě domů. Podíval jsem se na oba. Hmm ano znám ho, je neškodný. Prohodil jsem krátce, nenarážel jsem na to, že by byl slaboch. Nýbrž na to, že pravděpodobně nepřišel dělat výtržnosti. Každopádně to hlídce stačilo a tak se vydal pryč. Za chvíli zmizela za rohem. Mlčky jsem se podíval na Kenseie a opřel se o masivní sloup vstupní brány. Čekal jsem, co bude asi mít na srdci...

Když se před ním objevili dva ANBU, skryl překvapení. Začali na něj hulákat a chovali se jako malé děti. Docela mu přišli směšní, zároveň však věděl, že zatím není na úrovni, kdy by je mohl zmlátit na hromadu. Jak smutné. Proto vyslovil jen jméno Artase a ANBU začali dělat další povyk. Už jich měl tak akorát, byli moc hluční. I když to bylo šílené, sáhl na katanu, když se najendou objevil Artas. Oddechl si a ruku pomalu svěsil. Pořád nic neříkal, ale vrhl po něm pohled. Pokud byl prosebný, tak ano. Ve stylu - proboha zbav mě těch pitomců. I kdyby ho zapřel, stejně by ho brzy pustili a Hokage by ho nejspíš pokárala že nechal kenseie takhle vykoupat v problémech jen proto, že se chtěl sblížit. Ano tak by to asi viděla. Pomalu následoval Artase, došel kousek od místa, kde stál on a zastavil se. Pozorovali se navzájem, pak Artas kývl, povzdechl si. Pořád tak nafoukaný...

"Myslel jsem, že můžu přijít...ale jestli mám jít tak..."

Naznačil, že by ho nerad obtěžoval. A nakonec dodal.

"Myslel jsem, že bys už mohl znát odpověď..."

Uhnul pohledem, aby mohl v klidu zvážit odpověď. Ale jistě na něm poznal, že si vše prohlíží obdivně. A podle toho jak sklopil hlavu bylo poznat, že mu závidí a skrývá to. Ne zlou závistí, ale s vědomím že on domov mít takovýhle nebude, i když kdo ví, třeba to vše z něho nevyčetl.

Artas Uchiha

Když jsme osaměli, začal Kensei konečně mluvit. No nikdo ti to nezakázal, jen si mi to mohl dát předem vědět. Nemuseli by být takové problémy. Potom pokračoval a já ho dál poslouchal. Hmm takže přišel z důvodu, kterého jsem se obával, myslel jsem. Že si na to nechám ještě alespoň noc. No to už bylo nyní jedno. Hmm řeknu to na rovinu. Já na týmovou práci nejsem zvyklí, ale za pokus nic nedám. Chvíli jsem mlčel. A nemusíš koukat tak překvapeně. Tohle je jen dům. Domov je tam, kde máš ty, kterých si vážíš a miluješ. Tohle byla jedna z mála věcí, které jsem řekl, bez přetvářky. Ale ihned jsem se ukryl za nečitelnou masku.

Pozoroval ho po chvilce, nenápadně očima. Věděl, že taky o něčem přemýšlí. Vypadal trošku zaraženě. Možná jsem mu nechal málo času - naapdlo ho. Už myslel, že odmítne, ale on souhlasil. Pod maskou se trochu pousmál. A chvilku mlčení dobře využil, aby řekl upřímně, ale zdálo se že to ze sebe jaksi souká.

"Já byl vždy taky trénován jen jeden na jednoho, či více nepřátel. Ale myslím, že když používáme podobné styly zbraní, nemůže to být těžké. Jediné co můžeme zatím využít je to, že bojuješ otevřeně a můj styl je překvapení..."

Chtěl říct, že by tým mohl mít jednoho skrytého člena, což by bylo dobrý eso v rukávu.
Když dodal najednou ten zbytek, trochu strnul. Pak se otočil k němu zády, ne že by to nepřijal, ale nechtěl aby viděl jeho oči.

"Já mám jen jednoho člověka Neiro-sama... tvá rodina je úžasná..."

Otočil se zpátky a pozoroval ho již normálně. Vlastně by mu rád řekl, že ho zaujalo že si jsou trochu podobní. Že by mohli být vzdálení bratranci, ale věděl že nejsou. A že by to nejspíš považoval za slabost.

"Tak by jsme mohli třeba začít zítra..."

Dodal po delší odmlce jako návrh. Nepředpokládal, že by ještě něco řekl. Ale kdo ví, snad bude souhlasit.

