Nemocnice v Konohagakure

Zde vám vyškolení lékaři poskytnou první i poslední pomoc. Léčí se zde vše, od malých odřenin, až po smrtelná zranění. Také zde probíhá výcvik lékařských ninjů. Nedaleko naleznete také rybárnu. Proč, není nutné objasňovat.

Bylo to tady! Stála jsem před nemocnicí a měla jsem tem zvláštní pocit v žaludku jako před zkouškami. Měla jsem z toho strašlivý respekt, ale ne! Řekla jsem si, že to zkusím, že do toho půjdu na plno! Nadechla jsem se a vyšla tři schůdky u vchodu. Dveře se otevřely a já vešla dovnitř. Objevila jsem se v budově, která vypadala jako bludiště. Tolik chodeb, tolik lidí a pořád tady někdo kmital, sem a zase zpátky.
Rozkoukala jsem se a uviděla jsem recepci. Pultík byl dost vysoko, ale bylo to dost na to, abych viděla, že tam někdo je.
"Ehm... Promiňte? Můžu, můžu se na něco zeptat?"
Přerušila ženu, která právě něco vyřizovala.
"Jmenuji se Keiko Kiseki a Hokage-sama mě zde posílá kvůli mému tréninku Medika, mohla byste mi nějak poradit?"
Optala jsem se zdráhavě, protože jsem vůbec nevěděla, co dělat.

Zpozorněla jsem, když na mne začal promlouvat jemný ženský hlas, spíše bych řekla, že to byla nějaká mladá dívka.
Otočila jsem se na židli a uviděla jsem středně vysokou slečnu, která mluvila něco o Medicích.
"Dobrý, dobrý... Hokage-sama říkáte? Takže vy chcete být medikem jo?
Tak to přeji mnoho zdaru, každopádně vás navedu. Jděte rovně, poté doprava a po schodech dolů, měla byste dojít do místností, které slouží k výcviku mediků. Hned tam za vámi někoho pošlu, jen se nám tady prosím moc netoulejte. Můžete jít."
Usmála jsem se na slečnu a okamžitě jsem informovala někoho z mediků, že tady máme nováčka.

Přístup ženy mě opravdu potěšil a spadl mi kámen ze srdce, když mi řekla, kam mám jít. Vypadala mile a tak se i chovala, konečně někdo normální.
Přikývla jsem a uklonila jsem se jí, pouze jsem kývnula hlavou a pomalu se rozešla po chodbě. Byl to tady opravdový blázinec, plno lidí, někteří asi čekali na ošetření, jiní přišli na kontroly, pobíhala tu spousta lidí, asi sestřičky. Atmosféra zde byla tak chaotická, že by to nezvládl snad nikdo, nemocnice si asi žila svým vlastním životem.
Každopádně já se vydala cestou, kterou mi žena vysvětlila a nehodlala jsem se tu někde potulovat, ještě mě z něčeho obviní a vyhodí mě z nemocnice, to by byl trapas!
Došla jsem až ke schodům, jak žena říkala a pomalu se vydala dolů, byly kovové, takže každý můj krok doprovázel charakteristický zvuk. Trošku se tu ochladilo, ale to bylo asi tím, že tu nebylo moc oken, takže se tady držela zima.
Sešla jsem ze schodů a vešla do dveří, které byly přímo naproti. Vešla jsem do velké kruhové místnosti, bylo tu plno oken a dokonce i vchodové dveře... Mi mohla říct dřív, že se tu lze dostat i z venčí, ale tak to bylo jedno...
Vešla jsem do středu místnosti, kde byl velký stůl, Všude bylo plno knihovniček s knihami a skříně, do kterých jsem se neopovažovala nakouknout, třeba by po mě něco skočilo. Bylo tu i pár křesílek, takže jsem si do jednoho sedla a vyčkávala, jestli se někdo ukáže...

Do sluchátek na uších mi přišla zpráva, že tady máme nováčka. Byl jsem za to rád, každý medik byl výhra a v poslední době se jich opravdu moc neukázalo. Za poslední rok je to první medik a nás mediků je tolik třeba. Hlavně těch, kteří jdou i do boje, to ale nebyl můj případ, jelikož já jsem působil jen v nemocnici.
Mírným poklusem jsem se vydal do místnosti, které byly přímo pro tuhle situaci připraveny. Do pěti minutek jsem vběhl do dveří a v místnosti jsem uviděl roztomilou dívku, která seděla v křesle. Nevypadala moc staře. Typoval bych jí asi 15 let. To bylo nejlepší, větvičky je třeba ohýbat, dokud jsou mladé a vítr je nezlomí. Jak praví staré známe přísloví. Odkašlal jsem si a letmo jsem se dívce poklonil.
"Vítám tě tady. Mé jméno je Yuro. Jsme medik a mým úkolem je zaučení nováčků, kteří se rozhodli jít touto cestou. Pokud dovolíš, rád bych si s tebou nyní o celém tomto tématu promluvil a poté se uvidíme, co z toho vykouzlíme. Souhlasíte?"
Optal jsem se slušně.

Vyskočila jsem z křesla, když přiběhl medik. Byl celý v bílém a měl na hlavě i tu zvláštní a pro mě trochu směšnou čepici. Okamžitě se představil a spustil na mě svůj proslov. Zdál se mi velmi příjemný, jako žena, která mě tady navedla. Hned jsem se cítila líp, když jsem zjistila, že mě tady snad nikdo nebude stresovat.
"Dobrý den... Já-Já se jmenuji Keiko Kiseki a chtěla bych se stát medikem, tak jako vy a spousta lidí v této budově. Ale... Nevím, jestli na to budu stačit. Každopádně bych se o to chtěla alespoň pokusit, jestli vám tu nebude vadit. Yuro-san."
Trošku jsem se zakabonila a potřásla mu rukou, jelikož to se na prvním setkání s neznámou osobou mělo vždy dělat.

Potřásl jsem ruce Keiko-chan a mile jsem se na ní usmál.
"Prosím, posaďte se, není třeba, abychom tady stáli jako kůly v plotě."
Vyzval jsem Keiko, aby se opět posadila a já si také donesl křesílko a posadil se vedle ní.
"Dobře, Keiko-chan. Nevadí vám toto oslovení? Jsme tady na to zvyklí, všichni medici se tady tak nějak známe, takže pokud by vám to vadilo, stačí říct.
Ale začneme úplně od začátku. Takže, co vás přimělo k tomu, abyste si zvolila tuto cestu? Mnoho ninjů se mediky stát nechce, buď vůbec neví, že existujeme, nebo raději trénují, jako většina ninjů elementární podstaty a jutsu, s kterými mohou ničit. Avšak medikové umí něco víc, umí i léčit, spravit to, co ninjové zničili nebo poškodili. Takže, co vás k tomu dohnalo?"
Optal jsem se zvídavě, pokud jsem jí měl dobře učit, musel jsem pochopit, proč se chce stát medikem, takový byl postup.

Keiko-chan? Takhle mi dlouho nikdo neřekl, ale proč ne, bylo to pěkné.
"Ne vůbec mi to nevadí, budu za to jen ráda. Víte, musím se přiznat, že jsem hodně plachá a nervózní, takže se za to předem omlouvám, ale... Prostě je to tak."
Sklonila jsem pohled na zem a poté, co se zeptal na můj příběh, jsem opět koukla na něj a nadechla se. Byl opravdu dobrý, buď měl opravdu zájem ze mě udělat medika, nebo to byl dokonalý herec.
"Noo... Eto... Když jsem byla malá, tak dědečka zlobilo zdraví a obyčejní doktoři už nevěděli, co s tím, takže jsme museli vyhledat mediky s jejich technikami. No a ti dědečka vyléčili během pár hodin, byla to nějaká rozběhlá infekce, ale vše dali do pořádku a já u toho byla. A to byl den, kdy jsem se rozhodla, že chci být medikem, že chci pomáhat lidem a léčit je, když to jinak nepůjde. Musela jsem se kvůli toho stát ninjou, což doteď nepovažuji za dobrou volbu, ale pokud je to podmínka k tomu, abych se stala medikem, tak prostě zatnu zuby. Já prostě chci pomáhat ostatním..."

Pokyvoval jsem při vyprávění jejího příběhu. Vše vypadalo skvěle, až na tu malou poznámku, že je trošičku nervózní a plachá. To si medik nemohl dovolit, musel být odhodlaný tak jako nikdo a musel působit jako suverén, protože pokud ztratí naději medik, pak se to odrazí i na jeho chování a mohl by snadno přijít k úrazu.
"Výborně, jsem rád, že se naše pláce vyplácí a že vás to přimělo k tomu stát se medikem. Má to ale jedno ale! Podle tvého chování a řeči, usuzuji, že jsi spíš introvert, je to tak? Protože, to by mohl být trošičku problém. Víš, medici jsou základním kamenem týmu, oni zajišťují to, že ostatní přežijí, pokud medik znervózní, ostatní to vycítí a vše může jít rychle do háje. Navíc mi přijdeš jako moc milé děvče, prosím neber si to osobně, ale přijde mi, že se s tebou život zatím jen mazlil. A přijde tvrdé probuzení do reality, protože pokud se chceš stát medikem na bitevním poli, bude to opravdu tvrdé..."
Podrbal jsem se na hlavě a rozhodl jsem se být upřímný.
"Vadí ti krev, násilí a smrt?"

Bylo to tady, čekala jsem, kdy se mi má povaha vymstí a přišlo to právě teď.
Opět jsem sklonila pohled a dívala jsem se do země. Založila jsem si ruce na prsou a spustila.
"No já... Moc se s lidmi nebavím, jen s rodiči a dědečkem. A teď jsem zjistila, že se budu učit pod vedením Hokage-sama... Navíc. Já šla jsem se podívat na cvičiště a byla jsem tolik vystrašená z ninjů, kteří tam byli, že jsem spadla ze stromu a jeden po mě hodil kunai. Sice těsně vedle mě, ale já se tak bála, že jsem se schoulila do klubíčka a chtěla jsem odtamtud zmizet, pak se ukázala Hokage-sama a odnesla mě pryč..."
Polkla jsem, asi to nebylo zrovna to, co čekal.
"A co se týče krve, ta mi až tak nevadí. Asi bych to nějak ustála, násilí opravdu nemám ráda a smrt je bohužel cíl našeho života, rodíme se přeci proto, abychom jednoho dne zase umřeli. Tak to alespoň beru já."

