Hidenori Nii vs. Kioshi

Místo poseté kříži na hranicích Kumogakure. Říkají tomu Údolí stínů.
Kdysi to byl hřbitov blízko jedné menší vesničky. Jenže z vesnice se stala vesnička, z vesničky osamocený statek. Teď se povídá, že se v opuštěném stavení ukryl jakýsi potulný kejklíř, který k sobě vábí shinobi z celého okolí.
Když sem Hidenori dorazila, neviděla nikoho.
Jen zjevně pro ty povídačky sem i z jiné vesnice poslali někoho, aby to prozkoumal.
Zdálo se, že tu dojde k boji a ke křížům přibude minimálně jeden nový.

Stál jsem opřený o jeden kříž a kouřil. O té dívce jsem už nějakou dobu věděl. Jak se zdálo, byla jedinou živou osobou v okolí a měla na sobě čelenku Kumogakure. Vyfouknul jsem kouř a zkoumavě se na ní zadíval.
Že by to byla lest? Žádný kejklíř tu přeci není.
Naposledy jsem potáhnul ze zbytku cigarety a odhodil nedopalek do strany tak, že jí přistál u nohou.

Zůstala jsem nehybně stát ve chvíli, kdy jsem za sebou uslyšela lehký šramot.
Ani kouř se nedal necítit.
Krásně jsem se to nechala vlákat do pasti...
Jen pomalu jsem se pootočila, zatímco v pravé ruce jsem pevně svírala kunai.
Nevypadá jako kejklíř... Ale kdo jiný by se tu potloukal?
"Co tu pohledáváte?" otázala jsem se obezřetně.
To, že mi odhodil nedopalek k nohám mne o přátelství příliš nepřesvědčilo. Spíš jsem to brala jako urážku a výzvu k boji.

Nadzvednul jsem obočí, když jsem uslyšel její otázku. Moc pěkné, na někoho, kdo měl nejspíš trumfy v kapse.
"Co tu pohledávám? Pracuji. Co tu hledám? Kejklíře. Co tu shledávám? Mládě z Kumo," řekla jsem suše a vytáhnul své stříbrné pouzdro na cigarety. Dnes to vypadalo na dlouhý den, lepší zajistit dostatek nikotinu, než na něj člověk kvůli adrenalinu přestane mít čas.

"Zřejmě hledáme to samé..." zavrněla jsem a pozorně jsem si ho prohlížela.
Kunai jsem zasunula zpět do pouzdra. Nemohl to vědět, ale gesto míru to rozhodně nebylo. Spíš příprava k tasení drápků. Při tom bych zbraň stejně neudržela, tak nač ji zbytečně upustit?
"Ale já mám pocit, že jsem právě onoho kejklíře našla," dodala jsem.
Tak klidný... Musí to být ten, koho hledám.

Odlepil jsem se od kříže a obrátil se směrem k ní. To, že schovala kunai svědčilo o tom, že není zrovna v bojové náladě. Na druhou stranu ta věta...
Vyndal jsem jednu cigaretu a zapálil si.
"Vážně? Tak to by jste byla opravdu hodná, kdyby jste mi řekla, kde se nachází," potáhnul jsem z cigarety. Samozřejmě, že jsem pochopil, že myslí mě.

Pomalu jsem pohybovala prsty jako kdybych v nich jen chtěla rozproudit krev.
Cítila jsem, že takhle to půjde. Pohyb. Blesk. Konec. Jednoduché.
Ten člověk je zvláštní...
"A co kdybyste mi prozradil prvně vy své jméno?" zeptala jsem se a pohodila vlasy, aby se mi všechny neposedné prameny dostaly z vlasů.

Když se zavlnily její vlasy, donutilo mě to plně si uvědomit jejich barvu. Spolu s očima tvořily skutečně nebývalou kombinaci.
"Kioshi Michio," zaznělo jméno do vzduchu spíš, jak bych ho vyfouknul spolu s kouřem.
"Chcete vědět, co mi máte dát vyrýt na hrob?" ušklíbnul jsem se vzápětí, těsně před dalším potáhnutím.

