Jméno a příjmení: Faito (Jméno) Dansaku (příjmení)
Hodnost: Tsuchikage
Věk: 32
Pohlaví: muž
Kvůli síle a specializaci pouze na genjutsu nemohu používat jiné techniky ani nemám elementární potenciál.
Kekkei Genkai: Nemuri no Isei (Sleep of powers)
Kekkei genkai se dědí v našem klanu už po staletí, a přestože nejsme žádný mocný klan, myslím si, že KG je jedno z nejsilnějších. Zvyšuje sílu genjutsu a vyvíjí se s nositelem:
První stupeň: Potřebuji oční kontakt, abych uvedl nepřítele do genjutsu. Pak mohu používat techniky Soen a Utsusemi.
Druhý stupeň: Oční kontakt mi zaručí maximální sílu genjutsu. Při očním kontaktu se do genjutsu chytí i Hyuuga nebo člověk se Sharinganem. Ovšem pouze na krátkou chvíli.
Třetí stupeň: Otevírá mi možnost vkládání genjutsovch bodů do různých předmětů (kunaie, čepel wakizashi, náramky atd.) Doba vkládání a množství chakry se liší podle velikosti předmětu.
Například do kunaie vkládám chakrový bod přibližně minutu a mohu při tom dělat i jinou věc (kromě boje) a stojí mě chakry jako užití jednoho genjutsu. Na držení tohoto bodu se nemusím nijak soustředit a žere málo chakry (takže třeba po dni nošení tohoto nože v kapse mi začne být nevolno kůli ztrátě chakry).
Do obrazu Orochimara za rozměrů 2m x 1m vkládám už přibližně dvě hodiny vkuse. Musím se na to soustředit, ale ještě pořád u toho můžu mluvit s jinou osobou. Pokud bod vložím, udržím ho maximálně dvě hodiny a pak se mi začne motat hlava z úbytku chakry. Navíc musím se na obraz pořád sousdtředit, což zhoršuje například reakce v boji. Zlepšuje se mi užívání genjutsu proti lidem se sharinganem apod.
Charakter: Zákeřný, úskočný, drzý, je si vědom síly, kterou ovládá.
Inventář: Uniforma Kage, dvě wakizashi a jeden ozdobený meč, deset kunaiů s oranžovou čepelí (kvůli přitažení pohledu nepřítele), pár výbušných lístků.
Životopis: Je těžké být kagem. Tolik povinností, tolik politiky, jediný chybný krok a zmaříte životy stovkám lidí. Jak já miluju tuhle práci. říkal jsem si, když jsem se díval z okna na kamennou vesnici. Vzpomněl jsem si na dobu před třiceti lety, kdy jsem nastupoval na akademii s cílem stát se mladým ninjou, vstoupit do ANBU a bojovat za dobro vesnice. Tak mladý a tak naivní. A kde se mé sny rozplynuly? Ve větě "Dotkni se tohohle papírku".
Málem jsem byl z akademie vyhozen za to, že neovládám žádnou elementární podstatu. Učitelé prostě neměli pochopení pro černou ovci, jakou jsem byl. A ani spolužáci mě neměli moc v lásce. A kde jsou teď? Musí se prodírat listovím, infiltorvat do cizích vesnic, sbírat informace a riskovat život. A proč? No přece pro dobro jejich vesnice. Jen málokdo si vzpomene, že kage byl ten malý klučina s odhodlanými plamínky v očích.
Někdo klepe na dveře. "Co zas?" zavrčím a otočím se. Do kanceláře nakluše ANBU a táhne s sebou nějakého usmrkance. "Slídil okolo vaší rezidence." "A?" odvětím a podívám se na toho chlapce. Podle čelenky, kterou zcela amatérsky schoval za pás, je z jiné vesnice. Usměju se a pohladím ho po vlasech. "Takže slídil? Pročpak by...Suna....chtěla vědět informace o nás?" Podívám se na člena ANBU. "Neposílali by genina. Tenhle mladík zjevně utekl. Necháme ho zde. Pusťte ho a dejte mu teplé jídlo, jistě cestoval celou noc." Otočím se zpět k oknu a usměju se. Hned vzápětí je slyšet hvizd kunaie, který prolétává mým tělem. Na zem dopadnou havraní pírka a já stojím opět u chlapce. "To nebylo moudré." řeknu a chlapec se v křečích složí na zem. "Odtáhněte ho za hranice vesnice. Nehodlám ho zabíjet. Až bude starší, jistě se vrátí sám." řeknu a sednu si za stůl. Jak já miluju tuhle práci. Být neustále cílem nějakých marných pokusů o mé zabití... usmívám se a pomyslím na mou práci u ANBU.
