Cvičiště

Stoupla jsem si a začala cvičit Shunsin no Jutsu. Vzdálila jsem se od těch dvou, abych je nerušila a začala. Vždycky jsem se rychle rozeběhla a zastavila se odrazem třeba od kamene. Co nejsilněji jsem se odrazila a koncentrovala jsem chakru do nohou. Vždy takových pět metrů jsem co nejrychleji běžela, ale moc mi to nešlo. Musím lépe koncentrovat chakru, zamyslím se a dám do nohou víc síly. Trochu mě to zrychlí, ale né o moc.

Mírně jsem zaktourila hlavou. Otočila jsem se a praštila jsem do stromu. Cítila jsem jak se kůra rozštěpuje a zadírá se mi do kůže. Zrychleně jsem dýchala, což bylo způsoběno tím naštváním.

Po chvíli jsem si musela odpočinout, a trochu se vydýchat. Ale pak jsem pokračovala. Po pár minutách už jsem byla rychlejší. Ještě zejtra a mohlo by to bejt super. Usmála jsem se pro sebe.

Jestli chceš vidět jejich chakru, řekni si o to, řekl sem napokon. Ten zbytek sem nechal pro jistotu bejt.

Všiml sem si, že Mononoke začala prozatím trénovat Shunshin, opravdu chtěla být dobrou kunoichi. Tohle mě jako senseie pohánělo, byl skvělý pocit vidět jak někdo, vyrustá a cvičí pod vámi a před vašima očima sílí a stává se pod vašim velením a při vašem výcviku výborným ninjou. Dost mě to uklidňovalo.

Když sem se pořádně odrazila od větve, trochu křupla, mě to ujelo a spadla jsem po hlavě na zem. Zůstala jsem ležet na zádech a zhluboka oddechovala. Myslím, že mám pro dnešek dost. Ušklíbla jsem se a pomalu se posadila. Od rána jsem docela zrychlila, tak jsem se sebou spokojená. Ještě jednou jsem otevřela svitek a asi po desáté jsem si ho četla.

Zhluboka jsem se nadechla. "Nech to být," řekla jsem pouze. "Pokračuj," zvedla jsem ruku a mávla s ní ve vzduchu. Jak jsem s ní pohnula cítila jsem to zranění. Bylo sice jen povrchové, ale dost to štípalo. Potřebovalo to vyčistit.

Promiň, řekl sem po chvíli když se mi povedlo uklidnit, usmál sem se.
Přiblížil sem se k Shiz a znovu ji pobozkal, stejně jako minule, na rty. Chtěl sem vědět jestli to minule byl jen záchvat překvapení nebo mi chtěla vrazit doopravdy.

Už jsem za dnešek spotřebovala tolik chakry, že se mi zavíraly oči. Opřela jsem se o strom zády, nohy natáhla před sebe, uklidila jsem svitek a pomalu oči zavřela, až jsem z toho usla.

Měla jsem v úmyslu odejít, ale zase udělal to co minule. Projela mnou zvláštní energie. Snažila jsem se ho od sebe ostrčit. Tak v kanceláři bych to nejspíš neudělala, ale tady? Měl tu studenty!
Když jsem ho odstrčila, tak jsem sklonila hlavu. Olízla jsem si rty. "J-já... já už půjdu," vyhrkla jsem a jako malé dítě se rozeběhla pryč.

(Přesun)

Pobozkat Shizuku i před holkami mi vubec nedělalo problém. Co je špatné na tom projevit lásku někomu koho máš rád ne? Nakonec odběhla pryč, to byla mnohem lepší reakce než sem čekal, dokonce si olízla rty. Chtěl sem jít za ní ale došlo mi, že tu mám ještě práci a že jít za Shiz s dangem bude asi lepší než jen tak s prázdnou.
Otočil sem se tedy k Hidenori a oslovil ji: Chcete ještě s Mononoke pokračovat?

Jak jsem se vyčerpala, usla jsem pod stromem jak pařez. Sklouzla jsem, takže jsem se opírala už jenom hlavou o kmen, ale vůbec mi to nevadilo. V klidu jsem spala dál.

