Budova Mizukage

Okamžitě jsem zvedla hlavu a široce se usmála. Tolik štěstí najednou jsem nebyla schopná pobrat. Budu v týmu se Shirem... nejspíš jenom s ním. A naše sensei bude samotná mizukage-sama. Prostě úžasné... Podívala se na nás těma skvělýma očima.
"Páni..." vydechla jsem, "to je...super."
Chtěla jsem říct něco víc, třeba se zeptat na trénink nebo tak, prostě cokoliv, co by dávalo trochu smysl, ale nic mě nenapadalo.

Trochu překvapeně jsem zvedla obočí, moc lidí by z toho radost nemělo. Přece jen to jí její rodina nazývala zrůdou kvůli očím. To mi připomíná...kdy asi začnou protesty že já jsem Mizukage Lehce jsem se nad tím zamračila a pak se koukla zase na ty dva. "Budu se pokoušet co nejrychleji sehnat náhradu" Ujistila jsem je aby neměli depku že zrovná já budu jejich sensei a svoje chutě jsem už neudržela. Natáhla jsem se pro bonbon a strčila si ho do pusy. "No... co se týká tréninku, ráda bych aby jsme si na ty seznamovací věci odpověděli teď a tady aby jsme se pak nezdržovali" Opřela jsem se loktem o stůl a podepřela si hlavu. "Sice toho vím dost z vašich záznamů" Letmo jsem se koukla na tu dívku. "Ale chci to slyšet od vás...takže nejdříve Váš sen a strach"

Náhradu? Ale práce s Vámi vypadá jako sranda.
Už zase jsme byl ve své bezstarostné náladě.
A co se týče mého snu. Hm.. asi je to dokonalé ovládnutí pečetících technik, ale nepohrdl bych i klidným životem bez zbytečných bojů.
Pak jsem se na chvíli zahleděl do neznáma, jelikož jsme musel přemýšlet o něčem co by ve mě vyvolalo opravdoví strach. Přemýšlel jsme nad ztrátou přátel, ale pak mě napadlo něco dalšího. Tvářil jsme se teď vážněji. A podíval jsem Mizukage rovnou do očí.
A co se strachu týče, je jím asi protivník, ze kterého se mi rozklepu kolena.
Řekl jsme to na rovinu i když jsem věděl, že strach je jen další kus síly.

"To není třeba," vyletělo ze mě, ale pak mi došlo, jak je to sobecké, chtít mizukage pro sebe. Má přece tolik jiných věcí na práci. Trochu jsem se ošila.
"Můj sen... nevím, asi žádný nemám. Já chci jen chránit vesnici... je to můj smysl života už... už od narození. A co se týče strachu... Bojím se, že se neovládnu a někomu ublížím..zase..."
Jak jsem mluvila, můj hlas byl stále tišší. Poslední slovo už skoro nebylo slyšet. Instinktivně jsem skláněla hlavu. Vše, co jsem chtěla, bylo splnit svou úlohu jako jinchuuriki, ale dá se tohle nazvat snem?

Chvíli jsem mlčela a ty dva pozorovala. Pak jsem jim rukou pokynula ke křeslům aby si sedli. Mě osobně by vadilo takhle stát ještě když jsem na ně měla celkem dost otázek. "No Shiro..jmenuješ se tak že?" Svůj pohled jsem teď přesměrovala jen na chlapce. "Klidný život bez zbytečných bojů...to je celkem hezký sen. Já osobně bych ho brala" Na okamžik jsem se zamyslela a můj pohled se přesunul na dívku. "Chránit vesnici...myslím že už jen ten fakt že jsi jinchuuriki stačí k tomu abych věděla že jsi silná. Nemusíš být ani tak silná fyzicky jako duševně." Rty se mi zkřivily do lehkého úsměvu, už to byla doba co jsem se pokusila o úsměv. "No mám další otázky...co očekáváte od tréninku?" Lehce jsem nadzvedla obočí a čekala na odpovědi. Jestli očekávali že to bude pohodička šeredně se pletli.