Artas Uchiha

Znovu jsem ho mlčky poslouchal a přemýšlel o každé větě. No po pravdě já se nezaměřuji jen na přímou konfrontaci. Na to, ale časem přijdeš sám. Při tom co řekl o Neiro jsem se musel chtě, nechtě pousmát. Nejde o počet. Někdy stačí i jediná osoba, která v tebe věří. Tohle před mnoha lety naučil mého předka Uzumaki Naruto. On to tehdy sice nechápal, ale to neznamená, že jsem stejný. Ač podle všeho vypadám skoro stejně, jako on ... Sasuke Uchiha. Znovu jsem zamlkl, nechtěl jsem se s ním přátelit, ale něco mě prostě přimělo to říct. Něco co mě znepokojovalo, protože jsem si vždy dokázal držet pevnou hranici, kterou jsem se uzavíral před lidmi. Jenže od té doby co jsem souhlasil se vstupem do týmu Hokage. Se na mě začali lidé lepit více než mi bylo příjemné. Například mě nikdo nikdy nešel hledat domů. Tohle bylo poprvé, zkrátka něco nového a já nevěděl co si o tom myslet.

Když mluvil o přímé konfrontaci, o to víc se zájmem si ho prohlížel. Takže by mohli být Stínový Tým. Skrytý, ten nápad se mu zalíbil. Později mu ho možná svěří. Pokud chtěl změřit své síly v tréninku, neměl osobně nic proti. Když se pousmál u zmínky o Neiro, mohl poznat že se ho tím trošku dotkl. nevěděl jestli se má zlobit, nebo jak se zachovat a další slova ho překvapila o to více.

"Jedna osoba..."

Vypadal opravdu zamyšleně, pak ale potřásl hlavou jakoby se s tím jen těžko vyrovnával. Věděl že tihle uchihové jsou potomci saskeho, ale nikdy nad tím nepřemýšlel a ani teď moc nerozuměl co by to mělo extra znamenat. On taky někde musel mít otce, ale to přeci neovlivní jakým je. V tom se tedy tiše shodli.
Nakonec se vydal pomalu ke dveřím a zvedl ruku na rozloučenou.

"Dofám, že se zítra ukážeš... myslím, že společně dokážeme rychle zesílit... "

Otočil se na něho a trochu provokativně dodal.

"Myslím, že začnu tím, že ti jednou složím ty uřvance k nohám. Opravdu... příbuzný si nevybíráš, ale možná..."

Načeš vyšel ven a pomalu odcházel, konečně se tu trochu vyznal. příště by to našel už snadno, ale nebyl si jistý, zda-li by o další návštěvu Artas stál. Měl mnoho věcí na přemýšlení. A hlavně se musí na zítra pořádně připravit i vyspat. Pokud ovšem přijde...

tichý přesun ze scény...

Artas Uchiha

Mlčky jsem pozoroval jak odcházel pryč. Byl jsem až moc zabrán do úvah, takže jsem zcela ignoroval jeho provokaci. Zahloubaně jsem se vydal ke svému pokoji a ani už neměl chuť na večeři. Byl jsem rád, za horkou koupel a pohodlné kimono. Nakonec jsem konečně zalehl do peřin, ale ještě dlouho se převaloval. Pořád jsem nemohl přijít na to jak se více obrnit před pokusy navázat se mnou kontakt. Ze strany Kenseie. Vypadalo to, že neměl na rozdíl ode mě milující rodinu. Takže si asi chtěl najít přítele. Ale proč jsem to měl být pro všechno na světě zrovna já. V konoze žilo několik set lidí v jeho věku. Proč se tak upnul na mě, když já se tolik let držel od všech odstup. Až nehezky mi to připomínalo vyprávění o vztahu mého předka Sasukeho a Naruta. Sice měl Kensei o dost jiné chování, ale v některých ohledech byl Narutovi zatracené podobný. Jenže znamenalo to snad, že mají ostatní pravdu a já jsem skoro jako reinkarnace Sasukeho těla s Itachiho myslí? Tato nejistota mě užírala, ale nakonec jsem pouhou silou vůle usnul. Přesto byl můj spánek neklidný...