( nikam mě nenoste, přespím tu do zejtra;) )

Ve chvíli, kdy sensei zamířil za Raikage, jsem chtěla zasunout katanu do pouzdra.
Pak se toho odehrálo příliš najednou. Nechtěla jsem poslouchat, tak jsem se posadila do stínu do tureckého sedu, vytáhla jakýsi kus látky a začala svou katanu leštit. Samozřejmě mi neuniklo, že ji políbil. Ale nic mi do toho nebylo a nezajímala jsem se tedy o to.
Jeho otázka mne zastihla překvapivou.
"Ettoo..." dostala jsem ze sebe pomalu odpověď. "Pokud bude Mononoke chtít, nemám s tím problém."
...A zrovna jsem si krásně vyleštila katanu!

Podešel sem k Mononoke, pak sem se vrátil za Hidenori, nechce, pousmál sem se, spí. Sedl sem si vedle Hidenori, nevím proč ale cítím se divně. Vypadalo to jako bych si potřeboval promluvit nebo tak, vlastně to i byla pravda. Posledných pár hodin sem se opravdu necítil nejlíp a to z ruzných duvodu.
No nakonec sem se postavil, tak si případně zabojujte mezi sebou, jdu vyřešit jistou záležitost. řekl sem a vyběhl někam pryč se cvičiště.

(přesun)

Ne! křiknu ze spaní, až se s trhnutím posadím. Zatřepu hlavou, abych odehnala zlý sen a protáhnu si záda. Protáhnu si nohy, zase bych měla cvičit Shunsihn. Postavím se a kouknu kolem. Raikage odešla a sensei se baví s tou holkou. Pokrčím rameny a soustředím chakru do nohou. Začnu běhat co nejrychleji a vždycky se od něčeho odrazím (kámen, strom...) Už jsem rychlejší než včera, usměju se pro sebe.

Po deseti minutách se odrazim tak rychle, že to vypadá skoro jako teleportace. Jop, už to mám, ušklíbla jsem se pro sebe a když jsem se zastavila, zamotala se mi hlava, až jsem se musela opřít o strom. Kuso...mám zas málo chakry...a omdlela jsem. Spadla jsem do trávy břichem dolů.

Byl pryč dřív než jsem stihla reagovat a tak jsem jen kývla na jeho informaci.
Monoke se zatím probudila. Chvíli jsem beze slova sledovala její trénink a pak jsem pomalu zamířila k ní. A ona z ničeho nic padala z výšky na zem.
He?
Ani jsem nepřemýšlela nad tím, co dělám, tělem mi projel záchvěv blesku a já získala jeho rychlost. Během vteřiny jsem stála pod ní.
Nutno říct, že jsem ji sice zachytila, ale na druhou stranu byla docela těžká a chvíli mi připadalo, že mám zlomené všechny kosti v těle. Respektive ty v rukách.
"Mononoke?" opatrně jsem ji položila na zem.
No.. Skvělé... A co mám dělat teď?

Po chvíli jsem otevřela oči a nade mnou je ta holka. Ehm, díky. Uvědomila jsem si, že mě musela chytit, protože mě nic nebolí. Ahoj, já jsem Mononoke. Představila jsem se a posadila. Zády jsem se opřela o strom a ofina mi sklouzla pryč z obličeje, takže mi odhalila jizvu přes pravé oko.

Zvedla jsem se, že si procvičím jednu techniku. Musím se jí už konečně naučit. Zhluboka jsem se nadechla, řízla se do ruky a složila několik pečetí. Kuchiyose no Jutsu! Řekla jsem rázně a dlaní jsem narazila do země. Ozvalo se *puf*, ale když dým zmizel, na zemi se objevilo něco jako miniaturní pulec. Na niiii!! Ušklíbla jsem se. To bude na dlouho, pomyslela jsem si. Po chvilce jsem to zkusila znovu: poskládala jsem pečetě (dlaň jsem měla rozříznutou kunaiem) a vykřikla název techniky. Tentokrát se objevilo něco, co mělo hadovité tělo, ale nebylo to větší než 1 cm. Kuso... zaklela jsem. Zkoušela jsem to stále dokola, asi půl hodiny, ale závěr byl stejný: něco, co zdánlivě připomínalo pulce/hada. A pořád to mělo méně než 1 cm. Vyčerpaně jsem se posadila, vytáhla obvaz a omotala si tu ránu, kterou jsem měla na dlani.

"Není zač," odvětila jsem.
Ve skutečnosti mi její chycení mírně vyrazilo dech a chvíli mi trvalo než jsem zase promluvila. Tak dlouhou chvíli, že stihla začít svou techniku.
"Nejsem si jistá, jestli jsem se už představila," prohodila jsem směrem k ní, i když jsem si nebyla jistá, jestli zrovna neruším. "Jsem Hidenori. Hidenori Nii."
Možná za to mohla únava, ale připadala jsem si absolutně zmatená.