Sedla jsem si do křesla a klidně poslouchala.
"Myslím...ne, je mi jasné, že to nebude lehké. Ale s tím se asi musí počítat... jenom dřina může přinést výsledky, ne?" usmála jsem se. "Budu klidně trénovat celé dny, když to bude třeba. O tom to vlastně je... tak se lidé zlepšují."
Sama jsem byla zaskočena svojí výřečností. Mizukagina slova mě podpořila. Cítila jsem se v bezpečí.
Silná fyzicky i duševně... budu na tom muset pracovat. Nechci jí zklamat.

Není to tak, že bych neměl rád život shinobi. Jenom jsem moc líný bojovat.
Po těchhle slovech jsem se usadil do křesla a pohodlně jsme se opřel.
Tréning je něco, co dělám už od útlého věku, takže se stal součástí mého života. Očekávám od něho maximální zlepšení jak v ninjutsu, tak i v taijustu a všem ostatním. Jelikož Vás vybrali jako Mizukage, soudím, že jste velice schopný shinobi a s Vámi bude možné dostat se co nejvýš.
Pak jsem vydechl a přemýšlel jsme, kde se ve mě něco takového vůbec bere. Koukl jsem na Sayu a usmál jsme se pro sebe. Byl jsem rád, že se konečně odhodlává k něčemu víc, než tichu.

Přestala jsem si podpírat rukou hlavu a opřela jsem se. "Řekla bych že mi to zatím stačí, jistě máte jiné věci na práci a proto vás nechci zbytečně zdržovat" Natáhla jsem se pro sáček bonbonů a vzala si poslední. "Co se týká toho kdy bude trénink..to vám přesně říct nemůžu jistě chápete že já si nemůžu určovat kdy budu mít čas. Takže až nikdo nebude nic potřebovat někoho pro vás pošlu" Sáček jsem za hlasitého šustění zmuchlala a hodila do koše.

Já ale vlastně nemám nic na práci..
Řekl jsem nevinně, i když se nás asi chtěla jen zbavit. Pomalu jsem se ale zvedl a kráčel ke dveřím. Ty jsem otevřel a pak jsme se ještě otočil na pár posledních slov.
Těším se na náš společný trénink, Mizukage-sensei. Nemůžu se dočkat, až nás někdo zavolá, abychom Vás mohli zas vidět.
Pak jsme vykročil z místnosti a dál jsem se pro sebe usmíval.

"Samozřejmě, děkuju, že jste si nás vzala na starost," naposledy jsem se usmála a podívala se do těch očí. Pak jsem se ještě rozloučila a spěchala za Shirem. Jakmile se zaklaply dveře kanceláře, už jsem to víc nevydržela a zasypala jsem ho lavinou slov.
"Páni, to je úžasný, že nás bude mít na starost samotná mizukage! Jsem zvědavá, jaké to s ní asi bude... a viděls ty oči? Že byly super? Vůbec je to všechno úžasný...jsme ve stejném týmu a naše sensei není nikdo jiný než hlava vesnice..." zasnila jsem se. Věděla jsem, že náš nejspíš nepovede příliš dlouho, no tím spíš jsem na ní chtěla udělat dojem.

Jakmile se zavřeli dveře zazubila jsem se a spokojeně se křeslem otočila čelem k prosklené stěně. Měla jsem výhled téměř na celou vesnici. "No nebyla jsem cool? zvládla jsem to skvěle" Sama sebe jsem pochválila a vyskočila jsem na nohy. Přišla jsem k prosklené stěně a na sklo položila ruku, s lehkým úsměvem jsem se zahleděla do dálky a pak jsem došla zpět ke stolu. Koutkem oka jsem zaznamenala otisk mé ruky na skle a zděšeně jsem nadskočila. Chvíli jsem hrabala v šuplíku a po chvíli jsem drhla sklo kapesníkem. Za pár okamžiků bylo zase bez chybičky úlevně jsem si oddechla a vzala igelitku která byla na zemi.

