Tanigakure

First topic message reminder :

Jedná se o území, které odděluje Sunagakure a Konohagakure.

"Omyl!" ozvalo sa z miesta, ktoré ešte pred chvíľou zachvátil výbuch. Vyskočil odtiaľ zjavne naštvaný Uraraku s menšími, hoc nie veľmi vážnymi popáleninami. Jeho výskok bol ohromne dlhý a útok prevádzal na vodcu tani. Keď už to vyzeralo, že sa podarí, Manabu sa stačil uvedomiť a Urarakovu ofenzívu zblokoval.
"Tse," odfrkol som po dopade na zem. Mal som sto chutí pokračovať v súboji, lenže skupinka prežitých samurajov ma ťahala preč.
"Pane, toto je koniec! V tomto stave nemáme najmenšiu šancu! Musíme sa stiahnuť!"
"Blázniš?! Samuraji nikdy z boja neutekajú!" argumentoval Urakaku presvedčivo. I napriek tomu sa ho však ostatným podarilo presvedčiť a po krátkej chvíli intenzívnej hádky prehovoril.
"Budiš. Tento boj ste vyhrali, ale vojna ešte len začala!" predniesol pomerne známu vetu, než sa vydal preč. Vodca tanigakure sa už otočený k ľudu na útese prihováral k dedinčanom, keď tu zrazu už na ceste preč Urakaka pochytila zlosť za to, koľkí muži dnes zbytočne padli, tasil katanu svojho kolegu, nabil ju chakrou a hodil ju ohromnou rýchlosťou po Manabuovi. Ten vzhľadom na to, že bol otočený, nemal najmenšiu šancu reagovať. Katana mu prešla srdcom a jeho bezvládne telo spadlo z útesu, pričom samuraji využili vzniknutý rozruch a napokon predsa len ušli...

Rovnako ako všetci naši shinobi som sa už i ja začal tešiť z nášho víťazstva, keď tu zrazu sa mi naskytol strašný pohľad. Nášho vodcu z ničoho nič prebodla chakrou nabitá katana, následkom čoho jeho bezvládne telo spadlo medzi nás z útesu. Okamžite som sa rozbehol jeho smerom, podobne ako mnohí iní shinobi, pričom tí ostatní boli v dostatočnom šoku na to, aby sa vôbec stačili pohnúť. Nikto z nich tomu neveril. Zbehlo sa to prirýchlo.
"Manabu-sama!" spustil spoločne s mnohými ďalšími druhý vodopád sĺz.
"Manabu-sama... Manabu-samaaaa!" výkriky sa rozliehali celou dedinou. Víťazstvo shinobi z tanigakure si prinieslo veľmi nepeknú krvavú daň, s ktorou nikto nepočítal. Husté mračná, ktoré práve zakryli mesiac, spoločne s udalosťou, ku ktorej pred chvíľou došlo, uvalila definitívne na dedinu temnotu noci. Obyvateľom neostalo nič viac, než len vyčkať na blížiace sa ráno...

Po této události čas plynul značně pomalu, i pro mě, který jsem byl zvyklý na to, nespat, se tyhle dny táhly až mimořádně dlouho. Od vytlačení samuraiů se atmosféra ve vesnici rapidně změnila. Všude bylo ticho, lidé truchlili pro padlého velitele a já se díval, jak každý chodí s hlavou svěšenou, a i přesto, že vyhráli, nebyli z toho vůbec šťastni. Všichni se báli nadcházející události, kterou byl pohřeb Velitele Tanigakure no Sato. Sám jsem nechápal, proč tak truchlí, byl to člověk, nahraditelný jako každý jiný... Utíkalo mi snad něco? Možná na to přijdu na pohřbu, který se měl konat velmi brzy...

