Shiro Kūji

Dlouho po tom, co byla Uzushiogakure zničena, usídlil se jeden z tamních ninjů blízko Kirikgakure spolu se svojí rodinou. Po delším čase se mu podařilo vytvořit menší vesnici s malým počtem obyvatel. Bylo to těžké období, no dařilo se jim a nabírali nové členy. Většinou se jednalo a pocestné, kteří se ztratili a neměli chuť pokračovat, nebo oběti válek, které se snažili utéct co nejdál. Vůdce je učil pečetící techniky, které měl ze své vesnice, aby se mohli ubránit před útoky. Vybíral si však jen některé vyvolené, jelikož chtěl zachovat tajemství. Když nadešel čas jeho smrti, předal vedení vesnice svému synovi a pověřil ho předávat techniky jeho potomkům a dalším vyvoleným, kteří budou ochraňovat jejich domovy.

Vesnici se dařilo stále lépe i když nebyla nijak početná.
O několik generací později se vůdci narodily dvojčata. Syn a dcera. Synem byl Shiro, kterému jméno dali podle pramenů bílých vlasů. Jejich dcera byla černovlasá kráska jménem Nao. Vyrůstali spolu a byli neodlučitelní. Dlouze se rozhodovalo, kdo z nich bude dalším vůdcem, až se rozhodli pro Nao, jelikož její schopnosti ovládat chakru byli lepší než Shirovi. Tomu to však nevadilo, jelikož k ní vzhlížel. Mnohokrát se cítil špatně, že je slabší než jeho sestra, no stejně ji měl rád. Roky plynuli a oba dva zažívali světlé i tmavé chvilky. Shiro si osvojil kenjustu, které mu šlo lépe než cokoliv.


Ležel jsem v trávě po tréninku a hleděl jsme na čistě modré nebe. Po chvilce mě zastínil stín a já naklonil hlavu, abych zjistil, kdo mě ruší. Nebyl to nikdo jiný, než Nao. Na tváři jí zářil úsměv jako pokaždé a černé vlasy, které měla sepnuté v copu jí viseli přes rameno. Opětoval jsem úsměv a sedl jsem si. Klekla si vedle mě a se smíchem promluvila.
„Shiro! Víš co je dnes za den? Dnes máme narozeniny!“ byla štěstím bez sebe a stále se smála. Dobře jsem věděl, co je za den a právě proto jsem se schovával. Pokaždé mi na narozeniny dávala jen pusu na čelo a mě už to bylo trapné. Začervenal jsem se při vzpomínce na minulý rok, kdy mě musela chytat dvě hodiny a když se jí to povedlo, musela mě svázat, aby mě uklidnila.
„Zavři oči! Tenhle rok mám pro tebe něco speciálního.“ Úsměv jí ze rtů nemizel. Otočil jsem uraženě hlavu a promluvil jsme.
„Určitě mi zase budeš je ocucávat čelo. Nemohla bys s tím už přestat? Je nám už jedenáct, takže je to trapné..“ i když jsem k ní takhle mluvil, měl jsem jí vážně rád, takže jsem utíkal jen z povinnosti.
„ Tentokrát ne.. mám pro tebe něco, co se ti bude líbit.“ Vzdychl jsem si a otočil jsme se jejím směrem. Zavřel jsme oči očekávajíc nejhorší a snažil se soustředit na vyhnutí pře tím, než se ke mně stačí přiblížit. K mému překvapení jsme jen ucítil její ruce na svém krku, které po chvilce zmizely.
„Už je můžeš otevřít.“ Nadšení v jejím hlase bylo poznat hned, tak jsem otevřel oči. Krk mi teď zdobila šňůrka, na které byl pověšený kus kamene. Měl zvláštní tvar a míchala se v něm červená a černá barva. Byl jsem překvapený, ale šťastný.
„Děkuju..“ vykoktal jsem nakonec ze sebe.
„ Ah.. jsi tak roztomilý, když se červenáš!“ vyjekla najednou a zalehla mě. Chvíli jsme se ještě hašteřili a nakonec jsme se pobrali domů.
Další den jsem trénoval víc než obvykle. Chtěl jsem se stát silnějším. Snažil s přijít na kloub technikám, které ho učil otec. Nevěděl jsem jak je ovládat, ale jednou budu. Vzal jsem si katanu, která byla opřená o strom cvičil jsem dál. Když už slunce zmizelo za obzorem, pobral jsem se domů. Otevřel jsem dveře a hned jsem poznal, že je něco špatně. Neozýval se Naočin smích a nikdo nemluvil. Došel jsem do kuchyně, kde jsem našel své rodiče. Moje máma byla v slzách a otec seděl bez známek života na židli. Došel jsem k němu a zeptal jsem se, co se děje. Nikdy nezapomenu na ten pohled, kterým se na mě tenkrát podíval.
„Nao.. šla dnes do lesa trénovat, ale natrefila na medvěda. Byl divočejší, než ostatní a.. „ hlas se mu zlomil. Podíval jsem se na mámu. Brečela. A pak mi to došlo.
