Restaurant u Ztracené chuti

Kuchaře nikdy nikdo neviděl. Popravdě není jisté kde se nachází kuchyň, protože jídlo a pití se samo od sebe vyskytne na stole. Jídelní lístek nikdo neaktualizuje, přesto však nikdy nepřečtete na seznamu ta stejná jídla. Jako kdyby se písmenka měnila v okamžiku, kdy se nedíváte.

Na ulici foukal vítr. Narážel do všeho a pokoušel se to
odnést. Se skloněnou hlavou, aby mi vítr tolik nebičoval do obličeje, jsem
narazila do prvních dveří, které vedli do restaurace. Dveře se s lehkostí
otevřely a já vstoupila dovnitř. V uších mi stále burácel vítr, ale v
restauraci bylo ticho. Tedy až na líbeznou hudbu, která se linula z
reproduktorů. Posadila jsem se ke stolu, který byl umístěn u okna. Chtěla jsem
mít výhled na ulici. Do rukou jsem si vzala jídelní lístek. Přece jen jsem měla
hlad. Začala jsem si ho pročítat a uvažovat, co bych si mohla dát.

Tajomnej osobe vial plášť v neustávajúcom vetre. Zjavil sa tam ako tieň z ničoho nič. Bolo dosť chladno a tma na pokračovanie v jeho ceste a tak sa vybral do podniku ktorý bol neďaleko neho. Ozval sa zvonček na otvoreních dverách a na chvíľu vpustil vietor do vnútra. Vstúpila tajomná osoba v tmavo-modrom až čiernom plášti. Kapucňa stiahnutá až do tváre zakrývali celú záhadnú osobu. Porozhliadol sa po miestnosti. Okrem krásnej slečny tu nikoho nevidel. Prišlo mu to prijateľné a tak sa posadil o jeden stôl ďalej ako sedela záhadná dievčina priamo oproti nej aby na ňu videl. Nemal vo zvyku sa ľudom otáčať chrbtom. Otvoril jedálni lístok položení na stole a stále zahalený si ho prezeral. Nakoniec si kapucňu dal dole a odhalil svoju anjelsku tvár. Rukou si prehrábol vlasy a unudene sa pozrel naklonil k jedálnemu lístku. Kútikom očka sledoval dievča.

Konečně jsem si vybrala jídlo. V tu chvíli se otevřely dveře restaurace a někdo vstoupil. Nezaobírala jsem se tím. Jídelní lístek jsem odložila stranou a čekala jsem až mi donesou jídlo. Opřela jsem se a zadívala jsem se z okna. Rozepla jsem si límeček svého černého pláště. Kdo ví, co jsem měla pod ním? Nosila jsem ho pořád. Prsty jsem zabloudila do vlasů a pohrávala jsem si jimi. Už jsem byla hladová.

Ako som tak rozmýšľal čo si dať a zároveň som sledoval dievča napadlo ma že tu nevidím žiadnu obsluhu. Bolo to zvláštne ale nič iné ako čakať mi nezostávalo. Rozmýšľal som či ju mám osloviť ale hanbyl som sa a nevedel čo jej povedať. A tak ako som tam sedel som sa pozabudol a bez skrytia na ňu pozeral. Bola nádherná.

Jak tak jsem se dívala z okna, tak jsem v odraze okenního skla uviděla, jak ten dotyčný, co přišel na mě zírá. Otočila jsem hlavu a podívala jsem se na něj. Zvedavě jsem podzvedla obočí. Jídlo, které jsem si objednala jsem měla před sebou. Zakroutila jsem hlavou. Nechápala jsem, na co tak kouká. Sklonila jsem se nad jídlem a začala jíst. Pořád jsem na sobě cítila jeho pohled. Musela jsem uznat, že momentálně to bylo dost nepříjemné.

Keď sa na mňa otočila rýchlo som stočil pohľad a zároveň nechápavo zazeral na podlahu. Ako sa záhadne dostalo jedlo ku nej. Bez žiadneho človeka nikoho ani nič. Pomaly sa otočil naspäť ale pozeral sa niekde do blba. Nakoniec sa na ňu pousmial a povedal Dobrú chuť nervózne sa pousmial. Pripadal si trápne.

Zaslechla jsem, jak mi popřál dobrou chuť. Ehm? pomyslela jsem si. Bylo to vážně divné. Nikdy jsem ho neviděla. Sedně si naproti mě, sice o nějaký stůl dál. Pak na mě kouká a teď tohle? Nebyla jsem na tohle zvyklá. Vždycky jsem se řídila motem: Všímej si sebe a ostatní nech na pokoji. Neodpověděla jsem mu. Jen jsem pokrčila rameny a dál jedla.

