Tanigakure

Jedná se o území, které odděluje Sunagakure a Konohagakure.

V Tanigakure sa zjavne začalo niečo diať. Kawa no Kuni prechádzala nepríjemnou, devastujúcou smršťou zo strany obrovského počtu ozbrojených samurajov. I napriek ich pôsobeniu sa však zdalo, že dbali na životy neninjovských rodín. Predsa len však v prípade dediny Takumi urobili siroty z nejedného dieťaťa a zabrali väčšinu vyrábaných zbraní. Na ich čele stál niektorým už známy, pomerne postarší muž, bývalá pravá ruka čias Mifuneho, Urakaku. Od Tanigakure ich oddeľovala iba rieka.
"Občania Tanigakure!" prehovoril čo najzreteľnejšie hlbokým hlasom.
"Z ďalekých krajov vám prinášame správu. Už onedlho spadne väčšina existujúcich území pod našu kontrolu. Vzdajte sa nám dobrovoľne a pomôžte nám k nadobudnutiu tohoto vznešeného cieľa, inak..." očividne si potrpel na pauzu.
"Budete do jedného, nedbajúc na pohlavie či vek, vyhladení!"
Na postaršom mužovi bolo možné vidieť, že by sa pravdepodobne i sám najradšej násiliu vyhol. Vonkoncom, bol to práve on, kto ako prvý proti aktivitám týmto podobným protestoval a to je aj dôvod, prečo o svoje postavenie pravej ruky prišiel.

Pohľad na ozbrojenú armádu samurajov vyvolával dokonca i u mnohých vysokotriednych shinobi strach. Ten však akoby zázrakom pominul potom, čo sa na scéne objavila vodcovská osobnosť.
"My, shinobi z tanigakure, sme tvrdohlavejší, než sa môže zdať," poznamenal na pozdrav sarkasticky. Jednalo sa o najsilnejšieho ninju tanigakure, ktorého meno pre jeho zvláštny spôsob používania raitonu poznala i väčšina nukeninov za hranicami, Kanden no Manabu (doslova "elektrický šok Manabu").
"Vyhlasujete nám vojnu? Garantujem vám, za to draho zaplatíte!" zjavne na seba nenechal dlho čakať a ihneď utvoril pečate.
"Raiton, Jibashi!" po priložení ruky k vode celú rieku obklopili blesky. Nešlo však o obyčajný raiton, s akým sa je možné stretávať. Konzistencia chakry, z ktorej pozostával, bola na úplne inej úrovni. Zasiahnutá oblasť sa akoby sformovala do podoby chakrovej bariéry.
"Chcete prekročiť rieku? Môžete to skúsiť, každopádne, jedno malé upozornenie. Stačí jeden jediný dotyk a ste na popol," poznamenal, zatiaľ čo si uvedomoval, že bariéra tejto podobná nevydrží večne.

"Zlá odpoveď," odpovedal Urakaku, ktorý si samozrejme uvedomoval, že skúšať prekročiť rieku by nebol práve najlepší nápad. Vedel toho ale viac.
"Musí vám byť jasné, že ani po nadopovaní pilulkami niečo takéto nemôžete udržať dlho. Stačí jedno poľavenie a sme na druhej strane," upozorňoval ich.
"I napriek tomu, že s tým sám nesympatizujem, nemôžem si dovoliť, aby bola moja samurajská česť poškvrnená nesplnením rozkazu zo strany nadriadených, nech už ide o rozkazy akéhokoľvek druhu. Na svitanie dva dni odteraz bude po vás," vyhrážal sa a spoločne so svojimi mužmi čakal na najvhodnejšiu chvíľu.

Táto situácia sa ani mne veľmi nepáčila. Predsa len, neboli sme dedinou s práve najlepšou vojenskou silou, zatiaľ čo ich ozbrojených samurajov bolo priveľa. Bezvýchodisková situácia, rozhodne bez pomoci.
"Sami to nezvládneme. Souta-kun," oslovil neznámeho ninju v pozadí.
"A-a-a-áno, pane?" ozvalo sa odniekiaľ nesmelým hlasom.
"Toto je tvoja príležitosť. Lepšia už nebude. Tvoj spôsob transportu je najrýchlejší z našej dediny, jedine ty môžeš ísť po posily a vrátiť sa včas. Najbližšie od nás je momentálne Sunagakure. Vkladám do teba nádeje," vyniesol rozkaz, následkom čoho spomínaný shinobi prekvapene a ako obvykle nesmelo prikývol. Než sa ktokoľvek stačil nazdať, už ho nebolo.
"Souta! Stihni to!" vydal posledný rozkaz, než sa už definitívne venoval udržaniu bariéry a povzbudzovaniu svojich mužov k útoku.

