Saya Urakami

Jméno: Saya Urakami

Vesnice: Kiri

Hodnost: Genin/ Sanbi no jinchuuriki

Věk: 15 let

Datum narození: 24. 10.

Kekkei genkai: -

Klan: -

Sensei: -

Element: Suiton (ještě ho neobjevila)

---

Charakter:

Spíše mírumilovná a jemná osůbka, které byste si normálně na ulici ani nevšimli. Je přátelská a spíše optimistická, i když její úsměv často působí trochu unaveně. I přes svou neustálou (často strojenou) bezstarostnost, její nervy na tom nejsou zrovna nejlíp. Stačí, aby byla trochu ve stresu, a začne se třepat a brečet. Snaží se ale pracovat na nápravě a docela se jí to i daří. Dokáže se docela obstojně ovládat, dokud někdo nezačne mluvit o démonovi nebo o rodičích.

Oblíbené: Má ráda sladké, hlavně dango. Za svého nejlepšího přítele Shira by dala život. Ostatně smrt je to poslední, čeho se bojí. Kdyby v sobě neměla Sanbiho, nejspíš by už dávno obývala druhý břeh. Má taky svoje oblíbené místo, řeku a útes poblíž Kiri, kam často chodí, dkyž se chce uklidnit.

Neoblíbené: Nesnáší lidi, kteří jí okamžitě bez rozmýšlení ozančí za monstrum. (Lépe řečeno z nich má deprese.) Nemá ráda ani lidi, kteří se chovají hnusně k ostatním a neváží si svých blízkých. Je nejsitá z genjutsu, protože je to oblast, ve které je nejhorší, i když nějaké to kai zvládne.

Minulost:

Saya se nejspíš nikdy neměla stát jinchuuriki. Jistě, její rodiče byli elitní jounini v Kiri a díky jejich velké zásobě čakry se na to skvěle hodila. Její mírumilovná povaha ale tohle břemeno nemohla sama unést. Rodiče a vedení cesty jí ale předurčili jako schránku pro tříocasého démona, aby tím zvýšili sílu Mlžné vesnice.

Všichni na ní kladli obrovské nároky. Studium na Akademii pro ni bylo vyloženě peklo. Děti o ní říkali, že je příšera. Nikdy nechtěla být ninjou, ale musela. Kvůli špatné psychice měla strašné výsledky a rodiče, hrdí vlastenci jí za to pořád nadávali, čímž situaci ještě zhoršovali. Ona ale nebyla příliš konfliktní typ. Když se jí spolužáci posmívali, sklonila hlavu a snažila se dělat, že je neslyší. Když jí nadávali rodiče, omlouvala se a slibovala, že se pokusí zlepšit. Tak to ale nemohlo trvat věčně. Když ve čtrnácti letech zase propadla u zkoušek, její otec už to nesnesl a hrozně jí seřval. Ona utekla do lesa, na svoje oblíbené místo. Tam za ní přišli rodiče.

„Vkládali jsme do tebe velké naděje, Sayo. Mělas být nejlepším ninjou, jakého kdy Mlžná vesnice měla, zatím je z tebe akorát tak největší pitomec. Milovali jsme tě, ale zklamala jsi nás. S někým jako ty nechceme mít nic společného. Přišla jsem ti jen, říct, aby ses už k nám nevracela, protože tam nejsi vítána. Lituji, že jsem tě kdy porodila. Nejsi moje dcera. Měj se, Sayo,“ řekla matka hlasem ostřejším než katana, kterou stále nosila na zádech.

Saya brečela a prosila jí, aby jí dala ještě šanci, ale oba rodiče byli neoblomní. Běžela za nimi, klečela na kolenou, ale oni jí hrubě odstrčili. Tehdy se veškeré negativní emoce, které tak dlouho zadržovala, projevily a sanbi se uvolnil. Boj netrval ani příliš dlouho. Saya se uklidnila a vyprostila z démonovy nadvlády až moc pozdě. Zděšeně zírala na mrtvoly rodičů. Nenáviděla sama sebe. Chtěla zemřít a to hned. Rozběhla se ke svému oblíbenému útesu, který se tyčil nad řekou, a chystala se skočit, když přes závoj slz zahlédla nějakého člověka. Ležel na vodě a vypadalo to, že je v bezvědomí. Rychle slezla o kus níž, skočila do vody a dotáhla ho ke břehu.

Byl to kluk, asi stejně starý jako ona. Dotáhla ho do stínu pod strom, sedla si vedle něj a čekala, až se vzbudí. Všimla si, že má s sebou nějakou brašnu. Neodolal pokušení a podívala se dovnitř. Nenašla nic zajímavého, jenom pár svitků, které rozložila na slunce, aby se usušily. Po necelé hodině se konečně probudil a pokoušel se posadit. Trhla jsem sebou a rychle ho podepřela.

„Děkuju. Kdybys mě nezachránila, pravděpodobně bych sbíral kytičky na druhej straně,“ usmál se.
Na druhé straně…jaké to tam asi je? Pomyslela si, ale ani jí nenapadlo se ho na to ptát. Mluvil o kytičkách, ty měla ráda. Byla si jistá, že smrt není tak hrozná, jak všichni říkají. Po chvíli jí z přemýšlení vytrhl jeho hlas.

