Močál

Tajemné místo, s mizernou viditelností a neidentifikovatelným pachem.

Juuro Kaya

Realita
Po dlouhém letu jsme se blížili k temnému močálu, mé dlouhodobé bydliště. Sova začala pomalu slétat dolů, prodrala se skrze bujaré koruny stromů a objevili jsme se na temném místě, obrovský les, kde byly vidět jen kmeny stromů a jejich obrovské kořeny. Sova se snesla na dostatečně velkou a hrubou větev. Seskočil jsem a opět jsem si oba geniny hodil na rameno. Pokud jsem počítal dobře, do půl dne tady bude někdo z Kirigakure.
Seskočil jsem z větve na nižší větev a musel jsem soustředit chakru, abych se dostal na kořen svého stromu. Díky svému elementu jsem si v jeho kořeni vybudoval svůj úkryt. Proto jsem došel i s geniny až do malého otvoru, který byl kryt kořeny stromu, jenže já věděl, že je to jen iluze a ve skutečnosti zmizím v útrobách své skrýše. Bylo to mé vlastní genjutsu.
Tudíž jsem skočil i s geniny do útrob kořenů a přes nepříjemný pocit jsem se objevil v podzemním bludišti. Byl to dokonalý systém cest, schodišť a slepých stezek, jen já jsem ho znal nazpaměť. Po půl hodině cesty, už mě bolela ramena, ale na vše jsem byl připravený. Dorazil jsem do své ventrální místnosti a oba geniny jsem šetrně položil na postele, které tady byly... Už stačilo jen čekat, než se ukážou, mé oči byly všude...

Genjutsu
"Výborně.
Teď vám něco ukážu... Podívejte, jak čepel krásně pluje vzduchem, když máte tu správnou rychlost."
Zahnal jsem se mečem a šel slyšet onen známu zvuk větru, který se tvoří, když jej půlí čepel meče.
"Takovéhle tempo je nejlepší, protože pokud jste dostatečně rychlí, můžete tím zvukem nepřítele zmást. Jen jde o to, abyste s mečem byli dost rychlí a v mžiku, kdy se vytvoří tenhle zvuk, už jste byli s čepelí meče někde jinde. Zkuste si to."

Genjutsu
Několikrát jsem švihl mečem a ten za sebou nechával krásnou zvukovou stopu. Zkoušel jsem s ním různě máchat a přicházel jsem na to, jak ho rychle v ruce otočit a změnit mu dráhu tak, aby to podle zvuku nebylo moc poznat.

"Hmm..."
Máchla jsem mečem a ten udělal stejný zvuk. Podruhé jsem máchla a pokusila se ho během pohybu otočit. Rychlost byla na mě moc vysoká, nedokázala jsem se zbraní dost rychle manipulovat. Zkusila jsem si ten pohyb ještě jednou a pomaleji. Zkoušela jsem ho ještě několikrát, až se mi ho konečně podařilo provést v plné rychlosti. Podívala jsem se meč a usmála se.

Dorazila jsem na místo a nasupeně se rozhlídla.
Strkala jsem před sebou svázanou dívku a lišky si posedaly na zem za mnou.
Můj hněv stále nevyprchal a temná aura se šířila okolo mě. Konečně ke mě přiběhla zlatá liška která splnila to co měla. Jsou v pořádku?
Ano... Odpověděla krátce a čekala.
"Aspoň někdo.." Zamumlala jsem nahlas a znova se rozhlídla. Neměla jsem náladu si s tou osobou hrát na schovávanou a hledat ho. Předpokládala jsem, že pokud stojí o tu holku přijde.

Dorazila jsem hned za Mizukage, moc dobrou náladu neměla a po cestě jsem jen šla za ní, doufala jsem, že Saya s Shirem budou v pořádku, neznala jsem je tak dobře, ale přesto jsem o ně měla starost.
Zůstala jsem stát za Mizukage, tasila kunai a rozhlížela se, očekávajíc útok, případně rozkazy Mizukage.

Juuro Kaya

Realita
Trvalo to pěknou chvíli, ale poté mi došel signál, že naši hosti dorazili. Toto trvalo... Udělal jsem pár pečetí a obě těla mých rukojmí pohltila země, vše bylo už dáávno připraveno, teď už šlo jen o to, rozehrát hru.
Sám jsem udělal několik pečetí a země mě pohltila. Prolétl jsem skrze bludiště a mířil jsem k povrchu. Těsně před povrchem jsem udělal ještě pár pečetí a vyskočil jsem ze země na jeden z mohutných kořenů stromů.
Uviděl jsem je, nebyla to Mizukage, kterou jsem znal, pokud to teda byla ona a přivedla sebou i fakana. A nějaký kus něčeho...
"Takže jste dorazili... Tak? Kdepak je má drahá? Nebo jste na ni zapomněli?"
Optal jsem se váhavě, z mého hlasu bylo slyšet, že jsem plný sebevědomí.