Konečne som sa rozhodol dôjsť aj domov. Keďže som posledný týždeň strávil buď u Hany, alebo na misii, určite sa o mňa báli. Ako šeredne som sa mýlil. Mama len ziapala, že kde som bol a brat sa ani neunúval naznačiť, že som mu chýbal, alebo že si ma všimol. No to sa nestalo, dokým mama neodišla. Nechcel sa aj on púšťať do zvady s ňou. Po jej odchode vošiel do mojej izby a s úsmevom si vedľa mňa sadol. No .. Rozprávaj a preháňaj.. Ako dopadla tvoja prvá misia? Sklonil som hlavu. No... Dobre, až nato že som v Iwe odpálil dol. uškrnul som sa na neho. Nani?! Ty si odpálil dol? Kriste.. Kedy sa poučíš? pokrútil hlavou a rozstrapatil mi vlasy. Ako vidím si celý, podľa všetkého ťa Hokage-sama nezmlátila, lebo ja by som ťa ... zasekol sa. Nechcel to povedať, mal ho až príliš rád. Radšej ani nehovor ako sa to sta.. Oníí-san! prerušil som ho.. Pozri! nato som aktivoval Sharingan. Ten z údivom hľadel na moje oči. Prebudil sa ti.. pošepkal a hrdo sa usmial. Konečne.. Ale asi ani veľmi o ňom nevieš čo? Tak poď za mnou. Postavil sa a spolu sme odišli za dom, kde sme mali cvičisko. Takže, s prvým stupňom toho veľa nedokážeš, no dokážeš ním vidieť tok čakry tvojho súpera, takže sa pred Sharinganom nedá schovať.. Druhý je už vec sama o sebe, a ty ho nemáš, takže ťa ním zaťažovať nebudem. No rád by som zistil, ako si na tom s tréningom.Nato aktivoval svoj Sharingan, čo bolo pre mňa znamenie aktivovať svoj. V poslednej sekunde som ho aktivoval a už som videl, ako jeho päsť mieri na moje brucho. Zťažka som to vykryl a sám som zaútočil na jeho hruď.

Pod jeho údermi som spadol na zem. No nič ma nebolelo, dokonca som necítil únavu. Nechápavo som pokrútil hlavou a pozrel sa na neho. Viem čo chceš povedať, ale neboj. Ja som sa krotil.. Znova mi rozstrapatil vlasy. Tu je pilulka, daj si ju. Doplní ti čakru. Ochotne, keďže som mu veril až za hrob som chytil pilulku a zhltol som ju. Pocítil som nárast energie a vyskočil som na rovné nohy. Yosh! Idem trénovať na cvičisko! zakričal som a nechal som ho tam stáť ako soľný stĺp.

Možno sa zdalo že som schopný urobiť čokoľvek, ale teraz sa ukázalo, že to pravda nie je. Zo strachom som sa uprostred noci vlúpal do svojho domu, kde som vrátil peňaženku bratovi, matke som napísal že som na misii a ľahol som si spať. Na druhý deň mi budík zazvonil veľmi skoro a ja som potichu ako myš vypadol z domu. Chvíľu som sa ešte túlal ulicami našej štvrte, no toto opustené a deprimujúce miesto ma strašne nudilo, a tak som sa vybral.. Sám neviem kam.

Spokojeně, navenek. A odhodlaně hluboko v srdci, dokráčel před dům Artase a jeho rodiny. Pozorně si ho prohlédl, jakoby se ujišťoval, že se nespletl a pak přišel ke dveřím. Zde se zastavil a pomalu zvedl ruku, aby zaklepal na dveře. Byl zvědavý, i znepokojený, kdopak mu asi otevře. Kdyby šlo o Artase, v což moc nedoufal, vyhrál by na celé čáře. Ale tohle jeho nahánění ho vážně nebavilo, nicméně měl rozkaz a nehodlal zklamat.
A tak zaklepal znovu, aby bylo jasné že ten slušný člověk, je zde pořád a vyčkával.

Michiko Uchiha


U hlavní brány pořád kdosi klepal a nikdo se neměl k tomu tam jít. Takže se s otráveným výrazem postavila Michiko na noha a vyšla ze svého pokoje. Přešla lehkými, skoro až tanečními kroky po terase a skončila u brány. Když ji otevřela, naklonila lehce hlavu na stranu a pohledem si přeměřila Kenseie. Co bys rád? Zeptala se takovým lehce rozmrzelým hlasem a sledovala ptáka poskakujícího na ulici.


Vzhled:

No když uviděl jí, tak trochu couvl ode dveří. Asi na několik kroků. Chvíli nebyl schopen nic říct. Tušil, že tu byla možnost, že vyleze ona. Ale ta možnost byla nereálně malá! Alespoň tím se uklidňoval, když klepal na ty dveře. Protože však měl trénink z části za sebou a hokage úkol před sebou, nakonec se odhodlal.