"Kříže tady jsou bezejmenné," podotkla jsem.
"Nač je kazit vyrýváním jmen, která za pár let nikdo nebude znát?"
Něco mi říká, že je silnější než já...
Možnost útěku tu už ale nebyla. A když byla, nevyužila jsem ji.
Teď jsem musela bojovat.
Ještě párkrát jsem si promnula prsty. Stisknout.... Povolit...
Pomalu jsem ruce spustila podél těla.
"Pokud si chcete povídat, měl jste to říct dřív. Tohle místo je sice na hranici, ale dle mého patří k Oblačné, takže to mohu brát jako vniknutí do mé vesnice. Nerada čekám na smrt příliš dlouho... "

Nadzvedl jsem obočí.
"Vážně? Na svojí, nebo na cízí?"
Vyfouknul jsem kouř a volná ruka mi sklouznula k pouzdru u pasu.
"Nikdy jsem neříkal, že chci bojovat, za to vaše přítomnost mluví beze slov," moje svaly se neznatelně napjaly a připravili k boji.

"Mám misi," pousmála jsem se.
"Najít nebezpečného muže, který se skrývá na tomto místě a dělá tu neplechu."
Víc jsem snad nemusela říkat.
"A pak mě překvapí tajemný neznámý, od pohledu nebezpečný a chová se, jako kdyby tu stál na jednom místě odjakživa. Nedivte se prosím, že nemám náladu na řeči."
Zvonivě jsem se rozesmála.
"Říkají, že jsem horkokrevná. Možná proto už to tu chci mít za sebou, ať to má dopadnout jakkoli. Jste nebezpečný. Jste tady. Nejspíš jste kejklíř. A toho mám zabít. Nepotřebuji složitou strategii, stačí tahle jednoduchá rovnice. Máte důkaz, že jím nejste? Prosím, pak opusťte mou zem. Nemáte? Pak jím jste a kdybych se otočila zády, zřejmě bych se nestačila ani dvakrát nadechnou a klesla bych mrtvá k zemi. Je lepší bojovat než věřit."

Pokrčil jsem rameny. Tady byla slova zbytečná, pochyboval jsem, že by jí v tomhle stavu něco přesvědčilo, kromě toho jsem si stále nebyl jistý, jestli to není jen záminka. Místo toho jsem hluboce potáhl a upřel na ní oči. Zdálo se, že ani nemrkám. Zaútočí, to jsem věděl. Ale nevěděl jsem jak. A právě proto jsem hodlal použít únik. A pak útok.

Jednou rukou jsem si prohrábla vlasy, druhou ledabyle přiložila k ústům a zívla.
Jako kdyby se nic nedělo.
Jen jsem stála, zatímco se mi v těle řádně rozproudila krev.
Hayasa Kaminari. Rychlost blesku. Technika, která se rychlostí téměř vyrovná Raikageho brnění. Bohužel bez jeho síly. Jen rychlost. Katanu jsem nechala na zádech a čekala, jestli něco udělá. Nerada jsem útočila první, ale musela jsem uznat, že moji povahu zjevně odhadl dobře a uměl by využít mého útoku. Jenže mé trumfy jsem mohla ukázat teprve ve chvíli, kdy by byl blízko a rozběhnout se proti němu jen tak by bylo holé šílenství.
Protáhla jsem se a začala si hvízdat nějakou melodii jako kdyby se nic nedělo.

Z nosu mi vyšel kouř a cigaretu jsem si přehodil z jednoho koutku do druhého. To byl všechen pohyb, kterého se ode mě mohla dočkat.
Můžeš se snažit jak chceš, holka, pozorování je to, co mi opravdu jde, pomyslel jsem si, ale jen pomyslel, protože mluvení rozptyluje pozornost. A ta se teď soustředila plně na ní.

Kolem těla mi probleskovaly drobné jiskřičky.
Ten no Neiro.
Byla jsem nedočkavá. Horká hlava, jako vždy. Prvně se to mohlo zdát jako iluze. Bleskové výboje byly nepatrné a téměř neznatelné. Plně jsem ve své těle rozproudila bleskovou chakru, ale dál jsem se nehýbala ani já.

