Tréninkové prostory

Byla jsem na menší procházce po ulicích Kiri a nohy mě donesly až k tréninkovým prostorům. Stoupla jsem si nedaleko vodopádů a zhluboka se nadechla vlhkého vzduchu. Zavřela jsem oči a vychutnávala si tu chvíli klidu.
"Mizukage-sama!" ozval se za mnou výkřik mírně uříceného ANBU.
Sakra, trvá jim to čím dál menší dobu.
Odfrkla jsem si a otočila se směrem k němu.
"Ano?"
K mému údivu se ho následoval jeden Kirigakure no chuunina a za ním ještě jakýsi člověk s čelenkou Kirigakure. Vypadalo to, že se ANBU právě nadechuje k opovědi, kterou mu však nebylo souzeno nikdy vyslovit.
"Aha," zkonstatovala jsem s pohledem upřeným na člena Iwi a lehce mi zacukali koutky.
"Co potřebujete?" vypadal dost staře na to, abych mu vykala. A navíc to byla slušnost.

Madam, Tsuchikage vám posílá tento vzkaz. Žádá o naléhavou pomoc. řekl posel a předal ti zprávu:

"Drahá Mizukage, naše vesnice se dostala do velkých problémů. Poslední zásilka obilí z přilehlých polí nedorazila a naše zásoby jsou nyní velmi omezené. Prosím vás o přijetí paktu o obchodních stezkách a nabízím vám zlato, uhlí a kámen za trvanlivé jídlo. Váhu jídla vyvážím požadovanou surovinou a váhu vynásobím třemi. S úctou, Tsuchikage Faito Dansaku" a podpis.

Jen jsem přikývla a převzala si od něj vzkaz. Rozevřela jsem ho a na chvíli se začetla. Malinko mi cukli koutky, když jsem si dopis četla.
Obilí?
To v Zemi vody nebylo rozhodně hlavní složkou obchodu s potravinami. Tady se daleko více dařilo rýži a rybolovu. Rýže ale bylo každopádně dostatek a cena, kterou nabízel Tsuchikage rozhodně nebyla malá. Kamene bylo všude dost, ale zlato mělo samozřejmě velkou váhu a uhlí nebylo nikdy dost. Rozhodně ne v Mizu no kuni. V tomhle případě nebylo o čem diskutovat. Vytáhla jsem odkudsi z kapsy pero a vzhledem k tomu, že jsem se nenacházela na místě, které by papírem zrovna oplývalo, jsem vzkaz obrátila a z druhé strany začala psát:

"Vážený Tsuchikage, v uzavření paktu, ani v rychlém dodání surovin žádný problém nevidím. Naopak s podmínkami, jaké jste stanovil bude výhodné pro obě vesnice. Mohu vám nabídnout určité množství rýže. V dalších dnech upřesním množství.
S úctou, Kimiko Kayo Mizukage." Jméno bylo přečmárané podpisem.

Vzkaz jsem předala poslovi.
"Odpověď pro Tsuchikageho. Ještě něco?" otázala jsem se a znovu mi lehce zacukali koutky.

Ne, děkuji, madam, to je vše. řekl posel s úklonou. Tsuchikage vám děkuje za rychlou odpověď. pak se nechal vyprovodit.

Kývla jsem poslovi na pozdrav, načež ho Chuunin vyprovodil zpátky k bráně. Já jsem se znovu obrátila směrem k vodopádu a snažila si vychutnat tu chvíli. S ANBU za zadkem to už nebylo ono. Povzdechla jsem si, posadila se na skálu a ony muže v maskách okatě ignorovala. Po chvíli se ztratili do stínů stromů. Trochu mě to uklidnilo, ale stejně jsem o nich věděla, takže to nemělo valný účinek.

