Feriin střešní byt

Probrala jsem se ve své posteli. Hlavu jsem zvedla z polštáře a dost dlouho trvalo, než jsem se dokázala vzpamatovat a uvědomit si, kde a proč vlastně jsem.
Svěsila jsem nohy na podlahu a vstala, ale opět zapadla do postele. Moje noha byla stažená obinadlem a právě nesnesitelně bolela. Jak..? Vstala jsem a pomocí zdi se vydala na průzkum bytu.
Pajdavou chůzí jsem došla do obýváku, kde na gauči spal Daiki. Pousmála jsem se, bylo mi hned všechno jasné. Sehla jsem se nad něj a lehce s ním zatřásla. "Daiki..?" zamumlala jsem tiše.

Ze spánku mě probral až známý hlas Ferii, která byla podle všeho blízko. No, oči se mi nechtělo otvírat ani za mák, proto jsem se jen přetočil na záda. "Hmm?"

Sedla jsem si na okraj gauče. "Bež si lehnout ke mě do ložnice, budou tě bolet záda.." zašeptala jsem a ruku položila na tu jeho, abych ho udržela při smyslech. Vždycky jsem chtěla být jako on, hlavně to jeho spaní mě vždy udivovalo! Usnout kdekoliv, za jakýchkoliv podmínek... to vážně zvládá jen on! Ale tímhle si ubližuješ..

"To už bolí, nepomůže" Usmál jsem se a otevřel oči, abych si pak Ferii nade mnou mohl prohlédnout. "Takhle zblítka ti to sluší snad ještě víc" Pousmál jsem se a dal jí jeden rudý pramen vlasů pryč z tváře, no pak se vyhoupl do sedu a zívl si. "Navíc.. To ty máš ležet v posteli a nezatěžovat se, jsi marod.. Což mi připomíná, co kotník? A já to přežiju, usnul jsem už i na horších místech, gauč je oproti tomu oží požehnání" Pokrčil jsem rameny.

Trhla jsem hlavou a začervenala se. "Baka..." zamumlala jsem a odvrátila pohled k podlaze. "Kotník je v pořádku.. nic mu není a mě taky ne.. ale děkuju..." pousmála jsem se a podívala se na nateklou končetinu. "A myslím to vážně.. mohl jsi tam zůstat, ta postel je velká.." pak teprve mi došlo, jak to znělo a já znovu nechtěně zčervenala. "Go-gomene..."

"Že není? No fajn, ty máš filoaovou bouli na noze ne já, ale cítím za to jistou vinu, já tě dotáhl k tý oáze!" Krátce jsem se zamyslel. "Prostě to leduj.." Po chvilce jsem pokrčil rameny, nic lepšího mě nenapadlo a pak jsem se ušklíbl. "Stále stejně roztomilá!" Dodal jsem, takhle jsem znal Ferii jako malou, ne jako chladnou bezcitnou mrchu, ale jako uzavřenou, občas nesmělou dívku, poslouchající jen rozkazy ostatních. "Hm, mám nápad, sedni si, jdu ti vyžra- ehm, připravit něco k jídlu" Vstal jsem a vydal se do kuchyně.

Pousmála jsem se, ale sedla si a opřela se. Nohu jsem si položila na stolek a vzdychla. "V ledničce by snad mělo být nějaké jídlo. Byla jsem nakupovat... uděláš prosím tě čaj..? Je ve třetí poličce nalevo.." instruovala jsem jej. "Mimochodem... pokud se mi nic nezničit, nespálit a neroztřískat!" opět stejný povrchní výraz.

"Jako kdyby se mi něco takového stalo" Zamumlal jsem s hlavou v ledničce, zkoumající její obsah, nakonec jsem něco vytáhl, stejně jako mrknul na pečivo. Pak jsem se mrkl na čaj, výběr to byl velký, protože Ferii nebyla na sladké, ale slabost pro jahody jí zůstala, udělal jsem jí jahodový. Rychle jsem něco namáznul a přinesl jí to s táckem všechno až pod nos. "Tadá" Ušklíbl jsem se, pochluben svým uměním, i když namazat pár krajíců chleba a rohlíků zvládne každý. "Hmm a málem bych zapomněl.." Vrátil jsem se na chvíli zpátky a pak jí připlácnul na bolavou nohu led.

