Tréninkové prostory

Podívala jsem se na vlka. Pak jsem koukla i na Shira, abych se ujistila, jestli nemá úpal. Nebylo třeba se ujišťovat, v téhle zimě by se nespálil ani lední medvěd. Buď je úplně blbej, nebo zase ví něco víc než já. Neřešila jsme to a pokusila jsem se ho potopit pod vodu.

To byla jen náhoda.
Vysoukal jsem ze sebe, zatímco jsem vykašlával vodu.
Chceš se snad přidat?
Usmál jsem se pak jsem se podíval na Sayu. V té chvílí mi zrudl celý obličej a já Sayu stáhl hlouběji pod vodu. Kdyby si dneska neoblíkla bílé tričko, možná by to ani nebylo potřeba. S jejím prádlem jsem se sice potýkal každodenně, jelikož spolu bydlíme, ale teď to bylo trapné. Naznačil jsem jí, ať si dává pozor a pak jsem chytil Rihana za zápěstí.
Promiň kámo, ale z tohohle už nevyvázneš.
Pak jsem celou silou zatáhl.

"Ne ne ne počkej .....................". Žbluňk glo glo glo pomalu jdu ke dnu vzpamatoval jsem se a vydrapal jsem se na břeh a vykašlavam vodu. "To si nem......... to mam z toho že jsem polevil v ostražitosti ............ jeden bod pro tebe . Zasměju se.

Rihan

už bylo na čase abych zašel za Mizukage-sama "Shiro musím si někam zajít ........ Ahoj" . Šel jsem k Isamovi který ležel pod stromem "Pojď ty chlupatá potvoro musíme za Mizukage-sama". Pousmál jsem se řekl jsem to protože jsem mu jěště neodpustil. Isamu se zvedl a zavrčel .Šli jsme směr Budova Mizukage.

/Přesun

"Tak a konec srandy. Jdu se učit a až budu umět celou tuhle skupinu, možná s tebou půjdu blbnout," oznámila jsem Shirovi a pokusila se vypadat vážně.
Rychlým krokem jsem se přesunula k papírům. Ještě než jsme je posbírala, otřela jsme si ruce o trávu. Pak jsem si sedla kde jsem byla a pokračovala ve studiu. Musela jsem uznat, že voda mě příjemně osvěžila a dodala mi energii, nemusela jsem to ale uznávat před ním, protože by to mohl udělat znova.

Dělej jak myslíš.
Odpověděl jsem jí a sám jsem vylezl z vody. Celé oblečení jsem měl promočené, takže jsem si sundal triko a pověsil jsem ho na větev a nechal ho schnout.
Vážně si myslíš, že se to zvládneš naučit všechno předtím, než tě zase stáhnu do vody?
Koukl jsem se na ni tázavě, ale neměl jsem v plánu to v blízkém čase udělat. Chtěl jsem jí dát taky trochu klidu. Přišel jsem blíž a vybral jsem z její složky několik papírů. Lehl jsem si na záda a chvíli je studoval.

"Jo, to si myslím," odpověděla jsem klidně. "Protože já ty papíry nepustím a ty nejsi takový šílenec, abys poškodit dokumenty od mizukage-sama."
Hustila jsem si do hlavy všechny ty údaje a po očku jsem při tom sledovala Shira. Byla jsem si jistá svými slovy, ale jeden nikdy neví, zvlášť u něj.

Neměl jsme na nic náladu. Moje proměnlivá povaha se zase ukázala. Přestal jsem se učit a místo toho jsem jen ležel v trávě, sledujíc oblohu. Už se mi nechtělo ani do vody. Vzal jsem ze stromu tričko, které mezitím uschlo a oblékl jsem si ho. Pak jsem vytáhl meč a začal jsem trénovat.

