Byt Shiori

Maličký, ale útulný byteček ze kterého vidí Shiori na hlavní ulici Konohagakure.
Je tvořen čtyřmi místnostmi, obývákem, koupelnou, kuchyní a Shioriným pokojem.
Vybaven je skromně, ale někdy se tu najde tolik nepotřebných věcí, až z toho přechází zrak. Shiori si pravděpodobně libuje v "pokladech".
Dále se její pokoj utápí v knihách a svitcích a panuje tu pravidlo. "Inteligent zvládá chaos".

Odemkla jsem a konečně došla domů, Rozsvítila jsem až po svém pokoji, ale říkám vám, jít celou dobu poslepu a několikrát se přerazit o práh není nic fajn. a to nemluvě o tom, kolikrát mi na hlavě přistál hrnec z linky. No vlivem štěstěny jsem se konečně dostala do koupelny. Převlékla jsem se a opláchla, abych pak zamířila rovnou do pokoje a teplé postele.
Hmm, tak jsem zjistila, že mám tým i zajímavého senseie. Zajímalo by mě, jak to dopadne zítra. Opustila jsem tyhle myšlenky a radši hmátla po knížce, rozsvítila jen lampičku, jenže během chvilky, kdy jsem přečetla sotva první dva řádky, mi skončila knížka na obličeji a pokojem se rozléhalo jen tiché oddechování. Usnula jsem jako špalek.

Něco jsem zabrlala, přetočila se na druhý bok a pak konečně otevřela oči. Setřásla jsem knížku z hlavy a promnula si oči. Zaměřila jsem se budík a vytřeštila oči. He?! He?! HEEEE?!
Prudce jsem vyskočila z postele, div se nepřizabila a rychlostí Schumachera se vřítila do koupelny, vyčistila si zuby a s kalhotama v ruce běžela ke dveřím, mezitím, co jsem se soukala do nohavic jsem popadla klíče. Kso, kso ksoo?! Nestíhám, zase jdu pozdě, Shiori jsi nepoučitelná!
Vztekala jsem se na sebe, prudce dveře zabouchla a z domu brala schody po dvou, ustála prudkou zatáčku a pak se rychlostí blesku vřítila do uliček Konohy.
(Přesun.)

Odemkla jsem dveře a zapadla do bytečku. Věděla jsem, že zeje prázdnotou nejen on, ale i lednička. Zula jsem se a nacupitala si to do koupelny, hodila jsem rychlou sprchu a převlékla se, načež jsem zamířila do pokoje.
Hem? Já nechala otevřené okno?
Napadlo mě, došla jsem k němu a na prapetě si vysedávala černá kočka a pozorovala mě žlutýma očima. Došla jsem k ní a natáhla ruku, neodběhla. Podrbala jsem jí za uchem.
"Co ty tu?" Zeptala jsem se jí, pak jsem jí ale hladit přestala, únava mě přemohla, padla jsem na znak do postele, zachumlala se do deky a během chvíle se bytem ozývalo jen rytmické oddechování.

Probrala jsem se a zamžouala na budík, jakmile jsem zjistila, kolik hodin je, pro jistotu jsem ho ze stolku shodila, no na to začal protestativně zvonit, takže jsem po něm hodila polštář, chtěla jsem se zvednout, ale zjistila jsem, že mě něco chlupatého tíží na hrudi. Podívala jsem se a tam a byla tam ta černá kočička, ze včerejška.
"Ty se mě nepustíš, co?" Zakřenila jsem se a promnula si oči. Opatrně jsem jí položila na zem a pak automaticky zamířila do koupelny, tam jsem se převlékla, udělala každodenní hygienu a pak z kuchyně ukořistila aspoň jablko. Už, už jsem chtěla ledničku zavřít, když se přede mnou znovu objevil černý stín. Sehnula jsem se a podrbala ji za ušima.
"Hmm, víš, co? Budu ti říkat Tami.." Podotkla jsem a pousmála se, Tami souhlasně zamňoukala, načež jsem někde vyhrabala misku a nalila jí tam mlíko.
"Yosh, Tami já jdu trénovat, taaakže, nezlob tu!" Podotkla jsem, fakt jsem nad sebou protočila očima, mluvím tu s kočkou, ale někdy je to lepší, aspoň tenhle byt nebude tak tichý. Pak jsem ještě strčila klíče do kapsy a rozešla se ven.
(Přesun.)