Vděčně jsem se usmála. "Děkuji!" usmála jsem a vzala si jeden krajíc. Strčila jsem ho do pusy a zazubila se. "Tohle nám vždy dělala tvoje mamka, když jsem se u vás zdržela.." vzpomněla jsem si. "Studí!" informovala jsem ho a cukla nohou, ale nechala si led na ní. "No.. plánuješ tu zůstat déle, nebo zase odejdeš..?"

"Hmm, pravda.." Podotkl jsem a sám si jeden vzal, pak si sedl do křesla naproti. "Divný.." Zkonstatoval jsem její podotknutí a zašklebil se, já měl vždycky ke všemu, co říct. Pak jsem zaslech její otázku a upřel na ni pohled. "Měl bych?" Jasně, nikam bych už nešel, ale chtěl jsem to slyšet od ní.

Po schodoch, priamo na vrchol stúpali dve páry nôh. Jedna postava nízka, no krok mala zocelený, a nezdala sa slabá. Druhá bola vyššia, ale nezdala sa tak mocná, ako tá menšia. Avšak, arogantnosť stúpala z každého jej kroku. Obe boli zahalené v plášťoch s kapucňami, prehodenými cez hlavu, čo znemožňovalo komukoľvek zistiť ich identitu. Zastali až pred dverami osoby, ktorú hľadali, a zaklopali. Tá nižšia z postáv si dala dole kapucňu. Bol som ňou ja. V ruke som si pripravil čakra čepeľ, ktorý som pretočil, a teraz vyzeral ako boxer. Pripravil som sa, a čakal na otvorenie dverí. Pozeraj.. Hlesol som vyššej postave..

"No víš.." chtěla jsem mu odpovědět, ale zaslechla jsem zaklepání. Přimhouřila jsem oči. Kdo.. že by...? Díky magnetismu jsem povolila klíč i kliku na dálku. "Dále." ozvala jsem se, stále s pohledem upřeným na dveře. Ten pocit uvnitř se stupńoval. Rozhřešení. Uvolnění. Klid... Bráško, mohli by jsme být zase normální..? Nebo.. nebo mám moc růžové představy..?

Dvere sa otvorili, a ja som zazeral cez celú chodbu až na Ferii. Kývol som na postavu vedľa mňa a bez slova sme obaja vošli dnu. Popri krokoch mi padal plášť na zem, a ona vďaka Jitonu pocítila, že nemám na sebe skoro nič kovové. Dokonca som odložil aj čelenku. Ale, mohla zahliadnuť kopu výbušných lístkov, pripevnených na moje telo, ako časovaná bomba, pripravená kedykoľvek vybuchnúť. Uznanie.. Prešlo mi hlavou. Gome.. Néé-chan! Bolo to po prvý krát, keď som jej takto povedal, keď som posledný úsek cesty k nej preskočil, napriahol päsť s boxerom, a tesne pred ňou som udrel smerom k jej tvári. Načo, keď zničím všetko v sebe?

Vstala jsem ze sedačky, přidržela se stolku a dívala se na to, co se děje. Bráško..? Pohled mi sjel na jeho tělo. "Shio co to-" nestihla jsem to doříct, protože na mě zaútočil. Nečekala jsem to a stihla jsem uhnout jen tak, tak. Kvůli bolavé noze jsem byla dost omezená, takže jsem kus odskočila a spadla na zem vedle sedačky. Co to má být..?! Neútočila jsem, jen seděla na zemi a zmateně na něj koukala.

Nečakal som, že sa uhne, preto to schytala neďaleká váza, ktorú som vďaka Heienu presekol napoly. Vstal som zo zeme, na ktorej som sa rozbil, a otočil sa na Ferii. Myslím že bude lepšie, ak opustíme tento bytík čo? Šialene som sa zasmial, ale vo vnútri som trpel. Bolo to, akoby ma pribíjali na kríž. A prečo? Pre uznanie? Nato som sa ocitol pred ňou, a z celej sily som udrel, ale bola to skôr len snaha, dostať ju na balkón, kde by náš súboj mohol pokračovať lepšie. Oci.. Takto sa ti páčim viac? Ak bojujem?

Odkulila jsem se stranou. Shio.. co to děláš... Zvedla jsem se na nohy a vycouvala z bytu. Ucítila jsem dusný vzduch. Bude bouře... Otočila jsem na něj pohled. Chladný, klidný, vyrovnaný. Tak si mě to učil.. "Proč?" hlesla jsem stručně to jediné, co mě v dané chvíli zajímalo. Co jsem ti udělala..?