Genjutsu
"Fajn, to by vám šlo. Teď zkuste tohle."
Chytil jsem meč a několikrát jsem s ním kruhově zamával v ruce (Jak se to dělá třeba s tyčí). Poté jsem vyskočil do vzduchu a meč jsem nadzdvihnul na hlavu. Vší silou jsem s ním sekl v letu a využil jsem gravitace k tomu, abych provedl dlouhý příčný řez a v kmeni zůstala rýha hluboká asi 10 cm.

Okamžitě jsem ho probodla pohledem a jeho sebevědomí mě dost namíchlo. Co si o sobě myslí zmetek! Nejradši bych tady a teď propíchla... Vražedně jsem přimhouřila oči.
"Kde jsou?" Promluvila jsem tvrdým a chladným hlasem. Bylo vidět že se hodně ovládám abych ho nepřizabila.
"Tvoje drahá?" Posměšně jsem si odfrkla. "Moc se jí k tobě nechtělo" Lehce jsem mávla rukou a led na dívce zůstal jen od pasu dolů.
"Jen tě chci upozornit že tvoje láska může být během sekundy mrtvá"
Nadzvedla jsem lehce bradu a se značným nezájmem ho pozorovala.

Genjutsu
Snažil jsem se co nejlépe zopakovat, co nám před chvílí předvedl. Celkem mi to šlo, i když to nevypadalo celkem dokonale. Pak se mi na chvilku zamlžilo před očima, jako bych to nebyl já. Pokroutil jsem hlavou a radši si to dál zkoušel.

Potěžkala jsem si meč v ruce a zopakovala to. Sice to nebyla žádná velká síla, ale provedení správné, řekla bych. Zkusila jsem to ještě jednou větší silou. Najednou jsem měla pocit, jako by svět kolem mě o něco ztmavl.
Sakra, asi jsem už moc unavená! Vzchop se Sayo, ty nic nevydržíš!
Zatřepala jsem hlavou, ale barvy kolem mě byly pořád stejné.

Juuro Kaya

Realita
"Jak se opovažuješ, ty špíno?!
Tvojí studentíci už nemusí spatřit světlo světa! Stačí, abych lusknul prsty a budou pohřbení v těhle močálech do konce svých dnů a pokud se náááhodou propadnou do močálu v bezvědomí, moc dlouhou chvíli jim nedávám...
Takže plán je takový, ty ke mně pošli mou drahou, jakmile bude u mně a v bezpečí, vrátím ti jednoho tvého studentíka, jakmile budeme v bezpečné vzdálenosti, propustím i druhého a všichni můžeme jít svou cestou, rozumíš?"
Optal jsem se jí jízlivě, protože pokud se o něco pokusí, její studentíci zůstanou pohřbení uprostřed bažin.
Do toho všeho se z různých směrů ozvalo houkání sov, které tady vždy byly přítomny na větvích mohutných stromů.

Genjutsu
Přiskočil jsem k dívce a položil ji ruku na rameno.
"Jsi v pořádku, nepřeháníš to tak trochu? Pokud si chceš odpočinout, klidně můžeš."
Poté jsem stočil pohled na chlapce.
"Ty klidně pokračuj v tom, co jsme teď dělali, chvíli vám zabere, než si tohle osvojíte."

Lehce mi zacukalo v oku.
"Já jak se opovažuju!? a co ty?! vetřeš se do vesnice a ukradneš studenty kteří se neumí bránit! kdyby sis aspoň vybral někoho sobě rovného! Proč sis rovnou neunesl tu holku chytráku?! Nemyslím si že chce k tobě, skoro se zabila jen aby sem nemusela! Stačí ti lusknout prsty? zajímavé mě taky a tvoje milá bude na tisíc kousků." Znechuceně jsem ho pozorovala. Nevěřila jsem mu ani nos mezi očima natož že by je propustil tak snadno. Lišky za mnou se zvedly a přišly ke mě blíž.
"Jak ti mám věřit že je pustíš...?" Ušklíbla jsem se a pozorovala ho.