"Vpřed! Výpad! Kryt bok! Kryt břicho! Dobře! Vpřed! Výpad!..." ječel sensei a já jsem s krůpějemi potu řinoucích se po mém těle začínal třetí hodinu úmorného tréninku. Ninja přede mnou na tom byl stejně- přes slepené vlasy už skoro neviděl a jeho kryty postrádaly pevnost. Ušklíbl jsem se a dal do seku o něco více síly. Kryt se prorazil a můj sparing partner se chytil za krvácející paži. "Co děláš?" zakřičel a už tu byl sensei. "Faito? Ihned ho odveď na ošetřovnu. Večer máš indiiduální trest." řekl a vykázal nás z doja. Když jsme vyšli, vrhnul mě můj spolubojovník na skříňky a zraněnou rukou se mě snažil mlátit. Já se jen smál: "Cožpak ti to nedošlo? Máme do večera volno!" říkal jsem mezi návaly smíchu a uhýbáním jeho ranám. On se zarazil, usmál a pustil mě. Pak jsme za společného smíchu dorazili na ošetřovnu..."
Dole ve vesnici se něco děje. Shlédnu dolů z okna a usměju se. ANBU tam rozhánějí nějaký dav. Ze scény usuzuji, že už se tam zase někdo popral. Zakroutím hlavou a začnu psát dopis. Na chvíli se zamyslím.
Pršelo. Kromě deště dopadajícího na dlažbu nebylo slyšet vůbec nic. Celá vesnice stála tiše a ani nedutala. Podíval jsem se na dlažbu, v jejíchž spárách se leskla karmínová krev, stékající z mé katany. Díval jsem se na pravou ruku, kterou jsem měl sedřenou od kamenných bodců. "On vyhrál...jak je to možné? On vyhrál...máme nového kage." šeptalo se všude kolem. Přede mnou klečel v krvi Tsuchikage a držel se za břicho. "No tak, Faito, nebudeme se unáhlovat. Vím, neměl bych takhle omezovat kapitána ANBU. Udělal jsem chybu. Vyzval jsi mě na souboj a já prohrál. Vracím ti zpět té výhody. Ale vesnice je v krizi, nemůžeš prostě zabít kage, který jen udělal malý přešlap přes hranici..." Nohou jsem ho převrátil na zem tak, že se opíral lokty a díval se na mě. "Je mi to líto. Je mi líto tvé ženy..." snažil se zachránit si krk. Pomyslel jsem si něco o jeho důstojnosti, a pak mu položil špičku katany na krk. "Víš, existuje takové rčení: Za chyby se platí." sykl jsem a jediným pohybem ruky jsem mu prořízl hrdlo.
Ještě pečeť...tak. A dopis mému vzdálenému příteli může vyrazit. pomyslím si a naposledy vykouknu z okna. Tam, nahoře, na pohřební mohyle, je hrob, ve kterém odpočívá má první manželka. A zatím jediná. Musím tě zklamat, ještě se k tobě nepřidám. pousměju se a lusknu prsty. Předám dopis příchozímu ANBU a kývnu na něj, aby odešel. "Doruč ho co nejdříve, cestu znáš." řeknu a vyjdu ven z rezidence na obvyklou prohlídku vesnice.
Tak tohle je život Faita, Tsuchikageho z Iwy, který už pár let vládne téhle krásné vesnici. Chcete zkusit štěstí a získat jeho respekt? Vstupte, brány vesnice jsou vám vždy otevřeny.