Na konci chodby jsme konečně otevřel ústa a promluvil.
Jo, máš pravdu. Myslím, že sis ní užijeme ještě spoustu srandy. A když jde o ty oči, jakým pohledem myslíš, že kouká na svět? Chtěl bych to vědět, chtěl bych vědět co je zač.
Nesmýšlel jsem o ní špatně, spíš mě jen přehnaně zajímala. Upřímně jsem se těšil na moment, kdy nás začne učit.
O chvíli jsme už byli z budovy venku a já už přemýšlel o jiných věcech.

"Já bych toho chtěla vědět spoustu..." pokrčila jsem rameny a v duchu protočila očima. "Měls být psycholog, spíš než ninja," řekla jsme napůl z legrace, protože jsem jeho talent samozřejmě uznávala. A nejen to. Ono i ty jeho psychologický řeči měly něco do sebe. Já jenom byla moc rozrušená na to, abych nad tím přemýšlela.
"Myslím, že bychom měli jít domů," protáhla jsem se trochu zívla. "Aspoň já jdu teda určitě. Dám si studenou sprchu a padám do postele. Dneska toho na mě bylo moc."
(přesun)

I s igelitkou jsem vyšla z kanceláře a poté ji zamkla. "Yosh...a teď hurá pryč" Zamumlala jsem a pomalým krokem jsem se vydala pryč. Nepospíchala jsem a užívala si ten klid, tmu a samotu které se mi momentálně dostávalo.
-Přesun-

Dorazila jsem ke kanceláři a odemkla jí. Zasedla jsem za stůl a malá liška mi skočila do klína. Vytáhla jsem dvě složky a ukázala jí fotky. "Najdi je a řekni jim, že se mají dostavit do kanceláře" Liška si pozorně prohlídla fotky a pak zmizela. Vzala jsem si knížku a na tváři se mi objevil opět výraz masového vraha. Začetla jsem se a tak jako včera sídlem i zde se začala celou budovou šířit temná aura ze které šel mráz po zádech a i toho nejodvážnějšího jedince pořádně vyděsila.

Co nejrychleji jsme se dopotáceli až sem. Únava mě po nějaké chvíli přešla, takže jsem teď zase překypoval radostí s úsměvem na rtech. Došli jsme až ke dveřím od kanceláře. Na chvíli jsem zastavil, abych si popřemýšlel, jak bych měl Mizukage-sensei pozdravil, ale došlo mi, že je mi to úplně jedno. Zaklepal jsem a dál už jen nechal osud, ať si dělá co se mu zachce.

Na rtech jsem měla úsměv jako bych já byla hlavní postava z knížky která se právě chystá rozřezat všechny na maličké kousky a potichu jsem se zachichotala jako psychopat. Kolem mě se dál šířila temná aura. Šel po dlouhé chodbě, všichni už spali takže nebyl problém se tam dostat. Otevřel potichu dveře, stiskl v ruce meč a... Vyrušilo mě zaklepání, nadskočila jsem a knížka letěla vzduchem. Křeslo se se mnou převrátilo dozadu a ozvala se rána. "Ksó!" Zamrmlala jsem a zvedla se, podrbala jsem se na hlavě a naštvaně se koukla ke dveřím Jestli nehoří vesnice tak budou pykat za to že mě vyrušily Pak mi ale došlo že to nejspíš budou ty dva pro které jsem nechala poslat. Povzdechla jsem si a knížku přesunula na kraj stolu, zvedla jsem křeslo a sedla si do něj. "Dále"

Otevřel jsme dveře a pomalu jsem vstoupil do místnosti s tím, že mě Saya následovala. Došel jsme ke křeslům, ve kterých jsme včera seděli a pak jsme se zadíval na naši novou sensei.
Hlásíme se do služby.
Řekl jsem a dál jsem se usmíval.
Co je dnes na plánu?

"Eh...jste v pořádku?" optala jsem se, když jsem ji viděla ležet na zemi.
Měla jsem z ní respekt. Cítila jsem se nějak neklidně, nejspíš za to mohly zbytky té temné aury, to jsem ale nemohla v tu chvíli vědět.

