Hostinec Ztracených Iluzí

Na první pohled, vypadá zchátrale a opuštěně. Není jasné kdo vám stele postel a uklízí v pokoji, protože personál nikdy nikdo neviděl. Světla se rozsvěcí a zhasínají sama od sebe. Ale co čekat od hostince ztraceného uprostřed lesa?

Právě jsem se nacházela před budovou, k níž byla přilehlá i jakási parodie na restauraci a vchod do jiné místnosti, jejíž původ se mi zdál neznámý. Možná tu opravdu získáme nocleh, ale necítím potřebu spát... Tak proč sem vůbec jdu?
"Mám pocit, že jsem někde viděla něco podobného. Ale chybí tu... další lidé." zamumlala jsem si napůl pro sebe, napůl pro to děvče, co šlo opodál.

"Nejspíš... Je teprve potkáme..." přišlo mi, že je špatné, aby to tu bylo tak prázdné i tiché. Narozdíl od zbytku lesa jsem si toto místo rychle spojila s hlukem a veselím.
Našlapovala jsem tiše. Čím dál více se mi příčilo to ticho narušovat.
"A nebo tu bude alespoň někdo, kdo by nás uvnitř obsloužil."
Yosh! Samoobsluha to nebude určitě!
Přešla jsem ke dveřím, ale dlaň jsem zarazila těsně před nimi a otočila jsem se na neznámou.
"Vstoupíme?" otázala jsem se pro jistotu.

Zvláštní mlžný opar se mi zdál opět o něco řidší. Bylo to jako procitat do jiného snu.
"Zdá se, že není jiná možnost. Dříve nebo později bychom to udělaly." pokrčila jsem rameny a vešla do dveří.

Otevřenými dveřmi jsem vstoupila za ní.
Chvíli jsem je nechala otevřené jako nouzový východ pro rychlý únik, ale nezdálo se, že by tu bylo cokoli nebezpečného. Pomalu jsem překročila práh a ony se za mnou zabouchly.
Sledovala jsem stoly, židle, ale lidé jako kdyby tu ani nebyli. Na jednom ze stolů zjevně bylo pro někoho prostřeno, ale nikde ani jedné živé duše.
Co bych tentokrát dala alespoň za zpěv ptáků.
"Asi jsme samy," prohodila jsem a pokusila se o nadnesený tón.

Přistoupila jsem k pultu, který mi připomínal něco jako recepci. Dlaní jsem přikryla zvonek, a zlehka do něj uhodila. Ozvalo se cinknutí. Neslo se místností nezvykle dlouho, ale nic se nestalo. Nikdo nepřišel. Přistoupila jsem k nejbližšímu stolu, který se tu nacházel. Kolem něj bylo utkáno několik pavučin. Jedna z nich se dokonce táhla přes celou sklenici, ale pavouk nikde. Navíc i když to tu působilo sešlým dojmem, nenahmatala jsem žádný prach.
"Čím dál podivnější."

Pavučiny v koutku na chvíli zaměstnaly mou pozornost.
Trhla jsem hlavou a otočila se zpět k neznámé.
"Napadá mě... Jaké je vaše jméno?" zeptala jsem se i přesto, že se mi zdálo nemožné, aby odpověděla. Já si své jméno nevybavovala. A ona? Těžko říct.
Posadila jsem se ke stolu, u kterého stála.
"Možná tu můžeme chvíli počkat než se někdo vrátí."

Na chvíli jsem se otočila směrem ke své společnici.
"Jméno si nepamatuji. Možná není důležité, možná na něj mám přijít teprve časem. Kdo ví. Kdyby měl někdo odpověď, byla bych mu vděčná." povzdechla jsem si a otočila se nazpět ke stolu ozdobenému pavučinami. Dost mě překvapilo, že zašlá sklenice už nebyla zašlá, neměla na sobě pavučinu a co víc, byla plná čerstvého, pomerančového džusu.

