Hladina tohoto jezera je naprosto klidná, bez ohledu na počasí. Tento fakt je sám o sobě děsivý. Děsivější jsou však legendy, které vypráví o příšeře žijící uvnitř jezera. Proč se tedy tak strašnému místu říká tak poeticky? Za krásného počasí se v jezeře odráží obloha tak, že téměř není k rozeznání, co je skutečnost a co pouhý odraz. Což souvisí s další legendou o tom, že tento pohled několika nešťastníkům popletl smysly...

Sedel som u brehu jazera a pozeral som do vody. Mesiac sa odrážal od jazera a bolo predo mnou akési prírodné zrkadlo.Celú hladinu mohlo narúšať jedine to keď som tam hodil malý kameň.Páčilo sa mi ako tie kruhové vzory sa plavili cez celé jazero a ja som to mohol vidieť.Bol tu kľud ticho a nikto naokolo .Bolo tu naozaj krásne a mne sa tu páčilo .Hoci sa mohlo zdať niekomu že je vlastne zima ale mne nebola bolo mi vážne príjemne.Taká krásna čistá noc , nestáva sa často že sa dostanem na takéto krásne miesta .Preto bude dobré keď tu asi tento večer strávim.Pomyslel som si pri pohľade na môj odraz.Nakoniec som ale dal ruky za seba podoprel sa one a začal som sa pozerať smerom k nebu .Ten výhľad k Mesiacu a hviezdam bol proste k nezaplateniu.

Šla jsem cestou kolem jakého si jezera. Měsíc, který se odrážel od hladiny jezera mě ihned upoutal a já se zastavila. Zírala na hladinu plných krás a nevšímala si ničeho jiného. O několik minut později jsem zpozorovala čísi postavu na břehu jezera. Nedalo mi to a musela jsem jít blíže. Poznala jsem, kdo tam sedí. Znovu jsem se přiblížila a stále jen metr od té osoby. Nechtěla jsem mluvit. Tak trochu jsem ho znala, a tak jsem věděla, že je plachý. Pokaždý když jsem na něho začala mluvit utekl. *Tentokrát to tak nebude muhuhehehe....*říkala jsem si v duchu a smála se. Pak na něj skočila a chytila ho za pas. "Ahoj Yukio! Hehe..."

Ako po mne tak zákerne skočila vôbec som jej neodpovedal vedel som už kto to je .Možno som sa aj trocha zľakol ale kto by nie ? V takom krásnom tichu a takto škaredo ho niekto vytrhne z jeho zasnenosti .Že som si ja nesadol niekde kde ma nieje vidno ... no kto mohol vedieť že sem príde ? "Ahoj ... "Odzdravil som jej teda ale v ďaka tomu ako ma tam teraz držala som nevedel čo vlastne jej teraz na to povedať či čo vôbec povedať ."Čo .... že ... tu robíš ? "Opýtal som sa po menšej chvíľke ticha .

" Gomen... že jsem na tebe tak skočila.." řekla jsem a pustila ho. "Víš zcela určitě že bys utekl..." nafoukla jsem se. "Tok jofs vifky..!" řekla jsem s nafouklou pusou. (tak je to vždycky) Pak jsem se opřela o kmen stromu a zaujatě sledovala jezero. "Yukio...? Vím, že jsem otravná... " přiznala jsem se a sklesle se podívala na zem. Jsem děsný optimista, a tak jsem se hned musela usmát a podívat se na nebe posázený krásně třpytící se hvězdami. "Hehehe...Subarashi..." řekla tiše.

"Zvykám si ... "Povedal som smerom k tomu jej "otravnému" správaniu ale až tak to zas nevadilo poznal som aj otravnejších ľudí niekedy ."Hej .. je tu pekne .. "Potvrdil som tak trocha to posledné čo povedala a pozrel som smerom k nej pozerala k hviezdam preto som tam nakoniec pozrel aj ja .Rukou som si odhrnul čast vlasou z očí aby som lepšie vidiel aj keď som vedel že aj tak mi zasa spadnú do očí .