Vyšla jsem pár schodů nahoru, odemkla dveře a vpadla do setmělého bytu. Zula jsem se, zavřela za sebou a klíčky hodila do mísi v kuchyni.
"Jsem doma!" Oznámila jsem, ačkoliv jsem věděla, že tu nikdo kromě mě není. Najednou se mi o nohu něco otřelo, pousmála jsem se, když jsem viděla Tami.
"Tak prcku, přežila jsi to tu? Určitě máš hlad.." Zakřenila jsem se a dala jí do provizorní misky maso z konzervy, potom jsem se nějak doštrachala do koupelny, smyla ze sebe veškerou špínu ve sprše a už převlečená zamířila do pokoje. Zazívala jsem a po zádech spadla do postele, založila ruce za hlavou a pozorovala stop, ale to už se mi začaly klížit víčka a já po chvíli usnula tvrdým, unaveným spánkem, jediné, co jsem těsně před usnutím cítila bylo černé klubíčko, které se mi stočilo na hrudi a spokojeně vrnělo.

Probudil mě až obvyklý ruch z ulice, který ke mě doléhal otevřeným oknem. Jen nevrle jsem otevřela oči, zamrkala a porozhlédla se. Zjistila jsem, že jsem u sebe v pokoji, tak jsem si oddechla. Vstala jsem a protáhla se, Tami mi tentokrát ležela v nohou jen zvedla líně hlavu, aby si mě pochybovačně prohlédla. Pousmála jsem se, vymotala se z deky, pak se protáhla a zívla. Zamířila jsem do koupelny trochu ze sebe udělat člověka, pak jsem zamířila do kuchyně, nalila Tami mléko a sama ukořistila Rámen z lednice. Ohřála jsem si ho a nasnídala se, no nasnídala, člověk by klidně řekl, že i naobědvala.
Pousmála jsem se a podívala se z okna, slunce svítilo, byl krásný den. Vzala jsem klíčky, otevřela dveře a vydala se ven, ael to jsem netušila, že ta černá koule plná chlupů mě bude následovat.
(Přesun.)

Stál som pred dverami Shiori a na tvári sa mi hral úsmev. Nikto by nepovedal, že práve ja si spomeniem na takúto zvláštnu udalosť. Shiori mala totiž dnes menini a keďže som aspoň na chvíľu bol Hachidaime, musel som sa o niečo postarať. Vlúpal som.. Ako to blbo znie.. do jej bytu a poobzeral som sa. Bol tu ešte väčší bordel ako v mojej izbe, a to som sa doteraz pýšil cenou najväčší binec. Pokrútil som hlavou, nad tím čo som videl, a pustil som sa do práce, ktorá bude trvať určitú chvíľu. Našťastie mi pomáhali moje klony, vytvorené z jej krbového ohňa a jej mačka, ktorú som musel pozorovať ako oko v hlave.

Po dňoch práce bolo všetko pripravené. Celé dni som nespal, a teraz som spokojne oddychoval na posteli. Na dverách bolo pripravené prekvapenie, cez chodbu sa lemoval na látke nápis "Všetko najlepšie od Týmu Jeden" v izbe sa povaľovala kopa darčekov a nasledovali posledné úpravy. Najprv som mal v pláne to tam trochu poničiť, no popri tom, v akom to bolo dezolátnom stave som to radšej upratal. Teraz som slastne spal na jej posteli, schúlený v Hokáge plášti, na jednej ruke som si cmúľal palec, a v druhej som držal ružového plyšového medvedíka. Moje klony sa rozpadli na uhlíky v jej kozube, a v jej byte nastala tma a ticho, ktoré narušovalo mňaučanie a moje menšie výkriky zo sna.