S pozvednutým obočím jsem se zadíval na Keiko-chan a utvrdil jsem se v názoru, který jsem na ni měl. počkal jsem, až mi poví vše, co měla na srdci a poté jsem spustil zase já.
"Ano, přesně tohle jsem si myslel. Podívej se na sebe. Ruce na prsou jsou jasnou známkou introverta, je to postoj, skrze který se mezi námi snažíš vytvořit bariéru a za tu se schovat. Navíc sklopený pohled svědčí o tom, že jsi plachá a obáváš se očního kontaktu. Proto, aby ti lidé neublížili."
Vstal jsem z křesla a lehce jí chytil za ruky.
"Takže to zkusíme znova jo?"
Ruce jsem jí položil na opěrky křesla a bradu jsem jí zvedl tak, aby se dívala mi do obličeje.
"Tohle je lepší. Neboj, všechno to spolu projdeme."
Usmál jsme se povzbudivě.
"Tomuhle se říká komplex méněcennosti. Je to časté u mnoha lidí a je to spíše otázka psychiky. Asi si tě nikdo moc v minulosti nevážil, mám pravdu? Dobírali si tě třeba na akademii nebo tak. Ale to vůbec nevadí, i ten tvůj strach z ninjů překonáme. Podívej.
Ty jsi taky ninja, jsi kunoichi, žena ninja. A není nic, co nedokážeš, pokud po tom budeš opravdu toužit. Tak jako i ostatní ninjové, i ty jsi jedním z nich. Takže z nich vůbec nemusíš mít strach, to co umí oni, dokážeš i ty! Ale jen pokud si to budeš přát, největším nepřítelem jsi ty sama, protože se o sebe moc bojíš a to je hlavní problém. Bojíš se otevřít lidem, aby ti neublížili. Ale neboj, pokud se z tohohle bodu nepohneme, nedostaneme se nikam. Proto se musíme zbavit toho strachu a plachosti. Ty jsi člověk z masa a kostí jako my. jsi plnohodnotným členem společnosti a není nikdo, kdo by ti měl přikazovat, jak se máš chovat, čeho se máš bát a proč. Protože ty jsi nezávislá, máš svojí hlavu a řídíš se sama sebou, jasné?"
Mrknul jsem na ni a doufal, že ta řeč k něčemu byla.
"Takže tohle jen k té tvojí povaze. Ale zpět k medikům, chtěl jsem se zeptat, jestli jsi už podstoupila nějaká cvičení, ať už se jedná o cokoliv."

Trošku jsem sebou škubla, když se zvedl a chytil mě za ruce, ale nebránila jsem se mu. Položil mi ruce na opěrátka na stranách křesla a hlavu mi pozvedl tak, abych se dívala na něj. Sem tam jsem uhnula pohledem, ale rozhodla jsem se ho poslechnout.
Vyznělo to tak, že mě celý můj život sledoval. V akademii se mi často smáli, protože jsem byla o několik let starší než ostatní studenti a především malé děti umí být strašlivě zákeřné.
A pak spustil to s tím ninjou... Jeho slova zněly zajímavě. Dokážu vše, co si usmyslím. Protože já jsem na stejné úrovni jako oni! Jsem stejně dobrá a zasloužím si respekt tak jako všichni ostatní. Sice nevím, kde se to ve mě vzalo, ale... Ucítila jsem zvláštní pocit, nebyl to vztek, agrese, ale prostě jsem chtěla všem ukázat, že něco umím a chtěla jsem za to být po zásluze uznávána. Yuro-san byl opravdu skvělý řečník, jestli byl i tak dobrý medik, musel být nejlepší v nemocnici. Poté se zeptal na trénink, to byl trošičku problém.
"No já... Já jsem zatím zvládla jen chození po vodě, nelezla jsem předtím po stromech, ale chodit po vodě už umím, trvalo mi to asi 2 hodinky, než jsem na to přišla. Ale jinak bohužel nic."
Pověděla jsem omluvným tónem.

S trochu přimhouřeným očkem jsem pozoroval její pohled. Vypadalo to, že má slova měla význam. To bylo velmi dobrým znamením. Každopádně jsme se nyní museli pobavit o tréninku.
Zvládla chození po vodě za 2 hodiny?! To je hodně dobré, na to že je takhle stará, obyčejně se chození po vodě učí kolem 10 let a pod dohledem senseie, pokud to zvládla sama a nechodila předtím po stromech, je hodně dobrá v ovládání chakry.
"Vůbec se neomlouvej, je to úžasný výkon. Zřejmě ti to jde dobře s chakrou, to je jenom dobře. Ale teď se pobavíme o praktické stránce věci.
Předpokládám, že se budeš chtít naučit Shōsen Jutsu, jsou to léčitelské techniky, které pomáhají léčit rány. To je základní technika každého medika. Ale jelikož ty budeš medik na bitevním poli, musíme projít i druhou stránku věci. Musíš se umět i bránit. Možná víš, že medik musí být na bojišti nedotknutelný, to znamená, že nesmíš přijít k úhoně, jediné škrábnutí a můžeš zemřít. Teď mluvím především o jedech. Dále tady máme sílu, kterou můžeš získat pomocí manipulace chakry, je to poznávací znamení pro většinu mediků, mrštnost a extrémní síla. Každopádně jsou tady i jiné způsoby, jak léčitelské schopnosti využívat. Je tady například chakra skalpel, já sám jej ovládám. Jedná se o techniku, která nám umožňuje řezat svaly či šlachy v těle bez vnějšího poškození tkáně. Nebo jsou tady jedy, můžeš dokonce využívat i zbraně, především senbony, jehlice. Záleží to jen na tobě. Už jsi o tom přemýšlela?"

Vybalil toho an mě tolik. Vůbec jsem nevěděla, že lékařské ninjutsu je tak pestré. Avšak, musela jsem se přiznat, že už jsem o tom uvažovala nějakou dobu předtím, než jsem se tu vydala.
"No víte... Já už o tom trošku přemýšlela... Já bych se chtěl naučit to Shōsen Jutsu, poté bych se chtěla učit té síle, mrštnosti a třeba i ty senbony... Ale je tady jedna specifická věc.
Víte, můj děda. On se mi sem tam zmíní o tlakových bodech v těle, myslíte, že by se to dalo nějak využít? Třeba na obranu nebo tak?"
Optala jsem se zvídavě, protože jsem o tom ještě moc nevěděla.

Lehce jsem se usmíval, protože mi bylo jasné, že tahle dívka už to má v hlavě pěkně promyšlené.
"Dobře, vezmeme to popořadě. Shōsen Jutsu tě mohu naučit, bude to sice trvat dlouho, není to jednoduchá technika, ale budeme se to učit tady. Co se týká síly a mrštnosti, to bude bohužel na tobě, nebo na Hokage-sama. Jelikož k tomu budeš potřebovat cvičiště a mi není dovoleno opustit nemocnici. Sice tě tady budu učit, ale mohlo by se stát, že mě budou potřebovat a kdybych byl někde venku, byl by to problém, to víš, každá hojící ruka dobrá."
Zasmál jsem se.
"No a co se týče senbonu, to není problém, jen mi dej chviličku."
Zvedl jsem se z křesla a přešel na druhý konec místnosti, kte skříním. Pomalu jsem začal štrachat ve skříních a něco jsem si brblal pod nos. Za chvíli jsem se vrátil s plnou náručí věcí.
"Takže, jelikož jsi tady nová, tak tohle vše ber jako dárek na uvítanou. Nejprve začneme s těmi senbony. Koukám, že nemáš na pásku žádné kapsičky pro vybavení, to hned napravíme. Tady máš, 3 kapsičky. První, ta dlouhá může být na kunaie a kunaie s výbušnými lístky. Druhá dlouhá bude na senbony a jed a třetí kulatá může být pro shurikeny a papírové bomby."
Mrknul jsem na ni a podal jsem ji tři kapsičky.
"Ty si připni na pásek. Ty dlouhé bych doporučil připnout na strany a tu kulatou na zadek. Tak... To bychom měli vybavení... Dále tu pro tebe mám vyztužené kožené rukavice. Možná si řákáš, že ti k ničemu nebudou, ale až ovládneš tu sílu a budeš mlátit do země nebo do stromů, zjistíš, že jsou opravdu potřebné, aby sis neporanila ruce a klouby. Takže tady je máš."
Podal jsem jí i rukavice.
"Klidně si je hned nasaď, ze začátku budou trošku tuhé, ale když se rozhýbou jsou prý super. No... A teď se vrátím k těm senbonům."
Vytáhnul jsem z oblečení, které jsem i také nachystal podivný proužek kůže, na kterém bylo zvláštní zařízení.
"Tohle je takové vylepšení a jelikož se chceš věnovat i senbonům, mile rád ti jej daruji."
Připnul jsem si pásek k ruce a strčil do válečku jeden senbon.
"Podívej, je to velmi důmyslné zařízení, které vylepšuje vrhání senbonů. Tady vzadu je provázek, je to ocelové lanko, které když natáhneš, aktivuje mechanismus ve válečku, a když jej pustíš, mechanismus uvolní senbon, který vyletí obrovskou rychlostí, je to lepší, než kdybys jej házela ručně, je rychlejší a přesnější. Problém je však v tom, že jej pak musíš znovu nabít..."
Pozvedl jsem dlaň s připevněným mechanismem a zatáhnul jsem za lanko. Jakmile jsem jej uvolnil, jehlice vyletěla tak rychle, že se zabodla do knihy proti mně.
"Ups... To jsem trochu přehnal... No takže, tady máš pět těchto pásků a pokud je budeš chtít využívat, připevni si ji na jednu z rukou."
Nakonec jsem roztáhl plášť, který jsem pro ni měl připravený.
"A nakonec tady takový dáreček, je to takový plášť a kimono v jednom. Můžeš ho nosit svázaný ale i volně. Pokud si totiž připevníš ty věcičky na ruce, tímhle tím je pěkně schováš."
Podal jsem jí i kimono.
"To by ode mě bylo tak vše, ještě tady máš pár papírových bomb a kunaiů, když nemáš pouzdra, tak asi nemáš nástroje, takže tady jsou. A ještě něco k tomu jedu. Dal jsem ti 50ml velmi slabého jedu, není to jed jako takový, ale pokud se dostane do těla, tak na 10 minut způsobí otupení smyslů, rozmazané vidění, malátnost, ztrátu čichu atd... Není to nic moc, ale udělal jsem to záměrně, pokud budeš chtít lepší jedy, budeš si je muset vytvořit."
Vypláznul jsem na ní jazyk a podal ji ještě kunaie a výbušné lístky.
"Tak to by bylo z mé strany vše, a co se týče těch tlakových bodů... Znám jen jednoho ninju, který je ovládá. Je to už pěkně nevrlý stařec, ale jeho dokonalé zacházení s tlakovými body mluví za vše. Dalo by se to velmi dobře využít, stačí správně zatlačit na jeden bod a nepřítel by se složil, ale v tomhle ti já bohužel nepomohu. Musím uznat, že na to, že jsi ještě nic nevěděla, jsi pěkně rafinovaná potvůrka. Každopádně, ten muž se jmenuje Hijuji a najdeš ho na okraji vesnice, jeho dům je charakteristický tím, že má na střeše zahrádku."
Pokusil jsem se, ji blíže vysvětlil, kde Hijujiho hledat, pokud by se rozhodla jej navštívit a to bylo z mé strany vše.
"Takže takhle to tedy bude. Cítíš se na to, vyzkoušet si trénink už dneska?"