Přešla jsem k oknu a koukla se na vesnici, moc jsem toho neviděla díky mlze která byla okolo ale to mi nevadilo. "Fille..." Zamrmlala jsem a z pod stolu se vynořila černá liška která si tam doteď krásně pochrupávala. Liška se nevrle koukla na ty dva a sedla si vedle křesla. Černýma očima je probodávala a bylo to jakoby čekala na jejich sebemenší chybu aby mohla zaútočit. "Odcházíme takže kdyby sem někdo přišel, víš co dělat" Otočila jsem se na moje studenty a pousmála se. "Jdeme?" prošla jsem kolem stolu a čapla knížku do ruky s tím že si to tam stihnu dočíst. Vyšla jsem na chodbu a počkala na ně, dveře jsem zavřela a šla pryč.
-přesun-

Na nic jsem nečekal a hned jsem jí následoval. Byl jsem natěšený, že mě konečně čeká něco, co mi pomůže zesílit. Dál jsem se usmíval a na nic nemyslel. Vyšel jsem na chodbu a pokračoval za Mizukage.
-přesun

"Jasně," usmála jsem se.
Můj úsměv ale vypadal trochu strojeně. V duchu jsem už byla někde venku a přemýšlela jsem o tom, jaký asi bude trénink.
Budu se muset hodně snažit. Dám do toho všechno, i kdybych se při tom měla zabít! To je slib...
Tohle na mě fungovalo vždycky. Pokaždé jsem splnila svůj slib, i kdybych ho dala jenom v duchu sama sobě. Zabít... vzpomněla jsem si na svoje oblíbené místo a začala jsem přemýšlet nad tím, co by se asi stalo, kdybych vážně skočila. V tuto chvíli jsem byla orpavdu vděčná, že jsem to neudělala.
(přesun)

Dorazila jsem ke kanceláři a vystoupila schody nahoru.
Musí být všechny významné budovy tak velké?!
Napadlo mě, pátrala jsem po dveřích, po kanceláři, až jsem na ní konečně narazila.
Nadechla jsem se a zaklepala, doufala jsem, že tam Mizukage bude.

Spoiler:

Velká černá liška se po jejich odchodu uvelebila v křesle a narovnala se. Vypadala jako velký černý stín který se chystá zaútočit na každého kdo přijde do kanceláře. Fill nebyl moc rád že tu musí hlídat ale co se dalo dělat. Poslušně seděl a vyčkával, doufal že nikdo nepřijde. Bohužel zaslechl kroky a následně někdo zaklepal. "Dále" Vyzval osobu za dveřmi a černé oči vypadali nebezpečně.

Zaslechla jsem vyzvání, vzala opatně za kliku a otevřela dveře. Za sebou jsem je zavřela.
"Dobrý den Mizukag-" Zasekla jsem se při první větě a sledovala to stvoření, co sedělo na křesle Mizukage, byla jsem trochu překvapená, summona jsem viděla poprvé, tedy pokud to summon vůbec byl, tušila jsem, že ano.
"Eh, nerada ruším, Mizukage-sama tu není?" Snažila jsem se zachovat si úctu, to zvíře vzbuzovalo autoritu a respekt.

Fill odhalil pobaveně a napůl výhružně zuby.
Rád děsil lidi... "Lady Mizukage najdeš v Tréninkových prostorách"
Ještě víc se narovnal v křesle aby vypadal větší. Kdyby ho viděla Mizukage věděl že by dostal vynadáno že děsí nebohé občany vesnice ale nemohl si pomoc.

Dalo se říct, že jsem z něj strach měla, ale snažila jsem se to na sobě nedat znát.
"Hai, arigato, podívám se tam po ní" Dodala jsem, pak jsem se rozloučila a vycouvala z kanceláře, zavřela jsem dveře a zády se o ně opřela.
To bylo.. divný!
Pousmála jsem se, zahnala strach, hrůza z něj teda šla, ale já vždycky ráda překonávala svůj strach, radši jsem se vydala do tréinkových prostor.
(Přesun)

