Údolí Konce

Místo, které je i po všech těch letech stále prosyceno zvláštní atmosférou. Pohled na vodopád a dvě majestátní sochy stále vyvolává otázku: "Co přesně se tu stalo?"

Nakoniec som dorazil sem. Nejak som nemal chuť sa znova hádať s mamou a tak som jej len nechal lístok na stole, so slovami že som s týmom na misii a radšej som sa spakoval, kým to ešte šlo. Práve som bol najďalej od dediny vo svojom živote. A na tomto mieste som bol po prvý krát. S úžasom v očiach som sledoval týchto dvoch velikánov. Najväčších z najväčších. Vyškriabal som sa na sochu Madaru Uchihy, jedného z najväčších z môjho klanu. Áno, najväčších... Možno bol záporák, možno vyvolal vojnu, možno ju viedol proti Konohe... No jeho techniky a schopnosti boli úchvatné. Už dávno som si o ňom prečítal a zistil všetko. Na jeho dvoch prstoch, tvarovaných do pečate som si sadol do tureckého sedu. Rozmýšľal som, čo všetko musel urobiť, aby sa stal takým mocným. Chcel som byť ako on. Lenže nechcel som využívať svoju moc na ubližovanie, ale na ochranu. Po chvíli rozmýšľania som sa rozhodol pre tréning. Bolo to obrovské množstvo vody... Minimálna šanca na podpálenie niečoho. Poskladal som pečate. Katon • Gokakyu no Jutsu

Strela prešla cez vodopád, kde sa uhasila. Znova som poskladal pečate a znova sa stalo to čo s prvou. A vlastne to bol môj zámer. A znova... A znova. Takto som trénoval, kým som nepocítil prudký pokles čakry a vyčerpanie. Znova som sa posadil do tureckého sedu a vytiahol som Dango. Hm... Poďte do mojich úst... uškrnul som sa a po chvíli som len sledoval paličku, ako pláva po hladine rieky do neznáma. V sede som sa otočil a pozrel som sa do očí Madary. Prekonám ťa!

Ták! Čas trénovať! vykríkol som a po krátkej pauze som sa znova postavil z úmyslom trénovať. No tu sa niečo stalo. Predchádzajúci tréning ma tak vyčerpal, že som nedokázal ani stáť. Noha sa mi pošmykla, ja som sa zapotácal a spadol som zo sochy. V tú chvíľu som si pomyslel len jedno. Taký koniec som neočakával. Ale aj napriek tomu som sa usmial a padol som do rozbúrenej vody. Už som si myslel že je po mne, keď ma prúd vody hodil pod Madarove nohy. Celý dotrhaný, doškrabaný a dolámaný som ležal chrbtom na zemi v bezvedomí.

Nakoniec som sa rozhodla prísť sem...Usúdila som, že tréning tu bude lepší a oveľa zaujímavejší.
Myslela som si, že tu nikto nebude a budem mať kľud...
Nahrnula som si chakru do nôh a stúpila som na vodnú hladinu. Postavila som sa do bojového postoja, keď v tom som zbadala ležať niekoho pod Madarovou sochou.
Narovnala som sa a prižmúrila som oči. Pomaly som sa k nemu blížila, až som sa týčila nad ním.
Aále, veď to je ten Uchiha... Kľakla som si k nemu.
Tak túžiš po sile, že končíš takto? Uchihov nikdy nepochopím... naklonila som sa k Naovi. Pravá sila sa nenachádza v jutsu, chakre, rýchlosti a ni v obratnosti. Pravú silu nájdeš v srdci a keď bojuješ pre niekoho, koho máš rád, dokážeš aj nemožné. pousmiala som sa. Vedela som že ma nepočuje, veď je v bezvedomí...
Nemôžem ho tu predsa nechať. povzdychla som si a vzala som ho do náručia.
Takže z tréningu nebude nič...No čo už. Otočila som sa a odišla som s Hideom k Hyuuga štvrti...(presun)

Pomalou a klidnou chůzí jsem přišla až sem. Údolí konce!
S náručí plnou svitků jsem se tady dostavila až z centra vesnice. Já. Potřebovala jsem klid a nenapadlo mě nic lepšího než tohle místo. Na cvičiště jsem nemohla jít, co kdyby tam byl Baka a Usurotonkachi. Byla to ale zvláštní jména...
Přišla jsem k břehu, byla to spodní část oblasti pod vodopádem. Ta voda na mě měla nějaký magický účinek, šumění vody mě strašně uklidňovalo a to se tady celkem hodilo.
Opatrně jsem položila svitky, které mi propůjčila Hokage-sama na zemi a sedla jsem si do tureckého sedu.
"Takže jdeme na to! Iku zo!"
Pronesla jsem povzbudivě a tleskla si, abych překonala strach z toho, co mě čeká. Sáhla jsem po prvním svitku, jehož obsahem byl právě popis cvičení, které se jinak nazývalo chození po vodě. Zhluboka a očistně jsem se nadechla a rozevřela svitek, bylo toho hodně, ale musela jsem začít číst a pořádně si to vše přebrat.
Chození po vodě je další z formou cvičení, která se specializuje na manipulaci chakry. Před tímto cvičením se doporučuje ovládnout chození po stromech. Pokud se vrátíme k chůzi po stromě, jedná se o jednoduché nashromáždění chakry do dolních končetin, přesněji do chodidel, kde je potřeba udržet přibližně stejné množství chakry a pomocí té se k povrchu (nejčastěji stromů) tzv. "přilepit". O to je toto cvičení jednodušší.
Dočetla jsem první odstavec a začalo mi to v hlavě šrotovat.
Hmm... Cvičení jako lezení po stromech bez rukou jsem ještě nezkoušela, ale Hokage-sama mi dala pouze tenhle svitek... Fajn, přeberu si to pro sebe. V těle máme chakru, tenketsu, neboli rozvodný systém chakry, který ji dokáže rozvádět po celém těle. Cílem lezení po stromech, je využít tohoto toku chakry a nashromáždit ji v dolních končetinách, které se díky této chakře udrží na stromě...

