Nemocnice

Došli jsme k nemocnici.
Impozantní, ale i svým způsobem děsivá, budova nebyla nejlepší místo, kde by člověk strávil odpoledne, ale i tak jsem se odtud nehodlala hnout.
Sama jsem to hodlala využít k sehnání mastičky, která pěkně léčila zranění. Už před nějakým časem mi došla a nechtělo se mi navštěvovat toto místo jen kvůli něčemu takovému. Důležité to bylo, ale ne tak, abych pro mast zašla místo tréninku nebo při misi. Teď jsem tu ale byla. Jen jsem čekala až si mého senseie někam odvedou, abych na chvíli zmizela do lékárny v přízemí hlavní nemocniční budovy.

Hmmm... prohlédl sem si místo kde sme zastavili a podíval se s úsměvem na Hidenori.
Mezitím k nám přišla sestra. Potřebujete něco? položila nám otázku a čekala na odpověd.
Najednou sem úplně změnil vystupování, zvedl sem ruku a vyhrnul si rukáv, zápěstí sem měl trošku červené a byla na něm menší ale dost bolestivá modřina.
Prosím vás, už nějakou dobu mě bolí ruka, bude to asi týden, nevím ale nezdá se mi to normálné prosím podíváte se na to, vy nebo nějaký doktor?

//jestli chceš postni v dalším postu za tu sestru

"Pojďte za mnou," sestra se jemně pousmála. "Máte štěstí, ambulance je zrovna téměř prázdná. Někdo si pro vás do pěti minut přijde."
Ještě sestra ukázala, kde se můžeme posadit, čekat a pak zmizela.

---

Já byla celou dobu zticha, nebylo k čemu se vyjádřit.
Snažila jsem se trochu usmívat, ale přicházela jsem jen na to, že nemocnice mám ještě méně ráda než jsem myslela.

---

"Prý máte něco s rukou," doktorka, která se objevila, byla rozhodně velmi pěkná. A zřejmě i zkušená, mohlo jít být něco kolem pětadvaceti.
"Ariko Tana. Poprosila bych vás, abyste se zatím posadil na lůžko, dveře číslo 124. Budu u vás hned, jen předám sestrám nějaké papíry," něžně se na něj usmála a zamířila k sestře, která nás tu předtím nechala čekat.
Chvíli poté už i ona zamířila do ambulance.

---

Jakmile se objevila doktorka,, nečekala jsem ani až odejde a zvedla jsem se.
"Stavím se tu v lékárně, pokud vám to nebude vadit, za chvíli budu zpět," informovala jsem ho. Byla jsem ráda, že můžu z děsivě jednotvárné čekárny na chvíli zmizet. Tedy pokud nebude mít nic proti.
S očekáváním jsem se na něj zadívala.

Vám? řekl sem a postavil se. Ne, nebude mi to vadit, jdu do té ambulance, pak mě počkej tady jestli chceš. odpověděl sem s úsměvem a pomalu se pobral ke dveřím 124 kde sem si sedl na lužko.

Doktorka se mi podívala na ruku, dověděl sem se, že mám prasknutou kost, nad zápěstím ale, že sem měl štěstí protože se mi to začalo hojit rovně.

Tak jo dáme vám dlahu. O týden přijdtě abychom to skontrolovali, už by to mělo být v pořádku. řekla sestra a nandala mi ruku do dlahy. Pak mi už jen doktorka řekla něco ohledně toho, že jestli by mě to bolelo víc nemám čekat ale přijít hned. Nakonec sem z ambulance odešel a vrátil se do pomalu do čekárny.

(aby to časově dávalo smysl napiš v dalším postu, že si tam už čekala když sem přišel, jestli chceš )

Čekala jsem na něj už zase na tom samém místě, kam jsme přišli.
Doběhla jsem pro mastičku, což mi i s cestou zpátky zabralo deset minut. On byl v ambulanci o něco déle, takže když přišel, okamžitě jsem se líně protáhla. Přišlo mi, že mi za dobu, po kterou jsem čekala, ztuhly všechny svaly v těle. Nepříjemný pocit pro někoho, kdo měl tolik energie nazbyt jako momentálně já.
Čas čekání jsem místo pohybem strávila přemítáním nad tím, proč mám stále tendenci mu vykat. Ach, ten zvyk... Stále se vracel a pokud jsem si na oslovování nedávala pozor, vykala jsem. V některých chvílích to bylo nepříjemné.
"Jak to dopadlo?" otázala jsem se místo dalšího zbytečného uvažování.

Promiň za to čekání, řekl sem a jako odpověď sem jen zvedl ruku s dlahou, takže příští týden jen jedna ruka.
Chvíli sem se díval na hodiny a pak sem se podíval na svou studentku, která mi momentálně dělala psychyckou podporu a zeptal se: Hidenori, chceš jít ještě trénovat?
Bylo jasné, že bych nejradši šel trénovat i sebe ne jen někoho jiného ale byl se víceméně PN. Měl sem prostě smulu, doktory sem ignorovat nemohl.

"Samozřejmě chci trénovat," přikývla jsem nadšeně.
"Ale neměl bys odpočívat?" přimhouřila jsem oči a čekala na odpověď. Doufala jsem, že odpočívat nemá, protože trénink by nebyl na škodu, ale zároveň jsem nechtěla, aby se mu přitížilo.

Pousmial som sa, konečne mi tykala. Odpočívať má len moja ruka a mám predsa dve nie? povedal som s tónom plným energie a zamieril na cvičisko, čakal som, že Hidenori pôjde za mnou. Keď sme vychádzali z areálu nemocnice povedal som. Tak na začiatok sa môžeme prebehnúť. S tým som sa rozbehol najrýchlejšie ako som vedel na cvičisko a občas sa obzrel či Hidenori stíha.

(presun)

Na chvíli jsem se zarazila.
Ani na chvíli mne nenapadlo, že se hned rozběhne. Zůstala jsem tam stát o tři vteřiny déle než jsem si uvědomila, že jde asi o menší závod a pak jsem se rozběhla i já.

(Přesun)

Přišel sem do nemocnice a hned mě poznala jedna sestra, podívala se mi na ruku, už mě vubec nebolela a tak mi dlahu sundala. Nebylo potŘeba ani rengen aby se ujistili, že nemám žádný problém. Odešel sem tedy spokojený a z volnou rukou. Hned jak sem vyšel z nemocnice rozběhl sem se abych stihl ještě vše co sem na dnes plánoval.

(přesun)

//síce je to postnuté pozděj ale patří to k mojemu odchodu z cvičiště 19.5.20012 7:07 pm, nijak to neovplyvňuje děj ani nic podobného.