Seděla jsem tu až do večera, než jsem se všechno naučila a vydala se zpátky domů. Byla jsem unavená, měla jsem hlad a strašně mě bolelo za krkem. Už jsem se těšila na teplou postel. Po cestě jsem si ještě opakovala, protože jsem se to rozhodně nechtěla učit ještě jednou.
(přesun)

Dorazila jsem do tréninkových prostorů, poslední týden jsem strávila u rodičů, takže jsem trrénink a tým tak nějak zanedbala, ale zase bylo hezké jen tak na chvíli vypnout.
Vzala jsem si proto teď do ruk čtyři kunaie a do druhé tyři shurikeny, vytyčila si na stromě několik terčů a snažila se strefit do jejich středu se všemi kunai naráz. No, moc mi to zatím nešlo.

Rozhodla jsem se, že tréninku bylo pro dnešek dost, alespoň, co se týkalo zbraní. Sklidila jsem je zpátky do braničky a rozhodla se zajít si za Mizukage pro nějaký ten svitek.
(Přesun)

Dorazil jsem do tréninkových prostor. Málem jsem měl z paní infarkt, z toho co se přihodilo v budově Mizukage ale chvilce jsem se uklidnil. Neměl jsem nic na práci tak jsem vyndal Katanu a začal jsem trénovat taijutsu.

Po hodně dlouhé době jsme se probudil. Slunce svítilo vysoce na obloze. Musel jsem spát hodně dlouho. Napadlo mě jako první, ale pak jsem tu myšlenku vyhnal z hlavy. Rozhlédl jsme se kolem sebe, ale moc jsme toho neviděl. Strom, šutr, jezero, cvičící kluk, strom, strom, strom. Podíval jsem se líp, než mi došlo, že toho cvičícího kluka znám. Nechal jsme to být a radši jsme se postavil na nohy. Rihan by si mě teď pravděpodobně nevšiml, takže jsem se vybral domů. Na chvilku mě napadlo, že mě tu Saya nechala, ale to mi moc nevadilo.
přesun

Několik dní jsem trénoval Taijutsu tak trochu jsem zapomněl na okolní svět. Po chvilce jsem se rozhodl že by to mohlo stačit. Zandal jsem Katanu do pochvy na zádech, rozhlídnul jsem se, nikdo nikde. To je dobře, pak najednou se cítím trochu unavený. AAAaaa to byl asi blbý nápad spát pod stromem. No nic asi bych měl jít za Mizukage-sama ?Hmm. Zajímavé ……… už by mohla mít nějaký úkol pro mě. Pojď Isamu půjdeme za Mizukage-sama !! Huh??? Isamu???Jee pryččč to snad nééééé!! Kam se mohla podít ta chlupatá potvora. Musím ho rychle najít jinak mě Mizukage-sama zabije.

/Přesun

Pomalu jsem došla až na cvičiště a sedla si na okraj jezera. Nohy jsem spustila do vody a kopala jsem s nimi, abych zahnala nudu.

Stál som uprostred cvičiska, pri jednom z jazier, a pozoroval oblohu. Bolo tak krásne, vyzeralo to na teplý dáždík. A vážne, o chvíľu sa spustil. Roztiahol som ruky, a začal sa krútiť, okolo svojej osi. Mamka mi vždy hovorila, že dážď pomáha rásť, a ja, ktorý som sa radil medzi menšie stvorenia, som ju poslúchal na slovo. Dokonca som rozmýšľal, či sa to nemá nááhodou piť, a tak som otvoril ústa, naklonil hlavu, a chytal dažďové kvapky do úst.

