Jméno: Kimiko Kayo
Vesnice: Kirigakure no sato
Hodnost: Mizukage
Věk: 16 let
Datum narození: 30.1
Kekkei genkai: -
Klan: -
Sensei: -
Charakter: Kimiko je velmi tvrdohlavý a svéhlavý člověk. Těžko se dá natlačit do něčeho, co nechce dělat, má však tolik zodpovědnosti, že pozná věci, ze kterých se prostě nevyvlékne a dokope se k tomu, aby je udělala. Většinu času působí vstřícným a milým dojmem, ikdyž z ní má člověk téměř neustále pocit, že právě připravuje nějaký vtip, kterého bude účastníkem. Nutno zmínit, že se z nějakého zvláštního důvodu jejím vtipům naprostá většina lidí, kteří jsou jejich účastníky, nesměje. Uličnický dojem občas naruší přísná strohost, v případě, že se jedná o něco vážného. Stejně tak se na její tváři čas od času objevují jiné lidské výrazy, jako je starostlivost, únava, smutek či výraz zamyšlení. Znuděný výraz je naprostou vyjímkou, která se na jejím obličeji objeví maximálně jednou do roka. Naopak má tendence se v nevhodných okamžicích začít pochechtávat jakémusi svému vnitřnímu vtipu.
Oblíbené: Ledová tříšť, cirkusy všeho druhu ( po jejím nástupu do funkce se rapidně zvýšil počet cirkusů, jež měli povoleno vystupovat ve vesnici xD)
Neoblíbené: Když si jí někdo díky jejímu vzhledu splete s klukem.
Klanuni, šašci, šášové - kdyby bylo na ní, tohle řemeslo je zakázané (čímž se vyskytuje menší komplikace pro cirkusy vystupující v Kiri, jímž je zákaz pobytu kohokoliv, kdo má na sobě klaunské líčení na území vesnice - každý vládce má svou malou úchylku. Přiznejme si to xD)
Životopis: Stalo se to třicátého první a protože to bylo v Kirigakure, nebylo zrovna teplo, zatím co nedostatek světla zajišťovala pozdní hodina. Kimiko se tedy narodila v chladný večer - nebo noc chcete-li - na konci kalendářně nejchladnějšího měsíci v roce. Rodina, kterou poštěstila svojí přítomností nebyla nijak výrazná a ničím nevyčnívala z davu. Tedy až na to skvělé sushi, které dělala její máma a které je všechny živilo. Bylo vyhlášené po celé Kiri a život Kimiko se již v době, kdy byla v bříšku, začal předem lajnovat plátky řas a nekonečným množstvím hrnců rýže a druhů ryb. Bylo to přeci jasné, jejich potomek, jejich rozkošná dcerka to za ně jednou převezme. Jejich potomek se brzy naučí recept na ono legendární sushi. Jejich potomek nedá jménu rodiny zaniknout.
Jejich potomek měl vlastní hlavu. Začalo se to ukazovat velmi záhy. Již v době, kdy se ostatní děti učili chodit, Kimiko bez problémů stála na nohou, ikdyž zatím pravda trochu vratkých. S mluvením sice nebyla nijak extra napřed, ale když zjistila, jaké výhody a další možnosti jí skýtá široká zvuková škála, jíž komunikují dospělí, měla co dělat, aby co nejrychleji začala aspoň žvatlat. A přesně v té době začala výchova "naší malé kuchařky". Jenže Kimiko rozhodně nehodlala sedět a vařit s maminkou rýžičku, ani koulet již hotové sushi po prkýnku, k čemuž se jí snažili rodiče v rámci sblížení s oním osudovým jídlem dotlačit. Mnoho sushi padlo za oběť jejím sklonům házet ho po lidech, když se k ní otáčeli zády, nebo bylo rozsednuto někým, kdo si vybral osudovou židli, zatím co se malá Kimiko, která z toho ještě rozhodně neměla rozum hlasitě smála. A čím víc rostla, tím to bylo horší. Lumpačení, které jí svítilo z očí, čas od času nabývalo intenzity halogenových světel a žádná stínítka, ať už v podobě mravních pouček, výchovy, nebo v pozdějším stádiu mocného a častého řvaní jejího otce nepomáhaly. Jejím rodičů se brzy začali zdát noční můry, podkreslené zurčivým smíchem malé Kimiko a zvukem dvou pádících malých nožek. Jako přímý důsledek věcí, byl ale tento zvuk slyšet v domě čím dál míň a míň. Ne, opravdu to nebylo tím, že by výchova začala zabírat. Kimiko se prostě jen den o de dne víc a víc toulala po vesnici a jejím okolí a doma se ukazovala radši jen málokdy. Celé dny strávila běháním po lesích a hraním si na bůh ví co. Až jednou ten zvuk utichl docela. Kimiko se nevracela opravdu dlouho a její rodiče si navzdory všemu začínali dělat o své jediné dítě vážné starosti. Hodiny se postupně měnili v dny, které se snoubili v týdny a ty zase v měsíce. A z tichého vyhlížení u okna, plného zoufalé naděje, se stalo tíživé ticho u večeře a osamělé noci plné výčitek.
