Cintorín

Ač bylo těsně po úsvitu, byl hřbitov značně potemnělý. Snad to bylo atmosféru, snad špatným postavením hřbitova, stínů tu bylo až moc.
S letmým poryvem větru a pár písečných zrnek jsem se těsně za plotem hřbitova objevil.
Nepřítomným pohledem jsem si přeměřil hřbitov a vešel hlavní bránou. Jako duch jsem přešel do jedné z uliček hřbitovu a zastavil jsem se nad honosnou kamennou deskou, na které stálo "Sabaku no Gaara".
Sklonil jsem se, přesněji řečeno jsem si dřepl a přejel jsem prsty po jméně.
"Nechápu, jak si to mohl tak dlouho vydržet..."
Zamračil jsem se trochu a zaznamenal jsem, že i Ichibi reaguje na jeho jméno, asi nějak vycítil, že myslím na Gaaru.
"A jak si to sakra udělal, že tě nechtěl zabít? Bylo to kvůli jeho strachu ze smrti? Nebo jste se nějak spolčili? Jak tě mohla celá vesnice milovat, když jsi ho měl v sobě..."
Pomalu jsem se zvedl a přešel i kolem hrobu dalších legend Skryté písečné, jako byla Chiyo, Temari...
"Byli jste legendy, teď jste nic, tak jako budu i já... Prach jsme a v prach se jednou obrátíme, v našem případě písek, což? Dámy a pánové..."
Usmál jsem se vlastnímu vtípku a po malém zavzpomínání na předešlé legendy, jsem se rozhodl vypadnout, než se tady objeví obyvatelé vesnice a spatřili by mě. Byl by z toho jen malér a Kazekage-sama by nebyl rád. (Přesun)

Objevil jsem se směrem od brány vesnice. Šel jsem pomalu nespěchal jsem, vůbec jsem nespěchal... Měl jsem toho v hlavě tolik, tolik myšlenek a tolik údivu jaký jsem za dlouhou dobu nepoznal... Prošel jsem kolem oplocení hřbitova a zamířil opět ke známým hrobům, nejdůležitější pro mě byl hrob Gaary.
Přešel jsem až k jeho náhrobnímu kameni a zakroutil jsem hlavou.
"Tolik bych tě tady potřeboval... Ty jediný bys mě pochopil. Ani Kazekage, ani nikdo jiný to nemůže vidět tak, jak to vidíme my. A přesto to stejně nechápou."
Smutným pohledem jsem se zadíval do země a podíval se na vlastní dlaně.
"Jako bych něco proti němu zmohl... Jsem jen nástroj moci, strachu..."
Se sklíčeným postojem jsem ale hodlal skončit, ač by se to nemělo, sedl jsem si na Gaarův hrob a položil ruce na kolena.
"Ale jak jsi to dokázal ty? Co bylo to, co ti v tom pomohlo?"
Najednou jsem si vybavil ninju, kterého jsem před chvílí potkal. Byl jiný než ti, které jsem doposud poznal, nebo se tedy alespoň jinak choval. Byl jsem zvyklý na to, že přede mnou ostatní prchali a už vůbec se nesnažili mi klást odpor. A pokud ano, věděli, že zemřou.
Ale tenhle ne, bil se až do posledního, i když věděl, že nemá šanci a stejně ještě prosil, abych ho zabil, ale abych poslal jeho zprávu dál. Co to bylo?!
"Že by lá... Jak je to slovo? Lás... Láska?"
Zamračil jsem se, jelikož mi to slovo ani pořádně nešlo vyslovit. Bylo to pro mě něco, s čím už jsem se dlouhou dobu nesetkal. Možná mi to připomínalo něco z dětství, ale tu dobu už jsem nechal spát už před dávnými časy. Neustále jsem si nad tím lámal hlavu a snažil se přijít na to, proč se choval, tak jak se choval.
Jedno mi bylo jasné, pokud jeho vesnici nabídne Sunagakure pomoc, chci mu být nablízku, abych to pochopil...
Kdo ví, kde mu byl konec, rozhodl jsem se, že se po něm poohlédnu. (Přesun)