Trochu mě překvapilo, že to vše bral s takovou lehkostí a radostí. Byla jsem ráda, že mě bude trénovat on, protože to byl opravdu skvělý člověk. Někam šel a já se raději postavila. Došel s plnou náručí věcí a já jen valila oči. Nejprve mi dal tři kapsičky na vybavení.
"Já... Vybavení ještě nemám to máte pravdu... Já... Děkuji mockrát."
Vzala jsem kapsičky a začala jsem si je připevňovat k pásku. Pěkně se k němu připnuly a držely jako přilepené. Dále mi Yuro-san daroval krásné kožené rukavice.
"Ty jsou opravdu pěkné a jsou i vyztužené... Nevím co na to říct."
Uklonila jsem se a převzala jsem rukavice, ihned jsem si je nasadila na ruce. Byly trošku studené, ale po chvilce se přizpůsobily teplotě mých dlaní. A měl pravdu, byly ještě takové tuhé, ale to se zajisté po chvilce používání zpraví.
Další na řadu přišly podivné věcičky. Byl to mechanismus na střílení senbonů, jak mi Yuro-san předvedl a dal mi jich hned pět.
"Pane jo, to je opravdu úžasné. Děkuji, strašně vám děkuji, Yuro-san..."
Vzala jsem si i mechanismy s pásky a pokoušela jsem si je připnout na levou ruku, jelikož tam jsem měla obvazy a tudíž se mi pásky nebudou vrývat do kůže. Sice mi to moc nešlo, ale nakonec jsem je všechny pořádně upevnila a prozkoumala jsem je ze všech úhlů. Vypadaly zvláštně, hned jak budu moct, musím si je vyzkoušet.
A nakonec mi daroval potřebné vybavení a kimono. Vypadalo opravdu pěkně, i když bylo obyčejnějšího vzezření, mi se strašně líbilo. Ruka mi vklouzla do rukávu a už jsem měla kimono na sobě a zavazovala jsem si ho kolem pasu.
"Já opravdu nevím, co na to vše říct, Yuro-san... Za vše vám moc děkuji. Nevíte, co to pro mě znamená. Já..."
Nedokončila jsem větu a v tom mi Yuro-san vysvětlil, jak je to s tlakovými body. Popsal mi osobu, která by mi mohla pomoct a kde ji najdu, nakonec se zeptal, jestli se už cítím na první trénink.
"No víte, jsem z toho všeho ještě pořádně vyjevená... Nejraději bych si šla ten mechanismus vyzkoušet, pokud by vám to nevadilo. Myslím, že bych se už dneska neudržela pořádně ve formě a nesoustředila bych se..."

Začal jsem se hlasitě smát.
"To je v pořádku, jsem rád, že jsi ráda a snad tě to bude inspirovat ve tvém snažení stát se tím nejlepším medikem. Ale tvou rozjařenost plně chápu. Takže se vůbec neostýchej a běž si to vyzkoušet. Ale ještě než odejdu, poprosím tě, abys tady opět byla v 9:00. Budeme pokračovat v našem učení a třeba už i něco zkusíme. Ještě tady."
Podal jsem jí klíček od dveří, které sem vedly z venčí.
"Tady tohle je klíč, kterým se zde dostaneš dovnitř, nemusíš takhle bloudit po nemocnici a v klidu si tady sedneš. Pokud se nebudu dlouho dostavovat, u dveří je malé tlačítko, které když zmáčkneš, ozve se zvuk v mých sluchátkách a já budu vědět, že tu jsi. Budu se snažit být tady pro tebe 24 hodin denně. Ještě, jak sis asi sama všimla, je tu plno knih, které se týkají léčitelství a lékařství, pokud budeš něco potřebovat, vůbec se mě neptej, přijď si a půjči si, co budeš potřebovat. Ale vše vrátit!"
Pohrozil jsem jí prstem a letmo se usmál.
"Tak teď jestli mě omluvíš, půjdu se věnovat pacientům."
Uklonil jsem se jí a poté jsem odešel do areálu nemocnice. (Přesun)

"Arigato... Sayonara."
Strčila jsem si klíče do kapsičky na zadku, protože tam byly výbušné lístky a dle mého názoru to budou věci, které budu využívat nejméně. Jakmile Yuro-san odešel, podívala jsem se ještě po místnosti a zjistila jsem, že jsou tu snad tisíce knih, které jen čekají, až je otevřu a využiji, co budu potřebovat. Ale myslím, že dnes těch překvápek bylo až moc.
Proto jsem šla ke dveřím, byl to postranní vchod, odemkla jsem si, zamkla za sebou a klíček schovala do kapsičky.
"Tak zase zítra."
Přesun.

Pomalounku jsem přiklusal do místnosti, kde jsme se spolu s Keiko-chan sejít. Bylo něco málo před domluveným časem a já se rozhodl, že si vše připravím předem. Díky bohu jsem tady už měl připravenou káď s vodou a rybami, pro které jsem dal poslat. Sám bych to tady asi nikdy nedotáhnul. Připravil jsem tedy stůl a na něj potřebné svitky, všechno muselo být do detailu nachystáno, na tohle jsem byl opravdu strašný pedant. Ale do pár desítek minut bylo vše připraveno. Podíval jsem se na chudáky ryby, které dnes čekal asi divoký den a poté jsem sebou plácnul do křesla.

Pěkně jsem si přes noc odpočala, naházela do sebe rychle snídani a už jsem utíkala do nemocnice za Yuro-san. Jako splašená střela jsem proletěla ulice a už jsem mačkala kliku u bočního vchodu do nemocnice. Bylo to divné, ale už bylo odemčeno. Otevřela jsem tedy dveře a vešla dovnitř. Yuro-san už seděl v křesle a byla tu nějaká podivná káď a stůl se svitky.
"Ee.. Dobrý den, Yuro-san. Snad jsem přišla v čas, trošku jsem zaspala, takže jsem teď prosvištěla ulicemi a jsem tady..."
Vydechla jsem snad všechen kyslík, co jsem měla v plicích a přešla ke stolu se svitky, letmo jsem se ho opřela.
"Co to tady je? To máte připravené pro sebe? Co budeme dneska vlastně dělat?"
Optala jsem se zvědavě.

Když Keiko-chan vešla do dveří, mile jsem se usmál a pomalu se zvedl. Byl nejvyšší čas začít. Přešel jsem až ke stolu se svitky.
"Zdravím zdravím, milá Keiko-chan. Přišla si tak akorát, takže se nemusíš bát, že bych tě nějak káral."
Uklidnil jsem ji a poukázal na stul se svitky a poté na kapry.
"Dnes začíná oficiálně náš trénink, má drahá studentko. Dnes tedy začneme s prvními lekcemi léčení. Prosím postav se tady, přímo před střed svitku a natáhni ruce nad jeho střed. A já ti k tomu všemu něco povím. Dneska začneme s vytvořením léčivé chakry. Jak sama jistě uvidíš, jedná se o zelenou chakru, která jde vidět a jejím účelem je jediné, urychlit regeneraci poškozených tkání, tato energie vytváří životní sílu z tvé chakry a nutí tak buňky k rychlejší replikaci a následnému zhojení rány. Avšak, my jsme na samotných začátcích, proto budeme trénovat na rybách. Jelikož nevíme, jak budeš v tomhle dobrá, začneme s úplnými základy a to tak, že necháme rybu chvíli na vzduchu, aby trochu otupěla a ty se pokusíš ji vrátit energii skrze svou léčivou chakru. Poprvé to ale zkusíme bez ryby, takže směle do toho."
Mrknul jsem na ní a ukázal na její ruce, teď se mohla předvést.

Ulevila jsem si, když jsem zjistila, že jsem tu na čas. Ale to byla jediná dobrá zpráva za tuhle krátkou chvíli. Yuro-san mi vysvětlil, proč je tady ten stůl a co vše se tady bude dneska odehrávat. Srdce jsem měla až v krku, nemohla jsem uvěřit, že to začneme tak brzo. Jakmile mě vyzval, abych si šla stoupnout před prostředek svitku, trochu jsem znejistila a trvalo mi pár sekund, než jsem se odhodlala tam přijít. Natáhla jsem ruce, přesně jak Yuro-san chtěl a poslouchala jsem, jak bude náš dnešní trénink probíhat. Měli jsme na to celé dopoledne, teď se mi to zdálo jako hromady času...
Yuro-san mě vyzval k tomu, abych začala... Pan bože, bylo to tady. Co teď?
Spojila jsem si ruce, jako bych chtěla někomu dělat masáž srdce a přivřela jsem oči, byl čas se začít pořádně soustředit.
Klid, chce to klid Keiko. Hlavně buď v klidu. Jako chození na vodě, to jsi taky zvládla. Takže hezky dýchej a soustřeď se na lékařskou chakru.
Zklidnila jsem svůj tep a dýchání a vypadala jsem opět jako nehybná socha, která sem tam pohnula prstem a koncentrovala chakru do rukou...