Kimiko bylo před nedávnem sedm let a výčitkami tedy zrovna opravdu netrpěla. Proč taky? Komu by asi tak doma scházela? Proč by se o ní báli? Stejně jí neměli rádi. A tady byla šťastná. Vždycky se toužila přidat k cirkusu.
Jenže brzo zjistila, že ani svět manéží a cirkusových světel není tak růžový, jak se zdá. Obsahoval především spoustu cestování a to - zvláště pro ní - většinou pěšky. Co se reakcí na její legrácky týkalo, neměl zde nikdo žádné zábrany a zvláště klauni, nucení vlastní prací bavit lidi na svůj účet, byli mimo práci obzvláště krutí a depresivní (zde se vysvětluje pozdější nechuť Kimiko k zmíněné profesi). A co bylo hlavní, neuměla nic, s čím by mohla vystupovat. A tak se tak nějak protloukala světem plným maringotek a snažila se najít něco, co by jí šlo, aby se začala mít, zase o něco lépe.
A pak se to jednoho dne stalo. Krotitel divokých šelem si na večer krapátko přihnul a zapomněl zamknout klec jednoho z tygrů. A tomu se zachtělo nad ránem na procházku. Kimiko již tou dobou byla vzhůru a umývala se v jakémsi potoce. Cákala všude kolem, když za sebou zaslechla i přes všechen hluk, co dělala naprosto jasné hrdelní zavrčení. Znala ten zvuk, ale vždycky ho od ní oddělovala masivní mříž, nebo přísný pohled a bič krotitele. Tady ale nebylo ani jedno ani druhé. Ale přece jenom na chvilku zadoufala, že by mohlo být. Začala se pomalu obracet. Tak pomalu jako člověk, který tuší, že až se otočí úplně, uvidí to, čeho se obává. Kimiko ale čas otočit se úplně neměla. Tygr totiž skočil, už když byla v půli otočky, což bylo vlastně její jediné štěstí, protože spadla v úleku nazáda tak, že se vyhnula tygrovi. Ještě s vyraženým dechem se začala rychle zvedat. Byl tak blízko. Tak blízko! Pak už se dělo všechno moc rychle. Nedokázala si zapamatovat, co se přesně dělo, ale byli to chvíle plné adrenalinu, zběsilého uhýbání, bezmocného máchání pěstmi ve vzduchu a šíleného křiku. A pak ležela na zemi před tygrem, který nevypadal, že by si zrovna teď rozmyslel svůj záměr. Otevřel pusu a mohutně zařval. A pak Kimiko zaslechla ten zvuk, na který do konce života nezapomene. Za tygrem se ozvalo zapráskání bičem. Přišla záchrana. Vydržela to dost dlouho, někdo jí slyšel a přivolal krotitele. Dokázala to! Tygr se stáhnul před člověkem, kterého vnímal jako alfa samce a ustoupil od ní. Zaradovala se. Přežila to! A zaradovali se i ostatní. Spatřili totiž talent.
