HRA BYLA SPUŠTĚNA!


You are not connected. Please login or register

Shuichi Reisei

Goto down  Zpráva [Strana 1 z 1]

1 Shuichi Reisei za Sat Feb 18, 2012 10:03 pm

Jméno a příjmení:

Shuichi Reisei

Vesnice:

Sunagakure no Sato

Požadovaná hodnost:

Genin

Věk:

18 let

Datum narození:

05.04.

Kekkei genkai:

Ovládání písku

Klan:

Suna

Sensei:

-

Charakter:

Shuichi je velmi tichý, klidný a částečně i vyrovnaný. Zajímá se především o četbu a bojové strategie. Odjakživa byl málomluvný, ale od jisté doby se to dost prohloubilo. Nemá rád podceňování a aroganci, to jej dokáže opravdu rozzuřit a to se opravdu nemusí vyplatit. Rád si povídá s lidmi a má tzv. čich na lidi. Ale zavděčit se mu, to je opravdové umění. Aprílové počasí proti němu šlape jak hodinky.

Z nemluvněte ninjou

Noc se téměř chýlila ke konci, sluneční záře již olizovala daleký horizont. Vzduch byl tak těžký, téměř se nedalo dýchat, atmosféra by se dala krájet i pohybem prstu, z pokoje se ozývalo pouze sténání a smrtelný křik rodící ženy. Avšak... Najednou vše ustalo a po chvilce ticha následovalo to, co všechna srdce zalila radostí a nadějí. Ozval se dětský pláč. Nyní již zklidněná žena se usmívala od ucha k uchu a tak tak držela slzy na uzdě, porodní asistentka rychle otřela dítě a svěřila jej matce. Spolu s otcem, který stál hned vedle a držel ženu za ruku, se zadívali do nebesky modrých očí svého nově narozeného chlapce a rozplakali se. Plakali všichni tři, spolu, jako rodina. Matka sevřela své dítě v náručí a otec chlapce políbil na čelo, takový to byl boj, téměř 12 hodin bolestí a křečí, ale nakonec se malý Shuichi prodral na svět. Oba hrdí rodiče si svého syna zamilovali a pojmenovali ho po mocném ninjovi z jejich klanu, v naději, že i syn jednou zastíní legendu, po které je pojmenován. Matka byla velmi oslabena porodem, ale po delší době se plně zotavila a výchova jejich syna mohla začít. Chtěli Shuichiho naučit vše, co sami uměli, chtěli z něj mít vzor, legendárního ninju, skvělého člověka a především milujícího syna... Část z toho se vyplnil,a část zase ne. Shuichi rostl jako z vody a dělal rodině radost, miloval svou matku a stejně tak i svého otce, užívali si rodinné idylky, do té doby, než byl Shuichi dost starý na to, aby se stal studentem akademie. Ač tomu moc nerozuměl, snažil se pochopit slova, která mu otec kladl na srdce. Říkal, že musí být vděčný za svůj život a za to musí chránit své blízké a svou vesnici. Idea to byla pěkná, provedení už však tolik ne. V šesti letech nastoupil malý Shuichi do akademie, začátky byly krušné, ale postupem času tomu přišel na chuť. S rodiči se učil a trénoval spolu s otcem, práce se zbraněmi mu opravdu nešla, trochu se za to styděl, ale myslel si, že najde jinou stránku boje, ve které bude zase dominantní on. Takhle to šlo rok po roce. Snažil se být vzorným studentem a zároveň skvostným synem. Tak jak pravil jeho otec, snažil se být dobrým nástrojem osudu. Ale když přišlo na opravdovou podstatu věci, když se dozvěděl, že ninjové se zabíjí a bojují mezi sebou, něco v něm se událo jinak, než by si přál... Pravděpodobně strach, ale tohle bylo něco, kvůli čemu nějakou dobu odmítal ve studiu nadále pokračovat. Avšak po dlouhodobém otcově nátlaku se vrátil do akademie a úspěšně složil zkoušky na genina ve třinácti letech. No, úspěšně, bylo to s odřenýma ušima, ale i to se počítá. Nadcházející roky ale nechystaly nic dobrého...


