Předem upozorňuji že mívám školu do pozdních hodin a také jiné povinnosti. Proto se tu objevuji večer a o víkendech celý den :D

Aréna:


Rozkošný lesík. Počasí - fouká mírný vánek.

Tak dobrá, já se hlásím... Sice pochybuju, že mám nějakou šanci, ale tak, for fun xD.

Stála jsem na větvi jednoho velmi vzrostlého stromu a dívala se do hlubin pod sebou. V té tmě byly vidět jen neurčité stíny, které mohly patřit... čemukoliv. Tu a tam ve větvích cosi zašramotilo, a já jen hádala zda se jedná o ptáka, nebo veverku. Vítr mi rozcuchal vlasy a já přemýšlela, jestli jsem zde sama nebo ne.

Stála jsem ve stínu jednoho stromu, o který jsem se opírala a vítr si pohrával s mými vlasy. Byl to krásný okamžik, když z potemněleho lesa, jakobych tušila něčí přítomnost. Nehodlala jsem se tím zabývat. Dokud ten někdo zůstane uvnitř lesa, nemá cenu ho řešit. Na mé tváři se objevil úsměv, zatím co jsem se odlepila od stromu a vyšla na jakousi menší mýtinku, která se tu nacházela. Místní rozpraskaná půda mě fascinovala.
Vážně, moc pěkné místo.
Přesto mě však ten vtíravý pocit, že tu je ještě někdo nedopřál si přítomnost užít naplno.

Kdesi dole na mýtině se objevila čísi postava. Pousmála jsem se. Blonďaté vlasy? Že by vzdálená příbuzná? To rozhodně ne, ale přesto stojí za prozkoumání. Složila jsem jednoduchou pečeť a o vteřinu později stála asi pět metrů před ní.
"Krásný den na procházku, že?"

A už to bylo tady. Samozřejmě že ten člověk nezůstal v lese. Teď bylo vidět, že to je žena. Můj pohled se dostal až k jejím vlasům. Zacukali mi koutky jako odpověď na vtip, který jakobych slyšela jenom já.
"Krásný," odpověděla jsem jí prostě na otázku. A pokračovala v jejím "skenování". Pohled mi padnul na čelenku.
"Konohagakure?" zdálo se, že dnes nemám zrovna hovvornou náladu.

"Konohagakure." dala jsem jí vcelku jednoduchou odpověď. Neměla jsem však v úmyslu říkat jí, kdo ve skutečnosti jsem. Proč také. Bude to zajímavější.
"Vždycky jsem chtěla změřit síly s někým z proslulé Krvavé Mlžné." pravila jsem a do pravé ruky uchopila kunai.

Zasmála jsem se.
"Nó, taky mě těší," řekla jsem v odpověd na její konstatování. Nepohnula jsem se, ani jsem do ruky nevzala zbraň. Kdyby se ale někdo pozorně díval na mé svaly, všimnul by si, že jsou připravené v pohotovosti.
"A jste si jistá, že jste si vybrala správného člověka drahá neznámá?" znělo to trochu výsměšně. A vzhledem k tomu, že jsem byla evidentně docela o dost mladší, než ona i drze.

"Jenom v to doufám. Nerada bych marnila čas." pravila jsem a hodila kunai přímo na ní. Pokud zasáhnu, vím že tento souboj nemá sebemenší smysl. Doufala jsem, že bude alespoň na úrovni jounina. Zůstala jsem připravená vyrazit kupředu a čekala co se stane dál.

Koutky mi opět zacukaly. V tu chvíli už na mě ale letěl kunai. Nebyl to žádný složitý hod. prostě mířila přímo na mě.
Tak to bylo hodně laciné.
Udělala jsem bleskový pohyb do prava a kunai okolo mě neškodně proletěl. Na to, abych ho chytla, stála bohužel přece jen příliš blízko.
"Hmm?" zvedla jsem obočí.

"Taijutsu typ." povzdechla jsem si a vytasila další tři kunaie. Jeden mířil přímo na Kimiko, druhý více doleva, třetí více doprava. Byla jsem zvědavá, jestli zvládne náročnější úhybný manévr, nebo mě překvapí nějakým ninjutsu.
"Zdá se, že mám tu čest minimálně s chuuninem."

"Těší mě," ušklíbla jsem a vyskočila jsem před letícím kunaiem do vzduchu. Ve chvíli, kdy prolétal pode mnou jsem začala akorát klesat. Jemně jsem do něj ťukla botou a změnila směr jeho letu. Zapíchnul se kousek za mnou a já na ní dopadla malou chvíli po něm. Zatím to bylo dost nudné, ale jakási moje analizační část mě varovala, abych si dávala pozor na ten Shunshin. Mohla jsem kdykoliv čekat nějaký rychlý útok.
"A dál?" znovu mi lehce zacukali koutky. Zatím jsem ani nemusela vytáhnout zbraň.