Kimiko začala tvrdě trénovat. A že to byl panečku nějaký trénink. Učila se bojovat s šelmami. Bylo jedno, jaký druh to byl, tygr nebo lev, učila se, jak nad nimi vyhrát. Ale jinou cestou, než krotitel, který je zastrašil předem a donutil je, aby ho respektovali, ó né, tohle byla cesta rychlých pohybů a tvrdých, ale především přesných zásahů. A z počátku především cesta uhýbání. Při každém souboji s ní byl krotitel, pochopitelně, ale stejně to bylo riskantní. Opravdu velmi riskantní pro jedno malé osmileté děvče. Ale ona byla odhodlaná. Odhodlaná dokázat, že taky na něco má. A skutečně, brzo začala dělat pokroky. Zprvu malé, ale postupem času to bylo čím dál víc znatelné. Zjišťovala kam bouchnout, kde jsou citlivé body, ale také získávala čím dál větší sílu a rychlost. A tak se zrodila cirkusová senzace. Dívka bojující s lvy, ikdyž - jak často poznamenávali k zuřivosti Kimiko diváci, - ta dívka vypadala spíše jako chlapec. A Kimiko šla dál, zdokonalovala se, stále bojovala se lvy a tygry, ikdyž tentokrát už u toho krotitel být ani nemusel. Poznávala jejich pohyby, zdokonalovala rychlost a sílu, až se jimi šelmám vyrovnala. Styl jejího boje se začal čím dál víc podobat tomu kočičímu. A lidé si toho všímali. Nejen ti z maringotek, ale i diváci. Uchvacovalo je to a fascinovalo ještě víc, než její předchozí vystoupení. A Kimiko dostala nové jméno. Na plakátech byla uváděna, jako "lví dívka". Bylo jí jedenáct a svět začínal být konečně takový, jaký si ho přála. Pak ale přišel moment, který měl, aniž by to tušila, zásadně ovlivnit další směr jejího života. Cirkus se po čtyřech letech vracel se svojí show do Kirigakure, aby pobavil a trochu odlehčil peněženky místních lidí. Když Kimiko uslyšela kam jedou, lehce zneklidněla. Někteří lidé z cirkusu to na ní poznali a starostlivě se ptali, co jí je, ale ona je pouze odbývala kdejakými veselými průpovídkami. Samu sebe se jí podařilo po čase uklidnit a když zase jednou stála před klecí, v hlavě neměla nic jiného než boj, který ji čekal. Klec se otevřela a celé to mohlo znovu začít. Jako už tisíckrát. Kimiko létala jako blesk, zasazovala rány a bojovala s šelmou jak nejlépe dovedla. Za chvíli byl konec a obecenstvo jako vždy nadšeně vstávalo ze židlí a tleskalo. Kimiko se spokojeně ukláněla. Její rodiče na představení nebyli. Nejspíš vařili ve své restauraci sushi pro horu hladových hostů, kteří se tam nahrnou po té, co shlédnou program v cirkusu. Zato tam byli jiní lidé. Spoustu obyvatel vesnice a i nějací ti shinobi, kteří zrovna neměli žádnou misi a mohli si dovolit za svůj plat cirkus. a mei nimi byl i jeden jounin, který dostal bláznivý nápad. Poté, co všichni odešli a lidé od cirkusu začali pomalu skládat stan, si vzal principála tiše stranou a něco mu chvíli tiše šeptal do ucha. Pak mu podsunul balíček trochu umaštěných bankovek. Principál spokojeně zakýval hlavou a kývnul na Kimiko, ať jde blíž. Když přišla, představil jí onoho neznámého, načež jí onen muž vzal kolem ramen a soustředěně jí vykládaje něco o přednostech života shinobi s ní pomalu zamířil ulicemi Kirigakure neomylně ke kanceláři Mizukage. Před budovou Mizukage jí nechal sedět na lavičce, zatím co ona tiše pozorovala hvězdy. Nevracel se opravdu dlouho a Kimiko začínala být neklidná. Nakonec se však přece jen vynořil ze dveří budovy, mile se na ní usmál a ona pak spolu s ním zamířila kamsi do vesnice, kde pro ní zařídil ubytování. Brzy se ukázalo o co jde. Opravdu za nedlouho se měli konat chuuninské zkoušky a snad jakýsi pozůstatek z dob krvavé mlžné, zakotvený hluboko ve starém jouninovi mu vnukl nápad namenší pokus. Dokáže takové děvče od cirkusu - s jistě pozoruhodným taijutsu, ale bez jakýchkoliv zkušeností v boji s lidmi, či s ninjutsu, projít chuuninské zkoušky? Vše jí bylo vysvětleno,Jounin měl zařídit, aby první kolo prošla bez problémů a ona se pak měla postarat o zbytek. Bylo to drsné, ale Kimiko to navzdory všemo novým věcem přežila a ještě se dokázala dostat do třetího kola. Cirkusová manéž se nakonec ukázala být opravdu dobrou školou života. Když jounin viděl, že se Kimiko dostala dál, rozhodl se, že jí bude v mezičase trénovat. Vzal si jí pod ochranu a týden do třetí zkoušky naplnil tvrdým tréninkem. Bylo příliš málo času na to učit Kimiko byť i jen základní ninjutsu, ale mohl jí naučit, s čím se může setkat a také zdokonalit její taijutsu. 