"Kdo...?" zarazila jsem se, protože dokončovat otázku nemělo smysl, nebylo-li možné odpovědět. Dokonce jsem ji ani nestihla zformulovat.
Kdo a za jakou dobu stihl naplnit tu sklenku? Kdo tu byl s námi? Kdo nám nechtěl nic říct?
Tolik otázek a málo odpovědí.
"Ani já neznám své jméno," dodala jsem a opřela se zády o opěradlo. Zjevně nezbylo než čekat.

Na chvíli mě zaujal obrázek na stěně. Bylo na něm vyobrazeno malé děvčátko, sedící na obří kamenné hlavě. Četlo si z knihy a pod ní se rozléhalo město, nebo snad vesnice. Ten výjev... neznám ho odněkud? Otočila jsem se od toho obrázku a sáhla po sklence.
"Je lepší zemřít na otravu než na žízeň." pravila jsem a upila.

Pokrčila jsem rameny.
"Ale i tak zůstává nejlepší možností nezemřít vůbec," odvětila jsem a tentokrát jsem se i mírně pousmála. "I když na jednu stranu je to úděl Shinobiho."
Ani jsem netušila, kde se to ve mě vzalo. Byla to zcela automatická věta.
Stejně jako ona i já teď obrátila pohled k obrázku.
Ach... Kdo jen to může být...
To místo hřálo u srdce. Možná jsem ho znala.

"Shinobi... To je ta hlava na tom obrázku..." zapátrala jsem v něčem, co bych za normálních okolností nazvala pamětí. Jenže co jsou normální okolnosti?
"Tolik stromů, jako kdyby se to město snažilo ukrýt v listí."

"Čest, víra... Ano, musí to být shinobi," kývla jsem, jako kdyby mi teprve teď docházel i význam mých vlastních slov. Přejela jsem pohledem po stromech.
"Muselo být těžké ten obraz nakreslit. Zajímalo by mě, jestli jsem tam už byla. To místo se mi líbí." zamyšleně jsem naklonila hlavu trochu na stranu, jako kdyby chápání tohoto místa i obrazu pomohl pohled z trochu jiného úhlu.

Zamyšleně jsem se rozhlédla okolo a pomerančový džus jsem měla skoro dopitý. Zaujal mě jiný obrázek, který zdá se ukazoval to stejné městečko, jen z jiného úhlu pohledu. Ale co bylo nejzajímavější, bylo na něm nakresleno i malé děvčátko s fialovými vlasy. Otočila jsem se na svou společnici.
"Není to zvláštní?"

Tentokrát jsem vstala, přešla k obrazu a dotkla se plátna prsty.
Neodolala jsem. Přišlo mi tak skutečné. Přejela jsem po dívčiných vlasech. Jako kdyby tohle znala. Někoho mi připomínala, ale až po pohledu do zrcadla mi došlo koho.
Kdo je to? Je nějak spjatá se mnou?
"Možná," šeptla jsem a většinu vůle mě stálo jen to, že jsem se otočila zpět k ní.
Něco mi nechtělo dovolit odpoutat se od obrazu. Na stole se mezi tím objevila další sklenka s džusem. Už mě to ani nepřekvapilo. Jako ve snu jsem se vrátila zpět na své místo a tentokrát jsem se i napila. Zvláštní. Čekala jsem všechno jen ne tekutinu, která by chutnala obyčejně. Jako kdyby toto místo mělo být obyčejné.

Větvičky lesa mi tiše křupali pod nohami, zatím co jsem se krok za korkem přibližovala k objektu, který vypadal, že už má svá nejlepší za sebou. Překvapilo mě, že uprostřed toho lesa vůbec něco stálo. Opatrně jsem došla až k stavení. Bylo to tak, z blízka to nebylo o nic lepší, než z dálky. Pokrčila jsem rameny. Stejně jsem měla pocit, jako by to všechno ani nebylo skutečné. Vzala jsem za kliku a pousmála se. Otevřela jsem. Naprosto jsem to nečekala, ale uvnitř skutečně někdo byl. Byli to dvě dívky, nebo snad spíše oproti mě mladé slečny. Na chvíli jsem se zatvářila zaraženě, ale poté na mi lehce zacukali koutky, jako bych právě slyšela nějaký dobrý vtip.
"Zdravím," kývla jsem na ty dvě a vešla dovnitř. Dveře za mnou ale stále zůstávali otevřené.