Obrázek:
Hodnost: Tsuchikage
Věk: 32
Pohlaví: muž
Kvůli síle a specializaci pouze na genjutsu nemohu používat jiné techniky ani nemám elementární potenciál.
Kekkei Genkai: Nemuri no Isei (Sleep of powers)
Kekkei genkai se dědí v našem klanu už po staletí, a přestože nejsme žádný mocný klan, myslím si, že KG je jedno z nejsilnějších. Zvyšuje sílu genjutsu a vyvíjí se s nositelem:
První stupeň: Potřebuji oční kontakt, abych uvedl nepřítele do genjutsu. Pak mohu používat techniky Soen a Utsusemi.
Druhý stupeň: Oční kontakt mi zaručí maximální sílu genjutsu. Při očním kontaktu se do genjutsu chytí i Hyuuga nebo člověk se Sharinganem. Ovšem pouze na krátkou chvíli.
Třetí stupeň: Otevírá mi možnost vkládání genjutsovch bodů do různých předmětů (kunaie, čepel wakizashi, náramky atd.) Doba vkládání a množství chakry se liší podle velikosti předmětu.
Například do kunaie vkládám chakrový bod přibližně minutu a mohu při tom dělat i jinou věc (kromě boje) a stojí mě chakry jako užití jednoho genjutsu. Na držení tohoto bodu se nemusím nijak soustředit a žere málo chakry (takže třeba po dni nošení tohoto nože v kapse mi začne být nevolno kůli ztrátě chakry).
Do obrazu Orochimara za rozměrů 2m x 1m vkládám už přibližně dvě hodiny vkuse. Musím se na to soustředit, ale ještě pořád u toho můžu mluvit s jinou osobou. Pokud bod vložím, udržím ho maximálně dvě hodiny a pak se mi začne motat hlava z úbytku chakry. Navíc musím se na obraz pořád sousdtředit, což zhoršuje například reakce v boji. Zlepšuje se mi užívání genjutsu proti lidem se sharinganem apod.
Charakter: Zákeřný, úskočný, drzý, je si vědom síly, kterou ovládá.
Inventář: Uniforma Kage, dvě wakizashi a jeden ozdobený meč, deset kunaiů s oranžovou čepelí (kvůli přitažení pohledu nepřítele), pár výbušných lístků.
Životopis: Je těžké být kagem. Tolik povinností, tolik politiky, jediný chybný krok a zmaříte životy stovkám lidí. Jak já miluju tuhle práci. říkal jsem si, když jsem se díval z okna na kamennou vesnici. Vzpomněl jsem si na dobu před třiceti lety, kdy jsem nastupoval na akademii s cílem stát se mladým ninjou, vstoupit do ANBU a bojovat za dobro vesnice. Tak mladý a tak naivní. A kde se mé sny rozplynuly? Ve větě "Dotkni se tohohle papírku".
Málem jsem byl z akademie vyhozen za to, že neovládám žádnou elementární podstatu. Učitelé prostě neměli pochopení pro černou ovci, jakou jsem byl. A ani spolužáci mě neměli moc v lásce. A kde jsou teď? Musí se prodírat listovím, infiltorvat do cizích vesnic, sbírat informace a riskovat život. A proč? No přece pro dobro jejich vesnice. Jen málokdo si vzpomene, že kage byl ten malý klučina s odhodlanými plamínky v očích.
Někdo klepe na dveře. "Co zas?" zavrčím a otočím se. Do kanceláře nakluše ANBU a táhne s sebou nějakého usmrkance. "Slídil okolo vaší rezidence." "A?" odvětím a podívám se na toho chlapce. Podle čelenky, kterou zcela amatérsky schoval za pás, je z jiné vesnice. Usměju se a pohladím ho po vlasech. "Takže slídil? Pročpak by...Suna....chtěla vědět informace o nás?" Podívám se na člena ANBU. "Neposílali by genina. Tenhle mladík zjevně utekl. Necháme ho zde. Pusťte ho a dejte mu teplé jídlo, jistě cestoval celou noc." Otočím se zpět k oknu a usměju se. Hned vzápětí je slyšet hvizd kunaie, který prolétává mým tělem. Na zem dopadnou havraní pírka a já stojím opět u chlapce. "To nebylo moudré." řeknu a chlapec se v křečích složí na zem. "Odtáhněte ho za hranice vesnice. Nehodlám ho zabíjet. Až bude starší, jistě se vrátí sám." řeknu a sednu si za stůl. Jak já miluju tuhle práci. Být neustále cílem nějakých marných pokusů o mé zabití... usmívám se a pomyslím na mou práci u ANBU.