Len čo sa dostala z bytu, nasledoval som ju, a čo bolo divné, postava ktorá šla so mnou nás tiež následovala. A Ferii mohla vďaka Magnetizmu zacítiť, že okolo jeho tela, je silné magnetické pole, ktoré bráni, aby používala niečo kovové, čo má tá postava. Len čo som sa dostal z bytu, vytiahol som druhú čepeľ, a hneď ním prešla Fuuton čakra, ktorá zväčšila ostrie čepele ešte viac. Prečo? Určite vieš sama prečo! Zakričal som, a neuvážene som sa rozbehol proti nej, a zmeniť tento boj, na boj zblízka. Už nechcem počuť o tebe!

"Chceš mě zabít..?" jediná odměřeně věta, než jsem natáhla ruce a jeho čepele vyletěli do vzduchu a přistáli mi v ruce. "Fajn.." Nechci ti ublížit.. Hodila jsem obě zbraně do bytu a připravila se. Železný písek se začal vznášet kolem mě, tvořil malou hradbu, jen čekal, kdy zaútočí, aby mohl pohltit soupeřův útok.

Pocítil som trhnutie, a moje čepele sa ocitli v jej rukách, načo sa ocitli v byte. Vyzývavo som sa pozrel na svojho spoločníka, a ten len prikývol. Pff.. To bude opruz.. Uškrnul som sa, a znova sa otočil na Ferii. Vieš.. že áno? Zreval som, načo som zdvihol prst. Kaze no Yaiba! Z mojích prstov vyletel na Ferii mocný útok, a dúfal som, že to prerazí hradbu aspoň trochu, pretože som sa sám rozbehol proti nej.

Pískem jsem obalila své tělo, udělala z něj jakési brnění a pomocí magnetismu se upevnila k zábradlí, čímž jsem se před větrem uchránila. Zvedla jsem ruku, z kuchyně se zvedli příbory a vylétli dveřmi zezadu na jeho tělo, zatím co já jsem poslala vlnu písku, aby mu spoutala nohy, čímž jsem ho chtěla zastavit.

Očakával som, že to prežije, dúfal som, že sa ten piesok oslabí, preto som znova zdvihol prst, a chcel to zopakovať, keď som na chrbte pocítil ostré bodnutia. Padol som na zem ako vrece zemiakov, pričom mi z úst vyšiel pramienok krvi, a pohľad zdvihol na Ferii. Čo ma donútilo bojovať? Bol som na tom až tak zle, že podpriemerný Chunín vyzval Kazekage? No telo nechcelo prehru, a taktiež bolo príliš pevné, aby ma dostalo pár príborov. Prstami som sa odrazil od zeme, pričom som sa vyhol vlne, a vo vzduchu som ešte stihol zložiť pár pečatí. Fūton: Daitoppa!

"To je všechno..?" Vyskočila jsem na balkon, odrazila se od zábradlí a jedním saltem útok přeskočila. Dopadla jsem na zem, trhla rukou a písek se zformuloval do deseti shurikenů, které jsem poslala přímo na něj. Uvědomuješ si, co jsi ze mě udělal?! Chladné opovržení. Donutil jsi mě bojovat s vlastním bratrem!

Nenaparuj sa! Zreval som, pričom som na ňu letel stále. A keď na mňa vrhla 10 svojich shurikenov, ja som z vrecka vytiahol asi 5 vlastných, ale napočudovanie plastových shurikenov, ktoré som poslal proti jej, 5 sa odrazilo a ďalšie pokračovali. Jedna sa však zrazu zastavila, a prestala byť zmagnetizovaná. A či len náhodou, alebo silou, práve na ten shuriken som myslel, pretože mieril na moje srdce. Ostatné shurikeny sa do mňa zabodli, ale ja som letel ďalej, až som sa dostal k nej. Usmial som sa! A nato som ju objal! Prepáč.. Hlesol som do jej ucha, načo som ju od seba odhodil, aby pristála na pevnom, a ja som padal ďalej. Už tomu rozumieš oci? Ona je ta nádej... Moja nádej.. Dokonca sa trhla postava v plášti a rozbehla sa ku kraju, asi mi chcela pomôcť, ale bolo neskoro.