Dorazila jsem do tréninkových prostor. Ale nebyl tu žádný hluk, podivné ticho rozléhající se kolem, slyšela jsem své kroky, klouzající po trávě na kterou neustále dopadaly kapky deště. Vybrala jsem si teda parádní chvíli na trénování, ale zase.. V Kiri jsme na tohle byli zvyklí, déšť nám nevadil, alespoň mě ne. Hmm, zvláštní..
Hlavu jsem měla sklopenou a plně jsem byla zažraná do svitku, který jsem cestou sem otevřela. Nohy mě vedli rovnou pod jeden z velkých stromů, co tu byl, sedla jsem si tam a schovala se tak před otravnými kapkami a neutichajícím deštěm, znovu jsem sklonila hlavu ke svitku a začetla se, slyšela jsem jen bubnující kapky do listů.
Kirigakure no Jutsu mi nedá spát, dokud ho nezvládnu.
Ráda jsem měla věci úplné, a navíc, nebyla jsem ten typ, co se do všeho hned vrhá a hned to zkouší, já radši se něco naučila, než abych to zkusila a skončilo to fiaskem. I když.. při boji mi to také nikdo naučit nenechá.
Byla jsem až příliš zahloubaná do svitku a do svých myšlenek, že jsem okolí úplně vypustila, teda.. Ne, že bych to nedělala i normálně.

Zastavil som sa, pretože som bol nútený si sadnúť, z dôsledku, že som sa potkol, a tak som pekne spadol na zadok. Chvíľu som sa zmätene spamätával, než som zistil, že pršať prestalo. Tiež som mohol žiť v Ame, ale.. Tu je to lepšie.. Zaculil som sa, a prehodil si cez hlavu kapucňu. Mal som v pláne ísť za Mizukage, keď mi padol zrak na Kasumi. Zastavil som sa. Ešte pred pár hodinami som túto tvár zaisto videl, a netúžil som po ničom inom, len po rozhovore. Stuhol som uprostred kroku, a zahľadel sa na ňu. Je to ona? Nie je to ona? Je.. Nechcel som sa zmýliť, chcel som si byť.. Istý.

Ksoo, to si nikdy nezapamatuju!
"Půjde ti to hladce, tsee, to určitě Renjiro" Podotkla jsem a ušklíbla se, prohrábla si zmučeně vlasy, jo, učení teda rozhodně nikdy není lehká záležitost. Ale na Akademii to lehce vypadalo!
Konečně jsem se tak nějak probrala z toho učení a porozhlédla se. Přes déšť jsem toho moc neviděla, všimla jsem si jen uprostřed tréninkových prostorů stát osobu zahalenou v plášti, z dálky jsem ani obličej nerozpoznala.
Huh? Divnéé.. pro tebe je taky všechno diné Kasumi, prostě jen někdo nechtěl zmoknout, jako ty. Ach jaaj, máma mi zase dá!
Podepřela jsem si bradu, donutila se sklopit zrak k svitku a pustit se tak do další etapy utrpení.

Áno, bola to ona! Avšak, nejak ma neposlúchali nohy, a ja som nemohol ísť dopredu, ani dozadu. Nikde. Stál som tam, a pozoroval ju. Choď, no tak, choď! Hovoril som si v duchu, ale telo neposlúchalo. Predsa len, som sa pohol, ale to trvalo dosť dlhú dobu. Pomalým, neistým, priam vystrašeným krokom, som šiel ku Kasumi, mysliac len na jedno. Pravda, o chvíľu ju zistím..

Zaslechla jsem i přes déšť kroky ke mě se přibližující. Vzhlédla jsem a svitek na chvíli nechala svitkem, mám na něj času dost.
Prohlížela jsem si osobu, do obličeje jsem jí díky kapuci neviděla, takže jsem přirozeně měla krapánek strach, co po mě chce.
Jak jen to bylo v těch hororech? Usmívat se a mávat?!
Klid Kasumi, třeba je to jen člověk, který zapomněl cestu domů..
Ušklíbla jsem se, jak já jsem naivní! Ale neřešila jsem to, jen jsem přibližující se osobu pozorovala doufajíc, že to nebude masový vrah.
Usuzovala jsem tak právě podle toho, že jsem mu neviděla do tváře a černé pláště nevzbuzují zrovna optimistický dojem.