Dorazila jsem konečně před dveře od svého skromného bytečku, otočila se na Yukia, jestli jde také, chtěla odemknout, ale nečeho jsem si všimla. HEEEE?!
Zatvářila jsem se uktra překvapeně, drcla do dveří ramenem, a ty se samy otevřeli, joo, zdá se, že tu byl někdo jiný než jenom Tami.
Potichu jsem vpadla do dveří, s připraveným kunaiem schopná pozabíjet všechno v blízkosti dvou metrů, ale pak jsem se zarazila. Otevřela pusu údivem a nechala kunai vyklouznout z ruky na zem. Jen jsem zírala na ten obrovský nápis. Já mám svátek?! Obrátila jsem se ke kalendáři a fakt, že jo, bylo to tam, černé na bílém.
"Eeh, kdo.. kdo by to.." Mumlala jsem nesrozumitelně a překotně, značně ještě v šoku. Ale pak se mi na tváři rozlil velký, široký úsměv. Pokračovala jsem v bytě dál, mířila jsem až do svého pokoje.
Tami, ta se ke mě přiřítila hned vzala jsem jí do náruče a podrbala za ušima.
"Ty víš, kdo to byl?" Zeptala jsem se jí a zazubila se, načež jsem vzala za kliku od pokoje, otevřela je a přišel další šok. Tolik dárků, tolik věcí! TOlik radosti, musela jsem se usmívat jako pako.
Nejdříve mě ohromio to čisto v místnosti, pak dárky a ta výzdoba! Ale to, co mě dorazilo nejvíc byla spící osoba v plášti Hokageho na mé posteli. Došla jsem blíž a a pak jsem rozpoznala Naa. Musela jsem se rozesmát.
"Ty jsi trdlo, Nao.." Zazubila jsem se a zavrtěla hlavou, takhle to připravit a pak tu usnout, asi mu to dalo práci, ani jsem se nedivila, uklidit ten svinčík by mě trvalo celý život. Otočila jsem se na Yukia, Tami mi vyklouzla z náruče a mířila si to k němu. Zastavila se před ním, přeměřila si ho pohledem a až pak se rozhodla ho attakovat, tak na něj skočila.
Bože, co se dneska ještě nestane.
Culila jsem se jak měsíček na hnoji a bylo mi to sakra šumák.
"Eh, ty jsi o tom věděl?" Otočila jsem se s otázkou na Yukia, Nao spal jako když ho do vody hodí, přemýšlela jsem, kam jsem dala ty reproduktory, ale řekla jsem si, že by to bylo ošklivé probuzení, a vypadal tak roztomile, že jsem to udělat prostě nemohla.

Šklbol som nohou, ktorá raketovo vystrelila spod plášťa, no ďalej som spal. V mojom sne som križoval mnohými cestami zabudnutia, dokonca som sa ocitol na samotnom pokraji nekonečnosti, ale aby som tomu chápal, potreboval som nájsť zvitok nesmrteľnosti. Musel som urobiť to, čo ešte nikto nikdy neurobil. Mal som predbehnúť Koshiho v jedení DANGA! Posadili nás pred stôl, na ktorom sa povaľovalo obrovské množstvo týchto ryžových vecičiek, a spustili časomieru. Na nič som nečakal, otvoril som ústa a chcel som zjesť prvú guličku, keď sa sen zmenil, a ja som sa ocitol na strašnom mieste, kde som si to znovu prežil.. Znova som začal sebou šklbať, keď som vystrelil z postele s výkrikom.. Oníí-san! Oči sa mi zaplavili, no nič sa nespustilo a ja som dezorientovane pozoroval okolie.

Z mého smíchu mě vyrušil až Naův výkřik, obrátila jsem svou pozornost teda na něj, vypadal.. Vystrašeně? Nao a vystrašeně a tak.. No prostě mi to k němu nesedělo.
Heh? Že by noční můra?
"Nao?" Zeptala jsem se ho potichu a sledovala ho.
"Nezdálo se ti snad, že tě honí čtyři obří Dango knedlíčky s úmyslem tě sníst, aby ti oplatily to, že je věčně věků jíš?" Pousmála jsem se, chtěla jsem vědět, jestli mě vnímá a začne se se mnou hádat, pokud ano, bude při smyslech.