"Asi radši jo..." zamumlala jsem.
Sedla jsem si o kousek dál a pozorovala Shira. Něco mi na tom ale pořád neseděl. zrak se mi vlnil, chvílemi se mi zatmívalo před očima, ale přitom jsem necítila žádnou únavu. Mohla bych do toho blbýho stromu mlátit třeba hodinu a neunavila bych se. Teda až na hlavu. Hrozně bolela, nebo lépe řečeno tlačila. Nasucho jsem polkla. V puse jsem na malou chvíli ucítila hořkou pachuť zeminy. Polkla jsem ještě jednou, ale po zemině ani památka.
Asi už vážně blázním...sakra, myslela jsem, že vydržím víc, napadlo mě.
Pohodlně jsem se opřela o strom, zaklonila hlavu a zavřela oči. Hýbalo se mi těžce, i když unavená jsem nebyla. Vážně divný....

Genjutsu
Přestal jsem s cvičením a došel jsem k sedící Saye. Sedl jsem si vedle a snažil jsem se zakrýt pocit nevolnosti a bolest hlavy. Měl jsme pocit, jako bych se probíral z divného snu, i když to trvalo jen chvilku. Pak se mi zase vyjasnilo a já promluvil na Sayu tak, aby to ten chlápek neslyšel.
Něco tu nehraje. cítím se dost divně, ale stále mám dost síly. Navíc my někdy chvilkově vypadává myšlení.

Juuro Kaya

Realita
Začal jsem se smát.
"Ty jsi to ještě asi nepochopila, co? Tady jsi na mém hřišti, tohle je můj kousek světa, ty máš vesnici, já mám bažinu. Tady jsem pánem já! Tady se hraje podle mých pravidel... Takže! Hoď mou milovanou do bažiny na 2. hodině 8 od tebe, poté ti vrátím jednoho z tvých milovaných mazlíčků. Dřív ani fň. A nepokoušej se mě vydírat, jsou to 2 životy, proti jednomu! A pokud ji ublížíš, zabiju i vás dvě!"
Vysvětlil jsem ji stroze, aby si uvědomila, že tady její pravomoc neznamená nic.

Genjutsu
Koukal jsem na oba studentíky a vypadali zmateně.
"Děje se něco, bolí vás něco?"
Optal jsem se se zájmem. Avšak, co jim probíhalo hlavou, to jsem tušit nemohl.

"Ale ne, to je v pořádku, jsme jen trochu unavená," široce jsem se usmála. Náhle mi halva zapulsovala bolestí a zaslechla jsem známý hlas toho, koho jsem nenáviděla ze všech nejvíc.
"Jsi tak ubohá... To ti to vážně ještě nedošlo?"
"Ty se do toho nepleť. Nechci s tebou mít nic společného," v duchu jsem odpověděla Sanbimu.
"Hahaha, ty si myslíš že já jsem nadšenej z toho, že moje jinchuuriki je neschopná nula, co ani nedokáže rozpoznat genjutsu? Normálně bych se o tebe nestaral, ale tohle mě opravdu uráží. Sanbiho jinchuuriki se přece nemůže nechat tak snadno chytit."
Ztuhla jsem. Opřela jsem se o Shira tak aby mi vlasy zakrývaly skoro celý obličej a nenápadně jsem mu pošeptala:
"Máme problém. Je to genjutsu."

Pravděpodobně jsem se netvářil moc překvapeně, jelikož už jsme zase měl ten pocit probouzení. Otočil jsem hlavu bokem, předstírajíc, že pomáhám Saye pohodlněji si sednout. Otočil jsem se tváří k ní a potichu zašeptal.
V tom případě se z toho musíme dostat. Takže přerušit tok chakry?

Zašklebila jsem se, byl uplně mimo nejradši bych se na něj vrhla a bez milosti ho zabila. "A co takhle aby se k tomu vyjádřila i ona?" ušklíbla jsem se a led z dívky zmizel. "Budeš trvat na tom abych ti jí dala i když k tobě pravděpodobně nechce?" Lehce jsem nadzvedla obočí a liška u mé nohy lehce zavrčela. Pf...a to jsi mě přesvědčila abych té holce dovolila mít mého syna? Ozval se mi v hlavě liščí hlas a to způsobilo že mě začala hlava ihned bolet. Měla jsem v sobě Filla který mi neustále kecal do taktiky a teď se ozve i ona. Bylo ponižující nemoct nic udělat protože bych ohrozila životy studentů a to jsem si nemohla dovolit. Byla jsem bezbranná a odkázaná na jeho slib.
Strčila jsem dívku do zad k místu které si určil a byla připravená kdykoliv složit pečeť.

