Cvičiště

First topic message reminder :



Na tomto místě se trénovalo několik generací ninjů. Někteří více, někteří méně úspěšně. Najdete tu všechno potřebné vybavení. Stroje vystřelující zbraně ve větším i menším množství, překážkové dráhy a jiné roztomilosti.

Artas Uchiha

Děkuji za milá slova. Odvětil jsem na její povzbuzení. Znovu jsem začal koncentrovat chakru do chodidel. Chvíli jsem jen nehybně stál a soustředil se. Potom jsem se znovu rozběhl proti stromu a tentokrát vyběhl už na špici. Kde jsem se díky chakře udržel jen s pomocí chodidel. Rozhlížel jsem se mlčky po okolí a zahlédl Kenseie, který také něco trénoval. Poté jsem seskočil na zem a došel k Yoshiko. Myslím, že jsem to snad zvládl. Oznámil jsem jí a potom mlčel.

Přikývla jsem, protože se zdálo, že má pravdu.
"Čas od času si to zopakuj, ať to nezapomeneš. I když to snad nehrozí." sáhla jsem pod svůj plášť a začala si chystat shurikeny.
"Možná bychom mohli tvůj trénink ještě zpestřit."

Artas Uchiha

Rozumím, budu si to pamatovat. Odpověděl jsem souhlasným tónem hlasu. Potom se začala Yoshiko vytahovat shurikeny. Ehm zpestřit? No když to říkáte, tak tedy dobře. Odpověděl jsem a uskočil jsem od ní několik metrů s připraveným kunaiem.

Zadívala jsem se přímo na Artase, jako kdybych se snažila vymyslet, jak ho nejlépe zasáhnout. Neubránila jsem se úsměvu, jelikož jsem si vzpomněla, že podobný trénink mi několik let zpátky připravil i můj sensei.
"Právě pro tuhle příležitost, jsem si vzala docela slušný arzenál zbraní. Sám uvidíš. Aby bylo jasné, tvým úkolem je uhýbat. Zároveň se musíš udržet na stromech, čímž si potrénuješ ovládání chakry v pohybu. Jakmile padáš na zem, končíš. To samé platí pro zásah. Okamžitý konec. Samozřejmě můžeš se pohybovat i pomocí čistého taijutsu." dodala jsem na závěr.
"Připraven?"

Artas Uchiha

Vyskočil jsem na jednu silnou větev stromu a pro jistotu se ujistil, že mám ve všech směrech dostatek prostoru pro manévrování. Tak myslím, že můžu. Zaostřil jsem všechny smysly a protočil si kunai v ruce. Měl jsem pro takovéhle případy pár vychytávek.

Jakmile se usadil na větvi, rozletělo se jeho směrem deset shurikenů. Rozmístěné byly tak, aby přilétly v různých intervalech. Několik mířilo přímo na Artase, několik z nich do směrů, kam by se eventuelně pokoušel vyhnout. Nečekala jsem na výsledek, nachystala jsem si další zbraně.

Tak asi dokončí třetí kolečko. Rozhodne jít z toho pařáku do lesa. Posadí se tam někde na větev a s jednou nohou pokrčenou baští něco z misky. Pozoruje okolí a říká si, jak je tu krásnej klid a pohoda a najednou proti němu přilétá shuriken. Málem se udusí jak narychlo polkne xD přetočí se bleskově na větvi a seskočí dolů.
Myslí si - proboha, co to bylo zač?

Nahází do sebe zatraceně rychle jídlo, misku uklidí a pak se jde podívat kousek blíž, o co se tu jedná. předtím byl tak zabrán do tréninku, že si nevšiml, že nedaleko byl i někdo jiný.

Artas Uchiha

Letěti na mě v krátkých rozestupech shurikeny, takže mi nezbývalo. Než odhadnout jejich pohyby. Bez Sharinganu to šlo podstatně hůř, ale nějak se to dařilo. První mířili přímo na mě. Proto jsem se zaklonil a za pomoci chakry. Obsadil jsem na větvi pozici odvrácenou od Yoshiko a tím pádem se několik shurikenů zaseklo do větve a zbylé letěli úplně mimo. Když bylo nebezpečí zažehnáno. Rychle jsem přeskočil na výše položenou větev jiného stromu...

Případné vysvětlivky: Jednoduše řečeno jsem se zaklonil a kolem osy větve se stočil do slepého bodu útoku. Tím pádem se zarazili shurikeny do mohutné větve a já tak vyvázl. xD

Pousmála jsem se. Velmi dobře. Napadlo ho krýt se větví. To už ale letěly další shurikeny. Útok byl v podstatě stejný. S tím rozdílem, že jsem držela ještě fuuma shuriken. Ten jsem namířila přímo na větev, za kterou by se případně skryl stejným manévrem jako před chvílí. Pokud by tak skutečně udělal, poroučel by se k zemi.