V hlavě jsem si představila demonstraci, jelikož mi to velmi pomáhalo při pochopení různých věcí.
Hmm...To je ta jednodušší verze, ale chakra musí mít konstantní velikost, protože při velké změně se tento proces pravděpodobně zkomplikuje a my bychom spadli ze stromu, což je nepřípustné... Fajn, to bych chápala.
Se zachmuřeným výrazem jsem se zadívala do země a ještě jednou jsem si to vše proletěla. Musela jsem to chápat do posledního puntíku, jinak bych nebyla spokojená. Jakmile jsem si byla jistá, pokračovala jsem v četbě.
Avšak, těžší forma tohoto cvičení, tedy procvičování kontroly chakry je chození po vodě. Na rozdíl od chození po stromech se nebudeme pohybovat po pevné zemi, ale po kapalině, která není schopna udržet naši hmotnost. O to zapeklitější toto procvičování je. Jelikož zde musíme vytvořit pomocí chakry potřebnou zásobu opět v dolních končetinách, jako u chození po stromech. Avšak trik je v tom, že jakmile vstoupíme na vodní hladinu, musíme začít vypouštět konstantní množství chakry, které nám dopomůže k tomu, abychom se udrželi na hladině vody. Pomocí tohoto triku si můžete představit, že vytvoříte jakési neviditelné chůdy, které vás udrží nad vodní hladinou...
To bylo vše, více se ve svitku nepsalo, bylo to skutečně velmi stručně popsáno, ale mi to přišlo až moc. Bude určitě lepší, když na to přijdu v praxi, než kdybych se to musela učit, jako nějaký knihomol.
Hmm... Takže tady se jedná o rozvinutí prvního úkolu čili lezení po stromech. U lezení po stromech je potřeba vytvořit jistou dávku chakry na potřebném místě, ale v tomhle případě ji musím navíc i v konstantním proudu chakry vypouštět... Zvládnu to?
Trošku mě to polekalo a zase jsem si pokusila to představit...

Na myšlení to bylo celkem jednoduché, teorii bych měla probranou, teď přijde ta horší část...
Zvládnu to vůbec? Je to přeci jen pokračování něčeho, co jsem nedělal... A proč mi Hokage-sama nedala prvně chození po stromě? Etoo... Co když to nepůjde, já za ní budu muset zajít a ona si bude myslet, že nic neumím a jsem úplně na nic... NE! Hokage-sama mi to dala, protože věří, že to dokážu. A pokud to dokážu, tak pak vytřu zrak těm dvěma, Baka a Usurotonkachi! Nemůžu se pořád schovávat... I když bych vlastně mohla...
Zatřepala jsem hlavou a dostala z hlavy tyhle protivné myšlenky. Postavila jsem se, trochu jsem se protáhla a v hlavě jsem se snažila všechno udržet, nebylo to složité, ale kdo ví, jak na tom budu s praxí...
Přešla jsem pomalu až k břehu velké vodní nádrže, nenapadlo mě vhodnější přirovnání. Dřepla jsem si a strčila ruku do vody, abych zjistila, jaká je její teplota. Chvíli jsem ve vodě ruku nechala a zjistila jsem, že byla celkem příjemná, typovala bych něco kolem 20 °C. Pro někoho málo, ale já byla celkem otužilá a řídila jsem se mottem, ve zdravém těle zdravý ninja!
Po chvilce jsem tedy vytáhla ruku s vody a otřepala jsem z ní přebytečnou vodu, několikrát jsme se pořádně nadechla a pokusila se uklidnit, ta nervozita mě opravdu ničila...
Pomalounku jsem propletla prsty a vytvořila jsem pečeť tygra, pro manipulaci s chakrou prý je tato pečeť nejvhodnější. Ruce jsem držela ve výši prsou a pořádně jsem se narovnala. Bylo to tady... Přivřela jsem oči a oddala jsem se svým vnitřním myšlenkovým pochodům.
Fuuu... Takže klid, Keiko! Všechno jsem si to nastudovala, takže to určitě nebude takový problém. Takže se nejdříve budu soustředit na první část. Tou je nashromáždění potřebného množství chakry v chodidlech a teprve poté se budu zabývat rovnoměrným vypouštěním chakry. Dobře, takže teď se uklidním...
Chakra... Tenketsu, mysli jen na tok chakry a jak ji nashromáždit v nohou...
Stála jsem na místě, kdybych nedýchala, náhodní pocestní by mohli říct, že jsem socha. I když bych tohle přirovnání asi často kazila svou mimikou, dost jsem se při tom potvořila a mračila se, když se mi něco nelíbilo.
Teplé dlaně se začaly trošičku potit a já se soustředila na shromažďování chakry.
Nejhorší bylo, že jsem to moc neuměla vycítit, kdyby tak chakra byla cítit jako mravenčení nebo nějaké letmé signály, které by mi řekly, že jsem hotová, ale takhle to bohužel nefungovalo, sice jsem slyšela o tom, že člověk moc dobře pozná, kdy je jeho zásoba chakry nulová, ale to se mi ještě nikdy nestalo.
Stála jsem tam v pozoru a sem tam se mi pohnuly rty, jelikož jsem si neustále opakovala, co právě dělám, abych se soustředila jen a jen na to.
Lehký vánek mě hladil po tváři a šeptal do ucha, ale tohle jsem ignorovala, soustředila jsem se jen na svůj vnitřní tok chakry a na to, jak jej pomalounku využívám k tomu, aby se vytvořila zásoba chakry, kterou potřebuji. Takhle jsem se soustředila asi dobrých 20 minut, musela jsem mít opravdovou jistotu, že to nepodcením a udělám vše k tomu, abych to dobře provedla, navíc času jsem měla plno, takže nebylo kam spěchat. Jakýsi vnitřní hlas mi po již zmíněných 20 minutách prozradil, že by to už asi mohlo stačit a bylo tedy na čase přejít k druhé části.
Pomalu jsem se rozešla k vodě. Jako bych měla na hlavě kbelík s vodou, šla jsem opatrně a pomalu, abych nějak nenarušila stav, který jsem se snažila takovou dobu vytvořit. Proto jsem pomalounku přišla až k břehu nádrže, kde byla voda ještě mělká. U samotného břehu měla voda hloubku jen pár centimetrů, takže se to jen a jen hodilo. Těsně před vodou jsem se zastavila a přimhouřené oči jsem úplně otevřela. Musela jsem se částečně dívat, kam jdu, ale teď už budu potřebovat zrak.
Tak a je to tady... Dobře, teď budu postupovat po opravdu malinkých krůčcích. Pokud mám připravenou zásobu chakry v dolních končetinách, budu ji muset teďka využit k tomu, abych začala vypouštět potřebný proud chakry, který mě udrží na vodní hladině, přičemž ještě využiji i povrchového napětí vody, není to nic moc, ale je to lepší než nic... Dobře, jdeme na to, opatrně, krůček po krůčku...
Pomalinku jsem se rozešla a přiložila jsem pravou nohu na vodní hladinu, hloubky vody u břehu mohla být tak 5 cm, ideální hloubka pro to, abych se tady naučila vypouštět chakru a poté mohla jít do větší hloubky. Chodidlo jsem přidržovala přesně na vodní hladině a začal jsem se soustředit.
Taak... opatrně... Musím teď začít vypouštět chakru, budu to zkoušet tak, že se o nohu na hladině trochu opřu a když se nepropadnu pod vodu, jdu na to dobře... Fajn, takže jdeme na to...
Opět jsem zavřela oči a tentokrát jsem se i trochu zamračila, měla jsem strach, jak to všechno dopadne... Ale soustředění mi asi jako jediné šlo, takže jsem doufala, že to nebude úplná katastrofa. Čtvrt hodiny jsem stála s jednou nohou na břehu a druhou jsem neustále zkoušela, jestli mě hladina udrží. Necítila jsem potřebný odpor vody k tomu, aby udržela mou nohu, takže jsem se vždy musela opět soustředit a zapracovat o něco více na vypouštění chakry do vody, protože jinak by mě voda neunesla, ale po čtvrt hodině to bylo jiné. Okamžitě, jak jsem ucítila, že voda klade odpor a nic mě na noze nestudí, otevřela jsem oči a ještě více jsem přenesla váhu na nohu, která byla na vodní hladině. Bylo to, jako bych stála na zemi. Vyplázla jsem jazyk, protože jsem na to asi přišla!
Adrenalin dělal své, ale já se snažila zůstat v pohodě a pravidelně dýchat, aby mi to nerozhodilo práci s chakrou. Vypadalo to, že noha se prostě nehodlá ponořit a to bylo dobře. Po chvilce odhodlání jsem se rozhodla vyzkoušet i druhou nohu, pomalounku jsem ji začala zvedat ze země a přivřela jsem u toho jedno oko, jako byh čekala, že se to pokazí. Ale nestalo se! Druhou nohu jsem rychlostí blesku položila na vodní hladinu a... já tam stála! Stála jsem na vodní hladině!

