Skrytý přístav

Běžela jsem ulicemi a na tváři měla rozpustilý úsměv. Netrvalo příliš dlouho a ocitla jsem se v přístavu. Tolikrát jsem tu stála a snila o tom, že jednou na některé z těchto lodí odpluju kamsi do daleka. Že procestuju celý svět!

Spokojeně jsem se posadila a pozorovala dění v průplavu. Konečně klid. Bratr se nejspíš probudí až za hodinu a zalkne se těma lívancema, které jsem mu připravila. Někdy mám sto chutí mu je obohatit o projímadlo. Na tváři se mi objevil úsměv z druhu škodolibých.

Po příjemném probuzení a pár chutných lívancích jsem se rozhodl trochu poklidit. Prochází snad pubertou, že je v domě takovej bordel? Do pokoje jsem jí nelezl a raději jsem zavřel dveře, aniž bych se podíval na tu možnou pohromu. Po úklidu jsem na sebe hodil kabát a vyšel jsem do ulic. Ani vzkaz nenechala, určitě bude tam.

Na cestě do přístavu jsem se nezapomněl zastavit u stánku s chladivým osvěžením, v klidu jsem si popíjel z kelímku a hledal Ren.

Dál jsem civěla na lodě a normální člověk by se divil, co mě na tom baví. Užívala jsem si pohodu, každý okamžik, kdy mě můj bratr nesekýroval. Spokojeně jsem se protáhla a periferním viděním si všimla něčeho povědomého. Ztuhla jsem a velmi pomalu se otáčela tím směrem. Ta vodní příšera je tady!

Rozvalil jsem se na lavičce a vyčkával, odkud na mě ta potvora zaútočí. Zatím jsem nevěděl, kde je, ale bylo mi jasné, že co nevidět se sama objeví. Při čekání na nejhorší jsem se bavil pozorováním zdejšího "ruchu", sem tam prošel nějaký pobuda a já si užíval bezvadné chvilky soukromí.

"Heeeeeeee?" velice jsem se podivovala tomu, že mě ignoruje. Vstala jsem a rozeběhla se za ním. Z očí mi šlehaly blesky.
"Kde se flákááááš?!!!" jemným hláskem jsem na něj řvala, zatímco jsem se k němu hnala ve stylu, který připomínal rozjetou parní lokomotivu. Nebylo vůbec patrné zda se náhodou nechystám provést nějaký velmi záludný útok.

Už je skoro čas... Sledoval jsem oblohu a pohybující se slunce. Vzal jsem si opět kelímek a začal pít. Najednou mě ale vyrušil podivný výkřik zezadu. Mírně jsem nadzvedl obočí a čekal, jak tohle dopadne. Jako nejpravděpodobnější možnost se mi s její šikovností zdála, že se nacápne na zem.

"Útooook!!!!" zvolala jsem a chystala se mu natáhnout pořádnou přes papulu. Bohužel jsem se nedokázala soustředit na dvě věci najednou a sice na běh, výskok, nápřah a úder. Vida, dokonce jsou to čtyři věci! Zamotaly se mi nohy a místo toho abych Renjirovi způsobila parodii na lehké zranění, jsem na něj upadla. Naštvaně jsem zavrčela.
"Vidíš co děláš?"

Já to říkal... totiž myslel. Hlasitě jsem si povzdechl a položil Ren na lavičku vedle mě.
"Přemýšlela jsi někdy o nošení chráničů, když se touláš po městě? Ty už sama sebe ani neohrožuješ, dokonce bych řekl, že kvůli tvé nešikovnosti sis vypěstovala více odolnější tělo. Dělám si starosti o okolní nevinné obyvatele, které by na tvé počínání mohli doplatit," pronesl jsem s naprosto vážným výrazem ve tváři.
"Chceš napít?" ušklíbl jsem se a podal jí kelímek s něčím jako Sprite.

Cítila jsem, že mě bolí pravé koleno, levý loket a jenom jsem odhadovala, kolik modřin jsem si opět způsobila. Poslouchala jsem ty jeho bláboly a byla spokojená s tím, že jsem ostatním nebezpečná. Hned poté mě zaujalo jeho pití a dotaz, zda chci napít.
"Jo." pravila jsem a začala nasávat jako kdybych nepila nejmíň dva dny.