S nie veľmi príjemným výrazom v tvári som naďalej postával naproti shinobim. Viditeľné bolo jedno. Bariéra už viac neobklopovala celú dedinu a posledné miesta, kde ešte pôsobil raiton vodcu Tanigakure, bola voda.
"Nerád by som sa do toho miešal," poznamenal som po chvíli.
"no obávam sa, že ste už na dne s vašou chakrou. Táto situácia je pre vás bezvýchodisková. Vaše ninjutsu vám nepomôžu," varoval som ich naposledy, chystajúc sa pomaly na útok. Ruku som zdvihol na znamenie pozoru.
"Urobili ste veľmi zle, Kanden no Manabu!" chystal som sa vydať rozkaz.

Uvedomoval som si našu situáciu a nebol som jediný. Na mnohých dedinčanoch bolo tak isto vidieť strach. Nemal som však už na výber. Pokračovať v tom ešte chvíľu, prišiel by som ešte i o zbytok chakry, ktorú som mal.
"Obyvatelia Tanigakure!" vyzval som svojich shinobi.
"Vždycky sme sa obávali tohoto dňa. Dňa, kedy budeme musieť čeliť nepredstaviteľnej hrozbe. Uvedomme si však jedno," pokúsil sa o čo najpovzbudivejšiu reč.
"Musíme bojovať! Toto nie je deň našej záhuby, ale nášho obrodenia! Deň, kedy celému svetu pripomenie, čo sme zač! Kedy tasíme zbrane a vyrazíme naproti vojsku s minimálne dvojnásobne väčšou bojovou silou za jediným účelom - ochraňovať to, čo je nám najdrahšie! Možno sa vám podarí nás zlikvidovať, no rozhodne si nád nepodmaníte!" prestal som uvoľňovať svoju techniku do rieky.
"Za náš domov!" po zjavnom nabudení prítomných shinobi sa všetci statočne vrhli do boja cez rieku. Vojna medzi samurajmi a Tanigakure týmto oficiálne začala...

Nie veľmi nadšene som vydal jednoznačný rozkaz.
"Eliminujte nepriateľov!" všetci samuraji sa pochopiteľne tak isto vrhli do rieky. So svojimi chakrou predlžovanými čepeľami ťali všetko, čo im prišlo do cesty. Straty samozrejme boli rovnomerné na oboch stranách, no naša početná prevaha z nás prakticky už na začiatku činila pravdepodobnejších víťazov.
"Masaru-san," prehovoril zasa raz Uraraku k neznámemu červenovlasému mužovi, postávajúcemu obďaleč neho.
"Kanden no Manabu sa zdá byť takmer bez chakry. V takomto stave ho zvládnem ja. Ty sa v prvom rade postaraj o toho chlapca, ktorého vyslal preč a o prípadné posily, ktoré si sem privedie," po zaznení rozkazu sa červenovlasý muž akoby vyparil. Uraraku sa naopak vrhol smerom k vodcovi Tanigakure a na jednej z okolitých skál sa nad svojimi vlastnými vojskami začali šermovať...

Nad krvavým bojiskom Tanigakure sa z ničoho nič vzniesol tieň. V prípade pohľadu na oblohu bolo jasné, čo ho spôsobovalo. Šlo o pomerne veľkého, pristávajúceho operenca, z ktorého som okamžite po jeho pristáti zjavne plný odhodlania zoskočil. Pohľad, ktorý sa mi však naskytol, nebol práve najpríjemnejší.
Takže- takže takto- vyzerá- vojna, preglgol som na prázdno. Len táto kratučká chvíľa postačila nato, aby sa na mňa zozadu s očividným úmyslom zabiť ma stačil vrhnúť muž odetý v samurajskej zbroji. Prestrašene som pohliadol do očí blížiacej sa smrti...

Vítr mi foukal do tváře a já se díval na zem. Byla to nefalšovaná bitevní vřava. Boj zuřil a byli to jistí lidé proti podivně oblečeným lidem. Vypadali jako samuraiové, ale s ničím podobným jsem se ještě nesetkal, proto jsem nemohl usuzovat, co se tam dělo. Jediné, co jsem zde chtěl, bylo pochopit toho ninju, který mě poprosil o pomoc. Ovšem, jakmile přistál, málem zemřel. Okamžitě jsem rozpřáhl ruky a písek z mé nádoby startoval po samurajovi, který se zahnal na ninju.
Část písku se rozdělila a vytvořila štít, který zablokoval jeho úder.


Druhá část se rozletěla přímo na něj a zaútočila. Vytvořily se dvě ruce, které jej chytli do drápu a praštili s ním o zem tak silně, že se jen tak nepostaví. S malým pousmáním jsem se na to díval a užíval si tento moment.


"Shine..."
Pronesl jsem polohlasem.

Všichni jsme doběhli až na okraj velkého roje ninjů a samurajů.
"Kapitáne?! Co to je?! Kde je Shuichi? Co budeme teď dělat?!"
Ostatní dva se dívali do davu lidí a jeden z nich si všimnul poletujícího Shuichiho na svém písku.
"Támhle je. 25 metrů od nás. Je na svém písku!
Poslední z nich se zadíval na Shuichiho a usoudil, že prozatím není nebezpečný.
"Když už jsme tady a bude z toho průšvih, pomůžeme těm vesničanům. Jsou to naši spojenci, a jestli tohle byl plán Shuichiho, tak z toho možná ještě dostaneme pochvaly! Takže na ně, ale bacha! Ať nezjistí, že jsme ze Suny!"
Ostatní dva ANBU přikývli a rozmístili se do bitevního pole tak, aby pokryli maximální množství nepřátel. Prozatím bojovali pouze se svými katanami a nepouštěli se do divočejších jutsu.

