Sídlo klanu Uzumaki

Ač byl tento klan roztroušen po celém světě a jeho sláva zanikla, zbytek jeho členů si zde našel svůj nový domov. Sídlo není velké ani honosné, ale ukazuje domácí útulné prostředí a poskytuje dostatek klidu.

Opřená zády o kmen stromu vedle klanového sídla jsem pozorovala, jak si vítr hraje s okvětními lístky květiny kousek ode mne. Vypadala jsem zamyšleně, ale pravděpodobně jsem byla spíš roztěkaná a nervózní. Koneckonců právě dnes mi byl přidělen tým, který jsem měla vést k cestě správných shinobi. Bůh ví, jestli nějaká byla, ale s mojí krvelačnou povahou jsem to nepovažovala jako spásný nápad.
Zřejmě to bylo kvůli pečetícím technikám. To, že mi přidělili Jinchuurikiho.
Postavila jsem se a nechala květinu dál bez povšimnutí.
Nikam mi neuteče, ale žáci by mohli. S myšlenkou na nové povinnosti jsem se vydala pryč z prázdného, osamělého sídla svého klanu.

(Přesun)

Dorazila jsem do sídla již potmě.
Pootevřela jsem hlavní vchod. Dveře v pantech zavrzaly a já jen znovu vzdechla.
Jak to tu bylo tiché. Jak opuštěné.
Být sama v tak velkém sídle vyžadovalo přetrpět si bolest ze ztráty druhů. Nebo spíše z rozprášení vesnice, kterou jsem nikdy neviděla. I přesto to provázelo můj klan.
A teď jsem byla zase sama. Tady. Sama. Někde.
Otevřela jsem i dveře od domu a po automatickém provedení hygieny jsem sebou praštila do postele. Zachumlala jsem se do peřin a přemýšlela. Chtěla jsem usnout, ale nějak se mi to dnes nedařilo.

"Nemám vás ráda.."
"Nemám vás rád..."

Přemýšlela jsem dlouho. Možná minuty, možná hodiny.
Neklidně jsem se přetočila na záda a chvíli se pak snažila nemyslet. Možná by byla lepší noční procházka. Pro tenhle nepříjemný pocit jsem v sídle trávila málo času a v létě spávala venku. Přišlo mi to uklidňující. A bezpečnější než prázdná, děsivá budova.
Nakonec jsem však přece jen usnula a i mé sny jako kdyby se nemohly dočkat rána.

Dnešní den jsem si s probuzením dala na čas.
Ono probouzet se do prázdného sídla, kde se rozléhá každý váš krok a každé zívnutí ukazuje na veškerou vaši samotu... To způsobuje stejné veselí jako procházka po hřbitově. A právě tak jsem se po probuzení cítila. Hygienu jsem tentokrát vcelku odbyla a jen jsem chvíli zůstala stát před zrcadlem, abych navrátila účes do podoby, jakou měl před spánkem. Pak už jsem za sebou zamkla dveře svého bytu i hlavní bránu sídla. Vlastně to bylo dobře. Ráda jsem tyto dveře za sebou nechávala zamčené.

(Přesun)