Ona zná své jméno?
To bylo první, co mi prolétlo hlavou. Odtrhla jsem pohled od obrázku na stěně i od své dosavadní společnice.
Alespoň se tu konečně objevil člověk...
"I já," přikývla jsem stejně nedůvěřivě, jako když jsem se setkala s druhou osobou v této místnosti.
Přemýšlela jsem, co víc říct, ale místo toho jsem si ji podrobněji prohlížela. Vypadala mile, dokonce mi něčím byla vzdáleně povědomá, i když zdaleka ne tolik jako druhá blondýnka.

Přivítání, kterého se mi dostalo bylo poněkud zvláštní. Rozpačitě jsem se podrbala na hlavě ale pak jsem se jen s pokrčením rameny zasmála a zavřela dveře prostě tak, že jsem do nich ze zadu kopla. Na chvíli hrozili, že vypadnou z pantů, ale nakonec se uklidnili a začali vypadat zase tak, jako normálně. Nebo minimálně tak jako když jsem sem vešla. Ještě jednou jsem se rozhlédla po místnosti.
Uh... celé je to tu takové... neskutečné.
Nejspíš to byl ten zvláštní pocit v žaludku, co mě tak zneklidňoval. Někteří lidé to nazývali deja-vu, ale protože jsem to sama nikdy nezažila, nevěděla jsem, že je to ono. Pomalu jsem přišla k jednomu stolu a sundala z něj židli. U toho, jež byl prostřen byli akorát dvě a mě připadalo celkem neslušné zasednout místo fialovlásce, stojící opodál. Sedla jsem si na židli a chvíli vydržela koukat do stěny. Byla to opravdu jen chvíle.
"Tady není žádná obsluha?" zkusila jsem to po chvíli a očkem se koukala po fialovlásce. Druhá blondýnka, která se nacházela v místnosti zatím nevypadala moc komunikativně.

"Popravdě jsem myslela, že nám o tom něco povíš ty," stále jsem zněla trochu nedůvěřivě, ale už to byl sdílnější tón než když vešla.
"Omlouvám se, je to nezvyklá otázka, ale... Znáš své jméno?"
To místo bylo zvláštní. Na chvíli mě napadlo, že jen já a má první známá o sobě nic nevíme. Každopádně obrázky na stěně ukazovaly místa, která mi byla povědomá. Skály, vodu.. Jezera, domy... A pak tu malou fialkovovlasou dívku, která mi někoho připomínala. Jako můj odraz v zrcadle a hodně v dálce.

Koutky mi zacukali znovu.
"Oh, velmi se omlouvám, ale právě jsem přišla do něčeho, co vypadá, že každou chvíli spadne a ještě jsem si nestačila zjistit informace. Příště si vezmu turistického průvodce," vesele jsem se ušklíbla, vědoma si toho, že tahle barabizna asi v žádném turistickém průvodci nebude. Naklonila hlavu, když jsem uslyšela její další otázku.
"Samozřejmě, že vím, jmenuji se..." najednou jako by se mi to vykouřilo z hlavy. Ne, jakoby se to předemnou schovávalo. Bylo to tam, někde na dně mé mysli, skrčené v koutku tak, aby na něj nedopadalo světlo vědomí.
"...jmenuji se..."
Teď! Teď tam byl. Ten lehký odlesk. Letmý příslib vědění. A pak zase zmizel. Bylo to jako snažit si vzpomenout na zážitky z dětství. Člověk viděl obrysy, ale když se chtěl zaměřit na detail...
"Určitě se jmenuji!" řekla jsem nakonec sebejistě a pokývala hlavou.