Dopadla jsem na zem. Nic jsem nechápala, absolutně nic! "Shio!" vykřikla jsem, snad nějaký instinkt, možná reflex..? Ruku jsem trhla směrem na něj a z ní vylétla chakrová vlákna a uchytila se na jeho těle. "Jsi pitomec Shio!" informovala jsem ho zcela neeticky a vytáhla ho přes zábradlí. "Mohl jsi si ublížit.."

Padal som.. Padal. V diaľke som zahliadol krásne Sunské pohoria, a rozmýšľal som, či na druhom svete sú nejaké podobné. Už som sa pripravoval, že zomriem, keď mnou niečo trhlo a ja som sa ocitol na chrbte na zemi, na balkóne, vedľa Ferii. Svojmu plánu som ani ja nechápal poriadne, nie to, aby to pochopila ona. Pretože ja som zistil, že za jej bolesťou som stál ona, a toto.. Týmto som sa chcel ospravedlniť. Vykašľal som trochu krvi, ale na takéto zásahy si moje telo zvyklo, choroba ktorá ma klátila, o ktorej nevedel nik, vďaka nej som si len utrel ústa a prstom ukázal na zahalenú postavu. Avšak, tá už nebola zahalená, kapucňu aj plášť mala dole. Bol to náš otec, a plakal. Plakal dojatím, a slzy patrili Ferii nie mne. Konečne po dlhej dobe, sa zdalo, že je pyšný na ňu. To bol môj plán, ukázať jej to, načo sa pod jej bytom zoradila kopa ľudí, ktorých som obehol. Zväčša boli z klanu, ale boli tu aj reprezentanti iných klanov. A všetci volali jednohlasne. Kazekage... Ferii Fei..

Když ti dva vtrhli dovitř, nachal jsem je projít, Ferii si poradí a co mě bylo do rodinných záležitostí. Vydal jsem se do kuchyně a otevel ledničku. Hmm, rámen ze Suny, jop, to si dáme třikrát. vytáhl jsem to a ohřál, no, pak mi tři vidličky utekly z linky, tak jsem musel najít nové, protože Ferii je na balkóně zjevně potřebovala a nakonec jsem je našel a pak se vydal k balkónu, evidentně bylo po boji. Opřel jsem se o rám dveří a ušlíbl se. "Dá si někdo rámen nebo budete pokračovat? Eeeeh, sakra, jdu nevhod, tak já se zase klidím"

Seděla jsem na zemi a dívala se nechápavě na celé to, co se okolo dělo. Nechápala jsem to. Nic jsem nechápala.
Že je to otec jsem věděla, ostatně jen někdo s magnetismem se mu dokáže bránit, ale tohle všechno. Šok! "Shio... otče..." vstala jsem a podívala se na Daikiho, jestli z toho pobral trochu víc než já, ale nezdálo se mi. "Já..." co to má zase být..?

Nechápala tomu, čomu som sa nedivil. Ja.. Začal som, keď som videl, že otec otvára ústa a chce niečo povedať. Ja som sem prišiel.. Sám som nevedel ako pokračovať. Bola to moja sestra, a ja som ju vážne mal rád, ale toto.. Povedať ti gome, za všetko, čo si si kvôli mne prežila. Neuvedomoval som si to.. Podržal som sa zábradlia, načo som sa vysúkal na nohy. Kvôli mne si sa mala zle... Vedel som to, celé svoje správanie mi otec povedal.... a ja som sa k tebe nikdy nechoval najlepšie, a všetko čo sa dialo mimo som hádzal na teba. To ma vážne mrzí, a chcel som ti to splatiť, ale neviem ako.. Otočil som sa na Daikiho. Nie, nerušíte.. Som na odchode. Nato som sa začal trochu potácavým, no stále hrdým a vzpriameným krokom vydal k dverám.

Dívala jsem se do země. Nevěřila jsem, nechápala.. to s čím jsme žila celé ty roky, proti čemu jsme si tak pracně vytvořila obranu se teď bortilo jako domeček z karet. Jenže nedokázala jsem určit, jestli je to dobře, nebo zle..
Nakonec jsem se pomocí zdi zvedla a stoupla si před něj. "Nii-chan..." nevěděla jsem co říct. Roky mlčení, roky ticha mi sebrali slova. Co se říká v takové chvíli? Není to trochu moc pohádkové..? Vážně je to.. opravdové?
Nakonec zafungoval instinkt, kdy jsem ho prostě a jednoduše objala. Tolik pocitů v jednom dotyku. "Mám tě ráda.."