Shinobi? Jen zlomená zbraň


Postupem času začal nyní již mladý Shuichi sílit, dobře věděl, z jakého klanu pochází a co tenhle klan znamená pro jeho vesnici. Velmi si cenil toho, že může být členem tak mocného klanu, navíc ovládání písku v písečné vesnici, existuje něco pravděpodobnějšího? Spolu s otcem se snažili zlepšovat oba, rádi spolu trénovali, jelikož si velmi rozuměli. Shuichi se dokonce zlepšil i v hodu se zbraní. To vše jen proto, aby mohl jeho otec být hrdý. Ještě se moc nezapojoval do politiky klanu ani politiky vesnice, věděl, že hlavou je Kazekage, nejmocnější ninja z celé vesnice a to mu stačilo. Jeho dětská očíčka se vždy naplnila jiskřičkami, když pomyslel, že by někdy mohl Kazekageho potkat, někdy ho jen tak vidět a pozdravit ho. Byla to nesmírná čest. Avšak jako ninja se ještě vůbec nechoval, zůstával spíše doma a pomáhal matce v domácnosti, sensei mu přidělen nebyl, v těchto dobách byla krize, co se týkalo schopných ninjů, kteří by chtěli učit mladé studenty. Ale Shuichimu to nijak nevadilo, vyhovovalo mu to doma. Ale ani tam se před osudem neschoval. Kriminalita ve vesnici z neznámého důvodu začala v jednu chvíli velmi narůstat, a proto se rozhodl, že jako správný ninja bude matku hlídat a bude s ní chodit všude i na tržiště. Opravdu ochranářské, ale ani to nestačilo. Jednoho dne, přímo na tržišti se začala matka s jedním z pochybných prodavačů dohadovat o ceně, jelikož ty jeho byly opravdu přemrštěné. Shuichi tomu nevěnoval moc pozornosti, něco takového tady bylo na denním pořádku, ale to, aby obchodník vytáhnul zbraň a začal vyhrožovat tím, že podřeže celou rodinu, to normální opravdu nebylo. Shuichi rychle přiběhl k matce, ale to už ji obchodník kroutil zápěstí a držel ji zbraň u krku. Nadával ji a kopal do ní, chtěl, aby si vzala všechny věci a vypadla z vesnice, jinak, že si najde celou její rodinu a bude pykat. Shuichi nemarnil čas a okamžitě na tohoto darebu skočil. Jakousi napodobeninou kunaie jej píchnul do oka a díky tomu matku pustil. Jeho vztek ale mnohonásobně narostl a nebylo divu, že si to vylil na bezbranném dítěti. Zakroutil Shuichiho rukou tak moc, že ji vykloubil a dokonce mu nalomil kost. Tak silný byl, matku, která se rozeběhla pro pomoc, zasáhl shurikenem. Shuichi padajíc k zemi ještě natáhnul ruku a chtěl shuriken zachytit pomocí písku, jelikož věděl, jakou moc jeho klan má, ale jediné co se objevilo, byl slabounký poryv větru s několika písečnými zrnky. Matka tedy utržila ránu shurikenem do zad a padla na zem. Toto bylo moc na všechny, kteří stáli o něco dál, proto obchodník rychle zmizel a o Shuichiho i jeho matku se postarali vesničané, den poté v nemocnici se matka nechtěně podřekla a Shuichimu to vyznělo tak, že si myslela, že ji ochrání, ale neudělal nic a jediné, co se stalo, bylo, že byli zranění oba. I otec něco takového naznačil. Toto byla pro Shuichiho, který neměl téměř žádného kamaráda, jen svou rodinu, opravdu krutá rána a po tomto incidentu se stal větším introvertem než předtím. Došel k tomu názoru, že pokud nic nebude dělat, nic nezkazí. Chtěl matku zachránit, ale nepodařilo se mu to, ani tvrdá práce tolik let nebyla nic platná proti agresivitě jednoho z obchodníků. Tohle otřáslo jeho světem a od této chvíle se začal Shuichi ubírat poněkud jiným směrem, než původně on i jeho rodiče chtěli…


Povinnost volá, klan žádá podporu

Měsíce plynuly a na výše zmíněnou příhodu se začalo zapomínat, co se ale neměnilo, byl Shuichiho odměřený přístup k rodičům, zklamal je tak, jak nikdy nechtěl, jeho matka kvůli tomu má jizvu na zádech a otec mu to jistě nikdy neodpustí. S takovými to myšlenkami se trápil až do patnácti let, ale poté začaly události nabírat úplně jiný směr. Jelikož byl Shuichi již starší, stál při otcově boku při jednání klanu. Začala se totiž řešit jedna podivná otázka. Měl být vyvolen jeden z klanu, který by reprezentoval klan Suna, ale nejpodivnější na tom bylo, že to neměl být ten nejsilnější, ani ten nejschopnější, klan chtěl někoho, kdo by byl radě úplně oddán a zřekl by se tak veškerých pout. Tedy lépe řečeno závazků. Mezi všemi začala tato prapodivná otázka vzbuzovat až moc velkou zvědavost. Nikdo totiž nevěděl, co ten dotyčný bude dělat. Ani Shuichiho otec se moc nedozvěděl a to patřil k těm informovanějším z klanu. Nikdo se ale neodvážil, ani Shuichi o tom neuvažoval... Na tuhle záležitost nějak zapomněl, nechtěl se zabývat politikou, snažil se zlepšit v ovládání písku, protože kdyby mu to šlo lépe, mohl matku ochránit, ale to se nestalo. Ale bez dozoru otce, který by mu radil, to vypadalo, že se téměř vůbec nehýbá z místa. Někdy raději zkoušel trénovat taijutsu, které bytostně nesnášel. Proč by měl ninja tolik dřít, když má zlepšováky? Takhle o tom Shuichi uvažoval. Jednoho dne se vracel pozdě domů a uviděl, že se ještě v kuchyni svítí, chtěl skočit dovnitř a vylekat matku, ale když se už už chystal vpadnout dovnitř, zastavil se, protože viděl, jak se matka s otcem hádali. Jejich předmětem hádky byl právě on. Matka ještě nepřešla to, co se stalo na tržišti, vyčítala otci, že je příliš mírný a Shuichi nic neumí, jak se tedy má cítit bezpečně? Ale otec se naopak Shuichiho zastával, vysvětloval, že po něm nemůže v tak brzkém věku čekat zázraky, vše se naučí časem. Tahle hádka trvala asi hodinu, nakonec, jak už tomu bývá, si žena prosadila svou a otec ač nerad přiznal, že takhle by už to asi dál opravdu nešlo. Tohle byla poslední kapka, kterou byl Shuichi schopen unést, jeho dětská dušička byla tímto roztrhána na milióny kousků a jeho podstata byla násilně postavena před krutou realitu. Tuhle noc doma nespal, celou noc probrečel na svém oblíbeném místě, na jedné ze střech, kam se chodil schovávat. Nedokázal tomu uvěřit, snažil se, opravdu se snažil. Ale nestačilo to. Dalšího dne opět doprovodil otce na radu klanu. Ale tentokrát spolu nepromluvili skoro ani slovo. Shuichi tohle nedokázal překousnout a náhoda tomu chtěla, že tenhle den byl pro jeho rodiče i jeho osudný. Protože když se opět mluvilo o otázce koho zvolit, Shuichi se přihlásil. Všichni ztuhnuli a jeho otec nejvíce. I po opětovném tázání odpověděl, že se dobrovolně hlásí. Otec vstal a vrazil mu facku, jelikož už se dozvěděl, o čem tohle vše je a ptal se, proč by něco takového dělal. Ale Shuichi už to měl v hlavě uspořádané trochu jinak. Odvětil slovy: "Když jsem zklamal tebe a matku, která mi ještě doteď neodpustila. Pokusím se být prospěšný alespoň tam, kde o to opravdu stojí!"
Těmito slovy skončil pro jeho rodiče svět tak, jak ho znali. Jelikož jim byl Shuichi okamžitě odebrán, dokonce ani z rady se nevrátil domů, členové klanu jej okamžitě odvedli na utajené místo a tam mu řekli, aby čekal na dané instrukce. Otec by nejraději zničil celou radu, ale věděl, že by ho zabili. Zoufale je prosil, aby syna pustili, že nevěděl, o čem je řeč. Ale rada byla až moc vychytralá, jelikož přesně na tohle čekala. Na někoho, kdo se nevědomky přihlásí a oni jej budou moci využít. Otci a matce se jejich dítě nevrátilo, ne takové, jak jej znali...