Prudce jsem otevřela dveře právě ve chvíli, kdy se venku zablesklo, takže má silueta byla zezadu ozářená jako vrah ze starých hororů. Už mi chyběl jenom nůž, nebo jiná nebezpečná věcička, abych mohla ,vyčistit' prostor od všeho živého.
Místo toho jsem byla vyzbrojena extra-zářivým úsměvem. Vešla jsem dovnitř plavným kočičím pohybem a s tichým klapnutím zavřela dveře.
„Dobrý večer vespolek,“ pozdravila jsem a na každého se přátelsky usmála. Poté jsem zamířila ke stolu, u kterého seděla krátkovlasá blondýna...Trochu vypadá jako kluk.
No nic...
„Smím si přisednout?“ slušně jsem se zeptala a lehce se zakřenila.
Rukou jsem si prohrábla dlouhé vlasy a čekala na odpověď.
Přece jenom...první dojem je důležitý a nezkazím si ho hned první hloupostí, kterou udělám.
Ostatně...mohlo by je napadnout vyhodit mě zase ven...a tam se mi vůbec nechtělo. Tma, divné zvuky...pavouci. Brr...nesnáším pavouky...

Nahnula jsem hlavu na stranu s lehkým úsměvem na rtech a zadívala se na nově příchozí.
Jaká je pravděpodobnost, že se v jeden den sejdou čtyři lidé v polorozpadlém domě uprostřed lesa?
Dál jsem se na ní dívala. Koutky mi lehce zacukali, jako by říkali "oh, tady je něco vážně vtipného", aniž by ostatní věděli co. Většinu lidí to z nějakého důvodu znervózňovalo.
"Ale jistě, že si můžete přisednout," přikývla jsem a sundala jsem jí další židli ze stolu.
"Prosím, posaďte se u nás, jako doma, berte si co jen chcete," přejela jsem rukou místnost v divadelním gestu a vesele se na ní zašklebila.

Zamyšleně jsem se na ní zadívala než mi při její odpovědi vylétlo jedno obočí vzhůru.
Určitě se jmenuji?
Rozesmála jsem se.
"Ah, my si budeme rozumět," dodala jsem rychle, aby si můj smích nebrala zle.
"Je to zvláštní místo, nezdá se vám?"
Nová příchozí si stejně jako Kimiko rychle získala mou pozornost.
Teď už jsem nevěděla, koho dřív sledovat a tak jsem mezi nimi jednoduše těkala očima.
Čtyři ženy... Určitě jsme ale silné... Cítím to, jen nevím, jak...
"Jaké je vaše jméno?" nadhodila jsem zvědavě směrem k Ayame, i když odpověď už jsem tušila. Vše se tu vytrácelo...
Zvláštní místo...

„Děkuji,“ usmála jsem se a posadila se.
„Obsluhu tady asi čekat nemohu, že?“ rozhlédla jsem se po místnosti. Když jsem se však pohledem vrátila ke stolu u kterého jsem seděla, předemnou stál čálek čaje, ze kterého se ještě kouřilo.
„Eh...“ zamračila jsem se. Podívala jsem se na blondýnu před sebou a pak i na dívku s fialovými vlasy.
„No nic. Ale samozřejmě, mé jméno je...“ Najednou jako by se mi hlavou prohnal malý uragán. Zamračila jsem se, jak jsem se snažila najít alespoň nepatrnou niť vzpomínek...nic.
„Asi trpím retrográdní amnézií...protože Alzheimera určitě nemám...“ Zetřepala jsem hlavou, až se mi vlasy rozlétly do stran.
„A vy?“ usmála jsem se nakonec a s velkou opatrností zamíchala čaj.

"Asi bude lepší, když už se tu nikoho nebudu ptát na jméno, aby mi podobně jako vy nepoložil stejnou otázku," ušklíbla jsem se a po chvíli vzala do dlaní svou sklenku s džusem a zase upila.
"Je to zvláštní místo. Je. Těžko říct, kde se nachází. Těžko říct, kdo jsme..."
Těžko říct, co se děje... A mohla bych pokračovat...