"Nazdar," zakýval som smerom k Shuichimu ihneď, čo som ho už z čo najväčšej možnej blízkosti zazrel.
"Tak... dnes je ten deň...," poznamenal som nie veľmi nadšene potom, čo som sa k nemu priblížil natoľko, aby sme mohli hovoriť potichšie, ako si to vonkoncom situácia v dedine aj vzhľadom na predchádzajúce udalosti žiadala.
"Ten dôležitý deň. Deň, kedy si uctíme pamiatku nášho hrdinu," dodal už takmer absolútne skleslo. V hlave sa mu vybavovali jeho posledné okamihy a chvíľa, na ktorú s najvyššou pravdepodobnosťou už do smrti nezabudnem. Dvaja v mojich očiach najväčší hrdinovia umreli behom jedného dňa...

"Zdravím..."
Zamručel jsem a postavil jsem se, jelikož jsem "seděl" na jedné z laviček, ono sedět s velkou dýní na zádech se moc dobře nedá. Chvíli jsem se díval do země a poté jsem se zadíval na svého kolegu.
"Asi už to tak bude..."
Zaměřil jsem se na jeho posmutnělou tvář a jeho chování bylo taky skleslé. Zajímavé, že pro jednoho člověka truchlilo tolik lidí... Bylo to něco, co jsem viděl prvně v životě.
"Hrdinové nepotřebují uctívat, oni sami jsou ctností."
Pokusil jsem se povzbudit svého kolegu, ale moc dobrý jsem v tom nebyl ,přeci jen před týdnem a pár dny jsem ho málem zabil.

"To je fakt," pousmial som sa vzhľadom na jeho poznámku.
"I napriek tomu, že to ale nepotrebuje, my to preňho prosto urobíme... to samo o sebe vypovedá o skutočnosti, nakoľko dôležitý pre nás a pre túto dedinu bol," vysvetlil som mu svoj postoj.
"Navyše... mnohí majú tak zlú náladu i pre inú faktickú vec, o ktorej sa síce na verejnosti zatiaľ nehovorí... no medzi ľuďmi sa už pomerne často šušká... skrátka," chystal som sa mu objasniť situáciu Tanigakure.
"Nejde len o pohreb jeho, ale i o pohreb celej dediny samej o sebe. Tanigakure umrie s našim hrdinom," prehovoril som taktiež nie veľmi nadšene.

"Jak myslíš..."
Trochu jsem se zadumal a uvažoval jsem nad jeho posledními slovy.
"Jak to myslíš, zanikne s ním?"
Optal jsem se celkem zmateně, jelikož jsem nechápal, co tím myslí.

"No, vieš...," pre istotu som sa rozhliadol navôkol a naklonil bližšie k Shuichimu, keďže som rozhodne ešte nechcel šíriť poplašné správy, hoc som si uvedomoval, že to viac ako polovica shinobi už aj tak tuší a vie.
"Je pravda, že mnohí z nás prežili... no väčšina z tých, ktorí padli, boli práve shinobi, ktorí tvorili našu najsilnejšiu moc... nemáme nástupcu na miesto vodcu... nemáme prakticky už žiadneho ninju úrovne jounina... a preto...," stíchol som.
"Môj otec... teda feudálny pán Zeme Riek... zrušil dohodu s našou dedinou, teda nás prestal sponzorovať... preto v najbližších dňoch Tanigakure zanikne," vysvetlil som mu našu situáciu.
"Máme ešte nejaké tie peniaze vďaka nášmu vývozu zbraní do suny a okolia... ale to nepostačí nadlho... nehovoriac o tom, že s tým, čo teraz máme, by sme nemali najmenšiu šancu odporovať druhému útoku samurajov... preto sa už teraz väčšina shinobi od nás i so svojimi rodinami sťahuje... čakajú iba na tento deň... na dnešný pohreb, kedy dajú zbohom nášmu vodcovi... a celej Tanigakure..."

"Ach... Tak."
Chvíli jsem mlčel a poté jsem zakroutil hlavou.
"Bohužel, v tomto ti nepomůžu, mám sílu, ale tohle potřebuje mnohem více."
Opět jsem utichl a poté mi došlo, co to znamenalo.
]i]"V tom případě naše výhra nic neznamená... Samuraji získali to, pro co přišli... Omlouvám se... Nedokázal jsem je zastavit."[/i]
Ucítil jsem podivný trpký pocit. Nebyl to smutek, bylo to něco zvláštního. Byl to prazvláštní pocit, který pramenil z toho, že jsem zklamal druhou osobu...
"To poslední, co pro vás mohu udělat, je udělat tento pohřeb honosným, přesně tak, jako byl váš vůdce."
Utrousil jsem.