Zastavil som sa tesne pred ňou. Ak bola nervózna ona, to nebolo nič proti tomu, ako som sa cítil ja. Bol som vystrašený, bál som sa reakcie. Rozklepanými nohami som sa posadil pred ňu do tureckého sedu, a dlhšiu dobu som ju len pozoroval, než som nahlas preglgol, a zhodil zo seba kapucňu.

Pozorovala jsem ho, jak si sedl, když si sundaval kapuci jen jsem nasucho polkla, vážně jsem nevěděla, co mám očekávat. No, když jsem zahlédla, kdo to doopravdy byl, musela jsem se přímo úlevně pousmát spadl mi balvan ze srdce, protože tohle nebyl masový zabiják, tohle byl ten chlapec z Akademie, kterého jsem znala jen od vidění.
"Baka, vyděsil jsi mě! S tou kapucí na hlavě jsem si myslela, že si pro mě jde sama smrt!" Dodala jsem, ale ne vyčítavě, spíš tak úlevně, vzala jsem to s žertem.

Moja triaška neustupovala, ani po tom čo povedala. Nejak, nebol som zvyknutý rozprávať s ľuďmi, a tak zo mňa vyšlo len. Prečo? Dúfal som že to pochopí, mieril som na istú udalosť, ktorá sa stala pred pár hodinami, na chodbe akadémie. Len to ma prinútilo rozprávať sa.

Nechápavě jsem po jeho otázce naklonila hlavu na stranu.
Proč..Proč co?
Nebylo tajemstvím, že jsem patřila mezi ty méně chápavé a jak už o mě bylo známo, měla jsem ráda věci úplné.
"Proč co?" Zeptala jsem se potom mile, nechtěla jsem, aby se mě snad bál!

Preglgol som, a na tvári sa mi objavili červené fliačky. Nó.. Prečo.. Preč.. Nedokázal som to, koktal som pred ňou ako blázon. Onó.. Znova som preglgol a pocítil v ústach suchoty. Prečo si sa ma vtedy zastala! Po hodnej chvíli ticha so priam vykríkol, a schoval som si hlavu medzi kolenami, ktoré som pred seba skrčil, ako nejakú obranu.

Když to z něj konečně vypalo, docela dost dlouhou chvíli jsem byla zticha, drbala se ve vlasech a přemýšlela, rozvzpoínala jsem se na staré události a vžila se do té situace.
"No, víš, přesně ani nevím proč.. Nemám ráda předsudky a hlavně to, když lidé ubližují ostatním jen proto, že jsou jiní, rozdílní, a proto, že se jim něco nelíbí. Proto jsem se tě zastala.." Pousmála jsem se.
"Víš, spoustu lidí mi řeklo, že jsem divná, ale jeden člověk mi před nedávnem řekl, že jiný je to, co nás odlišuje od ostatních. Protože jiný neznamená být zlý, jiný znamená být výjimečný" Zakončila jsem svůj proslov a chvíli zamyšleně pozorovala pomalu utichající déšť.

Objímal som svoje skrčené nohy, a hlavu som mal skrytú v nich, keď začala rozprávať, a ja som ju nakoniec trochy povytiahol, takže mi trčali len oči. To sú aj iný? Spýtal som sa sám seba v duchu, keďže doteraz to nevadilo len Ayi. A zrazu je tu aj niekto iný. Kto si? Spýtal som sa, neznelo to veľmi slušne, ale ja som zvyknutý nebol.

Heh? Já se tu rozkecám a z něj vypadne tohle.
Jen jsem se ale pousmála.
"Kasumi Kobyashi, a ty?" Zeptala jsem se a natáhla k němu ruku na představení.

Za moju mĺkvosť mohla moja minulosť, a môj vzhľad. Zdal som sa čudný, a vlastne mi to vyhovovalo. Nik sa ku mne neozýval, a ja som nemusel počúvať ich poznámky na môj vzhľad a podobne. Ale, Kasumi začala pomaly byť výnimkou. Ja.. Som Reizo.. Reizo H.. Nechcel som povedať aj to posledné, ale niečo ma nútilo. Hoshigaki... Vyšlo zo mňa nakoniec, ale hlava ostala zaborená v "skrýši". Očakával som reakciu alá. Kisame! A niečo ako odtiahnutie, a nemal by som to jej za zlé.