Životní zlom, z jednoho se stávají dva



>Odvlečený Shuichi byl držen v jakési cele asi týden, tak dlouho trvalo, než se celý proces připravil. Chtěl pomoct, to ano, ale netušil, jak závažné jeho rozhodnutí bylo. Abyste pochopili, Shuichi se stal obětí velkého nedorozumění, jelikož ten jeden, který byl vybrán z klanu, se měl stát hostitelem Shukaku. Legendárního ocasého démona, který má ve vesnici hodně krvavé jméno. A proč potřebovali někoho z klanu? Jednoduché. Aby mohl ovládat písek, tak jak to uměl předešlý jinchūriki, Sabaku no Gaara ... Díky schopnostem ovládat písek se z hostitele stane mocná zbraň hromadného ničení, která bude sloužit vesnici. Nešlo o nic jiného než o mocenské spory mezi vesnicemi a Sunagakure si chtěla své místo uhájit tak či onak. Proto se rozhodla využít spícího démona, který byl za dob války uvězněn v Kohaku no Jōhei. Mocné nádobě, která je schopna pojmout neobyčejně enormní masu chakry, jakou představuje například ocasý démon. Shuichi se měl stát nástrojem vesnice, ne osudu, jak tomu vždy věřil. Samotný Kazekage se měl pečetění zúčastnit, on měl být hlavním představitelem tohoto obřadu. Shuichiho se nikdo neptal, on udělal to samé. Až do té doby, kdy mu byla na tělo umístěna pečeť poslušnosti, malý černá znak, který způsoboval obrovskou bolest, pokud neudělal přesně to, co se po něm chtělo. Nechápal, proč s ním tak zachází, snažil se dělat, co mu řekli, ale jen do té doby, než uviděl všechny ninje zahalené, ani obličeje jim vidět nebyly a velkou kruhovou pečeť v jejíž středu byl placatý kámen s připravenými pouty. Tohle bylo moc i na něj. Pokusil se utéct, ale to se nepovedlo. Padl na zem v nehorázných bolestech. Pečeť, kterou si jeho chování pojistili, pracovala tak, jak měla. Neuvědomil si, jak vážné tohle je, až v tento okamžik. Snažil se plazit se pryč, ale pokaždé pocítil takovou bolest, která ho nutila omdlít. Stočil se proto do klubíčka a nechal slzy, aby svlažily jeho tváře. Neměl sílu ani mluvit. Někteří z ninjů jej surově chytli za ramena a dovlekli ho na placatý kámen. Připoutali ho ke kameni a podivní lidé na jeho tělo nakreslili značky, plno značek. Všechno viděl jako v mlze, byl tak zesláblý, ale omdlít nesměl, pokaždé, kdy se o to pokusil, chrstli po něm kbelík ledové vody, aby se probral. Na tenhle obřad musel být vzhůru. Protože odteď už nesměl nikdy usnout! Jakmile značky zaschly, podivně vysoká osoba, opět v kápi, přišla až k němu a postavili před něj podivně velkou urnu. Čtyři ninjové se postavili na stranu velké pečetě a začali něco drmolit. Pečeť se aktivovala a začala rudě žhnout. Muž také něco zadrmolil, pomalu otevřel víko urny a vložil dovnitř ruku, zároveň položil ruku i na Shuichiho břicho a tehdy se to stalo. Jeho ruka neznámým způsobem pronikla skrze Shuichiho kůži a usídlila se v jeho břiše. Pár vteřin poté začala do jeho těla proudit taková masa energie, která nešla vyjádřit slovy. Jakoby každou chvíli jeho tělo rozervala, nechala ho explodovat, poté se zase dalo do kupy a celé se to opakovalo, nejhorší byla bolest hlavy. Shuichi si přál, aby tento okamžik nepřežil, ale tohle si jeho únosci pěkně hlídali, nedovolili mu ani omdlít. Doslova cítil, jak mu oči vylézají z důlků. Boží muka byly proti tomuhle jen dětskou hrou. Shuichi ječel v takových bolest… Tahle noc bylo učiněné peklo, protože jestli existovala nebesa, tohle byl absolutní antipól. Bylo až zarážející, že se Shuichiho srdce šokem z bolesti nezastavilo. Ale to pro něj byla jedna obrovská nevýhoda, jelikož setrval 6 hodin v neustálých mučivých bolestech. Po polovině tohoto času už se ani nechvěl a křečím nechal volný průběh, pouze valil oči a sem tam se něco pokusil říct, jeho tělo ale bylo tak slabé, že jej ani jazyk neposlouchal. Když se rituál blížil ke konci, Shuichi se nacházel v kritickém stavu, byl při vědomí, ale to bylo vše. Tenhle stav se od komatu moc nelišil. A v posledních vteřinách uslyšel někoho říkat, ať už s tím Kazekage přestane, že démon už byl kompletně zapečetěn. Tohle bylo to poslední, co Shuichi slyšel a poté upadl do komatu... Po týden u něj bdělo asi sedm ninjů a kontrolovali stav jeho mysli každou hodinu, jelikož museli zajistit, aby se kontroly těla ujal opět Shuichi a ne Shukaku...