"A-ahoj... Ar-tas... o-on ztratil se... Ho-hokage ho h-hledá..."

chudák se jí i trochu bál, ale potřeboval informaci, nebo pomoct no xD

Michiko Uchiha


Lehce jsem zamrkala řasami a než stačil něco udělat. S mrštností tygra jsem ho popadla za límec a zvedla kousek nad zem. J-jak to sakra myslíš, že se ztratil. On by mě přeci znovu neopustil... Vydrala jsem ze sebe trochu hystericky a z očí mi skoro sršeli blesky. Což mohlo působit pro někoho, kdo mě dobře neznal, strašidelně...

No kdyby byl v lepším stavu, nejspíš by ho nechytila tak snadno. Takhle alespon popadl její ruku, aby jí odtáhl od sebe. Oči se mu zvětšily a chudák propadl něčemu, co se podobalo AMOKu. Nechtěl aby se přestal ovládat, protože by ublížil nevinné dívce. Odhadoval, že je to bud sestra či milá Artase. A proto najednou zachrčel a ztratil vědomí. xD

(sem zvědavej co bude dál omg xD)

Michiko Uchiha


Když omdlel moje rozrušení trochu povolilo. Proto jsem ho postavila na zem a do obou tváří jsem mu dala políček. Jinak by mohl být v limbu kdo ví jak dlouhou dobu. Potom jsem ho pustila, když bylo znát, že se probouzí a dokáže sám stát. O dva kroky jsem poodstoupila. Tak co se tedy stalo. Rychle mluv! Řekla jsem důrazně a upřeně mu hleděla do očí...

Kam jinam by taky měla hledět, když tvář měl zakrytou, že ano? Trochu se probral, zapotácel se a když zjistil, co se stalo. Zmizel a objevil se na větvi stromu, kus no notný kus od té dívky.

"Už to nedělej! Nikdy! Rozumíš!"

Vypadal do hloubi duše otřeseně. Pak svěsil trochu hlavu a dodal.

"Prohledal jsem všechny významné body... ale nikde Artas není... a mám pro něho zprávu od Hokage..."

Konečně to ze sebe dostal, ale nevypadal zrovna natěšeně, že to bylo tímhle způsobem.

Michiko Uchiha


Tady není a už jsem ho pár dnů neviděla. Jenže on často takhle bez jediného slova zmizí a slehne se po něm zem. Rozmrzele jsem pohodila dlouhými vlasy a zadívala se na toho kluka ve větvích. Nejspíš mu nic není, ale najít ho je pokaždé tvrdý oříšek. Protože za sebou nenechává žádné stopy. Vracela jsem se k bráně a ještě než jsem zašla dovnitř a zavřela. Řekla jsem mu. Můj bratr miluje vodu a nebo stíny stromů, takže tohle by se měl použít jako ukazatele možné pozice. Vlasi mi zavláli ve větru a v tu chvíli brána zapadla. Když Artas zmizel, nemělo cenu po něm pátrat. Stejně se po čase vrátil domů sám od sebe...

Povzdechl si.
Proč sakra nepatří do písečný vesnice? Tam tolik stromů a vody jako tady není, jistě by to bylo o moc lehčí ho najít...
Rozmrzele se vydal hledat dál, byl vlastně tam kde začal...až na to že byl ještě otřesený po tom šoku...

přesun

Ocitli sme sa pred hlavnou, a jedinou bránou, už z časti poničenou, kde, tam visel náš znak na látke, ktorá bola aj tak potrhaná. Áno, vyzeralo to biedne, ale aj tak, táto padlá štvrť, vyžaroval z nej rešpekt, a moc, ktorú vyhladenie neuhasí. Moc Uchíhov as niesla ďalej. Vo mne a Artasovi. Zastavil som sa pred ňou a pozrel sa na Shio. Vo vnútri to nebude o nič lepšie, takže? Spýtal som sa, a čakal, či ísť ďalej, alebo sa rozhodne odísť.

Když jsem vkročila do Uchiha čtvrtě, něco mě zamrazilo, pocit dávno ztracených vzpomínek a pach minulosti, doléhal z trosek i na mě, bylo to zvláštní, na jednu stranu z toho šel mráz po zádech ale na druhou mě to fascinovalo.
Respekt, nadřazenost klanu, síla klanu, to celé šlo z tohohle místa cítit a nijak mě to nezastrašilo, naopak, chtěla jsem vědět víc.
"Jdeme!" Odpověděla jsem jednoznačně a pousmála se, rozhlížela jsem se kolem, pátrala v okolí, ale neznamenalo to nic špatnéo, byla jsem prostě odmalička zvídavá.