„Nao..“ bylo jediné, co ze mě vyšlo. Oči mě nepříjemně zaštípali a ucítil jsme slzy. Toho dne se ve mně něco zlomilo.
Otec se přes to s potížemi přenesl, i když se už tolik neusmíval. Každá den jsem litoval, že jsme nešel s ní. Po několika týdnech jsem začal vynechávat trénink. Vřelo ve mně svědomí, že jsem jí nechal umřít. Nemohl jsem vystát, že žiji ve stejném domě, kde žila ona. Šílel jsem. Možná to bylo kvůli vztahu, který jsme mezi sebou měli. Moji rodiče za mě cítili vinu a snažili se mi věnovat co nejvíce. Bylo to pro mě však ještě horší, jelikož jsem si byl vědom, jak jim Nao chybí. Tehdy jsem se rozhodl. Na své dvanácté narozeniny, po to co jsem navštívil hrob Nao, mluvil jsem s rodiči. Oznámil jsem jim, že za dva roky odejdu a stanu se ninjou v Kiri, jelikož nemohu vystát svou slabost. Otec mě chápal, no máma byla proti. Nechtěla přijít i o syna a navíc jsem se měl stát vůdcem vesnice. Otec si s ní ale promluvil a pak se vše uklidnilo.
Krátce po tom, co jsem oslavil čtrnácté narozeniny, chystal jsme se na cestu a život shinobiho. Vzal jsem si s sebou, jen svitky plné pečetících technik, abych se je později naučil, vzpomínky a náhrdelník, který mi kdysi Nao darovala. Nerozloučil jsem se, ale věděl jsem, že mě jejich oči sledují. Budou si muset najít jiného vůdce. Smířil jsem se se vším a pokračoval jsem po lesní cestě.
Byl vcelku klid, než jsem zaslechl nepříjemné šustění. Otočil jsme se a za mnou stál medvěd. Nečekal jsem, že bych na něj mohl narazit, ale stalo se. Snažil jsem se pomalu odejít, no choval se agresivně a zaútočil na mě. Zaryl mi drápem do ramene a já jsem bolestí sykl. Vyskočil jsem na strom a pokračoval skákajíc co nejdál od něj. Nezdál se, ale byl dost rychlí, aby se mnou držel krok. Když jsem seskočil na zem, uvědomil jsme si nehezkou skutečnost. Stál jsem na útesu a pode mnou přetékala celkem zuřivá řeka. Ztratil jsem pozornost a dřív, než jsem si uvědomil, medvěd se rozběhl přímo proti mně. Snažil jsme se vyhnout, ale noha se my na kluzkém útesu smykla a já jsem padl do vody. Strhl mě zuřivý proud a já se ze všech sil snažil udržet nad hladinou. Dalo mi to celkem zabrat, ale pak jsem narazil o stěnu útesu. Bouchl jsem se do hlavy a ztrácel jsem vědomí.
Voda unášela moje tělo a já už necítil žádnou sílu. Oči se mi zavírali, ale z posledních sil jsem se snažil nechat hlavu pod vodou. Po chvíli se proud trochu zpomalil, ale to už pro mě bylo pozdě. Únava nad mým poraněným tělem vyhrála a já se začal pomalu potápět do temnoty. V té chvíli jsem vnímal jen kousky světa kolem sebe. Ruku, která mě trhla k sobě. Vodu, která se mě snažila pohltit a rozmazaný obličej někoho, kdo se mě snažil vysvobodit. Když už bylo moje tělo ven z vody, oddal jsem se spánku. Moje napůl otevřené nevnímající oči se zavřely a moje hlava byla prázdná.
Nevím, jak dlouho jsem spal, ale bolest těla, která mě přepadla po vzbuzení byla nesnesitelná. Pomalu jsem se snažil posadit, když mě podepřely teplé ruce. Trochu mě to překvapilo a snažil jsem se zjistit, co se děje. Najednou se mi vrátili vzpomínky na ruce, které mě zachránili a já se snažil najít vlastníka, abych poděkoval. Když jsem otočil hlavou, byla přede mnou neznámá dívka. Vypadala mile, takže jsem se cítil klidně, i když mě to dost překvapilo. Opřel jsem se o strom, který stál za mnou a konečně jsem poděkoval.
„Děkuju. Kdybys mě nezachránila, pravděpodobně bych sbíral kytičky na druhé straně. Jmenuji se Shiro“ Řekl jsem s úsměvem a prostřel si ruku, která mě stále bolela. Znova jsem se na ni podívala a až teď jsem si všiml pohledu, kterým se na mě koukala. Věděl jsem, že je něco špatně, jelikož tolik bolesti a smutku jsem očích ještě nikomu neviděl. Rozhodl jsme se o tom pomlčet.
„Promiň, nevím jak bych ti to vrátil, ale potřeboval bych od tebe ještě něco.“ Řekl jsem po chvíli. Pravděpodobně jí to vytrhlo z přemýšlení a překvapeně se na mě podívala.