Cože! Hokage-sama trénuje Artase - jak pěkná podívaná. Nedokázal se ubránit úsměvu. Moc se mu zamlouvalo, že ho docela obstojně prohání. Zároveň si však všiml, že se nepohybuje tak lehce, jak by měl. Ano počínal si obstojně, ale jeho pohyby prozrazovaly, že si na chakru v nožkách teprve zvyká. pak ho napadla další věc - kdyť on jenom poskakuje skoro na místě, to není dobré... Povzdechl si a na vteřinku sklopil pohled k zemi. měl tu stromy a tolik možností se skrývat, že toho snadno mohl využít, aby se krytě pohyboval okolo a nejen ztížil útok, ale zároveň sám útočil. zvědavě vyčkával, jak to dopadne a schválně se připravil vyrazit, kdyby ho Hokage-sama snad objevila.

Artas Uchoha

Proti salvě. která mířila nade mě jsem poslal také shurikeny a tím se vyblokovaly. Proto jsem vyskočil nahoru do koruny stromu a pořádně se uchytil chakrou. Zároveň jsem vyhodil kunai s pevným lankem proti jednomu z asi 7 metrů vzdálených stromů. Přitáhl jsem částečně lanko a tím pádem se strom napnul trochu jako katapult. Pustil jsem lanko a ve správný moment uvolnil i chakru. Tím pádem jsem byl odmrštěn na další strom asi 20 metrů od Hokage a získal si tak čas. Protože překonat takovou vzdálenost zbraním přeci jen trvá.

Opravdu mě udivilo, čeho je schopný. Na genina byl dost rychlý, a dokázal v krátkém čase vymýšlet strategie. Povzdechla jsem si. Nechtělo se mi zacházet do příliš brutálních útoků a ohrozit jeho zdraví. Tentokrát si mohl všimnout, že kolem něho létají kunaie. Nebylo jich mnoho, ale když se pohl, jeden z nich se k němu přiblížil až moc a omotal mu tak okolo ruky lanko, ke kterému byl přivázaný. Dalo se čekat, že podobně jsou na tom i ostatní kunaie. Artas tak musel zvážit každý svůj pohyb.

Artas Uchiha

Kolem ruky se mi omotalo lanko a to mě zpomalilo. Tudíž hrozilo, že dopadnu na zem a skončím. Naštěstí jsem však měl takovou malou vlastnoručně udělanou vychytávku. Lanko na ruce jsem rychle přeřízl kunaiem a z kapsy vytáhl ocelové jojo. Než se ke mě dostali další kuanie. Hodil jsem ho na blízký strom a tam se omotal kolem větve, do které se navíc zasekl vyjetými čepelemi. To však nebyla jediná přednost téhle věcičky. Byl v ní uložen ještě velmi silný setrvačník. Takže když jsem cukl lankem. Spustil se a přitáhl mě na danou větev. Dalším specifickým trhnutím se znovu ukryli břity a jojo se mi namotalo zpět do ruky. Následně jsem ho ukryl do kapsy a začal skládat pečeti...

Sledovala jsem jeho počínání. Nebylo to zlé. To už jsem však měla připravené další zbraně. Jednou z nich byla kouřová bomba, která mu dopadla pod nohy. Artas se ocitl v neprostupném kouři. Do tohoto oblaku jsem poslala další menší shurikeny a jen čekala, zda zasáhnou cíl. I když jsem se modlila, aby tomu tak nebylo. Mezitím jsem si do ruky připravila kosu na řetězu a roztočila ji.

Artas Uchiha

Kolem mě se objevil dým a já chtěl uskočit pryč. Jenže v tom se mi do těla zarazilo několik shurikenů a já vykašlal krev. Potom jsem se hlavou dolů zřítil přímo na zem. Nejevil jsem pražádné známky života.

(Těsně před tím jsem doskládal pečeti na kawarimi. Takže jsem se skrýval v hustém křoví úplně jinde. xD)

Zůstala jsem stát na místě. Hádala jsem, že pečetě které skládal byly na kawarimi. Bylo by hloupé nechat se napálit technikou, na kterou jsem ty dva dostala já. Ale co když? Probleskla jsem se za ležící tělo a ověřila jeho pravost. Poté jsem se musela pousmát. Roztočila jsem kosu na řetězu a vyčkávala až se objeví náš drahý originál.
"Docela jsi mě překvapil. Uhýbat tak dlouho..."

Artas Uchiha

Byl jsem skrytý ve hustých větvích a tam poskládal pečeti na Bunshin. Vytvořil jsem si jeden dokonale vyhlížející klon. Protože mi na tohle jediný bohatě stačil. Ještě jsem jen tak pro jistotu složil jednu řadu pečetí...