Šepot samoty, milovaní odchází

Až po týdnu se Shuichi konečně probral. Nejprve začal jen pomrkávat, poté otevřel oči a jeho zorničky začaly reagovat na světlo. Byl to opravdu zvláštní pocit. Jakoby mu někdo vymyl mozek, narval do něj stokrát více informací a hlavně cizí osobnost a poté jej vrátil zpátky. Jen bezcílně zíral do stěny a postupně si začal uvědomovat, co se to vlastně stalo. Už to nebyl jen on, byl to on a to něco, co do něj dostali. Ale co to bylo? Jediné, co věděl, bylo, že to není lidské, má to strach ze smrti a chce zabíjet. Ale aby to zůstalo jen tak, to opravdu nehrozilo, v sázce bylo až moc. Pozdě odpoledne někdo nařídil vyklidit místnost a Shuichi zůstal v místnosti sám. To ticho... Doslova deptalo nervy a najednou, vešel do místnosti Kazekage. Shuichi by rád vyvalil oči, ale nějak to nešlo. Byl to jeho dětský sen, ale tohle setkání se mu vůbec nelíbilo. Věděl, že to nebude jen tak. A měl pravdu. Kazekage se posadil a až moc mile se na Shuichiho usmíval. Cílem jeho rozhovoru bylo jedno, vysvětlit, co se vlastně stalo. Během asi hodinového rozhovoru se Shuichi dozvěděl, že nyní je hostitelem ocasého démona, Ichibiho, jinak známého také jako Shukaku. Démona z písečné vesnice, který byl po několik desítek let neaktivní a schován na bezpečném místě. A tím, že se dobrovolně přihlásil, podepsal svůj rozsudek. Jeho tělo vylo pořád označeno pečetí poslušnosti a Kazekage mu vysvětlil jediné, nechají ho být, výměnou za to, že jim bude pomáhat, když bude potřeba, ale pokud bude dělat problémy, on nebo Shukaku, rázně zakročí, díky pečeti, kterou umístili na jeho tělo. A tak se také stalo, dalšího dne byl zotavený Shuichi propuštěn domů, byl však upozorněn, že na něj neustále budou dohlížet elitní ninjové, on o tom však vědět nebude. Dopoledne tedy dorazil domů a rodiče téměř dostali infarkt, měli takovou radost, že se jejich syn vrátil. Oba mu padli kolem krku a začali plakat, přesně jako u porodu. Nevěřili, že jej ještě někdy uvidí. Otec matce neřekl, že se z něj chystali udělat jinchurikiho, takže to matka brala jako návrat svého syna. Ale tohle netrvalo dlouho, asi o pět dnů později si matka začala všímat toho, že Shuichi skoro vůbec nespí, chodí spát jako poslední a vstává jako první, navíc se kolem jeho očí začaly objevovat váčky, které napovídaly, že opravdu nespí. Jednu noc se teda rozhodla Shuichiho sledovat, sledovala ho klíčovou dírkou a to neměla. Zdálo se jí totiž, že viděla něco, co nebylo možné. Okamžitě rozrazila dveře a uviděla Shuichiho bez trika a na jeho břiše byla podivná pečeť
. Jakmile ji viděla na vlastní oči, rozevřela ústa dokořán a padla na kolena. Přiběhl její muž a spatřil to také. Žena propukla v pláč a začala muže bít do ramen. Křičela a nadávala na celou vesnici, nechápala, jak tohle mohli udělat dítěti, jejímu dítěti a poté se podívala i na svého bývalého syna. "Už nejsi můj syn, vypadni, zrůdo!"
Tohle bylo jediné, co matka řekla a poté utekla neznámo kam. Shuichi ji tedy vyhověl a s pocitem, který by se dal popsat jako pocit ala největší špína na světě, se skryl v kanalizacích vesnice. Jeho matka jej zavrhla a jeho otec? O několik dní později, kdy téměř necítil oči z toho, jak nespal a neustále brečel, obdržel dopis, ve kterém se psalo, že je to jeho otci velmi líto, ale raději odejde z vesnice, než aby viděl, jak se jeho dítě mění v monstrum a to také udělal. Utekl... Otec utekl, aby se nemusel dívat na své dítě a matka své dítě zavrhla. V tenhle okamžik nemohla být pro Shuichiho žádná zpráva víc šokující než tohle, ale mýlil se, jelikož démon se chystal bojovat o nadvládu nad tělem...