Ještě jsem Keiko-chan popřál hodně štěstí a poté jsem se zadíval na postoj, který začala zaujímat. Nemohl jsem se ubránit pousmání, takhle jsme začínali všichni. Ale i, aniž bych jí poradil, zaujala vzorový postoj a věděla jak na to, asi jí to s chakrou půjde opravdu dobře.
Nechal jsem jí tedy soustředit a dělal jsem si svoje, sem tam jsem si zašel do knihovničky pro nějakou knihu a po půl hodince neustálého chození kolem a kontrolování Keiko-chan jsem se zadíval na chakru, kterou měla kolem rukou. Respektive neměla, ale... Vypadalo to, že kolem rukou začíná něco zeleně světélkovat...

Uvnitř své hlavy jsem se soustředila jen na jedno a bylo to jako strávit tu věky.
V hlavě mi proběhlo snad vše, na co jsem si vzpomněla, hlavním tématem bylo samozřejmě léčení, vybavila jsem si anatomii, první pomoc... Bylo toho tolik, ani bych nevěřila, že to vše znám. Najednou jsem ucítila podivný pocit na rukou, nevěděla jsem, jak ho popsat. Otevřela jsem oči a sledovala jsem svoje dlaně.
Samozřejmě jsem nepolevovala v soustředění. Najednou... Kolem rukou se začala objevovat malinká zelená světýlka, která se začala postupně roztahovat, a nakonec obalily celou mou ruku. Bylo to až děsivé a já se nemohla ani usmát, byla jsem do toho tak zabrána, že jsem se neodhodlala nic udělat, jen jsem těkla pohledem po Yuro-san a už začala tahle chakra ochabovat a trošičku se vytrácet...

Mé oči mě neklamaly. Opravdu vyvolala lékařskou chakru a to celkem rychle, na to, že to byl první pokus a bylo to za půl hodiny. Opravdu dobré. Ale všiml jsem si, že chakra začala ihned zeslabovat. Přiběhl jsem ke Keiko-chan a jako maniak sledoval chakru kolem jejích rukou.
"Tak Keiko-chan! Dokázala jsi to. Teď to udrž! Musíš si to zapamatovat, uvědomit si, jak jsi vlastně tuhle chakru vyvolala, protože v blízké budoucnosti ji budeš vyvolávat pouhou myšlenkou. Musíš se soustředit a nedovolit chakře se rozptýlit. Zavři oči a snaž se ji maximalizovat, co nejvíce to půjde. Až nebudeš moct, tak to ukonči a povíme si co a dál."
Povzbuzoval jsem Keiko-chan, protože to bylo opravdu na místě a tohle byl náš první velký úspěch.

Trošku jsem se lekla, když Yuro-san tak přiskočil a začal mi radit, takže chakra zmizela téměř úplně. Polkla jsem a zavřela oči. Zatnula jsem zuby a obličej trošku zkřivila, protože jsem nehodlala tu chakru jen tak pustit. Yuro-san utichnul, takže jsem se mohla pořádně soustředit a opět ji vyvolat.
Ruce se mi začaly trochu klepat, ale podařilo se mi nashromáždit větší množství chakry v rukou, takže zelená chakra se začala opět pomalounku objevovat a tentokrát neblikala, ale rostla. Nevím proč, ale začala jsem se šíleně potit a zrychleně dýchat. Nemohla jsem si pomoct, ale pořád jsem si připadala, že spíše rodím, než vytvářím léčitelskou chakru. Ne že bych věděla, jaké to je rodit...
Kapičk potu mi začaly pomalounku stékat po obličeji a po šesti minutách neustálého soustředění a lopotění, jsem uznala, že to bylo i na mě dost. Chakra pomalounku zmizela a já rozpletla ruce, opřela jsem se o stůl a otřela si čelo.
"Fuu... Eh... Gh... Nikdo neřekl, že to bude taková dřina..."
Postěžovala jsem si.

Koukal jsem na Keiko-chan a bál jsem se hnout, abych ji nějak nepřerušil. Vypadalo to, že s tím pěkně bojuje. A to byl taky účel, vytvořit stálý přísun léčitelské chakry bylo ze začátku hodně těžké a sám se divil, že to vydržela tak dlouho. Obecně platilo, že se využívá spíše kratších, ale častějších intervalů. Tohle jí muselo dát opravdu zabrat. Snad se pro dnešek moc neunavila, protože to by bylo nemilé.
"Fajn, koukám, že sis pěkně zamakala a to jsi jen stála na místě. Jen si dělám legraci. No, každopádně jsi přišla jak na to a to je důležité. To je náš první most, od kterého se odpíchneme. Takže plán je takový, ty si teď dej tak... 15 minut klidu, já ti mezitím připravím rybu a poté se posuneme dále. Necháme ji chvíli na vzduchu, vím, není to moc ohleduplné, ale vzhledem k tomu, k čemu nám to pomůže, je to přijatelná oběť... Takže si dej chvíli pauzu a tvým úkolem pro nadcházejících pár dnů, bude navracet vědomí a energii těmhle šupináčům."
Ukázal jsem na ryby v barelu a poté jsem vzal síto a jednoho šel vylovit. Byl pěkně živý, ale to ho za chvíli přejde, snad to přežije...

Zpocená a trochu vyvedená z míry jsem přikyvovala každému jeho slovu a udělala jsem mu místo. Přesně jak řekl, šla jsem si na chvíli sednout do křesla a byla tam připravená i voda a nějaké drobnosti, kdybych byla vyčerpaná. Žízeň jsem teda měla šílenou, lupla jsem do sebe dvě sklenice vody a po zbytek času jsem sledovala, jak Yuro-san bojuje s rybou a snaží se ji udržet na stole, dokud pořádně neotupí z nedostatku kyslíku. Měl pravdu v tom, že to nebyla zrovna nejlepší cesta, ale pokud mi to pomůže vyléčit vážná zranění, je to jen malá cela za úspěch a navíc se rybkám snad nic nestane. Takže tady nebylo co řešit, účel světí prostředky.
Hodiny na stěně už naznačovaly, že čtvrt hodinky je pryč a já se trošku zklidnila, ale teď to tady bylo znova. Chytila jsem se opěrek křesla a vyskočila na nohy. Přišla jsem až ke středu stolu a podívala se na chudáka rybu, který už byl omráčený. Chtěla jsem ho tak moc hodit do vody, ale musela jsme to nutkání překonat a říct si, že mu pomůžu svou chakrou. Snad teda...
Natáhla jsem ruce nad kapra a opět je propletla, ani jsem nevěděla, jestli se to má dělat, ale přišlo mi to nějak automatické, takže jsem se toho držela a Yuro-san nic neříkal...
Zavřela jsem oči a odfrkla si. Bylo to tady... Ale už jsem věděla, jaké to je. Teď k tomu jen přidám euforii z toho, že jsem někomu pomohla...
Uklidnila jsem se, přinejmenším jsem se o to pokusila a soustředila se jen na to, jak pomoct chudákovi rybě, aby sebou zase pleskal jako šílený.
Ani víčka mi necukaly od toho, jak strašně soustředěná jsem byla, pravidelně jsem oddychovala a pořád a pořád nad tím uvažovala.
Soustřeď se. Využij všechno, co ses naučila o chakře. Naplň každý uzel chakry, který vede do dlaní, a tam je udrž. Jakmile budu mít nashromážděnou chakru v dlaních, můžu ji přetvořit na léčitelskou chakru a pomoct mu z téhle letargie... Soustřeď se. Pěkně soustřeď chakru z celého těla do dlaní a tam ji udrž. Klidně dýchej... Ty to zvládneš Keiko, když jsi tak rychle zvládla chození po vodě, i tohle zvládneš... Myslí na cíl! Uzdravit!
Takhle to v hlavě probíhalo neustále dokola, nečekala bych, že já, taková stydlivka a neurotik, se dokážu takhle moc soustředit... Ale pomáhalo to, pootevřela jsem očka a uviděla letmé světélkování kolem rukou.

Nemohl jsem se ubránit pocitu méněcennosti. Keiko-chan byla jak hlídací pes, našla si cíl a za tím šla. Divil jsem se, jak může být tak soustředěná, když tady kolem chodím. Sice nic moc nedělám, ale i to šustění stránek a letmé zavrzání křesla jí musí vadit. Nebo je tak soustředěná, že nevnímá okolí? Kolem rukou už jí začaly poblikávat zelené světlušky, to bylo dobré znamení. Ale měl jsem strach o jedno. Pokud se takhle soustředí tady, měl jsem strach, jestli to bude zvládat v těžkých a drsných podmínkách jaké jsou uprostřed bitevního pole. Uvidíme, jak si povede, zatím jsem si nemohl stěžovat...

Držela jsem ruce napnuté a šklebila jsem se, jako bych měla dostat pohlavek. Jedno oko jsem měla trošku přimhouřené a druhé se mračilo. Vypadala jsem možná naštvaně, ale opak byl pravdou. Měla jsem co dělat, abych nevyplázla jazyk, jak to mám ve svém hloupém zvyku. Ale už jsem byla téměř u cíle. Chakra kolem rukou začínala zelenat a já doslova hypnotizovala své prsty a zelenkavou energii kolem nich.
Tak pojď! To dáme, ukážeme rybce, že už může jít. Ještě trošku, no pojď!
Bylo to jako nácvik na olympiádu grimas, ale co jsem mohla dělat, když jsem téměř nehnutě stála a dýchala. V hlavě mi toho znělo tolik, ale snažila jsem se to odfiltrovávat a soustředit se jen na to, abych tu chakru efektivně využila... Najednou obalila obě mé dlaně a vytvořila kolem nich jakousi kouli, která vypadala jako lékařská technika. Ovšem otázkou bylo, jestli to zabere na kapra. Ležel tam jak hromádka neštěstí a ztěžka dýchal, jestli vůbec dýchal... Vypadal, že každou chvilku vydechne naposled, i když to asi nebyla pravda. Zelenavá chakra se rozšířila na velké části jeho hrudníku a začala kolem části jeho těla světélkovat... Snad to zabere. Ale nestalo se, chakra takhle vydržela asi minutu a potom, ač jsem nechtěla, vyprchala. Naštvaně jsem kopla do stolu a hnusně jsem se zadívala na svoje ruce.
"Ksoyaro!"
Ale ne, já to nevzdám. Protáhla jsem si prsty a opět přiložila dlaně těsně nad kapra a ponořila jsem se do svých myšlenkových pochodů, tu rybu vyléčím, i kdybych ji měla zabít!