Naučil jí bojovat se základními ninja zbraněmi. Ovládání kunaiů a shurikenů šlo Kimiko překvapivě dobře, ale daleko větší využití v jejím stylu boje nakonec našli různé drátky a provázky, s kterými se i za ten krátký týden naučila divy. Jounin byl překvapen a také spokojen. Namluvil Mizukage, že viděl tu dívku bojovat a je si naprosto jisý, že by dokázala absolvovat chuuninske zkoušky. Kdyby to nedokázala, nebyla by to žádná škoda, nebyla přece původně z Kiri. Zatím co kdyby to dokázala, Kirigakure by do svých řad získala jednoho nového chuunina. A to se vždycky hodí. Teď se ukazovalo, že měl aniž by to věděl pravdu. Kimiko byla opravdu schopná udělat chuuninskou zkoušku, což také ve třetím kole prokázala.
Jounin dostal pochvalu a finanční odměnu, zatímco Kimoko dostala stálé místo coby Kirigakure no shinobi. Z počátku z toho nebyla zrovna dvakrát nadšená. Její život byl cirkus, boj a šelmy a nyní se vrátila tam, odkud utekla. Starý jounin jí však učil dál a ona se začínal sžívat se svou novou rolí. Konec konců, nebylo to tak špatné. Na taijutsu byla dobrá vždy a projevila talent i co se Ninjutsu týkalo, jen se musela doučit celé základy. Genjutsu jí sice moc nešlo, ale naučila se ho jakž takž rozpoznávat a rušit. Čas ubíhal a jounin, který jí učil byl stále starší a starší, ostatně jako ona sama. Mladý může, starý musí. A tak jednoho dne došlo i na jejího učitele. Byl to smutný den, ale Kimiko se nad ním nehodlala dlouho zastavovat. Její učitel jí přece vždy učil především žít a tak druhý den začala jako každý jiný. Pouze na tréningu byla sama, jen ve společnosti tiché šplouchající vody a vlhkého vzduchu. O týden později přišlo její oficiální povýšení na post jounina. Bylo to velké překvapení a velká radost. Ve svých třinácti byla jedním z nejmladších jouninů ve vesnici. Bylo s podivem, že až do té doby pozornosti jejích rodičů unikalo, že jejich dcera žije a dokonce ve vesnici. Teď už se to ale zatajit nepodařilo. Následovalo několik setkání, která se většinou nesla v duchu mlčení a zkoumavých pohledů. Roky a události, které se stali běhěm nich, vytvořili mezi nimi nepřekonatelnou bariéru. Jejím rodičům se během té doby narodil chlapeček, kterému byli nyní čtyři roky kterému věnovali veškerou svou péči, zatím co Kimiko se plně oddala tréninku. Bylo zvláštní tu malou usměvavou postavičku pozorovat, jak trénuje do úmoru, ale pro ní to byl tak trochu únik před světem. Teprve za nějaký čas se uklidnila a začala se zase více stýkat s přáteli a zajímat se o dění ve vesnici. Ač to tak nevypadalo, vesnice byla Kimiko velmi drahá. To, co v dětství pokazili její rodiče, znovu napravil její učitel a její přátelé. Díky svému půlročnímu tvrdému tréninku se z ní stala jedna z nejlepších ve vesnici. Přesto bylo však velkým překvapením, když se po smrti staré Mizukage rada schodla na jejím jménu jako na nejvhodnějším kandidátu.
"Cože, ona?!" šeptalo se mezi lidmi ve vesnici. "Ona, která z vesnice před časem utekla? Tak, která má za primární živel Katon, nebojuje s meči, ale nějakým svým vlastním stylem a bůh ví jaký je její vztah k vesnici? Ona?!" Kimiko to přešla jako vždy s lehkým úsměvem na rtech. Post přijala. Ačkoliv se vesnicí šířila všeobecná nespokojenost, nikdo se neodvážil zvednout hlas. Zatím. Pak přišeli problémy. Zásobování, peníze, nukenini. A mladičká Mizukage se svým věčným úsměvem na rtech to zvládala překvapivě dobře. Společnost se začala uklidňovat.
"Nó, možná že přeci jen není tak špatná..."
"... je vidět, že jí na vesnici záleží..."
"... věřím, že by nás ochránila..."
A tak míjel dál den za dnem a vesnice se pomalu vracela do svých zajetých kolejí....