Sídlo klanu Uzumaki bylo stejně tiché jako vždy i teď.
Zavřela jsem za sebou těžká kovová vrata a vcelku pomalým krokem zamířila ke vchodu do svého domu. Tentokrát jsem však neměla v plánu jít si lehnout. Vlastně žádnou z obvyklých činností. Došla jsem ke stolu v jakési pracovně a vytáhla vzorek pečeti na papírku, který obvykle určoval podstatu chakry majitele. Skvělá pomůcka pro trénink.
I s tím jsem zamířila do sklepení. Již poněkolikáté jsem s sebou vzala i trochu krve divokých hus, které mnohdy prolétaly nad Konohou. Nebyl to nejlépe strávený večer vprostřed cvičení jedné z těch těžších a méně potřebných pečetí, ale já své pečetící techniky nade vše milovala. Učit se je bylo lepší než učit se obvyklé útočné techniky.
Došla jsem doprostřed kamenné místnosti pod sídlem a pustila se do kreslení.
Ukazováček jsem namáčela v krvi a kreslila na zemi pečlivě kruh složený z mnoha znaků. Zapamatovat si je bylo na celém cvičení Fūja Hōin nejtěžší.
Základní kruh jsem dokreslila brzy a pustila jsem se do jeho vzdálenějších odvětví.
Papírek s napodobením prokleté pečeti naplněné mou vlastní chakrou jsem položila již před začátkem kreslení vprostřed. Druhý kruh jsem uzavřela a pustila jsem se do dalších znaků. Teď už se spíše rozbíhaly jako trny ze stonků růže než by pokračovaly kruhovým způsobem.
Ještě jeden kruh. Ještě jeden. Teď jsem již našlapovala opatrně. Jediný znak jsem nesměla rozmazat.
Nakonec se zdálo, že jsem se svou prací spokojená.
S poloprázdnou miskou krve v ruce jsem vyběhla zpět do přízemí. Nádobu jsem pečlivě vypláchla, umyla si dlaně zašpiněné od krve. Teď už zbylo jen si ještě jednou projít všechny pečetě. Zpaměti jsem hýbala rukama i při cestě dolů.
Jedna z pochodní, jak jsem si všimla, zhasla.
Znovu jsem ji zapálila a postavila jsem se ke kruhu.
Dlaně nejdříve přešly do obvyklého znamení, při kterém jsem se jen soustředila.
Minuta, dvě... Začínala jsem se hýbat. Respektive jen moje ruce. Očima jsem stále hleděla na střed kruhu a papírek v něm.
Z první pečetě jsem pokračovala hadem. Pohyby mých rukou se zrychlovaly. Pečeť koně šla lehce, další už jsem téměř nevnímala. Bylo to zcela automatické. Není divu, kolikrát jsem tu cvičila a kreslila kruh nadarmo. Tentokrát se mi to muselo podařit. Pták... Tygr...
Oči jsem měla stále zabodnuté na nakreslené pečeti. Had.... Kůň...
Některé pečeti se mohly opakovat, ale tím lépe se mi pamatovaly. Pták... Pes.... Krysa...
"Fūja Hōin!" kruhy z krve se začaly jemně vlnit a blížit se k papírku.
Obemkly ho, uzamkly... A on se uvnitř rozpadl na prach.
Na tváři se mi objevil jemný úsměv. Výborně. Má chakra dorazila až k nakreslené pečeti. To znamenalo, že jsem uspěla a pečeť by se bývala stáhla a uzamkla chakru, která nepatřila nositeli, do sebe. Technika takto na začátku mi neubrala tolik chakry, kolik by jí vzala, kdyby měla skutečně co zapečetit, takže jsem její použití téměř necítila. Vše bylo vlastně jen o aktivaci krve.
Ach, krev. Kouzelná, rudá... Povzdechla jsem a místo vzletných myšlenek jsem se stále s úsměvem pustila do úklidu. Umýt, uklidit, nezanechat po tréninku stopy. Koneckonců to byl můj dům. Nechtěla jsem, aby tu tyto hrátky byly vidět.
Jakmile bylo vše v původním stavu, vydala jsem se ze sídla pryč.
Techniku jsem ovládla, měla jsem skvělou náladu a počasí bylo tak akorát na procházku.

(Přesun)

Přišel domů, bydlel s Neiro, vždyť každý věděl, že ona je jeho rodina. Ve svém pokoji zahodil katanu a ninja věci na stranu. Oblékl se do něčeho obyčejného a jediné co zůstalo na něm stejné, byl onen šátek.
Vypadal zničeně, ale rozhodl se splnit poslední povinnost, kterou se cítil být zavázán. Proto si půjčil poštovního holuba Neiro-chan a napsal krátkou, ale podrobnou zprávu a poslal holuba na cestu.
Pak se vrátil do pokoje, kde si šel lehnout, což bylo už úplně do očí bijící.

