Přístav a pobřeží

Kousek od rušného přístavu se nachází nádherná pláž.

Zamžikala jsem a probrala se. Jediné, co jsem si pamatovala, byla tupá rána a pak tma před očima, svět se na chvíli zatočil a zmizel.
Chvíli jsem si naivně myslela, že celý přechozí den byl sen, ale tupá bolest na temeni hlavy a svázané ruce za zády mě přesvědčili o opaku. Tohle byla realita!
"Ts.." Sykla jsem, když jsem se posadila a porozhlédla se. Zkusila jsem trhnout rukama ve smyslu to přetrhnout, s mojí silou by to problém být neměl, ale něco mě zarazilo. Ksakru, chakrová pouta?! V duchu jsem zalitovala a opřela se zády o stěnu chatičky. Ksoo, co teď?! Porozhlížela jsem se, jako kdybych hledala jakékoliv možné východisko, ale před dveřmi, jedinou možnou únikovou cestou, seděl muž. Prohlédla jsem si ho, zřejmě můj únosce. Odmítala jsem komunikovat, taky na co, potřebovala jsem se osvobodit a dát klukům a sensei nějaké znamení, ale když já ani nevěděla, kde jsem, natož abych promýšlela strategii!
"Proč jsem tady? Nemáte snad už to, co jste chtěli?!" Byla moje první otázka, zatímco jsem muže propalovala opravdu vražednými pohledy.

Jen jsem ho poslouchala a na mé tváři se na chvíli usídlil překvapený pohled, ale pak jsem se spíš naštvala. Shiori-chan?! Jaktože zná mé jméno?!
"Nemluv takhle o někom, o kom nic nevíš! A vůbec, když už mě tady tkahle držíš, prozradíš mi aspoń tvé jméno?" Vyštěkla jsem zprudka, toho muže jsem neznala, alespoň jsem si to doteď mylně myslela.

Překvapeně jsem se na něj zadívala.
"Zapomněla?" Zapátrala jsem ve vzpomínkách ke svému dětství, jako malá jsem vídávala spoustu lidí, vždy jsem se se všemi bavila. Ale bylo jich tolik..
"Kdo, kdo jste?" Zeptala jsem se trochu vyděšeně, no řekněte unese vás někdo, kdo vás zřejmě zná, ale vy nemáte potuchy.
"Odešla? Jen jsem, jen jsem se chtěla stát Shinobim, udělat něco užitečného pro ostatní a sama pro sebe!" Zamumlala jsem.

Nehla jsem ani brvou, jen ho poslouchala, tvářila jsem se vzdorovitě.
Přidat se k němu? Opustit přátele, domov a Konohu? Co si o sobě ksakru myslí?!
"Co myslíš, že ti asi tak odpovím? Nikdy bych tohle nepřijala, nikdy.. Nechci moc, ne ji získat takhle.." Ušklíbla jsem se.
"Sám jsi to řekl, jsem slabá, pokud je ta osoba tak mocná, jak říkáš, se mnou by jen ztrácela čas.." Podotkla jsem.

"Nechci pro sebe to nejlepší, říkám to poprvé a naposledy, nejde o mě, ale o mé blízké, chci je ochránit, copak to nechápete? Ne, někdo jako vy to pochopit nemůže, děláte, že mě znáte, ale přitom, přitom si nemůžu vzpomenout, že bych vás viděla, nevím, proč mi to tu nabízíte a rovnou mě nezabijete.." Podotkla jsem.
"Vím, že mě přijdou zachránit.." To už jsem spíš zamumlala a sklopila hlavu k zemi.

Už jsem chtěla zase něco utrousit, než se mi překvapením rozšířily zorničky.
Ale to není možné. Nemůže být..
Haruki. Ušklíbla jsem se. Je to, ale už sakra dávno, tohle není pískoviště..
"Haruki.. Ale to není možné, změnil jsi se a.. A řekli mi, že jsi beze slova zmizel, to já o tobě nevěděla, jak vidím, opustil jsi Konohu, dal ses snad dráhu Nukanina, proč?" Začala jsem ho zasypávat otázkami.
"Pokud jsi stále můj přítel Haruki, proč jsi mě unesl? Proč mi nerozvážeš pouta a nenecháš mě jít? Víš, že svůj názor nezměním.." Kdyby jsi to aspoń povolil, maličko! Nechtěla jsem to dělat, nechtěla jsem teď načínat minulost, nebylo příjemné, když jsem se dozvěděla, že odešel, ale.. Já tu nemohla jen nečinně sedě, když možná tam venku kvůli mě riskují své životy ostatní.