Šiel som ďalej, nezastavoval som sa. Jej pohľad, ak už bol akýkoľvek, nezaslúžil som si ho. Krv sa mi pomaly zastavovala, a ja som videl, ako otec odchádza, ako som ho svojimi slovami vytočil. Usmial som sa, mal som to v pláne. Bonus, ktorý som dostal k uzmiereniu? To prvé ma napadlo, keď sa predo mnou ocitla Ferii a oslovila ma Nii-chan. A ja som odkedy tvoja ses.. Ani som nedopovedal, a pocítil, ako ma objala. Tentoraz som nevedel čo povedať ja. Vždy som až príliš kecal, ale v tejto chvíli som zo seba dostal nič nevedel. A jej slová.. Príliš neuveriteľné, pretože.. Tak povediac, toto bol účel, prečo som sem šiel, ale len čo sa to stalo, nevedel som reagovať. Do očí sa mi nahrnula slza, ktorá po chvíli vďaka objatiu sa dotkla Ferii. Už podľa toho ako dopadla, a toho, ako som sa tváril, musela usúdiť, že to bola slza šťastia.

"Nikdo nemá právo tě ponižovat!" zašeptala jsem, aby to cítil jen on a pak ho pohladila po vlasech. Byl o dost větší než já, ale já byla starší, cítila jsem potřebu ukázat mu, že stojím při něm, když už jsem to nemohla, nebo spíš neuměla říct slovy.
Odtáhla jsem se a věnovala mu úsměv. Upřímný úsměv poprvé za ty roky. K tématu už jsem se rozhodla nevracet. "Dáš si kakao..?" zeptala jsem se, i když mi bylo jasné, jaká že bude odpověď. Pak jsem se otočila na Daikiho. "Ty taky..?"

Pozrel som sa na svoje telo, posiate výbušnými lístkami. Keby vedela, kto ich mi dal, asi by to nepovedala. Spomienky mi zaleteli ku dňom, keď sme boli spolu, ale ešte ako malé deti. Vždy keď sa vrátila z akadémie, vždy som pribehol, aby som ju privítal, bral som ju ako vzor, ale vždy ma zadržal otec, vzal od nej, a išlo sa na tréning. Vždy som mal sklamaný výraz, a po čase som ju prestal vítať, keďže som vedel ako to skončí. Trhol som sa, a z vysilenia, a krvácania, sa mi podlomili nohy, a ja som bol nútený sadnúť si. Cítil som rôzne vidličky a nože v chrbte, ale nebral som nato ohľad, a pozrel sa na Ferii. Nie, nebudem vyrušovať.. Musím.. ešte ..splat.. Zasekol som sa, skoro som povedal, že nestíham so splátkami, a ešte tá misia zadarmo. Splaviť rieku.. Zamaskoval som to.

Pousmála jsem a zavrtěla hlavou. Podepřela jsem ho a posadila na blízké křeslo. "Počkej..." zamumlala jsem a odešla, no spíš odpajdala do koupelny, odkud jsem přitáhla lékárničku. Napůl zničeného bytu jsme si momentálně nevšímala, majetné věci se nahradí, ty psychické by nemuseli! Klekla jsem si před něho, stáhla mu tričko a ošetřila rány. "Gomene.." zamumlala jsem a desinfekcí přejela po ranách. Pak jsem je skryla pod obvazy. Pak jsem lékárničku zase vrátila na její místo a v kuchyni připravila tři hrnky granka. Na podnose jsem je donesla na balkon a jeden hrnek mu podala.

Trochu zahanbene som sa nechal ošetriť, a pri dezinfekcii som len raz sykol, než som potlačil všetku bolesť, a napriek tomu, som sa na Ferii usmial. Gomene? .. Nie.. Ja Gomene.. Úprimne a zo srdca som odvetil, a len čo odišla, vytiahol som divný balíček. Z neho som vytiahol cigaretu, vopchal si ju do úst, a zapaľovačom som si už chcel pripáliť keď vošla z Grankom a ja som cigaretu nemohol zapáliť.. Arigato.. Néé-chan.. Usmial som sa, s cigaretou, a vzal si jednu šálku.

Bez jediného slova jsem položila svůj hrníček na stůl, z jeho pusy vytáhla cigaretu a zlobila ji na dvě části. Pak jsem obě poloviny vyhodila přes okraj balkonu a zamračeně si vzala zase svůj hrníček. "Baka... zakazuji ti to dělat.." autoritativní podtón, který jsem používala na ANBU, kteří chodili pro úkoly, či chtěla vystrašit geniny. Baka, chceš se zabít..?! Zavrtěla jsem hlavou a upila horké, hnědé tekutiny.