Dorazila jsem do místnosti a Fill mě přivítal nepřátelským zavrčením, musela jsem se tomu zasmát protože se tvářil jako bych byla vetřelec a chtěl se jen předvést jak to tu chrání i když o mě musel vědět již když jsem byla před budovou. "Fille jak to šlo?" Posadila jsem se do křesla. "Byla tu nějaká holka, tu jsem za tebou poslal a jinak nikdo" Odpověděl mi a posadil se u křesla. Přikývla jsem a kousla se do prstu složila jsem pečeť a v obláčku kouře se objevila Stříbrošedá liška (Saimon), Zlatočerná liška (Lei), a několik dalších černých lišek které se sklonily před Fillem který se pyšně narovnal.
Lišky se mlčky posadily na zemi před stolem a bylo jich tam celkem 5. Lei se líně olízla a koukla se na mě. "Tak co potřebuješ?"
"He? to si s vámi nemůžu jen popovídat?" Odpověděla mi pohledem který mluvil za vše.
"No fajn...potřebuji aby jste mi tu dělali něco jako pozorovatele...přijde sem dívka...jinchuuriki a potřebuji pomoc...víte co dělat" Lišky mlčky přikývly a upřely svůj zrak ke dveřím.

Pomalu jsem došla až ke kanceláři mizukage a nesměle zaklepala. Chlvilku jsem čekala a pak jsem trochu pootevřela dveře. Kolem mizukage postávalo nebo posedávalo spoustu lišek. Tušila jsem problém, ale nedávala jsem na sobě nic stát.
"Dobrý den. Chtěla jste, aby přišla, tak jsem tady..."
Ta druhá věta byla sice trošku zbytečná, ale já jsem se mluvením zbavovala nervozity. Sice to moc nefungovalo, ale aspoň něco.

Po zaklepání lišky lehce zavrčeli a tím jí pozvali dál. Jakmile vešla jedna se zvedla a mířila k ní, tiše kolem ní prošla a prohlížela si jí.
Přikývla jsem a rukou ukázala na křeslo aby si sedla. Vytáhla jsem její spis a chvíli jsem se do něj koukala. "Chtěla jsem s tebou projednat pár bodů, pokud s některým z nich nebudeš souhlasit neboj se a řekni mi to. Klidně to změním..." Letmo jsem se koukla na další lišku která na ní upírala zrak. Vzala jsem do ruky propisku a párkrát jsem cvakla. "Takže...jsi jinchuuriki takže by jsi měla být pod dohledem. Většina vesnicí nechává své jinchuuriki sledovat zvláštní jednotkou ANBU..ale já tohle odmítám. Nemyslím si že jsi nějaké monstrum které by musela sledovat jednotka necitů..." Koukla jsem se jí do očí a pousmála se. "Co se týká toho rozdělení týmů...ráda bych abys zůstala u mě takže do druhého týmu půjde někdo z těch dvou. Pokud teda nemáš přání tam jít..."

Sedla jsem si na místo, které mi ukázala a poslouchala jsem. Nejdřív jsem byla nervózní, ale čím déle mizukage mluvila, tím víc jsem ji měla ráda. Nemyslí si, že jsem monstrum a to i přes to, že v zápisech mám určitě i informaci o okolnostech smrti mých rodičů. Byla jsem jí opravdu vděčná a byla jsem ráda, že si mě chce nechat u sebe.
"Ne, děkuji, ale taky bych ráda zůstala u vás," odpověděla jsem na její poslední větu a usmála se.
Neměla jsem ráda změny a mizukage pro mě představovala jistotu, protože věděla o nejhorších kapitolách z mé minulosti a přes to se na mě nedívala skrz prsty.

Přikývla jsem a znovu se koukla do spisů. "Budeš mít speciální trénink a doufám že budeš lepší než já aby jsi byla jednou na mém místě." Podepřela jsem si hlavu rukou a znova cvakla propiskou v druhé ruce. Zlatočerná liška Lei se posadila vedle křesla kde seděla Saya a pozorovala jí. Vlastně jí pozorovaly všechny lišky co tam byly, mělo to svůj důvod. "Další věc kterou bych s tebou vyřešila co nejdříve je summon. Máš nějakou představu jakého by jsi chtěla?" Zadívala jsem se jí do očí a čekala.