Neustále jsem zrakem kontrolovala, jestli se nepropadám pod hladinu, ale zdálo se to jako zbytečné obavy. Až mě to samotnou překvapilo v tom, že mi to tak šlo...
Ale tohle byl jen břeh. Musela jsem vypouštět málo chakry, jelikož to stačilo, ale já se rozhodla jít po vodě ještě kousek dál do hloubky takového metru, metru a půl. Trochu mě to vylekalo, jelikož jsem do vody opravdu nechtěla, ale musela jsem to zkusit, bylo to opravdu vzrušující.
Klid! Hlavně klid Keiko, jestli zpanikaříš, letíš do vody!
Srdce mi bušilo až běda, ale zároveň mě to v nějakém směru bavilo a chtěla jsem zjistit, kam až můžu dojít...
Malilinkatými krůčky jsem se tedy začala vzdalovat od břehu a šla jsem pořád dál a dál, ruce jsem měla křečovitě spojené v pečeť tygra a hladina pod mými chodily dělala krásné kruhy, které se neustále rozebíhaly po celé vodní ploše.
Stála jsem tam, 8 metrů od břehu, v hloubce, který byla asi stejně velká jako moje výška a nepropadala jsem se! Stála jsem na vodě, dokázala jsem to!
Teď jsem ale chtěla zkusit pravou zkoušku ohněm. S vyvalenýma očima a jazykem vypláznutým až na vestě jsem pomalinku začala uvolňovat ruce. Chtěl jsem zkusit, jestli jsem schopná za takovou chvilku podobnou věc zautomatizovat a využívat ji bez pečetě. Asi třikrát se stalo, že se voda pode mnou trošku prohnula, takže jsem okamžitě spojila ruce zpět, abych upravila tok chakry, ale nakonec se to podařilo, ruky jsem měla svěšené kolem těla, neustále připravené k tomu, opět se spojit v pečetě, ale nebylo to třeba. Voda držela mou váhu, jako kdybych jí za to zaplatila a já se na sebe dívala. Na svůj odraz ve vodní hladině.
"Viktorí!"
Zaradovala jsem se a pomalu jsem se opět přesunula k břehu. jediné, co bylo mokré, byly podrážky mých bot... Nikdy bych nevěřila, že něco takového dokážu! Byla jsem tak šťastná, že se do toho projevil i žaludek, který od rána pořádně nedostal napapat, a tak se hlasitě projevil. Chytla jsem se za břicho, jelikož tohle bylo opravdu trapné, ještě si o mě budou myslet, že nejím... Ale naštěstí tu nikdo nebyl. V zápalu radosti jsem posbírala všechny svitky a s náručí plnou svitků jsem se rozběhla jako smyslů zbavená zpět do centra vesnice pro něco k snědku.
Dokázala jsem to! Yatta! Za to si zasloužím něco dobrého!