* jutsu doplním zítra. Nejspíš budu mít dost vlastních a dneska už to opravdu sepisovat nebudu :)
Vesnice: Kirigakure no sato
Hodnost: Mizukage
Věk: 16 let
Datum narození: 30.1
Kekkei genkai: -
Klan: -
Sensei: -
Charakter: Kimiko je velmi tvrdohlavý a svéhlavý člověk. Těžko se dá natlačit do něčeho, co nechce dělat, má však tolik zodpovědnosti, že pozná věci, ze kterých se prostě nevyvlékne a dokope se k tomu, aby je udělala. Většinu času působí vstřícným a milým dojmem, ikdyž z ní má člověk téměř neustále pocit, že právě připravuje nějaký vtip, kterého bude účastníkem. Nutno zmínit, že se z nějakého zvláštního důvodu jejím vtipům naprostá většina lidí, kteří jsou jejich účastníky, nesměje. Uličnický dojem občas naruší přísná strohost, v případě, že se jedná o něco vážného. Stejně tak se na její tváři čas od času objevují jiné lidské výrazy, jako je starostlivost, únava, smutek či výraz zamyšlení. Znuděný výraz je naprostou vyjímkou, která se na jejím obličeji objeví maximálně jednou do roka. Naopak má tendence se v nevhodných okamžicích začít pochechtávat jakémusi svému vnitřnímu vtipu.
Oblíbené: Ledová tříšť, cirkusy všeho druhu ( po jejím nástupu do funkce se rapidně zvýšil počet cirkusů, jež měli povoleno vystupovat ve vesnici xD)
Neoblíbené: Když si jí někdo díky jejímu vzhledu splete s klukem.
Klanuni, šašci, šášové - kdyby bylo na ní, tohle řemeslo je zakázané (čímž se vyskytuje menší komplikace pro cirkusy vystupující v Kiri, jímž je zákaz pobytu kohokoliv, kdo má na sobě klaunské líčení na území vesnice - každý vládce má svou malou úchylku. Přiznejme si to xD)
Životopis: Stalo se to třicátého první a protože to bylo v Kirigakure, nebylo zrovna teplo, zatím co nedostatek světla zajišťovala pozdní hodina. Kimiko se tedy narodila v chladný večer - nebo noc chcete-li - na konci kalendářně nejchladnějšího měsíci v roce. Rodina, kterou poštěstila svojí přítomností nebyla nijak výrazná a ničím nevyčnívala z davu. Tedy až na to skvělé sushi, které dělala její máma a které je všechny živilo. Bylo vyhlášené po celé Kiri a život Kimiko se již v době, kdy byla v bříšku, začal předem lajnovat plátky řas a nekonečným množstvím hrnců rýže a druhů ryb. Bylo to přeci jasné, jejich potomek, jejich rozkošná dcerka to za ně jednou převezme. Jejich potomek se brzy naučí recept na ono legendární sushi. Jejich potomek nedá jménu rodiny zaniknout.
Jejich potomek měl vlastní hlavu. Začalo se to ukazovat velmi záhy. Již v době, kdy se ostatní děti učili chodit, Kimiko bez problémů stála na nohou, ikdyž zatím pravda trochu vratkých. S mluvením sice nebyla nijak extra napřed, ale když zjistila, jaké výhody a další možnosti jí skýtá široká zvuková škála, jíž komunikují dospělí, měla co dělat, aby co nejrychleji začala aspoň žvatlat. A přesně v té době začala výchova "naší malé kuchařky". Jenže Kimiko rozhodně nehodlala sedět a vařit s maminkou rýžičku, ani koulet již hotové sushi po prkýnku, k čemuž se jí snažili rodiče v rámci sblížení s oním osudovým jídlem dotlačit. Mnoho sushi padlo za oběť jejím sklonům házet ho po lidech, když se k ní otáčeli zády, nebo bylo rozsednuto někým, kdo si vybral osudovou židli, zatím co se malá Kimiko, která z toho ještě rozhodně neměla rozum hlasitě smála. A čím víc rostla, tím to bylo horší. Lumpačení, které jí svítilo z očí, čas od času nabývalo intenzity halogenových světel a žádná stínítka, ať už v podobě mravních pouček, výchovy, nebo v pozdějším stádiu mocného a častého řvaní jejího otce nepomáhaly. Jejím rodičů se brzy začali zdát noční můry, podkreslené zurčivým smíchem malé Kimiko a zvukem dvou pádících malých nožek. Jako přímý důsledek věcí, byl ale tento zvuk slyšet v domě čím dál míň a míň. Ne, opravdu to nebylo tím, že by výchova začala zabírat. Kimiko se prostě jen den o de dne víc a víc toulala po vesnici a jejím okolí a doma se ukazovala radši jen málokdy. Celé dny strávila běháním po lesích a hraním si na bůh ví co. Až jednou ten zvuk utichl docela. Kimiko se nevracela opravdu dlouho a její rodiče si navzdory všemu začínali dělat o své jediné dítě vážné starosti. Hodiny se postupně měnili v dny, které se snoubili v týdny a ty zase v měsíce. A z tichého vyhlížení u okna, plného zoufalé naděje, se stalo tíživé ticho u večeře a osamělé noci plné výčitek.