KLON

Vyskočil jsem z houštiny na blízkou větev a následně doskákal o pár stromů dál. Dával jsem si pozor aby mě Yoshiko případně nezasáhla. Tak už by se to mohlo ukončit ne? Nemusí to přeci skončit mým polapením, nebo se mýlím? Tvářil jsem se naprosto nečitelně, ale zároveň ostražitě.

Jen jsem se pousmála. Tady ho máme. Stále jsem udržovala kosu v pohybu a byla připravená kdykoliv změnit směr jejího letu na svou případnou obranu.
"Pojď, přestaň jen uskakovat, zkus i zaútočit." usmála jsem se.

Klon

Rychle jsem mrštil několik kunaiů a dal se do pohyby aby mě nebylo tak snadné zasáhnout... (jsou to jen iluze)

Artas Uchiha

Yoshiko ke mě byla zády a tak jsem využil situace a hodil po ní několik speciálních výbušných kunaiů. (mají v sobě střelný prach) Když se k ní přiblížili, tak nastala opravdu masivní exploze, která zdevastovala relativně široké okolí. Já nečekal na výsledek a znovu použil již předem připravené KAWARIMI. Zmizel jsem a objevil se zase ukrytý na úplně jiném místě. Ovšem stále jsem se držel zákazu dotknout se země.

Hodila jsem kosou po klonovi a ta za letu odrazila letící kunaie. Vlastně jimi prošla skrz.

Skvělé... odvést pozornost nepřítele. Jen tak dál.

Bylo mi jasné, že na mě někde číhá a hodlá využít mou nepozornost k útoku. To jsem nemohla dopustit. Trhla jsem tedy kosou za sebe a nechala ji letět směrem na Artase. Akorát by mi překážela. Pustila jsem ji a odhadovala kde se náš malý Uchiha nachází. Jeho klon mi totiž napověděl mi totiž směr. Vyběhl přeci z tohoto křoví... nepletu se?

V okamžiku, kdy jsem zmizela, se ozvala exploze. Byla opravdu úctyhodná. Sledovala jsem ji za Artasovými zády, kam jsem se dostala díky shunshinu.
"Působivé." položila jsem mu ruku na rameno.

Celou dobu boj sledoval a tu a tam se tiše přesouval v pozadí. Využíval vše a bral to vážně jako by šlo o opravdivý boj. Vždy hlídal Artasovi záda, když se tam objevila Hokage-sama, prostě se ukázal na stromě za jejími zády. Vyšel potichu a neměl v ruce zbraň, prostě čekal že si ho všimne. měl zálibu v tom jak se tiše pohybovali ANBU a snažil se je napodobovat.
Celková hra by byla ve skutečnosti o týmech, a on by mohl nyní místo tichého vyjití zaútočit zcela tiše na záda Hokage. Pozoroval jí s úsměvem pod šátkem. A strašně jí záviděl tu techniku žlutého.

Artas Uchiha

Nějakým mě neznámým způsobem, se podařilo Yoshiko zastavit mé KAWARIMI. Navíc se teleportovala za mě a položila mi ruku na záda. (taky nevím jak, když po ně nehodila ten spešl kunai co měl 4. Hokage xD) V normálním boji by to znamenalo jen jednu věc. Tou byla samozřejmě smrt. Pomalu jsem se otočil a zadíval se do jejích očí. Tak to vypadá, že jsem prohrál. Jak nečekané. Doplnil jsem ještě ironickou poznámku na svou adresu. Postavil jsem se a v ten samí moment se konečně přestal skrývat Kensei. Sice jsem nevěděl kde byl po celou dobu, ale jeho poslední pozici jsem tušil. Uvažoval jsem nad tím, že jednoho dne požádám Hokage, jestli by se nepodělila o znalosti potřebné na Shunshin...

Unaveně jsem vydechla a posadila se.
"Už je dost pozdě, pro dnešek toho mám dost. A vy dva zdá se taky neumíte odpočívat, což je chyba." mile jsem je pokárala, no vlastně i sebe samotnou.
"Až se vrátí tým Neiro-san, budete moci trénovat i spolu. Pochytíte zase něco jiného. A co se Neiro týče... má trochu zvláštní způsoby tréninku." pousmála jsem se a řekla si, že by nebylo špatné si své studenty tu a tam prohodit.

Při poznámce o tréninku s Neiro-sama a jejích metodách si přejel prstem po krku. měl na ně své vzpomínky, na druhou stranu věděl, že jsou zatraceně účinné.

"Neiro-sama..."

Podíval se na Hokage a nad něčím očividně moc usilovně přemýšlel.