Přesun.

Pomalu došel až sem, vlastně netušil proč si vybral zrovna toto místo. Nejspíš chtěl zjistit, jak na tom bude až sem dojde. Jestli ucítí nějaké zlepšení a musím uznat, že byl se sebou spokojený. za pár dní bude připravený na tvrdý trénink, s misí totiž po rozmluvě s Hokage moc nepočítal. Kdo navíc ví, možná zvládne trénovat již dřív. Nyní se ale svalil do trávy a pozoroval padající vodopád. Rozhodl se zde pořádně nabrat nových sil. navíc to bylo opuštěné místo, zde ho jistě nikdo moc nevyruší a i kdyby ano, možná by to byla příjemná změna. i když na tom se zatím nedokázal shodnout.
Opička Momo na něm chvíli dováděla a prala se s ním, nakonec však se rozhodla pro bližší průzkum okolí a vyrazila prozkoumávat strašlivě ehm nebezpečný terén v okolí. Neměl o ní starost, věděl že se o sebe umí postarat a navíc byl na blízku. za úvahu stojí i myšlenka, kdo by tu asi tak v bezpečí vesnice honil malou opičku? Která velmi rychle šplhá.

Když si odpočínul, posadil se a rozhlížel se po okolí. Opička byla hned u něho a hups, už mu seděla na rameni. Stejně jako on naklonila hlavu a ještě si jí srandovně podepřela a snažila se tvářit jako on a napodobovat ho. Šťouchnul do ní opatrně prstem, že skoro spadla a uraženě mu zalezla do kapsy. Strčil jí tam malou broskvičku a hned se ozvalo spokojený chroupání.
S povzdechnutím vstal a vydal se do nemocnice, musel vrátit ty knihy a vzít si další.

přesun

Dotiahol som ju až sem, na to najkrajšie miesto v celej Konohe. Aspoň podľa mňa. Shio si istotne musela všimnúť môj výraz, pri pohľade na sochy, pri vodopáde. Bol to pohľad, ako keď dieťa navštívi Disney Land, a podobne. Sme tu! Nato som sa začal škriabať na sochu.. Koho asi? Jasné, Madary. Až k jeho prstom, na ktorých som vždy sám trénoval.

Mockrát jsem tohle místo nenavštěvovala, ani nevím proč, já byla spíš na monumentech, na hlavě Páté a sledovala vesnici, ale pohled na ty obří sochy a vodopád mě uchvátily, Nao vypadal, že tohle místo má vážně rád.
"Jo, vážně dobrý nápad, je to tu kouzelné.." Pousmála jsem se a vydrábla se na jednu ze soch za ním.
"Máš tohle místo hodně rád, viď?" Zeptala jsem se po chvíli.

Že hej? Usmial som sa, zakiaľ som sa trmácal, a snažil sa hrať na Spider-mana, ktorý lezie na Madarovu ľavú ruku, presnejšie na jeho vystrčené prsty. Presne toto miesto, mnou hýbalo. Len tu som dokázal nájsť kľud a pokoj, pričom sa tieto vlastnosti tohto miesta vstrebávali do mňa. Len tu som bol schopný, byť normálny. Na prste som sa usadil do tureckého sedu, a tak ako vždy, som sa zahľadel na vodopád. Je tu taký pokoj, tak kráásne, senpaí. Preto tu chodím, tu vždy trénujem. A pohľad na týchto velikánov, mi v tréningu pomáha.. Prezradil som svoje tajomstvo sily, a usmial sa na Shio. Jedného dňa, chcem, aby sa aj na mňa spomínalo, ako na nich.. Dodal som po chvíli, a započúval sa do zvukov prírody, na štebot vtákov, šum lístia, krásny zvuk vody, ktorý narážal do skál, a hlavne, pohľad na majestátne sochy, týčiace sa ako Bohovia starých čias.

"Hai, přiznávám, že jsem se tohoto místa častokrát obávala, sama nevím proč, tolik síly, tolik respektu a zodpovědnosti najednou.. Vždy mi z toho tady jen z povídaček lezl mráz po zádech, ale teď už vím, že se nemá dbát na babské říkanky" Zakřenila jsem se a vzpomněla si, jak vždy bráškové něco zaslechli a pak mě s tím v noci strašiiy, navíc s mou fóbií z duchů, to bylo jen horší.
Zajímalo by mě, co teď děláte..
Zakřenila jsem se, určitě v tom pařáku někde obdělávají políčka nebo pomáhají tátovi, hned by mi vynadali, že se jenom tak flákám, ale já se neflákám! Jednou je budu ochraňovat!
"Ale s tím klidem a tak souhlasím, nikdo tě tu neruší.." Přitakala jsem znovu a zavrtěním hlavy se probrala ze svých myšlenek.

Ja na začiatku som tiež veril bráchom, ale, len čo som sa sem dotrepal, zmenil som názor. Usmial som sa, a zamyslel sa taktiež nad tým, čo aj ona. Prvá myšlienka patrila bratovi v Konohe, podľa všetkého vyvádzal, kde sa nachádza jeho peňaženka. Nad touto myšlienkou som sa zasmial, ale to hneď prešlo, len čo som prešiel k ďalšiemu. Kto vie, kde je.. Zamrmlal som si popod nos, a pozrel sa na Madarovu sochu, pričom som si prezeral jeho samurajské brnenie. Tak mocný, avšak tak zlý.. Poznamenal som, a znova sa pozrel na Shio. Viete chodiť po stromoch? Spýtal som sa triviálne, pretože to, mi hovoril brat, ale, nikdy som tomu veľmi neveril.