(prej se neuvádí obsah dopisu, tak jsem to honem smazal, pardon xD)

Odpočíval a nevylézal z pokoje opravdu dlouho. Moc nevnímal, kolik času vlastně uteklo. Pak vstal, ustrojil se a oblékl se do normálních věcí. Vyšel ven na zahradu, kde vyhledal místo prvních lekcí s Neiro a zamyšleně tam stál. Promáchl katanu jen tak vzduchem a zdálo se, že je daleko v myšlenkách. Nakonec to vzdal, sebral se a vyšel do ulic. Pořád si vyčítal, že málem zklamal Neiro. A proto se rozhodl, že musí sám se sebou něco udělat. Rozhodl se, že bude trénovat tím, že se bude nutit přibližovat k dívkám a když ho osloví pro začátek neutéct, alespoň hned.

přesun (zase sem zapoměl napsat X_x)

Přijdou tedy k sídlu uzumaki, kde bydlí s Neiro. kde zahne trochu stranou a odvede ho do jakési zahrady. jsou zde stromy, příjemná tráva a spoustu soukromí pro jejich rozhovor. Někde pod stromy se zastaví, podívá se na Artase a když zpozoruje, že nejspíš neustále čeká. Povzdechne si a začne vyprávět. Během cesty měl trochu času, si to v hlavě uspořádat tak, aby to dávalo pořádný smysl a nemusel se vracet dodatečně k detailům. Tedy pokud by se na něco zeptal, vylíčil by mu to stejně. Vypráví docela dlouho, samozřejmě s odmlkami a když skončí tázavě se na něj zahledí. A zakončí to tak nějak, jako že se to s keiko absolutně nedá. Že by jí nejspíš musel zabít, i když přiznává, že si měl uvědomit, že neunese čistou pravdu, kterou jí vpálil do očí. A že přiznává, že si to totálně... všichni víme co. xD
Načeš má takový ten pohled, kdy je poznat, že doufá, že ten druhý bude vědět co s tím.

Artas Uchiha

S klidným výrazem jsem poslouchal vše co říkal a když skončil. Chvíli jsem nad tím přemýšlel. Víš... nemusel si hned odcházet z týmu kvůli té holce. Ona z toho bude mít jen radost. Navíc je pravda, že si se k ní taky nezachoval zrovna dobře. Jednoduše vaše vztahy jsou složité. Neříkám aby si kvůli ní hned zapomněl na svou fóbii, ale když ji budeš jednoduše ignorovat a omluvíš se Hokage. Za to jak ti ujeli nervy. Mělo by být všechno v pořádku. Můj výraz naznačoval, že lepší varianta pro vyřešení téhle situace není.

Povzdechl si ještě jednou.

"Vlastně s tou fóbií... když se vrátila Neiro..."

Před ním Jí kupodivu oslovuje taky bez přívlastku. Což ještě neudělal u nikoho jiného, vždy zdůrazňoval že Neiro je někdo důležitý, na kom záleží i jemu.

"...tak udělal okamžitě takový... podraz... vždy najde každý můj problém velmi... no rychle... donutila mě abych jí podpíral... měla záminku, že je zraněná... jenže z druhé strany jí podpírala nějaká holka... ta z týmu jedna jestli víš..."

Nechal mu trochu času, aby si to přebral.

"...když jsem udělal... tu blbost... zkoušel jsem... podstoupit podobný trénink... proto sem byl... no mimo... já s tím něco musím udělat..."

Zatnul ruce v pěsti, v očích mu zasvítilo něco z toho dřívějšího odhodlání.

"...ale prostě to nešlo... ne rychle... ne jak chtěla Hokage-sama... ona mě neposlouchá... nechci nikomu ublížit... byl jsem tam problémem... navíc ona je jiná... není jako my... není tým dva. Tým dva jsi Ty... a byl jsem to Já...příteli..."