"...jestli je pravda, že se brzy vrátí. Pak sebou musím hodit, nechci aby byla zklamaná jak málo jsem pokročil..."
Chtěl ještě dodat, a nejspíš budu muset rénovat sám, když vám křehnou kosti v jednadvaceti letech, ale obával se, že by to nemusel přežít.

"Trénovat v jednom je opravdu opruz..."

Poznamenal když se k nim otočil zády a seskočil dolů na zem. Trošku jim vyčítal, že dnes trénovali bez něho. Rozhodl se, že se vrátí ke svému způsobu trénování, stejně mu nic jiného nezbývalo. Loudal se pomalu pryč.

Artas Uchiha

Na jednu stranu jsem souhlasil s Hokage, ale zase tak utahaný jsem nebyl. Přeci jen jsem asi proti ní, neměl tělo v degeneraci. Což samozřejmě nebylo myšleno nikterak vážně. Spíše jen jako takový nevhodný vtip. Který bych nikdy nikomu neřekl. Každopádně jsem se s ní uctivě rozloučil a také seskočil ze stromu. Přeci jen jsem dnes v korunách strávil drtivou většinu dne. Ještě jsem se zadíval na odcházejícího Kenseie. Jeho poznámka o samostatném tréninku byla podle mě pravdivá. Sám jsem doteď trénoval pouze sólově a nyní jsem cítil jak mé schopnosti prudce každý den stoupají. Jako magma v sopce před erupcí. Uvažoval jsem jestli mu ještě nenavrhnu menší cvičný souboj, předtím než půjdu domů. Nakonec jsem se rozhodl, že už to dnes asi nechám být a on by o to ani nestál. Proto jsem se pomalým krokem vydal směrem ke Konoze.

"Odpočívejte dokud je čas." byla má poslední slova, než jsem složila pečeť a zmizela v obláčku kouře. Něco mi říkalo, že bych se měla věnovat svým dalším povinnostem. Cítila jsem se však dobře. Měla jsem z nich opravdu radost. Byli horliví do toho se něco naučit.

Přesun.

Ještě než odešel úplně, na chvilku se zastavil a otočil se na Artase.

"My dva...musíme si později promluvit..."

Oznámil mu a pak se vracel na místo, kde předtím trénoval. Rozhodl se zde strávit další noc, musí posilovat dokud má příležitost. Být vždy připraven, to bylo jeho heslo. Které se od Ní naučil.
Chtěl si promluvit s Artasem o důležité věci, pokud měli být opravdový tým, věděl že jim minimálně jedna věc chybí. A to ať už budou jednou přátelé, nebo ne. Trochu mu to i dělalo starosti. Rozhodně je ze sebe, ale vypotí...

Artas Uchiha

Nastalo ráno dalšího dne a já se již poklidným krokem blížil ke cvičišti. Dnes jsem vstával ještě před svítáním, protože jsem se rozhodl překontrolovat svou výstroj. Kunaie, shurikeny, ba i svou katanu jsem pro jistotu přebrousil. Tak aby se list papíru padající na jen svou vahou na ostří, rozdělili vedví. Následně jsem kontroloval kouřové bomby, drátky a další nezbytné věci jako obvazy, léky, dezinfekce a tak dál. No nyní již bylo dostatek světla, když jsem míjel první stromy. Které mě ševelením listů ve větru skoro vítaly. Nedalo mi to a na pár minut jsem se zastavil. Miloval jsem relaxaci v blízkosti stromů. Takže jsem měl pocit, jako bych skoro nabíral energii. Nakonec jsem, ale musel opustit tento klidný úsek a navrátit se do běžného života. Došel jsem si pro terče a rozložil je různě za kameny, větve, křoviny a tak podobně. Zkrátka jsem nemohl ani jeden vidět. Jen jsem znal jejich umístění. Mnohým z vás to asi již došlo, ale přesto povím, že jsem chtěl trénovat slepý bod útoku. Jako jsem to dělal již dávno před tím. Do každé ruky jsem si chytil tři kunaie. (mezi prsty) Vyskočil jsem do vzduchu a během toho rotoval jako káča. Každý jsem hodil do jiného směru. Ve zlomku vteřiny jsem uchopil další šestici a hodil je po těch prvních. To mělo za následek změnu směru jejich letu. Čtveřice se zabodla blízko cíle a dva dokonce zasáhli střed terče. To byl zatím jeden z mích nejlepších hodů. S většími, či menšími úspěchy jsem dál pokračoval v tomhle úkonu...

Druhé vzbuzení v terénu bylo už horší jak to první. přesto se cítil spánkem osvěžený. Vytáhl se na nohy a rozhodl se, že pro dnešek začne protažením těla. V břichu mu zakručelo, ale potlačil to silou vůle. nejdřív rozcvička, pak až snídaně. Nejhorší bylo, že si nevzal jídlo na další den, bude muset zaběhnout do vesnice. Povzdechl si a začal s během okolo cvičiště. Pěkně si to běží a běží a hele ho, o koho málem nezakopne. On se tu zjeví artas a háže kunaie na všechny strany. Zastaví se a trochu zpovzdálí ho pozoruje. nerad by ho vyrušil, mohl by si omylem ublížit...