Už som sa i pripravil na najhoršie, keď ma zrazu Shuichi pred zásahom obránil.
Ech- to bolo- tesné! mal som sto chutí omdlieť, ale uvedomoval som si, že musím byť i ja prospešný. Čo ma povzbudilo, bol pohľad na to, ako náš vodca bojuje proti kapitánovi samurajov.
"Sugooi!" neodpustil som si uchvátený výraz. Nestrácal som však na pozornosti.
"Pán dainin!" oslovil som Shuichiho.
"V-vpred!" chcel som ho upozorniť na príchodiace nebezpečenstvo.

Akoby z neba sa vzniesol akýsi v plášti zahalený, červenovlasý muž. Pomaly pristával neďaleko od nás, pričom sa sústredil jak na mňa, tak na Shuichiho. Zjavne sa chystalo na niečo nebezpečné. Nielen, že na sebe nemal pre ostatné vojsko typické brnenie, ale súdiac podľa príchodu bolo očividné, že používa ninjutsu. S najvyššou pravdepodobnosťou teda pôjde o shinobiho.

Podíval jsem se, jak můj písek pěkně pocuchal toho samuraje a už jsem se chtěl rozletět vpřed, když před nás přistál podivný muž, kolem kterého foukal zvláštní vítr. Vypadal na ninju, stejně jako jsem byl já nebo ANBU. Proto jsem pomalu pokynul rukou a snesl jsem se před ninju.
"Drž se blízko u mě."
Doskočil jsem na zem a všechen písek se opět připlazil ke mě. Některý levitoval kolem mě, další se vracel zpět do nádoby. Nechal jsem ho i kolem sebe levitovat, aby viděl, že já nebudu lehká kořist...

Ani na malý okamih som neváhal a skutočne sa za Shuichiho postavil. Pri pohľade na ninju som sa však po chvíli z ničoho nič akoby preľakol.
"To- to- to je-" inštinktívne som cúvol dozadu.
"Sunadainin (doslova "piesočný veľký ninja", spôsob, ktorým Souta adresuje Shuichiho), verím vo vaše schopnosti, ale- ten muž je-," poznal som ho veľmi dobre. Veď ako by som aj nemohol nepoznať bývalú ochranku môjho otca, feudálneho pána Zeme Riek, Takumi Masarua.
"Elitný jounin," preglgol som na prázdno.

"Chmm... Nezajímá mě, kdo je. Pro mě je to jen krev..."
Nehodlal jsem zjišťovat, kdo to je, proč tady je, nebo co chce. Rozhodl jsem se mu pomoct a to spočívalo v tom, že zlikviduji ostatní. Uvítal jsem ho milým obličejem

Rozpřáhl jsem ruce a písek kolem mě začal poletovat.
"Suna shuriken!"
Rozpřáhl jsem ruce a spojil je v pečeť těsně před obličejem, vše jsem doplnil šíleným úsměvem. Písek mě okamžitě uposlechl a z písku za mými zády se začaly formovat shurikeny a obrovskou rychlostí se rozletěly na toho chlapa.

Souta iba obďaleč pozoroval, čo sa bude diať a rozmýšľal, prečo je Masaru na ich strane.

Vytřeštil jsem oči. Silný uživatel Fuutonu!
"Shiwata!"
Zaklel jsem a okamžitě jsem máchnul oběma rukama, načež písek okamžitě zareagoval a vytvořil mezi námi stěnu, věděl jsem, že to bude málo, proto jsem ještě více zamáchal rukama a písek ke mně došťouchal ninju, a jakmile byl dostatečně blízko, písek nás obalil a vytvořil písečnou kouli, ve které nás oba schoval.

Tímto jsme se byli schopni ubránit proti tak ničivé vzdušné vlně... Ovšem problém bylo, že jsme nic neviděli... Tedy ninja ne. Já jsem na tohle byl připravený. Vítr vytvářel prazvláštní zvuky a uvnitř koule to znělo všelijak.
"Neboj se, tohle je jeden z mých druhů obrany. Tady jsi v bezpečí! Jen se moc nehýbej."
Přiložil jsem ukazováček a prostředníček k pravému oku a druhou rukou jsem trošku zašermoval.
"Daisan no Me!"
Kousíček nad písečnou koulí se vytvořilo písečné oko, které se mnou bylo propojené a já tak viděl, co se venku dělo.

Navíc jsem dal volnou rukou ještě jeden příkaz písku, který se projeví až za delší dobu...