Zavázala jsem si obvaz a ona se mi představila. Těší mě...jsme asi spolužačky, což? Usmála jsem se přátelsky. Nohy jsem si dala do tureckého sedu. Jsem z klanu Uzaraku. Řekla jsem ještě, ale stejně asi nebude vědět, co je to za klan. Přemýšlela jsem, co je ten její...Nii...

Nevědomky jsem si pohrávala s obvazem přes pravou dlaň a koukala se na oblohu. Je krásně: svítí sluníčko, fouká lehký větřík...Nejraději bych se válela...

Znovu jsem vstala, protáhla si záda a odvázala obvaz z ruky. Už se mi po řezné ráně udělal tenounký strup. Vytáhla jsem kunai a strup prořízla, takže mi rána zase začala krvácet. Složila jsem pečetě, Kuchiyose no Jutsu! a bouchla jsem dlaní o zem. Ozvalo se *puf* a když zmizel dým, na zemi ležela miniatura ještěrky, bez nohou. Nemělo to ani centimetr, natož těch 50 cm, které mají mít. V duchu jsem zaklela, ale nevzdávala jsem to. Znovu jsem použila techniku a tentokrát byla na zemi miniaturní ještěrka. Měla dokonce nohy, ale asi jenom 1,3 cm. Několikrát jsem ještě použila Kuchiyose, ale výsledek zůstal stejný. Miniaturní ještěrka menší než dva centimetry. Aspoň že už má nohy. Ušklíbla jsem se a vyčerpaná jsem si sedla na zem. Znovu jsem si ruku obvázala obvazem a lehla jsem si do trávy. To bude trvat ještě dlouho, než se to naučím...

"Hai," souhlasila jsem. "Spolužačky."
Nadhodila jsem menší, vcelku veselý, úsměv.
"Uzaraku? Možná mi to něco říká, ale příliš jsem o tvém klanu neslyšela," usilovně jsem se snažila přijít na to, s čím mám to jméno spojené, ale zřejmě se mi to jen zdálo nebo se to jméno něčemu podobalo.
Stále jsem zamyšleně sledovala její trénink.
Měla bych začít trénovat, jinak se to nikdy nenaučím. Tak proč mě ale přestává mé Ninjutsu naplňovat?
Stále víc mne mrzí, že jsem nedostala do ruky pečetící techniku. A ne jen jednu, mohlo jich být víc.
Mohla jsem se naučit vycítit chakru, mohla jsem...
Na chvíli jsem uklidnila myšlenky. Takhle to se mnou dál nepůjde.

Usmála jsem se na ni. Znovu jsem si sundala obvaz z ruky a rozřízla nepatrně uzdravenou ránu. Složila jsem pečeť Prasete, Psa, Ptáka, Opice a Ovce. Nechala jsem svojí krev stéct po dlani a vykřikla jsem. Kuchiyose no Jutsu!! Ozvalo se *puf* a když se dým rozplynul, přede mnou byla malá, asi pěticentimetrová ještěrka. Oujéé! zajásala jsem v duchu a podívala se na ni zblízka. Ještěrka se na mě usmála a zmizela. Znovu jsem poskládala pečetě a znovu jsem přivolala ještěrku. Teď však měla skoro 7 cm a byla modrá. Taky se na mě usmála a v duchu mi řekla, že se lepším. Ušklíbla jsem se a nechala ji zmizet. Trochu mě zabolela ruka, protože už nějakou dobu ji mám rozříznutou a pořád tu ruku nechávám krvácet. Zavázala jsem kolem ní obvaz, ytáhla katanu a začala cvičit na dřevěném panákovi.