Udýchaná dívenka doběhla k Údolí Konce a zastavila se kousek od nějaké dívky a kluka, který se spolu bavili. Fialovlasá dívenka upřela pohled na dvě obrovské sochy. V jejích očích byl znát respekt z obou dvou. Murasaki, bílí psík s nádechem do fialova, zívl a hnul sebou. Málem až spadl z hlavy té dívky. Pro jistotu se ubezpečila, že je v pořádku a že dále leží tam kde má ležet.
Dívčina se po chvíli dívání na sochy a i na obří vodopád upřela znovu svou pozornost na dívku a chlapce. Nejdříve si je oba prohlédla a usoudila, že ani jeden nepatří do jejich klanu. Teď velmi často zkoušela uhádnout z jakého klanu lidé, které potká pochází. To že nepochází z klanu Inuzuka poznala tím že na tvářích nemají malůvky jako měli oni a také, že nikde neviděla jejich psího společníka. Teď byla zamyšlená a přemýšlela kam patří. Bylo tu tolik klanů kam mohli patřit, ale také do žádného z klanů patřit nemuseli. Toť byla vlastně otázka. Murasaki se znovu pohnul a tentokrát už to Kōto nevydržela a psíka z hlavy sundala a položila před sebe. Murasaki několikrát štěkl, že s tímto nesouhlasí, ale stačil jediný pohled dívčiny a přestal se dožadovat toho, aby ho vrátila na místo kde před tím byl.

"Hai, chápu, starší brácchové mi to dělali pořád, mít pět starších bratrů je otrava i výhoda zároveň, takže se měj na pozoru.." Zakřenila jsem se a pokrčila rameny, ochraňovali mě už dost, dlouho je na čase jim ukázat, že už se o mě nemusí tolik bát, nikomu už nemusím dělat starosti, umím se o sebe postarat! I z tohoto důvodu jsem vstoupila do Akademie.
Podívala jsem se kolem sebe, všude bylo krásné ticho, ani jsem se nedivila, že přemýšlím, vzpomínám, že mi stále myšlenky ubíhají do neznáma. Ten božský klid přerušilo něco, co sem svým způsobem patřilo i nepatřilo. Poblíž mě se ozval štěkot, který mě probral ze zamyšlení a připomněl mi, že bych mohla Naovi odpovědět.
"Eeeeeeeeeeeh.. Možná?" Dala jsem si ruku na zátylek a nevinně se uculila, senpai přece musí být cool!
Áw, co mi to Nao zase naučil?
Všimla jsem si po krátkém pátrání fialovlasé dívenky vedle nás. Mile jsem se na ní usmála, zvedla ruku na pozdrav a zamávala. Neznala jsem jí, všimla jsem si jen psího společníka.
Hmm, že by?
Napadlo mě, ale jen namátkově, klany z Konohy jsem znala jen z vyučování, protože jsem nikdy do světa Shinobi tak nějak.. nepatřila. Neměla jsem slavné předky, ani klan, jen milující rodinu a to bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat, takže jsem si nestěžovala. Přemýšlela jsem nad tím, že se představím, jak jsem to měla ve zvyku, podívala jsem se na Naa a na chvilku ho opustila.
"Ahoj, neruším?" Zeptala jsem se poblíž ní.
Musíš se vždycky tak blbě zeptat?
"Gome, mám takový zvyk, seznamovat se hned s lidmi, které neznám, ale jsou v mém okolí.." Pousmála jsem se.
Jsem zvědavá, jak by ses přátelíčkovala s nukeninem!
"Jsem Shiori Kimiju, těší mě.." Nastavila jsem k ní ruku a dodala úsměv od ucha k uchu.
Bože, snad to nevypadá moc psychopaticky! Úsměv Shio a mávat, ne, to nevyjde, prostě se jen tvař inteligentně!

Ja mám dvoch.. No vlastne.. Zarazil som sa. Mám len jedného.. Vyšlo zo mňa, ale hlavu som nesklonil. Nie, nebudem plakať nad rozliatym mliekom, nad tou čiernou ovcou rodiny.. Vlastne, som ňou bol ja, a nato som bol hrdý. Sledoval som, ako spí, a rozmýšľal, či nechce ísť už spať, ale len čo sa zdvihla, ešte som to zamietol. Vážne? Rozžiarili sa mi očká, ako keď dieťaťu sľúbite nejakú sladkosť. A naučíte ma to? No, ani toto miesto nemenilo všetko. Ale, to už zmizla, a ja som už chcel vstať, že sa aj ja pôjdem predstaviť tomu dievčaťu, ale, napadlo ma niečo iné. Vstal som, pričom som jej dal nahliadnuť do súdku nášho klanu, alias, na znak klanu, vyšitý na mojom chrbte trička. Nato som podišiel ku kraju prstu, a vytiahol lanko, ktoré som ukradol v Hokáge pracovni. Uškrnul som sa, Ak to výjde, stúpnem v jej očiach. Roztočil som ho, aj s hákom na konci lanka, a po chvíli som ho ako kovboj hodil k druhému koncu prstu. A hneď na po prvé to vyšlo! Usmial som sa, a skočil od radosti, ale nato som čas nemal. Rozpažil som ruky, a ako akrobat, som sa vydal po lanku, natiahnutom od jedného prstu k druhému. A keď som už bol v polovici, presne nad vodopádom, zvolal som. Senpaííí! Pozritéé! Teraz som cool, ako výýýý! Znelo to šťastne, ale bolo jasné, vďaka mojej balancii, že ak zafúka len slabý vietor, spadnem, a podľa všetkého sa zabijem. Ale, pre ňu, som to bol schopný robiť.