V okolí byly pohozené čtyři mé kunaie. Některé skončily zaražené do dřeva, některé neškodně ležely na zemi. Je čas. Podmínky pro boj jsou připravené... Jeden dokonce přímo za Kimiko.
"Slušná rychlost, ale mě nestačíš."
Sotva má slova vzal vítr, zmizela jsem. Znovu jsem se objevila při kunai, který přistál za Kimiko.
"Pozor na záda." ozvalo se za ní, jen pár sekund před tím, než jsem upustila oslepující bombu.

Ksó! bylo to tak jak jsem čekala. Bleskový útok, evidentně s pomocí ninjutsu. Na neznámou okamžitě vyletěla zadním obloukovým kopem moje pravá noha, zatím co moje ruce tou dobou pro lepší rovnováhu již spočívali na zemi. V tom se objevil silný záblesk.
Do pr...
Tohle bylo špatné. Věděla jsem, že mi bude trvat nějakou chvíli, nežli se zase rozkoukám. Kop okamžitě přešel v únik prostě tak, že jsem do vzduchu přesunula v rychlosti i druhou nohu a odrazila se rukama směrem vzhůru.
Aspoň, že mám stále uši.
Konec konců, krátká ztráta zraku se zas tolik nelišila od Kirigakure no jutsu, ve kterém se skoro všichni obyvatelé vesnice dokázali bez problémů orientovat. Jen mi tu pořád něco nesedělo.

Instinktivně jsem uhnula z jejího dosahu, i když jsem kvůli zavřeným očím nevěděla, zda se pokouší o zásah, nebo rychlý únik. Přistála jsem do trávy a vyhledala Kimiko očima. Kunai se rozletěl směrem k ní, ale tak, aby ji o vlásek minul.



V podstatě to vypadalo, že sekám ze všech stran, ale jednalo se jen o rychlé přemisťování.

Tohle se nedalo vůbec podle sluchu předvídat. V jednu chvíli byla dole a pak už jsem cítila jen kunai.
Cože?! ne, tohle rozhodně nebyl shunshin, ikdyby měla bůh ví kolik klonů. Něco jsem dokázala vykrýt, ale bylo to spíše tím, že ona prostě sekala všude a tak musela logicky někdy zasáhnout moje krytí. Musela jsem něco udělat a to rychle. Aktivovala jsem Katon no Yoroi.
Safra. Tak brzo? To není možné.
Kdykoliv se teď dostala blíže, než půl metru odemne, muselo jí to samotnou zákonitě zranit. Zároveň jsem do čtyř směrů najednou vyslala plameny, jak nejdál jsem dokázala. Vzhledem k tomu, že byli čtyři jsem to dokázala jen tři a půl metru daleko. Stejně jsem ale pochybovala - vzhledem k tomu, že rány dopadali ze všech stran - že by jí to nezasáhlo. Pomalu jsem začala rozeznávat obrysy.

Ninjutsu... Přesně tohle mi prolétlo hlavou, než jsem pocítila plameny na svém těle. Jakmile jsem si uvědomila, že mám problém, nechala jsem všeho a stáhla se do bezpečné vzdálenosti. Probleskla jsem se do korun stromů a sledovala oheň pod sebou. Snažila jsem se uklidnit a rozdýchat to "mírné" překvapení. Na kůži jsem měla několik popálenin a zalitovala jsem, že s sebou neberu lékařské vybavení. Nicméně bylo nutné jednat. Vytáhla jsem svitek a začala na něj psát pár znaků. Chtěla jsem být připravena, kdyby došlo na nejhorší.

Rány ustaly.
Yosh!
To bylo dobré. Moc dobré. Ale stejně jsem na tom nebyla zrovna nejlépe. Dopoadla jsem na zem a chytila se za krk, kam jsem také schytala jednu z ran. Už jsem celkem obstojně viděla. Okolo mě stále šlehali plameny, ikdyž ony tři a půl metrové výhonky jsem již stáhla. Zamžourala jsem a začala se rozhlížet po okolí.
Kde je?! Tohle to nemůžu udržet moc dlouho.
Analizační centrum mého mozku zatím pracovala na tom, co předvedla.
Shunshin je rychlý pohyb po přímce. Objevila se mi za zády, řešení se pomalu vynořovalo na obzoru.