Kimiko bylo před nedávnem sedm let a výčitkami tedy zrovna opravdu netrpěla. Proč taky? Komu by asi tak doma scházela? Proč by se o ní báli? Stejně jí neměli rádi. A tady byla šťastná. Vždycky se toužila přidat k cirkusu.
Jenže brzo zjistila, že ani svět manéží a cirkusových světel není tak růžový, jak se zdá. Obsahoval především spoustu cestování a to - zvláště pro ní - většinou pěšky. Co se reakcí na její legrácky týkalo, neměl zde nikdo žádné zábrany a zvláště klauni, nucení vlastní prací bavit lidi na svůj účet, byli mimo práci obzvláště krutí a depresivní (zde se vysvětluje pozdější nechuť Kimiko k zmíněné profesi). A co bylo hlavní, neuměla nic, s čím by mohla vystupovat. A tak se tak nějak protloukala světem plným maringotek a snažila se najít něco, co by jí šlo, aby se začala mít, zase o něco lépe.
A pak se to jednoho dne stalo. Krotitel divokých šelem si na večer krapátko přihnul a zapomněl zamknout klec jednoho z tygrů. A tomu se zachtělo nad ránem na procházku. Kimiko již tou dobou byla vzhůru a umývala se v jakémsi potoce. Cákala všude kolem, když za sebou zaslechla i přes všechen hluk, co dělala naprosto jasné hrdelní zavrčení. Znala ten zvuk, ale vždycky ho od ní oddělovala masivní mříž, nebo přísný pohled a bič krotitele. Tady ale nebylo ani jedno ani druhé. Ale přece jenom na chvilku zadoufala, že by mohlo být. Začala se pomalu obracet. Tak pomalu jako člověk, který tuší, že až se otočí úplně, uvidí to, čeho se obává. Kimiko ale čas otočit se úplně neměla. Tygr totiž skočil, už když byla v půli otočky, což bylo vlastně její jediné štěstí, protože spadla v úleku nazáda tak, že se vyhnula tygrovi. Ještě s vyraženým dechem se začala rychle zvedat. Byl tak blízko. Tak blízko! Pak už se dělo všechno moc rychle. Nedokázala si zapamatovat, co se přesně dělo, ale byli to chvíle plné adrenalinu, zběsilého uhýbání, bezmocného máchání pěstmi ve vzduchu a šíleného křiku. A pak ležela na zemi před tygrem, který nevypadal, že by si zrovna teď rozmyslel svůj záměr. Otevřel pusu a mohutně zařval. A pak Kimiko zaslechla ten zvuk, na který do konce života nezapomene. Za tygrem se ozvalo zapráskání bičem. Přišla záchrana. Vydržela to dost dlouho, někdo jí slyšel a přivolal krotitele. Dokázala to! Tygr se stáhnul před člověkem, kterého vnímal jako alfa samce a ustoupil od ní. Zaradovala se. Přežila to! A zaradovali se i ostatní. Spatřili totiž talent. Kimiko začala tvrdě trénovat. A že to byl panečku nějaký trénink. Učila se bojovat s šelmami. Bylo jedno, jaký druh to byl, tygr nebo lev, učila se, jak nad nimi vyhrát. Ale jinou cestou, než krotitel, který je zastrašil předem a donutil je, aby ho respektovali, ó né, tohle byla cesta rychlých pohybů a tvrdých, ale především přesných zásahů. A z počátku především cesta uhýbání. Při každém souboji s ní byl krotitel, pochopitelně, ale stejně to bylo riskantní. Opravdu velmi riskantní pro jedno malé osmileté děvče. Ale ona byla odhodlaná. Odhodlaná dokázat, že taky na něco má. A skutečně, brzo začala dělat pokroky. Zprvu malé, ale postupem času to bylo čím dál víc znatelné. Zjišťovala kam bouchnout, kde jsou citlivé body, ale také získávala čím dál větší sílu a rychlost. A tak se zrodila cirkusová senzace. Dívka bojující s lvy, ikdyž - jak často poznamenávali k zuřivosti Kimiko diváci, - ta dívka vypadala spíše jako chlapec. A Kimiko šla dál, zdokonalovala se, stále bojovala se lvy a tygry, ikdyž tentokrát už u toho krotitel být ani nemusel. Poznávala jejich pohyby, zdokonalovala