Jeho snahou o pomoc som bol viacmenej nadšený, avšak nad jednou vecou som sa musel pozastaviť.
"Že sme nič nedokázali?" spýtal som sa pomerne prekvapene.
"Robíš si srandu?! Odrazili sme útok jednej z momentálne najmocnejších existujúcich armád s našim takmer až úbohým počtom! Potupili sme česť tých smiešnych samurajských panákov, keď sme ich prinútili stiahnuť sa a hoc naša obeť bola obrovská, nedošlo na smrť ani jediného dieťaťa či ženy! Nevydali sme im našu dedinu a jediné, čo tu po ich návrate nájdu, bude nepoužiteľná, ekologicky bezvýznamná a ekonomicky na dne oblasť! Nevieme presne, čo bolo ich zámerom, každopádne chceli obsadiť Tanigakure a zlyhali! Je pravda, že sa blíži zánik tejto dediny, avšak Tanigakure nebude zničená! Potom, ako pre ňu náš vodca obetoval život, to už viac nie je len územný celok, kdeže. To my sme Tanigakure!" objasnil som mu nadšene môj postoj, hoc malinko prehnane hlasno. Prekvapivo to však v ľuďoch, ktorý ho počuli, nevzbudilo ani pri najmenšom paniku, naopak. Zdalo sa, akoby ich zvesené hlavy z ničoho nič pozdvihla nádej na nový začiatok. Z ničoho nič bolo v uliciach konečne možné badať i úsmevy.
"Tak sa na to pozri znova. Naša výhra znamená veľa a nebyť vašej pomoci zo suny by sme to všetko nedokázali. Navyše nám budete nápomocní ešte viac," do Shuichiho ruky som vtisol list.
"Keď sa budeš vracať domov, zanes to prosím kazekagemu. Je tam analytický posudok o všetkom, čo sa stalo, zahŕňajúc okrem iného i samurajské taktiky boja. Nes náš príbeh ďalej, pretože potom, ako sa okolité národy dozvedia, čoho sa samuraji dopustili, s najvyššou pravdepodobnosťou Tetsu no Kuni pri najbližšom stretnutí kage stratí svoju neutralitu. Ako náhle sa tak stane, rozdrvíme ich spoločne, zo všetkých strán!" prehovoril som s úsmevom.

"Asi máš pravdu, samuraji ještě dostanou to, co jim patří...
Ale teď bychom se měli přesunout, pohřeb začne již brzy..."
Oba jsme se tedy připravili a prošli jsme celou vesnicí, až do menšího údolíčka, kde chtěl být Velitel vždy pohřben. Byla tu velká výstavní rakev, která byla raději zavřená, stála na zdobeném dřevěném kusu dřeva a vedle byly fotografie Velitele spolu s pár předem připravenými stužkami a věnci.
Několik vysoce postavených mělo dlouhý, ale zároveň srdceryvný proslov o tom, jaký to byl skvělý člověk, co vše pro vesnici udělal a jak moc pro ně znamená ztráta jeho osoby.
Jako poslední měl svou řeč připravenou i Satou. Mluvil dlouho a měl co dělat, aby se nerozbrečel, nechápal jsem proč, ale podivným způsobem jsem ho chápal. V průběhu jeho proslovu jsem si dřepl a přiložil jsem ruce k zemi, potřeboval jsem chvíli času na přípravu.
Souta toho měl na srdci hodně a šlo vidět, že jeho řeč podpořila i mnoho občanů vesnice, jelikož ti byli zničení z toho, že musely opustit své domovy. Jeho řeč jim ale dodala naději a já toho chtěl využít. Ke konci jeho řeči jsem se pomalu rozešel, a i když se mě někteří občané snažili zarazit, písek jim to nedovolil. Přešel jsem k oltáři, letmo se Veliteli uklonil a poté jsem šel kus za jeho rakev a rozhlédl jsem se na všechny přítomné. Roztáhl jsem ruce a v tom začala země pode mnou pukat a třást se, některé občany to mohlo velmi znervóznit, ale to nebylo účelem. Pomalu jsem se vznesl na kousku zeminy, vytvořené z mého písku a s rukama roztaženýma jsem dal písku jasný rozkaz. Obrovská masa písku vylétla do vzduchu za mnou a začala kolem mne tvořit podivný obří patvar. Postupem času se to začalo podobat člověku a nakonec... Byla to podobizna Velitele Tanigakure, jeho tělo od pasu nahoru, který nade mnou držel obě dlaně napřažené a já jsem levitoval kousek nad ním, bylo to to poslední, co jsem mohl pro vesničany udělat.

