Lesy před Konohou

Lesy před Konohou, které se zdají nekonečné. Tu a tam jsou protkány řekou. Vzrostlé, husté stromy jen zřídkakdy propouští sluneční světlo.

Dorazila jsem sem a ani nevěděla proč, prostě mě to sem lákalo, jako něco nepoznaného, neprozkoumaného, poskytující zvláštní útěchu. Prostě jsem sem zamířila, asi jen přemýšlet.
Sedla jsem si pod jeden ze stromů, kupodivu jsem se necítila nijak ohrožená, chtěla jsem tu ve stínu těch mohutných stromů jen chviličku pobýt.
Vytáhla jsem z kapsy na boku zvoneček a sevřela ho v rukou. Prohlížela jsem si ho a vzpomněla si na událost ani ne pár hodin starou. Prošli jsme. Po tváři se mi rozlil úsměv, možná to byl jen maličký krok vpřed, ale získali jsme si důvěru Neiro-sensei.
Takhle jsem tam ještě hodnou chvíli seděla a přemýšlela, naslouchajíc zvukům lesa.

Vstala jsem až tehdy, kdy se začalo stmívat a rázem se les nestal tak poklidným, jakým byl doteď. Neměla jsem strach, ale v noci jsem nerada bývala na neznáném místě.
Přemýšlení bylo na chvíli dost, načerpala jsem potřebnou energii a rozhodla se jít znovu na cvičiště. Pousmála jsem se, protáhla ztuhlé končetiny, vrátila zvoneček na místo v brašničce a pak les opustila.
(Přesun.)

Objavila som sa na kraji lesa. Vedela som, že tu nájdem to, čo som potrebovala...Pokoj.
Usmiala som sa, pretože prechádzky lesom som mala vždy rada.
Pomaly som vošla do lesa, a čím hlbšie som sa nachádzala, tým viac boli boli stromy hustejšie.
Ja som však strach z toho nemala, aj keď tu bola trochu tma.
Nadýchla som sa čerstvého vzduchu, ktorý som zbožňovala.
Potrebujem si zabojovať, nemám však s kým... Zamračila som sa.
Sadla som si pod jeden strom unášaná vôňou lesa. Dávala som si však pozor, uši a oči som mala na stopkách.

Vstala som, pretože som si poriadne oddýchla.
Otočila som sa a cestou, ktorou som prišla, som sa aj vrátila do Konohy. (presun)

Bylo těsně před setměním a nebesa se začala zatahovat a tmavnout. Vzduch už nebyl tak těžký, ba naopak, byl příjemný a lehounký větřík šimral na tvářích. Kolem malého domku na okraji lesa se procházel malý shrbeny stařík, který si neustále brblal něco pod vous.
"Hm.. Hm.. Bude pršet.. Bude pršet. Musím schovat lilie! Nebo alespoň přikrýt, nenechám si je zničit tim slejvákem jako minule, tse to tak! A ještě musím schovat bylinky, vítr by je shodil na zem a rozbily by se mi květináče. Nene, žádné takové!"
Mrzutý stařík hodil přes lilie plátno a do náručí posbíral snad všechny květináče, které měl na okenních římsách, bylo až neuvěřitelné, že takový stařeček unese takovou tíhu. Zalezl do svého obydlí a zakopnul za sebou dveře.
"Nene! Nepiplám se s tím jen proto, aby to někdo zničil! Nic nebude!"
Zanadával jsem si ještě a poté jsem rozmístil květináče po stole a židlích, které jsem měl v domě.

Už se celkem smrákalo, takže jsem přidala do kroku, pohybovat se v šeru kolem lesa mi bylo proti srsti. Ale musela jsem tu najít toho pána, kterého mi popsal Yuro-san. Naštěstí jsem uviděla chatku už z dálky. Sice se v ní nesvítilo, ale musela to být ona. Bylo tam všude plno květin a přesně tak mi ji Yuro-san popsal. Přispěchala jsem k malému obydlí a opatrně jsem šla po kamenném chodníčku, měla jsem strach, ať tady nešlápnu na nějakou rostlinu, majitel by asi nebyl dvakrát nejradši. Přistoupila jsem ke dveřím a zaťukala.
"Halo? Hijuji-san? Je tady někdo?"
Optala jsem se, v hlase bylo poznat, že jsem krapet nervózní.

Pěkně jsem si poukládal květináčky, měl jsem v tom svůj vlastní systém. Pěkně podle systému, tak jsem to měl rád. Jakmile jsem skončil, uslyšel jsem podivné kroky. Nakonec jsem usoudil, že ač si to nechci připustit, začínám senilnět a slyším něco, co není skutečné. Kdo by tady chodil?
Ale za pár okamžiků se ozvalo zaklepání a tenký dívčinin hlase se zeptal, zdali pak tu jsem.
Tlak mi okamžitě vyletěl do astronomických hodnot a já vyvalil oči. Chytil jsem se pořádně své hůlečky, kterou jsem si dopomáhal v chůzi, kdykoliv kdy jsem mohl a pomalu jsem se připlížil za dveře a klíčovou dírkou jsem svým funkčnějším okem koukal ven. Kdo to mohl být?!

Ještě jednou jsem zaťukala, ale asi nikdo nebyl doma.
"Hijuji-san? Jste doma? Chtěla bych si s vámi promluvit..."
Snížila jsem tón hlasu, protože jsem si uvědomila, že mluvím sama se sebou. Nikdo nebyl doma, takže nemělo cenu tady stát a nic nedělat. Navíc za chvíli bude tma, byl nejvyšší čas odejít domů a pořádně si odpočinout.
Otočila jsem se na podpatku a zamířila domů, ještě jsem se přes rameno ohlédla na domek, ale ne. Nikoho jsem nezaznamenala. Tudíž jsem se rozběhla domů.
Přesun.

Se zrychleným dechem a okem vyvaleným na maximum jsem pozoroval dívčinu venku. Byla hodně mladá, nejméně o století mladší než já. Co tu chtěla?! A proč tu přišla?
Jakmile odešla, ještě jsem chvíli z okna koukal ven a díval jsem se, jestli nepřijde někdo jiný. Ale nepřišel, nakonec jsem usoudil, že to byla nějaká zbloudilá duše a ztratila se tu. Udělal jsem si rýžové koule a nechával jsem se hypnotizovat plameny v krbu, u kterých jsem seděl v houpacím křesle a sem tam jsem si lupnul sake.