Už jsem chtěla odseknout něco doopravdy peprného, když mi došlo, že to by nikam nevedlo. Něco mě napadlo. Z mé nabručené nálady jsem se rázem záhadně culila, jak měsíček na hnoji.
"Hmm.. Dobrá, co kdybych souhlasila? Co by bylo dál? Nechal by jsi mě tady dál trčet svázanou?" Rozhodla jsem se nakonec přistoupit na jeho hru, bez odporu, chtěla jsem získat trochu času a navíc, v duchu jsem děkovala za svou proměnlivou povahu, věděla jsem, že lžu na něco takového bych nikdy nepřistoupila, nezradila bych, ale potřebuji ho přesvědčit.. Jinak se totiž nikam nehneme a já potřebala šanci na útěk a to rychle!
"Mnoho věcí, povídej mi o tom.." Vyzvala jsem hoa pohledem těkala nenápadně ke dveřím a zpátky na něj. Hmm, to nevyjde, ale co kdyby..

Přikývla jsem, jasně, naivně jsem věřila, že mi z dětství ještě věřit bude, ale asi jsem se spletla. Kdo v tomhle světě si pevně věří? Já, svým přátelům. Pousmála jsem se na okamžik, než jsem si všimla, co dělá.
Co sakra s tou katanou chce dělat?!
"A to jak?" Zeptala jsem se trochu zostra.

Dělá si srandu?! To přece.. Nemůžu..
"Zabít své společníky? Tomu ty říkáš ideální svět?" Pronesla jsem uštěpačnou poznámku, ale teď jsem nemohla couvnou.
"Hmm, ale víš, že je neporazím, jsou dva, jsou silní.." Pokrčila jsem rameny, nechtěla jsem to dělat. Kso, Shiori, tohle nebylo v plánech..

"Možná to nebude těžké, ale nejsem psychopat.. Jsem jen genin, nezabíjím své.. přátele.." Zamumlala jsem, prostě se ve mě automaticky zvedla vlna odporu, ale nejradši bych si zacpala pusu, ještě si to celé pokazím.
"Zabíjení lidí pro nic za nic není dobré, to je můj názor.." Odporovala jsem mu, ačkoliv neúmyslně, prostě to ze mě vyšlo dřív, než jsem to zadržela.
"Proč musím loajalitu dokazovat takto? Proč prostě nemůžu jít s tebou a nechat je žít? To chceš doopravdy zbytečné krveprolití?" Dodala jsem.

Hmm, já už ti přestala věřit dávno.. Ušklíbla jsem se.
"Je ti jasné, že mi budeš muset povolit ty pouta? A navíc, s Katanou moc zacházet neumím, hodláš je snad omráčit, abych to měla snažší?" Snažila jsem se mluvit nenuceně.
Kdybych se rozhodla mu vzdorovat, ještě mě využije jako živý terč, pff, tohle je moc zamotané!

"Tak to jsem ráda.." Ušklíbla jsem se a snažila se, aby ten trpký tón nešel poznat, kupodivu se mi to podařilo. Pak jsem ho sledovala, marně trhla rukama za zády. Zbytečné..
"V Konoze? Ale, nedělej, že tě to zajímá.." Sladce jsem se zaculila, ta ironie musela být znát, to, že jsem s ním rádoby souhlasila z nás nedělalo přátele na celý život. Protože doopravdy jsem z něj měla strach, prudká změna chování, tohle nebyl ten Haruki, kterého jsem znala. Od tohohle jsem netušila, co čekat.

"To záleží na tobě.." Ušklíbla jsem se ale pohledem neuhnula, věděla bych, že tohle by byla moje zásadní chyba, takhle se chovají lidi když lžou a já ke sklopení zraku k zemi neměla daleko, no neudělala jsem to.
"Stejně moc možností nemám.." Podotkla jsem ještě.

Vtrhol som do prístavu ako vietor a všetkých naokolo som sa pýtal na Shiori. Či ju nevideli, či sa tu nestalo niečo nezvyčajné, či tu nikto neznámi niečo divné nerobil. Každého koho som stretol som zasypal otázkami. Prístav bol dosť veľký, a kým by sme prehľadali každý dom či búdu, zostarli by sme tu.

Ja som bežal blízko uňho a tiež som sa pýtal iných ľudí či sa niečo vlastne nedozvieme spechal som ako sa dalo že mi možno niektorý sem tam ani nerozumeli.