Juuro Kaya

Realita
Jakmile má milá zahučela do hlubin bažiny, spadla asi o 10 metrů níže do jedné z mých chodeb. (Pokud to bylo možné, led se roztříštil a ona byla volná).
"Fain, teď k první části dohody, jeden je tedy tvůj... Otázka zůstává, který to bude?"
Prohodil jsem tázavě a udělal jsem několik pečetí.
Z jedné z bažin vyletělo tělo genina a letělo přímo na Mizukage, byl to chlapec.
"Tady je první... Pokud chcete i holku... Je to jen na vás..."

Genjutsu
Mile jsem se usmál.
"Takže už jste na to přišli... Ale máte štěstí, ty můžeš jít, ukázal jsem na chlapce. Ale ty slečinko, jsi ještě nedokončila trénink!"
Lusknul jsem prsty a chlapec zmizel... Byl fuč, iluze pominula a on se mohl probrat v okamžik, kdy letěl přímo na Mizukage.
"Ale co se týče tebe, slečinko."
Mé tělo se nelidsky zlomilo a vystřelilo na dívku, prudce jsem se kolem jejího trupu ovinul a spoutal ji tak ruce k trupu.
"Tebe ještě nepustím, máme tu ještě tolik práce..."
Zadíval jsem se na ni a olíznul ji tvář.

"Fuj, ty prase!" vykřikla jsem, ale víc jsem nestihla, protože jsem se začala dusit.
"Jsem tak ubohá... proč musím všechno pořád jenom kazit?" Skoro jsem se rozbrečela, ale donutila jsem se zadržet slzy.
"Můžu ti pomoct," ozvalo se mi v hlavě.
"Ty ne!" odpověděla jsem rázně.
"Jak myslíš, tak si tady teda umři a mě nech v klidu odejít a zaútočit na vesnici, když si myslíš, že to bude lepší," odfknul si Sanbi.
Došlo mi, že je to prašť jako uhoď. Buď se tu nechám zadávit slizkým uchylákem, nebo dám démonovi svobodu. Když mu sama povolím uzdu, pořád je tu možnost, že ho někdo zklidní a uzavře zpátky do mě. Byla jsem rozhodnuta.
"Fajn...nemám tě ráda, ale... prosím tě...půjč mi svojí sílu..."
Kolem mého těla se začal formovat plášť ocasého démona, z nějž pomalu rostl první ocas. Démoní čakra zrušila genjutsu a ocas si razil cestu zeminou. Hlína kolem mě mě dusila, ale vládu nad mým tělem teď převzal Sanbi a tomu nedostatek vzduchu vůbec nevadil.

Hned jak genjutsu pominulo, probudil jsem se. Letěl jsem vzduchem a viděl jsem jen slabé záblesky toho, co se kolem mě děje. Přímo přede mnou byl nějaký strom, takže jsem využil příležitosti a chytl jsem se nejbližší větve. Ta zpomalila let a já byl pak schopen lépe koordinovat své tělo. Pak už jsem jen dopadl na zem a šeptal jednu nadávku za druhou.

"Sakra" zavrčela jsem když jsem nedostala jako první Sayu. Přiveď svého syna prosím... Promluvila jsem v duchu na zlatou lišku protože jsem ucítila chakru ocasého. Liška zmizela v obláčku kouře.
"Chci tu dívku!" Zavolala jsem na něj a pozorně ho pozorovala.

Juuro Kaya

Něco se stalo... Mé genjutsu povolilo. Ale jak to bylo možné?! Neměli ani mít ponětí o tom, že v genjutsu jsou. Ta holka, která pořádně neuměla seknout mečem, se z něj dostala sama?!
Na mém obličeji bylo jasné, že se něco děje. Udělal jsem pár pohybů rukou a čekal jsem, kdy se tak má láska objeví vedle mě. Udělal jsem však i další pečetě a nahlas pronesl název jutsu.
"Doton: Ganban Kyū!"
Udělal jsem pečeť hada a ruce jsem k sobě tlačil takovou silou, že mi začaly bělat. Kameny v bažinném podloží, na kterém jsme se nacházeli, se začaly shlukovat kolem Sayi a snažily se ji obklopit a znemožnit ji tak utéci, ovšem když se dokázala dostat z genjutsu, je možné, že ani toto nezabere. Tohle byla čára přes rozpočet, proto jsem využil velkého tlaku na kamení, aby to neměla tak jednoduché.
"Tss! Řeknimi, co je ta holka zač?! Dostat se z mého genjutsu? Už jen zjistit, že je to genjutsu je umění... Tohle není normální holka... Proto ji chceš!"