Nechápavo som sledoval Shiori, ktorá stála nado mnou, a nedopínalo mi, kto to je. D-Dango?! ešte nechápavejšie zo mňa vyšlo, keď sa mi zrak zaostril, a až teraz som pochopil, kto to je. Shiori! Vyskočil som na jej posteľ ako blesk, a obhliadal som sa okolo. Kde sakra som? Ten sen ma kompletne vygumoval, aj keď .. Bolo jasné že nemal čo gumovať. Ten skok ma však stál udretie hlavy do jej poličky, a znova som sa zosunul na posteľ, ale konečne mi doplo. Nié... To malo byť prekvapenie! Znova som nahnevane vyskočil na nohy, a znova som urval hlavou o jej poličku, pričom som ju trochu nalomil. S bolesťou v hlave a pramienkom krvi tečúcej po mojej tvári, som bol nútený v kľude sedieť...

"Ne asi, Dr. House" Zaironizovala jsem, při jeho šťastném výkřiku poznání a ušklíbla se. Pak mi jen na hlavě vyskočila kapka, po ní přišla druhá, jak se udeřil znovu, zavrtěla jsem hlavou a rozesmála se. Jo, Nao byl zpátky.
"Ty jsi takový pako, až to bolí!" Zazubila jsem se, vytáhla z brašničyk svůj obvaz, použila ho jako provizorní kapesníček a otřela mu ten pramínek z krve, no nechtělo se to zastavit, tak jsem to tam chvíli držela.
"Seď na chvíli! Překvapení se podařilo! Dostal jsi mě, musím uznat, ale můj výraz čiré hrůzy, zděšení a nadšení jsi prospal, tse.." Zamumlala jsem a pousmála se.
"Ale děkuju Nao, ale nemusel jsi, je to jen svátek" Mávla jsem nad tím volnou rukou, ale musela jsem uznat, že mě to potěšilo.

Teba moja bolesť teší že? Hlavu som urazene natočil nabok, čím som je vlastne pomohol lokalizovať ranu na hlave, aj keď to môj plán nebol. Keby som aj mohol niečo iné, ako sedieť.. Odsekol som, no hlavu som stále držal urazene nabok. Možno som sa vážne nevedel hnevať, ale moje hranie to vynahradilo. Ja pako, stále všetko dobré prespím, načo som to pre svätého Jashina robil? Keďže som mal pohľad nabok, smeroval na stolík, pri jej posteli, presnejšie na fotku, na ktorej bola ešte mladšia. Júúú.. To je Kawaííííí! vykríkol som, pričom som sa jej vytrhol a hodil som sa na tú fotku. Nevedel som že to je ona. Kto to jééé? Spýtal som sa na, podľa všetkého zarazenú, Shiori. To len ty považuješ za sv.. zasekol som sa, pozrel som sa na fotku a zas na ňu. Koľko ti je?

"Jen trošičku.." Zazubila jsem se a dál mu smývala krev z tváře.
"Mám spíš podezření, že když vstaneš, z mého bytu bude kulnička na dříví při tvé šikovnosti, ale nic proti.." RÝpla jsem si a znovu se pousmála. Pak jsem si všimla, jak chmátl po fotce.
"Nee, musíš zrovna tuhle?!" Zazubila jsem se a pokusila se mu ji vytrhnout. "Umm, jsem na ní já a mí rodiče.." Pousmála jsem se, když jsem se na to tak koukala, byla jsem spíš podobná mámě.
"Ale na téhle fotce mi bylo málo, to už je dost dávno.." Zazubila jsem se a při jeho otázce se jen ušklíbla.
"Víš, že je neslušné ptát se dámy na věk?" Zakřenila jsem se. "Ne, dělám si srandu, je mi 15" Pousmála jsem se.

