Oáza velbloudů

Doazili jsme společně až do oázy, kde jsem jí pustil a sám se porozhlédl. Večer toho sice moc vidět nebylo, ale pohled z pouště na hvězdy byl uklidńující.
"Vyhovuje přání?" Ušklíbl jsem se a sedl si před oázu, před spásu v poušti, naději zoufalých..

"Hai..." zamumlala jsem. Večerní slunce zbarvovalo všechno do zlatova, voněla tu tráva a voda. Zavřela jsem oči a vdechovala tu opojnou vůni. Vyzula jsem si boty a začala bosýma nohama brouzdat horkým pískem. Krása... Pousmála jsem se a nastavila tvář slunci.
Horko.. voda! Došla jsem k prameni a vstoupila do průzračné kapaliny. Byla ledová, nečekaně, jak vyvěrala z hlubin země. Příjemně chladila do rozpáleného těla. "Daiki.. kde jsi byl celou tu dobu..?" brouzdala jsem vodou, dívala se do ní. Po chvíli jsem se otočila, jenže jak jsem to udělal, uklouzla jsem po jednou oblázku. "Whaaaa!" vykřikla jsem a spadla přímo do potůčku. To, že jsem jak nacucaná houba jsem neřešila, horší byla ostrá bolest v kotníku poraněné nohy. Pako!

Nad otázkou, kde jsem byl jsem se musel zamyslet, pravda, trénoval jsem, byl na kouškách, ale to mě neomlouvá za to, že jsem ji nehledal. Zavřel jsem oči, ale co, teď jsem tady byl. Z myšlenek mě vytrhl až křik Ferii, prudce jsem se posadil a podíval do jezera, kde to pako červenovlasí zmizelo a když jsem jí tam viděl, neubránil jsem se smíchu. "Ferii? Co tam jako děláš? Chytáš ryby?" Snažil jsem se, potlačit smích, ale nešlo to.

Vrhla jsem na něj uražený pohled a sundala řasu, visící mi přes obličej. "Ne, hraju si na ponorku!" odsekla jsem a chtěla se zvednout, no bohužel hned jak jsem si na kotník stoupla, zahučela jsem zase na zadek. Sakra, to není dobrý! Moje povaha by mi ale stejně nedovolila požádat o pomoc a tak jsem dolezla ke břehu a pokusila se vyškrábat na nohy, no jediné, čeho jsem docílila byl znovu podřep na píseček.

Nejdřív jsem si říkal, co se stalo, no došlo mi, že ta si dokáže ublížit kdykoliv. "Hlavně vše na 100%, co?" Zakroutil jsem hlavou a s nelibostí vstal, došel až k ní a chvíli na ní zeshora shlížel, jak se snaží znovu postavit a při jejím desátém pádu jsem jí v letu zachytil, vzal ji do náruče a odnesl trochu dál. Byla maličká a lehká, měl jsem pocit, jako kdybych ji musel ochraňovat, stále.. Škoda, že dojem klame, ale stejně.. slíbil jsem to. "Nejsem medik, ale to se mi nelíbí" Zkonstatoval jsem při pohledu na její rychle fialovějící kotník.

Když mě vzal do náruče a položil, založila jsem ruce na prsa a pohodila hlavou, až ze mě odcákla voda. "Nic mi není.." zabručela jsem, ale při pohledu na fialovorudou nohu jsme mu musela dát zapravdu, že to zase tak pěkné není. Přidržela jsem se ho za ruku a postavila jsem se. Sykla jsem, jak v kotníku zakřupalo, ale stála jsem. "Vidíš? Nic to není!"

"Sedni si, ublížíš si ještě víc.." Zabručel jsem a přejel jí nesmlouvavým pohledem, z brašničky jsem vytáhl ampulku, speciálně vyrobený proti bolesti, nebyl jem medik, ale v tomhle jsem se vyznal. "Lupni to do sebe, uleví se ti. A to vidím, že to nic není, budu vás muset Lady Kazekage odnést do nemocnice.." Vstal jsem a znovu jí spražil pohledem bez odmluv. "A bez odporování" Ušklíbl jsem se.

Chtěla jsem začít protestovat, ale nakonec jsem jen otevřela pusu a zase jí zavřela. Na jednu stranu mi to nevadilo, příkazy jsem přece dostávala celý život.. ale tohle bylo jiné. Nekřičel a i když to myslel vážně, věděla jsem, že nemusím poslechnout.
Otevřela jsem ampuli a obsah vypila. Zašklebila jsem se. Na mysl mi vy stanula jedna věta; Co jste čekal, dýňový džus? Musela jsem se usmát. Pamatuješ si to ještě..?

"Za blbost se platí.." Ušklíbl jsem se, když to shltla, potom ji znovu vzal do náruče, opatrně, nechtěl jsem jí ublížit. "Hmm, kdybych tě vzal do nemocnice, hrozí riziko útěku. Vezmu tě domů, pokud teda nebydlíš v kanclu, domácí léčba je nejlepší" Usmál jsem se a vydal se z oázy pryč, dlouho jsme tu teda nepobyli. "Ale ehm.. kudy?" Zastavil jsem se s ní po pár krocích, byla to doba, netušil jsem, kde teď žije.

Musela jsem se usmát. "Nezměnil jsi se.." chytila jsem se ho okolo krku, abych nespadla. "Do obytné čtvrti, mám tam domek..." odvětila jsem. "Bydlím kousek od vašeho domu..." zamumlala jsem a opřela si hlavu o jeho rameno. Vyrostl jsi, Daiki...

"Fakt? A že jsem si toho nikdy nevšiml" Zabručel jsem překvapeně. "Hmm, Ferii a víš, že, když jsem byl pryč, tak.." Celou cestu jsem jí něco vykládal a mířil do obytné čtvrti.
(přesun)