Něco se dělo. Hlína, která mi zatím vůbec neodporovala se začala shlukovat kolem mě a nesnesitelně na mě tlačila. Netušila jsem, kde jsem, ale o to víc jsem toužila dostat se pryč a rozškubat toho hada, co mě sem přitáhl. Moje mysl byla zastřená vztekem. Zčásti na únosce a zčásti také na sebe, protože jsem se nechala tak snadno chytit.
Mávala jsem ocasem a drtila kameny, ale stále jich přibývalo a já už to přestala stíhat. Můj vztek i síla rostly úměrně s tlakem. Zuřivě jsem mlátila ocasem, který se stále zvětšoval a sílil a zoufale se snažila dostat ven.

Koukal jsem kolem sebe a snažil jsem se ujistit, kde se nacházím. Zahlédl jsem Mizukage-sensei i Kasumi, takže mi došlo, co se asi děje. Pak jsem před sebou spatřil i toho "chunnina". Rozhlédl jsem se ještě jednou, abych zjistil, kde je Saya, no nikde jsem ji neviděl. Jediné, co jsem mohl cítit, byli otřesy, které Saya způsobovala. Nemohl jsme uvěřit, že si nechala pomoct od Sanbiho, ale teď na to nebyl čas. Doběhl jsem k Mizukage-sensei a byl jsem připraven na boj, který mohl přijít.

Lehce jsem naklonila hlavu na stranu a bez výrazu jsem ho pozorovala. Nehodlala jsem Sayu zastavit...zatím ne.
Chtěla jsem aby viděl s kým si začal. Přemýšlela jsem jestli už jsou připravený a složila jsem pečeť. V obláčku kouře se objevila zlatá liška která před chvílí zmizela a vedle ní byla menší liška která se zmateně rozhlídla. Koukla jsem se na Shira a dala mu najevo, že nemá nic dělat.

Juuro Kaya

Takže vy si chcete hrát? Jak chcete...
Uvolnil jsem sevření rukou. Uvolnil jsem techniku, ale to nebylo vše. Uvolnil jsem jí cestu, jak nejlépe to šlo a ještě ji postrčil, což mělo za následek to, že ze země téměř vyletěla do vzduchu a na to už jsem čekal.
"Iwa no yoroi!"
Udělal jsem potřebné pečetě a kolem těla Sayi se vytvořilo kamenné brnění asi centimetr hrubé, tak hrubé, aby jí zabránilo v pohybu a tudíž nemohla klást odpor a bránit se mým technikám. Protože pokud ji zabráním v sebemenším pohybu, nebude schopná ničeho.
Už jsem jen čekal, až pěkně dopadne ve svém novém kabátku vedle mě. Se mnou si zahrávat nemuseli, jen jsem kvůli tomu zpomalil přesun mé drahé, ale to nevadí hned tu bude...

Sevření náhle povolilo, aby se kolem mě vytvořilo další vězení. Nebyla jsem sama, koho to rozzuřilo doběla. Sanbi stejně jako všichni bijuu nenáviděl omezování a uvěznění dvakrát za sebou ho neskutečně vytočilo. Jeho čakra pulsovala celým mým tělem a sálala z něj ven. Těsně před dopadem na zem už jí bylo tolik, že to kamenné vězení nevydrželo a rozsypalo se na spousty malých kamínků, které se rozletěly do okolí. Stála jsem na čtyřech, vztekle mávala svými dvěma ocasy a měřila si svého únosce nenávistným pohledem. Po krátké chvíli jsem se rozběhla přímo na něj a pokusila se praštit ho jedním ocasem. V té chvíli už jsem se vůbec neovládala, jenom jsem sledovala, co dělám, aniž bych to mohla změnit.

"Neříkal si že jí necháš?" Pronesla jsem a ušklíbla se. "Vypadá to že ale ona nenechá tebe..." Pokrčila jsem rameny a lehce kývla na zlatou lišku. Ta se posadila a vypadala klidněji. I když Saya a její syn zatím neuzavřeli smlouvu jeho schopnost nám mohla aspoň z části pomoct. Stála jsem na místě a sledovala Sayu.