Ako chcete.. Usmial som sa, samozrejme, som bol rád, keď niekto cudzí, vojde do našej štvrti. V minulosti to bolo zakázané, čo bola hlúposť. Prechádzali sme sa zdevastovanými uličkami, popri kompletne zničených domov, alebo domov, ktoré už sú dlhú dobu, dlhé roky neobývané. Prach, špina, no aj tak, rešpekt a moc sálal z každého domu, z každého znaku.. Zo všetkého. Z celej štvrti, boli obývané len 2 domy, ostatok boli prázdne. Je to tu pochmúrne.. No rešpekt som v očiach mal. Už len to, že pri prechádzaní tmavými uličkami som mal aktivovaný Sharingan, ako úcta, k tomu, čo tu niekedy bolo. Ale je to domov.. Dodal som s úsmevom.

Zvědavě jsem pozorovala každé místo, okolo kterého jsme prošli, kdysi to musela být vážně úchvatná čtvrť, plná mocných Shinobi, plná odvahy, síly a zodpovědnosti. Bylo mi líto, co se s tak váženým klanem stalo.
"Vážně nevadí, že jsem tu?" Zeptala jsem se, nespouštějíc zrak z prázdných tmavých budov. Nad jeho posledními slovy jsem se jen pousmála, měl pravdu.

Vadí? A kto by vám tu zakázal byť? Veď tu žijú v prepočte 2 rodiny.. Zasmial som sa, a kráčal ďalej, mal som jej v pláne ukázať jednu sochu. A ak chcete, ste v doprovode zo mnou.. Usmial som sa. Ak by nás niekto zaskočil a všimol so môj Sharingan, ako napríklad niekto z Artasovej rodiny, ani by sa neodvážili niečo povedať. Klan, príliš pyšný, znamenajúci pád.. Poznamenal som potichu. Tak aby to nepočula, však pri soche to uvidí..

"Um, nevím, přijde mi tohle místo nějak.. nevím, posvátné, tajemné a já si přijdu jako cizinec porušující staré nevyslovené pravidlo.." Pousmála jsem se a dál ho poslouchala.
"Dobře, budu se tě držet, abych nezabloudila, čtvrť je to velká.." Poznamenala jsem ěcně a čekala, kam mě to zavede.

Hm, Senpai? Čo viete o našom klane? Spýtal som sa s úsmevom, ale, bol to skôr nútený úsmev. Práve sme stály pred sochou. Boli na nej vyobrazený dvaja bratia. Madara, a Izuna. Bolo to tak úchvatne spracované, že jej oči určite nemohli skĺznuť dole, len hore, k ich tváram alebo telám. No nie dole. Chcel som jej povedať niečo o nás, o našej histórii. Všetko, pretože, bola to Shio, jej som veril, a dostať som to zo seba musel.

Při jeho otázce jsem se zasekla, chvíli zamyšleně přemýšlela, ale to už jsme došli před tu sochu, slova mi v tu chvíli došla, pozorovala jsem tváře téhle majestátné sochy a nezmohla se na nic jiného než na obdivný pohled. Po chvíli jsem se vzpamatovala a začala mluvit, nespouštějíc ze soch pohled.
"Uchiha klan, obávaný klan známý svými ohnivými technikami a Sharinganem, očnímu obávanému Kekkei Genkai schopnému kopírovat techniky, uvrhnout lidi do Genjutsu a mnoho dalšího. Probudí se jen u málo členů, nemusí nutně u všech. Vím, že Uchiha klan byl zakladatelem Konožské policie a mnoho z nich tam zastávalo vysoké pozice. Klan byl obrovský, do doby než byl vlastním členem vyvražděn, neznám to přesně, kdyžtak mě oprav, slýchávala jsem to z Akademie a zbytek z povídaček, které se o tvém klaně říkají. Říkají se, že za noci jako tahle došlo zde ke tragédii, významní členové byli povražděni a přežilo jen pár členů, ale teď, o několik let později, je Uchihů víc než tři přeživší, ale klan přesto pomalu zaniká.." Odmlčela jsem se, víc jsem o jejich klanu nevěděla. Neznala jsem to přesně, k tomuhle klanu jsem měla respekt a všechno jsem si to nastudovala z Akademie a z učebnic, přeci jen, byla jsem holka z vesnice, dcera zemědělců, nevědíc nic o tragédiích minulosti, vraždách a bolesti ze ztráty nejbližších.
"Tohle je.. Madara Uchiha, že?" Ukázala jsem na jednu postavu na soše, podobala se té, jenž je vytesaná v Údolí konce, tak podobná obávanému Shinobimu, který vzal život tolika lidem a přesto jaký byl, svět na něj nikdy nezapomene, díky hrůze jeho činů..