Jasné.. okomentoval som jej dve odpovede naraz. Ja som šikovný až až, takže nerýp.. dodal som a ďalej som pokračoval s vyvádzaním. Postavil som sa, aj napriek tomu, že sa mi zakrútila hlava a potom som sa trochu zatackal, no došiel som až príliš blízko k nej. No situácia z reštaurácie sa neopakovala, ja som priložil fotku k jej tvári a pustil som sa do porovnávania. To nie si ty.. Skonštatoval som po chvíli krútenia očami, z fotky na tvár. Na fotke je veľmi kawaíí! A ty si stredne Kawaí! Takže... zamyslel som sa.... To nie si ty! No zarazil som sa, keď mi odpovedala a ja som tak povediac trochu zvážnel, a úsmev zmizol. 15? No čo, bol som trochu háklivý, čo sa tejto témy týkalo.

"To určitě.." Ušklíbla jsem se, ale rozhodla se ho dál neprovokovat, ne, když si s tou výzdobou dal takovou práci, pak jsem ho pozorovala.
"Nejsem? Pff, barva vlasů, očí, přemýšlej!" Usmála jsem se, i když pravda, bylo to z doby, kdy mi bylo tak deset, za těch pět let, jsem krapet vytáhla a noo, já moc rozdílů nenacházela.
"No, to jsou teda pochvaly.." zamrmlala jsem a pak vycítila svou šanci. "15, Hmm, že by ti na tom něco vadilo?" zazubila jsem se, žeby slabé místečko?

Pozorne som ju počúval, a očami sledoval fotky. Nie.. Takto sa zmeniť nedá.. Tvrdohlavo som so stál za svojím. Ja viem o čom hovorím! Ja sa na brata tiež podobám, takže tie farby nie sú dostatočným dôkazom... odklepol som, a prípad som uzavrel. Samozrejme ako svoje víťazstvo. Nie, nevadí mi to! No z gesta a hlasu sa vyčítalo len jedno.. Klamem.. Mne je to vlastne jedno.. Čo pravda nebola, ani keby sme boli v čarovnej krajinke zázrakov.

"Pfff, tak pane detektive odmítám vypovídat" Ušklíbla jsem se a dřepla si na postel vedle něj, krev z čela mu už netekla a Yukia zřejmě zaujala Tami, nedivila jsem se, dokáže člověka otravovat klidně i hodiny.
"Nee? Ale no taak, tobě to fakt vadí, že mi je patnáct, co? Jsem mladší, starší?" Ušklíbla jsm se a píchla ho do napučené tváře, jo, fakt lhal.

Nikto sa vás o výpoveď neprosil pani! Tentoraz som sa uškrnul ja, ale ten úškrn dlho nevydržal. Radšej som sedel na posteli, nechcel som, aby tu zo mnou seklo, veď sa ešte oslava ani poriadne nezačala. Veď som povedal, že mi to nevadí! Odsekol som, ale tvár sa ani po jej pichnutí nespuchla, no rezignovane som si povzdychol.. Si staršia.. šeptom zo mňa vyšlo. Nechápal som, prečo som to vlastne povedal..

Ušklíbla jsem se také, když jsem uviděla jeho reakce.
"Noo, je to vidět!" Zazubila jsem se k jeho předposlední větě a pak se jen pousmála a rozcuchala mu vlasy.
"Tak jsi mladší a na tom přece nesejde, netvař se tak načuřeně, za prvé ti to nesluší, za další budeš mít vrásky a za třetí, mám svátek, takže nechci vidět nikoho nabručeného!" Zazubila jsem se.

Hej, hej.. odvetil som jej, trochu nabručene, trochu pobavene, keď sa reč dostala k slovu sviatok. To je pravda! Vyskočil som na nohy, a po tretí raz v tento deň som hlavou udrel do tej poličky, ktoré to už nevydržala a zlomila sa. Zosunul som sa k zemi, a na sekundu som stratil vedomie. Podvihol som sa na štyri a pokrútil som hlavou. Ou... To bola sila.. aj napriek tomu že som si asi rozbil hlavu, som sa zasmial.