Ayoko
Už konečně rozmražená a celkem zorientovaná jsem se začala brodit zeminou, která se kolem mně z neznámého důvodu rozevírala a já tudíž jakýmsi způsobem levitovala v podzemí. Najednou jsem uviděla světlo světa a stála jsme na nohou, když jsem konečně uviděla, spatřila jsem, že stojím vedle něj... Chtěla jsem se rozběhnout, otočila jsem hlavu a tam stálo monstrum, zvláštní zvíře, které oranžově světélkovalo a než jsem stihla cokoliv udělat, její ocas mě praštil do břicha. Uslyšela jsem jen velkou sérii křupnutí a ostrou bolest v oblasti břicha a hrudníku, byla to taková síla, že jsem odletěla a vrazila do jednoho z kmenů stromů opodál.

Juuro Kaya

Zděsil jsem se, když jsem uviděl výsledek toho, co se před pár zlomky vteřin stalo přímo vedle mého boku. Nevěřícně jsem vytřeštil oči a v hlavě mi to začalo šíleně pištět.
"Ne... Ne... Ne... To ne! To nesmí být pravda!"
Nevnímal jsem žádnou pitomou holku ani její schopnosti, ať už byla kdokoliv... Okamžitě jsem skočil za Ayoko a chytil ji do náručí.
"Je ti něco? Je ti něco?!"
Zděsil jsem se. Ayoko ale vypadala spokojeně, díky tomu, že umírala a to poslední, co udělala, bylo, že mi plivla krev do obličeje, poté její tělo ochablo a její srdce se zastavilo...
Zůstal jsem tam s jejím tělem v náručí a z očí mi začaly kanout slzy.
"To vy.... To vy jste to udělali... Nejdříve jste mi ji vzali, nedovolili jste nám být spolu a teď mi ji vezmete znovu..."
Položil jsem její tělo na jednu z větví stromu a vražedným pohledem jsem se zadíval na všechny z vesnice.
"Už nemám pro co žít... Proto tady umřeme spolu!"
Spojil jsem ruce a něco křikl.
Několik desítek metrů za místem, kudy přišli ninjové z kiri, vyrostla obrovská, 20 metrů vysoká kamenná stěna, která jim zabránila odejít.
"Formace F!"
Křikl jsem a z korun stromu se vynořily desítky sov, které se vrhly na všechny přítomné, jejich útoky nebyly jen tak ledajaké, nejdříve nabraly výšku a poté se střemhlav rozletěly na všechny přítomné.
"Pokud máme zemřít, postarám se o to, aby nás už nikdo neobtěžoval..."
Spojil jsem ruce a začal koncentrovat chakru.

Vyděsilo mě, co jsem udělala, ale nemohla jsem s tím nic udělat. Usilovně jsme se modlila, aby ta dívka přežila, ale šance byla mizivá. To Sanbi ale žádné výčitky neměl. Okamžitě se rozběhl za Juurem, aby ho praštil ocasem.

Natáhla jsem ruku nad sebe a okolo mě se udělala ledová kopule která byla dostatečně silná aby odolala útoku, tím jsem chránila lišky i Shira. Kdybych to použila i na Sayu díky její chakre by technika nevydržela.
"Zatím nic nedělej.." Pronesla jsem směrem k lišce a čekala co se bude dít dál. Chtěla jsem nechat Sayu a i když by to mohlo někomu přijít nezodpovědné že tu nechávám běsnit démona měla jsem pro to své důvody.

Juuro Kaya

"Tohle si vychutnám, ty hnusná zrůdo!"[/b]
Mé ruce se začaly třást pod náporem chakry, které jsem začal shromažďovat. Bylo to vše, co jsem měl. Už jsem neměl pro co žít, to jediné mi vzala ona...
Něco se začalo dít. Bažiny se daly do pohybu. Sovy marně narážely do štítu Mizukage a se zlomenými vazy padaly hned k hranicím štítu, které rostly ze země.
"Takhle snadné to mít nebude! Baku!"
Štěkl jsem a těla sov začala zářit, pod každým z jejich křídel byly upevněny papírové bomby, a jelikož jich tam byla pěkná hromada, ozval se ohromný výbuch, snad 20 papírových bomb vybouchlo najednou.
Ale to už se ke mně dostala Sayi. Voda z bažin se začala plížit mým směrem i málo upevněná pevnina se dala do pohybu ke mně. Saya už po mně praštila ocasem, dostal jsem přímý zásah, ale mé tělo se zlomilo na dvě poloviny a změnilo se v blátivou kaluž, ale já už na nic nečekal, vynořil jsem se z bažiny, která se ke mně plížila a s pěstí, vyztuženou kamenným boxerem jsem jí uštědřil takovou ránu, kterou by moc ninjů neustálo.
"Vychutnám si tě do poslední kapky, ty špíno!
Ninpo: Zettai-tekina henkan: Gōremumāshu! (Ninja umění: Absolutní proměna: bažinný golem)"
Mé tělo začala obklopovat kalná voda a rostlo a rostlo a rostlo. Pomalu a jistě, kameny začaly tvořit pevný pancíř, který mě chránil a neustále jsem rostl. Už teď jsem měl něco kolem 7 metrů a to byl jen zlomek toho, co teprve budu.