Přešel jsem si k jednomu stolu pro zkumavku a podíval jsem se zpět do knihy, chtěl jsem si připravit jednu látku. Sem tam jsem kouknul na Keiko-chan. Možná ji rozčilovalo, že tady něco dělám a nejsem zticha, ale co čekala. Můj čas je drahý, a i když jsem tady, musím něco dělat. Takže jsem si hledal nějaké informace v knihách na podložení mého soukromého výzkumu. Sem tam jsem těknul očkem na Keiko-chan a pak jsem zase sjel pohledem do knihy. Neušlo mi, že chakru, kterou vytvořila, ztratila. Nezaujatě jsem jen otočil stránku a něco jí řekl.
"Nezapomeň, menší dávky, ale častější... Zlaté pravidlo."
Upozornil jsem ji, aby se hned nevzdávala, ale to asi neměla v plánu.

Teprve po pár vteřinách mi došlo, co Yuro-san řekl a já jen přikývla.
"H-hai!"
Trochu jsem se zamračila, že mi to uteklo, ale co, bylo to součástí tréninku, jen jsem tak strašně nesnášela prohrávat, i když jsem si na to za svou dlouhou minulost proher mohla zvyknout, bohužel se tak nestalo.
Připravila jsem se jako předtím a tentokrát už jsem nezavírala oči. V boji je taky nebudu moct zavírat, ani v uhýbání. Všechno co uvidím, je něco, co můžu ovlivnit, takže už žádné schovávání. Asi pět minut jsem hypnotizovala své dlaně a najednou se začala objevovat chakra. Nečekala jsem, že to půjde tak rychle, ale možná to bylo tím, že tentokrát jsem se soustředila a dívala se na cíl, předtím jsem asi byla duchem někde jinde, takže mi to moc nepomohlo. To mi Yuro-san taky mohl říct dřív, ale asi chce, abych na to vše přišla sama... Ostatně tímhle se naučím asi nejvíce, takže to mělo logiku.
V očích se mi odrážely poblikující zelené jiskřičky a já se modlila, aby to na rybu zabralo. Chakru jsem zase udržela něco kolem dvou minut, ale to bylo moje maximum po tomhle tréninku. Ale zdálo se, že to funguje. Ryba vypadala už líp, nebyla taková polomrtvá a zrychleně dýchala.
Yosh! Příště už to určitě výjde!

No. Nevypadalo to špatně, musel jsem uznat, že to bylo přijatelné, sice nebyla chakru schopna udržet delší dobu, ale byla ji schopna opakovaně vyvolat, i když to bylo trošku delší, ale to se časem podá. Ryba se asi lepšila, protože už nevypadala, že stojí na pokraji smrti.
Trhnul jsem sebou, jelikož jsem do sluchátka obdržel zprávu, že mě potřebuji na jednom ze sálů. Rychle jsem uklidil knihy a přešel ke Keiko-chan.
"Keiko-chan, musím odejít, bohužel mě potřebují. Takže zkus, jestli se ti podaří tu rybu oživit, pokud ano, zkus to ještě jednou, ale s jinou rybou a pak můžeš jít. Držím ti palce, zase zítra."
Poklepal jsem jí na rameno a poté jsem zmizel v útrobách nemocnice. Přesun

"Rozumím, Yuro-san, přeji hodně štěstí. Zítra Sayonara..."
Chtěla jsem se rozloučit, ale už nebylo s kým, Yuro-san byl asi rychlejší v běhu, než jsem si prvně myslela a jediné, co jsem viděla, byly dveře. které se zavřely. No co, nechal mě tu samotnou, takže budu pokračovat dále, aby ta ryba konečně začala žít.
Už jsem chytla svoje tempo, takže jsem se v tom asi začínala zlepšovat nebo co, vždy to vypadalo stejně, dala jsem ruce nad cílový subjekt a začala je hypnotizovat, vždy do několika minut se objevila nazelenalá chakra, která tam chvíli zůstala, a pak se to povedlo!
Ryba najednou začala mávat ocasem. Lekla jsem se, takže jsem sebou okamžitě cukla a chakra zmizela. Rybě se zajiskřilo v očích a začala sebou házet jak smyslů zbavená, málem se rozplácla na zemi. Rychle jsem po ní skočila a chytla ji kolem těla, měla jsem co dělat, aby mě neprofackovala, jak plná života najednou byla. S rukama nataženýma před sebou a rybou v nich jsem utíkala ke kádi a rychle jsem jí tam hodila. Jakmile ryba žbluňkla do vody, uvědomila jsem si, co jsem dokázala, a zhroutila jsme se vedle kádě. Tedy, rychle jsem si sedla a sledovala své ruce.
"Já to dokázala! Já to dokázal! Yattaaaaa!"
Začala jsem tančit radost kolem kádě, vidět mě někdo jiný, řekne si, že jsem psychotik. Ale měla jsem obrovskou radost, protože se to fakt povedlo. Byl to první úspěch v mé kariéře medika...
Ale měla jsem to absolvovat ještě jednou, takže po menším odpočinku a odeznění euforie, jsem vylovila další oběť a nechala jí na chvíli na vzduchu. Ryba trošku odpadla a já mohla začít. Už jsem to měla i rozkrokované. Ruce, hypnóza, soustředění, léčení, zlost, znova...
Do půl hodiny byla i druhá ryba celkem živá, neházela sebou jako ta první, ale asi byla o dost línější nebo co, takže jsem jí taky hodila do kádě s vodou a nechala vše, jak tu bylo, ani jsem nevěděla, kam to patří. Takže jsem odešla vedlejším vchodem, zavřela jsem za sebou a zamknula.
Přesun.

V zámku začal řinkat klíč a ozval se známý zvuk, který slyšíte pokaždé, když odemykáte či zamykáte zámek u dveří. poté cvakla klika a já se objevila ve dveřích.
Potichu jsem za sebou zavřela a vzala do ruky batoh, pro který jsem rychle skočila domů. Nevěděla jsem, kdy na misi vyrazíme, takže si myslím, že je lepší být připravena.
Pomalu jsem vplula do místnosti a začala jsem se dívat po knihách, které by vypovídaly něco o léčivých bylinách. Ještě jsem tuhle knihovnu nevyužila, ale vše tu bylo tak urovnané, že nebylo vůbec těžké najít to, co jsem potřebovala.
Navíc jsem si z pod stolu vzala pár svitků, které jsem používala při trénování lékařské chakry a prošmejdila jsem i další skříňky. Yuro-san řekl, že si můžu vzít cokoli, co budu chtít, takže jsem toho chtěla využít. Našla jsem tady něco, co jsem opravdu nečekala.
Byla zde v jedné ze skříni malá skleněná nádobka a na ní bylo napsáno "Bojové pilule", navíc vedle ni byla i další nádobka a tam bylo napsáno "Plazmové pilule". Opravdu mě to zaujalo, přeběhla jsem ke knihovně a našla jsem si o nich něco... Byly to opravdu užitečné věci, ale...
Měly velké vedlejší efekty... Avšak, člověk nikdy nemohl vědět. Vzala jsem si malý papírový sáček a od každého jsem si vzala po pěti pilulích. To bylo asi tak vše, poté jsem se rozešla k východu, zamkla jsem za sebou a zamířila jsem za Hokage-sama.
Přesun.

Pomalu sem přišel a z kapsy mu vypadla pecka. Sama od sebe, jak zvláštní. No zatím to neřešil, to že si Momo dělal úklid v jeho kapse bral s jasnou samozřejmostí. I dkyž nemocniční personál na to nejspíš bude mít jiný názor. Tak či onak vrátil již známému doktoru knihy, jakmile ho po delším čekání zastihl, že má trochu času. No ten jounino-doktor mu dal tentokrát víc knih až se troch uzapotácel, jak mu je vrazil do náručí. Na to hodil velký srolovaný plakát, vlastně jich bylo víc a vystrčil ho zase ze dveří. No nezbylo mu nic jiného, než se s nákladem vydat na cvičiště.

přesun

Pomalounku jsem přišla k bočním dveřím do nemocnice a v kapse jsem začala šmátrat po klíčích.
"Ty máš klíče? Co to tu máte za sebranku? Copak můžeš do nemocnice jen tak vejít vedlejším vchodem?!"
Hodila jsem trošku hlavou a vlasy zavalily pijavici na rameně.
"Ale kušuj, mám to vše domluvené, tady je velká studovna, kde se učím. Můj sensei o tom ví, tak z toho nedělej žádné divadlo..."
Uzemnila jsem ji a pijavice se trochu zamračila, ale byla potichu.
Konečně jsem našla klíč a strčila jsem ho do zámku. Otočila jsem jím, zámek klapnul a bylo odemčeno. Sáhla jsem tedy po klice a vešla dovnitř. Jaké ale bylo mé překvapení, když jsem uviděla, že na velkém stole je plno chemického skla a Yuro-sam pobíhá okolo se zkumavkami v rukách a neustále něco dělal.
"Do-dobrý den, Yuro-san. Co se to tady děje? Stalo se něco? Změnil jste obor?"
Optala jsem se zmateně a malá pijavice se z ramena koukala, vypadala, že tomu asi rozumí.

Leknutím jsem sebou cuknul a málem jsem se poroučel k zemi i se zkumavkou v ruce, kterou jsem nyní musel zahřát nad kahanem.
"Buddhova noho, hrom do tebe holka..."
Ulevil jsem si, jelikož jsem málem vyplivnul srdce, jak jsem se leknul.
"Promiň, Keiko-chan. Já jen tady teď dělám něco velmi komplikovaného a nesmím si dovolit udělat chybu."
Vysvětlil, chytil zkumavku s lehce nafialovělo tekutinou a začal jí zahřívat nad kahanem.
"A co ty? Dlouho si tady nebyla, měl bych tě správně pokárat, ale vím, že bys to neudělal jen tak, takže co se dělo? Jinak doufám, že si přišla trénovat..."
Optal jsem se a ostřížím zrakem jsem kontroloval barvu tekutiny ve zkumavce.
Když jsem se podíval opět na Keiko, zděsil jsem se, měla na rameni velkou žížalu.
"Keiko-chan! Máš na rameni takový hnus... Fuj, žížala nebo co, raději si to sundej..."
Upozornil jsem ji a konečně jsem přelil obsah zkumavky do kádinky.