Svitek jsem srolovala. Byl připraven na použití. Ze spálené kůže na rameni jsem sloupla kousek seškvařené látky, aniž bych bolestně syčela. Vyžadovalo to velké sebeovládání. Tohle jí nezapomenu. Postavila jsem se a shlížela na ni z vrchu.
"Na chuunina to nebylo špatné."

Konečně jsem normálně viděla. Nemusela jsem se ale již obtěžovat s jejím hledáním. Ozvala se sama.
Na chuunina. Chmm!
Můj mozek dál pracoval na plné obrátky.
Konohagakure. Nejspíš je to Jikuukan ninjutsu. Soustřeď se!
Nebyl čas. Brnění jsem dokázala udržet jen určitou dobu. Nevypadalo to zrovna nejlépe. Zraněná, proti technice, kterou jsem zatím neznala, tlačená časem. Odfrkla jsem si.
"Když myslíš," prohlásila jsem uštěpačně. Byla na stromě.
To bylo ono, strom. Prudce jsem se rozběhla. Bylo na mě vidět, že jsem zraněná, ale stále to nebylo tak hrozné. Ještě kousek... kousek. Natáhla jsem v běhu ruce prudce před sebe. Plamen vystřelil a začal spalovat strom. Tohle nemohl vydržet. Téměř okamžitě chytnul vysokým plamenem.

Rozložila jsem svitek, který jsem dokončila před chvílí a poskládala pečetě. Ze svitku vyletěla modrá záře, která obalila veškeré plameny.



Až na ohořelou kůru stromu se nezdálo, že by tu kdy byl tak obrovský oheň. Oddechla jsem si, protože nemít tuto techniku, připadala bych si jak čarodějnice na hranici.
"Bohužel pro tebe, já už dávno chuunin nejsem."

Blik. Cvak. Příjem. Všechny položky zapadli tam, kam měli. Samozřejmě, že se ke mně donesli nějaké zvěsti o "druhém žlutém blesku z listové".
No to snad... zatnula jsem zuby. Nemohla jsem si dovolit. plýtvat časem. Ještě stále v běhu jsem vyskočila, odrazila se od rukou a vyletěla vysoko do vzduchu. Když jsem se dostala do úrovně Hokage, bylo mé tělo již rovnoběžně se zemí.
"Bohužel pro vás, Hokage. Mě jste neuhasila." Znovu jsem předpažila a přímo na ní vyletěl stejný proud ohně, který před chvílí zapálil strom.
Pravdo zjev se.

Dostala jsem další "jemný" šleh od ohně a ztratila se mimo dosah Kimiko. Sebrala jsem další hiraishin kunai, který se vyskytoval v okolí. Přísahala bych, že cítím příjemnou a známou vůni pečeného masa. V duchu jsem se napomínala, že na takové úvahy nemám čas. Tím spíš, že to opečené maso je mé. Neměla jsem už pochyby. Co jsem zjistila mi stačilo abych pochopila, že ta dívka předemnou je to pověstné toulavé děvče a bojovnice se šelmami. Hokage versus Mizukage? Zajímavá náhoda.

Znovu jsem upřela oči na Kimiko. Napadlo mě jen jediné. Chtělo by to suiton.

Rozeběhla jsem se směrem, kde jsem tušila jezírko.

Jak jsem předpokládala, zmizela. Zdálo se, že se mi jí ale podařilo zasáhnout. Po zbytek letu jsem se věnovala přetáčeí tak, abych dopadla na nohy, nebyla to ale nějaká závratná doba. Když jsem se otočila k paloučku, abych zjistila, kde je, zaregistrovala jsem její vzdalující se záda.
Hm?
Vyrazila jsem za ní a snažila se nevnímat bolest, která mi vystřelovala do těla z řezných ran.
Měla bych zjistit, kde všude má ty své kunaie. Nebo?
Náhle jsem se zastavila. Oheň okolo mně se vytratil. Pečlivě jsem se ujistila, že v mém nejbližším okolí se žádná z těch otravných věcí nevyskytuje. Poskytla mi čas.
Tak fajn. Ukončíme to rychle.
Začala jsem skládat pečetě. Rozhodla jsem se všechno více méně vsadit na jednu kartu. Věděla jsem, že po tomhle už nebudu schopná moc udělat.
Katon: Jigoku taigā!
Z mých úst se začal drát oheň, který pomalu nabýval obrysů tygra dvakrát většího, než Hokage. Ten se následně rozběhl jejím směrem a vzhledem k jejím zraněním a velikostním rozdílům to bylo minimálně dvakrát vězší rychlostí, než jakou se pohybovala ona. Zhluboka jsem oddychovala a už zase se držela za krk.