Svalila jsem se na zem. Plášť ocasého démona vstřebal většinu poškození, takže jsem nakonec dopadla s malým poškrábáním. Na Juurovo zvětšeném těle se pomalu začaly rozrůstat korály. Usadily se tam díky tomu, že se dotkl Sanbiho ocasů, i přes to, že mu nijak neublížily. Znovu jsem se rozběhla přímo k němu a ohnala se po něm oběma ocasy, když byl zaneprázdněn svojí technikou.

Jelikož jsem dostal rozkaz nic nedělat, stál jsem jen na místě a zatínal pěsti. Měl jsem vztek, že jsem se nechal tak jednoduše chytit do genjutsu a navíc teď Saya úplně sama bojovala. Nebylo to tak, že bych jí nevěřil, ale štvalo mě, že se obrátila na Sanbiho. V té chvíli to bylo pravděpodobně nevyhnutelné, ale bylo smutné, že se k tomu musela uchýlit.

Můj štít výbuchy v pořádku vydržel když byl konec zrušila jsem ho a složila pečeť. Black Dragon Blizzard! Všude okolo to začalo vířit a za mnou se objevila obří černá dračí hlava a prohnala se nade mnou směrem k němu. Byla rychlá a vítr který po ní zůstal mi nahnal lehce vlasy do obličeje. Dračí hlava do něj nemilosrdně narazila a provrtávala se skrz jeho tělo.

Juuro Kaya

Skrze mé nové tělo se míchaly korály a navíc jej zasáhla technika Mizukage. Bylo to těžké udržet, ale jelikož už jsem byl vyšší než pět metrů. Technika se stala nestálou a začala ničit mé tělo.
"Jak chcete... Vzali jste mi vše, vlast, ženu a teď i život. Ale pokud půjdu já, půjdete i vy..."
Uvolnil chakru a tělo začalo odporně skřehotat, mísit se a vypadalo to, jakoby se po celém jeho tvaru začaly objevovat podivné patvary, které vypadaly jako nádory. Juuro sám zmizel v hlubinách této zrůdy a jeho tělo bylo roztrháno na kusy. Samotná zrůda se ale tvořila dále, až dosáhla své maximální výšky, což bylo 7 metrů. Teprve poté se začala prapodivně točit a zmítat až najednou... Vybouchla. To způsobilo obrovskou vlnu tekutých písků, kamení a dalších materiálů, které se v močálech nacházely...
Juurova poslední technika, která ho stála život...

(Strašně se omlouvám, já jsem na ten močál úplně zapomněl, takže to hned skončím, ať vás tu nezdržuju)

Jakmile začal ještě růst a vydávat podivné skřeky musela jsem jednat. Tušila jsem co bude následovat a snad mojí techniku udržím aspoň chvíli než mi jí chakra Sayi zruší. Okolo těla Sayi se objevil led a celou jí pokryl. Jednak jí znehybnil aby svou pozornost neobrátila na nás a jednak jí ochránil. Okolo mě a Shira se zvedl led a díky tomu jsme zůstali čistí a víceméně v pořádku. "Zkus na sestru mluvit, musíš jí uklidnit" Koutkem oka jsem se na něj koukla a techniku zrušila jakmile byl klid.
(To je v pohodě )

Mlčky jsem přikývl a hned jsem k ní doskákal. Položil jsem ruce na led a smutně jsem se zadíval na podobu, kterou teď měla. Nenávistné oči plné vzteku a dlouhé pazoury určené jen na ničení. Zhluboka jsme se nadechl a začal jsem mluvit.
Sayo, tohle vážně chceš? Vážně se chceš znova odevzdat tomu, co je v tobě? Chceš být zase plná vzteku a nenávisti a až to skončí litovat? Ty tohle dokážeš i vlastní silou! Chceš snad zase zažít ten pocit bezmocnosti a smutku? Sayo, PROBUĎ SE!
Poslední slova jsem zakřičel. Nevěděl jsem, jestli to bude mít nějaký účinek. Tiše jsem stál s rukama na ledu a pozoroval jsem její reakci.

