Nemocnica Kusuri

Stále za tričko jsem brášku dotáhla až k hlavní budově nemocnice. Celou cestu jsem mlčela a nebýt nutný můj pozdrav sestře na recepci, mlčela bych pravděpodobně i dál. "Zdravím.." kývla jsem hlavou a postrčila Shiona k pultíku. "Bratr si vykloubil rameno.." informovala jsem jí stručně a otočila se na něj, jestli k tomu chce taky něco říct, nebo je to všechno.

Zato ja som celú cestu otravoval, nejak sa ju snažil ukecať, aby ma pustila. Zbytočne.. Ako keby som dúfal, že ma niekedy poslúchne. Celý čas, odkedy som to vzdal, asi v polovici cesty, som nasledoval jej príklad a držal som jazyk za zubami. Až kým sme nedošli na recepciu. Takže rameno hm? Na chvíľu zmizla, a začala hľadať moju zdravotnú kartu, pričom som stihol na sestru vrhnúť nepekný pohľad. Bol som ticho, ešte by som toho viac pohnojil.

Stála jsem s ním u pultíku a poklepávala nohou o zem. Měla jsem o něj strach, vždy´t jsem ani nevěděla, co všechno umí. Nikdy jsem ho neviděla. Změním to! Kývla jsem si pro sebe hlavou, že to musím splnit. Otočila jsem se k němu a chtěla mu něco říct, když přiběhla ona sestřička a káravým hlasem mu vyčetla, že se nedostavil na pravidelnou kontrolu. Jeho nemoci to neprospívá. Jeho nemoci..?
Tázavě jsem se k němu otočila a s trochu zmateným výrazem čekala, jestli mi tuhle věc vysvětlí, protože jsem byla opravdu v šoku.

Ak ona bola v šoku, bolo to nič oproti tomu, v akom šoku som bol ja. Tak dlho som to zatajoval, nevedel to nik z rodiny, báli by sa o mňa a s takou chorobou by mi nedovolili sa stať Shinobim. Nahlas a zreteľne som preglgol, pričom mi v hlave behalo mnoho myšlienok, týkajúce sa nejakého zvratu, výhovorky, alebo niečoho, aby sa o tom nedozvedela. Avšak, nezmohol som sa na nič, a sestrička nás, no hlavne Ferii prekvapene pozorovala. Pohľadom alá.. "Vy o tom neviete?". K tomu ma pekne zradila, a ako Kazekagemu jej podala moju zdravotnú kartičku, kde bolo snáď všetko. Nikdy som sa nebál, no dnes som to povedať nemohol.

Vzala jsem si od sestry zdravotní kartu, posadila se na blízkou lavičku a pustila se do čtení. S přibývajícími řádky se stále prohluboval můj chladnoucí výraz, až jsem se tvářila jako právě vykopaná mrtvola. Vzhlédla jsem k Shiovi a jenom na něj dlouhou chvíli němě zírala. Vysvětlení! Proč jsi mi to neřekl..? Mohla jsem ti pomoct..?
"Vysvětlíš mi to?" vypadlo ze mě po dlouhé chvíli mlčení, rušené jen prouděním pacientů a sestřiček po bíle vymalované chodbě. Cítila jsem pod žebry stísněný pocit. Pocit strachu..

Sledoval som ju, ako si to všetko číta, a jej zmeny pohľadov sa mi vôbec nepáčili. Len čo dočítala, vedel som, že koniec sa blíži. Je to tam.. Hlesol som, trochu bolestne, a pocítil, ako mi po tvári tečie pramienok krvi z úst. Nie teraz! Na rýchlo som to zotrel, a dúfal, že sa to nevráti. Zakázali by ste mi.. Hlesol som znova, a moja hlava poputovala pohľadom k zemi. Byť.. Shinobim.. A .. Nechcel som vás zaťažovať. Akoby som vedel, načo myslí. Avšak, ja som ju poznal, a v jej prípade by som sa pýtal to isté.

