Vyšli jsme z Kumogakure. Celá karavana se táhla asi tak na pětadvacet šestadvacet metrů. Možná to bylo i víc způsobené mezery mezi jednotlivými vozy. Bylo to trochu více na jednoho člověka. Mise byla mise, tak jsem musela dělat vše, abych nezklamala.
Ještě v zemi blesku jsem vytvořila klony, kteří se rozestavěli z obou stran podél karavany. Nebylo to kvůli tomu, že by mohli bojovat. Spíše, abych věděla, co se tam děje. Sama jsem se posadila na poslední vůz do tureckého sedu a zavřela oči. Všechno jsem to nechala na klonech, zatímco já odpočívala.
(Klon)
Z jednoho vozu, na pravé straně, vykoukla malá dívka. Procházela jsem kolem onoho vozu. Najednou jsem ucítila škubnutí za vlasy. Někdo mi je chytil a jak jsem pokračovala v chůzi, tak to zapříčinilo škubnutí. Prudce jsem se otočila. Ta dívenka, která se natahovala po mých vlasech, je držela neustále v ruce a tím škubnutím a otočením vypadla z okénka. Začala křičet a zavřela oči. Nechtěla vidět, jak padá dolů. Zachytila jsem ji, aby nespadla. Otevřela oči a dívala se na štěrkovou cestu a spodek mého pláště. Překvapeně zamrkala. Byla ráda, že nespadla na zem. Zvedla hlavu a podívala se na mě. „Měla by sis dávat pozor a nenaklánět se z okna,“ řekla jsem chladně. Trochu ji zčervenaly tváře. Nejspíš se za to musela stydět. Vrátila jsem ji zpátky do vozu.
Znovu si klekla na sedadlo a vyklonila se z okna. Schovala se, když jsem se k ní otočila. Když jsem si opět šla po svém a ona si myslela, že se na ni nedívám, tak se opět vyklonila. Kdo by si s sebou bral dítě? pomyslela jsem si. Hrozilo tu nebezpečí útoku loupežníků a její otec si ji vezme sebou. Nechápala jsem to. Nechala jsem to plavat avšak dávala větší pozor.
Dorazili jsme na cestu, kde se nedalo nikde schovat. Bylo to dobré i špatné zároveň. Nepřítel se před námi nemohl nikde ukrýt a číhat, ale mi jsme se před nimi taktéž neměli kde skrýt.
Slunce svítilo vysoko na obloze. Jeho paprsky dosahaly snad všude. Cesta byla nekonečná. Každá minuta mi připadala jako hodina. Lehla jsem si s rukama za hlavou a dívala jsem se na azurovou oblohu. Práci jsem nechala na klonech.
Zprudka jsem otevřela oči a posadila jsem se. Klon na jižní straně byl zničen. „To nemohlo proběhnut hladce?“ zaúpěla jsem. Svižně jsem vyskočila na nohy. Přeskakovala jsem jeden vůz za druhým, dokud jsem se nedostala k místu, kde byl klon napaden. Čekala jsem, že tam někdo bude, ale nikdo tam nebyl. Rozhlížela jsem se kolem. Žádné místo, které by se mohlo použít, jako úkryt tam nebylo. Z vozu jsem seskočila dolů. Přemýšlela jsem, odkud mohli zaútočit. Nepoužili genjutsu, toho bych si všimla. Muselo to být jinde.
Jak jsem tak uvažovala, tak na mě letěl kunai. Byl v rovině kolen. Kdyby se sluneční paprsky od něj neodrazily, tak bych si ho nevšimla. Uskočila jsem stranou. Očima jsem začala pátrat po místech, odkud přiletěl. Přejížděla jsem karavanu pohledem. Nikde jsem nezahlédla nikoho, kdo by vydával dojem bandity. V tom mě to trklo. Sehnula jsem se a podívala jsem se pod vůz. Přece jen ten kunai letěl hodně nízko. Jakmile jsem to udělala, letěli po mě další nejméně tři kunaie. Vyhnula jsem se jim. Nemohla jsem tomu uvěřit. Celou dobu byli schovaní pod vozy a já jsem si toho nevšimla!