Ako som ju tak počúval, už som nedokázal ani nasilu sa usmievať, a tak to povädlo. Neviem prečo, ale, musel som to zo seba dostať, a ona mala právo vedieť, čo za hanbu sveta Shinobi, ju oslovuje "senpai". Viete toho veľa, a predsa tak málo.. Vyšlo zo mňa po dlhej dobe niečo múdre. Viete len to, čo Uchíha klan chce, aby ste vedeli. Avšak, ja taký nie som. Ja totižto viem pravdu. Zahľadel som sa na zem, teraz som sa hrdo ako vždy netýčil. Pravdou je... Tieto veci, to čo jej chystám povedať, to všetko bolo zapísané v tajnej klanovej knižnici. V minulosti sa do nej nedalo dostať, avšak teraz, tu nebol nik, kto by ma zastavil. Že pred založením Konohy, viedli Uchíhovia vojnu.. Proti Konohe. Proti Senju, proti svojim bratom. Vzdychol som si, a s vlhkými očami, som sa zahľadel na sochu, no nie na ňu. Dlho trvali boje, dlho padol každý, kto sa nám postavil. Či už Senju, alebo iný Shinobi, dokonca aj prostý ľud. Než sa neuzavrela dohoda, a boje ostali. A založila sa Konoha. Ale, to nebol koniec, ani to nás nezastavilo za túžbou moci. Zasekol som sa, a pozrel sa na Izumu. V ten deň, keď sa vyvraždil náš klan. Zámer osoby, ktorá to urobila bol.. Aby nás zastavil. Pretože... Zhlboka som sa nadýchol.. Sme chystali vzburu proti Konohe... To je pravda, pri hone po moci, nás nezastaví nič. Ani naši priatelia. Totižto.. Uchíha klan, má ešte jednu moc, strašnú, ale veľmi mocnú. Takzvaný Mangekyou Sharingan. Naša najväčšia zbraň, s pomocou ktorej je možné dokázať veľa. Avšak.. Aj tu to má jeden háčik.. Konečne som sa po dlhej dobe pozrel na Shio. Cena za takúto moc, je vražda najlepšieho priateľa.. Zmĺkol som, a pohľad som nasmeroval na sochu. A ten vedľa je jeho brat. Izuma.. Ukázal som na zem, kde sa istotne nepozrela. A namiesto zeme, tam boli vytesaná dve ďalšie osoby, mŕtve osoby, na ktorých stáli. A toto sú ich najlepší priatelia.

Mlčky jsem ho poslouchala, neměla jsem slov, nedokázala jsem dělat nic, jen přikyvovat a poslouchat opravdový a pravdivý příběh Uchiha klanu, který mi vyrazil dech. Netušila jsem, proč mi to říká, ale na jednu stranu jsem byla ráda, že mi tak věří a na druhou jsem věděla, že tohle přiznání pro něj muselo být těžké.
Pohled jsem přesměrovala dolů, pod nohy Uchihy Madary a Izumy, na jejich mrtvé nejlepší přátele. Nasucho jsem polkla, ale pohled jsem měla nečitelný. Neusmívala jsem se, nebyla vystrašená, netvářila jsem se jinak.
"Tak takhle je to.." Zašeptala jsem, bylo mi líto lidí kteří padli kvůli pýše Uchihů, ale bylo mi líto i masakru, který byl na Uchihy spáchán, každá strana mince udělala něco špatného, takhle jsem to brala, nikdo není na nic sám.
"Ale stejně.. Nao, ty nejsi jako oni, jako tvůj klan" Zašeptala jsem, věděla jsem, že bude odporovat. Otočila jsem se na něj, pousmála se a vyhoupla se na špičky.
"Nemůžeš za minulost a prohnilost svého klanu, nemůžeš za jejich hříchy, rodinu ani minulost si nevybíráš, ale jediné, co můžeš změnit je budoucnost.. A možná, že jsi Uchiha a na zádech nosíš jejich znak, lidé na tebe budou pohlížet stále jako na Uchihu, ale ty jsi uvnitř Nao, ten Nao, který je můj týmový parťák a je no dobře.. trochu víc ztřeštěný, ale svůj.. Musíš hledět dopředu a očistit špínu klanu Uchiha, ukázat mu nový směr, tak se za jejich hříchy netrestej." Pousmála jsem se a políbila ho na čelo. Ještě jednou jsem si prohlédla sochu, ze které šel mráz po zádech, ale pravdou bylo, že jsem nehleděla na minulost, ale já Naa znala, nebyl takový, nebyl jako ostatní..