"Občané Tanigakure!"
Můj tichý hlas se najednou rozezněl do všech stran a nebyl tak tichý, naopak byl zvučný hrubý a šel z něj respekt.
"Tento den se zapíše do historie vaší vesnice! Nejen, že jste přišli pochovat jednoho z vašich největších hrdinů, přišli jste tímto vzdát památku i mnoha dalším, kteří padli pro svou vesnici. Obětovali vše, co měli, i své holé životy proto, aby mohla vesnice a její obyvatelé přežít! Avšak neberte tento den jako prohru! Berte tento den jako nový počátek, novou éru vaší vesnice! Možná, že vesnice jak ji znáte zanikne, ano, váš malinký národ se rozuteče do všech koutů světa a budete se snažit najít svůj nový domov. Ale nesmíte při tom zapomenout na jedno. Dokud budete mít svou vesnici v srdci, nikdy nezmizí!"
Pohnul jsem dlaněmi a pravou ruku jsem přiložil na svou hruď, to samé udělala velká písčitá podobizna, ktrou jsem vytvořil.
"Pokud nedopustíte, aby se na vesnici zapomnělo, nikdy nezmizí. Je jedno, zda zmizne z mapy, mnohem důležitější je vědět to, kde váš domov je. Váš domov je v Tanigakure no Sato! Pokračujte ve svém žití a žijte šťastně, tak jako to pro vás chtěl váš Vůdce i ostatní padlí. A jednou!"
Rozpřáhl jsem opět ruce, obrovská podobizna následovala mé pohyby, jelikož tato slova musela být zdůrazněna.
"Jednoho dne, se vrátíte, opět se spolu shledáte a založíte novou Tanigakure no Sato, která bude slavná, a všichni vůči ní budou pociťovat respekt, jelikož její občané měli obrovskou sílu ducha a dokázali ji znova vybudovat. Jednoho dne, se tak zajisté stane!"
Založil jsem si ruce na prsa a písčitá podobizna se začala pomalu rozpadávat, ne však na velké kusy, ale na zrníčka písku, která v malém množství letěla k místu, kde seděli všichni občané a prolétával mezi nimi. Díky slunečnímu svitu vypadal písek jako zlatavý prach, který tomuto dodal neopakovatelnou atmosféru a sílu ducha.
"I když nejsem jedním z vás, vaše vesnice i vy samotní jste mě naučili něco, na co už v životě nezapomenu..."
Ukončil jsem svůj proslov a pomalu se snesl na zem... Bylo to to nejlepší, co jsem kdy pro někoho jiného udělal a snad to i pomůže. Po mém projevu se přemístila rakev do země, lidé na ni pokládali hromady kytic a poté byla slavnostně zakopána.
Tímto skončil obřad i cesta Velitele, který se nebál jít proti obrovské přesile, jen proto, aby ochránil své milované...
Toho večera jsem se ještě setkal se Soutou. Bylo to těsně před tím, než jsem odešel. Vyjádřil jsem své city, což jsem ještě nikdy neudělal a ještě jednou jsem se omluvil za to, že jsem nedokázal ochránit to, co jemu bylo natolik drahé...
Naše rozloučení bylo velmi zvláštní, ale zároveň dojemné... Nevěděl co dělat, proto jsem mu trochu pomohl a po podání rukou, jsme se rozloučili. Já i s ANBU jsme odletěli zpět do Suny a tohle bylo naposled, kdy jsem Soutu viděl...

Přesun.