Ta dívka co se bavila s klukem k ní přistoupila a promluvila na ni. "Také tě zdravím! A ne nerušíš," odpověděla dívce na její otázku. Murasaki, který ležel u nohou Fialovlásce zvedl hlavičku a podíval se na Shiori. Poté líně vstal a dívku učuchal. Musel si jí přeci něčím zapamatovat a nic jiného než očuchání ho nenapadlo. Když s tím skončil znovu si lehl k nohám Fialovlásky. "Já se jmenuji Inuzuka Kōto a patřím ke klanu Inuzuka. A toto je Murasaki," představila nejdříve sebe a teprve poté svého psího společníka, který sledoval Shiori co udělá dále. Dívka jí také s úsměvem potřásla rukou. Ona se vlastně Kōto usmívala celou tu dobu co zde byla. Najednou si všimla, že ten kluk co stál před tím stou dívkou někam vymizel a když se rozhlédla, aby zjistila kde zůstal všimla si ho o vodopádu. V tu chvíli také zakřičel, nejspíše na dívku co stála teď s Fialovláskou. Ušklíbla se když viděla jak chodí nad vodopádem. Doufám, že nespadne, zamyslela se na chvíli dívka, sledujíc toho kluka. Po chvíli se otočila zpět na dívku. "A ty pocházíš z nějakého klanu?" Zeptá se jí s povytaženým obočím. Podle ní nejspíše ne. Ale třeba se mýlila i když přímení co měla dívka se nesrovnával se jménem žádného klanu z Konohy co Kōto znala. Proto na dívku upřela své modré oči a čekala na dívčinu odpověď.

"Hai, tak těší mě ještě jednou.." Dodala jsem a pohlédla na oba, pousmála jsem se.
Klan Inuzuka, sugooi!
Napadlo mě v duchu a pak zaslechla jak křičení Naa tak dívčinu otázku.
"Ettoo.. Ne, nepocházím z žádného kla- Eh, omluvíš mě na chviličku?!" Pousmála jsem se, ale nervózně mi zacukalo obočí, když jsem zahlédla, co to pako zase dělá. Prudce jsem se otočila.
"Uchiho Nao, můžeš mi vysvětlit, co to tam u všech všudy zase vyvádíš?!" Přiběhla jsem ke kraji, div, že jsem tam sama nespadla.
Přísahám, že toho kluka jednou zamorduju, a nehezkým způsobem! Pff, zlá Shio nezabírá, zkusíme to jinak.
"Eeeh, vypadáš cool, to ano, ale cool lidi se nehoupají jako blázni nad vodopádem.." Pohodila jsem zákeřně vlasy, jak Elvis při svém prvním koncertě a pak toho nechala, zkusila jsem další způsob.
"Nenaučím tě lezení po stromech, pokud sem nepřijdeš.."
Ještě to tak umět, co Shio, haa, ale nevadí, aspoň jsem uhodila hřebíku na hlavičku! Muhaha, good job Shio!
Pochválaal jsem samu sebe a nepřímo ho vydírala. Přitom jsem se usmívala jako andílek, ďábelská kombinace!

Balansoval som na povraze, a pokúšal sa odhadnúť, ako najrýchlejšie prejsť na druhú stranu. Nie, musím to urobiť, musím! Kričal som v duchu, a len tak, tak som nespadol, keď zafúkal vietor, a mnou nebezpečne zakývalo. Ale, to som už začul jej volanie. Ja .. Vám.. Chcem.. Niečo.. Vďaka balansovaniu som nedokázal rozprávať plynulo. Ukázať.. Pozerajte.. Nato som sa pošmykol, a v poslednej chvíli som sa chytil lana, na ktorom som visel na jednej ruke. Ja.. To dokáážem! Zakričal som ešte po nej, ale, zdvihnúť som sa už nedokázal, a vyzeralo to, že spadnem. Už som sa držal len na dvoch prstoch, a už aj ja som si začal uvedomovať, že sa blíži posledná hodina, hodina zrátania, keď mi povedala, že ma nebude učiť. Nato som sa ako cvičená opička vyhupol na prste naspäť na lano, a rýchlosťou blesku som upaľoval k nej, kde som sa ocitol priamo pred ňou, v tureckom sede, a s úsmevom. Som túúúú! A teraz.. Učeniéééé!

Fialovláska se dívala na dívku. Myslela jsem si to! Problesklo jí rychle hlavou. Když se jí Shiori zeptala jestli jí omluví, přikývla a pak se dívala jak dívka mizí k vodopádu za tím klukem co lezl po laně. Dívka na něj začala křičet a na to se ten kluk hned sebral a co nejrychleji byl u ní. Poté začal mluvit něco o učení a s tím se Kōto obrátila na svého pejska. klekla si k němu a pohladila ho zvesela na hlavě. "Když už jsme tady taky by jsme si mohli něco zkusit. Víš přece, táta říkal, že máme trénovat pokaždé když budeme mít příležitost," Začala k němu vlídně mluvit, ale jak bylo vidět Murasakimu se vůbec nechtělo. Sledoval Fialovlásku a vypadalo to jako by říkal ať trénuje sama, že jemu se nechce. Kōto nakrčila horní ret a zvedla se. "Jsi líný!" Vyčetla mu okamžitě, ale usmívala se. Říkala mu to pokaždé když se Murasakimu nechtělo něco dělat, a to bylo skoro pořád. Obzvlášť s trénováním. Dívčina si nakonec sedla vedle něho a začala sledovat ty dva co budou dělat. Zajímalo jí to a to dost. Třeba budou trénovat něco co Kōto ještě neviděla, a proto jí to tak zajímalo.

Oddechla jsem si, když se tak poslušně přiřítil zpátky.
"Noooooooooooo..." Protáhla jsem.
Ksoo, Shio jak teď z toho ven!
"Dlouho jsem to teda nezkoušela.." Snažila jsm se to nějak zakecat.
Ksoo, senpai ho přece nesmí zklamat!
"Okeey, nejdřív mi nsjdi nějaký velký strom poblíž.."
Přece to nebude tak těžké, jak to zní!

Ukázal som nad seba, kde pri vodopáde bol lesík. Tam je ich veľáááááá! Zablýskali sa mi oči potešením, a ostal som sedieť v tureckom sede, taký nadšený, že som skoro praskol.