Oko nad povrchem koule sledovalo, co se venku děje. Nečekal jsem, že bude až tak moc vychytralý. První náraz se mnou otřásl a stejně tak mohl i s ninjou, který se mnou byl uvnitř. Ze zdí se uvolňoval písek, který nám padal do vlasů.
"Eh... Huh..."
Zaskuhral jsem a volnou rukou jsem vytvořil pěst, která měla zvýšit tlak ve vrstvě písku a tím posílit naši obranu. Ale takhle jsem nemohl vydržet věčně, dával jsem si maximálně 5 minut, víc jsem vydržet nemohl, musel jsem doufat, že to do té doby stihnu...

Souta očividne javil znepokojenie. Nič však nehovoril. Nechcel totiž vyrušovať jeho poslednú šancu na prežitie, piesočného Shuichiho, v jeho očividnej koncentrácii.

Okem jsem spatřil, že se blíží něco velkého, ale tohle jsem opravdu nečekal... Byla to tak ničivá rána, že mé písečné oko se okamžitě rozprsklo a písečná koule byla během několika desítek minut rozmetána na kusy. Ovšem stačila nás ochránit před útokem. Padl jsem na kolena, klečel jsem na ploše, pokryté mým pískem a musel jsem se opírat dlaněmi o zem, abych se udržel. Sebralo mi to tolik chakry. Naštěstí mé písečné brnění ještě poškozené nebylo. Ninja se určitě taky bál toho, že už to déle neudržím.
Udýchaný jsem pozvedl hlavu a podíval jsem se na něj. Najednou jsem pozvedl ruce a prudce jsem s nimi praštil do písku, na kterém jsem klečel.
"Sabaku Kyū!"
Země těsně za Masarem rozpraskala a vyletěly z ní písčité šlahouny, které se rozletěly a obrovskou rychlostí se plazily po Masarových nohou.

Jejich cíl byl jasný, imobilizovat ruce, abych mu zabránil v jeho dalším útoku.
Šlahouny se během vteřiny spojily a vytvořily dvě ruce, které se obmotávaly kolem Masarova těla.

Pohľad, ktorý sa mi práve naskytol, vo mne vzbudil ohromnú radosť.
"Ty-" chystal som sa zo seba vydať vyjavene.
"Ty si to- dokázal!" ani som si neuvedomoval, ako prudko mi týmto vzrástla nálada. Ten piesočný ninja... je ohromne silný. Zvládnuť premôcť elitného jounina.
"Máš moju poklonu, sunadainin! Si neuveriteľný!" i napriek tomu som však mal divný pocit. Ako keby sa na niečo chystalo. Ako keby to ešte nemal byť koniec a mal som pravdu. Nebol.

Co to sakra bylo zač? Moje spoutání ho mělo znehybnit... Ale on ho dokonale rozprášil.
Nechápal jsem, co se děje. Nikdo mým technikám ještě nekladl takový odpor.

Tenhle pokus o útok mě stál dost sil a mé písečné brnění už nebylo tak pevné, objevily se první praskliny i bez toho aniž by na mě zaútočil. Věděl jsem, že ho musím zastavit, jinak to nedopadne dobře. Sice jsem klečel, ale ještě jsem napřáhl ruku a rozkázal písku, ať se jakkoliv pokusí jej zničit. Písek okamžitě uposlechl a začal se po Masarovi plazit.

Stočil jsem pohled na ninju a řekl mu jediné.
"Uteč..."

Vôbec som nechápal, čo sa to pred mojimi očami deje. Ten mocný shinobi, ktorý ma premohol bez toho, aby som sa ho vôbec stačil dotknúť... ten ohromný pieskový sunadainin bol práve porážaný a ja som s tým nemohol urobiť nič... vôbec nič...
"Heh?!" reagoval som prekvapene na jeho poznámku o tom, že by som mal ujsť.
"Ale to je predsa- grr!" potláčal som v sebe ohromné množstvo miešajúcich sa pocitov, od strachu až po hnev.
"Prečo?!" vykríkol som nahlas smerom k Masarovi.
"Prečo to všetko?! Prečo si nás zradil?!" vykrikoval som opakovane.

Nestačil jsem už ani vytvořit stěnu z písku, vítr mě pohltil a začal do mě tak silně narážet. Písek už vůbec nestíhal. Jen se za mnou líně plazil, jakmile jsem dopadl na zem, mé brnění bylo téměř na padrť. Už jsem mohl jen zůstat ležet a pozorovat, jak ho zabije...
Najednou jsem ucítil známou křeč v břiše a to hlodání v hlavě. Ne teď ne! Ne!
Ichibi! Byl tady...

Situácia, v ktorej sme sa nachádzali, bola mizerná. Uvedomoval som si to a preto sa zo mňa začalo liať ohromné množstvo potu.
Čo urobím?! Mal by som urobiť, čo mi hovorí a proste odísť! Masaru chce len zabiť sunadainina. I on sa mi ešte pred nedávnom pokúsil ublížiť. Je jeho vec, čo s ním bude! Presne tak! cúval som dozadu, zatiaľ čo sa Masaru približoval k Shuichimu a chystal sa ho mečom doraziť skôr, než čokoľvek stihne. Chcel som to nechať tak, keď vtom sa mi vybavili spomienky na moje dectvo, teda na časy, kedy som žil ešte u svojho otca a Masaru bol na našej strane...