Prišiel som do tréningových priestorov a rozkukával som sa všade naokolo. Všimol som si že tu nie som sám ale nevedel som presne kto sa tu nachádza a tak som to nechal tak. Vyhliadol som si trénovacie figuríny. Pomaly som k nim kráčal a siahol som na meč. Keď som sa dostal do určitej vzdialenosti iba som vyskočil smerom k figuríne a vo vzduchu som ju preťal na poli. Keď som pristál v kľaku meč bolo skoro už zasunutí. Postavil som sa a bádal nad svojou rýchlosťou či ju ešte treba trénovať.

Zaslechla jsem, že zde začal někdo cvičit a tak jsem odlepila oči od vodopádu a zaměřila se na dotyčného. Byl to Shimonu, Velitel Jouninů, rada ho zvolila nedlouho po mě, ale neměla jsem ještě moc možností ho poznat. Oba jsme měli plno poviností. Když jsem viděla, co udělal té figuríně obočí mi vyletělo nahoru.
"Aspoň vy by jste se mohl trochu krotit, pane. Víte kolik to stojí?" zacukali mi koutky, když jsem napůl pronesla a napůl vykřikla jeho směrem. Ve větě samozřejmě nesmělo chybět zdvořilostní vykání.

Keď som počúval bol som k nej chrbtom. Keď mu rozprávala nahadzoval všeliaké výrazy a ksichti. Nakoniec nahodil vážnu tvár Však dobre... prehodil keď sa otáčal k nej. Potom sa zarazil. Chlape však to je Mizukage... TA Mizukage... preglgol naprázdno. Ako si budete priať...lady Mizukage. jemne sa poklonil a rýchlo sa zase otočil naspäť. A takže mám po ničení figurín.... povzdychol si. Sadol si na zem a vybral si meč a vreckovou. Vreckovkou začal čistiť čepeľ meča. Doteraz to nikomu nevadilo a zrazu...Ale je pravda že doteraz som bol malí... teraz by som sa mal začať správať rozumne. premýšľal som zatiaľ čo som čistil meč.

Sledovala jsem jeho počínání. Chvíli vypadal zvláště nakrknutě, že jsem mu mluvila do ničení figurín, ale pak se zdá se odrazil. Jenom ten meč leštil trochu moc úporně. Neubránila jsem se dalšímu zacukání koutků. Dneska jsem měla společenskou náladu a on byl ideálním cílem. Navíc to byl Velitel jouninů a můj případný zástupce. Člověk by si takové lidi měl ozkoušet.
"Ale až bude potřeba někde pokácet strom, dám vám vědět," obrátila jsem pohled zpátky k vodopádu, zatím co jsem ho po očku pozorovala. Tentokrát bylo cukání v koutcích jasně znatelné.

Fajn.. prídem rád.. odbil ju bez sebe menšieho zaváhania. Zasunul meč do pošvy a zložil si veci nabok. Ľahol si a oprel sa o figurínu. Kľudne aj celý les... pousmial sa. a iba kútikom oka na ňu pozeral. Kimiko dobre nepoznal no chcel zistiť ako je na tom povahovo. Niečo vedel iba od ľudí z dediny ale tomu moc neveril. Musel sa presvedčiť na vlastnej koži.

Při jeho odpovědi mi koutky znovu zacukaly.
Takže tak?
Odrazila jsem se od skály a seskočila na zem nedaleko od něj.
"Vskutku? Výborně, výborně," zatleskala jsem rukama a kývla na něj.
"Tak to aby jsme vyrazili do kanceláře." Nepatrné zakývání hlavou a zacukání koutky. Nedaleko se vynořil jeden ANBU ze stínu, ale když jsem na něj vrhla ošklivý pohled, rychle v něm zase zmizel.

Ach.. tak ako sa hovorilo.. Mizukage je škvrne... Hoc ja nemám sa čím chváliť...
Zamyslel som sa . To bolo na mňa? Alebo na tých ktorý vás strážia dvadsať-štyri hodín denne? nevedel ako to má brať. Žeby mi chcela dať nejakú úlohu?!... Hoc nepohrdol by som... premýšľal som ale spokojne ležal ďalej.