No, touhle otázkou mě doopravdy dostal. Zkoumavě jsem si ho prohlédla. Genjutsu?! Ksoo, moje největší slabina! Jak to kruci věděl a noo. Proč se tváří tak sebejistě?!
Na povrch jsem se, ale usmála.
"Použil by jsi ho už dávno a nesnažil se mě tady přesvědčit.." Podotkla jsem a ušklíbla se, i když v duchu jsem si tak jistá nebyla.

"Neměla bych ironické poznámky?" Procedila jsem mezi zubami, s těmihle otázkami mi lezl na nervy. Ale rozhodil mě, což byla pravda. Pokud jsem v Genjutsu, nepoznám to, zrušit umm jen to základní, ale.. Když jsem ztratila vědomí, ksoo..
Zamračila jsem se, doopravdy mě teď vyvedl z míry.

- mezitím........ většina obyčejných obyvatel nevěděla o kom je řeč, ovšem někteří mluvily o osamocené chatrči ve které nikdo nebývá

"Hmm, pokud je to pravda.." Zdůraznila jsem. "Co s tím uděláš?" Znovu ten přeslazený úsměv. Chtěla jsem ho i já zahnat do kouta, byla jsem v sakra nevýhodné pozici na to si dávat ultimáta nebo ještě takhle odsekávat, ale co si myslí?! Že budu jen poslušně přikyvovat? Tsee, jak ten se plete, i když mě zarazilo, že mě prokoukl, no dát to najevo ještě víc, jsem nechtěla.

Naša jediná šanca... Arigatou.. poďakoval som sa staríkovi, ktorý mi povedal o tej chatrči. Šťuchol som do Yukia a ukázal mu na chatrč. Ako blesk som sa rozbehol k nej a na nič som nečakal. Len som Yukiovy naznačil, nech sa postará o Shiori. Nato som vtrhol do chatrči s kunaiom v ruke. Bolo to tak neočakávané, že bolo ťažké sa vyhnúť môjmu kunaiu, smerujúcemu na hruď toho s okuliarmi. Skočil som na neho, dúfajúc že s tou katanou neublíži Shiori.

To, co to ksakru dělá?!
"To by jsi neudělal.." Snažila jsem se zná normálně a zastřít rozechvělý hlas, myslí to fakt vážně?!
"Jestli jsi nezapomněl na minulost.." Pousmála jsem se, krátce, ale pak se trochu odsunula, noo, moc to nešlo, vzhledem k tomu, že jsem na čemsi seděla a ta Katana byla nebezpečně blízko.
Pohledem jsem těkala mezi zbraní a jím, a byla vyděšená, no špetka hrdosti ve mě zbyla. Chce tě jen vystrašit, jen vystrašit.. No, nebyla jsem si tím, tak jistá. Krátce jsem očima zabloudila ke dveřím, jako kdybych na něco čekala, už jsem se chtěla podívat zpátky, když v tom dovnitř vtrhl rozlícený Nao. "N-Nao?!" Oni vážně přišli.. Na chvíli jsem si oddechla, ale pak zpanikařila.
Vypadněte odsud, sakra vypadněte než bude pozdě!.. Číst myšlenky samozřejmě neuměli, ale jestli je tak silný, jak říká, nechci, aby jim ublížil.

N-Nao?! Zvedla jsem se prudce, nestíhala jsem Harukiho ani sledovat, netušila jsem, že tak moc zesílil. Výčitky se namě hrnuly jedna přes druhou, ale já je ignorovala. Sbeelítostí nikomu nepomůžu..
"Haruki.. Přestaň, prosím! Nestojí ti za to!" Oslovila jsem ho hlasitě, nechtěla jsem tohle vidět, neschopná pohybu, neschopná udělat nic, kvůli těm zas*anejm chakrovejm poutům a kvůli tomu, že jsem místo, abych hlídala cestu, jen s někým vybavovala. Ksoo..

Pocítil som strašnú bolesť v okolí hrudníka, a padol som na zem. Zhrozene som pozoroval kvapky krvi, dopadajúce na podlahu, na ktorej sa pomaly vytvárala mláčka mojej krvi. To ma vážne vytáčalo, ale z bolesti a strachu som nedokázal kričať. Pohľad som vrhol na toho okuliarnika. V mojom pohľade bolo viac ako len nenávisť a trocha strach. Moje oči nabrali červenú farbu, s jednou čiarkou na spodnom okraji. Konečne sa mi prebudil Sharingan. Vedel som kde sme... V prd*li. Yukio! Zober Shiori a utečte! Ja ho zdržím.