Chcel som si vybrať cigaretu z úst, aby som sa mohol napiť, ale Ferii mi "pomohla". Zhrozene som sledoval, ako vyhadzuje moju cigaretu von balkónom. Čo to robíš?! Vieš aké sú drahé?! Sakra.. ja ten byt nesplatím.. Odsekol som podráždene, pričom som si vôbec neuvedomil, čo som pred kým povedal. Á.. zrazu.. To bol rozkaz?! Spýtal som sa, ale na tvári sa mi usadil úsmev. Ona to brala ako to, že mi rozkazuje, ale konečne sa aspoň o mňa niekto zaujímal. Prečo? Som už dosť starý, aby som sa rozhodol! Strelil som volovinu, teoreticky, ani ona nemohla ešte fajčiť, nie ja.

"Právě proto!" zabručela jsem a sedla si na zábradlí. Bylo kovové, nemohla jsem spadnout. "A ano, byl to rozkaz. Jsi dítě a nebudeš si ničit zdraví! Najdi si jiného koníčka, pletení, vaření, štrikování... něco, při čem zaměstnáš ruce, mozek i pusu!" ušklíbla jsem se, na mě až převelice dlouhá věta! "A mimochodem.. co to bylo s tím bytem..?" zvedla jsem pohled od hrnku a zkoumala ho, jako bych se chtěla provrtat až do žaludku.

Sadol som si k nej, o to, že spadnem, som sa nebál, nevedel som sa báť. A na jej prvé dve vety, som sa len usmial. Trochu som sa zakýval na zábradlí, aby som jej ukázal ako sa cítim. Šťastne. Už by si mohla začať Kágovať, nech tie ruky, mozog a hlavne ústa konečne zamestnáš.. Uškrnul som sa pre zmenu ja, a chcel si vziať Granko, keď spomenula byt a ja som sa skoro ocitol na zemi, kebyže sa rýchlo neprichytím oboma rukami pevne zábradlia. Až teraz mi došlo, čo som vtedy povedal. Čo s ním.. Nič s ním.. Jo.. aháá.. No.. Mám byt nový vieš? Vykrúcal som sa z toho. Aspoň niečo, na mne ostalo po jeho tréningu. Hrdosť.

Všechny zbylé věty jsem vesele zignorovalo. Chtěla jsem rozvinou jen tu jedinou. "Shio, ty nemáš peníze na byt..?" jedna jediná věta, jedna jediná otázka, která mě skutečně zajímala. Položila jsem kakao na hrnek vedle sebe, zvedla k němu pohled a vzdychla si. "Ty nikdy nevyrosteš, že..? Říká ti něco odpovědnost..?" znovu jsem se na něj podívala, ale nemyslela jsem to zle. Byl to přece Shio!

Úsmev mizol z tváre raketovou rýchlosťou. Čo to splietaš? Ja mám.. peniaze na byt! Ja so.. som kúpil teraz nový..! Nie, hrdosť mi to nedovoľovala, povedať to. Ale, skôr, než začala niečo o zodpovednosti. A čo ty vieš, čo to je žiť z platu Genína, Kazekage-sama? Nebol to výkrik, skôr len zabručanie. Rodičia mi narozdiel od teba nenechali n.. Zasekol som sa, a pohľad sklopil na zem, keď som pocítil, že začínam kričať. Hlavne zato mohla moja povaha, keď som peniaze dával skoro každému kto potreboval, a sebe som nenechával. Plnil som misie zadarmo, a nepýtal si žiadnu odmenu. Možno to bola chyba.. Gome.. Nechcel som. Zoskočil som zo zábradlia a jemne sa pousmial. Ja už asi pôjdem..

Dívala jsem se na Sunu. Překrásná, zlatavá záře, linoucí se všude, kam oko dohlédne.. "Můžeš bydlet u mě... někdy přespávám v kanceláři, byt je větší, než potřebuji..." zamumlala jsem. Nevyčítala jsem, nekřičela, ani nečekala omluvy. Tohle jsem nedělala nikdy. Řešit jen to podstatné, o to tu přece jde!