Jen jsem zavrtěla hlavou a bojovala s pocitem, trochu ho proplesknout nebo se usmívat jak pako, rozhodla jsem se pro zlatou střední cestu a to jen zavrtění hlavou nad nešikovností týmového partnera.
"Baka Nao, ty se jednou zabiješ!" Zabučela jsem a podepřela ho, abych ho vyzvedla na nohy.
"Jsi si jistý, že si nechceš lehnout, třeba mám v lednice i Dango" zazubila jsem se. Pokud ho tam už nenavštívil.

Moje pravá ucho, ktoré zaregistrovalo slovo Dango, škublo, a bez zaváhania som sa rozbehol k ľadničke zo slovom .. Dangóóóó! Hnal som sa ako blázon, a niet divu, že som zakopol o jeden z jej darčekov a ja som sa rozpľacol na zemi.. No, dnes mám vážne šťastný deň.. povzdychol som si, a bez chute vstávať, som ostal ležať na tom darčeku, ktorý zapríčinil môj veľkolepý pád.

Ako ku mne prišla jej mačička mne sa tak trocha rozžiarili oči . Skočila ku mne no ja som ju ladne chytil do rúk . Keď som ju mal u seba tak som ju jemne pohladil od hlavy až som prešiel u jej ocásku . Potom som ju ale začal jemne škrabkať za ušami a pritom som ich počúval akosi hoci som tam bol vôbec som sa k nim nevyjadroval ale to že si skoro rozbil hlavu som si všimol. No v tom ako zasa čul dango ono ho to ani neotriaslo bol čiperný .Tak čo už bláznov je na svete naozaj dosť tak som sa nedivil veď v tomto som bol vlastne aj podobný .Ja som mal na rukách jej čiči ja som bol vlastne spokojný predsa len mačky boli zvieratá ktoré som mal najradšej .Ach jaj ... no ale pekne to tu vyzdobil ... Pomyslel som si . Niekedy by som sam možno mal viac pozerať alebo zapamätať si takéto sviatky .Sakra to som najstaršíí ? Pomyslel som si zasa to som im ale v pláne hovoriť nemal predsa len až tak starý som byť nechcel .Hmm je pravda že na genina mám naozaj veľa ..... 16 je už naozaj docela dosť ...

Jen jsem se mu začala muset smát.
"Jo, já to říkala, že se jednou zabiješ!" Podotkla jsem a ušklíbla se, přešla okolo něj a podívala se na Yukia s otázkou.
"Dáš si taky nebo něco jiného?" Pak jsem přešla k ledničce, vytáhla zázračně léčivé Dango a položila ho pak na stůl. Došla jsem k Naovi.
"Vstávej trdlo, ještě mi rozležíš ten hezký dárek, určitě teď bude na kaši pod tvou vahou" Zakřenila jsem se a nabídla mu pomocnou ruku, aby vstal.

"Nie ďakujem ... " Povedal som jej a tak trocha naozaj až veľmi ticho som ich sledoval kto vie vlastne čím to bolo .Možno som mal len takú chvíľku kto vie .

Nečekala jsem to, tady ani moje brutalita nezabrala teda, takže jsem skončila v dárečkách hlavou napřed. Mnula jsem si pomalu vzrůstající bouli na čele, protože jsem si dala do neidentifikovatelně zabaleného předmětu.
Kso, kso..
"Baka, to bolelo! A prázdný? Tse, to jsem viděla" Zamumlala jsem a dál si třela bouli na čele, zatímco sledovala jeho hyperaktivitu a vrtěla nad tím hlavou.

Plácla bych se do čela, kdybych mohla, nad jeho přehnanou starostlivostí.
"Nao.. Nao, klid! Nic mi není!" Zasmála jsem se.
"Jen jsme si dala do čela, baka! Klid! Stačí když mi přineseš led! Je v mrazáku.." Dodala jsem znovu s úsměvem.
"Neomlouvej se trdlo, buď rád, že jsem tě do těch dárků neposlala zpátky" Nevinně jsem se zaculila a sundala ruku z čela.