Přivřela jsem oči a položila desky na stolek. Postavila jsem se k němu zády, sledovala věčně plnou chodbu, lidi procházející z jedné strany na druhou, sestřičky spěchající z místnosti do místnosti. Pach dezinfekce, všude jenom bílá...
"Jsme tvoje rodina..." zamumlala jsem nakonec. "Jak moc je to vážné..?" pokračovala jsem s hlasitým polknutím. Nemohla jsem si pomoct, ten strach nešel potlačit, ať jsem dělala cokoliv. Byl to přece můj malej bráška..
Na Tota jsem se jen zběžně podívala. Právě teď mi nestál za to něco říct. Vlastně nic mi teď za nic nestálo.

Silné stiahnutie pľúc. Hlboké nádychy a pocit, že sa povraciam. Vracalo sa to. Zázrakom som však ten pocit stiahol, do úzadia, a vyvrcholiť som ho mal v pláne niekde mimo nej. Neviem.. Stalo sa to tri len tri krát.. Nepozeral som sa na ňu. Nemohol som. A to, že som pri tom takmer umrel, som jej na nos vešať nechcel. Buď by ma zabila, alebo degradovala. Ďalšie dve pramienky krvi vytiekli z mojich úst, keď predo mnou čupel Toto, a dúfal som, že ma ON z toho nejak dostane. Práve pretože si rodina.. Som.. Mlčal.. Trhol som rukou do vrecka, kde som zovrel fľaštičku s pilulkami, pričom som si druhou zotrel krv pri ústach tak, aby to nevedela.

Přijdu do nemocnice,při vstupu slušně pozdravím.
Dojdu k sestře která má službu a vše ji vysvětlím,tedy o mém pohmožděném ramenu a tedy,že bych rád byl ošetřen.Sestra ochotně naslouchá a po chvilce čekání mě odvede do ordinace,kde si mi na rameno mrkne lékařský ninja.
Prohmatá,namaže jakousi mastí a zafačuje obvazem,naštěstí to není nic vážného,jen si mám sednou do čekárny a počkat než mi vyrobí více té masti.
Uposlechnu,v čekárně se posadím,strnule hledím do protější zdi a nevšímám si okolí.

Vrhla jsem na Tota hodně, hodně nehezký výraz, jasně říkající, že překročí ještě jednu mez a pohřbím ho pod pískem, zatímco jsem se otočila na Shia a založila ruce na prsa. "Od teď mi budeš říkat o všech problémech. Tvojí kartu si budu kontrolovat sama... na mise nebudeš chodit sám a na kontroly budeš chodit pravidelně, to si buď jistý." vzdychla jsem si sama pro sebe a zvedla k němu oči. "A opovaž se protestovat." otočila jsem se.
"Teď vyřešíme to rameno a půjdeme domů.." otočila jsem se.

Sestra mi po chvilce donesla mast a vysvětlila jak jí aplikovat a kdy,ještě jsme prodiskutovali jak dlouho bych měl rameno šetřit.
Ortel byl milosrdný není to nic vážného,když budu stahovat obvazem a řádně mazat,mohu podstupovat běžnou zátěž dne.

Rozloučím se se zdrav.sestrou a vydám se domů.

/přesun/

Tota som si nevšímal, premáhal som sa ako vôl, len aby som sa tu neskácal. Nakoniec som aj tak vytiahol pilulky, napchal si do úst asi polovicu fľaštičky a konečne sa odvážil pozrieť na Ferii. Jasné.. Povedané takým tónom, z ktorého priam kričalo.. Zabudni.. Bááka! Na misie budem chodiť sám.. Aj tak nemám s kým.. Odvetil som, a prešiel si zdravou rukou po ramene. A na kontroly sa mi nechce.. Mohla byť rada, konečne som neklamal. Aj keď.. Jej som doteraz neklamal, len zatajoval. A ak budem? Spýtal som sa, s neskrývaným záujmom, keď ma vyrušil lekár. Niečo tam trepal, pričom som ho vôbec nepočúval, až ukázal na dvere do jednej z miestností. Zatlačíme to späť.. Odvetil, ale Ferii, lebo zistil, že ho nepočúvam. Idete? Spýtal sa, určite si myslel, že vie, že ma nečaká prechádzka ružovým sadom.