Po poslední poznámce byl můj malý společník u vytržení.
"Já ti dám žížalu ty pako jedno lékařské! Taková hanba! Kdybych mohl, tak ti jednu praštím!"
Vytřeštila jsem oči, jelikož malá pijavice, která se mě samotné prvně bála jako vlastní smrti se až podezřele rozohnila.
"No, no... Klid... Tohle není žížala, Juro-san. Je to můj společník a můj summon, pijavice. Jmenuje se... Jak že se to vůbec jmenuješ?"
Optala jsem se zděšeně, protože jsem to sama nevěděla.
"Hiruki! Hiruki! A to si zapamatuj, vyprošuji si, abyste mi říkali žížalo, červe či jinak. Jsem pijavice, když už ne jménem, tak alespoň pijavice!!!"
Nervoval se malý Hiruki na mém rameně, ještě že se mnou byl spojen, protože jinak by byl ještě schopný Juro-san kousnout.
"Tak tohle je Hiruki. Ještě jednou se omlouvám, známe se teprve pár hodin...
A k tomu tréninku... Byla jsem na misi a potom mi nebylo moc dobře, cestování na lodi poprvé v životě není nic moc. Takže proto jsem se tu neukázala, až dneska jsem se cítila trošku lépe. A co že to děláte vy?"

Překvapením jsem se málem zalknul, když malý tvoreček začal tak ohnivě mluvit.
"Wow, wow... Fajn, hlavně v klidu. Já to tak nemyslel. Omlouvám se, netušil jsem, že jsi se naučila přivolávací techniku. Takže mě moc těší, Hiruki. Já jsem Yuro-san."
Lehce jsem mu mávnul a poté jsem začal třít malou bylinu v třecí misce.
"No a co tu dělám... Jednu celkem dost komplikovanou operaci, dalo by se říct.
Pojď sem Keiko a zkus to uhodnout, uvidíš sama, třeba na to přijdeš."
Povzbudil jsem ji a zároveň jsem si ji tímto chtěl prozkoušet.

Podivila jsem se nad tím, co mi Yuro-san řekl.
Pomalu jsem tedy přišla ke stolu s hromadou aparatur a moc barevných tekutin.
Vzala jsem do ruky menší kádinku a zjistila jsem, že v ní je krev. Ale to bylo vše, na co jsem byla schopna přijmout. Hiruki ale mezitím nelenil. Začal nasávat vůni miniaturním nosíkem.
"Chm... Chmmm... Krev... Voní divně, hořce... To může být otrava těžkým kovem..."
pronesl jen tak do prostoru a já se nestačila divit.
"Co to?! To poznáš jen podle vůně?!"
Hiruki jen protočil oči a vytřeštil na mě své velké panenky.
"Živím se krví, vycítím ji na desítky metrů... Co bys asi tak čekala? Ty taky cítíš některé druhy jídla ne metry daleko, já taky... Ale voní divně. Jak jsem říkal, těžký kov. O co se snažíte? Enzymatická protilátka?"
Optal se Hiruki Yuro-sana a já nevěděla, která bije, tudíž jsem jen mlčela a těkala z Hiruka na Yuro-sana.

Přestal jsem drtit bylinu ve hmoždíři a čelist mi spadla málem až na zem. Vyjeveně jsem zíral na malého společníka Keiko-chan a nevěřil jsem svým očím.
"Co to?! Ty tomu rozumíš? Jakože, ty víš co tady dělám?"
Optal jsem se nechápavě, tohle pro mě byl stejný šok, jako kdyby mi mrtvý pacient vstal z lehátka a šel si dát něco k jídlu.
"No... Řekněme, že jsem trochu zaskočen... Ale... Keiko-chan, tohoto společníka se drž. Vypadá to nadějně. Jak tak koukám, pijavice mají s léčitelstvím společného více než jen cucání zkažené krve..."
Uznale jsem pokýval hlavou a zkontroloval jsem teplotu jedné z mnoha zahřívaných kapalin.

Připadala jsem si jako normální idiot...
"Řeknete mi sakra, je mi jedno, kdo, ale řekněte mi, co se to teda chystá?!"
Štěkla jsem už dopáleně, protože mluvili podivnou řečí, které jsem vůbec nerozuměla.
Hiruki se pobaveně usmál a hodil hlavou na kádinku s krví.
"Neboj, vše ti vysvětlím. Doktůrek se tady snaží připravit protilátku proti těžkým kovům. Těžké kovy jsou látky, které jsou pro organismus toxické, nebo jedovaté, záleží na tobě. Jejich největší výhodou je to, že se v těle ukládají, takže pokud chceš někoho zabít, stačí mu dávat neustále malý přísun těžkého kovu, který se bude hromadit v těle a pak tě jednoho krásného dne zabije. No a tady doktůrek, se asi snaží zjistit, který z těžkých kovů to je. Typuji to podle toho počtu kádinek a všeho. A poté, až zjistí, který kov to je, bude schopen vytvořit enzymatickou protilátku, to je látka, která se dostane do těla a těžký kov z těla odbourá, buď pomůže organismu vyloučit jej z těla, nebo ho metabolickými procesy přemění na látky, které nejsou tělu škodlivé, chápeš?"
Obočí mi málem vystřelilo z hlavy, jak jsem se nestačila divit.
"A-ha... A to si zjitil jen podle čichu... Mám před sebou ještě dlouhou cestu..."
Poznamenala jsem ublíženě, chtělo se mi brečet, sotva se objeví a už je o několik úrovní lepší než jsem já a to je velký asi 15 cm... Krutý osude!
"Nic si z toho nedělej, všechno tě naučím, proto jsem s tebou spojený, ty jsi moje tělo, já budu zase mozek. Buď v pohodě, všechno je to o paměti a trochu praxe."
Uklidňovala mě tady pijavice... Hlouběji jsem klesnout nemohla.
Najednou mi ale bleskla hlavou myšlenka.
"Počkej počkej... Říkal si, že se v těle hromadí pomalu, takže je blbost, aby se někdo jen tak náhodou přiotrávil... To se tady někdo pokouší někoho zabít?!"
Zděsila jsem se a koukla jsem na Yura-san.

Pobaveně jsem se zasmál.
"Ano, náš doktor má pravdu. jedná se o těžký kov a já se ho teď snažím identifikovat pomocí různých důkazových reakcí. Proto tady pobíhám jak zmatený. Musím dělat více reakcí najednou a každá je jiná, takže je to trochu o krk."
zasmál jsem se pobaveně, jejich společnost mi dělala radost.
"Ale k tvému dotazu, Keiko-chan. Bohužel tě musím zklamat. Přijali jsme jednoho starého muže, který měl dlouhodobé zdravotní problémy, udělali jsme mu hromady testů a tohle nám připadá jako jediná možnost, protože tuto jsme ještě neprověřovali. Proto jí dělám tady a s těmi chemickými věcmi. Otravy těžkým kovem se u nás moc nevidí. Ale jelikož se jednalo o potíže především s játry a třesem, domnívám se, že se jedná o Wilsonovu chorobu. To je vzácná genetická porucha, kdy tělo neumí zpracovat měď, která je například přítomná v krvi a ta se pak ukládá v tkáních a dělá nepořádek, ale musíme si být 100% jisti, proto ty testy."
Uklidnil jsem Keiko-chan a zastavil jeden z kahanů právě v čas, protože nažloutlá kapalina zhnědla.

Oddychla jsem si, když jsem uslyšela, o co šlo.
"Uff... Tak to jsem si oddychla, i když pro toho pacienta to asi moc sranda není... Tomu asi nepomůžou naše lékařské techniky, že?"
Optala jsem se zvídavě, ale odpověď jsem předem znala, kdyby tyto techniky pomohly, udělali by to jako první krok a nemuseli by se tady pižlat s testy.
"No každopádně vám teda přeji hodně štěstí, já si tady vedle budu cvičit léčení."
Usmála jsem se na něj mile a hodila jsem vlasy, kdyby Hiruki nebyl spojený, asi by odletěl. Ale vypadalo to, že se mu takovéhle otočky líbily. Já sama jsem si našla káď s kapry, pořád tady byla, sice tam byli je 3 kapři a vypadali celkem sešle, ale to mi stačilo.
Opatrně jsem jednoho chytla, ani se nebránil a položila jsem ho na vedlejší stůl. Vzala jsem do ruky jehlici a ač nerada, přejela jsem mu s jehlicí po pravém boku a trošku jsem ho tak poranila. Vznikly tak tenké šrámy, ze kterých sem tam vytekla kapka krve.
"Musím ti říct, že tohle týrání se mi vůbec nelíbí..."
Podotknul dotčeně Hiruki a kroutil nad tím vším hlavou.
"Já vím, že to není hezké, ale zase je vyléčím a bude jim líp. Je to lepší, než kdybych tady lámala někomu končetiny či něco podobného. A díky jejich malé oběti můžu v budoucnu zachraňovat životy..."
Vysvětlila jsem svědomitě Hirukimu a ten vypadal, že mu to jako pádná odpověď stačí.
"Tak pojď, jdeme na to."
Udělal jsem pár pečetí a vyvolala zelenkavou chakru, dlaně obalené touto chakrou jsem přiložila k rybě a začala ji léčit.