Když jsem slyšela, co se tu děje, začali mi opět cukat koutky. Nahodila jsem naprosto seriózní výraz a natáhla ruku směrem k Ayame.
'' Já taky, těší mě,'' tentokrát byl zadržovaný smích přece jen trochu slyšet. Moje poznámka byla samozřejmě mířená na amnézii.
Tři lidi, kteří si nepamatují svoje jméno se sejdou uprostřed lesa v polorozbořené budově? Žeby léčebný ústav? Scénář k hororu?

„Mne, také,“ usmála jsem se a lehce jí ruku stiskla.
„Máte pravdu, je to zde opravdu zvláštní...Ani nevím, jak, nebo spíše kudy jsem se sem dostala.“
Naklonila jsem hlavu na stranu a snažila se zapřemýšlet. Nakonec jsem skončila u bezmyšlenkovitého míchání čaje. Když jsem z něj opatrně upila, byl překvapivě dobrý.
Zvláštní...velmi zvláštní...

Na chvíli jsem se zamyslela nad slovy té neznámé.
Jak jsem se sem dostala? Přeci z lesa. Ale jak jsem se dostala do lesa?
Po chvíli usilovného přemýšlení mi opět začali cukat koutky.
"Vážené došla jsem k zajímavému závěru. Je tu spoustu okolností - jako že třeba nevím, jak jsem se tu ocitla, nebo to, že mi všichni připadáte známé - ze kterých jsem vyvodila, že se mi nejspíš všichni zdáte. Není to pěkné?" znovu mi začali cukat koutky.
"Teď to zbývá jen ověřit, takže, milé výplody mojí fantazie -" začala jsem prohledávat svoje kapsy.
"Nemá z vás někdo tužku a papír?" trochu mě vyvedl z konceptu nedostatek materiálu.

Z ničeho nic se otevřeli dveře hostince a mezi nimi stál tmavý obrys.
Když jsem vešel dovnitř nešlo mi vidět do obličeje přes kápi která mi zahalovala vrchní půlku až na oči a límec který mi zakrýval ústa a nos.Porozhlédl jsem se kolem podezřívavým pohledem.Rozešel jsem se směrem pultu a tam jsem se posadil.Donesli mi vodu a já jsme se trošku napil potom jsem ji položil a jen tak jsem tam seděl.

(Dotaz: Kdo ti donesl vodu, když tu není obsluha? Jak víš, kam jsi přišel, když všichni zde zapomněli svá jména? xD)

"Rozhodně je to fascinující," přikývla jsem blondýnce na souhlas a vzápětí se zamyslela nad její prosbou. "Tužku a papír? Myslím, že s sebou vždy nosím prázdné svitky..."
Sáhla jsem do tašky, kterou jsem měla pověšenou na příliš dlouhém řemínku přes rameno.
A nic. Nic. Vůbec nic. Proč s sebou nosím prázdnou tašku jsem nechápala. Naopak mě to zmátlo ještě více.
Aby byl stav mé mysli kompletní, vešel další člověk.
Posadil se k baru a začal vyřvávat, ať mu obsluha donese pití. Pozvedla jsem obočí, když pak učinil pohyb ruky jako kdyby bral do ruky sklenku a přitom tu žádná obsluha ani nic podobného nebylo.
Je to snad iluze?
Přiložil sklenku k ústům, polkl neviditelnou tekutinu a položil dlaň i s neexistující sklenkou zpět na stůl. V té chvíli jsem už absolutně pochybovala o jeho psychickém zdraví.

(Omlouvám se :D Nějak mi to nedošlo ale hezky jsi to vyřešila.)
Po chvíli sezení jsem si uvědomil že před sebou nic nemám a vše co se právě stalo byla nejspíš nějaká iluze.Chytl jsem se za hlavu a potichu jsem si pro sebe řekl."Co se to sakra děje?"byli tu nějaké dívky rozhodl jsem se zeptat jich.Shodil jsem z hlavy kapuci a odhalil jsem tak svoje středně dlouhé bílé vlasy které mi zasahovali až do očí.Pohledem vlka jsem se na ně zahleděl mým zlatým okem které nebylo zakryto vlasy.