Jestli jsem se doteď usmívala, teď už jsem přímo zářila.
Vážně mi natolik věří, aby uvažovala o tom, že budu sednou na jejím místě? Sugoi! Měla bych se vážně snažit, abych jí nezklamala...
"O summonech jsem ještě nepřemýšlela. Vlastně mě ani nenapadlo, že bych nějakého mohla mít takhle brzo," odpověděla jsem popravdě.

"No já už jsem se nad tím zamyslela a v tvém případě by se hodil někdo kdo by dokázal aspoň z části potlačit tvou chakru kdyby se tě pokusil tvůj démon ovládnout." Znova jsem párkrát cvakla propiskou. "Proto tu jsou oni...jsou něco jako rada" Kývla jsem směrem k liškám. "Rozhodnou jestli se můžeš setkat s Bílou liškou a dohodnout se s jejím synem který má schopnost potlačení chakry. Záleží ovšem zase na tobě jestli by jsi chtěla mít za Summona lišku."

"To by bylo vážně úžasný...ale... na Akademii jsem neměla nejlepší výsledky..myslíte, že už jsem připravená?"
Mít za summona lišku by bylo super, ale začala jsem být trochu nejistá. Co když syn té Bílé lišky nebude souhlasit? Každopádně by bylo skvělé, kdybych měla po ruce někoho, kdo dokáže kontrolovat démona ve mě.
Ne, já to musím dokázat... rozhodla jsem se, že udělám vše proto, abych zesílila a tohle k tomu patří.

Začala jsem propiskou čárat na papír. "Myslím že pokud se do toho pustíme s odhodláním vyjde to" Pousmála jsem se a tázavě se koukla na lišky. Tři největší z nich, zástupci druhu k sobě přišli a potichu si vyměňovali názory. Po chvíli se Lei od nich oddělila a sedla si vedle mého křesla. "Myslíme si..." Na chvíli se odmlčela a pozorovala Sayu. "..že se může s nimi setkat. Nikdo z nás nemá nic proti" Zdělila nám jejich rozhodnutí a přikývla. Poté všechny lišky v místnosti až na Filla zmizeli v obláčku dýmu. "No..to by bylo"

"Dobře...děkuji vám za důvěru, budu se snažit, abych vás nezklamala," řekla jsem s odhodlaným výrazem. Poděkování mířilo jak na mizukage, tak na její lišky, které rozhodovaly o tom, jestli se můžu setkat s Bílou liškou a jejím synem. Sice jsem vůbec netušila o koho jde, ale podle rozhovoru jsem si myslela, že je to určitě někdo důležitý.

Přikývla jsem a koukla se na Filla. "Ještě něco máš na srdci?" Nadzvedla jsem obočí a čekala na jeho odpověď. Fill se na mě uraženě podíval a pak se koukl na Sayu. "Ano...kdy to chcete udělat?"
"Až se bude Saya cítit připravená" Schovala jsem spisy a opřela se v křesle. "Chmm..." Zabručel Fill a přimhouřil oči, odmítal zmizet jelikož chtěl vědět jak to dopadne a lehl si vedle křesla. Promnula jsem si spánky a usmála se na Sayu. "Jak jsem řekla, pokud se budeš cítit připravená na to otevřít svoje srdce Summonovi řekni mi a uděláme to co nejdříve"

"No, nevím sice co to obnáší, ale pokud jde pouze o srdce, jsem připravená," odpověděla jsem. "Jestli se mám ale nějak připravit, řekněte mi, co mám udělat."
Vidina vlastního summona byla příliš lákavá.