Podle kunaiů jsem usoudila, že aspoň jeden z nich je shinobi. Netušila jsem kolik jich tam je a kolik z nich je vyškoleno k zabíjení. Ten shinobi, co po mě házel kunaie se pustil. Dopadl na zem a hned po mě vystartoval. V běhu si sundal tanto katanu ze zad a napřáhl se po mně. Jeho útok jsem vykryla. Ostří katany sjelo po ostřím kunaie. Nemeškala jsem, až přestanou lítat jiskry a utichne ten skřípavý zvuk, zvedla jsem pravou nohu a vší silou jsem ho kopla. Čekal můj útok a tak jej lehce odrazil. Byli jsme nuceni od sebe odstoupit. Shinobi se přichystal k boji, zatímco já jsem schovala zbraň a dala ruce k sobě. Dala jsem ji do znamení ptáka. „Kujaku Myouhou!“ Moje fialová čakra se zformovala do pavího ocasu. Jasně zářila, až z toho protivníka rozbolely oči. Dal si ruku před oči a přimhouřil je. Netušil, co je to za techniku. Nebylo ani divu. Shinobi z Hoshigakure svoje techniky před nikým neukazovali. Hodil po mě několik kunaiů. Nechala jsem svou čakru, aby mě obalila a jeho zbraně pohltila a následně odrazila zpátky po něm. Byl nucen odskočit ze svého dosavadního místa. Tušil, že s bojem na dálku moc nepokročí, tak se rozhodl zaútočit přímo. Napřáhl se s tanto katanou a sekl. Jenže to dopadlo obdobně jako předtím. Ostří narazilo na moji čakru a ta mu nedovolovala pokročit dál.
Vytřeštil oči. Nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo. Přejel pohledem od své katany k mému obličeji. V tu chvíli jsem věděla, že proti mně nemá šanci. Tak jsem se rozhodla si trochu pohrát. Vzala jsem ho za ruku a donutila ho pustit zbraň. „Tak mi ukaž, co je v tobě,“ naklonila jsem hlavu na stranu. Ruku vytrhl z té mé. Byl rozhořčený, což mi ještě víc nahrávalo. Když bojujete proti někomu a rozzlobíte ho anebo nakrknete, máte takřka vyhráno. Povolila jsem na ostražitosti. Opravdu jsem si myslela, že je rozzlobený, alespoň tak vypadal.
Znovu se na mě vrhl. Uhýbala jsem. Občas jsem mu útok oplatila, aby se neřeklo. Dostal se ke mně blíž než jsem si myslela. Zaútočil. Rychle jsem se sehnula. Mě sice nezasáhl, ale někdo to schytal.
K zemi se snášel pramínek vlasů. Mých vlasů, které jsem si tak dlouho opečovávala. Tentokrát naštval on mě! Probodávala jsem ho pohledem. Stoupla jsem si a v ruce jsem svírala onen pramen vlasů. „Na moje vlasy smí sáhnout jen kadeřník!“ Nečekaně jsem ho udeřila pěstí. Zapotácel se dozadu. Přiskočila jsem k němu a znovu jsem ho udeřila.
Druhou ránu chytil. Drtil moji ubohou ručičku v těch jeho pazourech. Zaskřípala jsem zuby. Volnou rukou jsem naznačila, že ho chci uhodit. Ve stejný moment mi noha vystřelila k jeho rozkroku. Teď si můžete představit, co následovalo…
Hlavní bylo to, že jsem byla volná. Jelikož jsem byla naštvaná, tak jsem to chtěla ukončit co nejrychleji. Přešla mě chuť si pohrát. Ještě pořád se držel za přirození tak jsem ho jednoduše uspala. Nasupeně jsem otočila hlavou a nevšímala jsem si ho.
Dál jsem pokračovala s karavanou až do země země. Naštěstí už nás nikdo nepřepadl. Zbytek cesty proběhl hladce. Klony hlídkovaly po obvodu karavany a já na jednom z vozů oplakávala své drahocenné vlasy.
(přesun)