Spoiler:

Ja... rozumiem! s ohromným odhodlaním v očiach Souta pohliadol smerom na Masara a vrhol po ňom draka zo svojho vlastného meča.
Sila zbrane bola porovnateľne väčšia a dokonca stačila nato, aby Masarovi vyrazila meč z ruky predtým, než ho zabodol do Shuichiho.
"Masaru. Urobil si obrovský chybu, že si vyrastal po mojom boku. Obraz toho, akým skvelým shinobim si v mojich očiach bol... zo mňa urobil o to lepšieho ninju!" dve z dračích hláv jeden z Masaruových mečov zlámali, zatiaľ čo tretia prenasledovala priamo uskakujúceho Masarua.
"Naďalej sa bojím hada, avšak v záujme ochrániť sa ho už viac nebudem straniť! Využijem silu, ktorú mi strach z neho dal k jeho zahnaniu!"

Už bylo pozdě, byl v mojí hlavě. Chtěl zabíjet... Byl tak silný, i když byla pečeť utáhlá teprve pár hodin.. Znamenalo to, že mě už opravdu ovládne?
Tohle byla poslední myšlenka, na kterou jsem se zmohl. Poté se kontroly ujal Shukaku. Písek najednou obalil část mého obličeje a celou mou pravou ruku. Jakmile jsem znovu otevřel oči, nebyly to mé oči, patřily jemu!

"Konečně venku! AHAHAHAAAAAAAAA! Venku! Jsem venku! MUAHAHAAAA!"
pohled mi okamžitě sjel na Masaru. Psychotickým pohledem jsem si ho přeměřil a začal jsem se smát.
"Tak to ty můžeš za to, že jsem venku? Musím ti poděkovat! AHAHAAAA! Dovol mi ti poděkovat, jak nejlépe umím!"
Rozkřikl jsem se na něj a můj výraz by vystrašil snad každého.

Najednou jsem se začal nadechovat, a jakmile byly mé plíce plné, využil jsem svého elementu.
"Fūton: Mugen Sajin Daitoppa!"

Začal jsem vytvářet ohromnou vzdušnou vlnu spojenou s pískem, která ho měla okamžitě odpálkovat.

"AHAHAHAAAAAAAAAAAAA! Ty mě bavíš, proč si nechceš hrát?! Nejdřív mě osvobodíš a teď se mě bojíš? Ale no ták, pojď si pohrát! MUHAHAHAAA!"
Trošku jsem se nahnul a za tu chvíli, kdy se pokoušel odrazit můj útok, se mi z písku zformoval i ocas. Přikrčil jsem se v kolenou a odrazil se tak šílenou rychlostí, že mě ani nemusel vidět, jak letím proti jeho odražené vlně.
"AHAHAAAAA! SHINEEEEEEEEEEEE!"
Začal jsem v průběhu letu plivat proti větrné vlně vzdušné střely, které ji měly rozehnat, já sám jsem se řítil s rukou napřaženou přímo na Masaru, které jsem si chtěl vychutnat. Chtěl jsem cítit jeho bolest, jeho utrpení, jeho smrt!!!

Drápy z písku už jsem po něm pěkně natahoval, když v tom mi po ruce přejel svou katanou a projel až k rameni, díky bohu se netrefil do tkáně, jen písek, který okamžitě odpadl a já už ruku nemohl použít. Navíc tu byl ten silný větrný poryv, který mi ale nedělalo problém odrovnat. Opět jsem se nadechl a vytvořil další písečnou vzdušnou vlnu, která tornádo rozpulila a tím zaniklo celé tornádo. Já ale padal za Masarem a ještě ve vzduchu (já ve vzduchu) Jsem po něm šlehnul ocasem, přesněji po jeho trupu a z ruky, kterou mi poranil jsem rychlým šlehnutím poslal asi 10 shurikenů.
"JAHAAAAAAA! To je zááábava!"

Moje tělo se začalo čím dál více obalovat pískem, teď už jsem měl téměř celé tělo tvořené pískem, kromě nohou, přesněji kotníků a Masaro na mě poslal techniku, kterou odrovnal toho ninju. Složil jsem ruce k sobě a zase jsem se nadechnul. Objem plic jsem naplnil z maxima a poté jsem z pusy vystřelil 2 extrémně stlačené střely fuutonu, které se hravě vyrovnaly jeho technice. První byla k tomu, abych protrhnul jeho techniku, druhá k tomu, abych jej sejmul.
"Renkuudan! SHINEEEEEEEE!"