"Každopádně, jsi v pořádku?" zběžně jsem si ji prohlédl, "hele, hele..prr, zas aby něco zbylo, taky mám žízeň." Mírně jsem se na ni zamračil, ale pak se mi na tváři zase objevil úsměv.
"Máš na dnešek něco v plánu?"

Můj pohled říkal jediné: Mám žízeň, a to je důležitější. Nakonec jsem mu však pár kapiček nechala, aby nenadával.
"Snad máme v plánu. Říkal jsi, že mě budeš trénovat. Takže je načase začít." můj výraz v obličeji, i mé pohyby dávaly jasně najevo, že překypuju energií, ostatně jako ve většině případů.

Kelímek zmizel v koši a hned za ním i moje myšlenka na odpočinkový den. "Jsi si jistá, že to dnes chceš? Jsi vyřízená ještě než jsi mohla začít trénovat," zachechtal jsem se, "ale tak... pojď za mnou."
Vstal jsem z lavičky a obrátil se směrem do města, kam jsem se také vydal.

"Mám větší výdrž než ty." vyplázla jsem na něj jazyk, ale když se zdálo že neodporuje, vydala jsem se ochotně za ním. Přece jen některá jutsu vypadala lákavě, a umět něco takového, je jako stát se hrdinou mangy!
přesun.

Byl jsem na místě zhruba za těch pět minut. Měl jsem chvíli času, tak jsem si zkontroloval vybavení. Už jsem tu byl víckrát, Ren se sem chodila bavit už od mala. Lidé zde vypadali pořád stejně podivně. Neměl jsem místní rád, nikomu se tu nedalo moc věřit. Posadil jsem se na lavičku a čekal na zbytek "týmu".

Zahlédla jsem Renjira a zaútočila na něj zezadu. Objala jsem ho a pevně chytila pod krkem.
"Onii-chaaaan, první společná mise! Nemáš radost?" zářila jsem jako sluníčko.

Jelikož jsem pozoroval okolí věděl jsem o Ren, ale překvapilo mě, jak byla rychlá.
"Hmm..." zabručel jsem. Snažil jsem se pořád najít ten vagon rýže, nebo proč tu vlastně jste.
Pak jsem se otočil na sestřičku a mírně se pousmál.

Dosť neskoro som dokráčal ja v tmavo modrom plášti zahalený iba hlavu som mal odokrytú. Pomaly som som k nim prišiel akoby som prichádzal na čas ba ešte moc skoro. Tak sme pripravení na dopravu ryže pre hladných obyvateľov Iwy? usmial sa a čakal kým mu odpovedia. Zatiaľ sa rozhliadal po prístave a hľadal lod kde je ryža.

(budu tu až zítra večer, takže vás následuji a Renjiro může psát i za mě xD)

Přikývla jsem na znamení že rozumím a že jsem připravená a přestala svého bratra dusit. Také jsem začala očima hledat onu loď. Doufala jsem, že bude stát za to, a nebude to žádný vrak.

Na první pohled jsem Shimonu nepoznal, zahalený pláštěm se dal těžko poznat. Pořád jsem měl v hlavě pocit, že ho odněkud znám. Zřejmě ale jen od vidění. "Jasně," kývl jsem a rozhlížel se stejným směrem co on. Neměl jsem ponětí, co vlastně přesně hledáme. Rýže samotná se tu ale nikde neválela. Stále jsem posedával na lavičce.

Boli sme tu skôr ako loď. Prečo?! Pretože teraz som zahliadol loď ktorá mala prevážať ryžu a poznal som to podla toho že ešte nakladali na loď krabice na ktorých bol maskot obrovské zrnko ryže z ručičkami a nožičkami. A tam to je... ukázal som smerom kde sa to nachádzalo. Ideme... prehodil som cez rameno a pomaly som šiel k loďke.

Zaměřil jsem se na zmiňovanou loď a vstal z lavičky. Přehodil jsem si přes záda plášť a následoval Shimonu. Jak to asi vypadá v Iwě. Přemýšlel jsem nad možnou stavbou této vesnice a jak to tam vůbec celkově vypadá. V zeměpise jsem nikdy nevynikal, takže jsem se mohl akorát tak těšit na překvapení.

Ren vstala a následovala náš taktéž.