Dívka slyšela jen něco z jejich rozhovoru. Byla totiž moc daleko na to, aby ho slyšela celí. Přestávalo jí to tady bavit, a proto se rozhodla, že se podívá i někam jinam. Vstala a nezapoměla vzít Murasakiho do náruče. Ten by totiž daleko sám nedošel. Mávla Shiori a neznámému klukovi na rozloučení a s psíkem se pustila pryč od Údolí Konce.

Povzdechla jsem si.
"Pff, dobře, tak jdem.." Zavelala jsem a vydala se k němu.
Po pár minutách jsem dorazila k nejbližšímu vyššímu stromu se spousty větvěmi okolo sebe. Podívala jsem se nahoru a nasucho polkla, otočila jsem se na Naa a pohodově se usmála, jo, ale po čele mi stékal pot a já teď nevěděla jak dál, natož, abych mu něco vysvětlovala.
Shio, nebuď báka! Už nejsi jako malá, nějakej strom tě neporazí!
Nadechla jsem se a vydechla, pak se ještě podívala na strom a pro jistotu se pořádně rozběhla. První dva, tři kroky jsem zvládal skvěle, ale pak došla rychlost a já letěla jako šiška dolů na zadek.
"Tetete.." Zamumlala jsem, ale pak se prudce postavila, ignorujíc větvičky ve vlasech.
"Noo, tohle byla chvilka napětí! Jen žertuju!" Zazubila jsem se.
Musí se to podařit, jinak se ti bude vysmívat do konce života!
Nakonec jsem se rozběhla ještě jednou.
Bude za tím něco jiného..
První, druhý, třetí krok, zavřela jsem oči a intenzivně se sosutředila, ani jsem si neuvědomila, že jsem udělala čtvrtý, pátý, dokonce i šestý krok, a to jen díky cítění menšího tlaku v chodidlech, už jsem málem sklouzla dolů, no nakonec jsem si kecla na nejbližší větev, xichtící se na veverku, že vypusítm duši, ale ta si vesele odskákala pryč. Otočila jsem se a na Naa se zatvářila jako mistr světa, přitom jsem byla jen pár metrů nad zemí.
Ani nevím, jak jsem to dokázala, nevědomky jsem koncentrovala chakru, ale bylo to díky tomu, že odmalička jsem s chakrou uměla hospodařit, Henge ani Bunshin mi proto žádné problémy nedělalo, možná proto, jsem se dostala aspoň sem, ale to Nao vědět nemusí.

S plamienkami v očiach som ju nasledoval, ale, chvíľkami skôr nasledovala ona mňa, keďže sa stalo, že som sa ocitol pred ňou, a sám, bez nej, som vežal k stromom, kde ma čakalo niečo nové, a úžasné. Budem viac cool! A nato som sa tešil. Ocitli sme sa priamo pred najväčším stromom, a ja som obdivne piskol na Shio, keď si vybrala také monštrum. Yosh, to bude skvelé.. Ale tu prišiel jej fail. Pootočil som sa na ňu.. Nie že by som vám neveril, ale, to vyzerá, že to neviete.. Zapochyboval som, ale to už sedela na hornej vetve stromu. Senpaíííí! Vykríkol som, aj keď sedela priamo nado mnou. To je úúúžasnééé! Yóóóósh! A teraz jáááá! A to znamenalo, koniec. Rozbehol som sa proti stromu, mysliac si, že to stačí len rozbeh, a vpálil som to do neho v plnej rýchlosti, pričom sa trochu nalomil, a ja som sa skĺzol po jeho povrchu na zem. Au.. Vyšlo zo mňa, než som zatvoril oči.

Plácla jsem se do čela, že já mu to nevysvětlila. I když jsem ani nevěděla jak!
"Nohy, používej to, co tě nosí!" Zamrmlala jsem a seskočila dolů, přímo před něj. Dřepla jsem si a drcla do něj.
"Nao, Nao prober se! No tak!" Nechtěla jsem s ním třást, bůh ví, co se mu mohlo stát!
Ten kluk mi cuchá nervy a přidělává vrásky! Ale fakt mám o něj strach!

Presne minútu som ležal v bezvedomí na zemi, než som ako blesk vyskočil na nohy, a s výkrikom. Senpaíí, sledujte! Som sa rozbehol po strome, a vážne. Šiel som vyššie a vyššie, až som narazil hlavou do vetvy stromu, a znova sa rozčapil na zemi. Tentoraz som naschvál zatvoril oči, mal som toho dosť.

Naooo!
Zaúpěla jsem v duchu.
"Musíš být vždycky takový trdlo?" Dodala jsem potom a pozorovala jeho počínání, no pak i to, měla jsem strach, ale to ylo jako mluvit do dubu!
A já o něj mám strach, tse!

Bolestne som pootvoril oči, a začal hľadať správnu Shio, keďže som ich videl štyri. Prvá.. Druhá.. Tretia.. Štvrtá Senpaika.. Uškrnul som sa, a dotkol sa jednej, a tá mizla.. Nato druhej, zmizla tiež. A aj tretia. A pre istotu som oskúšal štvrtú.. A tá ostala. Mám vás! Usmial som sa, a znova na chvíľu zatvoril oči, nechal som sa unášať prúdom myšlienok, ktoré zmizli, pri načúvaní zvukov prírody okolo nás.

Nechala jsem ho, ať se z toho trochu probere a mlčela. Zády jsem se opřela o ten velký strom, doufala jsem, že to není nic vážného, když přežil i mou pěst, přežije už všelicos. Bylo to až podivuhodné, ale já mlčela a jen ho pozorovala.

Z toho sa nenajem.. Vykríkol som nahlas, a pretočil sa na druhý bok. Chrm.. Ozvalo sa moje slabé zachrápanie, a moja ruka začala sliediť po nejakom objekte, ktorý mi nahradí plyšáka, ktorý som aj tak daroval Shio.

Nezaujatě jsem pozorovala jeho počínání a musela se začít krapet smát, ale zároveň se mi ulevilo, že jen spí a není v bezvědomí nebo tak.
"Nao, Nao, zdá se ti, že tě honí obří Dango knedlíčky?" Zakřenila jsem se, nic jiného mě stejně nenapadalo! Házela jsem kamínky někam za Naa a přemýšlela.