Viděla jsem že to chce mít za sebou co nejdříve. "No v tom případě..." Zvedla jsem se a začala něco hledat v šuplíku. "...vyrazíme k jezeru" Vzala jsem svitek ve kterém jsem byla podepsaná já a potom ještě jinej... Fill se zvedl. Pohotově přiběhl ke dveřím aby jsme na něj náhodou nezapomněli a čekal. Letmo jsem se usmála na Sayu a vyšla na chodbu, počkala jsem na ní a zamkla. Poté jsme zamířila pryč.
-přesun

Následovala jsem mizukage ke dveřím a cestou si představovala Bílou lišku a jejího syna. Zajímalo mě, kdo jsou a jaké jsou jejich schopnosti, ale nechtěla jsem se ptát. Ono se to nakonec stejně určitě dozvím, takže nemá smysl být zvědavá.
(přesun)

Doběhla jsem před kancelář a nikde nikdo. Oddychla jsem si a položila malou lištičku která nebyla větší než morče na zem a odemkla. Vešla jsem a sedla si do křesla, lištička za mnou pomalu cupitala a zastavila se u mé nohy do které lehce šťouchla. Vzala jsem jí do ruky a položila si jí do klína kde si spokojeně lehla a zavřela oči. Přisunula jsem se ke stolu a vytáhla papíry. Takže Genin, Chuunin a Jounin...ti jsou na misi. Doufám že se co nejdříve vrátí. Suroviny pro Iwu...chm...Potřebuju co nejdříve volného Jounina Podepřela jsem si rukou hlavu a zírala na papír. Doufám že jde všechno v pohodě Zamyslela jsem se a začala jsem přemýšlet nad tím jestli jim bývalá Mizukage neřekla ať tam nějaký čas nezůstanou. lehce jsem se zamračila, tohle by byl problém. Potřebovala jsem aby se okamžitě vrátili po dokončení úkolu. Nohou jsem se odšoupla od stolu a kousla se do prstu, po chvíli tam stála malá liška. Vyštrachala jsem fotky lidí kteří by měli být na té misi a ukázala jsem jí je. "Využij své schopnosti a najdi je, řekni jim aby se co nejdříve vrátili" Liška se olízla a pozorně si prohlídla fotografie a zmizela. Přešla jsem k prosklené stěně a opřela se o ní, založila jsem si ruce na prsou a pozorovala vesnici. Dnes tu taková mlha nebyla a proto jsem toho hodlala využít.
______________________________________________________
17.3. 16:59
V místnosti se objevila liška kterou jsem poslala aby vyřídila vzkaz. Tázavě jsem se na ní otočila. "Nemusela jsi se ke mě vracet" Pousmála jsem se a liška rychle zavrtěla hlavou. "Mají problémy, jedna dívka je nejspíš ráda že dýchá a chakra jim moc dlouho nevydrží..." Jakmile to dořekla nespokojeně jsem mlaskla a začala jednat. Nemohla jsem opustit vesnici a hlavně by mi to trvalo déle než liškám. Kousla jsem se do prstu a složila pečeť, objevila se zlatá liška. "Napoj se na mou chakru a pomoz jim... jeden tým má problém Li tě tam dovede..." Obě lišky bez řečí zmizeli a vydaly se obrovskou rychlostí na místo.
__________
Byla jsem dost nervózní, doufala jsem že tam lišky dorazí včas a že se nic vážného nestane. Vzala jsem si plášť a zamkla kancelář. Několik lišek šlo za mnou a pár jich zůstalo hlídat kancelář.
-přesun

Kousek od této budovy se začínal rýsovat obrys sovy. Letěla, jak jen mohla, ale meč byl na ní příliš těžký, takže byl let velmi těžkopádný... Ale dokázala to, využila střemhlavého letu a prorazila skrze okno v kanceláři Mizukage a dopadla přesně na její stůl, trošku u toho kvíkla, pak se převrátila na záda a jakmile zjistila, že je na místě, začala houkat a škrčet, aby na sebe upozornila. Meč neustále cinkal o hranu stolu a znělo to jako by tady bylo tornádo.