Zamrkal jsem.
"To snad... raiton?! ... oh ne, nic lepšího jsem si vážně nemohl přát."
Tohle opravdu nebylo pěkné. Nejen, že byl silnější, než doton, ale taky byl nejrychlejší, ze všech podstat. Začal jsem se o to víc soustředit na zem pod mýma nohama. Teď by stačilo, kdybych za sebou uslyšel spadnout kamínek a propadnul bych se okamžitě do země. Ten živel mě zatraceně znervózňoval.

Mírně jsem se přikrčila a vzápětí vyrazila dopředu.
Úmyslně jsem nepoužila celkovou rychlost. Spíš jen rychlejší běh, abych ho trochu zmátla.
Hned ukázat své síly by byla chyba, vzhledem k tomu, že jsem měla jen pár technik a spoléhala se na jejich použití najednou a konec.
A kdyby se vyhýbal příliš dlouho, došla by mi chakra.
Pak je tu samozřejmě ta detailní věc s bleskovou chakrou, která mi při technikách ničí tělo, když je používám příliš dlouho. Doslova jej rozežírá zevnitř.
Jakmile jsem byla dost blízko, uskočila jsem prudce do strany.
Chtěla jsem znát jeho obranu dřív než do ní vrazím.

Už ve chvíli, kdy vyrážela jsem se začal propadat do země. Když uskočila do strany, jediné, co po mě zůstalo byla zrnka písku, místo země, kde jsem stál. Objevil jsem se o pěkných pět set metrů dál a začal skládat pečetě. Se zjištěním, že ovládá raiton se měnila i strategie. Nemohl jsem zkrátka zaútočit přímo.

Otočila jsem se a stále přikrčená jsem ho sledovala.
Bojovala jsem na blízko. Kdyby ale pořád utíkal tak, jako teď, unavila bych se velmi rychle a on by mě lehce dorazil. Podvědomě jsem začala hledat způsob, jak se k němu dostat blíž a mezitím jsem čekala, k čemu budou pečetě sloužit.

Zastavila se. To bylo dobré. Moc dobré - poskytovalo mi to čas. Dokončil jsem pečetě.
Iwa bunshin no jutsu. Vedle mě se objevili tři klony, zatím co já jsem se opět zaměřil na ní.
A co bude teď?

Technika klonů?
Ne, to jsem nečekala. Bránil se a dokud já neměla možnost zaútočit zblízka byla jsem v nevýhodě. Musela jsem vyběhnout, co se dalo dělat.
Tentokrát jsem byla rychlejší, ale pořád to bylo na úrovni, kdy mě lehce spatřil. Na té nejvyšší by mě sotva viděl, ale pro tu jsem chtěla být blízko. A pokud bych se dostala až k jeho tělu měla jsem připravený další krok. Zároveň jsem ale hodlala uskočit, kdyby se zase propadl kamsi do země.

Jeden klon jí skočil do cesty a byl připravený se bránit. Měl mi získat čas. Poskládal jsem pečetě a ve chvíli, kdy se jí na mě znovu odkryl výhled, jsem už nebyl vidět. Splynul jsem s okolím a oba dva klony, které nebyli zrovna u ní se snažili co nejrychleji vzdálit, každý na jinou stranu.

Překvapeně jsem se zarazila.
On zmizel?
Přikrčila jsem se a čekala.
Blesk mi šlehal z těla trochu víc než před chvílí. Potřebovala jsem cítit, kdyby se přiblížil, i když jsem nevěděla odkud a jak. Ještě párkrát jsem stiskla a povolila prsty připravená doslova a do písmene vytasit drápy, když ho ucítím blízko.

Neobjevil se.
Čekala jsem minuty, čekala jsem hodiny...
Tahle mise asi skončí neúspěchem.
Nemohla jsem tam zůstat stát příliš dlouho. Nakonec mne přece jen přemohla únava a já se rozběhla pryč.
Raikage-sama sem nějaké senzibily pošle to prozkoumat...
Samozřejmě. Ti by i po zmizení našli jeho chakru.
S tím jsem se vypařila.
Blesk z mého těla zmizel a já se cítila po dlouhé době dost uvolněně.
Přece jen jsem jej tentokrát používala dlouho.

(Přesun)