Neklidně jsem postávala na cvičišti.
Chvíle tréninku mi nedala ani z části to, co jsem chtěla. Sama jsem nevěděla, co chci. Jestli Fuuinjutsu nebo pokračovat v blesku. Na druhou stranu pak mi k ničemu nebyla klanová technika. Sama jsem nevěděla, co chci a právě v tuhle chvíli se má nerozhodnost blížila k hranici.
A možná měla Raikage-sama pravdu... Fuuinjutsu se ke mě nehodí.
Ta myšlenka mě hluboce zasáhla.
Svým způsobem mi ale pomalu právě díky ní začalo docházet, že je to pravda. Jednou jsem využívala blesk, nemohla jsem přestat. Kým jsme si nevybíráme.
Zaměřila jsem se na jeden ze sloupů.
Když mě sensei poprvé uviděl, řízla jsem do poloviny jeho šířky.
Rozběhla jsem se proti a na koncích prstů se mi vytvořily dlouhé, ostré... Nu dalo by se říct drápy, ale jako kdyby byly z ocele.
Prudce jsem sekla a přeťala úzký sloup celý. Tak akorát vyhovoval délce mých právě vytvořených zbraní.
Zůstala jsem stát nad ním s menším úsměvem.
Velmi dobře... A konečně už vím...
Než jsem dokončila myšlenku, rozproudila jsem ve svém těle bleskovou chakru pro trénink techniky, která mi poskytovala rychlost téměř se rovnající Raikageho bleskovému brnění.
...Konečně už vím, co chci!

Nenápadně jsem pozorovala tu zvláštní techniku, která Hidenori vytvořila dlouhé drápy. Koukám, že moje Tsume není tak silné...pomyslela jsem si a koukla jsem se na svoje nehty. Zasunula jsem si katanu na záda přes druhou a protáhla jsem si záda. Znovu si sundám obvaz z ruky a znovu otevřu řeznou ránu. Složím pečetě a použiju přivolávací techniku. Spokojeně se usměju, když na zemi leží asi deset centimetrů dlouhá, červená ještěrka. Potřebuješ něco? Zeptala se mě přátelsky. Ne, jen se učím přivolávací techniku. Promiň, jestli jsem tě vyrušila... Odpovím jí. Ona se na mě jen usmála a zavrtěla hlavou, načež se s tichým *puf* vypařila. Trochu jsem se zapotácela, neboť jsem za dnešek spotřebovala zase dost chakry, ale udržela jsem se na nohou. Asi po patnáctý jsem si ránu obvázala obvazem a začala si procvičovat techniky. Nejdříve ty jednoduché z akademie. Potom jsem několikrát použila Tsume a nakonec Shunshin no Jutsu. Spokojeně jsem si lehla do trávy a pozorovala mráčky.

Znuděně koukám do nebe. Co takhle požádat o nějakou misi? To by aspoň zabilo čas... Vstanu a protáhnu si záda. Utáhnu si obvaz na dlani a vyrazím směrem ke kanceláři Raikage.

(přesun)

Když Mononoke zmizela, chtěla jsem opustit tréninkové místnosti i já, ale nakonec mi to nedalo a pustila jsem se do tréninku Raitonu.
Už jsem měla pocit, že jsem blízko.
V těle mi proudila stále má blesková chakra. Byla jsem rozdováděná, připravená na boj, který neměl přijít. Musela jsem nějak vybít přebytek energie. A trénink nové techniky vypadal jako skvělý nápad.
Pustila jsem se do pečetí.
První, druhý, třetí, čtvrtý pohyb hbitými prsty mi prozradil, že už je čas.
"Raiton: Kangekiha!" místo správného výsledku jsem se prohnula a a rozkašlala.
Dlaněmi jsem se opřela o kolena a stále v předklonu tiše zanadávala. Ještě, že tohle neviděl sensei. Špatné načasování se nedalo přehlédnout.

Trvalo jen chvíli než jsem znovu našla pár vteřin ztracenou chuť trénovat.
Tentokrát jsem ale postupovala s rozvahou.
Pečetě jsem vytvořila rychle, automaticky. Ani jsem je nevnímala.
"Raiton: Kangekiha!" vykřikla jsem a automaticky trhla rukama blíž k ústům. Tentokrát se mi z nich totiž doslova vyřítil proud blesku.
Nepříjemný pocit v ústech mne v první chvíli donutil zavřít oči, téměř jsem tu techniku začala nenávidět. Ale blesk má tu výhodu, že otupí smysly.
Brzy jsem nic nepříjemného necítila.
Prudce jsem otevřela oči a polkla.
Sloup přede mnou padl přelomený bleskovou technikou. Jeho střed doslova rozštípala na třísky.
Naposledy!
Chtěla jsem se pustit znovu do pečetí, ale ruce mi klesly dřív, než jsem začala. Došlo mi, že by to nemusel být dobrý nápad. Přece jen sotva naučenou B-rankovou techniku není dobré opakovat příliš často, pokud nechcete přijít o... V mém případě o krk, jelikož techniku jsem tvořila hromaděním chakry v ústech.
Jemně jsem se pousmála a po chvíli už jsem se z místa vytratila směrem k domovu. Byla jsem po tréninku příjemně unavená.
Techniku jsem přece konečně zvládla!