"Věř mi, že tohle si zajistím... kdybych tě měla mít na vodítku pod dohledem čtyřiadvacet hodin!" odvětila jsem a kývla na doktora. Daiki, budu tě potřebovat... Shio se k ničemu neměl, takže jsem ho vzala za zdravou ruku a dotáhla do ordinace. "Jsem tvoje sestra... mám za tebe určitou zodpovědnost, když bydlíš u mě v bytě... takže teprve teď ti začne vojna!" sladce jsem se usmála.

Ale nebudeš mať.. Vyplazil som na ňu jazyk, a nechal sa zatiahnuť do ordinačky. Si moja sestra, preto máš "prd" moc nado mnou.. Uškrnul som sa, a pokračoval. A tú vojnu prehráš.. Už som chcel pokračovať ešte ďalej, než ma doktor posadil na kreslo, a začal ma k nemu pútať.. Čo to? No odvetil mi, že len pre moje dobro. Vôbec som tomu nechápal, a začínal som si myslieť, že tá vojna začala. S otázkou som sa otočil na Ferii. Začínal som mať strach, keď ma dokonale pripútali ku kreslu, doktor ma obišiel, a chytil mi vykĺbenú ruku.

Zaměřil jsem se pohledem na Ferii a z poza svého oblečení vytáhl jeden neurčitý obrázek s rámečkem.Po chvíli jsem se posadil na zem a namířil h osměrem na Ferii.Žena na obrázku byla prakticky úplně stejná jako ona.Psychopaticky jsem se pousmál a sledoval jak odchází dovnitř spolu s doktorem a bratrem.Jak asi chutnáš?

Po nějaké chvilce jsem hodil obrázkem o zem a bez něj se vytratil pryč.
(přesun)

Chtěla jsem něco odvětit, jenže hned jak mi došlo, co jde doktor dělat, musela jsem se odvrátit. Samořjmě mu šel ruku opět vrátit zpět na původní místo, to jsem vidět nepotřebovala! Stačilo Slyšet to křupnutí, aby bylo jasné, že to musí ohromně bolet. Budeš v pořádku... vzdychla jsem hlasitě a otočila se. "Děkuji." kývla jsem na doktora a otočila se na bratra. "Aspoń už nebudeš dělat takové kraviny." došla jsem k němu. "Doma ti na to dám led..."

Uškrnul som sa, nakoniec. Mal som oporu, o ktorej vám nepoviem. Len čo sa mi dotkol ruky a začal tlačiť, do očí sa mi nahrnuli slzy, ale len pár a naviac som ani nemukol. Kým sa kosť nevrátila na miesto, a Ferii už na mňa hľadela. Pozrel som sa na ňu, s otvorenými ústami, akoby som chcel až teraz vykríknuť, ale vyšlo len zo mňa slabé.. Za toto.. Dostanem liter.. Granka.. Keby ma doktor nepodržal, asi by som sa skácal na zem. Chvíľu ma nechal sedieť, oddychovať, než ma poslal domov s tým, že nemám ruku prepínať. Bolo nad slnko jasné že budem. Vyšiel som tackavo na chodbu a pozrel sa na Ferii. Týmto to neskončilo.. Uškrnul som sa, pričom som sa druhou rukou držal steny.

"Už si tě ohlídám!" ušklíbla jsem se, ale jednoz rukou přejela a rozcuchala jeho vlasy. ""Běž domů, udělám ti pak to granko.. musím do kanceláře... Shio buď opatrný ano? Neudělej si nic, ano?" Pohlédla jsem na něj s trochu zmateným pohledem. "Rovnou domů, jasné?!"kývla jsem jasně hlavou a otočila se. "Přijdu co nejdříve.." dodala jsem a vydala se z nemocnice.

Jasné.. Odvetil som, a len čo zmizla z dohľadu, diabolsky som sa uškrnul. Aká naivná.. Až som sa zasmial a pomalým krokom som sa vydal preč z nemocnice. Dostal som malý nápad, čo sa týkalo tréningu. Napadlo ma to, keď mi stiesnilo pľúca, a ja som chcel vykríknuť. Napadla ma technika.