"Muhuhehehehe..." začala jsem se smát jak blbec. Když jsem viděla jak si Yukio odhrnul vlasy a ty mi zase spadly nazpět do očí. "Ukaž..." řekla jsem a šla zase k němu. Sundala mu čepici a nasadila si ji. "Tady na chvilku zůstane.!" řekla pak vyndala pár sponek a nasadila je mu, tak aby mu nepadali vlasy do očí. Pak si všimla, jak má krásné oči... "Kire..." žasla jsem. Pak si sundala jeho čepici a znovu mu ji nasadila.

Ako mi zobrala čiapku neprotestoval som veľmi no keď mi ale dávala sponky aj by som ju chcel zastaviť ! No bola rýchlejšia takže som nestihol , pri tom som ale radšej na ňu nepozeral a pozeral som smerom k zemi .Ako mi vrátila čiapku dal som si ju tak z vlasmi aby mi do očí teraz vidieť vôbec nebolo .Tak trocha dosť ma teraz znervóznila nedal som to ale nejako na sebe veľmi poznať len som si dal dole tie sponky a natiahol som ruku k nej aby som jej ich podal. "Ehm ďakujem ... ale niečo také nosiť nebudem ."

"Hmm..." zase jsem se nafoukla a podívala se na něj trucovitě. "Yukio-nii ale máš vážně krásné zelené oči..."řekla jsem a začala se usmívat. Byl sice starší, ale bylo fajn, když se ke mě chová tak normálně jako ke všem. "Hehe..." zase jsem se začala usmívat. *Alespoň jednou...*říkala jsem si v duchu. Pomalu jsem se k němu začala přibližovat a i přes nějaké zákaz se na něj vrhla. "Haha.. jsem vyšší!" řekla jsem stojíc nad ním. Položila ruku na jeho hlavu, druhou kolem krku ho chytila a začala mu rozcuchávat vlasy... "Jehehee.. tohle je Yukio.."

A zasa .... no a ešte k tomu bola veľmi blízko a strapatila mi vlasy.No a k tomu ešte hovorila že som nižší?! Tak pravda keď som sedel tak sa to zdať mohlo no .Ale naozaj mi dávala zabrať a potom sa ona diví že radšej sa vyparím keď ju vidím ."Hi-Ka-Ri... budeš prosím taká dobrá a nebudeš mi strapatiť vlasy ?"Povedal som tichšie .Proti jej sevreniu som aj tak ale nemal šancu .

Z jeho tonu hlasu, že mu to vadí... "Ehm... jo jasně..." řekla a pustila ho. Sedla si a byla ztichla. Každou chvíli jsem čekala, že uteče. *Hmm.. tentokrát to bylo super.. příště to zkusím možná ještě jednou..* přemýšlela jsem. Dívajíc se do dálky a bez nějakých řečí se skulila do klubíčka. Schovala obličej tak, aby mi šly vidět jen oči. Chtěla jsem vidět, jak pomaže. Alespoň o tom budu moct přemýšlet.

Ja som si ale teraz skôr myslel že som ju skôr nahneval tak sa mi vlastne zdala ."Prepáč ..."Povedal som do ticha , a pozeral som smerom na jazero .Bolo to ako keby som sa pozeral na hviezdy ale dole .Taká prázdnota a nekonečno predomou ako by to hovorilo aby som tam skočil .

"Nene...měla jsem přestat..." řekla jsem do prázdna a mile se pousmála. "Hej.. Yukio... nechceš zajít ke mě?" vyskočila jsem a vzala ho kolem ramen. "Bude tam brácha...s tím si rozumíš ne? Já vám něco uvařím a bude hej!" řeknu mu s úsměvem od ucha k uchu. Pak to jemně rýpla do ramene. "Ne dělám si srandu, neumím vařit...." s tupým úsměvem kývala jsem a nechala mu chvilku na oddech. Teď jsem čekala, že buď spadne na zem jako panák nebo začne hulákat. Sice se to k němu moc nehodí ale což...