„Promiň, nevím, jak bych ti to vrátil, ale potřeboval bych od tebe ještě něco.“
„Ah, samozřejmě, není zač.. já.. ráda. Co potřebuješ?“ vysypala ze sebe.
„Kudy se dostanu do Kirigakure? Chtěl bych začít život ninji.“
Ninjové….Saya nedokázala pochopit, co je na tom pro všechny tak lákavého. „Shinobi.. musíš tudy,“ řekla trochu nepřítomně a toužebným pohledem se zadívala na vodu neustále putující korytem řeky. Chtěla za ní. Chtěla, aby si jí vzala k sobě. Chtěla zemřít v náručí této řeky raději než v boji.

„Děkuji. Vypadá to, že jsi také ninja. Nevrátíš se taky?“
Zase sebou trochu trhla. Ne, nechtěla se vrátit. Ještě jednou se podívala na řeku a odpověděla:
„ Ne, já nemůžu. Moje cesta už nemá pokračování. Našla jsem její konec.“
„Neměla bys takhle mluvit. I když cesta skončí, vždy se dá vrátit,“ přesvědčoval mě.
Jistě, on se nejspíš může vrátit, napadlo jí, ale já ne. „I kdybych chtěla, nemůžu. Po tom, co jsem udělala, se už nemůžu vrátit,“ vysvětlila.

„ Nic nemůže být tak hrozné, aby ti to bránilo vrátit se zpátky. Zvedni hlavu a vrať se se mnou.“
Saya nemohla pochopit, proč se o ni stará úplně cizí člověk. Trochu jí to překvapilo, ale stále mu nevěřila. Nechtěla už se dál trápit ve vesnici. Chtěla jít na místo, kde už žádné trápení není. Černé myšlenky v ní probudily slzy.
„ Ale... já udělala tu nejhorší možnou věc.. já.. já je zabila.. své vlastní rodiče…“ vyhrkla palčtivě.

„ Tyhle věci jsou v shinobi světě stejně časté, jako východ slunce. Je vidět, že toho lituješ. Co se stalo, stalo se. Určitě jsi měla důvod. Zvedni se a kráčej dál. Tvá vesnice tě potřebuje. Tím, že skončíš svůj život, jen ukážeš svou slabost. Žij dál s vědomím, cos udělala, bude to pro tebe ten nejlepší trest.“
Věděla, že ta první věta byla pravdivá. Právě proto nenáviděla shinobi svět. Ale to, že řekl, že měla důvod jí rozzlobilo.
„ Já neměla důvod! Já nechtěla! To on, to sanbi... jsem slabá, tak moc slabá! Nedokážu toho démona v sobě ovládat!“ vykřikla.

Její tělo se začalo třást a z očí vytékalo tolik slz, že změnily svět v jednu velkou zelenou šmouhu. I přes to, že jí pláčem zalehly uši, slyšela ještě jeho dlouhý proslov.
„V tom případě na sebevraždu rovnou zapomeň. Kdyby se sanbi dostal zase ven, určitě by to neskončilo jen smrtí tvých rodičů. Stovky nevinných lidí by umřelo. Vsadím se, že to není to, po čem toužíš, takže se vrať se mnou. Když se chceš kát za to cos udělala, staň se silným shinobi a oplať to své vesnici.“

Měl pravdu. Na tohle nepomyslela. Styděla se sama za sebe, že se chtěla zabít a uvrhnout tak celou vesnici do nebezpečí. Nenáviděla se ještě víc, ale teď už věděla, že nesmí odejít. Cítila potřebu něco říct.
„Děkuju,“ vypadlo z ní nakonec, když už se trochu uklidnila.

Zřejmě jí zaslechl, protože jí zvedl hlavu a i přes závoj slz jasně viděla jeho úsměv. Taky se usmála, a i když její úsměv vypadal ztrhaně a ustaraně, byl to po dlouhé době jediný pravý úsměv. Sebrali svitky a společně se vydali k mrtvolám rodičů. Když je viděla, začala se zase třást. Shiro, jak se ten kluk představil jí uklidnil a pomohl jí donést je do vesnice, kde je pak pohřbili. Protože neměl kde bydlet a její byt měl teď prázdný pokoj, nechala ho bydlet u sebe. Vedení vesnice samozřejmě nebylo zrovna nadšené. Naštěstí neměli v zásobě žádného dalšího jinchuurikiho, takže se rozhodli nechat Sayu na pokoji, dokud někoho nenajdou.

Na Akademii se Saya hodně zlepšila. Shiro, který měl už nějaké zkušenosti s ninjutsu se také zapsal na Akademii a pomáhal jí s tréninkem. Po roce zvládla zkoušky bez problémů a společně se Shirem se stala geninem.
Seznam technik:

E-rank:
Bunshin no Jutsu
Kawarimi no Jutsu
Henge no Jutsu
Kawarimi no Jutsu
Nawanuke no Jutsu

Tak kde to vázne, v Kiri je pusto. Pojďte hrát ^^