Artas Uchiha

Už velmi dlouho jsem trénoval a pokročil v užití této techniky. Proto jsem si chtěl trochu odpočinout a nabrat síly. Až nyní jsem si uvědomil, že jsem ráno ani nesnídal. Takže už přepadával hlad. Posbíral jsem všechny kunaie a odklidil použité terče. Právě jsem se chystal jít na rámen do Ichiraku. Když jsem si všiml Kenseie. Nehnutě stál a pozoroval mě. Z toho jsem odvodil, že mi pravděpodobně něco chce. Možná to bylo to, co zmínil včera. Stál ve směru k vesnici, takže jsem kolem něj prošel. Kývl jsem mu na pozdrav, ale jinak mířil dál...

Když Artas prošel kolem, no když se vlastně přibližoval zvedl ruku na pozdrav. Pak počkal, až bude u něho, když viděl že chvátá, přizpůsobil se jeho chůzi. A už si to kráčel vedle něho.

"Pamatuješ si, že spolu musíme něco probrat?"

Podíval se na něho na půl oka, druhou polovinou vnímal cestu. Občas se tu válely nebezpečné věci. Proto si od jisté doby dával pozor.

Artas Uchiha

Podíval jsem se letmo na kenseie. Jistě, že si vzpomínám. Avšak zrovna mířím na rámen k Ichiraku. Takže to bude muset počkat. Pokračoval jsem dál svým klidným tempem k vesnici. Ať už chtěl cokoli, jistě to nehořelo a mohlo to ještě pár desítek minut počkat...

Chvíli ho mlčky sledoval a nehodlal se nechat v žádném případě setřást. Pak naklonil trochu hlavu na stranu a přivřel oči (jako to dělal kakashi xD).

"Myslím, že tuhle novinku si musím o klanu uchiha dobře zanést do poznámek. Nicméně to není špatný nápad, alespoň si to můžeš zatím promyslet..."

Dál už kráčel mlčky, pokud jeho společník nepřerušil ticho dalšími slovy.

přesun

Artas Uchiha

Poznámku o Uchiha klanu jsem nikterak nekomentoval. Už jsem byl i tak na hranici vesnice a tak jsem zamířil do životem pulzujících ulic. Šel jsem tak, abych přišel s lidmi co nejméně do kontaktu. Bylo dokonce možné, že jsem Kenseiovi v davech lidí zmizel...

PŘESUN

Artas Uchiha

Po neklidné noci, přišlo další brzské ráno. Doma jsem do sebe nasoukal jen pár onigiri a zamířil na cvičiště. Veškerou výbavu a svůj plášť jsem ukryl ve křoví. Jen se skicákem a kreslícími potřebami jsem se pohodl usadil na větev rozložitého buku. Neměl jsem u sebe nic co by mě označovalo za ninju, nebo prozrazovalo můj klan. Mohl jsem působit jen jako místní malíř. Pozoroval jsem okolí a naslouchal ptačím hlasům. Nakonec mě zaujalo jedno zátiší se sakurami a říčkou, která se blýštila díky dopadajícím paprskům Slunce. Postupně jsem začal vše vykreslovat a dával si záležet na kompozici. Času jsem měl spousty, takže jsem nikam nespěchal...