Už jsem Keiko-chan nestačil odpovědět na otázku, protože to vzala hopem a sama začala trénovat. Sama od sebe, to mě celkem těšilo.
Já měl ale dost práce tady s reakcemi. Přiskočil jsem k jedné baňce, tou jsem zamíchal. Další jsem musel zahřát, do třetí přisypat zase jinou chemikálii a tak dále a tak dále. Ale pomalu se to blížilo ke konci.
Zbývalo pět kovů, které jsem mohl vyloučit a poté jsem si mohl dát pauzu.
Jen jsem na to pomyslel, špuntík z jedné zkumavky vystřelil a udělalo to menší humbuk.
"Hups... Takže olovo to nebude..."
Poznamenal jsem pro sebe a začal jsem chladit baňku se zelenou tekutinou. Mezitím mi podivná hmota ve zkumavce vyschla, což znamenalo, že ani hliník to nebude.
Rozhodovalo se tedy už jen mezi arsenem, mědí a rtutí.
Kádinka se rtutí ale změnila barvu na negativní výsledek, arsenová důkazová reakce dopadla taktéž negativně, takže jediné co zbylo a vyšlo podle očekávání, byla měď.
Zmožený jsem položil všechny ty chemické výmysly na stůl a složil jsem se do křesla. Nedalo mi to a sem tam jsem očkem koukal po Keiko-chan.
"Koukám, že vyvolat léčivou chakru, už ti nedělá problém... To je dobře...
A jak dopadl ten tvůj nápad s tlakovými body, zjistila jsi něco?"
Optal jsem se zvídavě, protože to mohlo být opravdu zajímavě, umět usměrnit protivníka jedním dobrým pohybem.

S kapkou na čele jsem se snažila rybku vyléčit. Ranky se začaly pomalounku zacelovat a rybka začala měnit barvu, konečně vypadala tak, jak by vypadat měla.
Dokonce sebou sem tam hodila, a jakmile byly rány zacelené, načerpala z mé chakry trochu energie, takže sebou začala mrskat. Neváhala jsem, chytila jsem ji a hodila zpět do kádě.
Nemohla jsem si pomoct, ale připadalo mi, že mají ve vodě málo vzduchu, nebo vůbec nedostaly nažrat. Protože kromě té, kterou jsem teď vyléčila, byly i ostatní ryby poněkud sešlé.
Proto jsem vzala síťku, kterou jsem lovila raby a začala jsem s ní čeřit hladinu a tvořit bubliny, díky kterým se provzdušňovala voda.
Během toho mě sledoval Yuro-san a měl něco na srdci.
"Ne, je to v pořádku, lékařskou chakru už jsem začala zvládat. Sice zvládnu jen menší zranění, ale to se časem zlepší, nemyslíte?"
Usmála jsem se povzbudivě.
"A co se týče těch tlakových bodů... Byla jsem tam, kde jste mi radil, ale nikoho jsem tam nenašla... Byl tam malý domek, ale nikdo nevyšel..."
Zamyšleně jsem si vybavovala mou minulou návštěvu okraje lesa.
Hiruki to tak poslouchal a zkoumavě se na mě podíval.
"A co jedy? Ty se učíš? Nebo třeba pilule a tak. To taky k lékařskému ninjutsu patří, no ne?"
Koukla jsem na Yuro-sana a trošku jsem pokrčila ramínky.
"Dostala jsem tady od Yyro-sana nějaký jed, mám v něm namočené všechny jehlice. Ale dál jsem se po tom nijak nepídila a asi ani nebudu, protože jsem dneska trošku mimo z toho, co jste tu předvedli, já byla sotva schopná poznat krev a vy už jste věděli co a jak budete dělat... Takže to asi nechám tak a pilule jsem ještě nepotřebovala a ani nemám. Vzala jsem si pár na misi, ale asi jsem je někde vytratila."
Hiruki vytřeštil oči a kdyby měl ruce, plácl by se do čela.
"Ale to nesmíš! Řekněte jí něco o pilulích, vždyť jsou důležité můžou se jí hodit, já ji klidně naučím něco o jedech."
Vyváděl Hiruki, myslel to dobře, chtěl abych se toho hodně naučila.
Já mezitím vytáhla další rybku, trošku jsem jí ublížila a začala ji léčit, jako předtím.

Pobaveně a zároveň překvapeně jsem se bavil nad tím, jak malý Hiruki vyváděl. Pozvedl jsem dlaně, aby se uklidnil, a trochu jsem se zamyslel.
"Klid, klid... Pěkně jedno po druhém. O pilulích bych ti něco bližšího říci mohl. Takže poslouchej..."
Zhluboka jsem se nadechl a urovnal si v hlavě, jak bych to měl říci.
"Takže máme tady dva druhy pilulí. První jsou tzv. Vojenské pilule. Jsou to malé pilulky, velké asi jako bonbón a slouží k náhradě energie a chakry. Tyto pilulky jsou složené z velmi aktivních stimulantů, které akcelerují tvorbu chakry, přitom ale obsahují nutné živiny pro tělo, to znamená zvýšení efektivnosti ninje v boji. Tvrdí se, že po piluli může ninja bojovat 3 dny a 3 noci bez přestání, ale podle mě je to jen reklamní trik. Navíc, jakmile přijdou na řadu vedlejší účinky, je to velmi nepříjemné, jelikož je pak ninja velmi ospalý a snaží se velký výkyv energie, která vyčerpala jeho tělo, dohnat normální cestou."
Hodil jsem trochu rukou, abych podtrhnul nelogičnost reklamního tvrzení.
"A druhým typem pilulí jsou tzv. Krev doplňující pilule. Ty se v našem oboru využívají více. Jelikož tyto pilule obsahují nutné látky, které doplňují nutné látky v těle a zároveň urychlují tvorbu krve. Jsou velmi dobré, sice je poté člověk trochu malátný a musí hodně pít, ale je to velmi dobré především v bitvách, kdy zranění ztratí hodně krve, po zacelení ran je tyto pilulky mohou zachránit před smrtí."
Pokýval jsem hlavou. Byl to opravdu skvělý vynález.
"Oba tyhle druhy jsou i tady. Jsou v támhle té skříni."
Ukázal jsem prstem na menší skříň připevněnou na zdi.
"Pár si jich klidně vem, ale varuji tě, nepoužívej je, pokud to nebude opravdu nutné!"
Tuto větu jsem zdůraznil.
"No a co se týče jedů... Máme s Keiko-chan dohodu, může používat jedy, doporučoval jsem jí to. Ale pod podmínkou, že si jed sama vyrobí. Tak tak..."
Usmál jsem se a pohledem jsem sjel na chemické aparatury.
Letmo jsem se usmál, napadl mě úžasný nápad.
"Fajn... Tak to udělám jinak..."
Vyskočil jsem na nohy a zamířil jsem si to ke knihovně. Začal jsem v ní zuřivě hrabat a přerovnávat knihy, hledal jsem totiž jednu jedinou. Fialová vazba, už jsem ji držel v ruce.
Začal jsem v ní listovat a našel jsem potřebnou stranu.
"Haaa! Strana 96, tady to je!"
Vítězoslavně jsem přišel ke Keiko-chan a položil jsem jí rozevřenou knihu na stůl. Sice léčila rybu, ale místa tam bylo dost.
"Tady máš podrobný postup na přípravu stimulantu pro Wilsonovu chorobu. Neřeknu ti ani slovo, dávám ti 3 hodiny, pokud přijdu a látka, kterou vytvoříš, bude alespoň z poloviny použitelná, naučím tě něco nového..."
Mrknul jsem na ni a kouknul jsem na Hirukiho.
"A ty na ni dohlédni, sice bych tě měl klasifikovat jako podvod, ale co nadělám, život není fér."
Mrknul jsem i na něj a poté jsem si šel dát voraz do nemocniční kantýny.