Nezdalo sa mi o Dangu, ale o Senpaike. Ale o sne radšej pomlčme. Nato sa moja ruka priblížila k nej, a namiesto plyšáka som použil samotnú Shio, ktorá my vlastne plyšáka dlhovala. Zívol som, a znova znehybnel, pričom som sa vrátil ku starému snu.

Heeeeeh?!
Napadlo mě, když už jsem neseděla na místě, kde předtím. Nejdřív jsem chtěla Naa nějak probudit, trošku násilnějším zůsobem, když dommluva nevyšla, ale nějak jsem to.. nemohla udělat.
"Baka, nejsem vycpaná, ale živá.." Zabručela jsem.

No ja som sa nepreberal. Skoro som mal otras mozgu, čo zapríčinilo únavu, k tomu sa rozkladala krásna noc, a môj organizmus, zvyknutý v noci spať, ma jednoducho hodil do režimu spánku. Ale, nejak divne som sa trhol, a precitol. Otvoril som oči, a predo mnou Shio. Chvíľu som na ňu len hľadel, než mi očerveneli líca, a ja som od nej odskočil. Gomééé! Hodil som sa o zem, ako prejav úcty, som sa kľačmo uklonil.

Naskočila mi na hlavě další kapka, když se začal klanět, no, jednu výhodu to mělo, byl vzhůru!
"Udělal sis ze mě živého plyšáka.." Zakřenila jsem se.
"Je vidět, co ti chybí! Vyrobím ti ho!" Zzaubila jsem se znovu a pak se poptala.
"Umm, jsi v pořádku?"

Vážne? Rozžiarili sa mi oči, a pohotovo som zmenil pózu, ale úsmev zmizol, keď prišiel rad, na zdravotný stav. Som.. Zaklamal som, keďže kruhy pod očami, a unavený pohľad, znamenal niečo iné. Dosiahol som svoje dno. Ale, sľúbil som jej našu štvrť, a ja sľuby plním!

"Haai, když tě tak pozoruju.." Přitakala jsem.
"Opravdu? Byla to rána!" Dodala jsem, zase jsem měla o něj starost!
"Umm, pokud chceš, můžeme už odtud jít pryč.." Dodala jsem, kupodivu jsem byla až podezřele milá! To bylo určitě tím místem.

Ja som v poriadku! Odvetil som, trochu urazene. Dosiahol som svoje dno, ale to neznamenalo, že pod ním, nič nie je. Ale, ak teraz vstanem, budem pán.. Odtiaľ odídem, až kým sa nerozhodnete vy.. Znova zo mňa vyšlo, trochu miernejšie a s úsmevom, ale aj tak bolo cítiť urazenie.

"Vááážně?" Ale tentokrát už jsem jen rýpala.
"Umm, dobře, tak senpai rozkazujee, abychom se vydali pyrč! Ale kam už je na tobě! Správný cool senpai nerozhoduje o všem sám!" Zazubila jsem se.

Viete, mne sa zdá, že ste trhlá.. Odvetil som, bez zafarbenia, ako keď Tobi vysvetľoval, že Deidara až príliš rozpráva. Ale, čo, ak chcem byť cool, musím byť cool! Strelil som somarinu, čapol Shiori za ruku, a znova prebral vedenie, pričom som sa rozbehol preč.

Tak trhlá jo?!
Napadlo mě, ale pak jsem se zakřenila, docela to sedělo, ale jo, urazilo mě to! Ale stejně mi to dlouho nevydrželo a už jsem se rozběhla za ním, táhnutá někam.. Jo, někam.
(Přesun.)

Pozorovala jsem okolí z Madarovy hlavy, zatímco jsem v ruce udržovala Rasengan. Rotoval, vířil, chvílema se zvětšoval, což byla předzvěst toho, nač se chystám. Tréninku jsem věnovala dostatek času, takže už bych to měla zvládnout. Udělala jsem několik kroků kupředu a zadívala do hlubiny pod sebou. I po letech je tohle místo doslova nabité energií, jejíž původ se dá jen těžko určit.

Rasengan v mé ruce zmizel. Dostala jsem šílený nápad. Pokud chci onu techniku používat rychle a efektivně, musím najít způsob, jak si ověřit, že to opravdu dokážu. Jsou tu skvělé podmínky. Tentokrát na sebe nikoho neupozorním. I kdybych způsobila bůhvíco, ve vesnici nikdo nic neuslyší. Navíc miluju vodu. Uvídíme, jestli se mi povede nenamočit.

Stačil jeden jediný krůček a já se propadala do hlubin pod sebou. Bylo těžké se orientovat, natož se soustředit na nové jutsu, které jsem zatím neovládla na sto procent. Jediné co mě povzbuzovalo bylo vědomí, že už jsem dokázala i těžší věci. Ve vzduchu jsem se přetočila a mířila střemhlav k vodní hladině. Ty okamžiky trvaly řádově několik málo vteřin, ale já měla pocit, že jsem během nich stihla tolik věcí...



Načasování se povedlo. Stihla jsem techniku dokončit dříve, než jsem se vodní plochy pod sebou dotkla. Následkem tohoto nárazu se zvedla vlna, nebo spíše ohromný točivý vír. V jeho středu jsem ucítila malou vodní spršku na tváři. Drobné kapičky mi padaly za krk a do vlasů. Zdálo se, že trénink je úspěšně dokončen. Pokud mi stvoření Ōdama Rasenganu nezabere výrazně více času, než klasický Rasengan, můžu toto jutsu využít v boji.

Hladina se stále neuklidnila. Zdálo se, že mě zasáhne "menší vlnka" kterou má technika způsobila. Pousmála jsem se a pomocí Hiraishin no jutsu zmizela. Nezaujatý pozorovatel by řekl, že mě voda stáhla do svých hlubin a odmítla vydat zpět.