Ja ako vždy som skôr ostal ticho neprehovoril som vôbec nič len som chcel aby ma pustila preto ako bola blízko u mňa som ju tak "trocha" pošteklil a v tedy keď by sa mikla alebo smiala mal som v pláne rýchlo sa dostať od nej o niečo ďalej ale z tohoto miesta som aj tak hovoril že dnes nikam nepôjdem . Teda nehovoril som to vôbec nikomu ale vlastne som si to len ja sám myslel .

Tak trochu jsem se chovala jako opilá. Pak se mě Yukio začal dotýkat. Že bych byla lechtivá se říct opravdu nedalo. Trošku jsem zrudla. "Yukio...c-co to děláš?" zeptala se a začala se na něj křenit, aby nepoznal, že se stydím. Dívala jsem se na něj a čekala na reakci. *C-co je tohle za....* divila jsem se i v duchu. "Ehm...Yukio...je to ok ? Jsem čistá?" řekla hlubším hlasem. Pak si všimla, jak nad náma něco letělo. "Hej Yukio to je hustí co..?" ta neznámá věc upoutala naše pohledy. "Tak to je SÍLA.." řekla jsem a zase zamyšleně kývala. Mnula jsem si bradu a dívala se na tu věc.

Mňa teraz tak trocha dostalo ako zareagovala ja som zas ju nechcel nejako obchytkávať alebo tak predsa len niečo také by som si nedovolil .Ešte že než som mal odpovedať alebo tak sa niečo objavilo na obzore v tedy som sa aj trocha vzdialil a pozrel k tomu . Hmm hviezda ... "Praj si niečo ... možno sa ti to splní ... "Povedal som jej a začal som v tichosti kráčať preč bol som za ňou a ona pozerala hore .Keď som bol už ďalej tak potom som riekol."Tak maj sa ja už pôjdem !"Nakoniec som to radšej vzdal a pobral sa preč .
/presun

Procházel jsem mnohými hlubokými hvozdy, které byli plné všemožných dravců a jiných nebezpečí. Avšak můj vysněný cíl cesta za to více než stál. Ano mým cílem bylo Nebeské jezero. Už jako dítě jsem o něm slyšel bezpočet legend a mýtů. Proto jsem si ho vždy přál navštívit. Již jen projít pár metrů houštinou a spatřím ho na vlastní oči. Poslední větévky se rozprostírají a před mýma očima se jako zpoza opony. Zjeví jako nesmírné zrcadlo jezerní hladina. Je právě nádherná noc a na nebi není ani známky po oblačnosti. Tisíce a tisíce hvězd se blýští jako drahokamy a celé této scenérii vévodí Luna, která je právě v úplňku. Posadil jsem se na břeh, uchvácen všeobjímajícím jasem, který ještě umocňovalo právě tohle jezero. Byl jsem jako v transu a kdybych nedýchal mimoděk. Zcela jistě bych ztratil dech. Z oka mi z té nádhery zkanula slza a samovolně stékala po mé tváři. Ani jsem si to nedokázal uvědomit. Protože všechny mé smysly pohltila síla okamžiku.

skáču po stromech z jednoho na druhý kolem mě ptáčci zpívají . "muhehe Páni už se těším až dorazím k nebeskému jezeru snad tam nikdo nebude nemám moc rád společnost................... počkat neměl bych si dávat pozor na cestu ........ " BUMMM!!!! udělám dvě salta vzad a padám volným pádem k zemi PLESK!!!! dopadl jsem na zem . "hele hvězdičky jedna dvě tři čtyři ........" zavrtím hlavou a spamatovavam se z šoku pochvilce vstanu a oprášim se "no tohle to jsou fori" a najednou jsem si uvědomil že jsem přistál u nebeského jezera . Rozhlídnu se a vidím že tu nikdo není "jupííííííí" skáču radostí pochvilce mě to přestane bavit a jdu si lehnou k stromu a koukám se na nebe.