Pomalu a plíživě jsem se přiblížila ke cvičišti. Schovala jsem se hned za první kámen a podívala jsem se okolo, jakmile jsem zjistila, jak velké cvičiště je, ihned jsem zase zalezla za kámen. Bylo tak obrovské! A co když tu někdo je? Co když ho vyruším při tréninku? Neublíží mi? Lidé jsou různí, a jací potom budou ninjové? Měla jsem z celého tohohle tématu husí kůži.
Ještě jednou jsem povystrčila hlavu ven a ostřížím pohledem jsem si přeměřila celé cvičiště, nejvíce mě tady zaujaly dřevěné figuríny a spousta věcí, které nevím, k čemu slouží. Pořád jsem nechtěla věřit tomu, že tady nikdo není.
Koukla jsem kolem sebe a zjistila jsem, že můžu bleskově přeběhnout k dalšímu cíli, byl to terč na shurikeny a za tím se schovat. Přidřepla jsem si, a jakmile začal foukat vítr, rozběhla jsem se, div jsem si nerozbila pusu, jednou nebo dvakrát mi na něčem podjela noha, ale doběhla jsem tam vcelku rychle a honem se za terč schovala. V očích jounina by ten "plíživý" běh byl na úrovni nového studenta akademie...
Znova jsem koukla kolem sebe a zaostřila jsem. Ha! Někdo tam byl! Na stromě... Odhrnula jsem si vlasy z čela a pořádně se na něj podívala, hodil by se mi dalekohled nebo tak něco, ale to jsem tady fakt neměla... Byl to kluk? Asi, to byl kluk... Seděl na stromě a něco dělal, nevypadal na ninju. Že by tady jen tak chytal lelky? Ale proč zrovna tady? Schovala jsem se za terč a začala škrábat na bradě jako nějaký stařešina. Chtělo to pohled z jiného úhlu. Díky bohu byly hned u terče stromy a na jednom z nich seděl i ten kluk. Takže jsem měla šanci, stačilo rychle přeběhnout za nejbližší strom a tam se schovat...
Chytila jsem svou šanci za pačesy a rychlým a hbitým skokem jsem se schovala za strom. Byla jsem na sebe pyšná, tak rychlý přesun se mi ještě nepovedl. Ale moc jsem si nepomohla... Bylo to ještě horší, leda... Leda vylézt na strom. Chytila jsem se dolní větve a horko těžko jsem se vyškrábala nahoru. Jako profesionální špión jsem se chytila jedné z větví a trochu jsem se nahnula, abych lépe viděla. Něco měl v ruce, ale co to bylo?! Nahnula jsme se ještě trošičku výš. Jazyk jsem měla až na vestě, jak jsem se snažila zaostřit a vidět, co tam dělá. Už chyběl jen kousíček a najednou se ozvalo hlasité KŘUP!
Vyvalila jsem oči a zjistila, že mi větev zůstala v ruce a vzhledem k mé nepřirozené poloze to mohlo skončit jenom jedním. Začala jsem padat, v tu chvíli jsem se vykašlala na celé sledování a začal jsem pištět jako smyslů zbavená, než jsem nedopadla na zem a pořádně si nenatloukla zadek...

Zatím co si Artas užíval rušeného klidu, Kensei vyřizoval nějaké věci ve vesnici. Proto se trochu zdržel a nyní se konečně utrhl a zamířil si to na cvičiště. Procházel různé jeho části a hledal očima jestli tu najde Artase. Dnes udělal výjimku, mimo výbavu si doplnil i nějaké lékařské maličkosti. Nepodceňoval Artase tak, jak se tvářil někdy on, že podceňuje jeho. I když po posledních setkáních byl nějaký...jiný...
Zatřásl hlavou aby zahnal myšlenky. Však Artase nepodcení a jistě po tréninku nevyjdou tak moc zdraví, jako sem přišli.
Pak se však zarazil a připomínal nehybný menhir. Artas tam cosi patlal na plátno, nejspíš tu holku co se válela na zemi. Její výkřik slyšel, ale myslel si že si tu hrají malé děti, proto mu nevěnoval pozornost. Artas však nevypadal ani ozbrojen, chtěl vůbec trénovat? Stál tam a sledoval ho s otázkou v očích. Pokud se podíval, váhavě zvedl ruku na pozdrav. I když se nezdálo, že sleduje dívku. Tak jí sledoval málem víc, než Artase. Byl ve střehu, kdyby snad chtěla zaútočit. Nutno dodat, že by díky svému malému problému, mohl považovat za útok téměř cokoliv. Možná si toho napjetí pro jiné neviditelného, Artas všimnul. i když navenek stál kensei nehybně.

Artas Uchiha

Měl jsem kresbu skoro dokončenou. Už zbývalo jen pár tahů, kterými bych vystínoval kvetoucí sakury. V tom se kolem začal plížit nějaká holka. Ono plížit bylo silné slovo, přesněji řečeno to byl pokus o plížení. Sice si asi myslela, že se pohybuje kradmo. Jenže neodhadla povrch terénu. Tím byla ještě raní rosou smáčená tráva. Tím pádem se jí lepila na boty a vydávala lehce smýkavé zvuky. Dál jsem pokračoval v práci a dělal jako bych o ní neměl nejmenší tušení. Už se dokonce vyškrábala na sousední strom. Vypadalo to, že se mě snaží špehovat. No řekněme dobrý pokus, ale dál bych to raději nerozebíral. Najednou se s ní urvala větev a já ji nevěnoval pozornost. Jak se říká, blázni přežijí i vlastní smrt. Takže musela být v relativní pohodě. Tou dobou se objevil i Kensei a zvedl ruku na pozdrav. Navíc působil jako klid pře bouří, takže nic lákavého. Tvářil jsem se, že jsem si ho nevšiml a raději dokončil své dílo...