Prišiel som k velitelovi lode a začal sok sa s ním rozprávať. Keď sme sa dohodli ukázal som Ren Renjirovi nech idú za mnou. Cez mostík sme prišli až na palubu lode. Viedol som ich na prednú palubu lebo na zadnej sa ešte nakladala ryža. Keď sme tam prišli vyzval som ich. Tak tu na tejto lodke budeme strážiť ryžu...snáď nemáte niekto morskú nemoc. zasmial sa a ešte dodal. Tak sa tu usadte..máme k dizpozíci jednu kajutu. Takže vy dvaja s budete stridať a vždy bude aspoň jeden strážiť a ten duhý spať. Ďalej mi povedzte niečo o sebe a aj to v čom ste dobrý aby som vedel na čo sa môžem spoľahnúť v boji. sadol si na zábradlie lode a pozrel sa na robotníkov ako nakladajú ryžu. Následne sa pozrel na oboch a čakal informácie. Mizukage prečo všetko na poslednú chvíľu?!

Hoozuki a mořská nemoc? Nikdy jsem o něčem podobném neslyšela. Jen jsem se pousmála, a sotva jsem přešla na palubu lodě, cítila jsem se jako doma. Těšila jsem se ještě víc, než když jsem byla na břehu. Nemohla jsem se dočkat, až vyplujeme.

Sotva začal Shimonu pokládat otázky, vykulila jsem oči a nasadila ten tupý výraz. Co mám o sobě říkat?
"Něco o sobě... no... mám ráda spánek, sladkosti a courání v přírodě. Nemám ráda když dělá Renjiro chytrého a snaží se mě vychovávat aaaaa...." krátce jsem se zamyslela.
"Nejlépe mi jde šerm a potápění." uzavřela jsem výčet svých kladných vlastností.

Následoval jsem Shimonu až na loď, lidé pracovali jako o život. Vyslechl jsem si ho a ušklíbl se.
Jak ji znám, tak na tý hlídce usne. Stejně tu žádné nebezpečí nehrozí.
"Ve vodě jsem jako doma," spustil jsem s úsměvem na rtech, "zvládám několik technik Suitonu. Také umím uspokojivě šermovat s mečem. Taky bych měl zmínit asi mou speciální vlastnost, která je v našem klanu už dlouhou dobu."

Tasil jsem katanu a vrazil si ji do břicha, katana projela tělem jako vodou, doslova.

"To je tak nějak všechno," katanu jsem vytáhl a zandal zpět do pouzdra. "Rána" se vrátila do normálu. "Když už mluvíme o našich přednostech, jaké máš ty?"

Takže Hoozuki...to je celkem v pohode. Iba som sa pousmial a spustil. Tykanie?!... Ale nie ja si na zdvorilosti nepotrpím... takže kľudne. Takže šerm, potápanie, Šerm a vodné telo. Takže nevýhody proti útokom z diaľky a proti Raitonu ak sa nemýlim. pozrel som sa na Renjira pretože to posledné bolo smerované jemu. No ale ku mne. Tak moje meno viete a čo viac? No tak moje schopnosti.. na diaľku, útok, obrana....Podstatu mám tiež Suiton a niečo z toho ovládam. Ale hlavne ju využívam na moje špecíalne jutsu. Môjho nového mazlíčka ste videli. Volá sa Akane a jej to ide dobre z Katonom a rada sa mazlí. zasmial som sa a robotníci už pomaly dokončovali nakladanie ale predsa im ešte zostávali nejaké debničky.

Koukala jsem do vln a myslela si své. Tykat mu nebudu. Vůbec ho neznám, a je mi to vůči někomu staršímu opravdu hloupé. Přesto se mi zatím zdál docela normální. I možná normálnější než můj drahý bratr. Nad jeho exibicionismem jsem se jen pousmála. To rozpadání na vodu musí předvádět zkrátka vždy a všude. Tohle bude dlouhá mise...

"Jo, za to se omlouvám, nejsem moc zvyklej si s někým vykat," usmíval jsem se a potvrdil jeho poznámky, "asi nějak tak..." změnil jsem pohled z Shimonua na dělníky a pozoroval je při práci, zase. "Speciální jutsu? Snad se ho někdy dočkáme na živo," na tváři byl patrný stále stejně se usmívající výraz. Neměl jsem žízeň ani hlad. Počasí na místní poměry ušlo a zatím se vedlo více než dobře. Opřel jsem se o zábradlí a začal pozorovat oblohu.