"AHAHAA! Chcípni, ty nicko!"
Dopadl jsem na zem a najednou jsem se chytil za hlavu.
"Nee! Nech mě být! Zalez! Teď jsem venku já! nech mě! WUAAAAAAAA!"
Posledním útokem se dost vyčerpal, teď byla moje šance. Tak jak on vždy využíval mé slabosti, využil jsem já teď tu jeho.
"Půjdeš spát Shukaku! Tohle je můj boj, já tady šel! Musím to pochopit, proč tolik riskuje! Chci to vědět! Zalez zpátky do země ty zrůůůdo!"
Změnil jsem najednou hlas a začal se cukat jako bych dostal epileptický záchvat.
"Ne, ne! Nedám ti to! Beze mě nejsi nic! Už dávno bys byl mrtvý! NEEE! Nedám! Já chci žít! Chci zabíjet! Neber mi to! AAAAAAAAAA!"
Opět se ozval můj vlastní hlas.
"Ne! Musím to pochopit! Chci vědět, proč tolik riskuje. Kde bere tu odvahu. Proč pro ně chce umřít! Zaleeeeeeeez!"
Ač to Shukaku nechtěl, naše společné tělo spojilo ruce a já začal jeho mysl zatlačovat zase do pozadí. Nehorázně jsem při tom křičel, ale fungovalo to. Písečné tělo začalo ochabovat a poté se začalo pomalu rozpadat.
"NEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE!"
Zapištěl z posledních sil Shukaku, než opět usnul.
Otevřel jsem oči a již to byly opět oči, které patřily mě. Podařilo se mi vzít si kousíček jeho chakry, ale i to stačilo k tomu, abych se písek rozpadl a jen kolem mě poletoval. Jako smyslů zbavený jsem se díval jediným směrem, tam, kde zmizel Masaro. Musel jsem ho zabít, a´t to stálo, co to stálo. Navíc jsem poslal kousek část písku pro toho ninju, kterého odpálil stejnou technikou. Zaslouží si vidět, jak ho zabiju.
"Kde jsi! Jdu si pro tebe!"
Některá část písku už ani nelevitovala, jen se plazila vedle mých nohou a já, ač zničený, jsem musel jít dál. Musel jsem ho zničit!

Ač fyzická aktivita nebyla mojí největší výhodou, jakmile jsem viděl jeho troufalý pohled, nemohl jsem si pomoct. Cítil jsem tu zlobu, ten chtíč ho zastavit!
Rozběhl jsem se, i když jsem se někdy zaklopýtal, ale běžel jsem dále s pohledem v očích, který říkal jediné! Dnes skončí!
"Jak se opovažuješ! Vkročit na cizí území a pokusit se zabít někoho, kdo ti byl blízký!"
Já... Já to najednou cítil. Tu sílu! To, že ochraňuju někoho slabšího. Nechtěl jsem ho zabít, nebyla to ta krvežíznivost jako předtím. Bylo to úplně jiné. Musel jsem ho zastavit, kvůli toho ninji... Musel jsem, protože on na mě spoléhal!
Skočil jsem několik metrů před Masaru a roztáhnul jsem ruce, načež se na něj rozletěly vlny písku a nepřestával jsem s rukama šermovat, protože jsem mu nechtěl dát ani mizivou šanci na to, využít techniku, ale stejně jsem někde v duchu byl připravený...

"Shiwata!"
Zase jeho fuuton. Nikdy bych nevěřil, že ten element dokáže být tak protivný.
Zmizel mi z očí! A jakmile se rozplynul dým, byl pryč! Ale neutekl... To se mi nezdálo, když měl takovou radost z toho v jakém stavu jsem... Někde musel vyčkávat. Schovaný. Ale on nechápal, proti komu stojí...
Rozpřáhl jsem ruce a písek se najednou rozletěl na jednotlivé zrníčka a rovnoměrně začal pokrývat blízké okolí, jestli tady někde je, najdu ho podle toho, že na něm ulpí můj písek!

Malé rány fuutonu začaly ničit zemi kolem mě a já musel jednat. Musel jsem se spolehnout na svou obranu. Písek okamžitě přiletěl zpět a formoval kolem mě štít, který vydržel nějaké ty rány. Zabalil jsem se do svého písku a snažil se jej udržet co nejpevnější po co možná nejdelší dobu, ale jeho střely byly strašně rychlé a malé, něco takového jsem nemohl vykrývat věčně a kdo ví, co by to udělalo, kdyby mě to trefilo...
Zatraceně! To to všechno skončí takhle?! Ani Shukaku mi tentokrát nemohl pomoct, spal příliš krátkou dobu...

Z ničoho nič sa objavila záchrana. Nebolo lepšej príležitosti, než práve teraz. Shuichi totiž zdržal čas dostatočne pridlho nato, aby som sa stačil i za pomoci piesku, ktorý mojim smerom Shuichi poslal, vyhrabať z jaskyne a zaútočiť zozadu, zatiaľ čo sa on venoval jemu.
"Masaru-san, ahoooj!" vykríkol som jeho smerom už v čase, kedy som mu zabodol kunai do chrbta a následne ihneď uskočil.
"Kto by bol povedal, že ma niekedy zachráni zvitok na privolávanie môjho opereného priateľa, ktorý som mal po celý ten čas za chrbtom. Stlmil náraz natoľko, že sa mi podarilo vyviaznuť iba s krátkodobým omráčením," poznamenal som s úsmevom na tvári nebojácne.