Sotva jsem doléčila druhou rybu, už u mě stál Yuro-san a nachystal mi knihu s popisem, co vše mám dělat. Nevěřícně jsem na něj vyvalila oči vrátila jsem rybu zpět do kádě. Tak nějak mi to nedocházelo, já že mám namíchat protilátku? Ale tohle jsem přece nikdy nedělala.
Než jsem stačila říci půl slova, už byl Yuro-san pryč a já tu zůstala sama.
"Já nemyslím si, že je to dobrý nápad. Co když něco zničím?"
Optala jsem se spíš sama sebe a neměla jsem odvahu ke knize přijít blíž, měla jsem strach, co tam najdu.
"Nesmysl! Zvedni tu knížku, ať si to můžu přečíst a probereme si to. Pak se do toho pustíme. Tak šup šup, máme necelé tři hodiny."
Pohledem jsem sklouzla na Hirukiho a těžce jsem polkla. Uchopila jsem knihu a pozvedla jsem ji blíže k obličeji, aby to přečetl i Hiruki. Popis byl na stranu a půl a vše bylo psáno zvláštním jazykem, kterému jsem nepoznala. Co to bylo rektifikace? A co vůbec bylo žíhání?
Hiruki ale jen přikyvoval a jeho velká očka hltala řádek za řádkem.
"Ale Hiruki... Já tomu vůbec nerozumím... To nemám šanci udělat..."
Poznamenala jsem smutně a raději jsem si už knihu nečetla...
"Ticho tam! Všechno ti vysvětlím, nejlíp se učí v průběhu praxe, takže to ber jako výuku s tréninkem v jednom."
"Když myslíš..."
Vzala jsem knihu a přesunula jsem se k velkému stolu, kde bylo plno chemického náčiní, od zkumavek až po chladiče a další věci.
"Nejdřív si tady ukliď, všechno nepotřebné dej stranou a poté začneme. Mezitím ti řeknu něco málo o lidském těle. Začneme zlehka. Prvně bych ti měl říci, že lidské tělo můžeme složit pomocí 3 základních prvků a těmi jsou bílkoviny, sacharidy a lipidy neboli tuky.
Bílkoviny jsou stavebními kameny lidské hmoty, z nich se skládá svalová hmota, tudíž většina našeho organismu. Sacharidy nebo taky nepřesně cukry jsou také důležitou součástí těla a to především jako zdroj rychlé energie, stavební látky a také součásti složitějších látek a posledními jsou tuky. Ty slouží jako dlouhodobá zásobárna energie, mohou být přírodního i živočišného typu a slouží jako sklad energie, nebo tepelná izolace či mechanická obrana... Kapiš?"
Pomalu jsem uklízela všechny špinavé baňky a zkumavky na kraj stolu a chystala jsem si všechno čisté nádobí, co jsem potřebovala. Mezitím do mě hustil Hiruki základy o lidském těle, sama jsem si to polohlasem opakovala a přikyvovala jsem jeho průpovídkám, nikdy by mě nenapadlo, že by mohl být summon tak chytrý.
Ale do pěti minut jsem jeho informace vstřebala a stůl byl připraven k přípravě.
Hiruki si vše pohledem zkontroloval a kývl. Otočil se směrem ke knize a zaostřil na písmo.
"Fajn, prvně začneme s přípravou látek... To bude to jednodušší. Takže, vem si zkumavku a přidej tam ten růžový prášek, který máš po pravé ruce. A pak tam přilij trochu kyseliny, na to si vezmi rukavice, ať se nepoleptáš."
Očima jsem lítala z jednoho konce stolu na druhý a zaměřovala jsem se na to, co mi Hiruki říkal. Vzala jsem si tedy rukavice, nasadila jsem si je na ruce a mohla jsem začít. Vzala jsem tedy do ruky zkumavku a druhou rukou jsem vzala lžičku a nasypala dovnitř zkumavky trochu toho prášku. Načež jsem vzala do ruky kádinku s kyselinou a trošičku jsem tam nalila.
"Stačí?!"
Optala jsem se nejistě, trochu se mi klepaly ruce.
"Dost! To bude stačit, teď se nelekej, bude to pěnit. Pak si tohle, až to vypění, ulož do stojánku a připravíme si další látku. Na tu budeš potřebovat trochu vylisovat tamhle tu kytku na kraji stolu, vezmi její listy a polož je do té třecí misky, trošku je podrť jako ve hmoždíři. Nachystej si kádinku, na ni dej sítko a do toho sítka dej nadrcené listy, pak už to stačí jen přelít vroucí vodou a trošku promíchat, aby se uvolnilo co nejvíce léčivé složky."
Měl ve všem pravdu do pár vteřin, co domluvil začal obsah zkumavky pěnit, díky bohu zůstala pěna uvnitř a začala pomalounku klesat. Dokonce se zkumavka trochu zahřála, sama od sebe... To jsem neřešila. Položila jsem jí do stojánku a otrhala jsem potřebnou rostlinku, Utrhla jsem 6 listů a vložila jsem je do těžké keramické misky. Vzala jsem do ruky tlouček a začala je drtit a roztírat, aby byly co nejvíce rozmělněné. Pak jsem si nachystala kádinku, na tu jsem si položila sítko a do něj jsem přemístila zelenou hmotu. Zahřála jsem si vodu nad kahanem a pomalu přelívala rozdrcené listy a sem tam jsem je promíchala, aby se uvolnilo vše, co bylo možné. Kádinka se naplnila světle zelenou kapalinou, která hořce páchla. Ale pravděpodobně to bylo hotovo.
"Fajn. To by byla druhá a teď ještě poslední, ta nám zabere nejvíce času. Bude to destilace, to je přeměna kapalné složky na plyn, doslova vypaření. To uděláš tak, že do tamhle té aparatury dáš tu růžovou vodu a utěsníš to, pak to zapálíš a necháš vše běžet. Páry se dostanou do chladiče, to je ta dlouhá trubka a tam zkoncentrují opět na kapalinu, ale jen té látky, kterou potřebujeme. Ta odkape to potřebné kádinky a tím máme všechny potřebné látky hotovy."
Přitakala jsem a uklidila jsem si na stranu druhou připravenou látku, byla horká, tudíž jsem musela dávat pozor, abych se nespálila.
Jakmile byla na kraji stolu, přesunula jsem se na opačný kraj stolu k destilační aparatuře.

Do velké baňky jsem nalila velké množství opět růžové kapaliny, která ale byla jiného původu než ta, kterou jsem si už připravila. Vše jsem pořádně uzavřela a zapálila jsem kahan.
"Jak dlouho to tak bude trvat?"
Optala jsem se zvědavě Hirukiho.
"Netuším, ale asi něco kolem půl hodiny, vzhledem k tomu, kolik kapaliny tam máme, tohle může trvat i déle, ale musíme teď čekat, protože potřebujeme všechny tři látky pro další krok. Měli jsme destilaci udělat jako první, špatně jsme to naplánovali... Ale to nevadí, i tak máme dost času... Alespoň myslím..."
Jeho poznámka mě skutečně moc neuklidnila, ale nezbývalo nic než čekat. V baňce se začaly pomalinku objevovat bublinky a kapalina se začala vařit. Páry skutečně utíkaly pryč a z chladiče kapka po kapce odkapávala světle růžová kapalina, přesně jak Hiruki řekl. Trvalo to ale o něco déle než 30 minut.
Poslední kapka dokapala a já mohla pokračovat. Mezitím mě Hiruki zase mučil teorií o lidském těle, ale myslel to se mnou dobře, proto jsem se pokoušela se vše zapamatovat.
"Dobře, vše máme připravené, teď vezmi tu zelenou vodu, kterou si získala z listů a přikapej tam pár kapek z téhle flaštičky, jsou tam proteiny a složité biologické látky, které jsou pro tuto protilátku velmi důležité. Stačí pět kapek."
Opatrně jsem vzala kapátko do ruky a nasála jsem průsvitnou kapalinu. Odkapala jsem postupně 5 kapek do kádinky a zelená voda se pomalounku proměnila ve žlutou. Tu jsem měla poté podle Hirukiho návodu smíchat s vydestilovanou látkou, musela jsem je pomalounku míchat, přilévat kapičku po kapce, protože pokaždé, když se žlutá kapička tekutiny spojila s růžovým roztokem, na trošku zmodral a já to musela rozmíchat zase do růžova, teprve poté jsem mohla přidat další kapku.
Teď jsem tedy měla dvě kádinky s růžovými tekutinami. Zbývala necelá hodina, čas utíkal jako o závod.
"No a teď..."
"Počkej! Počkej! Já to vím! Musíme povařit tu růžovou látku, přidat do ní trošku tamhle té červené a jakmile zchladne, tak je smíchat dohromady."
Pověděla jsem pyšně, protože jsem si to přečetla v knize a byl to poslední krok.
Hiruki uznale pokýval hlavou a už více neříkal nic.
Sáhla jsem tedy po růžové kapalině, omylem jsem ale vzala tu, kde jsem přidala proteiny a už už jsem se jí chystala dát nad kahan.
"STOOOOOP!"
Zavřeštěl Hiruki až mi kádinka málem vyletěla z ruky.
"Co? Co je?!"
Optala jsem se zmateně.
"Máš špatnou kádinku, v téhle jsou proteiny, pokud bys přivedla látku s proteiny k varu, zničila bys ji, došlo by k denaturalizaci proteinů. Úplně bys změnila jejich strukturu. Je to jako když uvaříš vajíčko, už nikdy z toho nebude tekutý bílek nebo žloutek."
Sama jsem se zděsila nad tím, co jsem málem provedla a okamžitě jsem položila kádinku zpět na stůl a vzala jsem tu správnou. Tentokrát se Hiruki ujistil, že mám tu správnou a začala jsem ji zahřívat, jakmile se objevily první bublinky, po kapkách jsem přilévala červenou kapalinu. S každou kapkou se uvolnilo pár fialových mráčků, což mě vždy trochu vyvedlo z míry a měla jsem tendenci držet kádinku co nejdále od sebe.

Veškerá červená tekutina zmizela ve zkumavce a ta začala pomalounku chladnout, jelikož jsem ji už dala pryč z kahanu. Musela jsem ji trochu zchladit, protože vroucí kapalina by zničila proteiny, jak řekl Hiruki, takže jsem vzala kádinku do dřezu a na stěnu kádinky jsem pouštěla studenou vodu a krouživými pohyby jsem míchala teplou kapalinou, aby zchladla co nejdříve. Trvalo to zhruba 10 minut a poté byla konečná fáze přede mnou, stačilo smíchat tyto dvě fialové látky. Obě kádinky jsem si položila vedle sebe, vzala první a pomalinku za míchání jsem přelévala její obsah do druhé kádinky. Získala jsem tak sytě fialovou látku, která by měla účinkovat. Hiruki mě pochválil, že jsem v laboratoři jako doma a sám by to nezvládl lépe, já však byla tak vyklepaná, že jsem si musela jít na chvíli sednout a uklidnit se. V životě jsem něco takového nedělala. Hiruki se mě však snažil asi trýznit, protože se ptal na všechno chemické sklo, které jsme dneska použili a pravděpodobně chtěl, abych se naučila maximum za jeden den. Já byla ale polomrtvá v křesle a nervozitou jsem si začala kousat nehty.
Na stole stála připravená protilátka v konické kádince, jak jsem se od Hirukiho dozvěděla.

Už mi zbývalo jen čekat. Zvládli jsme to tak tak. Do limitu zbývalo posledních pár minut...

Po třech hodinách a nějaké té minutce jsem se vrátil zpět s talířkem, na kterém bylo suši. Keiko-chan musela být pěkně vyhládlá, pokud tady byla 3 hodiny a pokoušela se vytvořit protilátku. Bylo to ode mne hnusné, věděl jsem, že nemá šanci tak složitou protilátku připravit, ale zároveň to pro mě byla zkouška její odhodlanosti. Na začátku to bylo totiž velmi plaché děvče.
Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř. Na stole jsem uviděl kádinku s fialovým roztokem a Keiko-chan, která se klepala v křesle.
"Tak jsem tady, vědátoři. Jak vám to šlo? Koukám, že výsledku jste se dočkali. Něco jste mi připravili. Barva vypadá moc dobře."
Usmál jsem se a položil jsem vedle křesla talíř se sushi.
"Tady máte něco an zub, určitě vám vyhládlo a jíst je potřeba, tak si poslušte. Já vyzkouším tu vaši protilátku."
Přešel jsem ke kádince a trošičku roztoku jsem odlil do zkumavky. Zašátral jsem do kapsy a vytáhnul jsem malou plastovou lahvičku, ve které byly měděné piliny. Jako důkaz byly dobré. Pokud by protilátka působila správně, kousíčky mědi by se rozložily na bílkoviny.
Tudíž jsem jen opravdu pár zrnek nasypal do zkumavky a šel si sednout vedle Keiko-chan.
"Teď musíme 10 minut počkat, než protilátka zabere. Uvidíme, jak na tom jste s přípravou takovýchto látek."
Mile a povzbudivě jsem se usmál.