Na první pohled mě zaujala zvláštní barva jeho očí.
Stejně jako předchozí společnost mi byl povědomý, ale méně než ostatní. V žebříčku "povědomosti" stále vedle má první nová známá.
Zdá se mi, že se tu sešli samí silní lidé...
Jen jsem kývla na znamení pozdravu. Měla jsem nezúčastněný výraz. Opatrnosti jsem se naučila již dávno a on si s neviditelným pitím příliš důvěryhodnosti nepřičaroval.
Čekala jsem, jestli se nám představí nebo jestli stejně jako my zapomněl své jméno. Tentokrát by mi to bylo obzvláště líto, protože na jeho totožnost jsem byla zvědavá.

Zářivě jsem se na chlapce usmála.
"Můžeš se uklidnit, naprosto nic se neděje, jsi jen výplod mé fantazie, součást mého snu," začali mi cukat koutky.
"Že mi to trvalo ale zatraceně dlouho vymyslet chlapa!" pokývala jsem hlavou a začala se houpat na židli, na které jsem seděla. Pak jsem se obrátila na dívku, co tvrdila, že sebou nosí svitky.
"Ehm... máte tedy ty svitky?" podívala jsem se na ní nevinně a zamrkala.

Překvapeně jsem se na ni zadívala.
Nepřipadám si jako výplod něčí fantazie...
Pro jistotu jsem ještě jednou sáhla do tašky. Tentokrát ovšem nebyla prázdná a přitom bych vsadila svůj krk na to, že před pár vteřinami v ní nebylo vůbec nic.
Ano... Teď už si připadám jako výplod něčí fantazie...
Beze slova jsem jí podala svitky.
"Psací papíry ještě nevedeme. Možná se objeví za pár vteřin," rozesmála jsem se. Připadalo mi to celé ironické.

Zářivě jsem se na ní usmála.
"To je naprosto normální," pokývala jsem hlavou.
"Ve snech se věci jen tak objevují a zase mizí. Teoreticky vzato bychom za chvíli nemuseli vůbec sedět v téhle barabizně, ale někde u jezera," zacukali mi koutky.
Vzala jsem si od ní svitky a po chvíli zamyšleného koukání na ně jsem se zeptala:
"Psací potřeby sebou asi nenosíte?"

Začínám bláznit? Mám halucinace?
Odevzdaně jsem povzdechla. Chápala jsem, kam tím míří a upřímně jsem doufala, že v mé tašce teď žádné pero ani inkoust nenajdu. A hádejte, co? Bylo tam oboje.
Zdrceně jsem toto vyndala na stůl před Kimiko.
Teď by se mohla zeptat, jestli s sebou nosím čivavu. Zajímalo by mě, co by se stalo...

Široce jsem se usmála.
"Děkuji!"
Převzala jsem si od ní pero a inkoust a začala tvořit. Bylo to jednoduché, prostě jsem na papír napsala slovo "sen" a pak náčiní zase odložila. Zálibně jsem si svoje dílo prohlédla.
"Tak a teď už zbývá jen potvrdit, co je zřejmé," pokývala jsem hlavou a otočila nápis tak, abych na něj neviděla. Po chvíli jsem ho otočila zpátky. Byl stále stejný, vůbec se nezměnil. Můj úsměv se ztratil. Zoopakovala jsem to ještě pětkrát, nežli jsem skutečně uvěřila, že to není jen nějaká anomálie.
"Ono to nefunguje!" rozlehlo se po místnosti obviňujícím tónem, mířeným více méně na všechny přítomné.

Sen? Napsala to tam? Proč?
Nechápala jsem její počínání, ale nijak jsem se tím nezabývala.
Místo toho jsem jen zívla, protáhla se a opřela o židli.
"Netvrdím, že nejsem ráda, že jsme vyloučili možnost, že jsme jenom váš sen," prohodila jsem po chvíli ticha, "Ale na druhou stranu by to bylo lepší než být tu takto, netušíc, kým jsme."