„Ah, samozřejmě, není zač.. já.. ráda. Co potřebuješ? A já jsem Saya“ vypadla trochu vyděšeně. Nevěděl jsem, jestli mám pokračovat, ale udělal jsem to.
„Kudy se dostanu do Kirigakure? Chtěl bych začít život ninji.“ Promluvil jsem a sledovala její reakci.
„Shinobi.. musíš tudy“ ukázala mi směr a pak se naprázdno podívala směrem k řece, kterou bylo slyšet.
„Děkuji. Vypadá to, že jsi také ninja. Nevrátíš se taky?“ bylo mi špatně a třeštila mi hlava, ale připadla mi hodně přátelská a rád jsem s ní mluvil, i když mi její pohled dělal starosti.
„ Ne, já nemůžu. Moje cesta už nemá pokračování. Našla jsem její konec.“ Zase se na mě podívala tím pohledem. Moc jsem nechápal, n o věděl jsem, že chce udělat něco zlého.
„Neměla bys takhle mluvit. I když cesta skončí, vždy se dá vrátit.“ Odpověděl jsem ji a postavil se. Pak jsem k ní natáhl ruku. Nejdřív to vypadalo, že se chce chytnou, no pak ji sáhla zpátky a zatřásla hlavou.
„I kdybych chtěla, nemůžu. Po tom, co jsem udělala se už nemůžu vrátit.“ Zatočila se mi hlava. Přidržel jsem se stromu a řekl jsme si, že bych měl ještě počkat. Otočil jsem tvář k ní a promluvil.
„ Nic nemůže být tak hrozné, aby ti to bránilo vrátit se zpátky. Zvedni hlavu a vrať se se mnou.“ Snažil jsme se ji povzbudit a udivoval jsem sám sebe, kde se ve mně ty slova berou.
„ Ale.. já udělala tu nejhorší možnou věc.. já.. já je zabila.. své vlastní rodiče.. „ v paprscích světla se odrazila slza, která dopadla na trávu. Byl jsem překvapen. V tomhle světě byli ale vraždy na denním pořádku, takže jsem jen otočil hlavu a klidně promluvil.
„ Tyhle věci jsou v shinobi světě stejně časté, jako východ slunce. Je vidět, že toho lituješ. Co se stalo, stalo se. Určitě jsi měla důvod. Zvedni se a kráčej dál. Tvá vesnice tě potřebuje. Tím, že skončíš svůj život jen ukážeš svou slabost. Žij dál s vědomím, cos udělala bude to pro tebe ten nejlepší trest.“ Bylo mi trochu kruté, říkat jí tyhle slova, ale shinobi ve svém životě musí protrpět horší věci. Další slza padla. Podívala se na mě ubrečeným obličejem a znovu promluvila
„ Já neměla důvod! Já nechtěla! To on, to Sanbi.. jsme slabá tak moc slabá! Nedokážu toho démona v sobě ovládat!“ další vodopád slz. Tyhle slova mě překvapili ještě víc a litoval jsem toho, co jsem řekl. Musel jsem k ní být ale tvrdý, ale se vzchopila.
„V tom případě na sebevraždu rovnou zapomeň. Kdyby se Sanbi dostal zase ven, určitě by to neskončilo jen smrtí tvých rodičů. Stovky nevinných lidí by umřelo. Vsadím se, že to není to, po čem toužíš, takže se vrať se mnou. Když se chceš kát za to cos udělala, staň se silným shinobi a oplať to své vesnici.“ S tím jsem vstal a vydal se směrem k vesnici. Slyšel jsem za sebou jen slabé zvuky a rukou jsem si přitlačoval bolavé místo na rameni.
„Děkuju..“ ozvalo se slabě, ale já jsme to slyšel lépe než dobře. Otočil jsem se, zvedl jí hlavu a usmál jsem se. Pak jsem jí pomohl na nohy a spolu jsme kráčeli dál lesem.


Když jsme došli na místo, kde její rodiče postihlo neštěstí, roztřásla se. Bylo mi jí líto, tak jsem jí uklidnil a pomohl jí odnést těla do vesnice. Bolest v rameni se několikrát ozvala, la nechal jsem si to pro sebe. Po tom, co jsem se v blízkém potoku napil se mi udělalo totiž o něco lépe. Pohřbili jsme těla a já se pak chtěl podívat po místě, kde bych složil hlavu. Saya se ochotně nabídla, že mě u ní nechá. Byl jsem štěstím bez sebe, i když mě svědomí hryzalo, že o mě doma nic neví. Uklidnil jsem to tím, že jsme se od nich osvobodil a když jsme došli k Saye, hned jsem padl na postel. Dlouho jsem spal, než mě vzbudil hlad. Od toho dne jsme byli přátelé. Přihlásil jsem se na akademii a snažil jsem se rozšiřovat své poznatky o pečetících ninjutsu. Časem jsem si pořídil a meč, který mi slouží dobře doteď. Nakonec se nám podařilo udělat zkoušky a jsou z nás genini, připravující se na Chudinskou zkoušku.