Nie, .. netreba.. Ja nejak.. Vyžijem.. A hlavne, už nechcem byť.. príťažou.. A hlavne nie.. pre teba.. Na tieto slová som vošiel do bytu, a pustil sa do hľadania. Táto téma ma tak vynervovala, že som zabudol aj na Granko. Nakoniec som po dlhšej chvíli našiel to, čo som hľadal, a to moje čepele, ktoré som si zastrčil za opasok. Majte sa.. Zakýval som Daikimu a Ferii, a pozrel sa ku vchodu, kde pred chvíĺou zmizol otec. Asi nás počul.. Pokrčil som plecami, bolo mi to šuma-fuk.

"Shio..." zvedla jsem hlavu a dívala se na něj. "Nejsi přítěží... přijď, kdykoliv to budeš potřebovat.." slova, jenže sama o sobě nic neznamenala, ale ode mě zněla jinak. Nikdy jsem je nikomu jen tak neříkala. "Buď opatrný.." lehce jsem se pousmála, než jsem dopila kakao a hrníček položila na stolek. "A na ten trest jsme nezapomněla.."

Znova ako vtedy, pri kancelárii som len prikývol, čo u mňa bolo jednoznačné. Tu sa asi nikdy neukážem, a ak náhodou áno, tak to bude asi také isté, ako dnes. Avšak zastavil som sa, ale, nie aby som to prijal. Spomenula misiu, a ja som to chcel mať s krku, a práve ma napadla jedna z techník, ktoré boli zakázané, a na jej učenie sa som potreboval Feriino povolenie. Keď už som tu.. Otočil som sa na päte. Tá misia.. Kde? A ako? A kedy? Zahrnul som ju pár krátkymi otázkami, na ktorú bola potreba dlhá odpoveď. A.. chcem sa spýtať na jednu techniku.. Napadla ma už v byte, vedel som o nej, a vedel som, že ju budem musieť veľmi presviedčať.

"Vybereš si nějakou na nástěnce." odvětila jsem jednoduše a odlepila se od zábradlí. Začínalo se smrákat, bylo mi chladno. Rukama jsem si objala holé paže, ale protože mě zaujala jeho další věta, zvedla jsem hlavu a místo pro svetr jsem se vydala k němu. "Techniku...? Jakou...?" naklonila jsem hlavu na stranu a čekala, co řekne. Docela mě to zajímalo..

Ná.. To myslíš tú tabuľku pred budovou, čo som včera pokreslil? Spýtal som sa s úškrnom, a sledoval jej reakciu, pretože som ju vážne pofarbil. Nóó.. Je to zakázaná technika viem, ale.. Rád by som ju pre istotu vedel.. Rukou som si poškrabal zadnú časť vlasov. A nechal ju za hlavou založenú. Technika.. Kishō Tensei.. Vyšlo zo mňa.. Vedel som, že ju ako Chunín asi nezvládnem, ale, chcel som vedieť, či sa dá spoľahnúť, že ju raz pokorím.

Ve tváři se mi nezměnil ani sval. "Přiznat se... buď jsi opravdu odvážný, nebo opravdu hloupý..." odvětila jsem a otočila se, vyšla zpět na balkon a zahleděla se na Sunu. "Ta technika.." odmlčela jsem se. Znala jsem ji.. až moc dobře! Ale proč zrovna ona..? "Jistě víš, z jakého důvodu je zakázaná.." dodala jsem po několika minutách mrtvolného ticha. "Znáš její rizika.."

Úškrn na tvári zostal. Nóó, aj ja rozmýšľam, ale asi strácaš autoritu Néé-chan.. Nato som ju nasledoval na balkón, a úškrn nahradil úsmev. Oprel som sa o zábradlie, a tak ako ona, aj ja som sa pozeral na Sunu. Ale nie na ňu. Akoby som sa bál, že mi bude čítať myšlienky. Bolo jednoznačné, prečo chcem práve tú techniku. Áno viem.. A áno poznám.. Odvetil som jednoducho. Nečakal som, že to pôjde tak ľahko, a že to z nej vytiahnem hneď.

"Proč jí chceš..?" poslední rozhodující věc. Pohled pryč. Proč to chceš..? Přesunula jsem se pohledem k němu. Technika, která mě děsila a fascinovala zároveň. Ale proč jí chce on..? Můj malý bráška.. Shio, víš, co se ti po ní může stát..? Tolik otázek, ale nemohla jsem se zeptat. To jsem prostě nedělala a musela jsem to zadržet.