Môj nervózny úsmev vystriedal pekne strápnení výraz. Blbec...blbec... v mysli si nad´aval zato že nevie začať normálne komunikovať. V bruchu mu nepekné zaškvŕkalo. Pomyslel som na všeliaké jedlo o takom ktoré som videl v jedálnom lístku. Zrazu ako som myslel na rámen tak sa objavila miska horúceho rámenu ale nie pri mne ale omylom na stole kde sedela Shizu presne oproti nej na jej stole sa objavila miska. Iba som zavrel oči a nasával som vôňu rámenu toto všetko dlprevádzlo škvřkanie v bruchu.

Nakláněla jsem se nad svým jídlem a jedla jsem. Toho kluka jsem si nevšímala. Najednou se na stole, kde jsem seděla, objevila miska s rámenem. Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se na něj. Měl zavřené oči. Hřbet ruky jsem si přitiskla na čelo. Zhluboka jsem se nadechla. "To chceš umřít hlady?" řekla jsem nezáživně.

Né... ale to je tvoje je to na tvojom stole... povedal nervózne a radšej sa otočil na inú stranu a oprel sa o operadlo stoličky. Prehrábol si vlasy a rozmýšľal či má byť už ticho aby neplácal nezmysli. Fajn.... najprv sa snažíš nadviazať rozhovor a potom keď už niečo povie tak budeš ticho?! v duchu som si nadával.

"Sice je to na mém stole, ale rámen nejím a nikdo jiný kromě tebe tu není, takže to musí být tvoje. Ale jestli ti dělá problém jíst přede mnou, tak odejdu," navrhla jsem mu. Odložila jsem příbor a stoupla jsem si, že ho teda nechám o samotě.

Né ja len.... rozmýšľal čo povedať ale nič ho nenapadlo a tak vstal a pomaly odsunul stoličku a sadol si orpoti nej. Nie kludne môžeš ješt ďalej a mňa si nevšímať... nervózne sa na ňu usmial a naklonil hlavu na stranu.

"Ty máš ale štěstí. Jinak bys to musel zaplatit," pousmála jsem se. Sedla jsem si zpátky na své místo a vzala do rukou příbor. Pokračovala jsem v jídle. Jak řekl, tak jsem si ho nevšímala. Aspoň ne při jídle a doufala, že se nebude na mě koukat. Dost mi to vadilo.

Nó ale ja to rád zaplatím za teba.... vysúkal zo seba a nabral si niekoľko krát z rámenu a usmieval sa na ňu a hľadel na ňu tak že keď sa naňho pozrie bude jej hľadieť do očí. Konečne niečo rozumné si zo seba dostal.... máš ju tu pred sebou... hoc nie si casanova skúsiť to môžeš nie? nabádal som a v mysli.

Polkla jsem a zvedla jsem hlavu. Jakmile jsem to udělala, tak jsem se mu zadívala do očí. "Nemám nic proti, když to chceš zaplatit," pokrčila jsem rameny. Opřela jsem se. Jídlo jsem měla už snězené. Vzala jsem sklenici s vodou a napila jsem se. Hřbetem ruky jsem si otřela ústa.

No aj by som ale neviem komu... to jedlo sa tu objavilo samo od seba... je to zvláštne znova si trochu odjedol a obzeral sa naokolo. Je to tu celé zvláštne.... ste mi povedomá... nevideli sme sa už niekde? opýtal sa zvedavo. Jedna z vecí ktoré neznášal je to keď si myslel že niekoho pozná alebo ho videl ale nemôže si spomenúť kto to je.

"My a potkat se?" Prstem jsem pohnula k němu s k sobě. "To asi těžko. Je mi líto, ale to bude asi omyl." Zasmála jsem se. Prohrábla jsem si vlasy. Zip u pláště jsem si rozepnula ještě víc.

Sakra.. ja si spomeniem Chvíľu som na ňu hľadel No asi máte pravdu.... začervenal sa o pohľad odvrátil inde. Ale jinak ste hezká.... teraz sa červenal omnoho viac ako predtým.

Odvrátil ode mě pohled. "Díky za kompliment." Můj ton v hlase naznačoval to, že to beru jako každodení činnost. Přece jen mi to říkalo dost kluků. "Taky nevypadáš špatně," pousmála jsem se.

Teraz bol červený ako paradajka. Nebol zvyknutí hovoriť z dievčatami a už vôbec nie dostávať od nich komplimenty. Pozeral som sa do stola a prepaľoval ho podhľadom nechcel som sa pozerať na ňu aby si nemyslela že som nejaký Baka.