Zpráva na nožce:

Lišky sebou cukly a všechny okamžitě skočily na stůl a tlapkami přimáčkly sovu ke stolu.
Podrážděně "vrčely" a jedna z nich zmizela.
__
Objevila jsem se v kanceláři a dala pokyn liškám aby seskočily ze stolu. Vzala jsem si od sovy lísteček a zamračila se. Vzala jsem si od sovy meč a stiskla ho v ruce. Vztekle jsem ho bodla do stolu a tím probodla sovu. "Jak se opovažuje" Zasyčela jsem naštvaně. "A kdo má být sakra Ayoko!?" Sedla jsem si do křesla a začala pročítat spisy. Byla jsem tu krátce takže tohle měla nejspíše na svědomí bývalá Mizukage. Tím že unesl dva geniny si podepsal smlouvu se smrtí. Po chvíli přiběhla liška a oznámila mi koho unesl. Zorničky se mi zúžily a temná atmosféra se objevila v cele kanceláři. "Sayo!" Z očí mi doslova šlehaly blesky. Jak mohl tak snadno proklouznout a unést našeho Jinchuuriky?! Pěstí jsem udeřila do stolu a po chvílí se papíry rozlétly po celé místnosti a stůl se zlomil na dvě půlky. "Najděte tu holku! Hned!" Rozkázala jsem liškám které se okamžitě rozeběhly pryč a zamířily do ulic. Potřebovala jsem se uklidnit nebo bych byla schopná zničit celou kancelář. Sedla jsem si do křesla a vztekle přimhouřila oči.

Během chvilky už jsem dorazila ke kanceláři Mizukage, snažila jsem se být tady, co nejdříve, protože vážně to vypadalo naléhavě, zajímalo mě tedy, co se asi tak stalo. Zaklepala jsem na dveře od kanceláře a čekala.

Při zaklepání jsem trhla hlavou a koukla se ke dveřím. Zorničky jsem měla zúžené a vztek mi sršel z očí. "Dále" Pronesla jsem nasupeným hlasem. Seděla jsem v křesle za napůl zlomeným stolem. Okolo mě se povalovaly papíry a jedna liška se krčila bázlivě v koutě.

Ayoko
Šla jsem, jak nejrychleji jsem mohla. Liška mě hnala, jak divou zvěř a já měla strach se na ní podívat, jestli náhodou nemá pěnu u pusy... Celé tohle bylo hodně divné. A vůbec se mi to nelíbilo. Došli jsme ke dveřím, kde už stála malá slečna a já se na ní jen zděšeně podívala.
"Eheee... Dovolíš?"
Otevřela jsem dveře a s liškou v patách jsem šla dovnitř, přičemž dveře zůstaly otevřené.
"Mizukage-sama?"
Málem to se mnou šlehlo, když jsem viděla, jak vypadá...

Když se otevřeli dveře a objevila se tam dívka kterou jsem neznala vyskočila jsem na nohy. Lišky které přiběhli spolu s ní se přikrčili k zemi protože je temná atmosféra v kanceláři tížila. "Ayoko?"
Zeptala jsem se jí skoro démonickým hlasem abych se ujistila a pořádně jsem se nadechla.
"Nevím co se stalo tobě a někomu kdo si řiká Juuro ale geniny mi unášet nebude" Zavrčela jsem naštvaně a zase si sedla.

Ayoko
J-u-u-r-o! Jakmile jsem uslyšela to jméno, čelist mi padla na zem a já jsem ji následovala. Podlomila se mi kolena a já se tak tak zastavila jen na kolenou, takže jsem zůstala klečet na zemi a zírat do prázdna.
Sem tam jsem mrkla, ale dobrých 5 minut jsem v tomhle zuboženém stavu klečela na podlaze a nic nedělala. Teprve pak mi došlo, kde jsem a podívala jsem se na Mizukage.
"To... To není možné... On je... Mrtvý!"

"Kdyby byl mrtví neunesl by mi geniny!"
Znova jsem si stoupla a vztekle přišla k ní.
Vypadala jsem jak když jí chci na místě popravit, místo toho jsem k ní natáhla ruku a zamračeně jí pomohla vstát.
Lišky se seskupily v rohu a tiskly se na sebe co nejvíce.
"Půjdeš s námi do močálu"
Oznámila jsem jí.
"Tak se s tím svým Juurem setkáš, ale jestli se jim něco stalo, počítej s tím že to nepřežije a tentokrát mrtvý opravdu bude"
Zavrčela jsem a dostrkala jí do křesla které bylo pro hosty.