Jen jsm mho sledovala s takovým nevěřícným výrazem ve tváři.
"Já ti říkám, že jsem v pořádku!" Dodala jsem, kapka na hlavě mi začala růst a začalo mi cukat obočí.
"Chápu tvou starostlivost, ale nejsem nemohoucí.." Povzdechla jsem si a pokoušela se setřást deku. Nohy mi ještě nazblokoval, snad!

"Ale jo, bože, uhodila jsem se asi jen o poličku, to bude v cajku" Zamumlala jsem a vymotala se z deky. Načež jsem vytáhla z té skleničky ten led a přitiskla si ho na čelo, ignorovala jse to, že mi pak po obličeji tekla voda.
Pak jsem jen s další kapkou na čele sledovala Naa.
"No, to musím vypadat fakt hrozně, když si mě lidé pletou s mrtvolou.." Zkonstatovala jsem nabručeně a ušklíbla se.

Začínala jsem mít pocit, že toho kluka chápu čím dál tím míň. Měl pravděpodobně svůj způsob myšlení a já se na něj ještě nestačila napojit. Ušklíbla jsem se a pak už jen následoval pád. Eeeh?!
"N-Nao, ale tímhle tempem mě ještě uškrtíš!" Chápu, že měl radost, ale tohle drtivé sevření mým plícím zrovna dvakrát neprospívalo.

Eh?
"Ne, jsem v pohodě!" Ještě trochu vyvedená z míry jsem tam seděla, led už se mi na čele dávno roztopil, tak jsem si otřela vodu do trika a pak došla za Naem na balkón.
"Co sleduješ?" Zazubila jsem se.

Pousmála jsem se a přikývla a když se mě zeptal, podívala jsem se před sebe a na chvíli mlčela.
"Víš, v životě se mi nestala nějaká událost, která by mě k tomu vedla, jen, od doby, co jsem poprvé vkročila na Akademii, jsem věděla, že mým snem je pomoct všem lidem, kteří to budou pořebovat, chci znovu vidět na jejich tváři úsměv" Zazubila jsem se a pak prstem putovala po hlavách Hokage, až jsem se zastavila na jedné.
"Godaime Hokage, princezna Tsunade, jedna ze tří legendárních Sanninů, oplývající brutální silou a její schopnosti medika jsou nesporné, zapsala se do dějin. Je můj vzor od té doby, co jsme se o ní začali učit. Byla to skvělá Hokage. Díky ní se svého snu nidky nevzdávám. Co ty? Máš vzor? Kterého z Hokagů nejvíce obdivuješ? Každý oplýval úžasnými jedinečnými schopnostmi, ale jedno měli společné, taky chtěli nás chránit a stále nás budou jejich nástupci chránit, že?" Dodala jsem a znovu se pousmála.
"Gomene, trochu jsem se rozpovídala.." Dodala jsem umluvně.

Pozorne som ju počúval, pričom som hľadel na miesto, na ktoré sa pozerala aj ona. Hm.. Pomôcť všetkým... Ako ja.. Usmial som sa, a zrak som presunul na oblohu, pričom som pozoroval mraky, smerujúce pomalým tempom von z dediny. Ako som už povedal na cvičisku. Začal som. Verím v tom, že budeš ako ona.. Nie, budeš lepšia. Nie nadarmo sa hovorí, že máme skvelý zrak, lebo ja to vidím.. Uškrnul som sa, lebo som trepol hlúposť, ale veril som tomu že to je pravda. A čo sa týka môjho vzoru, Zhlboka som sa nadýchol, no pohľad som od neba nestrhol. Mojím vzorom je Madara Uchiha.. Stíchol som, a čakal, že ma udrie, alebo niečo škaredé povie.. Že ma vyhodí z bytu a podobne. Čo sa týkalo ďalších otázok, ja som skôr čakal na jej reakciu, až potom odpovedať.