Jo taky moc nemusí. Našťastie som sa dožil toho že z Kiri budem musieť vykať iba Mizukage... dal som mu za pravdu. Jop špeciálne jutsu.. bubliny vybral som bublifuk a dookola som vyfúkol zopár obyčajných bubliniek. Takže ako to bude na mory? Vy budete na lodi a ja vo vzduchu strážiť. Cez noc budete iba jeden na lodi a druhý bude spať povinne. Jop? opýtal som sa ich akoby mali na výber. A pokiaľ máte nejaké nápady alebo námietky len smelo do toho....

Potěšilo mě, že sdílí stejné názory. Přeci jenom, Mizukage je celkem mladá, třeba by jí nevadilo tykání.
Ze zamyšlení mě vytrhla až zmínění bublin. Bublinková jutsu? Zajímavé.
"Tak, tak..." ozvaly se hlasy členů posádky a loď pomalu začala vyplouvat, "Ren, tak jdi do kajuty, já budu zatím držet hlídku první."
Ve vzduchu... že by pomocí těch bublin?

Ren jen zabručela a zmizela pod schody. Zalezla do kajuty a během pár chvil usnula.

"Vyplouváme tedy.." zamumlal jsem si pro sebe.

Dobre tak sa to začalo... povzdychol si a pozeral sa na prístav ktorý sa im zďaloval. Hoc priebeh by mal byť jednoduchý....vždy sa môže niečo stať. Obavy Mizukage prešli na mňa Ach Jaj. povzdychol si znova a zosadol zo zábradlia. Všimol si že Ren šla do kajuti a tak mu bolo jasné kto má prvý službu. Tak prvú si berieš ty. Platí čo som povedal. Kým nevyplávame na otvorené more budem tu dole. nejaké bublinky boli stále na palube a zrazu sa dali samovoľný do pohybu a vytvorili sa z nich moje klímy. Boli traja. Dvaja strážili vzadu, jeden sa usadil na sťažni. A ja z Renjirom sme boli v predu. Snáď sa nič nestane a všetko prebehne pokojne. preniesol a odvrátil pohľad od miznúceho prístavu. Loď išla pomaly hlavne pretože bola objemme naložená.

Zakýval jsem na Shimonova slova a dal se do flákání... To bude zase jednou nuda.

Byli jsme už celkem blízko k místu zakotvení. Žádné přepadení ani nic takového se nekoná, jaké překvapení, uprostřed moře a nic? Povzdechl jsem si a opřel se o zábradlí, čučel jsem do blba. Pak jsem si uvědomil, že Ren by měla mít zase hlídku, i když už jsme celkem blízko, bude lepší, když ji vzbudím. Zašel jsem za ní do kajuty a nepříjemně ji šťouchl do žeber k sladkému probuzení.

Cítila jsem, že na mě pravděpodobně doráží nějaký komár. Rozespale jsem zabrblala něco jako: "Jahodovou a vanilkovou."
Mezitím jsem se ohnala po zdroji šťouchnutí a dál sladce spala. Usmívala jsem se, protože se mi zdálo něco pěkného.

Nejdřív jsem se na ni zmateně podíval, najednou se ohnala a já jen tak tak stihl uhnout, až na to, že jsem z rychlého postavení zavrávoral, škobrtl a přepadl na skříňku, na které byl položený nějaký porcelánový čajový set. Právě ten set dopadl na zem a rozbil se na několik kousků, já se stihl řáchnout do hlavy a na par vteřin ztratit vědomí. Když jsem se probudil hned mě napadla otázka, co v lodi děla takhle volně porcelánové nádobí.
"Ren, vstávej," pomalu jsem se zvedl a začal se škrábat na hlavě.

Zděšeně jsem se posadila, dostatečně prudce na to, abych ještě viděla, jak porcelánový talířek zatančil Renjirovi na hlavě čtverylku, než se rozbil o jeho hlavu, což způsobilo dutý zvuk. Než mi došlo co se děje, a že je se mu jaksi nechce vstát, vzpamatoval se sám.
"Dobré ráno onii-chan." usmála jsem se jak sluníčko.
"Copak děláš?"

"Ále, jenom tak tancuju," vyšel jsem ze dveří kajuty a zastavil se. "Pojď na palubu, za chvíli už tam budeme," protočil jsem oči vzhůru. Jednou mě zabije.
Po cestě na přední palubu jsem si vzal pití, kterým jsem se postupně osvěžoval. Čekal jsem nahoře, až za mnou přijde Ren. Také jsem se ohlídl za Shimonem, aby jsme se dohodli co a jak dál.