"Ty si iditot ? To nedáš ! "A ja by som sa k nej nedostal veď som ani nestihol ... naňho dať moju techniku aby som ho obránil ! sakra .... Zato čo spravil som bol riadne naštvaný chcel som sa ale hlavne skľudniť .Lebo z takou mysľou by som veľa nespravil.Videl som tam ďalej aj Shiori.Tu sa ani nedá nič vymyslieť on ma vidí je rýchli ... a takto ...Moja kľudná mysleľ mi dlho nevydržala.Začal som vytvárať pečate to jediné asi bolo čo ma napadlo.

podíval jsem se na Yukia... kolem meče mi začala proudit chakry
"co pak uděláš ?"
chytl jsem katanu tou silnější rukou a lehce jsem s ní švihl před stolem, následkem čehož se celý stůl rozsekl vejpůl, zapřel jsem se nohou o podlahu a zrázu jsem stál po levé straně vedle Yukia chvíli se ni nedělo ale po té z jeho nohy a ruky vytryskla krev. Schytal dvě přímé rány, bez šance se jakkoliv vyhnout.
(Shirio nám už odešla, takže vyčkáme do zítra kdy vás zachrání Neiro ^^)

Já se neptala.
Běžela jsem po střechách domů v přístavu, sledovala, co se děje a ještě jsem zaslechla podivný rozhovor o dvou shinobi, kteří sem jindy zavítali jen málo, kteří se vydali k jakési chatrči. Dát si dohromady, že to bude na konci vesnice, už nebylo tak těžké.
Skrýt se bylo výhodou, kterou si mohl dopřát shinobi. Kterou měl povinnost využít. Upřímně řečeno jsem ji tentokrát zanedbala a z vesnice už jsem běžela.
Zastavila jsem se až kousek od domu.
Sledovat terén a vyčkat?
Pohyby jasné za oknem a až příliš rychlé na mé žáky mne přesvědčily, že čekat nebude nejlepší řešení.
Když já nikdy nebyla na taktiky...
A tak jsem se rozhodla jednoduše vyrazit dveře a v dlaních zkusmo točit chakru jako přípravu na své oblíbené Jutsu, Rasengan, kterým bych ho velice ráda překvapila.

"Pak jistě víte i to, že když ohrozíte štěňata, instinkt feny bude zabít vás," naprosto jsem netušila, co říkám. Vlastně jsem si stěží zachovala chladnou hlavu. To jsem byla celá já. Typický příslušník svého klanu. Nerozvážný. Ale já si zároveň boj užívala. Pocit při pohledu na protivníka klesajícího k zemi potom, co ohrozil mé přátele, byl pro mě jistojistě euforií.
"Nebudeme naše setkání příliš prodlužovat. Obvykle bych řekla, že mě těší, ale budu mít větší radost až budou vaše oči bez života," dodala jsem ještě a Rasengan zcela z bílé chakry se mi již roztočil v dlaních.
"Pojďme si hrát..."

Ne nadarmo jsem byla velitelem Jouninů s jedinou útočnou technikou.
Z mé strany vyletělo jen několik shurikenů odrazit překážející kunaie nalevo. Napravo, odkud se blížil jsem před sebe v mžiku v jakési variaci na kawarimi no Jutsu postavila vyražené dveře, které se ještě před chvílí houpaly na jednom pantu.
Trochu jsem si u toho hnula s ramenem, ale dalo se to přežít.
A navíc jsem mohla jen sledovat, co se teď stane s jeho katanou, když měl vcelku slušnou rychlost a na místě, kam zjevně chtěl uhodit stály dveře. Měla jsem tak deseti procentní šanci, že se katana ve dřevě zasekne, čehož bych mohla znovu využít pro Rasengan, který jsem předtím samozřejmě musela tak nějak "deaktivovat" abych mohla použít obě ruce.
Takové plýtvání chakrou...

Hoci som bol na zemi ale nebol som v bezvedomí .Ležal som na zemi a všetko som pozoroval,neuvedomil som si to ale moje zranenie sa už aj liečilo hoci nie rýchlo ale liečilo sa rýchlejšie než by malo ja som to bral ako nomrálku preto som si to nevšímal.Keďže ja som nebol tak bezmocný aj keď som sa teraz akosi nehýbal okolo Nei senseii som mohol kedykoľvek vytvoriť techniku ktorá by ju mala ochrániť pred jeho útokom lenže ako som to sledoval videl som že by som to asi len tak ľahko nestihol preto mi ostale jediné a to sledovať a dúfať že ho porazí .