S pusou otevřenou, že bych cestou nasbírala i roj much, jsem sletěla přímo na zadek a pěkně si natloukla.
"Joova! Do pr..."
Zamrzla jsem, jelikož jsem si všimla dalšího kluka, který už mě asi delší dobu pozoroval a vypadal jako ninja. Srdce mi vylítlo do krku a oči mi málem vyletěly z důlků.
Co teď? Co teď?! Pane bože, je to ninja... A teď mě viděl, co budu dělat? Mám utéct, nebo mu zamávat? A co když mi chce něco udělat, zbaví se mě, protože nejsem dost dobrá ani na to, abych lezla po stromech? A co ta maska? To je proto, abych ho nemohla identifikovat, kdybych náhodou přežila. Jashinova noho, umřu tak mladá. Ne! To nesmím dopustit, musím se schovat... Třeba mě nenajde. Třeba je poloslepý, musím zdrhnout dříve, než bude pozdě.
Rychle jsem se zvedla, oprášila si zadek a dobelhala jsem se za první kmen, který mi přišel do cesty a opřela jsem se o něj. Před očima mi proběhl celý dosavadní život.
Co budu dělat?!

Když viděl, že jí vylekal udělalo mu to dobře. jestli ho považují podobné osoby za nebezpečného, alespoň se budou držet dál od něj samy. Pak přišel k Artasovi a i když už tušil, že nepatří k němu, potřeboval nějak začít. A protože byl rozhozen, tak se zeptal.

"Někdo z velké rodiny...?"

Pokud zahlédl zablesknutí v jeho očích pod šátkem se usmál. protože věděl, že to odhadl dobře - ani omylem xD.
Pak mu pohled padl na to co nakreslil a pokud svůj výtvor neschoval se zájmem si ho prohlédl.

"Vypadá to zajímavě...to jsi tu někde v okolí...viděl? Teda...chtěl sem říct...zeptat se...no jestli jsi nezapomněl."

Všechno říká naprosto vážně a bez sebemenšího náznaku po legraci, protože se bál, aby se neurazil. Pak se napůl otočil, rozhodl se tu dívku k smrti vyděsit. A vzduchem v tom pohybu proletěl Kunai a zasekl se před ní těsně předtím, než zalezla za kmen. Což nejspíš její spěch uspíšilo a zmizela tam okamžitě.
Pak se podíval na Artase a tišeji k němu dodal.

"vypadá to, že by jsme mohli mít nakonec...klid..."

Artas Uchiha

Aby někdo takový byl z klanu Uchiha by každý bral jako urážku a možná by ho i napadl. Avšak já už si celkem zvykl na tyhle jeho provokace. Takže jsem to s naprostým klidem přešel. No samozřejmě. Je to právě támhle, stačí se jen dobře podívat. Ukázal jsem rukou k onomu místu, které jsem právě zachytil na své kresbě. Ne, nezapomněl jsem. Seskočil jsem dolů ze stromu a na pár chvil zašel do křoví. Tam jsem si znovu nasadil svou ochranou pásku a oblékl tmavý plášť, se symbolem klanu Uchiha. Nakonec jsem si na záda připásal katanu a připnul si brašnu s vybavením. Nyní už jako ninja jsem vyšel ven ze křoví. Hmm, když myslíš. Odvětil jsem trochu chladně, neměl jsem dnes úplně nejlepší náladu....

Jakmile jsem se skrčila za kmen, ani jsem nedýchala. Zvedla jsem oči a uviděla jsem těsně nad sebou kunai. Bylo to horší než infarkt, i když jsem nevěděla, jak takový infarkt probíhá, tohle ale bylo určitě horší. Začala jsem zrychleně dýchat a proplétala jsem si prsty v naději, že odejdou. Ale nějak mi to nedalo, musela jsem alespoň očkem nakouknout, to jsem opravdu neměla dělat. Když jsem se opravdu malilinko nahnula a povykoukla zpoza kmene, viděla jsem toho kluka, který seděl na stromě, jak jde do křoví a když vyšel ven, byl z něho ninja jak vyšitý. A ten znak... Byl to UCHIHA! Opravdový UCHIHA! Jestli přežiju tohle, tak už vše...

Hledal chvilku místo, kterém kreslil a pak spokojeně něco zamručel. nebýt tý holky všiml by si ho jistě sám a hned. Pak po chvilce řekl že nezapomněl. To mu očividně trochu zvedlo náladu, podíval se na něho a spokojeně přikývl.

"Myslím, že nás pořád sleduje..."

Hluboce si povzdechl. A podíval se směrem, kam stranou ve svém koutku chodil trénovat.

"Možná by jsme mohli trochu poodejít, mám tu svoje místo a budeme mít klid..."