Z batůžku jsem vyhrabala vanilkové mléko a jahodové lízátko, které jsem si ihned strčila do pusy. Vlasy jsem si nechala trochu rozcuchané, jen jsem na sebe hodila vhodnější oblečení, než je noční košile a vyrazila za Renjirem. Posadila jsem se vedle něj a kochala se výhledem na moře.

Cesta po vode nám ubehla celkom rýchlo. Idete práve včas.... povedal som a sledoval ako moje klony prečesávajú miesto vylodenia. Teraz bol na lodi menší chaos. Všetci sa ponáhlali na svoje miesta a boli pripravení na vylodenie. Tak a odtialto pôjdeme po vlastný...Teraz to bude o niečom inom ako bolo doteraz.... povedal som zamyslene a otočil som sa na Ren a Renjira. Tak máte nejakú stratégiu..... na ochranu karavany? Len sem z nápadmi....
(Presun-Sem)

Opustil jsem loď a přemýšlel nad nějakou taktikou, ale žádné nápady nepřicházely...

(přesun)

Pomyslela jsem si, že mou hlavní strategií bude nepřekážet a neplést se do cesty. Ale nahlas jsem neřekla raději nic.

Přesun.

Rihan

Přišel jsem do přistavu a musel jsem najít šéfa, zanedlouho jsem ho našel, seděl na židli u stolů a dýmku v ruce ,přistoupil jsem k němu.

Rihan:Dobrý den Mizukage-sama mě sem poslala pomáhat vykládat náklad z lodí.

Šef:Hmm ano už tě čekám takže vylož .......... Tamhle ty lodě rychle, míň koukaní vic vykládní a co ten pes nebo co to je. Může tu být ale ať nic neudělá.

Rihan:Ano!!!!!!!

Po rozhovoru jsem šel k lodím a ztvrdl mi úsměv. 3 lodě po 15 bednách to nemýslí vážně. Oddechl jsem si a vzůru do práce.Isamu si lehnul tak abych ho měl neustalé na očích.Nastoupil jsem tedy na první Loď, stěži jsem zvednul bednu "Proboha kolik ta bedna váži" a najednou jsem si uvědomil ,že jsem se zapomněl zeptat šéfa kam to mám vyložit."K čertu s tím, musím za ním zase zajít" vzal jsem i tu bednu a šel jsem za nim. Jako minule seděl na židli u stolu a čmáral něco do spisů a v ruce dýmku.

Rihan:Šéfe kam to mam vyložit!!

Šéf:Pojď se mnou ukážu ti to.

Přišli jsme ke skladu šéf otevřel a pak potichu odešel ke stolu. Vešel jsem do skladu a položil jsem tam tu pitomou bednu.Otočil jsem se a zase jsem šel pro dalši mezi tím jsem se kouknul na Isamiho byl tam kde by měl být. Došel jsem k bednám na lodi, zvednul jsem jí jako vždy stěží, zamyslel jsem se jestli tohle dodělám tak se večer nehnu . Vyšel jsem z lodi po prkně málem mě ta bedna přévážila a tim pádem bych spadnul do vody, kdy bych to včas nevyrovnal a ještě mi to musí kazit výhled, ta mizerná mlha usmál jsem se, konečně jsem došel do skladu a položil jsem bednu vedle tý první.Isamu vrtěl ocasem. Vypadalo to že šťastně, jako by se mi vysmíval.A znova jsem došel pro bednu na lodi, stěží jsem ji zvednul a po prkně sešel a měl jsem namířeno do skladu, položil jsem bednu vedle tý druhý.
Po pár hodinách
Už jsem to skoro měl ještě jedn. Tělo už mě bolelo a moc neposlouchalo. Došel jsem pro tu poslední bednu. Snažil jsem se jí zvednout. Málem jsem jí nezvedl. Svaly mi už dávaly výpověď, Šel jsem do skladu, ale trvalo mi dlouho než jsem tam došel. Vypadá to, že už jsem unavený a bednu jsem položil k ostatním. Vyšel jsem ze skladu. "Isamu pojď už to mamé konečně hotově." Zašel jsem k šéfovi.

Rihan:Šefe už je to hotový.