Znova som ukázal na zem, ešte nižšie, presne pod ich vytesané mŕtve telá. Pretože tam sa tkvel nápis. "Uchíha, ostane Uchíhom" Nik nevie, kto to tam vyryl, ale, každý vedel, že to je pravda. Možno nie som ako oni, no som Uchíha, a krv, tú nezmeníš len vôľou. Tá sa zmeniť nedá. To už znelo pri múdro aj na mňa. Ako rád by so to zmenil, ukázal všetkým, ako sa v nás mýlia. Ale.. Otočil som sa na Shio. A to, že sa usmievala.. To ma donútilo, aby som sa usmial aj ja. Nebol to silený úsmev, bol úprimný, aj keď sa k nasledujúcej vete nehodil. Minulosť vždy bude ako bremeno, ktoré nikdy nezhodím, a kým ho bude mať, bude stále len Uchíha... Zatvoril som oči. V budúcnosti známy, ako Uchíha... Zmĺkol som, a po dobrej chvíli som odvetil, s otvorenými očami. NAO Uchíha.. Moje meno som silno zdôraznil. Sen už poznala, opakovať ho nebola potreba. Pozdvihnem klan zo špiny, kde upadol. Aj keby ma to malo stáť život. A jej bozk, na čelo, mi len pridal guráže. Dodal mi vieru, že vo mňa niekto verí. To čelo si nikdy neumyjem.. Uškrnul som sa. Chcete vidieť našu klanovú knižnicu? Spýtal som sa, a pozrel sa smerom, k menej poničenému, a dosť majestatném domu.

Už jsem mu to nerozmlouvala, věděl, že v něj věřím a vždycky věřit budu, protože jsem už poznala pravého Naa, toho pod leckdy tvrdou slupkou arogance a bláznovství. Pak jsem se jen zakřenila.
"Takhle se mi to líbí!" Přikývla jsem a založila ruce v bok.
"Trdlo, nechtěj abych litovala, že jsem ti ho dala.." Pousmála jsem se a pak jen přikývla.
"Pokud smím.." Pohled ze scohy jsem strhla, i když jsem teď znala pravdu, respekt z tohohle klanu nezmizel, ne.. spíš se jen víc.. utvrdil.

Povedal som snáď niečo zlé?! Spýtal som sa, nato, ako si založila ruky v bok... Nééé! Nao, ty pakóóó! Na Senpaiku musíš inák! Zakričal som, pričom sa môj hlas odrážal od Bohom zabudnutej ulici, k druhej, cez celú štvrť. Goméééé! Áno, znova som to bol ja. Chytil som Shio za ruku, a viedol ju uličkami, až k prečnievajúcej budove. Tu chodím z bratom.. Hrať mariáš.. Uškŕňal som sa, a ukazoval jej na rôzne budovy okolo nás. A tu.. Tu ma brat zavrel.. Povedal, že ak tam vydržím 3 dni, získam Sharingan. Samozrejme, bolo jasné, že som to nevydržal. A zrazu, som jeden dom preskočil. A šiel k ďalšiemu, očividne naschvál. A tu, sme sa hrali na požiarnikov. Spomínal som na deň, keď horela značná časť našej štvrti.

"Ne, právěže už zase mluvíš až moc, ale nevadí mi to" Ušklíbla jsem se a nechala se jím vést dál, po těhle temných uličkách.
"Eh, za co se zase omlouváš?" Nechápavě jsem zavrtěla hlavou a pak jen přikyvovala, no k tomu poslednímu jsem si nemohla nerýpnout.
"A vsadím se, že požár si založil ty.." Zazubila jsem se.

Nie nezaložil.. To brat.. Bola to pravda, ale, kto by veril takému pyromanovi, čo sa ešte svojím podpaľačstvom chválil? A zas, nebol to požiar! Len pár domov.. A čo? Aj tak v nich nikto nebýva, nikto sa nesťažoval.. Uškrnul som sa a prebehol vedľa domu, ktorý sa od ostatných dosť líšil. Totižto, vyzeral udržiavaný, vlastne, ako nový, normálny, so zelenou záhradou, cvičiskom a jazierkom na dvore.. A tu bývam.. Zastal som. Už sa stmieva.. Nechcete prespať u nás? Alebo.. Ukázal som k susednému domu. To nemusí byť ani u nás.. Poškrabal som sa na temene hlavy..