Moje obrana už začala skomírat... Blížil se konec... Ale najednou... Objevil se! Zabodl mu kunai přímo do zad a jeho pozornost se obrátila na něj. To byla šance, vyvaleně jsem se na něj díval. Nečekal bych, že e tady ještě objeví, ale bylo to jako sepsané samotným osudem.
Okamžitě jsem napřáhl ruce a písek se rozpadl a vytvořil ruce, které okamžitě vyletěly proti Masarovi. Tedy přesněji část písku. Větší část se rozdělila ještě na poloviny a začala vytvářet něco jako velké krychle na stranách Masara.
Ruce vyletěly proti Masarovi a chytily ho za ruce, aby mi neutekl, tahle technika totiž byla poslední, tohle neustojí, ani kdyby chtěl.
"Teď ti dokážu, že tě porazím jediným útokem. Chtěl si ničit a sám budeš zničen. Shine!
Suna no Shibō!"
Velké krychle písku se najednou rozletěly proti sobě a rozdrtily Masara, když do sebe narazily a on byl přesně v epicentru nárazu.

Priskočil som ihneď na miesto, kde práve Shuichi rozdrvil Masarua, ako keby som snáď ešte niečo čakal. Pre každý prípad som si pripravil kunai, keby sa mu ešte nejakým zázrakom niečo podarilo. Pre boj, ktorý som ale zviedol ešte pred Shuichim, som však už ani len ja nemal dostatok síl na zbytočné predlžovanie. Uvedomoval som si, že toto bola naša posledná šanca - prekvapenie. Ako náhle by táto stratégia nefungovala, bol by to náš koniec. S týmito myšlienkami som napäto čakal, čo sa bude diať.

Padl jsem na kolena... Konečně... Byl konec... Ruce jsem zabořil do písku a začal se konečně vydýchávat. Konečně jsem si mohl drobátko odpočinout a veškerý písek se vrátil do mé nádoby na zádech. Pozvedl jsem hlavu a podíval jsem se na zkrvaveného Masaru a ninju, který na něj ještě čekal. Nečekal jsem, že to přežil, ale jeho stav byl natolik vážný, že už nemělo cenu dále pokračovat.
Najednou začal mluvit a já... Nevím, co to bylo... Zvláštní pocit. Bylo to, jako by mě někdo dusil uvnitř. Horko těžko jsem se zvedl na nohy a zůstal stranou od nich. Protože si toho měli hodně co říct. I mě se tyto řeči dotkly a to jsem je téměř neznal.

Neubránil jsem se malému úsměvu a z levého oka mi ukápla malá slzička... Bylo to prvně, co jsem nebrečel kvůli zoufalství, ale kvůli smutku a smutku kvůli někomu jinému. Nechtěl jsem do této scény nijak zasahovat, ale jakmile Masaru zemřel, neubránil jsem se a přešel jsem blíže k nim. Písek opět vyletěl z mé nádoby a začal obalovat Masarovo tělo.
"Pokud dovolíš, myslím si, že i když to byl pořádný protivník a byl to náš nepřítel, i on si zaslouží řádný pohřeb a... Jsem rád a jsem hrdý na to, že jsem mohl být jeho protivník."
Můj písek dokonale obalil Masarovo tělo a vyzvedl ho do vzduchu tak, aby levitovalo metr a půl nad zemí.

Reakcia potom, ako som zdvihol hlavu k Shuichimu, bola rozhodne pomerne prekvapivá. Mal som síce slzy v očiach, no na druhú stranu som sa z neznámeho dôvodu... usmieval.
"Ja... je pravda, že som smutný... ale to nie je všetko...," pohliadol som opakovane k jeho mŕtvemu telu.
"Som... šťastný...," poznamenal som a mal som na to dôvod. Zasa raz som si totiž pri tomto nemohol odpustiť vybaviť spomienku z minulosti, tak isto jeden z našich podnetnejších rozhovorov...

Spoiler:

Zdá sa, že sa ti napokon predsa len splnil tvoj sen...
Pomaly som sa zbieral zo zeme.
"Máš pravdu. Bude mať pohreb, aký si zaslúži. Ja... ani nevieš, ako rád by som vyjadril svoju vďaku... ale vojna ešte neskončila," poznamenal som pri pohľade na posledné zbytky samurajov a ohromný súboj medzi vodcami oboch strán...

Podíval jsem se na bitvu, která pořád zuřila mezi oběma stranami ninjů a na boj vůdců.
"Bohužel, tvému vůdci už nepomůžu, nezbyla mi téměř žádná chakra... Ale možná něco dokážeme udělat s těmi samuraji. Doufám, že budou mít dobrou náladu..."
Ukázal jsem do tří různých směrů a každým směrem se vydala malilinkatá část mého písku, které se klikatila a měla za úkol jediné, předat zprávu ANBU.
"Jen se dívej, pokud to klapne, bude bitva brzy u konce."
Ubezpečil jsem ho. Uvědomil jsem si, že mi vlastně ještě ani neřekl své jméno, nebo už jsem ho zapomněl?