"Reizo, hezké jméno.." Pousmála jsem se a srolovala svitek vedle sebe. Kupodivu přestalo pršet, což bylo jen dobře.
Hoshigaki?
"Sugooi, tvůj předek vlastnil Samehadu!" Dodala jsem, ne nějak odtahovačně, spíš nadšeně, o Samehadě jsem četla v knihovně.
"Opravdu zajímavá zbraň!" Dodala jsem pak zadumaně, ale spíš tak pro sebe a pak přešla na něco jiného. "
"Umm, a co tu tak děláš, sám?" Zeptala jsem se potom s nadzvednutým obočím.

Taktiež si privlastnil mnoho iných životov. Dodal som, na svojho predka som veru hrdý nebol, aj keď to čo dokázal, som chcel dokázať aj ja. Samehada.. Tú zbraň by som rád jedného dňa získal, ale, nejak som ju k životu nepotreboval. Nebol som žiaden šermiar, ani bojovník. Miloval som vodu. Ja?.. No ehem.. Konečne som vystrčil hlavu. Povedať jej pravdu? Alebo mlčať. Aj tak budem divný.. Chytal som dážď.. Nakoniec som predsa len povedal pravdu..

Na jeho první větu jsem nereagovala, nemohl za minulost a hříchy svého předka, nikdo nemohl za to, kam a jak se narodil. Neměla jsem z něj strach, byl to ten ustrašený kluk, kterého jsem zachránila.
Byl to jen malý chlapec ztracený ve svém světě..
Zamyšleně jsem pozorovala špičky svých nohou, než mě jeho poslední věta probrala a donutila se pousmát.
"Víš.. Taky to občas dělám!" Úsměv na tváři se mi ještě víc rozšířil.
"Proto jsi tam tak stál, viď?"

Moja tvár sa pomaly uvoľňovala. Cítil som z nej, takú istú energiu, ako má Ayia. Dokonca sa moje pery začali meniť na neistý jemný úsmev. Ja som.. Ayia mi povedala, že dážď pomáha na rast.. a tak.. Ďalej už vedela. Aj keď som nebol nejaký trpaslík, zas som nebol ani nejaký vysoký. Znova ako vždy, tak primerane. Ale, vyrásť som chcel. A ty?

"Na růst? Proč ne, ale tím pádem už bych měla dosahovat výšky dvou metrů!" Podotkla jsem s úsměvem a při jeho otázce stočila pohled ke svitku srolovanému u mých nohou.
"Přišla jsem se učit pár nových technik, chci zesílit" Odověděla jsem jednoduchým trhnutím ramen.

Pohľadom som po nej prešiel, chvíľu som ju skúmal, než som odpovedal. Nie si zas ani malá.. Povolil som zovretia nôh, a posadil sa na zem do tureckého sedu. Aké? Suiton? Alebo niečo iné? Spýtal som sa, začal som rozprávať a hlas sa mi netriasol.

Přikývla jsem.
"Jedna je Suitonová, ta druhá je Kirigakure no Jutsu, podle Mizukage by jí měl každý z kiri umět a mě upřímně fascinuje" Dodala jsem i trochu zasněně.
"Co ty? Máš vůbec senseie, tým nebo tak?" Začala jsem se vyptávat.

Kirigakure? Hm, tá sa mi nepáči.. Odpovedal som jej s úsmevom. Áno, usmial som sa. Sám som tomu nechápal. Žeby bola to.. Ako hovorila Ayia.. Kamarát? Nevedel som, či áno, ale, nevidel som v nej nič zlé. Ja? Pred pár hodinami som ukončil akadémiu, takže nie.. Znova som sa pousmial. Čo to je? A ty?