rychlost a sílu, až se jimi šelmám vyrovnala. Styl jejího boje se začal čím dál víc podobat tomu kočičímu. A lidé si toho všímali. Nejen ti z maringotek, ale i diváci. Uchvacovalo je to a fascinovalo ještě víc, než její předchozí vystoupení. A Kimiko dostala nové jméno. Na plakátech byla uváděna, jako "lví dívka". Bylo jí jedenáct a svět začínal být konečně takový, jaký si ho přála. Pak ale přišel moment, který měl, aniž by to tušila, zásadně ovlivnit další směr jejího života. Cirkus se po čtyřech letech vracel se svojí show do Kirigakure, aby pobavil a trochu odlehčil peněženky místních lidí. Když Kimiko uslyšela kam jedou, lehce zneklidněla. Někteří lidé z cirkusu to na ní poznali a starostlivě se ptali, co jí je, ale ona je pouze odbývala kdejakými veselými průpovídkami. Samu sebe se jí podařilo po čase uklidnit a když zase jednou stála před klecí, v hlavě neměla nic jiného než boj, který ji čekal. Klec se otevřela a celé to mohlo znovu začít. Jako už tisíckrát. Kimiko létala jako blesk, zasazovala rány a bojovala s šelmou jak nejlépe dovedla. Za chvíli byl konec a obecenstvo jako vždy nadšeně vstávalo ze židlí a tleskalo. Kimiko se spokojeně ukláněla. Její rodiče na představení nebyli. Nejspíš vařili ve své restauraci sushi pro horu hladových hostů, kteří se tam nahrnou po té, co shlédnou program v cirkusu. Zato tam byli jiní lidé. Spoustu obyvatel vesnice a i nějací ti shinobi, kteří zrovna neměli žádnou misi a mohli si dovolit za svůj plat cirkus. a mei nimi byl i jeden jounin, který dostal bláznivý nápad. Poté, co všichni odešli a lidé od cirkusu začali pomalu skládat stan, si vzal principála tiše stranou a něco mu chvíli tiše šeptal do ucha. Pak mu podsunul balíček trochu umaštěných bankovek. Principál spokojeně zakýval hlavou a kývnul na Kimiko, ať jde blíž. Když přišla, představil jí onoho neznámého, načež jí onen muž vzal kolem ramen a soustředěně jí vykládaje něco o přednostech života shinobi s ní pomalu zamířil ulicemi Kirigakure neomylně ke kanceláři Mizukage. Před budovou Mizukage jí nechal sedět na lavičce, zatím co ona tiše pozorovala hvězdy. Nevracel se opravdu dlouho a Kimiko začínala být neklidná. Nakonec se však přece jen vynořil ze dveří budovy, mile se na ní usmál a ona pak spolu s ním zamířila kamsi do vesnice, kde pro ní zařídil ubytování. Brzy se ukázalo o co jde. Opravdu za nedlouho se měli konat chuuninské zkoušky a snad jakýsi pozůstatek z dob krvavé mlžné, zakotvený hluboko ve starém jouninovi mu vnukl nápad namenší pokus. Dokáže takové děvče od cirkusu - s jistě pozoruhodným taijutsu, ale bez jakýchkoliv zkušeností v boji s lidmi, či s ninjutsu, projít chuuninské zkoušky? Vše jí bylo vysvětleno,Jounin měl zařídit, aby první kolo prošla bez problémů a ona se pak měla postarat o zbytek. Bylo to drsné, ale Kimiko to navzdory všemo novým věcem přežila a ještě se dokázala dostat do třetího kola. Cirkusová manéž se nakonec ukázala být opravdu dobrou školou života. Když jounin viděl, že se Kimiko dostala dál, rozhodl se, že jí bude v mezičase trénovat. Vzal si jí pod ochranu a týden do třetí zkoušky naplnil tvrdým tréninkem. Bylo příliš málo času na to učit Kimiko byť i jen základní ninjutsu, ale mohl jí naučit, s čím se může setkat a také zdokonalit její taijutsu. Naučil jí bojovat se základními ninja zbraněmi. Ovládání kunaiů a shurikenů šlo Kimiko překvapivě dobře, ale daleko větší využití v jejím stylu boje nakonec našli různé drátky a provázky, s kterými se i za ten krátký týden naučila