Zasmála jsem se. "Copak se s tebou děje? Nejsi shinobi? Raději do boje než do řeči?" Připadalo mi to směšné. Tak, ale každá povaha člověka je odlišná.

No... som Shinobi.... a je pravda že do reči mi aj je.... ale z kráskou sa slová nejako vytrácajú... stále sa Červenal ako rajče. Teraz sa nielen hanbil ale pripadal si aj trápne.

"To má být ale na opak. S krásnou dívkou by ti mělo být více do řeči," namítla jsem. Asi by tohle jiná brala jako urážku, ale mě to nevadilo. "Tak ti ulehčím práci odchodem, co ty na to říkáš?" zeptala jsem se.

N..né to radšie odejdu já.. ty si tu bola prvá takže skôr ja by som mal odísť. hovoril nervózne a rýchlo. Pomaly vstával zo stoličky a medzi tým jednou rukou prisunul k Shizuke dlaň pod ktorou boli peniaze ktorá mali stačiť na zaplatenie oboch jedál.

"Sice jsem tu byla první, ale to mi nedává právo na to, abych tu zůstala." Stoupla jsem si. "Navíc myslím, že by sis klidně ještě něco dal," usmála jsem se. Také jsem si stoupla. Sáhla jsem do kapsy a vytáhla jsem peníze. Ty jsem hodila na stůl. "Nemusíš za mě platit. Nebudu ti škrtit tvé finance," usmála jsem se.

Né to je v poriadku aj tak som sa chcel ísť ešte prejsť a hladný už nie som. A fakt nepotrebujem aby platila hezká holka. vzal som jej peniaze a podával jej ich. To je v pohode jáj sem finančne na tom celkom dobře. usmial som sa na ňu a nakoniec som nečakal a vzal jej ruku a do prázdnej dlane som jej dal peniaze. trvám na tom. Ber to ako pozornosť od neznámeho.Ruku som jej trochu zatvoril aby peniaze nevypadli a otočil som sa na odchod.

"Když myslíš." Ruku jsem strčila do kapsy a peníze do ní pustila. "Já tu stejně strávila už hodně času." Šla jsem ke dveřím. Otevřela jsem je. "Jdeš taky nebo tu nakonec zůstáváš?"

Jo.. jasne jdu.. trochu som sa pozabudol zrejme preto že som sa dotkol jej ruky. Chytil som dvere aby vyšla prvá. Ehm... nechcela... nechcela chvíľu rozmýšľal či to má povedať. Nechcela by si ísť so mnou... ehm.. neďaleko je vraj nejaká sála vraj sa tam dá počúvať pekná hudba a aj zatancovať a vraj je tam pekne... a vraj... zase sa zasekol a hovoril rýchlo.

Podržel mi dveře, tak jsem teda vyšla z restaurace. Zaslechla jsem jen několik prvních slov. "Počkej. Mohl by ses uklidnit a zopakovat to? Nějak jsem tě nestihla pobrat." Nerozuměla jsem mu.

Povzdychol si a pokúsil sa nejako ukludniť. No... Ehm či so mnou nepôjdeš na prechádzku? keď to hovoril v líciach sa červenal. Znelo to nesmelo a opatrne. No jasne... radšej mlč a utíkej pokiaľ sa nestrápniš ešte viac...

Pousmála jsem se. "To už je lepší. Stejně nemám co dělt. Jen mi musíš slíbit jednu věc," odmlčela jsem se. "Chovej se normálně." Čekala jsem na jeho odpověď.

No... pokúsíme se. pusmial sa. Tak ktorým smerom opýtal sa už celkom normálne. Vietor nebol už taký silný ale jemný vánok rozvial Shizukine čierne vlasy. bol to nezabudnutelní pohľad na ňu. Vyzerala ako anjel.

Rozhlédla jsem se do stran. Foukal mírný vánek, který mi zorvlál vlasy. Naštěstí mi nespadly so obličeje. "No. Abych pravdu řekla, tak vůbec nevím kam. Neznám to tu, takže to nechám na tobě," usmála jsem se.

Tak poď napríklad tadiaľ? ukázal smerom na nekonečnú cestu a ponúkol jej rameno nech sa ho chytí.

Ruce jsem dala do kapes. Neznala jsem jeho jméno, takže jsem to nechala tak. Snad jsem ho neurazila. "Tak jdeme, ne?" vydala jsem se tím směrem.
(přesun)

Jo jo jdeme.... Ďalší trapas no pekne... Najradšej by sa pod zem prepadol ale nič mu iné neostávalo ako ísť za ňou. Pomaly a ticho. (Presun)