S tím posledním mu položil ruku na rameno. Po tom že se mu i nyní snažil pomoct, to přiznal i před ním. Přijal ho, jako jediného přítele.

Nějakým záhadným způsobem zjistil, že měl narozeniny. A tak měl v záloze další překvapení.

"Já... vlastně ty jsi měl... narozeniny... myslel jsme původně... že zajdeme na ramen... ale asi bys o to po tom všem... nestál a tak stejně... tohle je pro tebe... mluvils o mracích... nyní tě chápu... tým dva je Shirotsuki... jsme svobodné mraky... ty a já..."

načemž mu vložil do rukou balíček. Pokud ho rozváže, najde v něm plášť s našitými bílými mraky. Dalo mu práci, aby to vypadalo dobře. xD Sledoval ho co udělá.

Nakonec dodal

"Když půjdu za Hokage-nebude mě poslouchat... možná jindy... ale ne sám..."

Artas Uchiha

No a zkusil si nad tím přemýšlet z druhé strany? Ona ti chtěl pomoci s tvým problém. Nemyslím, že by měla zlé úmysly... Znovu jsem umlkl a naslouchal jeho slovům. Co? Jak... to víš? Byl jsem dost překvapen, že o mých narozeninách někdo věděl. Ehm tak díky. Vzal jsem si jeho dárek a otevřel ho. Tohle mi nějak moc připomíná Akatsuki. Jen s jinou barvou mraků... Konstatoval jsem lehce zaraženě, ale dárek se mi líbil.

Přemýšlel nad tím co se mu snažil vysvětlit, nebo spíš naservírovat. A pak přikývl.

"Já ti nevím... tebe za celou dobu, aspoň... vyzkoušela... keiko..." Zaklepal se odporem. "trénuje jí pořád... na mě se ani nepodívala... nevyzkoušela mě prostě nic... nemá mě ráda, nerozumí mi... nejspíš je ráda, že jsem odešel... a upřímně nevím co mluvit... jestli to víš ty... no nejspíš nevíš... když jsi se jí vyhnul taky... ani jeden z nás jí nemá rád... " (myslí keiko) "...a ona nás nutí být... s tou napodobeninou... v týmu... nechci s ní nic mít... už kvůli povaze... ale ty máš větší zkušenosti... kdybys mi s tím pomohl... třeba by nás přeřadila... nebo nevím..."

Dále se snažil vyčíst, jestli mu udělal radost. No nevím jestli to dokázal poznat z tváře kamenného Artase. Když viděl, že je spíš zaražený trochu poklesl na mysli.

"...no, ale mraky vypadají takhle... doufal jsem, že budeš rád..." Vypadal chvilku, že si vyčítá, že mu nedal radši sadu nových shurikenů, výbušný lístek schovaný v dortu, nebo prostě něco, co dělali všichni ostatní.

Artas Uchiha


Víš co? Sice je to proti mým zásadám, ale půjdu s Hokage promluvit. Nemyslím, že by to bylo tak vážné, aby se to nevyřešilo v klidu. Ty můžeš jít se mnou. Pokusil jsem se o relativně přátelský tón hlasu. Všiml jsem si toho, jak si myslí, že se mi jeho dárek nelíbil. Ehm je to pěkný dárek a někdy si ho i rád obléknu. Jen mě zarazila jeho podobnosti plášťům Akatsuki. Se kterými byl můj klan hluboce spojen. Pousmál jsem se a znovu se odmlčel. Zadíval jsem se na oblohu a nechal mu čas, vše promyslet...

I když doufal, že by šel třeba s ním. Samozřejmě tajně a nikdo by ho nedonutil to říct nahlas, tak to že to za něj v podstatě zkusí vyřešit, ho hluboce dojalo. Přátelsky mu stiskl rameno a pak od něj poodstoupil.

"Dobrá... rád půjdu s tebou... a díky Artasi..."