(Přesun)

Klon:

Sedl sem si pod ten samý strom co vždy a rozhlédl se, nikde sem nezahlédl jediného svého studenta tak sem si lehl čekajíc na originál. Po chvilce když sem se začal nudit začal sem si jen tak švihat katanou ve vzduchu abych si přecvičil techniku, pak sem vzal do ruky i druhou a začal se cvičně ohánět, skoušel sem ruzné typy seku. Šlo mi to dobře.


-------------------------------------------------------------
později: Klon zmyzel s hlasitým zvukem *puf*.

Objevila jsem se na cvičišti.
Nikdo nikde. Pusto. Ticho. Alespoň mi to tak připadalo. Na nástěnce s rozpisem týmů mi došlo, že už k nim nepatřím. Bylo to pochopitelné. Chuunin bez týmu vyplňoval pouze mezery než se našli vhodnější. Jejich jména jsem neznala. Možná proto jsem předpokládala, že mají nižší hodnost. A že je jim méně nežli mě.
Posadila jsem se pod strom. Chtěla jsem cvičit, ale nějak jsem se k tomu nedokázala přinutit.

Prišiel som na cvičisko bolo už niečo nad ránom tak že bol na oblohe ešte mesiac a slnko. Vytiahol som zvitok vyhodil som ho do vzduchu kde sa rozroloval a ozvalo sa puf a zrazu sa objavila moja bojová palica Bo. Do jenej ruky som chytil palicu a do druhej zvitok ktorý som rýchlo zroloval a pripol zase na upínanie na páse. Potom som chytil palicu pevne do oboch rúk a z náprahom som sa rozbehol proti figurínam ktoré ničil jednou dobre mierenou ranou aj bez toho aby vkladal chakru do palice.

Pomalu přijdu na cvičiště. Kouknu kolem, ale nikoho nevidím, nebo se jenom někde někdo schovává...Vytáhnu obě katany z pouzder na zádech a na dřevěném panákovi si začnu cvičit různé seky. Když jednou ranou useknu "ruku" a druhou zase "nohu", zasunu katany. Složím pečeť draka a zamumlám, Tsume. Nehty se mi prodlouží do drápů a při kombinaci s větrnou chakrou jsem jediným máchnutím usekla figuríně hlavu. Se spokojeným úšklebkem jsem zase vytáhla (pro změnu jednu) katanu a cvičila jsem si rovnováhu a přesnost úderů. Rychlé krytí a přehazování z ruky do ruky atd.

Nakoniec keď už som bol trochu zadýchaní. Vyhodil som palicu a jeden zvitok a zložil som pečate. Palica sa zapečatila a ja som schoval zvitok a vytiahol som dva iné. Zabodol som ich do zeme a poskladal som pečate. Následne sa rozvinuli do veľkej výšky. Vyskočil som hore a už aj tak zničením figurínam som venoval peknú spŕšku zbraní rôznej ráže.

Mauro

Prišiel som na cvičisko už z diaľky som počul rachot ako náhle som prišiel bližšie videl som ako už niekto trénuje. Ako som prechádzal okolo všimol som si že sú to moji tímový partneri prišiel som k jednému zo stromov kde som si odložil ruksak aj katanu z chrbtu a prišiel som k jednej z figurín a začal som do nej udierať a kopať.

Znovu jsem plynulým pohybem katany usekla figuríně hlavu. Spokojeně jsem katanu zasunula do pouzdra na zádech a prohlížela jsem si pravou dlaň. Pomalu jsem z ní smotala obvaz a dala jsem ho do kapsy. Na dlani jsem měla tenkou jizvu, ale už nebolela. Zhluboka jsem se nadechla a složila pečeť draka. Tsume, řekla jsem polohlasně a nehty se mi prodloužily do drápů. Rozeběhla jsem se ke stromu a za jejich pomoci jsem vyběhla "po čtyřech" až někam patnáct metrů nad zem. Na nejvyšší větvi jsem si sedla a nechala jsem drápy zmizet. Byl krásný den, tak jsem se jenom dívala na mraky...