"Prej jen pár domů, nenič to tu, už tak je to tu dost zničené" Šťouchla jsme ho volnou rukou do ramene, protože jsem si až teď uvědomila, že mi tu druhou pořád drží.
"Tenhle domeček se mi líbí. Nevadí, klidně budu tady, pokud to tobě a tvé rodině nevadí" Pousmála jsem se a prohlížela si to tu.

Hm, myslím, že ak to tu zničím, len to vylepším.. Zasmial som sa, a vtiahol ju do domu. Rýchlo ako Žltý blesk z Konohy, sme sa dostali do mojej izby, pričom nás nik nenačapal. Skôr by nadávali na mňa, prečo som tu tak dlho nebol.. Usmial som sa, a hodil sa do kopu plyšákov na zemi, ktoré mi poslúžili ako posteľ. Jej som ukázal na posteľ moju. Tam spíte vy! Uškrnul som sa, ale bolo jasné, že každý odpor bude potlačený. Nato som sa zložil a zaspal, ako malé decko, pričom som sa v kope schúlil do klbka, a ešte dlhú chvíľu som vydával zvuky ako pradenie mačky, než som dokonale zaspal.
Izba: xD
Všade po izbe, boli plyšáky, hračky z detstva, a rôzne tkané obrazy nášho klanu. Kde tu, visel náš znal, alebo rôzne obdoby MSka.

Už jsem mu chtěla něco říct, když v tom si jen tak, zničehonic usnul. Aspoň jsem si mohla pokoj prohlédout víc, procházela jsem se tiše po místnosti, abych ho nevzbudila a porozorovala, občas i zkoumala některé věci. Usmála jsem se, Nao byl jednoduše zvláštní.
Pak jsem sebou plácla do postele a hodnou chvíli pozorovala strop, nemohla jsme uvěřit tomu, že jsem v sídle Uchihů, ale dlouho jsem nevydržela a i já usnula.

Precitol som. Ešte chvíľu po prebudení som sa v polospánku váľal v kope plyšákov, než som pomaly rozlepil oči, a vrhol pohľad na osobu, ktorá spala na mojej posteli. Trhol som sebou, a v pohotovosti som stál na nohách. Senpai! Ak to uvidí, pomyslí si, že som deckóóó! Zakričal som v duchu, na kopu hračiek a plyšákov, porozhadzovaných po celej mojej izbe. Nato som sa okamžite vrhol na vec. Hračky som začal po troch hádzať do truhlice, s nápisom "Neotvárať" a plyšáky som sa snažil nahádzať do skrine, ale, ani jeden nenašiel svoj cieľ, a niektoré dokonca pristáli na Shio. Stuhol som, a pozrel sa k jej prebúdzajúcemu sa telu.

Probudil mě až hluk kolem, rozespale jsem rozevřela jedno oko, po něm druhé a až potom jsem si vzpomněla na to, kde vlastně jsem. Posadila jsem se, kolem to vypadalo opravdu zvláštně, pohled mi padl na Naa.
"Huh, Nao? Co to vyvádíš?" Zeptala jsem se, odfoukla si trčící vlasy z čela a ignorvala ten fakt, že držím v rukou velkého bílého plyšového medvěda, kterého jsem zřejmě ukořistila večer.

Ruky, v ktorých som mal ešte stále troch plyšákov, a jednu somarinu od Lega, som zastrčil za chrbát, a to, že izba vyzerala ako po výbuchu, a všetky moje veci boli kade tade, dokonca aj na Shio, som sa snažil odignorovať. Nezaujato som sa pozrel do strany a odvetil.. Níííííč.. Klamstvo bolo cítiť až za hory.

"Takže to růžové za tebou přdedpokládám, že ti nepatří?" Plyšáka jsem dala pryč a zívla si. Prokoukla jsem ho už na začátku, vždycky když říká nic, znamená to něco, znám ho už jako svý ponožky. Pak jsem se zákeřně pousmála, vstala, protáhla se a pomalu šla za ním, stále se neviněn uculující.
"Co máš za těmi zády?" Zakřenila jsem se.
"Můžu to nic vidět?" Jak jsem ho ráda trápila!

Nič! Zahriakol som, a začal ustupovať od nej. Môj výraz tváre sa desivo zmenil, bol u mňa videný po prvý krát. Už mi dokonca tieklo do topánok, a nevytvoril som ho. A predsa, ma donútila použiť ho, práve Shio. Veď tam nič nemám.. Snažil som sa to neúspešne zahovoriť, a ustupoval som ďalej, než som sa nedotkol steny. Bol som v pasci.. Ajéje..