"Vpřed! Výpad! Kryt bok! Kryt břicho! Dobře! Vpřed! Výpad!..." ječel sensei a já jsem s krůpějemi potu řinoucích se po mém těle začínal třetí hodinu úmorného tréninku. Ninja přede mnou na tom byl stejně- přes slepené vlasy už skoro neviděl a jeho kryty postrádaly pevnost. Ušklíbl jsem se a dal do seku o něco více síly. Kryt se prorazil a můj sparing partner se chytil za krvácející paži. "Co děláš?" zakřičel a už tu byl sensei. "Faito? Ihned ho odveď na ošetřovnu. Večer máš indiiduální trest." řekl a vykázal nás z doja. Když jsme vyšli, vrhnul mě můj spolubojovník na skříňky a zraněnou rukou se mě snažil mlátit. Já se jen smál: "Cožpak ti to nedošlo? Máme do večera volno!" říkal jsem mezi návaly smíchu a uhýbáním jeho ranám. On se zarazil, usmál a pustil mě. Pak jsme za společného smíchu dorazili na ošetřovnu..."
Dole ve vesnici se něco děje. Shlédnu dolů z okna a usměju se. ANBU tam rozhánějí nějaký dav. Ze scény usuzuji, že už se tam zase někdo popral. Zakroutím hlavou a začnu psát dopis. Na chvíli se zamyslím.
Pršelo. Kromě deště dopadajícího na dlažbu nebylo slyšet vůbec nic. Celá vesnice stála tiše a ani nedutala. Podíval jsem se na dlažbu, v jejíchž spárách se leskla karmínová krev, stékající z mé katany. Díval jsem se na pravou ruku, kterou jsem měl sedřenou od kamenných bodců. "On vyhrál...jak je to možné? On vyhrál...máme nového kage." šeptalo se všude kolem. Přede mnou klečel v krvi Tsuchikage a držel se za břicho. "No tak, Faito, nebudeme se unáhlovat. Vím, neměl bych takhle omezovat kapitána ANBU. Udělal jsem chybu. Vyzval jsi mě na souboj a já prohrál. Vracím ti zpět té výhody. Ale vesnice je v krizi, nemůžeš prostě zabít kage, který jen udělal malý přešlap přes hranici..." Nohou jsem ho převrátil na zem tak, že se opíral lokty a díval se na mě. "Je mi to líto. Je mi líto tvé ženy..." snažil se zachránit si krk. Pomyslel jsem si něco o jeho důstojnosti, a pak mu položil špičku katany na krk. "Víš, existuje takové rčení: Za chyby se platí." sykl jsem a jediným pohybem ruky jsem mu prořízl hrdlo.
Ještě pečeť...tak. A dopis mému vzdálenému příteli může vyrazit. pomyslím si a naposledy vykouknu z okna. Tam, nahoře, na pohřební mohyle, je hrob, ve kterém odpočívá má první manželka. A zatím jediná. Musím tě zklamat, ještě se k tobě nepřidám. pousměju se a lusknu prsty. Předám dopis příchozímu ANBU a kývnu na něj, aby odešel. "Doruč ho co nejdříve, cestu znáš." řeknu a vyjdu ven z rezidence na obvyklou prohlídku vesnice.
Tak tohle je život Faita, Tsuchikageho z Iwy, který už pár let vládne téhle krásné vesnici. Chcete zkusit štěstí a získat jeho respekt? Vstupte, brány vesnice jsou vám vždy otevřeny.
Obrázek:
- Spoiler:
- Spoiler:
