Byt č. 16 - Hōzuki

Klasický, středně velký byt s dvěma ložnicemi.

Zanedlouho jsem s Ren na zádech došel ke dveřím od bytu, vytáhl jsem levou rukou klíče z kapsy a odemkl dveře. Po vstupu jsem zamířil do její ložnice a položil ji do postele.
Jsem na tebe pyšnej, ségra.
Odešel jsem do své ložnice a na chvíli si zdřímnul.

Probrala jsem se ve své posteli. Hlava mi třeštila a každý sval v mém těle se chvěl. Co jsem to zase do čerta dělala? Opatrně jsem se vzepřela, chvíli tupě zírala a pak se odebrala do sprchy. Smyla jsem ze sebe špínu a pozůstatky vodní flóry. Hned jsem se cítila lépe. Zabalila jsem se do županu a šla se posadit do obývacího pokoje. Předtím jsem pochopitelně vybrakovala ledničku, abych doplnila kalorie. Začetla jsem se do nezajímavého časopisu.

Pohodlně jsem vstal z postele a zamířil si do ledničky pro něco k pití. Ren jsem si při cestě kvůli rozespalosti nevšiml a nevěděl jsem o ní až do té doby, než jsem se posadil do křesla naproti ni a nemohl jsem najít můj oblíbený časopis. Značně jsem se lekl, když jsem ji uviděl.
"Ehm, jak se spalo a jak se cítíš?" opřel jsem se o opěradlo a začal srkat z brčka můj oblíbený nápoj.

Věnovala jsem Renjirovi lhostejný pohled a po nějaké chvíli se zmohla na odpověď.
"Cítím se dost unaveně. A mám naražená záda." shrnula jsem veškeré své pocity. Zívla jsem a znuděně otočila stránku. Samé kecy o autech a o sportu. Náhle mě však překvapil obrázek nahé ženské.
"Jsi úchylný." konstatovala jsem šokovaně.

"Nevypadáš zrovna nejlíp," souhlasil jsem s jejím stavem a dosrkal poslední doušek.
"Je to chlapský čtení, nesuď mě.." mrkl jsem a na delší dobu se zamyslel. "Nebude od věci, kdybych zašel za Mizukage. Přeci jenom zevlujeme a nic neděláme už dlouhou dobu, podle mě o nás ostatní nemají ani potuchy."
Taky jsem se nahnul a vzal si ze stolu moji odloženou katanu. "Pak tu je ještě jedna věc, na kterou bych se rád zeptal," se zájmem jsem si prohlížel její ostří a usmíval se.

V duchu jsem si říkala něco na styl, že nikdy nevypadám dvakrát nejlíp, takže žádná změna... Ulomila jsem si další kousek čokolády a nechala ho rozplynout na jazyku. Hned mi Renjirovy poznámky přišly méně otravné.
"Dělej jak myslíš." pokrčila jsem rameny a otočila další stránku časopisu. Co bylo tam, se rozpakuju popsat. Chlapské čtení? Jemu by nejvíc seděly komiksy s kačerem Donaldem.
"A nač se chceš ptát?"

Katanu jsem zasunul zpět do pochvy a položil opět na stůl. Zašel jsem do kuchyně, abych prošmejdil ledničku. Přitom jsem nahlas vysvětloval. "Ty nepůjdeš? A k tomu, proč tam vážně chci... existuje jistý meč, o kterém bych se rád něco dozvěděl."
Vylovil jsem nanuk a vrátil se zpět do obýváku. "Mimochodem, jak jsi na tom ty s bojem na blízko? Jo a... dáš si taky?" ukázal jsem na nanuk.

"Nemám zájem o boj nablízko." zamumlala jsem. Hodiny taijutsu jsem opravdu nenáviděla. Vlastně jsem nenáviděla jakýkoliv fyzický kontakt s cizími osobami. Z toho důvodu jsem dávala přednost své kataně. Díky ní jsem si mohla držet odstup. Trénink taijutsu jako takový mi nevadil, pokud jsem se mu věnovala o samotě.
Zaregistrovala jsem nanuk a v očích mi zasvitilo. Vstala jsem z gauče, nechala časopis časopisem, a prázdný obal od čokolády, prázdným obalem od čokolády.
"Jop, dám si." usmála jsem se jako sluníčko.

"Hmm.." rozumím..
S trochou nejistoty jsem nakonec dal Ren svůj nanuk. "Ten byl poslední, vem si ho, už ani nemám chuť," pousmál jsem se a poplácal ji po hlavě. Došel jsem ke dveřím a přehodil přes sebe kabát. "Já se teda půjdu mrknout za Mizukage," pronesl jsem váhavě a na chvíli se zastavil u dveří kvůli reakci Ren.

Systematicky jsem likvidovala nanuk, když jsem si uvědomila, že brácha stojí u dveří a tváří se, jako kdyby se bál jít beze mě.
"Heee? Počkej, přece nepůjdu v županu! Jsem tu za minutku." zvolala jsem a zmizela za dveřmi svého pokoje.
O deset minut později jsem vyšla ven, už upravená do civilizované podoby.
"Můžeme jít." oznámila jsem s milým úsměvem.

Za hlavou se mi objevila velká modrá kapka. Nebyla ještě před chvílí unavená k smrti?
Hlasitě jsem si povzdechl a počkal, až se dáma hodí do gala. "Tak teda jdeme," otevřel jsem dveře a nechal Ren projít. Za námi jsem zamkl a společně jsme odešli.
(přesun)

Probudila jsem se docela časně, na to že jsem včera byla utahaná k smrti. Uvařila jsem si kávu a ihned se cítila plná energie. Šla jsem do koupelny umýt se, učesat a převléknout se do něčeho normálnějšího, než je noční košile. Spokojeně jsem se zhlédla v zrcadle a vyřítila se do bratrova pokoje. Rozhrnula jsem závěsy, takže se dovnitř doslova zabodlo ostré světlo.
"Vstávaaaaat!!! Čas trénovat svoji malou a roztomilou sestřičku!!!" dopadla jsem do postele a začala rvát z Renjira deku. Občas jsem ho flákla polštářem, zkrátka jsem dělala vše pro příjemné probuzení.