"Arigato.." Pousmála jsem se, nespouštěje zrak ze všech tváří Hokagů vytesaných na skále. Poslouchala jsem Naa a jeho názory.
Madara Uchiha? Blekslo mi hlavou, když vyslovil tohle jméno. Nic jsem na to chvíli neříkala, jen jsem se na něj otočila.
"Proč?" Zeptala jsem se prostě, neměla jsem v plánu ho vyhodit nebo mu křivdit, názory ostatních jsou jejich názory, Nao nemusí být stejný jako on, jen chce..
"Chceš mít sílu, jakou měl on?" Zeptala jsem se znovu a konečně jsem se na něj podívala. Ne s nenávistí a opovržením, prostě jsem ho jen pozorovala.

Chcem byť ako on, pretože dokázal v celom svete Shinobi niečo. Ako najväčší z nášho klanu, z najväčšou mocou. No.. Zrak som presunul z oblohy na Hokágov, vytesaných v skalách, a pousmial som sa. Nechcem moc na ničenie. Ktorého z Hokágov mám najradšej? Dal som si rečnícku otázku. Všetkých.. Každý z nich padol za tých čo mal rád. Každý z nich prelial krv za túto dedinu, každý z nich zomrel, aby dal budúcnosť všetkým v tejto dedine. A preto chcem moc. Aby som pokračoval v tom, čo oni začali... Rozrečnil som sa pre zmenu ja. Ukončím hanbu nášho klanu a aspoň trochu ho pozdvihnem z špiny, kde upadol.

Pečlivě jsem ho poslouchala a nechala domluvit.
"Ať byl Madara jakýkoliv, dovedl vaše oční techniky k dokonalosti, učinil klan Uchiha jedinečným a obávaným, ale zničil jeho dobrou pověst. I když, kdo ví, co je vlastně zlé, nikdo nemá právo o tom rozhodovat. Budu věřit, že se ti podaří svůj klan dostat znovu na vrchol" Pousmála jsem se a povzbudivě mu stiskla rameno.
"A mimochodem, to už jsem ti taky říkala" Zazubila jsem se a ruku z jeho ramene pomalu stáhla, o té podpoře jsem mu už taky říkala na cvičišti.

Zamračil som sa. To čo urobil za našimi očami je hnus.. S najväčším odporom v hlase som jej odvetil. Ona to nevedela, a ja som vedel len trochu. Ale jedno bolo isté. Chceš moc, zabi toho, ktorého máš najradšej. Doslova sa mi zdvihol žalúdok, a ja som skoro ovracal Shiorin balkón, no zadržal som to. Vyzdvihnúť na vrchol tak prehnitý klan, je nemožné.. Možno to tak neznelo, jej ruka mi zdvihla sebavedomie. Krásny večer.. Konečne som sa pozrel na Shiori, a s úsmevom som ju vtiahol do izby. Hm.. Mne sa zdá, že je čas na darčeky.. Uškrnul som sa, akoby to čo sa udialo na balkóne, sa nestalo.

"Možná.." Dodala jsem ještě a pak se pousmála.
"Haai, to je! Ale dost se zpozdilo.." Zamračila jsem se na chvilku, jak jsem si všimla, že den ryhcle utekl, no to už mě vtáhl zpátky do pokoje.
"Eh? Dárky?" Zeptala jsem překvapeně, ale zvědavost mi nedala pokoj a já se rozhlédla.

Gome, nevedel som čo máš rada.. Vlastne neviem skoro nič. Ospravedlňujúco som sa usmial a zdvihol najväčší darček v izbe. Vážne ma nič nenapadlo, ale toto som dal urobiť pre mamu, ale tá je strašná krepľa, nezaslúži si to. Uškrnul som sa a podal jej balík. Toto je odo mňa, ostatok od zvyšku týmu.. Zaklamal som, no nechcel som ich nechať na suchu. V balíku ju čakalo prekvapenie.

"Eeehh nevadí! Nestává se, že dostávám dárky! Žít s několika staršími bratry, vystačíš si s maličkostma!" Zazubila jsem se a pokrčila rameny.
"Ahaaa, umm, tak, arigato.." Pousmála jsem se a vzala si balík.
"Nevyskočí tam na mě nic, že ne?" zeptala jsem se těsně předtím, než jsem rozvázala mašly.