divy. Jounin byl překvapen a také spokojen. Namluvil Mizukage, že viděl tu dívku bojovat a je si naprosto jisý, že by dokázala absolvovat chuuninske zkoušky. Kdyby to nedokázala, nebyla by to žádná škoda, nebyla přece původně z Kiri. Zatím co kdyby to dokázala, Kirigakure by do svých řad získala jednoho nového chuunina. A to se vždycky hodí. Teď se ukazovalo, že měl aniž by to věděl pravdu. Kimiko byla opravdu schopná udělat chuuninskou zkoušku, což také ve třetím kole prokázala.Jounin dostal pochvalu a finanční odměnu, zatímco Kimoko dostala stálé místo coby Kirigakure no shinobi. Z počátku z toho nebyla zrovna dvakrát nadšená. Její život byl cirkus, boj a šelmy a nyní se vrátila tam, odkud utekla. Starý jounin jí však učil dál a ona se začínal sžívat se svou novou rolí. Konec konců, nebylo to tak špatné. Na taijutsu byla dobrá vždy a projevila talent i co se Ninjutsu týkalo, jen se musela doučit celé základy. Genjutsu jí sice moc nešlo, ale naučila se ho jakž takž rozpoznávat a rušit. Čas ubíhal a jounin, který jí učil byl stále starší a starší, ostatně jako ona sama. Mladý může, starý musí. A tak jednoho dne došlo i na jejího učitele. Byl to smutný den, ale Kimiko se nad ním nehodlala dlouho zastavovat. Její učitel jí přece vždy učil především žít a tak druhý den začala jako každý jiný. Pouze na tréningu byla sama, jen ve společnosti tiché šplouchající vody a vlhkého vzduchu. O týden později přišlo její oficiální povýšení na post jounina. Bylo to velké překvapení a velká radost. Ve svých třinácti byla jedním z nejmladších jouninů ve vesnici. Bylo s podivem, že až do té doby pozornosti jejích rodičů unikalo, že jejich dcera žije a dokonce ve vesnici. Teď už se to ale zatajit nepodařilo. Následovalo několik setkání, která se většinou nesla v duchu mlčení a zkoumavých pohledů. Roky a události, které se stali běhěm nich, vytvořili mezi nimi nepřekonatelnou bariéru. Jejím rodičům se během té doby narodil chlapeček, kterému byli nyní čtyři roky kterému věnovali veškerou svou péči, zatím co Kimiko se plně oddala tréninku. Bylo zvláštní tu malou usměvavou postavičku pozorovat, jak trénuje do úmoru, ale pro ní to byl tak trochu únik před světem. Teprve za nějaký čas se uklidnila a začala se zase více stýkat s přáteli a zajímat se o dění ve vesnici. Ač to tak nevypadalo, vesnice byla Kimiko velmi drahá. To, co v dětství pokazili její rodiče, znovu napravil její učitel a její přátelé. Díky svému půlročnímu tvrdému tréninku se z ní stala jedna z nejlepších ve vesnici. Přesto bylo však velkým překvapením, když se po smrti staré Mizukage rada schodla na jejím jménu jako na nejvhodnějším kandidátu.
"Cože, ona?!" šeptalo se mezi lidmi ve vesnici. "Ona, která z vesnice před časem utekla? Tak, která má za primární živel Katon, nebojuje s meči, ale nějakým svým vlastním stylem a bůh ví jaký je její vztah k vesnici? Ona?!" Kimiko to přešla jako vždy s lehkým úsměvem na rtech. Post přijala. Ačkoliv se vesnicí šířila všeobecná nespokojenost, nikdo se neodvážil zvednout hlas. Zatím. Pak přišeli problémy. Zásobování, peníze, nukenini. A mladičká Mizukage se svým věčným úsměvem na rtech to zvládala překvapivě dobře. Společnost se začala uklidňovat.
"Nó, možná že přeci jen není tak špatná..."
"... je vidět, že jí na vesnici záleží..."
"... věřím, že by nás ochránila..."
A tak míjel dál den za dnem a vesnice se pomalu vracela do svých zajetých kolejí....
* jutsu doplním zítra. Nejspíš budu mít dost vlastních a dneska už to opravdu sepisovat nebudu :)