Protočila jsem očima, když zmínil ty ocásky, které mě neustále sledovali a snažili se být co nejmíň nápadní. Snažili. Jenže problém byl v tom, že já jsem věděla, že se tam někde ve skrytu snaží.
"Těm to říkat vážně nemusím," poznamenala jsem s tichým odfrknutím.
"Za to na vás čekají tři naše prvotřídní lesy, obyvatelstvo přeci musí něčím topit," zacukali mi koutky a čekala jsem, až se zvedne.

Trochu si povzdychol Hovorili že je vtipkárka.... A ja tam budem dohliadať na drevorubačov?! Nie je toto práca pre takých Geninov, chuuninov...? povedal priamo a neutrálnym hlasom. Iba sa prevalil na bok smerom k nej. Alebo skutočne chce aby som "rúbal" stromy?... nechal som sa zneistiť.

Povytáhla jsem obočí.
"Tak to vypadá, že máte menší problémy s krátkodobou pamětí," poznamenala jsem pobaveně.
"Možná by jste si mohl sebou nosit diář, nebo tak něco," naznačila jsem rukama, co myslím.
"A dělat si tam...hmm... poznámky během hovoru? Já totiž nebudu vždycky nablízku, abych vám připoměla, co jste říkal," opět to lehké cukání koutků.
"A teď už pojďte," mávla jsem na něj rukou.
"Práce nepočká!"

Diár by som si nemal kam dať... sucho odpovedal a nie príliš nadšene sa postavil. Rozmýšľal som či je to pravá Kimiko. chcel som skúsiť osvedčenú metódu ale nechával som to na neskôr. Ponaťahoval som sa a vzal si veci. Popri nabalovaní svojho vybavenia som hovoril No však.. dobre už, už... bol som pripravení vyraziť za ňou hoc nie nadšeným tempom.

Pokývala jsem hlavou.
"No výborně, musíme jít příkladem svým podřízeným, že ano," založila jsem ruce za zády a krokem, který by se dal s jistou nadsázkou nazvat skočný jsem vyrazila ke kanceláři.
"Když nebudeme hrdě a s úsměvem plnit své povinosti, nemůžeme to čekat ani od naši podřízených," křikla jsem ještě za ním v odpověď na jeho ne zrovna nadšený výraz.
(přesun)

Zase iba pretočil očami Jasné.. máte pravdu.... a z rukami vo vreckách s tým jeho pohodovým výrazom šiel za ňou. Ach jaj... čo to máme za Mizukage... teraz neviem čo si o nej myslieť.... hnevalo ma to že som si ju nevedel charakterovo zaradiť niekam. No idem.. už, už hovoril neutrálnym hlasom a snažil sa znieť nadšene hoci moc mu to nešlo.

Utíkala jsem pořád dál a dál. Rozpustile jsem se usmívala, protože jsem věděla jednu podstatnou věc. Vyhrála jsem závod! Sotva jsem se objevila na cvičišti, posadila jsem se na zem, a vyčkávala, než se neukáže i druhá část mé rodiny.

Doběhl jsem za Ren a znovu dlouze zívl. "Heh, to je jen kvůli tomu, že jsem ještě trošku rozespalej a taky podvádíš," vyplázl jsem na ni jazyk. "Tak mě napadá, domluvili jsme se s Mizukage na čase?"
Prohlédl jsem si zdejší prostory. Na trénink to tu vypadá víc než dobře, ale stejně bych radši dal prostor klidné přírodě v okolí Kiri. Nicméně, dnešek by mohl být zajímavý.

"Nedomluvili, protože jsi na ni čuměl a div ti nevypadly oči onii-chan." pravila jsem s milým úsměvem. Začínala jsem se čím dál tím více těšit. Opravdu. Jestli bude tolik legrace jako včera, bude to stát za to.