Přišel sem na cvičiště a chvíli jen z dálky sledoval svoje studenty.
Pak sem na budovu u cvičiště která byla celkem vysoká a víceméně rovná, šla jen do výšky upevnil dva kunaie s lístkem na který sem napsal. "Tak a teď, kdo mě první zraní má zítra volno."
Když si Mononoke lehla, že si oddechne seskočil sem z domu a dokráčel k nim.
Nao mal bojoval neobvyklým spusobem, neznal sem vlastně nikoho kdo by byl dobrý v tomhle stylu boje.
Mauro si mlátil do jednej z figurín a ja som sa len pousmial, veď aj taijutsu treba.
Mononoke skoušela svoji techniku s drápy, byl sem zvědavý co přijde dál.
Zdravíčko, dneska mám pro vás pár úkolů, řekl sem.
První, no ten přeskočíme protože to vypadá, že ste se už rozcvičili. Rovnou k druhému. Támhle na tu budovu sem upevnil kunai, kdo mi ho přinese se muže zučastnit třetího úkolu, uškrnul sem se.
Kdo nesplní třetí úkol, platí další večeři, řekl sem a podíval se důvěřivým pohledem na Maura, mohol pochopit, že chci aby mlčal.

Dobrý den... pozdravil som zatiaľ čo som pečatil zbrane naspäť do zvitku a spokojne som sa pozrel na zničené figuríny. Potom som prišiel bližšie a vypočul som si ho. Nejak som sa nechystal ani som sa nerozbehol smerom ku kunaiu. Predsa len nevedel som čo a ako a navyše by to bolo nefér voči mojim kolegom ktorý napríklad nezapočuli čo od nás chce alebo neboli dostatočne pripravení. Uhm...hai... prikývol som a čakal som či niekto z nich dvoch sa po kunai rozbehne. Aj tak som mal niečo v pláne a na to som potreboval byť od nich ďalej.

Ahoj, usmála jsem se na Ryuuniho. Jasně...můžu? Myslím, že ho přinesu jako první, ušklíbla jsem se a v očích mi zajiskřilo. Prokřupala jsem si klouby na prstech a přemýšlela jsem, jestli ostatním dám alespoň malinkou naději na úspěch. Nakonec jsem stála, jestli někdo z nich nevyrazí dopředu...

Mauro

Nechal som dokončiť senseia a zobral som si ruksak ktorý som mal pri strome. V ruksaku som mal všetko vybavenie vybral som si dva kunaie a dlhé oceľové lanko pripevnil som to. Prišiel som k budove bola dosť vysoká kunaie som tam poriadne ani nevidel to bol najväčší problém. Hodil som prvý kunai z lankom minul som a navyše sa tam aj nejako prichytil a nešlo sním pohnúť a tak som ho nechal tak. V druhej ruke som mal pripravený ešte jeden kunai z oceľovým lankom chvíľku som sa ešte zahľadel aby som svoj ciel lepšie videl a skúsil som to znova z časti sa my to podarilo. Lanko sa omotalo iba veľmi slabo a tak som musel pomaly ťahať aby sa to nevyvlieklo.

Uhm, tak bežte aj vy dvaja povedal som a vyskočil ku kunaiom kde som sa prichytil chakrou, čo tak menšiu prekážku? vykríkol som a vytasil katanu.
Tak, čo spravia keď im začnem zhadzovať kunaie a odrážať zbrane? spýtal som sa sám seba. Vedel som, že Mauro vlastne nič nevie ale chcel som ich prinútiť trošku spolupracovať. Zhodil som lanko ktoré Mauro hodil a čakal na prvého ktorý príde.

Umm... samozrejme komplikácie... povzdychol som si a rozbehol som sa bližšie. Po ceste som vytiahol zvitok. Mauro bral lístoček ale nechápal som prečo nelezie hore vďaka chakre. no aj tak by mu cestu zahatal sensei. A nakoniec mu aj dal dole lanko. Nechodte k nemu.... vykríkol som a keď som bol neďaleko budovy dal som trochu chakry do chodidiel a odrazil som sa vyššie. Teraz som bol v úrovni na akej stál na budove sensei. No ja som bol vo vzduchu a pekný kus od neho. Vytiahol som zvitok a rozvinul som ho okolo seba. Potom som sa ozvalo puf, puf.... a už som držal v ruke niekoľko shurikenov a hádzacie nože. A následne som ich vrhol po senseiovy. Takto to ešte hodnú chvíľu pokračovalo kým mi nedošla munícia.