Navrhl a pokud souhlasil alespoň na úrovni mlčení, tak ho tam odvedl. Zastavil se na kraji a nechal ho se akumulovat. všude mohl vidět okolí dost zdevastované častým tréninkem. Několik zcela zničených panáků i terčů srovnaných na straně a spousty nových a podivně rozkládaných do formace skupiny, pokud to poznal.

"Umístil jsem zde i pasti, abych musel při tréninku nejen ničit, ale i uhýbat. Nejlepší je když to celé připraví někdo jiný, ale i takhle to jako trénink ujde...myslím..."

Podíval se tázavě jestli souhlasí a pak dodal po chvilce.

"Máš nějaký plán jak...začít?"

Artas Uchiha

Věděl jsem, že nás to děcko pozoruje, ale neměl jsem chuť se nějak konfrontovat. Takže jsem to nechal na Kenseiovi, ten mě nekonec odvedl do nějaké odlehlé části. Kde asi pravděpodobně často trénoval. Mlčky jsem se rozhlédl kolem, bylo vidět, že tu trénuje na rozdíl ode mě velice intenzivně. Hmm to muže být zajímavé zpestření tréninku. Na pár momentů jsem se zadíval na jeden poškozený terč a vzápětí zase na Kenseie. Hmm možná by se mohla přidat kouřová clona. Zaprvé to ztíží orientaci a za druhé budeme mít větší soukromí na trénink...

Když se tu rozhlížel, pozoroval ho s vnitřním malým napětím. A pak promluvil, spokojeně se mu pod šátkem rozšířil úsměv. Na tu holku už skoro zapomněl. navíc měl Artas zajímavý nápad.

"Je to trochu náročnější, vlastně začínám támhle mezi stromy a likviduju údajně stráže, a ty co mi vlezou do zad a pak přecházím do útoku zde na celé ploše..."

vysvětlil mu původní jeho trénink, nebo spíš trochu naznačil.

"S tebou nám jde, ale o to aby jsme se nezabili navzájem...a dokázali se podpořit...myslíš, že to hned zvládneme v kouřové cloně? Jinak nápad to je dobrý..."

Artas Uchiha

No možná by jsme měli začít pro začátek něčím lehčím. Tu mlhu můžeme přidat později. Odvětil jsem a zase věnoval pohled na okolní terén. Vždy jsem se snažil využít všech prostředků, ať už to byl okolní terén, počasí, nebo jiný takticky využitelný faktor. Hmm tak jakou situací začneme? Prolomil jsem po chvíli ticho...

Chvíli uvažoval a pak pokrčil rameny. Vlastně si to ještě moc nepromyslel, potřebovali pro začátek prostě cokoli. nevěděl jak moc jsou schopní se u toho pozabíjet. Proto začal odjinud, než asi předpokládal.

"Myslím, že nám jednodušší situace postačí. Jenže, my dva musíme vědět kdy co udělá ten druhý. No a já nikdy nepřišel na to, jak to dělají že se dokonale doplňují...nejspíš to bude...tajemství..."

Opravdu nad tím už dávno, než sem došel uvažoval. Nemohl si pomoci, ale nenašel způsob kterým by se mohl nenápadně dorozumět s Artasem. Přemýšlel jestli jenom souhra kdo si zrovna koho vezme bude stačit, a dospěl k zápornému výsledku. bylo vidět, že ho to trápí.

Ozval se zvuk podobný tomu, který se ozve, pokud padnete do peřin. Spolu s ním obláček bílého dýmu. Pak už byla vidět má silueta. Stála jsem kousek od děvčete vystrašeného na smrt. Byla bílá jako křída a navíc tu vegetovali moji drazí studenti. Pojala jsem podezření, že tu nebohou dívku strašili.
"Zdravím holoto. Copak se tu dělo?"

Byli nebezpeční a určitě i krvelační, s těmahle já jsem nechtěla nic mít... Už už jsem se zvedala, že půjdu pryč, když tu se najednou kousek ode mně objevil bílý obláček a puflo to.
Málem jsem vyletěla z kůže, bylo toho na mě moc. Padla jsem na zadek a zakryla si dlaněmi oči, už jsem nechtěla vidět nic, měla jsom utéct dokud to šlo...

Artas Uchiha

(poznámka: Já jsem to děcko nestrašil, ale ignoroval. Na pouštění hrůzy mám Kenseie xD)

Vyposlechl jsem co má Kensei na srdci a chvíli o jeho slovech uvažoval. Myslím, že nejlepší budou standardní vojenské signály pomocí gesta ruky. Kdysi jsem se je naučil. Slouží k tomu, aby mohl velitel lépe koordinovat svůj tým. Můžu tě pár základních gest naučit. Odmlčel jsem se a začal mít neblahé tušení. Zahleděl jsem se směrem k místu, kde jsme předním nechali to děcko. Protože jsem vycítil nově příchozí stopu chakry. Chakry, která patřila Yoshiko...