Pomalu jsem dorazila na cvičiště. Cestou jsem potkala pár spěchajících lidí, ale ti si mě úspěšně nevšímali, takže jsem bez problémů dorazila až sem. Zatím se za mnou nikdo uříceně nepřihnal, takže jsem počítala s tím, že to, co ve vesnici vzbudilo takový rozruch mě akutně nepotřebovalo. Konec konců, ikdyby hořelo, byl tu ještě Shimonu, který stále nevyrazil kvůli té rýži. Krokem skočným jsem dorazila až na místo, kde mi do oka okamžitě padli dvě modré hlavy.
Ách, tak támhle jsou.
Sešla jsem až k nim.
"Zdravím, mládeži," pozdravila jsem je okázale ignorujíc, že Renjiro je starší, než já.

"Kso, tak kde se fláká," nudil jsem se a proto byla skvělá příležitost k mírnému odpočinku.
Posadil jsem se pod strom a pozoroval okolí. Možná to je nějaká zkouška, třeba se naschvál neukázala. A nebo se včera zalekla. Zašklebil jsem se.
Celkem podezřelé bylo, že v celých tréninkových místnostech nebylo ani živáčka až na nás dva.

Pak se ale objevila spěchající Mizukage. "Konečně," zabručel jsem, "...dobré odpoledne."

Narozdíl od svého hloupějšího sourozence jsem byla trpělivá. Seděla jsem v trávě kousek dál a pozorovala brouky, kteří se v ní tu a tam mihli. V tom se objevila Mizukage. Bylo mi jasné, že ta pravá zábava začíná teprve teď.
"Dobré odpoledne." odpověděla jsem jí na pozdrav s milým úsměvem.

Zacukali mi koutky, ale rychle jsem se zase uklidnila.
"Omlouvám se za menší zdržení. to víte povinosti," řekla jsem naprosto klidně, nedbaje na to, že jsem ve skutečnosti celé dopoledne prospala.
"Předpokládám, že jste ten čas patřičně využili na protáhnutí," nadzvedla jsem obočí a zaměřila pohled směrem k Renjirovi sedícímu pod stromem.

Povinnosti? Tak samozřejmě..
Ušklíbl jsem se a snažil se být už tentokrát v klidu. "Všichni občas chodíme pozdě," prohodil jsem a zvedl se od stromu. "To zase ne, čekali jsme na vás a na společnou rozcvičku."
To cukání koutků začíná být opravdu divný, má tiky? Soustředil jsem se na její ústa, jestli v tom bude pokračovat.

"Ano, rozcvičili jsme se! Bráchovi se nechtělo vůbec vstávat, ale nakonec jsem ho z té postele vytáhla násilím." řekla jsem hrdým tónem, jako kdyby tento druh mučení byl něčím k chlubení.
"Je hrozně líný, nechtěla jsem aby se flákal." vykulila jsem očka, a snažila se vypadat jako nevinný andílek.

Podívala jsem se z jednoho na druhého.
Ta tvrdí to a ten zas tohle...
Naklonila jsem hlavu na stranu a pokývala hlavou.
"Dobře, rozumím. Je mi jedno, jestli jste se rozcvičili, nebo ne. Měli jste to udělat, takže teď prostě rovnou začneme," ušklíbla jsem se.
"Potřebuji se seznámit s vašimi schopnostmi, takže nejdřív budete bojovat mezi sebou a ty," ukázala jsem na Renjira,"jí budeš šetřit. Ale ne zas moc. Prostě nechci, aby se jí něco stalo, rozumíme?"
"No a potom si dáme druhé kolo," spojila jsem ruce za zády a zhoupla se z pat na špičky.

Vyslechl jsem vše, co Mizukage řekla a trochu s vyčítavým výrazem jsem si ji prohlédl.
"Nejsem si jistej, že to je zrovna nejlepší nápad," otočil jsem pohled na Ren. Co já vím, tak toho moc neumí. "Ale budiž, nemusíte se bát, nikdy bych jí neublížil, pokud nepočítám výchovný pohlavky."