Podívala jsem se zamračeně na svitek, který jsem následně jedním razantním pohybem stočila. Vzala jsem ho nerozhodně do ruky a povzdechla si.
''No, tak teď tomu už vůbec nerozumím. Co je tohle za místo?!"
Zakroutila jsem hlavou a začala se rozhlížet po celé místnosti. Existovali i jiné způsoby, jak si ověřit, že je člověk ve snu, kromě toho, že se nápisi změní, kdykoliv od nich odvrátíte pohled, ale potom, co mi nevyšel jeden mi připadalo dost blbé běhat kolem a snažit se vzlétnout.

Vstoupili sme do hostinca kde určite boli aj pokoje na spaní. Nikto tu nebol ako sa dalo čakať. Pořádne sem jí držel a šli sme hore po schodech až sme boli pred izbou. Otevřel sem dvere a čekal nech vejde první. Tady královský pokoj pro princeznu....

"Královský pokoj?" podivila jsem se. Otevřel dveře a podržel je. Tak jsem vstoupila první. "Stačil by mi i stan se spacákem," vyplázla jsem na něj jazyk.
Rozhlédla jsem se. Pokoj nebyl ani velký ani malý. Prostě tak akorát. Žádný přepych ale také nic důležitého nechybělo. Zastavila jsem se uprostřed místnosti s rukama za zády.

Né pro tebe jen to nejlepší co tu mají... usmial som sa a zvrel som dvere. Zostala stáť urpostred izby bola mi otočená chrbtom a tak som k nej zozadu prišiel a ruky som jej položil na boky a zozadu som jej sladko zašepkal. Bude si přát princezna vyhrievacie teleso do postele?!

Přistoupil ke mě ze zadu a objal mě. "Hm..." dělala jsem, že přemýšlím. "To by nebyl špatný nápad. Přece jen se nějak zužitkuje," odpověděla jsem.

Pomalými krokmi tak aby som ju nemusel pustiť sme prišli až k posteli. Pomaly som sa nahol dopredu a púšťal som ju a zároveň som ju prevracal. Vďaka tomu si ľahla na postel na chrbát a ja som ležal nad ňou. Rukou som ju pohladil po líci a boli sme dosť na tesno pri sebe. Takhle nebo jinak?!

Šourali jsme se k posteli, přičemž mě i otočil čelem k sobě. Lehla jsem si na postel a on ležel nade mnou. "Takhle mi to vyhovuje, pokud nebudeš chtít, abych něco říkala, protože bych buď mluvila moc, což právě dělám a nebo bych nic neřekla," vyhrkla jsem ze sebe. Tváře jsem měla červené a to docela dost.

Já te klidne budu poslouchat stále....a nikdy mne to neomrzí... usmial som sa a zľahka som ju chcel pobozkat no už som sa od nej nevedel odtrhnúť.

"Jenže, kdybych moc mluvila..." začala jsem, ale má věta skončila v nekončícím polibku. Zvedla jsem ruce z postele a objala jsem ho. Jednou rukou jsem mu vjela do vlasů a pohrávala jsem si s nimi.

Chcel som sa od nej odtrhnút lebo to nebolo vhodné ale jednoducho som nemohol kedže sa do toho zapojila aj ona. A tak som v bozku pokračoval hoc vzduch v plúcach dochádzal.

Tak nějak jsem věděla, že bych asi neměla nic provádět, ale nemohla jsem se prostě ovládnout. Tělo dělalo něco jiného než nařizovala moje mysl. Nakonec jsem přemohla chtíč a kousek jsem ho od sebe odtáhla. "Neměla..." ani jsem to nedořekla.

Po dlouhé chvíli ale zostali sme pri sebe dosť blízko. Darilo sa mi zvládať chtíč po nej. Co nemúžeš?! Múžeš vše co si budeš přát... ticho som jej odpovedal.