Led zchladil můj vztek, ale já jsem už neovládala svoje tělo. Sanbi se začal vztekat a mlátit kolem sebe. Led ještě chvíli držel, ale potom podlehl, protože byl už dost poškozený Juurovou technikou. Ocasem se rozmáchl po Shirovi. Snažila jsem se vší silou zastavit útok, což se mi taky povedlo, ale jen na chvíli, asi tak pět vteřin. Potom démon zase získal vládu a rozmáchl se po Shirovi, rychlost ocasu už ale byla nižší, protože jsem ho zpomalovala jak jen to šlo.

"Um tak do toho.." Zamrmlala jsem směrem na lišku a jejího vyjukaného syna který vůbec netušil o co jde. Liška se s ním domluvila v mysli a nezkušený lišák se snažil napojit na chakru Sayi a Sanbiho a okamžitě se jí snažil potlačit do té míry aby to Saya mohla ovládnout. Složila jsem pečeť a čekala jestli to zabere, pokud by to nezabralo byla jsem připravená okolo ní udělat silný led.

Trochu jsme si povzdechl nad tím, že má slova na ní neměla žádný efekt, i když jsme to očekával. Rychle jsem uhnul před ocasem a odskákal jsem do bezpečné vzdálenosti. Viděl jsem, že Mizukage-sensei něco chystá, takže jsem zůstal stát na místě a sledoval jsem situaci.

Cítila jsem, jak Sanbiho síla ustupuje. Teď už nebyl problém ovládnout se. Sesunula jsem se na zem a prudce vydechla. Pohodila jsem hlavou, abych dostala z výhledu otravné vlasy a podívala se na Shira.
"Shiro! Seš v pohodě? Neudělala jsem ti nic?" hrabala jsem se na nohy a dívala se na něj vyděšeným pohledem.

Jakmile se všechno dalo do pořádku zlatavý lišák vydal unavený zvuk. Tohle bylo poprvé co potkal tak silnou chakru a musel jí potlačit. Jeho matka ho starostlivě olízla a spolu s ním zmizela v obláčku kouře.
"Takže co bych vám k tomu řekla..." Přísně jsem se na ně koukla když jsem usoudila že nikomu nic není. Promnula jsem si rukou spánky a povzdechla si. "...no vyjádřím se k tomu později teď musíme do kanceláře a tam mi řeknete co se stalo. Pak si povinně zajdete do nemocnice"
Vydala jsem se rychle pryč, bůh ví kdo všechno teď čeká před kanceláří.
-Přesun-

Znuděně jsem se na ni podíval.
Ne, jsem v pohodě.
Řekl jsem a dokráčel jsem k ní. Pak jsem jí rozcuchal vlasy se slovy za trest a pak jsem se kolem sebe rozhlédl. Až teď mi došlo, kde to jsme. Okolí teď bylo po boji dost zničené, ale stejně se dali rozeznat části močálu. Pak jsem Saye pomohl vstát.
Můžeš chodit?
Zeptal jsme se, no nečekal jsem na odpověď a vytáhl jsem jí na nohy. Musela být dost unavená po používáni Sanbiho chakry, takže jsem jí vzal na záda. Nedal jsem jí prostor protestovat a rychle jsem následoval Mizukage-sensei.

"Jasně..." unaveně jsem se usmála. Pak si mě ale prudce hodil na záda.
"Heeej, dolů! Říkám, že sme v pohodě! Pusť mě, to je trapný!" křičela jsem, ale po chvíli jsem to vzdala. Ono to nebylo zas tak špatné, nechat někoho aby se se mnou vláčel a přitom odpočívat. Podívala jsem se na mizukage.
Tak to je v háji... napadlo mě. Už zase jsem to podělala!
(přesun)

Moc jsem se teda tady neprojevila, ten boj probíhal nějak moc rychle a já nestíhala vnímat.
Jaaaj, ty si zase všem pomohla Sumi, trdlo na entou. Víc se snaž, míň přemýšlej! Vynadala jsem si a odešla.
(přesun)