Zoufalství, můj nejlepší přítel


Opuštěn nikým nemilován se Shuichi schoval v opuštěných skladištích vesnice, byl tam velký prostor, jelikož skladiště byly dlouhou dobu nepoužity, a proto to bylo dokonalé místo pro někoho, který se chce někam skrýt. Ovšem skrýval se on před okolním světem, jelikož ninjové posláni samotným Kazekagem nad Shuichim neustále střídali hlídky a nespouštěli jej z očí. Shuichi měl ale jiné problémy. Chtěl se nyní věnovat sobě, své podstatě... Nic mu nezbylo, otec utekl, matka jej zavrhla, ostatní ho určitě uvidí taky tak. Proto se rozhodl zůstat tam, kde chtěl být. Nechápal, co se to za posledních čtrnáct dní stalo, celý jeho svět se obrátil vzhůru nohama. Nejdříve matka, která mu neodpustila tu nehodu, on za to přece nemohl, nebyl otec, aby někoho takového zastavil, proč? Tak proč to sakra nepochopila?! Proč ho nechránila ona? Ona přece byla rodič, to, že se stal ninjou, to z něj nedělá prvotřídního bodyguarda. Nejraději by chytil pod krk a pěkně ho zmáčknul, ať si užije tu bolest... V ten okamžik vytřeštil oči, co se to dělo? Tohle přece nebyl on! Byl to Shukaku? To on, začal se bít. Chtěl ovládnout tělo, pokud by se mu to podařilo, stal by se konečně volným, po tak dlouhé době. Jeho touha byla tak zoufalá. Ale zoufalý byl i Shuichi, snažil se s ním bojovat, jedna šílená myšlenka střídala druhou, jednoho dne chtěl matku najít, o pět minut ji zase chtěl zabít. Několik dní zůstal přikrčený u stěny a jen se houpal ze strany na stranu a zpíval si ukolébavku, kterou si pamatoval z dětství. Tohle z něj udělali... Monstrum, člověka, který začíná sám nad sebou ztrácet kontrolu, nemohl najít útěchu ani ve snech, protože nemohl spát. Proměnili jeho život v jednu velkou noční můru, která nebere konce. Navíc se začalo dít i něco, co neočekával samotný Shuichi. Začal si všímat, že všude, kam se hned, tam s ním jde písek. Byl všude, buď jen malá hromádka vedle něj, nebo zrníčka písku na jeho oblečení či kůži. Nedalo se toho zbavit. Co se to sakra dělo... Měnil se snad v nějakou příšeru? Od jednoho z ninjů, kteří ho hlídali, se dozvěděl, že Shukaku začne pomalu nahlodávat jeho mysl a bude se snažit ovládnout tělo víc a víc, proto se bude muset snažit soustředit se vždy víc a víc. Řekl mu to, protože se mu Shuichiho zželelo a dokázal si sebe představit v jeho situaci. Po dalším měsíci vnitřních bojů a debat se Shuichi rozhodl vyjít na světlo, byl neustále zavřený ve skladišti, ale přitom ho tam nikdo nedržel, chtěl tam být sám. Ale rozhodl se, že se nemá proč skrývat, tohle ze sebe neudělal sám, tohle z něj udělali lidé ve vesnici! Proto má stejné právo chodit si po vesnici jako oni, protože on toho pro vesnici obětoval nejvíce, obětoval vše, co měl. Svou rodinu a dokonce i sám sebe...