Šéf:No vida jestli je to hotový tak už můžes jít. Vidíš ani to nebolelo.

Byl jsem na odchodu a trochu jsem se zamyslel. Prej to ani nebolelo, mluv za sebe, teď se kvůli tomu stěží hýbám měl jsem namířeno k Mizukage-sama oznámit, že je to splnění.

Přístav, přestože byl skrytý, nebyl daleko od hlavní budovy vesnice. Kasumi mě tedy doběhla kousek před samotným přístavem. Než mě doběhla, myslel jsem na malou sestřičku, jelikož tohle bylo její oblíbené místo nejen na hraní. Vůbec na to nemysli, už je velká... samostatná... nemůžeš ji mít pořád na starost! Když jsem zjistil, že nakonec Kasumi opravdu přišla, přestal jsem přemýšlet nad Ren a otočil jsem se na mou novou známou. Takže se tu nakonec objevila. Pousmál jsem se a neurčitě se rozhlédl po okolí.

Když jsme došli až sem, zvědavě jsem se rozhlížela. Pravdou bylo, že ačkoliv jsem v Kiri vyrůstala, tohle místo jsem navštívila jen párkrát, a moc jsem si z toho stejně nepamatovala, v noci to tu bylo zvláštní.
"Zvláštní místo.." Podotkla jsem zadumaně, zatímco chodila okolo sloupů, na chvíli jsem se zastavila, zahleděla se před sebe do dálky a pak jen zavrtěla hlavou.
"Proč zrovna tohle místo?" Přetočila jsem na Renjira pohled. nic neříkající, leda tak vyzařující skrytou zvědavost a podivné napjaté jiskření.

Kývl jsem na souhlas k její první poznámce. "Více důvodu," ušklíbl jsem se, protože to samé už ode mě zaznělo před chvílí v kanceláři. Pomalu jsem došel k ohraničenému kraji a díval se směrem do moře. Přístav už byl tichý, nikdo tu už nepracoval. Místo mohlo na člověka působit zvláštně. Bylo strašidelné a nebezpečné, ale na druhou stranu i romantické a uklidňující. "Přemýšlela jsi někdy nad tím, co se stane po tvé smrti? Myslím, jestli něco dál pokračuje, nebo je to prostě konec..." nadhodil jsem i na mě nezvyklé téma, ještě k tomu na momentální situaci. Možná to způsobil ten okouzlující pohled na moře, kde měsíc vytvářel blýskavé odrazy na vodní hladině. Moře šumělo a vlnky se rozbíjely o pevninu. Atmosféra byla opravdu dokonalá.

Když odešel k zábradlí, po chvilce jsem ho pozorovala. Tohle místo působilo zvláštně, samy dva uprostřed noci na takovémto místě, hodně zvláštní situace, ale nevadilo mi to.
Místo toho, abych se o zábradlí opřela, vyhoupla jsem se na něj, roztáhla paže a balancovala na jeho okraji. Dávalo mi to pocit volnosti. Někomu to mohlo připadat bláznivé, pro mě to byl znak svobody. Zaslechla jsem ho otázku, vítr, který se tudy prohnal mi rozvířil vlasy, sčesal je do zadu a pak rozprostřel kolem, s roztaženými pažemi jsem se zahleděla do dálky, stačil by krok do prázdna, do vln tříštících se o břeh, do ztracena.
"Co myslíš, že by se stalo, kdybych teď udělala krok vpřed? Bolelo by to? Přišlo by to hned? Je vůbed rozdíl mezi umíráním a smrtí samotnou?" Dál jsem hleděla dopředu odpovídající mu v otázkách namísto přímé odpovědi.
"To je sporné, každý si myslí své. O smrti jako takové koluje spoustu různých teorií, některé populace lidí věří, že smrt není konec, jen začátek něčeho nového. Zanechání starého osudu, který nahradí nový. Jiní věří, že smrt je naší poslední etapou.." Odmlčela jsem se.
"A jiní tvrdí, že sice umřou, ale jen proto, aby se mohli znovu narodit.." Pousmála jsem se, mluvila jsem zvláštně, někomu bych mohla připadat opravdu divná, ale mě to tak nepřipadalo.
Přestala jsem se dívat do dálky a na patě se otočila kolem své osy, sklonila jsem se přímo k Renjirovi a pozorovala jeho oči.
"A čemu z toho všeho věřím já? Kdo ví.." Odpověděla jsem mu a tajemně se pousmála.