"A jaké se ti teda líbí?" Zeptala jsem se potom s jemným úsměvem na rtech.
"Uh, aha, časem se je naučíš, i já! Tohle jsou mé první, co od Akademie budu znát! A já.. No s týmem je to, nejdřív jsem byla v jednom týmu, teď jsem v jiném.. je to.. složité" Podotkla jsem a pousmála se.

Jasné že vodné, ale.. Zamyslel som sa. Chcel by som sa naučiť klanové techniky, so žralokmi a tak.. Odpovedal som jednoducho. Lenže, na tie techniky som bol slabý. No, dúfam že tím dostanem, aj keď... Zamyslel som sa.. Nie som rád v tíme..

"Uhm, aha, aha.." Přikyvovala jsem a natáhla nohy před sebe.
"Dostaneš, určitě.. a máš strach, že budou zase odsuzovat, že? Ignoruj je.. Někteří lidé jou prostě už.. takoví.."

Ale nato som slabý... Zatiaľ.. Veril som si až príliš, a Kasumi som sa začal zdôverovať. Ja len, nerád pracujem v tímoch.. Pokúsil som sa zakryť to. Nechcel som, aby sa reč dostala k tomu, ako vyzerám. Nechcel som to kaziť. A ty máš nejaký cieľ?

"Aha, no, chápu to.." Pronesla jsem a zadívala se kamsi do dálky, zatímco jsem začala pohybovat kotníky.
"Cíl? Hmm, chtěla jsem patřit mezi Oininy, speciální jednotku, odmalička mám ráda mlhu a skrytív ní.." Dodala jsem.

Zaujímavé.. Odvetil som, a z batoha vytiahol fľaštičku s vodou, ktorú som hneď na pár glgov vypil. Rozmýšľal som nad svojím snom, avšak, ja som skoro žiaden nemal. Myslím, že by som sa mal ísť nahlásiť.. Uškrnul som sa.. K Mizukage, nech má o starosť viac.. Pomaly som sa zo sedu postavil do podrepu.

"Ani ne.." Pokrčila jsem znovu rameny.
"Hmm, o starost víc? Nemyslím, vesnice potřebuje i Geniny, třeba spolu někdy půjdeme na misi, kdo ví.." Dodala jsem a taky vtala, já se hodlala jít projít nebo si skočit na jídlo.

Ale hej.. Usmial som sa, a nakoniec som sa postavil. Možno, keď sa nabudúce stretneme, budeš mať svoj sen na dosah.. Aj to bola možnosť.. Tak ja idem, maj sa.. Pomalým krokom som sa vydal smerom k bránam cvičiska, no nejak sa mi nechcelo. Bolo príjemné pozhovárať sa s človekom, ktorý ťa nepovažuje za monštrum. Ruky som si založil za hlavu, a zmizol som za utíchajúceho dažďa.

"Hai, třeba" Přitakala jsem a pokrčila rameny.
"Hodně štěstí u Mizukage-sama" Houkla jsem ještě a něj, než jsem si lehla do trávy a znovu se pustila do svitku, jídlo jsme se rozhodla odložit, kdo ho taky tak často potřebuje, že?
Na chvíli jsem se podívala kolem sebe, tráva byla mokrá, ale nepršelo, podívala jsem se nahoru, skrz husté větve, až kamsi na oblohu..
Cukly mi koutky vzhůru, začíná vskutku zajímavý den.

Něco jsem zamumlala a sundala si svitek z tváře, promnula si oči a až po chvilce zjistila, že jsem tady vážně usnula. S nějakou nehezkou připomínkou samy k sobě jsem vstala, oprášila se a pořádně protáhla, div mi páteř nezakřupala. Pak jsem svitek schovala do brašničky a šla se projít.
(přesun)

Hisagi

Prišiel som na cvičisko sadol som si pod strom a oprel som sa o kmeň stromu vybral som si bubli fuk do ktorého som zopár krát fúkol aby vyšli nejaké tie bubliny.