Zaslechla jsem za zády hučení ohně. V ten moment mi došlo, že k jezeru nedoběhnu včas. Měla jsem ho však na dohled, takže jsem jeden ze svých kunaiů hodila tímto směrem. Utíkej napřed!

Už jsem ani neposlouchala zda zaslechnu šplouchnutí, nebo ne. Zastavila jsem se a otočila k tygrovi čelem. Skoro jako kdybych čekala až dostanu další zásah od plamenů. Musela jsem vypadat jako blázen. Poskládala jsem pečetě a připravila se na techniku Jikuukan Kekkai.



Jakmile se mi podařilo tygra pohltit, poslala jsem ho přímo do vody, aby jej zneškodnila. Kousek od nás začal stoupat hustý dým. Měla bych to ukončit... Moje chakra bude co nevidět...

Co to dělá?! napadlo mě, když se postavila tygrovi čelem. Pak jsem ale viděla, jak tygr pomalu mizí.
Co?!
V tu chvíli se za ní ozvalo opravdu silné syčení a z jezírka, nacházející se pěkný kus za ní začala stoupat pára. Dala bych krk za to, že se ta voda v něm vaří. Tohle byla moje nejsilnější technika. A ona jí uhasila před druhou fází.
Ksó! lehce se mi podlomilo jedno koleno.
Ne, ještě ne! zatnula jsem zuby a přinutila se se narovnat.
Tak fajn, tohle bych mohla ještě zvládnout. Ale...
Šáhla jsem si na záda a sundala z nich svojí dřevěnou tyč. Obalili jí plameny.
Mám proti ní bojovat s Taijutsu? Asi jsem se zbláznila.
Nic jiného mi ale skutečně nezbývalo. Rozběhla jsem se proti ní, čekajíc, jak se zachová.

Páru jsem brzy pocítila i na svém obličeji. Ta ohnivá technika musela být neskutečně silná. Kdybych ji neuhasila, nejspíš bych už byla dávno mrtvá.

Na nic jsem nečekala a rozeběhla se Kimiko vstříc. Mohlo se zdát, že opět spoléhám na hiraishin kunai, který jsem držela v ruce. Tentokrát však ne.

Ještě chvíli musím vydržet. Tohle je nejspíš poslední věc co udělám...

Snažila jsem se nevnímat bolest pulsující ve spálené kůži, která se ozývala při každém pohybu. Náhle se v mé pravé ruce objevila technika, jejíž učení mi dalo dost zabrat, ale byla jsem ráda že ji mám. Technika, která se dědí jen a pouze v Konoze.




Do našeho střetu zbýval jen zlomek sekundy.

Hokage se rozběhla proti mě. Zdálo se, že už má také dost. Dělil nás jen kousek. Jen malý kousek. V její dlani se objevila modrá koule z rotující čakry. Natočila jsem konec tyče směrem k ní, ještě než jsme se k sobě dostali dost blízko. Teď z ní vystřelil plamen, tři metry vysoký, který by jí měl zasáhnout do obličeje. Měl.
Po tomhle je konec, prolétlo mi hlavou. Vážně jsem pochybovala o tom, že ten zbyteček čakry, co mi zbyl vystačí byť jen na udržení životních funkcí.

Každá akce vyvolává reakci. Rasengan a katon Kimiko měly devastační účinky. Jakmile se spojily dohromady a splynuly v jedno mocné jutsu, bylo téměř jisté, že žádná osoba něco takového nemůže přežít.

Poslední zbytky chakry se spojily v jeden celek a rozpoutaly fascinující tanec vířícího katonu. Vír chvíli rostl a sílil, než okolí ozářila oslepující záře, která znamenala jediné. Výbuch. Zazněla exploze a několik minut trvalo, než se prach usadil alespoň natolik, že byly vidět dvě ležící postavy.

"Sayonara Mizukage-sama." byla má poslední slova. Pak už jsem necítila žádnou bolest.

Můj katon se nějakým zázrakem setkal s čakrou Hokage. Nejspíš se chtěla krýt, nebo ho tam tu ruku dala schválně, kdo ví? v té rychlosti se to opravdu dalo stěží rozeznat. A navíc to už nebylo důležité. Techniky se spojili a vznikla nová, opravdu úctyhodná technika. Poslední, co jsem viděla, byla silná záře, která ke mně došla spolu s výbuchem. Pak už jsem jen letěla pozpátku vzduchem.
"Bylo mi ctí," vyklouzlo mi z ůst ještě před tím, než moje tělo dopadlo na zem.