Bylo na něm vidět, že je rád že se mu plášť líbí. A trochu se mu vrátila nálada s barvou do obličeje. Vypadal mnohem líp, a navíc v nouzi našel přítele.

"Dobrá, myslím, že se víc hodíš za řečníka. Máš lepší nápady... já raději budu mlčet... kdy tam chceš jít?"

Nechtěl, ale musel se ho na to zeptat.

Artas Uchiha

Mě je to více méně jedno, ale čím dříve to budeme mít z krku. Tím dříve se nalezneme nějaký kompromis. Nadhodil jsem zamyšleně a dal pozoroval oblohu. Potom jsem znovu shlédl na Kenseie. Až budeš připraven, tak tam půjdeme. Je to na tobě... Nevěděl jsem proč mu pomáhám, možná jsem mu jen nechtěl nic dlužit za ten jeho dárek. Avšak kdo ví...

Přikývl a povzdechl si, to co říkal mu šlo těžko, ale bylo znát že ta slova přijal jako osobní odhodlání.

"Neiro... říkala, že se musím naučit čelit problémům... no jako útoku... čelem... nemá smysl čekat na tah toho druhého... musím být rychlejší... no teda... jako v tomhle smyslu... nemá smysl... čekat asi..."

Pokud souhlasil, tak se PRESUNuli asi ke kenclu hokage.

No když oběhal veškeré záležitosti Hokage. Dostal pár injekcí dalších protijedů a vydržel všechny pohledy doktorů. Ocitl se konečně doma. Nevím jestli tu byla Neiro, ale rozhodně se jí pokusil najít, aby jí přivítal. Pak si zalezl do postele a Momo mu začala prozkoumávat pokoj. Pozoroval jí chvíli a nakonec usnul.
Spal docela dlouho a možná ještě o něco déle, když se probudil Momo spala na něm pod peřinou. nejspíš neměla moc problémy se novému luxusnějšímu životu přizpůsobit. Opatrně jí poškrábal v kožichu (nebo co to vlastně opice mají xD) a když se zavrtěla nechal to být.
Napil se z hrnku, co si předtím přinesl a znovu usnul.
Docela dlouho se zotavoval, ale nakonec cítil že je mu dobře. Až na to, že se bál, co řekl Hokage. Jestli se na něho nebude zlobit. Protože však byl doma příliš dlouho, rozhodl se alespoň se projít a vydat se na místa, kde běžně trénoval. Přemýšlel i o tom, že by zašel na něco dobrého k snědku.

přesuň xD (ooo anoo nezapomněl jednou ^^)

Praštila jsem sebou na postel v sídle klanu.
Zachumlala jsem se do peřin, položila hlavu na polštář a chvíli sledovala, jak si vítr pohrává se záclonou v otevřeném oknu.
Oči se mi zavíraly pomalu, i když po dalším dlouhém dnu bolely.
Dlouze jsem vydechla a po chvíli už jsem se přece jen propadla do spánku.

Přetočila jsem se na posteli a zabořila hlavu ještě na chvíli do peřin.
Měla bych vstát...
Odevzdaně jsem povzdechla, ale nakonec jsem se přece jen posadila. Už bych znovu neusnula. Protáhla jsem se, postavila, zamířila do koupelny a o pět minut později už jsem seděla u stolu s šálkem horké kávy v dlaních.
Otevřeným oknem do prázdného sídla proudil svěží vzduch.
Zívla jsem a upila kávy. Všimla jsem si, že se mi ještě mírně třese ruka a vzpomněla jsem si na včerejší den, kdy jsem na ni umístila pečeť.
Technika byla opravdu skvělá, Yoshiko ji dokázala dovést snad k dokonalosti.
Moje cvičení už bylo horší, trvalo dlouho.

FLASHBACK:

Po chvíli zamyšlení a dopití kávy jsem vše uklidila a zamířila ke dveřím.
Nezapomněla jsem za sebou zamknout.
Chystala jsem se zase na nějakou dobu zmizet ze sídla. Pracovat se musí.

(Přesun)