Docela jsem se lekl při jejím cirkusově akrobatickém vystoupení, už jsem chtěl napnout náruč a chytit ji, ale v pořádku se udržela. Zatřásl jsem hlavou, byl to reflex, který jsem stihl zkrotit, stejný bych měl i u Ren. Svým způsobem ve mně ten jeden zážitek z dětství zanechal jakousi nutnost opatrovat dívky, bylo to zvláštní, možná divné, tak či tak to bylo ve mně. Chvíli jsem sledoval to divadlo, které předvedl vítr s jejími čokoládově zbarvenými vlasy. Poté jsem zavřel oči, sklopil hlavu mezi ruce, stále opřený o zábradlí, a poslouchal její zajímavé vysvětlení, bavilo mě ji poslouchat. Svým způsobem mě to uklidňovalo a dodávalo zvláštní nepopsatelný pocit. Je zvláštní, ale... Hlavu jsem opět zdvihl a to už na mě Kasumi zírala upřeným pohledem. Nejistě jsem také pohlédl do jejích očích, ale pohled hned sklopil na hladinu s nezvyklým úsměvem. "Jsi jiná, ale líbíš se mi..." řekl jsem milým, ale trochu rozpačitým hlasem.

Na jeho větu jsem tak zvláštně naklonila hlavu na stranu, pozorovala ho s neskrývaným zaujetím, snažíc se najít cokoliv nezvyklého, cokoliv jiného, zkoumala jsem ho s každým centimetrem, ale pak toho nechala a nad jeho větou mu věnovala jen neurčitý úsměv.
"Být jiný znamená být výjimečný, jseš si jistý, že taková jsem?" Zeptala jsem se, zdvihla ze země kamínek a hrála si s ním. Pozorovala jsem moře, vodu, poslouchala ticho, tentokrát jsem se opřela o zábradlí vedle něj.
"Hmm, Renji.. Máš sen?" Zeptala jsem se zničehonic a s přivřenýma očima pozorovala odlesky hvězd na klidné temné vodní hladině, stejný lesk se odrážel i v mých očích.

Na krátkou dobu mě napadlo, že tohle celé je jen sen, že se to snad ani nemůže dít. Nebylo to pro mě časté, bavit se s lidmi v tuhle dobu, na takovém místě. Čas jsem většinou trávil sám a málokdo mi stál za obětování mého klidu. Ona byla opravdu jiná, byla výjimečná. "Mm..." kývl jsem s nepatrným úsměvem.
"Hmm, sen?" zamyslel jsem se a na to odpověděl, "asi sen nemám, nebo jsem si ho ještě neuvědomil. Čekám- čekám, kam mě zavede samotný osud." Opět jsem nahodil úsměv sedící jen mně. "Rád bych znal tvůj sen, jestli nějaký máš..."

Odtrhla jsem pohled od hladiny a dál jsem ho pozorovala, moc toho nenamluvil, ale já taky ne, teda, jak kdy. K jeho slovům jsem jen přikývla a víc nic neříkala. "Já a sen? Nevím, jestli je to přímo sen, ale chci se stát ANBU, Oininem, tajnou jednotkou, chci se naučit skrývání ve stínech a styl tichého zabíjení, chci se stát jen stínem v tomhle světě, jen stínem, kterého se všichni bojí, udělá škodu a zmizí, stejně rychle a tiše, jako se objevil.. Vím, je to blbost, ale vždycky mě to fascinovalo" Dodala jsem potom, ve tváři jsem měla tentokrátt úplně jiný úsměv, takový vstřícný hřejivý a pohled upřený někam za něj zasněný.

Se zájmem jsem na ni otočený poslouchal její nezvyklý sen. Na Kiri možná ne tak nezvyklý, ale přinejmenším těžko realizovatelný. Z ničeho nic mi přišlo, že jsem tohle už jednou zažil, měl jsem krátké Déjà vu - tyhle věci mě snad vždycky rozčílily, jelikož jsem si nedokázal vysvětlit, jak je možné, že se to děje znovu, nebo že jsem to už jednou zažil... To jsem nechal v mžiku být a opět se věnoval Kasumi. "Není to blbost, naopak tvůj sen uznávám," prohrábl jsem si vlasy a zahleděl se jí do očí.