Život s démonem, čekání na smrt

Vyšel ze svého úkrytu, Shuichi to opravdu udělal, ať už s bandou ninjů za zadkem, to bylo jedno, ale hlavní bylo, že po dlouhé době se opět začal více kontrolovat a uložil Ichibiho k ledu. Byl na sebe opravdu hrdý, protože to dokázal, sám. On sám dokázal ten jeho neuvěřitelně silný chtíč potlačit. Hned jakmile mohl, šel se projít po vesnici a chtěl se podívat do slunce, to mu sice dělalo problémy, jelikož jeho oči nebyly zvyklé na tolik světla, poslední měsíc přece žil schovaný před světem, ale dělalo mu to radost. Tedy vesnice jako taková, jako místo, které měl rád. Pokud se to týkalo lidí, bylo to zlé. Jak sám zjistil, řeči se šířily rychle, téměř každý druhý se na něj díval s pohledem plným strachu. Asi věděli, co je zač, i když samotný Shuichi to ještě nevěděl, věděl, že je hostitel démona, to ale bylo vše. Znamenalo to tedy, že už není člověk? Proto se k němu všichni chovali tak, jak se chovali. Stačilo si zajít jen někam na veřejnost a všichni okamžitě odcházeli, jako by měl na čele napsáno "Démon, odejdi nebo zemřeš!". Nic přece neudělal, snažil se s tím bojovat, tak o co jim sakra šlo? Proč to nechápali, měli by mu spíše pomoct. Snažit se zpříjemnit mu život, protože on za ně dal vše. Ale Shuichi došel k tomu názoru, že to lidí nikdy nepochopí, a proto se z něj stal extrémní případ introverta, navíc, všude pronásledován pískem. Bylo to jako tahat sebou železnou kouli, která nic neváží. Neměl si s kým promluvit, neměl si s kým co říct, byl tady sám, na celém světě byl sám, jen on a jeho démon, který se ještě sem tam zmohl na nějaký ten pokus. Jeho dny začaly splývat v jeden nekonečný cyklus, ve kterém se střídala tma a světlo a pokaždé to bylo stejné, ráno všichni vstali, vesnice se zaplnila, večer všichni opět zalezli do svých domovů a užívali si svou rodinu. Shuichi je někdy i pozoroval a přistihl se při tom, že jim tohle závidí. Měl vše, svou rodinu, klan, jednoho nebo dva kamarády, ale nyní neměl nic. Jediné co mu zbylo, byli ninjové, někteří i z jeho klanu, které měl neustále za zadkem. A to mu nic dobrého nepřinášelo, jediné, co mu zbylo, bylo jen čekat na vysvobození. Smrt! To bylo to, co by jej mohlo spasit, utekl by od toho všeho, od znepřáteleného světa, vesnice, nemilující rodiny. Bylo by to tak jednoduché, jen usnout, napořád... A proto hned toho večera vyšplhal na tu nejvyšší budovu ve vesnici a postavil se na její okraj, díval se na zem a uvažoval, jestli to opravdu má cenu, bojovat dále, když to může takhle ukončit, pokud mu nebylo dopřáno možnosti volby, jak se svým životem vynaložit, bude mít alespoň možnost volby, jak jej ukončit. Otočil se tedy zády k vesnici a zadíval se na oblohu. Lehce se nahnul a s myšlenou, kterou si vybavil ze svého dětství, se lehce nahnul a ztratil balanc. Začal padat a usmíval se, myslel jen na to, jak byli spolu s rodiči šťastni, než se to vše stalo... Vítr mu hladil tváře a konejšil ho, zem se blížila, ale on neměl strach, chtěl to ukončit... Ale jakmile se dostal blíž k zemi, z písku se vytvořila ruka, která jej zachytila, jediné, co si způsobil, byl vyražený dech. Rozhořčen se vzpamatoval a pokusil se podřezat si žíly prvním ostrým předmětem, který našel. Ale nepodařilo se, písek tomu vždy zabránil. V zoufalství a pláči se zhroutil a proklínal to zvíře uvnitř, protože mu nedovolí ani umřít. Nad svým životem už neměl téměř žádnou kontrolu, nikdo ho nechtěl znát, on nechtěl nikoho znát, hnusili se mu všichni lidé, tak, jak se jim hnusil i on. Uvěznili ho v noční můře, která nemá konce...