*Snil jsem krásný sen o včerejším večeru, který tentokrát dopadl líp než včera. Také se mi zdálo, že sestra nedokázala kvůli puse plné žvýkaček vydat ani hlásku. Lehl jsem si pod strom a v klidu odpočíval. Spát ve snu, jaký to úžasný pocit.*
Až pohroma mě probudila z báječného snění.
"Ren, mazej pryč.." přikryl jsem si hlavu polštářem a zabručel, "ještě mě nech."

Deku jsem si přivlastnila a polštář jsem mu milosrdně ponechala. Zavrtala jsem se pod peřinu a začala si malovat opravdu skvělou budoucnost.
"Bude nás trénovat Mizukage-sama... Určitě mě naučí něco skvělého. A z tebe taky nebude snad takový nekňuba jako včera... a potom... za pár let se stanu legendární kunoichi. To znamená, že nesmíme meškat!" dokončila jsem monolog a šťouchla Renjira do žeber.

Zavrčel jsem a deku si zpět přitáhl. Tohle buzení mě začíná unavovat, kdyby aspoň přinesla snídani do postele. To by bylo pošušňáníčko.. Pak jsem si díky ní uvědomil, že máme vlastně trénovat a ještě s Mizukage, nebylo by dobré přijít pozdě.
"Jasný, ty určitě," oplatil jsem jí šťouchnutí a zamířil do koupelny, kde následovala ranní hygiena. Po chvíli jsem se už oblečený vrátil do obýváku a začal se připravovat.

"Že jo? Taky si to myslím." ignorovala jsem jeho ironickou poznámku a opět si ukradla deku pro sebe. Nějak jsem se rozležela a netrvalo dlouho a usnula jsem. Zdálo se mi o tom, že jsem se naučila techniku vodního vězení. Sen to byl poněkud brutální, ale já si ten pocit užívala...

Tentokrát jsem si katanu nasadil na záda místo za pas. Dnes už bych se na to měl Mizukage zeptat.
Zapnul jsem poslední zip a zašel do ledničky pro pití. "Tak vstávej, blbe!" prohrábl jsem si vlasy a začal se drbat na hlavě. Co jsem to jen chtěl?

Pochopitelně jsem neslyšela ani slovo. Můj drahý nepřítel se topil a docházel mu vzduch. Ten pocit byl zkrátka k nezaplacení. V tom se objevil jeho kumpán, který si bláhově myslel, že se mi může rovnat. Cítila jsem jak mými zády projíždí ostří katany. Ale necítila jsem bolest. Byla jsem jenom voda. Nic než voda...

"Bože, Ren! Kde se flákáš?" vešel jsem do mé ložnice až k posteli a cvrnkl ji do čela.
"Vstávej, před chvílí mě budíš a teď usneš v mojí posteli?" řekl jsem s úsměvem.
Ren pořád nechtěla vstát, tak jsem jí po kapkách nechal kapat vodu na hlavu. "Vstávej, nebo ti zničím účes!"

Nespokojeně jsem se zavrtěla. Mé vodní vězení z ničehož nic zmizelo! Voda se rozprskla všude do okolí a... kapala mi na čelo. Moment... já ležím...

Otevřela jsem oči a viděla to pako, které se dobře bavilo tím, že mě budí dost nepříjemným způsobem. I když musím uznat, že moje buzení je horší. Začala jsem se chechtat a vystřelila z postele ven.
"Je čaaaaas!" pohodila jsem vlasy a urovnala si pár neposedných pramenů, které mi spadly do obličeje.

Zasmál jsem se jejímu vystoupení. Dopil jsem poslední doušek nápoje a dlouze zívl.
"I když možná bych si mohl ještě zdřímnout," sdělil jsem provokativně. Jdeme na to.
Rychle jsem se přemístil ke dveřím, které jsem také otevřel.
"Prosím, madam," pobídl jsem Ren.

"Doufám že neusneš během tréninku." pravila jsem s podezíravým výrazem ve tváři, když jsem procházela dveřmi. Zároveň jsem přidala do kroku, abych nedostala herdu do zad.
"Kdo tam bude dřív?" rozeběhla jsem se pryč a vůbec mě netrápilo, že Renjiro musí ještě zamknout. Člověk musí využít každou výhodu, která se mu naskytně, i kdyby byla sebevíc nefér.
přesun.

"To bych si před Mizukage nedovolil," podíval jsem se na hodiny. Už jsou dvě? "Tak jedu, jedu.." Ren prošla okolo a zmizela na schodech. "Tse," zamkl jsem dveře a rozeběhl se za ní.
(přesun)

Ráno jsem se probudil a provedl ranní hygienu, mezitím se mi dělaly tousty a vařil čaj. Rozhodl jsem se dát si studenou sprchu, abych se trochu probral. Po snídani jsem ještě prošel byt, jestli tu někde nenajdu schovanou Ren, neúspěšně. Postavil jsem se k oknu, pohled na Kiri byl stejný jako každý den. Mírná mlha, pochmurné počasí, které rozhodně nelákalo nové návštěvníky, byla tedy tichá jako každý den. Promnul jsem si oči a vzpomněl si na včerejší příjemný večer. Rozešel jsem se ke stojanu, přehodil přes sebe plášť a vyšel ven z bytu. Do přístavu. =)Přesun=)