Každý z nás bojoval ze všech sil, ale taky jsme začínali mít dost. Bojovat takhle dlouhou dobu nebylo pro nás. Byli jsme stavěni k rychlému a destruktivnímu účinku. Každý z nás se nacházel na úplně jiné části bojiště, ale v jeden okamžik se před každým z nás objevil písek a vytvořil zprávu ve vzduchu. Shuichi nám řekl jediné, zničit všechny samuraje...
Už od začátku boje jsme měli plán a dávali jsme obyvatelům vesnice dobrou radu, že jakmile zakřičíme, okamžitě musí vyskočit co nejvýše do vzduchu. Ta chvíle právě přišla.
ANBU nacházející se na severní části bojiště si sáhl na vysílačku pod kápí a aktivoval mikrofon.
"Kapitáne? Jak jsme na tom, Ukončíme to? Jaké jsou rozkazy? Přišla mi zpráva od Shuichiho, abych to tady rychle ukončil."
Z přijímačů ostatních ANBU se ozvala zpráva toho prvního.
"Potvrzuji, taktéž mi přišla zpráva. Vesničané byli informováni o akci. Čekám na instrukce."
Kapitán ANBU přikývnul a bleskově si přeměřil bojiště pohledem.
"Fajn, ukončíme to tady. Za 10 vteřin podejte znamení vesničanům.
Použijeme formaci G 56!"
"Hai!"
"Hai!"
Každý z ANBU začali v duchu odpočítávat a v posledních 5 vteřinách začali skládat pečetě. Najednou přišel čas a všichni, ač byli daleko od sebe a nemohli se vidět, zakřičeli jednohlasně.
"Teď, do vzduchu!"
Vesničané okamžitě uposlechli, a jakmile mohli, vyskočili do vzduchu, jak nejvýše jen mohli.
ANBU na severní části bojiště okamžitě využil situace a přiložil dlaně k ústům.
"Katon: Karyuu endan!"
Pod jeho prsty se vytvořil ohníček, který okamžitě začal olizovat zem a začal se šířit děsivou rychlostí a šířil se i do stran. Samurajové neměli téměř žádnou šanci, jelikož oheň začal nabírat i na intenzitě a doplazil se až k řece, na kterou upozornil kapitán.


GIFSoup
Další z ANBU, na východní straně si počínal podobně. Avšak on využil této řeky a skočil na její hladinu.
"Suiton: Suiryuudan no jutsu!"
Z vodních vln se vytvořil vodní drak, který začal rejdit po bitevním poli a snažil se zničit, co nejvíce samurajů. Všichni, kteří byli v blízkosti, neměli šanci a na ostatní si drak taky počkal, nebo se rozletěl přímo proti nim, náraz v takové rychlosti musel znamenat četné zlomeniny.


GIFSoup
A nakonec kapitán, který se držel ve středu bojiště, už měl taktéž připravené pečetě a už už jen aktivovat techniku.
"Fuuton: Juuha Shou!"


GIFSoup
Začal do všech stran sekat dlaněmi a z těch začaly létat větrná ostří, která narážely do země a vše, co jim přišlo do cesty se změnilo na prach...

Behom akcie anbu sa udialo niečo, s čím rozhodne nikto nepočítal. Jedného z nich, ktorý sa zdal, akoby vystupoval v roli kapitána, dostal priamy zásah lukom vystreleným chakrovým ostrím. Vzhľadom na skutočnosť, že mu bolo prebodnuté srdce, sa bol nútený okamžite mŕtvy zložiť.
"Hádam ste si nemysleli, že vás len tak necháme," pomerne veľká skupina samurajov totiž sídlila na jednom zo severne položených útesov, odkiaľ z bezpečnej vzdialenosti strieľali jednu potencionálnu hrozbu za druhou.

Nie veľmi nadšene som spozoroval spomínanú skupinku, o ktorej sa z tak nízko položeného miesta, ako bola zem, nemal nikto ako dozvedieť. Musel som to vybaviť osobne. Bol som však dostatočne zaujatý svojim súbojom a Uraraku ma za žiadnych okolností nechcel nechať. Než si však uvedomil, bol už v mojej pasci a na jeho chrbte mu zažiaril výbušný lístok.
"Bum," prehovoril som s úsmevom na tvári a skočil smerom k útesu, kde sa nachádzala spomínaná skupinka odstreľujúcich anbu, zatiaľ čo miesto, kde som stál doposiaľ, zachvátil i s Urarakom výbuch. Vpustil som do svojho meča svoju raiton podstatu a chystal sa osobne vysekať všetkých "odstreľovačov".
Moje útoky boli úspešné a ja som skutočne likvidoval jedného po druhom, pričom anbu mohli naďalej, hoc o jedného člena menej, pokračovať vo svojich útokoch. Pomerne dosť sa nám to tu riedilo. Bolo už očividné, že je víťazstvo naše a že sa nám vďaka posilám zo suny podarí samurajský útok odraziť.
"Víťazstvo... je naše!" vykríkol potom, ako si uvedomil, že ohromná väčšina zo shinobi z tanigakure prežila, zatiaľ čo samurajov už ostalo iba zopár. Bolo jasné, že sa budú musieť stiahnuť.