Ti dva už vyrazili, tak jsem se rozeběhla k budově. Nenápadně jsem cestou vzala kus padlého stromku a hodila ho pod budovu. Je mi jasné, že bychom měli spolupracovat, ale taky jeden kunai... Vytvořila jsem klon, když jsem vyskočila do vzduchu a odrazila jsem se od něj i za pomoci chakry. Klon udělal *puf* a zmizel, zatímco já jsem letěla k jednomu z kunaií. Pro jistotu jsem složila pečetě Kawarimi no Jutsu, že ho použiju na ten kus kmene.

Začal som odrážať zbrane no po chvíli som musel vytiahnuť aj druhú katanu, nechcel som sa zbytočne zraniť. Všetko som hravo odrazil alebo sa tomu vyhol. Okolo kunaiov z lístkami teraz bola hromada ďalších a nielen kunaiov.
Zrazu na mňa zdola letela Mononoke, všimol som si pečate takže som to tipoval na Kawarimi alebo niaku jej techniku, nestihol som si odsledovať čo to bolo odrážal som vtedy ešte zbrane.
Keď bola Mononoke na dosah, kopol som ju s celej sily do ramena.
Tak teraz ty Mauro. pomyslel som si pripravený na akýkoľvek ďalší útok.

Když do mě kopl, ozvalo se *puf* a nakopl kus kmene stromu...To muselo bolet... Najednou jsem byla za Ryuunim a složila jsem pečeť draka. Tsume!! Křikla jsem a vší silnou sekla po jeho zádech. Přitom jsem si ale dávala bacha, aby nemohl zaútočit: sekla jsem jenom jednou rukou a druhou jsem měla připravenou na odražení+zranění.

Sledovala jsem jejich trénink bokem opřená o kmen jednoho ze stromů.
Trochu nostalgickým pohledem jsem se chvíli zastavila na senseii, pak na Mononoke, ale pravda byla, že jsem ji stále příliš neznala. Pak jsem se vydala nezpozorovaná pryč. Už jsem nepatřila do týmu a musela jsem si promyslet, co se sebou dál.

(Přesun)

Mauro

Vyskočil som na jeden zo stromov a vyšplhal som na najvyšší konár rozbehol som sa a skočil som len tak tak som doskočil na okraj budovy a to tiež som sa musel chytiť rukami pozrel som sa na senseia a rozbehol som sa proti nemu ked som bol pri ňom tak som vyskočil a chcel som ho kopnúť z otočky do hrude.

Když se za mnou objevila Mononoke a předemnou Mauro, jediný rychý spusob jak uniknout bylo použít útočníka na obranu. Uškrnul sem se a chytil Maura za nohu kterou mě chtěl koupnout.
Hodil som ho tak že hlavou mířil Mononoke na hrudník kde nejspíš i přistál.
Já sem začal padat na zem. Vytvořil sem klon a odrazil se od něj směrem ke kunaim abych je ochránil. Klon zmyzel a já čekal co udělají, taky mě zajímala reakce Mononoke na Maurovo "úchylné přistání v jejím výstřihu". Stále sem se jemně usmíval.

Ve vteřině se Ryuuni otočil a Mauro letěl přímo na mě. Bohužel tak rychlá, abych uhnula, jsem nebyla a hlavou mi narazil do hrudi. Spadli jsem na střechu domu (já byla pod ním) a trochu naštvaně jsem ho ze sebe strhla. Pak jsem se postavila na nohy a popadala dech...Není zrovna peříčko...

Mauro

Rýchlo som sa postavil iba som sa pozrel na ňu a potom na senseia vytiahol som katanu z púzdra ktoré som mal na chrbáte a rozbehol som sa na senseia sekol som šikmo z pravej strane tak aby som trafil jeho rameno mal som už toho dosť jediný som sa tu musel šplhať a nemohol som použiť žiadnu silnejšiu techniku pretože som žiadnu nevedel čo ma dosť vytáčalo. V tvári som mal už bojový výraz a agresivitu.

Všetky moje zbrane odrazil a tak isto aj útok mojich spoločníkov. Zvitok padol na zem a než som stihol dopadnúť na zem tak už som v ruke držal palicu. Odrazil som sa a z náprahom som leteľ na senseia. Využil som toho zle na mňa zabudol. Palicou som ho chcel udrieť do pravého ramena smerom z hora.