Když zlé je ještě horší


A takhle plynul čas... Neustálá rutina se proměnila v každodenní koloběh, který se neustále opakoval. Jedinou útěchu, kterou Shuichi nalezl, byla v knihách. Rád si četl filozofy a staré legendy. Nezbývalo mu už nic jiného, ověřilo se tady přísloví, které praví, že kniha je nejlepším přítelem člověka, v Shuichiho případě šlo i o jediného přítele. I když nebyl živý, bylo to pořád lepší než nic. V knihách našel své útočiště, dozvěděl se toho spoustu, co nevěděl, nikdo mu to neřekl, protože se ho všichni stranili. On si tedy zvolil tento způsob, našel si cestu, kterou i on může získávat potřebné informace. Ale jeho klid byl čas od času narušen Ichibim, zaznamenal, že každý měsíc před úplňkem se snažil nejvíce, to jeho krvelačnost dosáhla největší hranice a Shuichi se musel opravdu snažit, aby ho udržel na uzdě. Někdy se stalo, že písek začal samovolně pokrývat jeho tělo, jakoby tvořil další části jeho těla. Ale silou vůle se tomu snažil zabránit a měsíc od měsíce mu to šlo líp a líp. Nic ho ale nemohlo připravit na to, co se mělo stát tento úplněk. Bylo to jako každý měsíc, chtěl Ichibiho zvládnout sám, ninjové ho sice hlídali, ale on nechtěl jejich pomoc. Byla to noc jako každá jiná a přesto bylo ve vzduchu cítit něco zlověstného... Smrt si pro někoho přišla. Shukaku se začal ozývat, bylo to jakoby vás zevnitř škrábal čísi nehet, dráp a dožadoval se pozornosti. Někdy to došlo i tak daleko, že Shuichiho trápily křeče a bolesti. Byl opět na své oblíbené střeše, měl to tady rád, byl tady rozhled a střecha byla zdobená soškami kapříčků, ale tuhle noc měl Shukaku udeřit nejsilněji. Vše začalo nevinně, začaly se zase ozývat ty hlasy v hlavě, ten šepot. Znič, zabij nebo budeš zničen! Na to už si Shuichi nějak zvykl, naučil se to odfiltrovat od svého myšlení, ale písek zase začal dělat neplechu. Když v tom, vůbec to nezaznamenal, ale kolem ucha mu prosvištěl kunai s výbušným lístkem a zabodl se přímo před něj. Než si stačil uvědomit, co se to děje, písek jej obklopil a vytvořil tak neprodyšnou stěnu, která jej ochránila před výbuchem. Udělal pár kotrmelců zpět a díval se, co se to děje. Že by ho konečně přišli zabít? Ale ninjové, kteří ho hlídali, ti by to udělali rychle. Tohle nebyli oni, a pokud to nebyli oni, proč nezasáhli? Kouř začal pomalu mizet a já spatřil někoho, koho jsem nečekal, ani v tom nejvzdálenějším koutku srdce. Pár metrů přede mnou stála má matka. Chtěl jsem jí něco říct, ale Shukaku toho využil, znělo mi to v hlavě. Zabij! Zabij! Matka nevypadala tak, jak jsem si ji pamatoval. Byla zbídačená, vyhublá a její obličej, byl zestařen nejméně o patnáct let. Její oči byly zarudlé od neustálého pláče, ale její výraz hovořil o něčem jiném, dnes nepřišla jako matka. Dnes přišla jako zabiják. Shuichi, který se svíjel v křečích, ji prosil, aby odešla. Že to nemá cenu, nezraní ho. Prosil ji, aby okamžitě odešla. Ale ona neuposlechla, dále po něm házela kunaie a shurikeny jako šílená a smyslů zbavená, i když to nemělo sebemenší účinek. Jediná věta, kterou pronesla jako odpověď na Shuichiho prosby byla tato:"Přišla jsem zachránit svého syna, zrůdo! Dala jsem ti život, takže ti ho i vezmu!"
A s šíleným výrazem v očích se na Shuichiho rozběhla a v ruce svíjela katanu. Bylo jasné, že nemá šanci, ale to ona nemohla vědět. Písek se okamžitě obmotal kolem katany a vytrhnul ji z rukou, ona ale nepřestávala, její šílenství jí dávalo obrovskou sílu, i když se mě nemohla dotknout, alespoň útočila na písek, a tím provokovala Ichibiho. V hlavě se mi začalo honit tolik myšlenek. Začal mít převahu. Zabij! Zabij! Ochraň nás! Znič ji! Jen to mi v hlavě znělo, snažil jsem se to vypudit, ale nešlo to. Ty myšlenky byly snad všude. Začal jsem zatínat pěsti, jak tomu bylo na začátku, než jsem si na Ichibiho začal zvykat, bylo zle!
"Vypadni odtud!" Štěkl jsem po matce a rozpřaženou rukou jsem přiměl písek k tomu, aby ji odrazil několik metrů zpátky. Stálo mě to tolik síly, že jsem ihned poté dopadl na bradu a málem si ukousnul jazyk. Matku to ale jen posílilo a přišla s jinou metodou, Když mě nemůže zranit, pokusí se mě uškrtit. Přistoupila až ke mně, klekla si a položila obě ruce na můj krk. Kdybych nebojoval s Ichibim, normálně by mě písek ochránil, ale já se musel tak soustředit, aby nezvítězil. Zatlačila a já cítil, jak se mi ohryzek zarývá zpět do krku. Začal jsem sípat a uvědomil jsem si, že tohle bude asi konec. Takhle to bylo správné. Pěkně odejít. Nevadilo mi, že mě matka chtěla zabít, já sám jsem to chtěl udělat, proč bych jí to tedy měl mít za zlé? Pomalu mi začínal docházet kyslík a začal jsem mlhavě vidět, i když mi to Shukaku moc nedovoloval, snažil jsem se usmívat a začal jsem upadat v jakýsi polospánek. Konečně to bylo tady... Spasení. Ale v tom se ve mně něco hnulo, něco, co kladlo odpor s rázným NE! Byl to on, nehodlal tuhle noc zemřít a moc dobře věděl, co má dělat. Cítil jsem, jak celé mé tělo zachvátila obrovská vlna strachu ze smrti. Vše se ve mně vzepřelo, každičká buňka v těle teď byla proti tomu a já, má mysl najednou upadala někam, kde ještě nikdy nebyla, vše jsem viděl, ale dávno to nebylo v mé režii. Oči, které jsem před chvíli pomalu zavřel, se najednou otevřely, ale mé oči to nebyly. Patřily Ichibimu. Byl tak rozzuřen, že jedním máchnutím ruky matku odhodil. Ta se ale opět postavila, než však stačilo něco udělat, proletělo skrze její tělo asi deset písečných střel, které vyletěly z Shukakovy písečné ruky. NEEEE! Nyní jsem zuřil já. Zabil mojí matku, zabil matku! Zabil ji! Znič! Jakmile mě zachvátila tahle myšlenka, Shukaku vyhrál. Přesně tohle chtěl. Náš cíl byl teď jediný, ničit! Jakmile ninjové zjistili, co se stalo, okamžitě se jich na střeše objevilo asi pět, ale to nestačilo. Jeden z nich vytvořil pečeť tygra a aktivoval tak pečeť poslušnosti. Celé, nyní naše společné tělo, zasáhla obrovská vlna bolesti, okamžitě jsme padli na kolena a začali zuřit ještě více. Z našich úst zazněl takový, ale takový zvuk, při kterém tuhla krev v žilách. Ninju to ale nezastrašilo a pečeť ještě více poškádlil. To neměl dělat. Začali jsme zuřit, krev v nás doslova vařila. Ta zlost a ten strach, adrenalin proti tomu byl jako ubohý bonbonek. Začali jsme se svíjet v křečích a naše tělo se začalo chvět a najednou. Prásk! Pečeť povolila. Praskla a my ji překonali. Ninjové byli v šoku, protože tohle se nikdy nemělo stát, nyní totiž neměli, jak nás kontrolovat a to byl jejich konec. Poslali jsme na ně tolik shurikenů a některé jsme i mučili, bylo to tak příjemné. Ten křik. Ta bolest, nyní si procházeli tím, čím Shuichi. Ale tohle nevydrželo dlouho, jelikož na scéně se do několika minut objevil Kazekage a jedním zásahem do břicha aktivoval pečetící pečeť. Shukaku najednou jako lusknutím prstu usnul a já přišel zase k sobě. Uvědomil jsem si, co se stalo. On, zabil mojí matku a ostatní ninje! A já mu k tomu pomohl. Začal jsem brečet, ale brek bylo slabé slovo... Tohle bylo čiré zoufalství, tohle mě donutila ta zráda udělat! Kazekage to ale viděl jinak, vzal si mě stranou, řekl, že na mě bude sám dohlížet a řekl mi něco, na co do smrti nezapomenu. Ač se slzami v očích, dokázal jsem svou matku ještě pochovat a postupem času jsem na tohle nějak zapomněl. Stalo se to nejhorší, co se stát mohlo, dítě pohřbilo jednoho ze svých rodičů... A to ještě vlastní vinou. Ale zoufalství, kterým jsem si již prošel z tohoto zážitku udělalo jen jeden případ z mnoha... Pod ochranným křídlem Kazekageho jsem se tedy vzpamatoval a ještě nikdy, nikdy jsem nebyl odhodlán ovládnout Ichibiho. Zabil mou matku, za to já mu odepřu veškerou kontrolu. Za každý čin je nutno nést následek, a tohle, tohle byl jeho následek. Shuichi se zapřísáhl, že Ichibiho ovládne, i kdyby ho to mělo stát život...



