Nemocnice v Konohagakure

First topic message reminder :



Zde vám vyškolení lékaři poskytnou první i poslední pomoc. Léčí se zde vše, od malých odřenin, až po smrtelná zranění. Také zde probíhá výcvik lékařských ninjů. Nedaleko naleznete také rybárnu. Proč, není nutné objasňovat.

Seděla jsem v křesle jako mrtvola. Měla jsem strach, jak to všechno dopadne. Hiruki už taky ztichl, vypadalo to že klimbá, protože měl zavřené oči a pomalu dýchal.
Ticho prořízlo otevření dveří, jelikož dovnitř nakráčel Yuro-san s talířem sushi. Jídlo... To už jsem celého půl dne neviděla. Sliny se mi začaly hromadit v puse, a když mi Yuro-san řekl, že jsou pro mě, myslela jsem, že radostí vyskočím z okna.
Sice k tomu nebyla žádná omáčka, ale to bylo jedno. Začala jsem do sebe cpát jeden váleček po druhém, až jsem měla boule za ušima. Najednou byl stres fuč a já byla šťastná i za něco tak obyčejného, jako je jídlo.
Nemohla jsem si ale pomoc a sledovala jsem, jak Yuro-san dává měď do zkumavky, zase se objevily nepříjemné pocity v břiše.
"No co se týče protilátky, Hiruki mi říkal co mám dělat, dost jsem toho pochytila. Naučil mě něco málo o bílkovinách, sacharidech a tucích a taky mě zkoušel z těch chemických nesmyslů, jako co je kádinka, chladič atd... Ale jak to vše dopadne, to se neodvažuji typovat, ale řekla bych, že spíš blbě, v životě jsem nic takového nedělala."
Pokrčila jsem ramínky a v tom se probudil Hiruki, který jen nepřítomně výral do prostoru.

Viděl jsem, jak Keiko-chan doslova tlačí sushi a byl jsem rád, že jí chutná. Čas mezitím, co vyprávěla běžel a deset minut utekla jako voda.
"Vypadá to, že Hirukiho to nějak vyčerpalo, vypadá jako malá pijavičí zombie."
Zasmál jsem se svému ducha prostému vtípku a přešel jsem ke stolu.
"Tak Keiko-chan, okamžik pravdy nastává."
Otočil jsem hlavu a podíval jsem se na zkumavku. Nic jsem neviděl, to byl ozvláštní. Vzal jsem zkumavku ze stojanu, protřepal jsem jí a pozdvihl jsem ji na úroveň očí.
Nestačil jsem se divit svým očím. Byla prázdná, jediné, co tam bylo, byl roztok. Měď zmizela!
Mé panenky se smrskly překvapením a já stál jako přimražený.

BAKANA!!! To není možné! Měď zmizela! Tohle nemůže být pravda...
Okamžitě jsem začal koukat po stole, musel jsem vzít špatnou zkumavku, tohle nebylo reálné. Ale po pár vteřinách jsem zjistil, že v ruce držím jednou zkumavku, která obsahovala fialový roztok.
To je... Není možné aby malý genin ač sebechytřejší dokázal připravit stimulant na genetickou chorobu! To prostě...
Můj šok neznal hranic. Tohle bych nečekal od poloviny nemocnice natož od malé studentky lékařství. Zamíchal jsem ještě jednou zkumavkou, ale neviděl jsem ani zrnko mědi.
Tohle je... Je neskutečně nadaná... Pokud ten potenciál využijeme, může z ní být minimálně tak schopný medik jato z
Tsunade-sama, navíc pokud ji naučím tvořit jedy a protilátky... Dokonce po necelém týdnu nemá problémy kontrolovat lékařskou chakru... Vypadá to, že je houževnatější, než jsem si dokázal vůbec představit. Její preciznost je dech beroucí. Ona tvoří a Hiruki ji zřejmě pomáhá... Pokud od něj převezme veškeré informace, kterým ji určitě chce naučit, bude z ní nebezpečný soupeř v boji a výborný medik...
Nevěřícně jsem položil zkumavku zpět do stojanu. Ani jsem se neotočil a chladným hlasem jsem pověděl vše, co stačilo k tomu, aby Keiko-chan pochopila.
"Jsi nejtalentovanější z mladých mediků, o kterých jsem kdy slyšel..."
Vzal jsem kádinku s roztokem a odešel jsem z místnosti, ještě než jsem zavřel dveře, něco málo jsem řekl.
"Zítra ráno tady... Pro dnešek vše."
Poté se dveře zabouchly a já zmizel v útrobách nemocnice.

Mohla jsem si ukousat konečky prstů, když jsem viděla Yuro-san nad zkumavkou a vůbec se nehýbe.
Udělala jsem něco špatně? Určitě jsem něco popletla, nebo špatně zahřála. To míchání! Určitě jsem to měla míchat pomaleji.
Probíhalo mi hlavou a uvažovala jsem, kde jsem udělala největší chybu...
Načež se Yuro-san zmohl na tři věty a zmizel. Absolutně jsem nechápala, co se právě stalo.
Já dokázala namíchat protilátku. Na první pokus... Tohle snad nebylo možné...
Měla jsem takovou radost, že jsem vyskočila a sama pro sebe jsem si ukázala palec nahoru.
"Yosh! Keiko není žádné ořezávátko!"
Usměvavě jsem si pro sebe řekla a zamířila jsem k malinké skřínce, kde mi Yuro-san ukazoval, že jsou pilule. Rozhodla jsem se, že si jich pár vezmu. Nikdy nevíme, kdy se budou hodit...
Vzala jsem si od obou typů po pěti pilulích a schovala jsem si je do kapsiček na kimonu. Sice ty kapsičky na kimonu nevypadaly nejlépe, ale v boji budu těžko něco lovit pod oblečením.
Jakmile jsem je schovala, radostným skokem jsem vyrazila z místnosti ven, byla jsem nadmíru šťastná. Zavřela jsem za sebou, zamkla a zmizela v ruchu ulice.
Přesun.