"Přestaň mě podceňovat. Od dnešního dne ti každý pohlavek vrátím. V rámci tréninku, přirozeně." zavrčela jsem a myslela to smrtelně vážně. Po chvíli můj obličej opustil nafoukaný výraz, a změnil se v soustředěný. Netrvalo dlouho a na tváři se mi objevil hravý úsměv, neboť jsem měla jasno v tom, co budu dělat a jak si budu počínat. Postavila jsem se na nohy a v ruce sevřela kunai.

Měl jsem chuť se smát, ale Ren vypadala vážně soustředěně a vypadalo to, že bere situaci vážně. "Jak chceš, sestřičko," bez mrknutí oka jsem vzal kunai a hned ho hodil úmyslně do stromu vedle ní. Šetřit, hlavně nic nepřehnat..

Zacukali mi koutky. Sourozenecké hádky. Tohle bylo opravdu pěkné.
"Výborně," vzkřikla jsem, jakoby jsme byli někde na představení, zatleskala a doširoka roztáhla ruce před neexistujícím publikem. Pak jsem je složila zase k tělu a odskočila pod nebližší strom, kde jsem se opřela, připravená sledovat jejich boj.

Trochu jsem sebou škubla, když se kunai zabodl do stromu za mnou. Přísahala bych, že se dotkl pramene mých vlasů. Ale ne, určitě to byl jen vítr... Ten pocit co jsem měla, byl pěkně divný. To tady bude po mě házet kunaiema jediná osoba, které důvěřuju? Moment? Kunai? Nebere to dost vážně? Zamračila jsem se. Napřáhla jsem se a také zahodila svůj kunai. Já však nemířila na žádný strom, ale přímo na Renjira. A ještě maličkost. Kunai byl obohacený o výbušný lístek. Jako odpověď, docela dobré. Alespoň jsem měla ten pocit.

Ve chvíli, kdy Ren na pár chvilek zabavil letící kunai, udělal jsem pečetě. Málem jsem je nedodělal, kvůli poněkud zajímavému počínání Kimiko. Nad hlavou se mi objevila kapka, ale z chvíle ticha mě přerušil hozený kunai od Ren. "To nebylo nejhorší," nicméně jde všechno podle plánu. Jelikož se Ren nepřemístila, měl jsem skvělou příležitost využít situace. Stihl jsem to těsně, ale přece. Shunshin no Jutsu probleskl jsem se k tomu stromu a vytáhl z něj kunai. Otočil jsem se Ren do zad a přiložil jí ho ke krku.

Chvíli jsem zůstala stát jako opařená. Tohle bylo vysloveně nefér! Vůbec všechna jeho síla je těžce nefér.
"No nic onii-chan, je vidět že jsi mě toho zatím moc nenaučil." zatvářila jsem se nadmíru tragicky.

Začalo mi cukat obočí. V mé hlavě se naskytlo mnoho možností, jak odpověď nebo zareagovat. Nakonec jsem se ale rozmyslel a zachoval chladnou hlavu.
"No, zřejmě máš pravdu," zasunul jsem kunai za pás a odešel od Ren zády. "Nemá to cenu," ani snaha není. Doufal jsem, že můj plán vyjde.

Na tváři se mi objevil blažený úsměv. Pustil mě! Konečně šance! Otočila jsem se za ním a sledovala jeho záda, která se vzdalovala. Chvíli jsem ho nechala kráčet kupředu, ale pak jsem vytáhla katanu, kterou jsem měla na svých zádech. Udělala jsem několik rychlých kroků a nabrala rychlost.
"To ti nedaruju!" ozvalo se za Renjirovými zády, zatím co se mé ostří blížilo k jeho rameni. Nutno dodat, že to vypadalo sice nebezpečně, útočila jsem však tupou stranou. K tupému bráškovi se víc hodila.

Můj plán překvapivě vyšel. Možná jsem si ale mohl připravit pečetě. Prošlo mi hlavou.
"A do háje," jelikož jsem nevěděl, jakou stranou na mě útočí a naopak jsem věděl, jak moc je trhlá. Pro jistotu jsem se v místě nárazu meče změnil na vodu.

"Takže se do toho zpět dostáváme, hmm?" odskočil jsem od ní a vysunul katanu.

Meč hladce projel jeho tělem a já cítila slabou vodní spršku na ruce, ve které jsem držela katanu. Tohle všechno jsem přesně očekávala... Měla jsem nutkání vyrazit za ním a rozkouskovat ho na milion malých kapiček. Ovšem pak mi došlo, že bych možná dopadla hodně špatně. Rychle jsem poskládala pečetě.
"Bunshin no jutsu!"
Vedle mě se objevily dvě přesné kopie mě samotné. Společně jsme se na něj rozeběhly, připravené sekat, kam se jen dá.

Začínám mít žízeň, už se těším na další kelímek. Každopádně, musím říct, že tímhle mě zmátla, už jsem skoro zapomněl, že umí používat techniky z akademie.
Připravil jsem si katanu a zaujal obranou pozici. Tohle by mohlo být zajímavé, jednou rukou jsem vytáhl a hodil kunai na osobu nejvíc vlevo, abych měl větší šanci se jednoho lehce zbavit.

Kunai proletěl osobou na levé straně. Iluze tak byla zrušena. Stále jsme však zbývaly dvě a mezitím jsme se značně přiblížily. Z každé strany mířil na Renjira jeden úder. Ale který je ten pravý?

Ale ne..
Nebyl jsem si jistý, ale zkrátka jsem zariskoval. Šel jsem znovu zleva, katana prosvištila a plochou stanou katany udeřila cíl. Poslední možný útok jsem se pokusil zmírnit rukou.
"Teď se ukáže," ušklíbl jsem se.

Hlavou mi proletěla velmi sprostá nadávka, kterou nelze publikovat. Dostala jsem pecku katanou a svalila se na zem. Přísahala bych, že kolem mé hlavy poletovali ptáčci, i když mě bolela pravá část žeber. Má katana ležela několik centimetrů od mé dlaně, a já měla plný nos hlíny. Vůbec jsem neměla chuť vstávat.

Na poslední chvíli jsem se ještě stihl dost zapotit. "Potřebuju se napít," povzdechl jsem.
"Jsi v pořádku?" přikrčil jsem se, položil katanu vedle nás a mírně se usmíval.
"Vedla sis dobře," opět jsem ji dostával z lehkého bezvědomí kapkami vody.

"P... ptáci..." zabrblala jsem, a pokusila se vzepřít, alespoň na lokty. Nakonec jsem to vzdala a zůstala ležet... tedy odpočívat.
"Vůbec to nebylo dobré! Kdyby šlo o skutečného nepřítele, jsem mrtvá." zamrmlala jsem si víc pro sebe, ale zároveň tak, aby to bylo slyšet.

Od stromu se ozvalo zatleskání.
"Moc pěkné!" kývla jsem hlavou na ty dva.
"A co se týče kvality boje Ren, na genina to skutečně nebylo špatné. V optimálním případě by jsi se neměla nikdy setkat s nepřítelem sama, takže tak," usmála jsem se na ní a odlepila se od stromu. Pomalým krokem jsem vyrazila směrem k nim.
"Tak co, můžeme přejít na druhé kolo?" zacukali mi koutky.

Tak ta je mimo, teď by se tu mohla objevit zase Mizukage s nějakým podivným nástupem... To byly první myšlenky, co mě napadly. Pak se Ren zmínila o skutečném nepříteli.
Na to jsem hrdinně vstal a prohlásil. "Na tak dobrého nepřítele jako jsem já těžko narazíš, do té doby máš dost času." V mém hlase bylo jasně patrné, že to myslím vážně.

Pak se ozvala Mizukage odkudsi ze stromů. Byl jsem rád, že sestřičku pochválila i ona.
"No, vlastně. Radši bych si dal něco k pití.."