Naposledy upravil Shuichi Reisei dne Sun Feb 26, 2012 9:47 am, celkově upraveno 5 krát

Zobrazit informace o autorovi

2 Re: Shuichi Reisei za Sat Feb 18, 2012 10:46 pm

Lidi, ty zlobivé béčka ignorujte Laughing opravím to, až mě to nebude vykopávat kvůli obrázkům xD čili za týden Wink


_________________
「人は…大切な何かを守りたいと思った時に本当に強くなれるものなんです」
"Pokud má člověk něco cenného... něco, co chce ochránit... pouze tehdy se stává skutečně silným"
Techniky:


Speciální schopnosti
Automatická ochrana písku
Ovládání písku vůlí
Suna no yoroi
Suna no tate


E-rank techniky
Kawarimi no jutsu
Henge no jutsu


D-rank techniky
Suna shuriken


C-rank techniky
Sabaku Kyū
Suna no Shibō
Daisan no Me


Učím se:
-
Zobrazit informace o autorovi

3 Re: Shuichi Reisei za Sun Feb 19, 2012 7:05 am

Neiro Uzumaki

avatar
Velitel Jouninů *A
Přečíst to mi chvíli trvalo, ale že sama píšu ráda, dokážu to ocenit.
Velmi, velmi pěkné, ta béčka samozřejmě jako kdyby tam nebyla xD


_________________
Techniky:
Zobrazit informace o autorovi

4 Re: Shuichi Reisei za Sat Apr 28, 2012 6:52 am

Neiro Uzumaki

avatar
Velitel Jouninů *A
Měsíc neaktivní ^^ Ještě tě nechám mezi aktivními hráči, ale možná bys sem tak mohl napsat Very Happy


_________________
Techniky:
Zobrazit informace o autorovi

5 Re: Shuichi Reisei za Fri May 11, 2012 6:47 am

Neiro Uzumaki

avatar
Velitel Jouninů *A
24. března... Nechala jsem víc času, než jsem měla.
Teď lituji... Tvá postava bude přesunuta do neaktivních.


_________________
Techniky:
Zobrazit informace o autorovi

Sponsored content


Návrat nahoru  Zpráva [Strana 1 z 1]

Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru